Poslední první láska – 4. část

„Dane, hele, máme tu slušný dýško!“

„Fakt? A od koho?“

„Od těch dvou chlapíků, co seděli u plotu.“

„No tak super!“

Max popadl špinavé nádobí a bankovku, která byla ukrytá pod jedním z talířů, a všechno odnesl do bufetu. Sklo a porcelán podal Danovi k umyvadlu, peníze složil a vhodil do velké sklenice, která byla postavená na baru a sloužila jako kasička na spropitné. Jednou za dva dny ji oba kluci vybrali a pozvali sami sebe za obdržené peníze na pivo s kupou přesolených, připálených brambůrků. A bylo jim u toho fajn.

Od „potopy světa“, jak Max trefně nazval Danův pokus o vytvoření nového vysokohorského jezírka z podlahy jejich chalupy, se mezi kluky dostavila nakažlivě dobrá nálada. Každý večer sedávali na verandě, a buď Max hrál na kytaru, nebo si oba povídali o sobě a svých životech. A tak se Max dozvěděl, že Dan bydlí s mamkou a babičkou, kromě metalu má rád černý pivo, dopravu a houpací sítě, vydělává si, aby mohl cestovat po festivalech za svoje, a nesnáší červenou řepu. Max mu na oplátku prozradil, že bydlí u moře, že ho v korporátu za rychlejší nošení krabic upláceli bonbony, že je mu protivný květák, že jako malý chtěl být astronautem a že se vůbec nechtěl jmenovat Max. Oba měli najednou pocit, že se znají celé věky.

Jen Maxovi z toho všeho bušilo srdce víc a víc.

***

Až k hraniční čáře bylo slyšet vyzvánění zvonů, které dole v městečku ohlašovaly poledne. Oba kluci v poklusu obsluhovali zákazníky, kterých se při pěkném počasí ukázalo víc než dost. Ale díky tomu, že měli oba schopnost svou dobrou náladou nakazit ostatní, byť každý z nich jiným způsobem, se nikdo nezlobil, když na vyřízení objednávky musel čekat o chvilku déle.

Když ten největší nával pominul, stoupnul si Max ke dřezu a začal umývat použité sklo. Dan mu mezitím k barovému pultu přinesl několik talířů, postavil je na dřevěnou plochu, opřel se a chvíli si Maxe prohlížel. Ten to od kohoutku nevydržel, otočil se a ucedil:

„Co je? Děje se něco?“

„Nic. Jen mě tak napadlo, co kdybychom večer něco podnikli?“

„A co bys tu chtěl podnikat?“

„Já nevím. Nepůjdem se třeba projít?“

„Projít, jo?“

„No, projít. Můžem se jít podívat k tomu vysílači na kopci naproti.“

„Dobře, můžem.“

„Tak fajn. Domluveno – tak moc neběhej, aby ti zbyla energie na výšlap.“

„Já mám energie dost, o to se neboj.“

Max popadl utěrku a hodil ji zpoza pultu po Danovi. Ten ji v letu chytil a se škodolibým smíchem ji hodil zpátky.

„Blbec jeden,“ utrousil Max na Danovu adresu, když si najednou v plné hrůze uvědomil, na čem se s tím klukem právě domluvil. No potěš koště, procházka do přírody, tak to je gól! Ale dobře, to chce klid a rozvahu. Nic hroznýho se přece nemůže stát.

***

Max byl prozíravý kluk. Aspoň si to o sobě vždycky myslel. Výhodou jeho obrovského lodního kufru nebyl fakt, že se nikdy nikam neplavil, ale skutečnost, že se do něj vlezly všechny myslitelné i stěží představitelné věci. Proto v něm z pobřeží do pohraničí zamířila celá řada předmětů, které se reálně neměly šanci v tom zapadlém koutu světa uplatnit, ale důvod „kdyby náhodou“ Maxe opravňoval k tomu, že je měl u sebe.

A teď přišla jejich chvíle – aspoň si to naivně myslel.

Protože co může být důležitějšího než to, že má rande s Danem. Teda, ono to asi nebude rande. Určitě to není rande, je to procházka, po louce a v lese, na kopeček, do přírody. Jenom procházka, nic víc. Ale… Co když je to fakt rande!

