Poslední první láska – 5. část

„Jsi si jistý, že mě to udrží?“

„Věř mi, je to klasa. I když se ji jeden potrhlý metalista pokusil zničit.“

„To není pravda! Jenom jsem si myslel, že sjet ty schody bude legrace.“

„Moc velká legrace – a z mýho kola byla málem křivá koloběžka!“

„Sklapni. Kam vůbec jedeme?“

„Není to jedno?“

S tím si Max vysadil Dana na rám kola a rozjel se vpřed po kostrbaté dlažbě.

Léto oficiálně končilo, ale těch dvou jako kdyby se to vůbec netýkalo. Max ještě před týdnem čepoval pivo v zapadákově kdesi u hranic, a když odevzdával klíče i zástěru zpátky do rukou vedoucímu Karasovi, přišlo mu to až líto. Jen vědomí, že konec prázdnin neprožije sám, ho šimralo za krkem. A vlastně možná i jinde než za krkem.

Když totiž Dana s pusou na rozloučenou vysazoval do vlaku mířícího zpět do civilizace, už byli domluvení, že si poslední dny prázdninového volna užijí spolu. Maxovi to přišlo naprosto přirozené, neuměl si představit, že by si to chtěl zařídit nějak jinak. Těšil se, že Danovi ukáže přístav i jeho okolí, budou se courat po městě a jen tak lenošit. Takže když si svého metalistu vyzvedával i s krosnou na nádraží, měl poměrně jasno, co s ním bude chtít dělat.

Stejně jako teď.

Šlapal urputně do pedálů, nechal si Dana opřeného o svoje tělo a měl co dělat, aby nezvonil jako blázen a na celé kolo nekřičel:

„Hej, čumte! Vezu si kavku, vezu si hejla – JÁÁÁÁÁ jsem si ho ulovil, tak mi uhněte z cesty!“

Hormony s ním mávaly na všechny strany, a kdyby nebylo kolem tolik lidí, zcela beze studu by zastavil a dal průchod svým představám.

Ještě teď ho brněly konečky prstů, když si vzpomněl, jak hned po Danově příjezdu ani nestihly pomalu zaklapnout vchodové dveře u jeho bytu a oni už byli skoro bez oblečení, zaklesnutí jeden do druhého. Nevěděl, jestli se má v tu chvíli Danova těla dotýkat jemně a opatrně, aby se mu nerozplynul, anebo žádostivě, majetnicky, jako by ho už nikdy nechtěl pustit. Jeho mozek si v ten okamžik sbalil kufry, protože věděl, že do toho, co se zrovna odehrává, kecat nemá smysl.

A pak vždycky držel Dana v náručí. Měl pocit, že všechna radost z toho faktu, že má jeho srdce tak blízko svého, by vystačila pro celý svět na věky věků. A celý svět se pro něj smrskl do kuličky z plastelíny, kterou by bez námahy dokázal vzít do dlaně. Někdy si ještě povídali, obvykle ale jeho metalista usnul a Max pak hleděl do tmy očima, které připomínaly žhavé uhlíky, a těšil se na ráno, protože měl pocit, že slunce nevychází na východě, ale v Danových očích.

„Na co zas myslíš?“

„Na nic. Proč?“

„Že se tak blbě culíš. Radši se opři do pedálů.“

„No jo pořád. Tak se hlavně drž, ať nespadneš.“

***

Na nenápadné zalesněné výšině u města se ukrýval opuštěný lesopark. Patřil původně k plicnímu sanatoriu, ale to už bylo řadu let mimo provoz a celý areál postupně chátral a pustnul. Maxovi to nevadilo. Stín pod temnými jehličnany a tmavá, neprostupná hladina jezírka v jednom z ohybů u lesní cesty v něm vždy vzbouzely pocity zvědavosti a bázně. Měl tohle místo rád. Vždycky si právě tady představoval, že není na kraji města, ale ve zbytcích zapomenuté říše, která zanikla už kdysi dávno, a kromě několika kamenů z pobořených zdí po ní nezůstalo vůbec nic. Ani pověst, ani vzpomínka – jen kameny a ticho.

A právě sem vzal Dana. Tušil, že se mu tady bude líbit, a nespletl se. Zamkl kolo u zrezlého zábradlí a nechal svého metalistu, ať se rozkouká.

