Kuchařka hořkosti – 1. kapitola

LEE

„Grubere!“

Ostrý hlas našeho chefa se rozléhal kuchyní každou chvíli, ale oslovení mého jména se mnou trhlo tak, že jsem se málem spálil rozžhaveným olejem, který jsem měl nachystaný na smažení skvostného kusu lososa.

„Ano, chefe?“ přikrčil jsem se a rychle hloubal nad tím, co jsem zase pokazil.

„Do tohohle rybníku oleje chceš dát lososa?“ řval na mě. „To ho chceš utopit, nebo co? Do hajzlu, jdi mi z očí…“

Sebral mi pánev tak prudce, že jemu i mně pár kapek žhnoucího oleje vystříklo na ruku. On se ani nehnul a začal pracovat na lososovi, který už měl být za pár chvil na stole před zákazníkem, ale já jsem trpěl. Vrazil jsem ruce pod studenou vodu a protočil oči úlevou.

„A co mám teda dělat, chefe?“ fňuknul jsem téměř neslyšně.

On, zručně pokládaje další růžovou rybu na pánev, se na mě otočil: „Netuším! S tvými schopnostmi, netuším! Ty jsi dobrý tak na to loupat mrkev a škrabat brambory. Tam je tvoje místo! A mám dojem, že i to jsi schopný zkurvit!“

Kroutil hlavou, ale soustředil se již plně na svou práci a na otázky ostatních kuchařů, kteří u něj měli aspoň trochu úcty. Tedy, úctu on necítil nejspíš k nikomu, ale mě vyloženě nesnášel. Neustále bylo všechno špatně a včera mi dokonce připravený talíř hodil pod nohy s jízlivou poznámkou, že tohle nemůžu postavit před zákazníka.

Cítil jsem se nedoceněný. Možná nedělám všechno tak skvěle jako on, ale myslím si, že má jídla jsou dobrá, správně udělaná, ovšem podle jeho měřítek jsem nýmand, který do kuchyně vůbec nepatří.

Dělal jsem už v několika restauracích, i v těch lepších, v jedné malé dokonce na chvíli šéfkuchaře. Ale tady? Cítím se jako největší odpad. Viděl jsem oči ostatních, v jedněch byl soucit, v jiných jen pohrdání, ale na nich mi nezáleželo, to jemu jsem chtěl dokázat, že jsem dobrý, že zvládnu uvařit skvělá jídla, která jsou hodna této restaurace. Také proto mě pan Perkins zaměstnal, protože mi věřil…

To jsem ještě netušil, že má šéfkuchaře totálního idiota, kterému není nikdy nic dobré…

***

„Stewarte, ty idiote, cos to vzal za dementa, vždyť je úplně vypatlaný, neví vůbec nic! Naprosté základy jdou mimo něj. Já se ho bojím i poslat krájet zeleninu! To sis vážně myslel, že tohle si v kuchyni nechám?“ slyšel jsem opět jeho jízlivý hlas. Bylo mu úplně jedno, že takhle mluví se svým chlebodárcem.

Bylo mi jasné, že si je svým postem naprosto jistý a jako jediný si může dovolit seřvat i nejvyššího šéfa a majitele této restaurace a hotelu. Ona totiž na šéfkuchaři Persym Evansovi stála a pan Perkins to dobře věděl.

To Evans to tady vede!

Nevyhodil by ho, a i kdyby už jeho nadřazenost snést nemohl, Evansova kuchařská pověst byla vyhlášená. V gastronomickém světě byl prostě jednička a restaurace, která měla na jídelním lístku jeho jméno, si mohla být jistá, že bude mít vždycky plno. Mohla si určovat ceny a nikdo nebrblal. Perkins by ho nikdy nevyhodil, musel by odejít sám…

„Ale Persy, neblázni, on se zajede, naučí se, není zase tak špatný…“

„Není špatný? Tys ho neviděl vařit! Je úplně mimo. Chtěl jsem po něm jednoduché věci jako Yorkshire puding nebo Tarte Tatin, dopadlo to hrozně. Myslel jsem, že jakýkoliv podřadný kuchař ví, že Tarte Tatin musí upéct z odrůdy Reine des Reinettes nebo Calville, a on si na to vzal Granny,“ chytil se za hlavu, „pochop, že ho takové základy učit nebudu. Jestli to z Granny pekl v Dolfins nebo Howards, to je mi jedno! Chci ve svém týmu profíky a ne studentíky, co zrovna opustili nějakou podřadnou střední, chápeš? Takže se ho zbav a sežeň mi někoho, kdo umí aspoň obalit řízek a jednoduché dezerty. Já už na to nemám nervy!“ vyklopil do sebe zbytek kávy a hrníček možná až příliš tvrdě položil na luxusní vyřezávaný stolek.