Max si začal nervozitou hryzat nehty. Věděl moc dobře, co je pro něj noční můrou a Achillovou patou při výběru vhodného oblečení – kalhoty. Už od puberty trpěl tím, že nedokázal do konfekčně střižených kalhot nacpat svůj nekonfekční zadek. Ne že by měl problémy s váhou nebo tak, spíš měl ještě v šestnácti problém přibrat, ale z nějakého důvodu už zhruba pět let musí gatě shánět nikoli podle barev, vzorů nebo látky, ale podle kritéria: „Když to sedne, tak to nos!“

Tohle kritérium hrálo roli i tehdy, když si začátkem léta kupoval ve městě sytě zelené kalhoty. Dobře si na ten den pamatoval – prodavačka, placatá jak kamínek na házení žabek, se na něj zpoza pultu otráveně koukala a jeho její arogance vytáčela. Nový kus hadru na svoje nohy potřeboval, ale trávit čas se mu v její společnosti fakt nechtělo. Ani nevěděl jak, ale v rukou se mu při přehrabování vystaveného oblečení ocitly kalhoty, které měly TEORETICKY jeho míry a vypadaly, že mu BUDOU. Proto se nerozmýšlel moc dlouho, ani s nimi nelezl do zkušební kabinky, zaplatil a rychle odešel. A teď je konečně vytáhl na světlo boží ze svého lodního kufru. Přišla jejich chvíle! Když si k nim vezme i to černý tričko a vyžehlí si vlasy, tak to bude perfektní! Cha! A pak že s sebou tahá na cesty zbytečnosti! Není přece žádnej balík!

Mezi teorií a praxí je však často rozdíl, o čemž se Max nechtě vzápětí přesvědčil. V zápalu boje si totiž u kalhot při jejich kupování nevšiml jedné dost podstatné věci – poznámky SLIM u střihu. A teprve, když je držel v ruce a zkoušel do nich nasoukat pravou nohu, mu došlo, jak důležitý detail to byl! Najednou bylo nad slunce jasné, že i kdyby byly o dvě čísla větší, tak i při veškeré snaze se do nich nedokáže napresovat. Přesto se zapřel a rozhodl se nevzdat jen tak.

V podkrovním pokoji tak vypukl tuhý boj a Max nevěděl, jestli z toho má větší trauma on, anebo ten kus látky – kalhoty se na něj lepily, škrábaly, kousaly, visačky ho drhly v rozkroku a on, bezmocně zalomený jak kliková hřídel, tichým hlasem volal o pomoc, aby ho nebesa zbavila toho utrpení. Jeho touha po skvěle padnoucím oblečení se proměnila v masochistický vzdor – s nehynoucím odporem proti osudu se cpal do nohavic, střídal u toho polohy jak při twistu a měnil se v rustikální kusy nábytku. Chvílemi vypadal jako karetní stolek, potom jako avantgardní věšák, a nakonec se krčil v rohu pokojíčku jako malá, křivá, divně rozbitá stolička. Při urputném tlačení svého zadku do ploše střižených gatí dostal dokonce pocit, že jeho zadek se tím tlakem začíná transformovat, stoupá výš a rostou mu díky tomu prsa! Tekl z něj pot, slzy a snad mu i krvácela duše při filozofických myšlenkách o tom, že tři čtvrtiny planety nemusí takové věci vůbec řešit a on mezitím dřepí jak polámaná panenka v koutě v kalhotách, které se mu přilepily ke stehnům, řežou do rozkroku a nejdou vytáhnout nahoru a už vůbec stáhnout dolů! Když nabral poslední síly, podařilo se mu zvednout a dobelhal se k zrcadlu.

Pokud do té chvíle neměl niterný otřes, tak teď se o něj pokoušely mdloby. Zrcadlo mu totiž ukázalo obraz vyžilého ufuněného rudého týpka v upnutých kalhotách, ve kterých jeho nohy připomínaly sloupy ropné plošiny, která se chystá potopit do hlubin oceánu. Proboha, takhle nemůže ven, vždyť vypadá jak z východoněmeckého pornofilmu! Už chyběla jen taková ta pruhovaná čelenka, aby připomínal nadrženého tělocvikáře.

„Maxi, děje se něco? Co je to za rány? Nepotřebuješ pomoct?“

Proboha, Dan! Ještě aby tak vylezl za ním a viděl ho v tomhle stavu!