Dan chodil pod těžkými větvemi jako ve snách, tak ho Max vzal za ruku a pomalu s ním prošel k pískové cestičce, která se vinula podél potůčku. Drobné kamínky jim šustily pod nohama a jen tenhle zvuk narušoval ticho, které všude kolem vládlo. Po chvíli chůze se před nimi otevřel výhled na tmavou vodní hladinu. Dno nebylo vidět, v temné vodě bez vlnek se odrážely vzrostlé smrky, z nichž některé se svými větvemi téměř dotýkaly vodní plochy. Oba kluci pokračovali v chůzi, než došli k nízké kamenné přehrádce, která jako molo vybíhala vstříc vodě. Dan kamenům nevěřil, tak Max pustil jeho ruku a na úzký pruh z kamenů vyšel sám. Dan se mezitím posadil do trávy a koukal vzhůru, tam, kde mezi větvemi probleskovala modrá barva oblohy.

Klid celého místa narušil až Maxův hlas, v klidných tónech zpívající směrem k vodě:

„Where Lagan stream sings lullaby,
there blows a lily fair.
The twilight gleam is in her eye,
the night is on her hair.

And like a love-sick lennan-shee
she has my heart in thrall,
nor life I owe, nor liberty,
for love is lord of all…“

Když Max dozpíval, zůstal chvíli stát jako nehybná socha. Jako kdyby se sám stal jedním z kamenů nad hladinou jezera. Teprve po nějakém čase se otočil a viděl Dana, jak se na něj překvapeně, ale něžně a laskavě dívá. Otočil se, sešel k němu a ze země jej vtáhl do svého náručí. Dan se nadechl, vydechl a schoulil se mu ke hrudi.

„Maxi?“

„Hmm?“

„A co dál?“

„Nevím. Já jsem dál ještě nešel, třeba to vede až ke stezce nad městem.“

„Ty víš, jak jsem tu otázku myslel… Co bude dál s námi?“

„Vím. Ale nechci na ni myslet a ani odpovídat. Pojď, vrátíme se.“

Max se chtěl vydat na cestu, ale Dan ho stále pevně držel za obě ruce a bezelstně se na něj koukal.

„Co je? Proč na mě tak zíráš? Mám něco na ksichtu?“

„Ale ne, jenom mě tak napadlo… Nejsou tady v lese kanci?“

„Tady? No já nevím, nikdy jsem tu žádnýho nepotkal…“

Max nestihl svoji myšlenku dokončit, protože Dan ho povalil zpátky do trávy a začal se svojí pusou věnovat jeho krku. Poslední věc, která Maxe napadla, když si přes hlavu přetahoval tričko, bylo pohnutí v mysli, doufající v absenci libovolných svědků nebo bezpečnostních kamer, protože by fakt nechtěl, aby někde po internetech kolovala nahrávka, která by tohle všechno dění na paloučku u jezírka dokumentovala. Když už by měl točit porno, tak ať z toho něco má!

***

Oba kluci seděli v klidné části kavárny u staré brány. Déšť monotónně bubnoval o okenní tabulky, takže z venkovního programu nebylo nic. Max ale nebyl smutný, vytáhl ráno Dana i přes protesty z postele, šli se podívat do galerie a teď už dobrou hodinu tlachali u hrnků. Dan pil samozřejmě čaj a nedokázal pochopit, jak se může kluk naproti němu radovat z oříškovýho latté.

„Můžeš mi prosím tě říct, co na té přeslazené kalorické bombě vidíš?“

„Proč? Vždyť je to dobrý!“

„Kdo tě na tohle vůbec navedl?“

„Moje učitelka dějepisu.“

„Cože? To tě jako učitelka naučila pít latté?“

„Ne, to ne, naučila mě pít kafe jako takový. A kouřit cigarety.“

„Počkej, ty seš kuřák? Za celou dobu, co jsme spolu, jsem u tebe cigaretu neviděl!“

„Už NEJSEM, aby bylo jasný. Vydrželo mi to jenom dva roky, pak jsem toho nechal. Ale z kávy jsem přešel na latté a u toho už jsem zůstal.“

„Pořád mi nejde do hlavy, jak tě mohla učitelka naučit pít kafe a kouřit cigarety.“

„Jednoduše. Škola mě kdysi poslala na nějakou trapnou diskuzní soutěž. Celý den jsem tam měl jen nervy a stresy z těch kreténů, co tam se mnou debatovali. A ona, když to viděla, tak usoudila, že potřebuju aspoň kelímek té břečky z automatu a cigáro.“

„Neumím si tě představit na nějaké diskuzní soutěži. Ne že bych nevěřil tomu, jak umíš mluvit, ale připadá mi, že mezi ty vzorný studenty s přípravou na debatu jsi moc nezapadal.“

