Poslední první láska – 3. část

Max se unaveně protáhl, postavil poslední dvě sklenice na polici, vyšel zpoza baru a sedl si na schody před bufetem. Dřevo lehce zapraskalo a on si opřel hlavu o jeden ze sloupů podpírajících zastřešení verandy. Zavřel oči a začal se v myšlenkách znova toulat ve zdejší krajině.

Dan mu v tomhle společnost nedělal. Vlastně mu ten metloš nedělal společnost v ničem. Jeho reakce ve společné konverzaci se omezovaly na „Jo“, „Ne“, „Nevím“ a „Hmm“. Přitom z toho nečišela nějaká hraná arogance, ale prostě vnímal Danovu snahu nic nezvorat a držet si ode všeho až úzkostlivý odstup. Přitom kluk to byl šikovnej, všechno mu šlo relativně od ruky – až na komunikaci s lidma. Štvalo ho to, protože s Petrem naběhl od začátku na jiný, dost otevřenější systém a ouha, tady je najednou zádrhel. Tady na to bude muset jít jinak. Ale jak?

Narazil ve svých myšlenkách na další hluché místo, za kterým neviděl nic víc než tmu. Povzdychl si, otevřel oči a zjistil, že tma už je i všude okolo. Zvedl se z verandy, zhasl osvětlení, zamkl a šel spát.

***

„Dane? Dane, pohni si, žene se bouřka, běž schovat deštníky, ať je vítr nepoláme!“

„Jo, už jdu.“

Oba kluci kmitali kolem bufetu, jako kdyby si k snídani zalili kafe energiťákem. Max už věděl, že bouřka v horách není nic příjemného, proto zavíral okenice, nosil věci ze stolů do bufetu a popoháněl Dana, který zjevně netušil, co takový náhlý letní liják mezi kopci může způsobit. V dálce se nad horskými hřbety ozývalo tlumené hřmění a černá mračna začala víc a víc plnit oblohu. Oblaka náhle rozčísl blesk, ozvala se hlasitá rána a z nebe se spustily provazy vody, které Maxe i Dana zastihly ještě venku. Než oba společnými silami narychlo uklidili poslední věci dovnitř, byli celí promočení od hlavy až k patě.

Max šel ještě zkontrolovat, jestli jsou zavřená okna ve skladu, a když se vrátil, našel Dana bezradně stojícího u barového pultu, jak si prohlíží promočené tričko.

„Co tu stojíš jak svatý na křižovatce? Chceš se nachladit? Koukej se jít převlíknout do čistého.“

„Hmm.“

„Žádný hmm, jdeme!“

S tím Dana popadl, vystrkal ho do chodby, drcnul ho do jeho pokoje a zavřel za ním dveře. Sám se vydal do svého podkrovního pokojíčku, aby ze sebe opět udělal suchého Maxe. Mokrou zástěru, tričko i džínsy pověsil nad přímotop, převléknul se do čistého oblečení, rozčesal si vlasy a začal si je fénovat. Zespoda přitom uslyšel zvuk tekoucí vody v koupelně a došlo mu, že Dan si asi dává sprchu. Povzdychl si a dál se věnoval sušení hlavy. Chvíli zvažoval, že si hřívu i vyžehlí, protože svoje vlny rád neměl, ale vykašlal se na to. Ostatně, proč se s tím drbat kvůli jednomu metalistovi, v tomhle lijáku stejně nikdo další nepřijde. S tím položil kartáč k zrcadlu, popadl blok s papíry a účty, zavřel svůj pokoj a sešel z podkroví dolů.

Ani sebevytrénovanější fantazie ho ale nemohla připravit na to, co měl najednou před očima.

Dan, nahý, jen s ručníkem u pasu, se snažil zatopit v kamnech umístěných naproti baru – a moc mu to nešlo. Na jeho obnaženém těle se ještě leskly kapky vody, které mu stékaly z hlavy, a on foukal do neochotně se rozhořívajícího ohně. Maxovi v tu chvíli spadla brada a taky blok, který třísknul na zem. Dan, vyrušený hlukem, se na zkoprnělého Maxe otočil a omluvně pronesl:

„Já se to… snažím zahřát, teda zatopit, jako tady všude, teda ne úplně všude, v kamnech, ale nějak s tím moc neumím.“

„Aha.“

„Nepomohl bys mi? Potřebuju dřevo.“

„Jasně.“

S tím se Max rozhlédl po místnosti, popadl v rohu umístěný kus suchého dříví a podával jej Danovi.