Aniž by čekal nějakou odpověď či reakci ze strany pana Perkinse, sebral se a odcházel. Pro mou smůlu někam dovnitř hotelu, tudíž přes salonek, kde jsem seděl já. Drtil jsem v dlaních dnešní výtisk Whitby Gazette a urputně se snažil vypadat, že jsem zabraný do novinek, které místní plátek sděluje. Pravda však byla, že jsem text nevnímal.

Věděl jsem, že teď už se neschovám a on bude vědět, že každé slovo, co řekl, se dostalo i k mým uším. Jemu to ale nejspíš bude úplně jedno, nikdy se neohlížel, jestli náhodou nezraní něčí city. Já jsem však měl pocit, že se brzy propadnu do země studem. Ačkoliv jsem sám nevěděl, proč.

Přicházel a samozřejmě viděl, že tam sedím jako hromádka neštěstí, schovaný za novinami. Nevypadalo to však, že by se mnou chtěl ztrácet čas, ba naopak, připadal jsem si jako vzduch – jako bych mu nestál ani za pohled.

„Chefe…,“ špitl jsem a vzápětí toho litoval.

Proč já debil jsem ho oslovil? Co bych mu měl říct? Obhájit své kuchařské umění? Planá a zbytečná slova, stejně by mě neposlouchal.

Vlastně jsem se ani nemusel snažit, protože se na mě otočil, propálil mě ledovým pohledem a hned začal mluvit. Věděl, že jsem všechno slyšel, takže nemělo cenu chodit kolem horké kaše.

„Hele, Grubere, já netuším, kde měl Stewart hlavu, když tě zaměstnal, ale ty na to nemáš! Až se všechno naučíš, klidně se vrať, já proti tobě nic nemám, ale teď v mé kuchyni nemáš co dělat, rozumíš?“ sundal si zástěru, kterou měl stále na sobě, a hodil ji po mně. „Odnes to do prádla!“

Další pohled už mi nevěnoval a rychlými kroky odcházel někam do útrob hotelu. Sledoval jsem jeho sebejistou chůzi a promítal si v mysli jeho slova.

Opravdu jsem tak neschopný? Já tu chci pracovat!

I přes to, že hlavní šéfkuchař byl arogantní a puntičkářský debil. Přežil bych klidně jeho blbý kecy, možná bych sem tam večer uronil slzu zoufalství, ale pracovat ve White Horse & Griffin byl můj sen od doby, kdy jsem přijel do Anglie.

A teď se k tomu přidala ještě jedna touha – jednou bych chtěl být tak dobrý, jako je on. I přes to, jak se choval ke svým podřízeným, jsem ho obdivoval a vlastně i chápal. Kdyby kolem sebe neměl dokonalé kuchaře, které si vycepoval, nikdy by pod jeho vedením nevznikly skvosty, za kterými si White Horse & Griffin i on sám stál. Asi bych se vážně měl vrátit ke škrábání brambor a loupání cibule.

S totálně zlomeným sebevědomím, ke kterému mě celý dnešek i on dohnal, jsem dopil zbytek piva a odebral se na terasu. Výhled na třpytící se řeku Esk a malebný přístav, kterým se toto město pyšní, by mi mohl alespoň trochu zvednout náladu.

***

„Lee, můžu s tebou mluvit?“ zeptal se mě šéf, a když si získal mou pozornost, pokračoval. „Vím, že máte dneska všichni volno, ale neplánovaně mě oslovila jedna společnost, že by potřebovali nakrmit zájezd. Jde jen o večeři a jeden druh jídla, ale bude jich skoro šedesát. Persy by to zvládl, ale přesto by jistě uvítal mít někoho k ruce, pomůžeš mu?“

„Já…“ Chtěl jsem se nějak vymluvit, nechci své volno po čtrnácti dnech trávit v jeho společnosti, zvlášť když v kuchyni nikdo jiný kromě nás dvou nebude.

„Ty už něco máš?“

„Nemám…,“ přiznal jsem se.

„Podívej, Lee, já vím, že Perseon na tebe pořád řve, ale to on vříská na každého, vždyť to víš sám. Tohle bude pohoda, žádný stres, jen tři hodinky i s úklidem, a to mám dojem, že ani nebudeš muset dělat, protože on si po sobě uklízí sám…“

„Když myslíte…,“ skoro jsem fňukl. Trávit podvečer v jeho společnosti nebyla zrovna zábava, o kterou bych stál.