„Mám pořád dobrou schopnost improvizace. Podej mi noviny a ukaž mi libovolný titulek, z fleku na něj udělám glosu.“

Dan se zasmál a došel k vedlejšímu stolku pro volně položenou tiskovinu. Vzal ji, chvíli do ní koukal a pak prstem ukázal na jeden z titulků. Než ale stihl cokoli říct, Max spustil:

„No tak to je sprostý! Tak to netáhlo na radnici chce po místním deníku odškodné za to, že napsali, jak je neschopný. A za co by chtěl odškodňovat, jediný, co zatím na primátorské židli předvádí, tak je to jeho velký břicho a prázdná hlava. A čest svojí funkce si sám ohodnotil na padesát milionů, no tak to do toho musel započítat i budovu radnice a výrobní linku místního pivovaru. Ono není se co divit, že chce prachy, provoz celé té jednotky zbytečného posezení, která si říká magistrát, taky něco stojí a u těch páprdů obecně platí, že kdo maže, ten jede. Člověk se na jejich recepcích cítí jak týden starý chleba, všichni se namažou a on tam tvrdne. Se pak nelze divit, že oprava kamennýho mostu se hradí ze sbírek a cestování radních z rozpočtu, protože kdyby to bylo opačně, tak by se starosta mohl vozit akorát okružní linkou kolem tovární čtvrti. Ale chtít po místním plátku padesát míčů může fakt jen debil. Ne, ten člověk se prostě svojí užitečností zařadil ke stěračům na ponorce.“

A bylo ticho. Max spokojeně odložil noviny a nechal Dana s otevřenou pusou lapat po dechu. Teatrálně se napil kávy a teprve po chvilce mlčení se nevinně podíval na druhou stranu stolu a sladce se zeptal: „No?“

Dan zavřel pusu, povzdychl si a otřel si čelo:

„Nic. Maxi, ty nemáš hubu, ale nášlapnou minu. Na tvoji klapačku by měla OSN poslat záchrannou misi!“

***

Paprsky slunce vtíravě vklouzly Maxovi za víčka. Neochotně sebou zavrtěl a přikryl se peřinou, protože se mu z vyhřáté postele nechtělo. Vedle sebe uslyšel klidné oddechování a uvědomil si, že Dan ještě spí. V ten samý moment ho napadlo, že by mohl potichu udělat snídani, takže se přemohl a s mírou značné opatrnosti opustil lůžko a potichu doťapkal do koupelny. Při pohledu do zrcadla si odfrknul, ale nakonec si rozčesal vrabčí hnízdo a svázal si vlasy do uzlu, odbyl ranní hygienu, z prádelníku vytáhl nové boxerky a vydal se do kuchyně.

Pustil si rádio a začal se věnovat přípravě lívanců. Pche! Vzpomněl si, že na jednom kurzu vaření mu hromotluk vedle něj řekl, že neví, k čemu je pánev – a pak ten samý hromotluk brečel, když ho s ní praštil do kolene. Omylem! Pochopitelně… Z rádia zněly ranní zprávy prokládané energickou muzikou a Max úplně zapomněl, že chce v kuchyni pracovat hlavně potichu. Přidal na hlasitosti, popadl vařečku a začal se při smažení svíjet do rytmu odrhovačky:

„Goddess on the mountain top
burning like a silver flame,
the summit of beauty and love,
and Venus was her name.

She’s got it,
yeah, baby, she’s got it!
I’m your Venus, I’m your fire
and your desire!
Well, I’m your Venus, I’m your fire
and your desire!“

Najednou měl pocit, že zvuk v rádiu začal nějak chrastit, tak přišel k bedýnce a zkoušel měnit hlasitost. Vtom si uvědomil, že to šustění a chrčení nevychází z rádia. Ve dveřích do kuchyně stál Dan a svíjel se smíchy. Měl před sebou totiž pohled na Maxe, který jen v boxerkách s tučňáky tancuje s vařečkou u pánve na osmdesátkový pop. Lepší probuzení si nemohl přát! Ani neměl potřebu v sobě záchvat smíchu nějak dusit, prostě se rozřehtal na celý kolo.