„Na, vezmi si můj klacek! Větev. Větev, chtěl jsem říct větev! Promiň, na, ehm… já musím zpátky, jako nahoru, zapomněl jsem na pero, chci říct tužku, jako na psaní a tak.“

Vrazil zkoprnělému metalistovi kus dřeva do ruky, popadl svoje věci a opustil místnost, ani se neohlédl. Vyběhl nahoru, zabouchl za sebou dveře a svezl se na zem. Tak fajn. Tak je to oficiální – a on přestává myslet mozkem. Při pohledu na Danovo obnažené tělo si s definitivní platností uvědomil, že není v pohraničním zapadákově, ale že se ocitl v pekle.

***

„Dane? Volal Karas, veze zboží, chvilku tady vydrž, ano?“

Nic. Co už, žádná odpověď, taky odpověď. Max si povzdychl a vyšel z bufetu ven na verandu. Rozhlédl se okolo a nastavil svou tvář slunci. Vál příjemný jižní vítr, ve kterém listí na všech stromech okolo příjemně šumělo. Z idylické chvilky ho vytrhlo až troubení auta, které před ním zastavilo. Zvedl ruku na pozdrav a sešel pomoci šéfovi s krabicemi. Odemkl sklad a začali do něj společně nosit proviant. Zboží nebylo moc, tak byla práce hotová během chvilky. Max nabídl vedoucímu kávu, ale ten ji s díky odmítl a vysvětlil mu, že spěchá.

„Máte doma ještě práci?“

„Jo, kdepak práci, mladej. Poslal jsem ženu na tři týdny do lázní, tak mám na domácí frontě klid.“

„Až tak?“

„Až tak. Minule po mně chtěla oslavit čtyřicetileté výročí svatby, tak jsem jí připomněl, že jsme měli před deseti roky oslavit i třicetiletou válku.“

„Teda, ta s vámi musí zažívat věci.“

„Ona mi to taky pořád tvrdí, prý by měla hrát v tom televizním seriálu, furt na tu kravinu hledí, jak se to jenom jmenuje… Běhny ze sousedství nebo tak nějak.“

„Asi myslíte Zoufalé manželky…“

„Jo, to je ono!“

Max se rozesmál na celé kolo. Nakonec šéf nebude takový zamračený morous, jak si myslel. Převzal si od něj ještě papíry, rozloučil se, počkal, až Karas vycouvá s autem od skladu, a pustil se znova do práce.

Utřel stoly, popadl špinavé sklenky a chystal se je umýt. Když ale otevřel dveře, tak strnul. Podlaha plavala! Po celé ploše bufetu se zrcadlilo jezero studené vody, která intenzivně šplíchala ven z umyvadla. Rychle postavil sklenice bokem a vrhl se ke kohoutkům. Pod nimi našel zaseknutou konvici, která fungovala jako skvělý vodotrysk a způsobila tohle nadělení. Max vzteky zrudnul a zařval na celé kolo:

„DANIELI! Danieli, okamžitě sem!“

Zpoza rohu vykoukla Danova udivená hlava. Překvapení nad tím, že na něj Max křičí, vystřídal šok z vyplavené místnosti. Sundal si z hlavy sluchátka a bezradně zíral před sebe. Oba kluci v tu chvíli lapali po dechu, jen Max se z rozčilení nemohl ani nadechnout a Dan údivem úplně strnul.

„Já jsem chtěl napustit vodu do konvice, ale když začala hrát trojka na tom novým albu, tak jsem se zamyslel a asi jsem na to zapomněl…“

„Asi jsi na to zapomněl?!“

„Jo, no, ona je to album fakt pecka věc.“

„Já ti dám pecka věc, ty nekompetentní máničko bez vyjadřovacích schopností se strnulým výrazem špatně vycpanýho plyšovýho medvěda! Když nezvládneš dělat víc věcí zároveň, tak radši nedělej nic a nezavaz! Ty už musíš mít v té hlavě úplný výmaz, hlavně nechoď v zoologické kolem pavilonu opic, nebo tě návštěvníci začnou krmit jako prvního. Koukej mi podat všechny hadry, kýbl a mop. No nečum a dělej!“

Dan pochopil, že má malér, a hodně rychle přinesl z kumbálu všechno, co Max potřeboval. Ten zatím vytíral rybník vytvořený na podlaze, vymetal vodu ze dveří a děkoval všem svatým, že tohle nadělení neviděl šéf, protože ten by podlahu vytřel svými dvěma brigádníky.