„N-n-ne, to je dobrý, jsem v pohodě. Za chvíli jsem dole!“

No jo, za chvíli bude dole, za chvíli bude dole, hezky se to řekne, to jo, ale jak z toho ven? Marně se rozhlížel po pokoji, když ho napadla spásná myšlenka. Došoural se ke komodě, ze stolku u zrcadla popadl nůžky, nastřihl kus látky a vzápětí se ozval typický zvuk, který jasně demonstroval, že z jeho nepadnoucích značkových zelených kalhot se stal neforemný hadr. Max to ze sebe s chutí serval a posadil se na postel. No jo, ale co teď?

Rezignovaně sáhl do komínku oblečení, které měl srovnané ve skříni, a vytáhl z něj svoje kobaltově modré zvonáče. Byla to jeho sázka na jistotu, kdysi je koupil spíš z recese v secondhandu za pár drobných a označoval to potom za investici století. Natáhl je na sebe, rychle si opláchl obličej studenou vodou, oblíknul si světle modré tričko s pruhy, svázal vlasy do uzlu a seběhl dolů. No tak co, bude na rande, co vlastně není rande, za hipísáka. Dan už na něj dole čekal:

„Wau, vypadáš dobře, sluší ti to!“

„Díky.“

„Je fajn potkat někoho, kdo se dokáže oblíknout normálně. Když na všech lidech ve škole vidím ty slim-fit gatě, ve kterých vypadají jak vodoměrky, tak se mi chce smát. Nepřipadá ti to nepohodlný, mít něco takovýho přilepený celý den na sobě?“

„Víš, že ani nevím? Nikdy jsem to nezkoušel. Asi by mi ani neseděly. Půjdem?“

***

Oba kluci pomalu přicházeli loukou k vysílači na kopci. Slunce ještě úplně nezapadlo za obzor, ale obloha už měnila barvu z oranžové na temnou modř, jen několik červánků narušovalo plynulost toho přechodu. Max se na nízkém, trávou porostlém vrcholku zastavil a rozhlížel se kolem sebe. Ze záře v pozadí poznal, že v pohraničním městečku níž v údolí už začal noční klid – v dáli se rýsovala nasvícená věž kostela i osvětlená radniční věž na malém náměstí. Země pod nimi ještě příjemně hřála a snažila se zachytit poslední sluneční paprsky.

Max se protáhl a zahleděl se do dálky. Obě ruce si založil na hrudi a pozoroval svět pod sebou. Přišlo mu až směšné, že si vlastně nikdy předtím nenašel čas, aby si tenhle výhled dopřál. Trčí tu už několikátý týden a ze zdejšího okolí zná vlastně jen pár plácků u chaty a cestu do městečka. Ale asi to čekalo na dnešek, na to, až bude vedle sebe mít metalistu, kvůli kterému by byl schopný všeho.

„Na co myslíš?“ vytrhla ho z rozjímání otázka. Dan se na něj díval těmi svými čokoládovými kukadly a on se v duchu usmál.

„Ále, na nic.“

„Je tu nádherně. Za tu cestu to stálo. Nebude Karas nadávat, že jsme dneska zavřeli už před pátou?“

„Tss, ten určitě. Určitě už minimálně dvě hodiny sedí někde u řeky a užívá si svoji roli slaměného vdovce.“

„To se mi na tobě fakt líbí – jak máš na všechno hned odpověď.“

„Hmm, tak to beru jako kompliment. A ještě něco se ti na mně líbí?“

„Zvědavost zabila kočku.“

„Ale já nejsem kočka!“

„Taky pravda. Tak já se nad tím zkusím zamyslet.“

„Hlavně vymysli něco v můj prospěch.“

Max dloubl Dana pod žebra a radši se posadil do trávy. Natáhl si obě nohy, zapřel se lokty o zem a odvrátil pohled od svého společníka zpátky do krajiny. V hlavě mu hučelo jako v úle, ale snažil se na to nemyslet. Přitom je tohle celý romantika jak vyšitá – oni dva, sami, západ slunce, výhled do krajiny, sametová tráva, jen vztáhnout ruku a… dost! Není to žádné rande, sakra! Ten kluk ho přinejlepším vnímá jako o fous staršího kámoše, se kterým může probírat kde co, takže to chce klid, studenou sprchu a používat hlavu místo jiných částí těla.