„No jo, móc vtipný! Na, tady máš talíř, vezmi si snídani a padej na sedačku.“

„Už běžím, ty můj tučňáčku!“

„Troubo!“

Dan se se smíchem a talířem lívanců odporoučel do obývacího pokoje k sedačce, kecnul na ni a začal se cpát. Jen mimoděk vytáhl z regálu vedle jednu z knih, ve které si začal listovat. Encyklopedie osobních lodí ho ale zaujala, takže si poposedl, položil si knihu na kolena a začal si číst. Po chvíli vyrušil zvláštní šustivý zvuk jeho zaujetí kolesovými parníky, a tak zvedl oči. Naproti němu seděl Max, už v tričku a domácích kraťasech, zuřivě kreslící tužkou do bloku.

„Zkus se nehýbat.“

Poslechl a dál se věnoval lodím na papíře, neušlo mu ale mimoděk Maxovo zaujetí, které věnoval svojí činnosti. Tužka klouzala po papíru, Max očima kmital z papíru na Dana a zase zpět a po několika minutách si vydechl, utřel si čelo, pousmál se a podal svému metalistovi papír, na kterém byla jeho skica. Dan vykulil oči a zůstal zaseknutě koukat na kresbu před sebou. Teprve po chvíli se zmohl na reakci:

„Hmm, slušný!“

„Fakt?“

„Jo, fakt. Fakt docela dobrý. By ses tím mohl živit.“

„Nepřeháněj.“

„Ne, myslím to vážně. Co máš vůbec v plánu dělat, až léto skončí?“

„Půjdu pomáhat ke kámošovi do baru. Potřebuje pomoct s provozníma záležitostma.“

„Hele a není trochu škoda, že s tímhle talentem budeš někde třídit limonády?“

„A není trochu škoda, že ty se svým technickým nadáním budeš po maturitě někde třídit šanony?“

„Fajn. Zásah. Jedna jedna.“

Dan se uvolněně zasmál a natáhl se na pohovce tak, že měl Max jeho hlavu u svých kolen. Neudržel se a podrbal ho. Dan spokojeně zavrněl a nechal Maxe, aby mu prsty vplétal do vlasů. Chvíli tak leželi a mlčeli.

„Nechce se mi domů.“

„Tak nejezdi.“

„To se lehce řekne.“

„No co, není to náhodou super nápad?“

„Kdybych neměl rok do maturity, beru to jako nejlepší nápad svýho života.“

„Rok vydržíš. Odmaturuješ. A pak přijedeš.“

„To zní slibně.“

„To teda!“

Na to už Maxovi Dan nic neřekl, jen se otočil, protáhl a začal ho líbat.

***

Max s Danem stáli na nástupišti. Monotónní hlas z amplionu stále dokola oznamoval koleje a časy odjezdů všech vlaků, ale jich dvou jako kdyby se to netýkalo. Byly z nich dva ostrovy klidu uprostřed mraveniště, ve kterém do sebe všichni narážejí a strkají. Ani jednomu z nich se nechtělo mluvit, tak mlčeli. Neřekli si nic ani ve chvíli, kdy před nimi zastavila souprava, která měla Dana odvézt pryč. Max mu pomohl naložit kufry dovnitř. Dan si našel kupé a stáhl v něm okno co nejníž, aby se ještě mohl vyklonit a zmenšit vzdálenost, která mezi nimi teď byla. Max si povzdychl, pokusil se o úsměv a jako první prolomil ticho, které mezi nimi panovalo.

„Napíšem si.“

„A zavoláme.“

„Možná bych mohl zajet já za tebou.“

„Možná.“

Víc už si říct nestihli. Ozval se ostrý hvizd píšťalky, vlak sebou najednou cuknul a dal se do pohybu. Dan stihl zvednout ruku na rozloučenou a Max se vydal pěšky po perónu ve směru jízdy vlaku, jako kdyby snad chtěl vyhrát závod o to, kam nejdál pro svého metalistu bude schopný doputovat. Šel stále stejnou rychlostí, zatímco mu vlak s Danem zrychloval před očima, až jej nakonec neměl vedle sebe, ale před sebou. Došel na konec zpevněné plochy a zamyšleně se díval do dálky, ve které se rychlík pomalu rozpíjel ve změti světel do neurčité šmouhy, která nakonec zmizela z jeho zorného pole. Stál tam dlouho a měl před očima Danovu tvář v okamžiku, kdy se poprvé usmála, cítil stále chuť jeho rtů a šimrání jeho vlasů na svém obličeji. Jen Dan už tu nebyl a mraky na obloze se najednou zdály studené a těžké. Chladný vítr mu foukal do zad a jemu se zdálo, že všechny vzpomínky od něj odnáší někam daleko. Léto končilo.

Obrátil se zpět k nádražní budově, sešel do podchodu a i on zmizel v mraveništi, ve kterém do sebe všichni narážejí a strkají.