***

Slunce se už pomalu klonilo k obzoru a Max znova seděl na terase s kytarou a tentokrát i s plechovkou piva. Bezcílně drnkal pár akordů, upíjel chlazený nápoj a vlna hněvu, která s ním odpoledne cloumala, ho opouštěla. Takže když se za ním ozvaly kroky, jen lehce otočil hlavu, aby viděl Dana, převlečeného do svého spacího trička a plátěných kalhot, jak za ním nejistě přešlapuje:

„Můžu?“

„Jasně, pojď.“

„Zlobíš se na mě?“

„Už ne.“

Dan se posadil vedle Maxe na schody a mlčel. Maxovi se znova z jeho přítomnosti rozbušilo srdce, ale nedal na sobě nic znát. Vzpomněl si na svůj odpolední výbuch, na plovoucí (doslova!) podlahu, zhluboka se nadechl a předstíral, že se intenzivně věnuje ladění kytary a nějaký metalista ho nezajímá. Vůbec nezajímá!

„Pošleš mě pryč?“

„Proč bych to dělal?“

Max se na Dana udiveně podíval. Jeho pomocná pracovní síla se nervózně ošívala a klepaly se jí kolena. Ten kluk si fakt myslí, že by ho doporučeně a expres nacpal do vlaku a odeslal zpátky jako nepadnoucí oblečení. Přišlo mu ho líto, tak se na něj povzbudivě usmál:

„Hele, nějaký brigádník je furt lepší než žádný. To si myslíš, že by teď Karas urychleně někoho sehnal? A až na ten průšvih s podlahou to s tebou není špatný.“

„Jako fakt?“

„Jako fakt.“

„Tohle je jediná letní brigáda, kterou mám domluvenou, já to nechci zkazit.“

„Tak si příště sundej sluchátka, když budeš zápasit s vodou.“

„Dobře.“

Max se na Dana rozesmál a plácl ho po rameni. Dan se protáhl, konečně se mu na tváři objevil úsměv, a drcl Maxovi do kytary:

„Zahraješ mi něco?“

„Nemyslím, že zvládnu nějakou tu tvoji pecka věc…“

„To nevadí. Tak zahraj něco, co se hodí.“

Max si poposedl, srovnal si záda, upil piva a prohrábl struny s první věcí, která ho napadla:

„This tune was composed by Spencer the Rover
as valliant a man had ever left home.
Well he had been much reduced and caused great confusion,
and that was the reason he started to roam.

In Yorkshire, near Rotherham, he had been on the ramble
and weary of travelling, he had sat down to rest
by the foot of yon mountain, by a clear, crystal fountain
with bread and cold water he himself did refresh…“

Max dohrál, položil kytaru bokem a zadíval se před sebe. Byla v něm malá dušička – když hrál pro Petra, tak to bylo jiný. Teď mu na tom záleželo. Netoužil na Dana udělat dojem, o to mu nešlo, jen chtěl, aby mu s ním bylo hezky. Aby toho kluka mohl víc poznat, být mu nablízku. Nastalé ticho nakonec rozčísl až Dan:

„To bylo hezký.“

„Fakt? Klukovi, co tu byl před tebou, jsem hrával takhle každý večer. Sám se divím, že ho to neomrzelo.“

„Taky by mě to neomrzelo.“

„Kdybys nepovídal.“

„Zahraj ještě. Prosím.“

„I když nehraju pecka věci?“

„Od tebe zní každá věc jako pecka věc.“

„Ale? Jak to můžeš vědět?“

„No, nemám každý večer na hlavě sluchátka. Občas sedím u okna a poslouchám.“

Max si povzdychl. Dan si o něj lehce opřel hlavu, na tváři ucítil lehký závan večerního vánku, při pohledu nad sebe si uvědomil, že nad temnou hradbou lesů okolo už září hvězdy, a začal si připadat jak v divné parodii na romantické filmy. Paráda, na nejnepravděpobnějším místě planety sedí na staré verandě vedle krásnýho kluka, o kterým ví kulový s přehazovačkou, ale slintá nad ním jak Pavlovův čokl. Ale co!

Když do pekla, tak ať to stojí za to!

Poškrábal Dana na hlavě a natáhl se pro odloženou kytaru. Písniček je před nimi ještě dost!