„Díky, Lee, vynahradím ti to!“ poplácal mě po zádech a ukázal své dokonalé bílé zuby. „Ve čtyři buď v kuchyni…“

Za deset minut čtyři jsem si uvazoval zástěru a chystal se do kuchyně. Už z dálky jsem slyšel, že do ní nepřijdu jako první.

Pozdě ale nejdu, takže nemá proč mě sjet. Tedy doufám, ačkoliv jak ho znám, seřve mě i za zaprané fleky na mé oblíbené zástěře.

„Dobrý den, chefe!“ upozornil jsem na sebe.

„Nazdar, Grubere, dík, žes přišel…,“ loupnul po mně okem a dál se věnoval krájení masa.

Chvilku jsem jen tak postával, a aby se neřeklo, myl jsem si ruce a čekal, až mi sám dá nějakou práci.

„Hele, Grubere, já budu muset na chvíli odejít a přijdu až na výdej, po tobě potřebuju, abys to jen pohlídal. Nechej to hodinu péct a pak to na dvacet minut odkryj. Dovař vývar, je ochucený, jen přeceď maso, uvař nudle a nakrájej přílohu…“

„Ahoj tatííí…“

Ze dveří kuchyně vylítl malý kluk, který jako by chefovi z oka vypadl, a vrhnul se mu do náručí.

Chef jen tak tak stihl chlapce zachytit a měl co dělat, aby ho ten uragán nepřevážil.

„Ahoj Winie, co tu děláš? Měl jsem se pro tebe k tetě zastavit,“ mluvil na něj překvapený chef.

„Ale teta říkala, že už jsi tam dávno měl být, a tak mě přivedla, ona někam spěchá a už nemá čas.“

Persy se otočil na hodiny, které visely nad dveřmi do sálu, a zakroutil hlavou. „Tak to vidíš, Winie, to už je tolik hodin! Ale to nevadí. Teď si zajdeme na zmrzlinu, tady můj pomocník už mi to tu pohlídá, ale pak se sem musíme vrátit a ty dostaneš pořádný talíř dobroty,“ slíbil mu a pak se omluvně podíval na mladou ženu, která stála ve dveřích a usmívala se. „Díky, Isabell, a promiň, že jsem se opozdil…“

„V pořádku, Persy, jindy by to nebyl problém, ale dnes vážně spěchám.“

Hleděl jsem na celý ten výjev, jako bych spadl z višně. Nejenže jsem vůbec netušil, že náš mladý šéfkuchař má dítě, ale i změna jeho chování mě totálně šokovala.

Ve chvíli, kdy se chlapec objevil ve dveřích, jeho jindy stále zachmuřená tvář se rozsvítila a v kuchyni to vypadalo, jako by právě vyšlo slunce. A tohle nevytvářel jen roztomilý kluk, ale také úsměv, který se věčně brblajícímu a nadávajícímu chefovi rozlil po tváři.

Stál jsem, zíral a nechápal. Vypadal… strašně hezky. Fascinovaně jsem pozoroval, jak u něj klečí a zavazuje mu botičku, zatímco klouček pořád něco vykládal. Persy jen přikyvoval a usmíval se. Po úpravě vzhledu ho vzal do náručí a otočil se ke mně: „Grubere, prosím tě, zkus nic nepos… nepokazit. Přijdeme po šesté hodině. Pokud si čímkoliv nebudeš jistý, volej, budu na příjmu.“

„Jasně, chefe,“ usmál jsem se na ten obrázek, který jsem měl před očima.

„Jasně, chefe,“ zopakoval po mně klučík a hihňal se u toho.

Persy jen protočil očima, postavil ho na zem a přátelsky zavrčel: „Já ti dám takového chefa, že nedostaneš zmrzlinu.“

Chytil ho za ruku a táhl z kuchyně pryč.

Chvíli jsem ještě postával a vstřebával šok. Jak to, že mi nikdo neřekl, že náš šéfkuchař má syna? A s kým? Měl jsem za to, že žije sám. Hlavou se mi honily různé myšlenky – byl nejspíš rozvedený a kluka měl jen na víkend, který jsme měli mít všichni volný.

Musím se někoho zeptat…

Nechtěl jsem však vypadat jako drbna, které jsou mi většinou dost proti srsti. Oni by se tak na mě jistě dívali, kdybych se jich na něj zeptal – to za prvé, a za druhé mě tohle nemuselo vůbec zajímat. Ten člověk byl pro mě vzduch, tak proč bych měl o něm shromažďovat drby.

Ať si má třeba tři děti, mně to může být jedno.

Ale když jsem si vzpomněl na jeho úsměv, zjistil jsem, že mi není tak lhostejný, jak jsem si myslel.

Líbí se mi!