Dan ale jako kdyby vycítil jeho myšlenky a rozhodl se mu situaci rozhodně neulehčit – podřepl si, oklepal si kalhoty, pak se na trávě natáhl křížem k Maxovi a položil si hlavu na jeho hrudník. Max nasucho polkl, zavřel oči a po chvíli je zas otevřel. Chtěl se zhluboka nadechnout, ale měl pocit, že jeho tělo vypovědělo službu a on není schopný mu vrátit základní funkce. Prostě to nešlo. Srdce mu bušilo jako splašené, takže se mu Dan na hrudi zavrtěl a zasmál se:

„Strašně rychle ti tluče srdce. Jako by ti do něj vletěl kolibřík.“

Max mu na to nic neřekl, jen se do trávy položil celý, jednou rukou si Dana přitáhl blíž a druhou mu začal hladit vlasy. A díval se přitom nahoru, na křižovatky hvězdného prachu, a došlo mu, že teď, v tuhle chvíli, s Danem u sebe, najednou vidí na konce všech cest, kterými putoval po krajině ve svých snech. Už žádná hluchá místa v mapě jeho myšlenek. Že teď je všechno najednou prozářené a jasné. Že s každým nádechem a výdechem mu kromě vzduchu roztahuje plíce i vědomí zamilovanosti do metalisty, kterého má blízko sebe a zároveň ho od něj dělí snad tisíc světelných let. Neměl ani trochu pevnou půdu pod nohama, ale přistihl se, že nad tím navzdory předchozím úvahám tentokrát nechce přemýšlet a nechce se brzdit, i když evidentně jede z kopce a dole to napálí do zdi – chce se jen vznášet ve svém volném pádu. Po tváři mu stékala osamělá slza a on by v tu chvíli byl schopný poslat všechny anděly, aby odletěli do Babylonu zachránit svět pro tenhle jediný okamžik.

Měl pocit, že uplynuly celé hodiny, ale ve skutečnosti to musela být jen chvilka. Uvědomil si, že na trávu pomalu padá rosa a brzo z lesů přijde noční chlad. Než ale stihl něco říct, tak se Dan posadil, zvedl a s nataženou rukou mu nabízel pomoc se vstáváním:

„Půjdeme?“

„Jo, půjdem. Ať nám není kosa.“

S tím se oba vypravili zpět dolů k chalupě.

***

„Hraní dneska nebude?“

„Co? Napřed mě utaháš výšlapem na kopec a…“

„Byl to jenom kopeček!“

„Po celém dni na nohách to byl úplný Mont Blanc!“

„V poledne jsi tvrdil, že máš energie na rozdávání! Tak aspoň ukolébavku. Jenom jednu. Prosííííím.“

„Jsi hrozný!“

Max šťouchl do Dana sedícího vedle něj na zápraží, zvedl se, přinesl kytaru a spolu s ní dvě lahve s pivem. Ty o sebe cinkly, oba kluci upili, Max zkusmo prohrábl struny, jednu z nich naladil, zadíval se před sebe a začal vydrnkávat:

„You maidens now pity this sorrowful moan I make,
I am a young maiden in grief for my darling sake.
My true lovers absence in sorrow I grieve full sore
and each day I lament for my Jimmy mó mhíle stór…

... I will go to the wild woods and stay there the rest of my days,
where no living mortal will suffer my soul to tease,
and amongst the wild rowans with red berries all drooping o’er.
And I’ll wait for my true love, yeh, I’ll wait for my true love,
I’ll wait for my true love, my Jimmy mó mhíle stór.“

Z jedné ukolébavky nakonec bylo pět písniček, protože Dan nechtěl nechat na baru rozpité pivo a Max zvládal buď zpívat, anebo pít, zároveň to nefungovalo. Po páté skladbě ale byly lahve prázdné a Max popohnal Dana na kutě. Ještě chvíli stál na verandě a přemýšlel o dnu, který měl za sebou. Nahořkle se usmál při vzpomínce na zelený kus hadru, který bude muset jít vyhodit. Takže zkušenost se slim-fit střihem se mu napoprvé moc nepovedla. Naposledy se rozhlédl po ztichlém údolí, zhluboka se nadechl chladného vzduchu, zhasl světlo a vešel dovnitř.

Naklonil se k pultu, aby uklidil prázdné lahve od piva, když se ozvalo vrznutí dveří. V nich stál Dan, jen v trenýrkách a spacím tričku. Popošel až k Maxovi, který na něj zůstal udiveně koukat, a nervózně ze sebe vysoukal:

„Víš, jak ses mě nahoře ptal, co dalšího se mi na tobě líbí?“

„Ale to byla jen taková…“

„Všechno. Všechno se mi na tobě líbí.“

A než Max stihl údivem zareagovat, chytnul ho Dan oběma rukama za boky, přitáhl si jej k sobě a se suverénní drzostí ho políbil.