Mé srdce už od rané puberty tlouklo pro hezké kluky a nad prsatými holkami se mi nikdy tlak nezvedl. Ale on… vždycky se mi náš šéfkuchař líbil, a i proto jsem chtěl pracovat s ním, chtěl jsem mu být nablízku. To jsem však ještě netušil, jaký je to vůl. Bohužel pro mě, neskutečně sexy vůl.

Ale co je mi to platné, když není gay. Má dítě, tudíž měl i ženu, se kterou možná stále ještě je…

PERSY

„Podívej, nebudeme se spolu hádat, já mám kluka vedle sebe, zítra ti ho dovezu a je mi jedno, jak se zařídíš. Tys ho chtěl, tak se o něj postarej! Já mám svou kariéru a… Běž si hrát, Marwine, a neotravuj! Mluvím teď s tvým otcem, pojedeš k němu… Mám svou kariéru a on mě brzdí, nechci ho, nemám se jak o něj starat a on tě má stejně radši, furt mele jenom o tobě, tak si ho užij…“

„Ale Mary Rose, počkej… Já nemám hlídání, dej mi aspoň pár dní…“

„Ty už něco vymyslíš. Chtěls děcko, tak ho máš a užij si ho. Zítra ve čtyři tě potkáme v Black Horse.“

„A kdy si pro něj přijedeš?“

„Nikdy! Našla jsem si přítele a ten děti nechce, Marwin ho přivádí k šílenství, takhle se nedá žít. Nebaví mě to, chci svůj život a chci klid!“

„Ale Mary Rose…“

„Uvidíme se zítra, čau…,“ položila telefon, aniž vyslechla mé nářky. To ovšem nebyla žádná novinka, stejně si vždycky dělala, co chtěla, a to, že se nechala přemluvit k dítěti, byla jen nějaká její slabá chvilka. Sobecká, odporná ženská! Jak jsem ji kdysi mohl milovat, to jsem nyní nechápal. Po této zkušenosti už veškerou lásku, která by mi mohla zblbnout hlavu, pošlu k šípku. Byl jsem dostatečně poučený. Jen jedna věc byla pozitivní. Vzdala se syna, o kterého jsem celou dobu bojoval. Jenže v tuto chvíli mi nastal dost neřešitelný problém.

Chvíli jsem pozoroval tmavý displej mobilu a přemýšlel, co budu dělat.

Neměl jsem pro něj domluvenou školku, neměl jsem tušení, kdo by mi ho mohl pohlídat, ani pořádně vybavený dětský pokoj. Když mi ho jednou za čas půjčila, spal se mnou v posteli. Zaprvé, protože jsem pro něj neměl postel, a potom také proto, že byl unešený jen z toho, že mu někdo povídá večer před spaním pohádku. Pak už se mě nechtěl pustit a umíněně zůstával celou noc v mé ložnici. To však bylo za jeho život jen pár nocí.

Byli jsme s Mary Rose rozhádaní dávno před tím, než se narodil. Chtěl jsem ho do své péče, ona už tehdy nadávala, k čemuže se to nechala přemluvit. Mluvila o něm jako o fakanovi, který ji bude v životě jen obtěžovat. Jenže potom – ne z lásky k Marwinovi, ale kvůli tomu, aby mi udělala peklo a ublížila mi, nepodepsala papíry o péči. Dokonce mě očernila, že nejsem schopen se o syna starat, a tak mi soudy odmítly střídavou péči i víkendové návštěvy. A teď tohle! Kdyby řekla, že mi ho doveze za týden, tak bych skákal radostí. Ale toto byla situace, se kterou jsem si nevěděl rady. Zítra jsem celý den v práci, z níž jsem neměl šanci cokoliv zařídit. Cítil jsem se v pasti. Na druhou stranu, ať tyhle první naše divoké dny dopadnou jakkoli, byl jsem šťastný. Zařekl jsem se, že tentokrát už se nenechám odbýt a péči si vydupu, protože Mary Rose byla nevyzpytatelná. Věděl jsem, že to nějak zvládnu!

Chvíli jsem jen seděl a zíral do zdi… Přemýšlel jsem, jak moc se mi změní život, ale hlavně, jak to vyřeším zítra. Bylo nemyslitelné, abych vzal pětiletého kluka do kuchyně, aby se tam celé dopoledne pletl pod nohy kuchařům s noži v rukou, okolo vřících hrnců, rozžhavených grilů a pecí. Možná jiné dítě by to zvládlo, sedlo si a koukalo v hale hotelu na pohádky, ne však Marwin.

Pokud bych ho nepustil do kuchyně, běhal by po celém hotelu, v lepším případě by se mu povedlo vyhodit pojistky, třeba tím, že by strčil šroubovák do zásuvky, v tom horším by se utopil v hotelovém bazénu nebo se zamknul v sauně, kterou by předtím dal naplno. Ne, to jsem nemohl riskovat. Pro zdraví jeho i všech přítomných tady v hotelu.

Hodil jsem oko na nástěnné hodiny v kuchyni. Bylo teprve osm. Vzal jsem tedy do rukou telefon a rozhodl se, že zkusím jedinou mou záchranu, kterou jsem tu měl. Kamarádku Isabell.

„Isi, mám problém…“

„Ahoj Persy, co se děje? V jakém průšvihu zase lítáš? Dostals další holku do jiného stavu?“

„No dovol? Dobře víš, že po rozchodu s Mary Rose žiju jako mnich. Tedy skoro… Ale pozor si dávám, to je ti snad jasné. Mary Rose mi zítra přiveze Marwina… Napořád, nemám hlídání, školku, nemám nic. Jsem v prdeli… Potřeboval bych pomoct,“ skoro jsem zaúpěl a nahodil štěněčí oči, jako by je snad ona mohla vidět. Věděl jsem ale, že mě zná jako vlastní boty a moc dobře věděla, jak se asi teď cítím. A tvářím. A taky znala mou situaci s Mary Rose. Nepřekvapilo ji to.

„Samozřejmě, že ti ho pohlídám, zítra mám volno. Další dny se pak domluvíme, ale školku musíš sehnat. Dobře víš, že i já musím někdy do práce.“

***

Další dny ubíhaly v takovém zběsilém stresu, že jsem myslel, že rána, která mě Marwin tahal z postele už po páté, nepřežiju. Školka byla zajištěna až od začátku měsíce, k němuž zbývaly ještě tři týdny, a v ty jsem jako v kolotoči běhal ráno s Marwinem k Isabell, rychle do práce, po výdeji obědů opět pro syna. O tom, že bych si ve své odpolední siestě lehl, jsem si mohl nechat jen zdát, protože jsem pro něj musel nakoupit nezbytnosti. Také ho celou dobu nějak zabavit, protože on byl klubko nekončící energie s milionem otázek a tužeb vyzkoušet všechno, co ještě za svůj mladý život nestihl. V podvečer opět odložit tu hyperaktivní opici u Isi, naštěstí už u mě v domku. Shodou hloupých okolností tři členové týmu onemocněli, a tak jsme tvrdli v práci skoro pořád. Domů jsem se dostával okolo jedenácté, totálně vyřízený, a ještě jsem musel odvézt Isabell domů, protože se jí pokazilo auto.

Miloval jsem svého syna, to ano, ale bylo toho na mě najednou strašně moc. Vpadl do mého poklidného života jako vichřice a já jsem si přestával věřit, že bych to mohl delší dobu zvládnout.

A tak jsem jeden podvečer seděl nevyspalý, nasraný před kuchyní a pokoušel se zapálit cigaretu. Usoudil jsem, že se všechno spiklo proti mně, protože ani ten záludný zapalovač nechtěl hodit jiskru, a tak jsem jím mrsknul o beton. Rána, která vznikla vypuštěním stlačeného plynu, přilákala ven jednoho z dalších kuchařů, který ihned pochopil a připálil mi. Když však viděl můj ne zrovna vlídný obličej, raději zase zalezl do kuchyně. Byl jsem tomu rád, v této chvíli se mi nechtěl spřádat hovor o ničem, ani o práci a už vůbec ne o počasí či mém soukromém životě. Chtěl jsem si jen sám zakouřit, abych se už klidnější mohl vrátit mezi ty neschopné…

Z myšlenek mě vytáhl hlas toho, kterého jsem chtěl slyšet jako posledního. Kuchtička Lee. Snaživý kluk, to bezpochyby, ale totálně neschopný a bez talentu. Připadal mi krapet zženštilý svým způsobem, přestože tělo měl rozhodně luxusní.

Jak jsem tohle věděl, když kuchařský rondon skryje všechno, co se dá? Jednoduše – jednou se sprchoval ve sprchách určených pro personál. A protože jsem zvrhlé prase, ačkoliv bych to nikdy veřejně nepřiznal, podívat jsem se musel, když už jsem šel okolo. Neviděl mě, byl ke mně zády, a protože si myslel, že je tam sám, vyřvával do šumění sprchy jakousi odrhovačku, kterou jsem slyšel nedávno v rádiu.

Pevné svaly se napínaly, když si umýval paže, a já jsem neodolal a počkal, až své dlaně přesune na nohy. Vystrčil na mě rozkošnou zadnici a v té chvíli jsem měl dojem, že mi péro roztrhne spodní prádlo.

Totiž nejen ženské křivky mi dělaly peklo v kalhotách, dokázal jsem se slinou v koutku ocenit i krásné tělo muže, a tohle bylo přímo výstavní. Svaly tak akorát, žádné měkké těsto, bronzová pokožka mě ujistila, že na dovolené musel být rozhodně jinde než u pláží Severního moře, a bělostný zadek zase, že tento odstín není přirozený. Vysoký, štíhlý, pohledný, s velkýma nevinnýma zelenýma očima…

Ale v hlavě měl ten kluk slámu a ruce dost neschopné. Takže suma sumárum, k ošukání jednou, dvakrát dobrý, ale hlavně ať u toho moc nemluví, nic po mně nechce a drží. Jenže pokaždé, když jsem se podíval do jeho téměř až dětské tváře, viděl jsem tam, že on na tohle není. Tudíž jsem rychle ztratil zájem. Nemělo přece cenu investovat cennou energii do něčeho, co je tak krajně nejisté. Zvlášť když jsem neměl stoprocentní jistotu, že je na chlapy, přestože tak trochu působil. Kromě toho jsem byl velmi netrpělivý, nesnášel jsem odmítnutí a tušil jsem, že on by mě odmítl tolikrát, že by to mé sebevědomí neuneslo. Nicméně nepochyboval jsem o tom, že by se mi to jednou podařilo. Vždycky jsem dostal všechno, co jsem si umanul, nakonec i své dítě, ačkoliv v tuto chvíli to byl spíš trest nežli výhra. Miloval jsem jej však a věřil jsem, že až se usadí ty problémy, se kterými se nyní potýkám, a začneme žít normální stereotypní život, bude všechno pohádkové.

„Zdravím, chefe, můžu si k vám přisednout?“

LEE

Vyšel jsem z kuchyně ve volné chvíli, kterou jsme měli před tím, než se zaplní sál lidmi, abych se nadýchal čerstvého vzduchu. Netušil jsem však, že venku nebudu sám. Na jednom ze schodů vedoucích do skladu seděl sám nejvyšší a… kouřil? Prvně si mě nevšiml, a tak jsem jej beztrestně pozoroval. Jeho bledé úzké prsty držící cigaretu ji přiložily k ústům, labužnicky potáhl a vzápětí vydechl šedý dým. Viděl jsem, že se jeho ruka při tom úkonu nepatrně chvěje, a kruhy pod očima, kterých jsem si v kuchyni pod umělým světlem zářivky nevšiml, na denním světle vystoupily.

Sedl jsem si vedle něj, ačkoliv jsem neměl nejmenší tušení, co to vlastně provádím. Z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu jsem potřeboval zjistit, proč vypadá jako nevyspalá troska. Trápilo ho snad něco? Vždycky vypadal tak sebejistě, svěže, plný energie. Moc jsem toho o něm nevěděl, ale něco přece jen kolovalo po kuchyni, a tak i já jsem zjistil, že je abstinent. Tudíž unavené oči a tváře ještě bledší než obvykle rozhodně nebyly z přílišného ponocování se sklenkou něčeho ostřejšího v rukou. Odhadoval jsem to spíš na starosti a chtěl jsem vědět, jestli bych mu s nimi nemohl nějak pomoct.

Ano, já, ten poslední v kuchyni, v jeho očích ještě daleko za umývačem nádobí, jsem měl takovou odvahu přemýšlet nad tím, že bych mu třeba mohl být nějak nápomocen.

Po otázce, jestli si za ním mohu sednout, jen neochotně a s vráskou na čele zamumlal souhlas.

„Vy kouříte?“ vypadlo ze mě, protože jsem absolutně netušil, jak bych s ním měl zahájit konverzaci. Nikdy jsem ho s cigaretou neviděl a tohle mi přišlo přinejmenším zvláštní.

„Někdy…,“ zamumlal.

„Ale neměl byste. Ničíte si zdraví!“ vyčetl jsem mu a on se na mě podíval s přimhouřenýma očima. To jsem nejspíš krapet přehnal. Nedivil bych se, kdyby mi za mou drzost dal pohlavek. Už jsem to jednou zažil, když byli u nás v kuchyni učni. Chudáci kluci…

„Mnohem víc mně ničí zdraví otravovat se s takovými, jako jsi ty! Kdy už pochopíš, že nechci, abys za mnou chodil, mluvil na mě a vyčítal mi moje nešvary? Kdyby všichni dělali, co mají, a neotravovali mě v mém volnu, nemusel bych se uchylovat k cigaretě!“ prskl a naposledy potáhl, načež špaček odpinkl kamsi pryč.

„Já jsem si akorát říkal, jestli se něco neděje? Víte, vypadáte dost unaveně…“

„Co je ti do toho, ty spratku? Vůbec se o mě nezajímej! Jestli mám nebo nemám problémy, po tom ti je úplné hovno! Nestarej se! A nelez za mnou. Ani v kuchyni. Práci ti přiděluje Grace, tak co se pořád motáš okolo mě?!“

Viděl jsem, že zatnul lícní svaly a na malou chvíli zavřel oči. Tak nějak mi připadalo, že chce, abych odešel. Koneckonců i jeho slova to dokazovala. Nemínil jsem se však tak lehce vzdát.

„Dívám se vám pod ruce proto, abych se něco přiučil. Jednou bych chtěl být tak dobrý kuchař, jako jste vy.“

Asi tři pikosekundy se nic nedělo, ale vzápětí se rozesmál tak, že se nemohl zastavit.

„Grubere! Ty jsi vtipálek. Už dlouho mě tak dobře někdo nepobavil. Mohl bys pracovat někde v cirkuse, na to máš talent, ale v kuchyni? To nemyslíš vážně, že ne? Možná jsem vypadal smutně, ale takhle hloupý vtip už jsem dlouho neslyšel. Vážně jsi mě pobavil!“ poplácal mě po rameni a zvedl se, aby odešel.

Byl jsem z jeho slov trochu vykolejený, ale všechnu mou nejistotu přebil jeho úžasný smích. Zněl, jako by se převrhl vagón plný rolniček, a do toho jeho horká ruka na mém rameni…

Zamrkal jsem, a než stihl projít dveřmi do kuchyně, zatarasil jsem je svým tělem.

„Nedělal jsem si legraci a klidně vám dokážu, že už nyní jsem dobrý kuchař,“ ujistil jsem ho vážně.

Když viděl, že okolo mě neproklouzne, rezignoval a vytáhl z kapsy pomačkanou bankovku: „Dobře, tady máš deset liber – za ty si nakup suroviny a uvař pro mě a pro sebe jídlo, o kterém si myslíš, že z něj padnu na zadek.“

Vrazil mi do rukou desetilibrovku, odstrčil mě a zmizel v útrobách budovy.

Tupě jsem civěl na cihlově zabarvenou pětku s královnou a v hlavě mi šrotovala jídla, o nichž jsem věděl, že je umím uvařit či připravit bravurně.

Při obědové špičce jsem se mu snažil vyhýbat, jak jen to šlo, když si to tolik přál. A zapřísahal jsem se, že mu dokážu, že za pár drobných zvládnu stvořit jídlo, které pohladí i tak mlsný jazyk, jako má on.

Potom pochopí, že úsilí, které mi věnuje, abych se naučil všechno, co umí on, se mu vyplatí. A třeba si mě začne i vážit a přestane na mě vřískat kvůli každé maličkosti.

Po obědech a nezbytném úklidu kuchyně, který si většinou chef zajišťoval sám, nicméně dnes vystřelil hned po posledním jídle, jako by se mu za patami prášilo, jsem se vydal pročistit si hlavu na pláž.

Chvíli jsem postával na mostě, který byl rozevřený, protože z přístavu vyjížděla plachetnice s vysokým stěžněm a podmostí bylo pro ni nízké, a poslouchal nikdy neutuchající skřípavý jekot racků. Jakmile byl most opět poskládaný a správce mostu otevřel bránu, coural jsem se po Pier Road směrem k velkému majáku. Fasády heren s automaty a budkami jasnovidců se staženými roletami odrážely paprsky slunce, které mě jednou za čas oslepily. Došel jsem až na konec k západnímu majáku, neodolal jsem a troufl jsem si opustit pevnou zem, která byla tvořena aislabským pískovcem, a s trochou nejistoty vstoupil na West Pier. Dřevěné fošny pode mnou vrzaly, anebo jsem možná jen měl ten pocit, protože moře, ač bylo docela klidné, dokázalo divoce a hlasitě šumět svou nekonečnou píseň. Naklonil jsem se přes zábradlí, velmi opatrně, neboť jsem mu mnoho nevěřil, a vyděšeně zíral, jak nevelké vlny narážely do sloupů, které držely molo nad hladinou. Mírně jsem se vyděsil, ale pochopil jsem, že pokud vydržely tolik bouří a každodenní příliv, zrovna nyní se pode mnou nezhroutí. Došel jsem se staženou zadnicí až na konec mola a dopřál si podívanou, která není moc vhodná pro lidi s citlivým žaludkem. Všude okolo byla jen vodní hladina a vlny, které neúnavně narážely na samotný konec západního mola, na němž jsem stál. Raději jsem nadzvedl hlavu a zadíval jsem se na východní stranu, kde sluneční svit ozařoval trosky Whitbyského opatství a kostel Panny Marie. Kolik je to týdnů, co jsem se sem nastěhoval, a ještě jsem tam nebyl…

Ještě jednou jsem se zadíval až na horizont a zatočila se mi hlava. Zhluboka jsem se nadechl štiplavého mořského vzduchu a raději se rychle vrátil na pevnou zem, protože nejistota dřevěného mola dlouze se vzpínajícího do moře mi opravdu nedělala dobře.

Od majáku jsem po schodech seběhl na pláž. Měl jsem štěstí, že byl zrovna odliv a pláž už byla téměř suchá pod náporem netradičně pálícího slunce.

Pozoroval jsem velké racky, kteří vřeštěli ostošest a nalétávali na zděšené turisty, kteří si své fish and chips brali z restaurací a fast foodů s sebou, aby se mohli v klidu a pohodě projít po pláži.

Ach, jak jsou naivní…

Pousmál jsem se, když jsem viděl utíkat rodinku, na jejichž oběd se střemhlav vrhali dva bílí okřídlení sígři, tak typičtí pro tento kraj. Byli oprsklí až běda, a kdo nevěděl, že s tou nechutnou, olejem nasáklou pochoutkou nemá jít blízko pobřeží, zaplakal. Ostatně ani jinde ve městě nebyl nikdo mnoho v bezpečí.

Najednou mě upoutalo něco mnohem zajímavějšího než rodinka utíkající před racky.

Pár desítek metrů ode mě totiž seděl v písku chef, vedle něj ten jeho malý kluk a kousek od nich byl do země zabodnutý kolík, který držel provázek, na jehož konci se těsně pod mraky třepotal obrovský drak.

Zastavil jsem se a sedl si na kámen. Nechtěl jsem, aby mě viděl. Tušil jsem totiž, že by nejspíš nebyl moc rád a myslel by si, že ho zase pronásleduju. Ale tentokrát jsem v tom byl vážně nevinně. Netušil jsem, že tu bude, a už vůbec by mě nenapadlo, že má stále u sebe syna.

Teď jsem však pozoroval jeho uvolněnou, smějící se tvář a řeč těla, která ani zdaleka nepůsobila tak stroze, jako bývala v kuchyni.

Jako by na té pláži byl úplně jiný člověk. Zase jsem slyšel ten zvonivý smích a v prostých úsměvech jsem viděl vřelost a pochopení, které nikdy, nikdy v kuchyni nerozdával.

Byl krásný.

Zjistil jsem, že jsem v pasti, a vůbec jsem netušil, jak se z ní dostat. To byl poslední člověk, o němž bych si byť jen náhodou mohl myslet, že je krásný, protože jsem si byl moc dobře vědom, kam tohle vede.

Nesměl jsem se do něj zamilovat, to by bylo totální bláznovství! Když bych pominul fakt, že je heterosexuál, tak podstatnější věc byla, že mě nenávidí. Viděl mě jen jako hadr na zem, jako nicku, otravný hmyz, který by nejraději zašlápl, kdyby mohl.

Povzdechl jsem si, ale odejít jsem nedokázal.

Na pláž přicházelo čím dál tím víc lidí, a tak jsem se právě naopak odhodlal k nim přijít blíž. Ztracený mezi lidmi jsem si opět sedl k útesu tak, aby byl ke mně zády a nemohl mě vidět.

Snad poprvé jsem ho viděl bez kuchařského rondonu, jen v elegantních kalhotách a černé polokošili, která mu nehorázně slušela a podtrhovala jeho svalnaté paže.

Snad hodinu jsem je pozoroval, sám nespatřen, jak si povídají a smějí se, když se najednou zvedli a chef se otočil směrem k místu, které jsem už nějakou dobu okupoval. Jen tak tak jsem stačil vklouznout za velký balvan, u kterého jsem seděl, a zatajil jsem dech. Kdyby mě viděl, už bych asi neobhájil to, že jsem na pláži jen náhodou a že jsem vůbec netušil, že tam bude také.

Viděl jsem zpod kamene, že chvíli bez pohybu zírá na místo, kde jsem ještě před chvíli o něm rozjímal, pak se ale podíval na své stříbrné rolexky, stáhl třepotajícího se draka na zem, chytil kluka za ruku a rychle jej táhnul ke schodům vedoucím ven z pláže.

I já jsem vytáhl mobil, a čas, který jsem na něm uviděl, mi rozbušil srdce vyplaveným adrenalinem. Za deset minut jsem měl být v kuchyni a připravovat masa na večeři. Jestli tam bude dřív než já, sežere mě zaživa. A to jsem ještě vůbec neměl tušení, jestli mě za tím šutrákem vážně neviděl. To bych totiž nijak neokecal.