Kuchařka hořkosti – 6. kapitola

PERSY

Netušil jsem, co jsem si myslel ve chvíli, kdy jsem na něj chtěl vyjet s netypickou žádostí o sex. Rozhodně jsem však po vyslovení prvních slov ztratil odvahu, a hlavně se mi vrátil zdravý rozum. Jenže on se na mě díval a chtěl vědět, co bych potřeboval zjistit…

Pochopitelně, když kvůli tomu musel strávit večer s někým, jako jsem byl já. Mohl si doma v klidu číst, nebo jít na pivko, a teď tu seděl, úplně zbytečně, s člověkem, se kterým se nejspíš necítil úplně v pohodě.

Viděl jsem na něm tu nervozitu. A proto jsem rychle musel něco vymyslet. Něco, co by mu mohlo připadat uvěřitelné.

„Potřeboval jsem zjistit, jestli bys byl schopen dělat mi zástupce.“

„Co?“ vytřeštil na mě oči. „Já? Ne, to nejde. Já bych tohle nezvládl. Tohle ne… To jste se mě mohl zeptat i v kuchyni.“

„Já se tě nepotřebuju ptát, já to potřebuju zjistit, jestli bys byl schopen, pakliže ano, prostě to přijmeš.“

„Já, já neumím být jako vy nebo Grace, já nejsem vůdčí typ, nikdo by mě neposlouchal.“

„Ale poslouchal! S tím by ses trápit nemusel, to bych si už zařídil já, nicméně teď to pusť z hlavy.“

„Jenže já nechci! Nepřijmu to, i kdybyste se nakrásně rozmyslel, že bych toho byl schopný. Vyhovuje mi to tak, jak to je,“ zaúpěl a bylo vidět, jak moc je mu ta představa nepříjemná. Pochopitelně! Nevím, co mě to popadlo, ale on byl ten poslední, kdo by mohl ty kluky v mé nepřítomnosti vést. Z něj totiž stříká podřízenost na každém kroku…

A to byla další z věcí, co mě na něm tak přitahovala. Moje povaha byla ryze dominantní, vůdčí, sebevědomá, on pak byl můj pravý opak. Submisivní a potřebující ruku, která by ho vedla, hladila, laskala, rozmazlovala…

Ačkoliv jsem musel uznat, že to, s čím jsem se potýkal nyní, nemělo s mou povahou nic společného.

Sebevědomí šlo do kytek, a to jen proto, že jsem mu nechtěl svými činy nijak ublížit. Snad nějaký ochranitelský pud, který se nekamarádil se sobeckostí a dosažením cílů, kterými jsem si ještě dnes ráno v kuchyni byl tak jistý, že je zdolám. Teď jsem byl tak akorát v prdeli. Přesto jsem už něco málo zjistil.

Vždycky jsem měl při výběru partnerů jasno, pokaždé jsem šel k přímo k věci a bez zbytečných okolků a nikdy jsem v přítomnosti svých přátel anebo potenciálních milenců nebyl nervózní.

Teď jsem ale zmatený, rozpačitý, bezradný… Co to znamená? Že mi na něm záleží? Že nechci udělat chybu a vyčítal bych si, kdybych mu ublížil? Ano, tím jsem si teď jistý. Jenže jak mu tohle všechno říct? Možná nebude třeba slov. Snad budou činy přesvědčivější. Ať tohle dopadne jakkoliv, vyzkoušet to musím.

Pootočil jsem se na něj a viděl, jak seděl jako hromádka neštěstí a nejspíš přemýšlel, do čeho jsem ho chtěl namočit. Kdyby však znal mé opravdové úmysly, už by tady nejspíš nebyl. Utekl by přede mnou.

„Lee,“ oslovil jsem ho neobvykle měkce a tiše. „Netrap se s tím, ano? Nechci tě nutit k něčemu, co bys sám nechtěl.“

Zvedl jsem se z mého místa a téměř jsem se na něj přilepil. Naše stehna se dotýkala a on se mi podíval vyděšeně do očí.

„Je ti to nepříjemné?“ zeptal jsem se.

„Co?“

Měl jsem pocit, že vidím vystrašeného zajíčka, kterého lovec dostal do kouta. Vadilo mi to pomyšlení, že má ze mě obavy. Že kdyby mohl, utekl by. Teď to ale vypadalo, jako by byl strachem paralyzovaný a bál se pohnout. To jsem ale nechtěl! Nechtěl jsem, aby ze mě měl takový strach.

„To, že jsem vedle tebe tak blízko.“

„Nee…“

„Chceš, abych tě odvezl domů? Máš ze mě strach! Proč?“

Myslím, že tohle byla ta nejhloupější otázka, kterou jsem mohl položit. Tolikrát jsem v kuchyni pouštěl hrůzu a mnohdy si to ani neuvědomoval. Netušil jsem, jaký ze mě mají vítr, vlastně až do doby, kdy jsem se dověděl z jednoho rozhovoru s kuchařem další michelinské restaurace, kterého jsem měl jakožto mladíčka dva roky pod svými křídly, že dodnes trpí nočními můrami z dob, kdy jsem ho cepoval.

„Nechci jet domů, jsem s vámi rád.“

„Vážně?“ překvapeně jsem povytáhl obočí a hlas se mi i v tom jednom slově zadrhl. Čekal bych všechno, jen ne to, že by se mnou rád trávil volný čas.

On jen nepatrně přikývl a upřeně zkoumal cosi na podlaze.

Položil jsem mu ruku na stehno a pohladil ho, což mělo za následek zvednutí jeho hlavy a upření pohledu do mé tváře. Musel tam vidět mou touhu po něm, protože jeho zatnuté obličejové svaly se najednou povolily a pokusil se o nejistý úsměv. Ten mě povzbudil, protože pokud by se mnou nic nechtěl mít, mohl mě odstrčit. To ale neudělal, ačkoliv k jakékoliv akci, kterou by mě ujistil, že mě chce stejně jako já jeho, se taky neměl.

Jednu ruku jsem mu nechal na stehně, velmi blízko jeho rozkroku, a druhou mu palcem přejel spodní ret.

Nepatrně otevřel ústa a vydechl. Takhle se nechoval někdo, kdo by neměl zájem, a proto jsem svou nejistotu zahnal kdesi do černého kouta a přivlastnil si jeho rudé rty. Lákaly mě jako Sirény nebohé námořníky a neměl jsem už sílu se jich vzdát.

Po úžasné ochutnávce jsem měl svého námořníka dokonale v pozoru a byl jsem tak nadržený, až to bolelo.

„Pojď, tady je to nepohodlné,“ hlesl jsem a podal mu ruku. Zase jsem viděl v jeho očích nejistotu a pralo se to ve mně. Silou vůle jsem vyslovil tu zatracenou větu, na kterou jsem tolik chtěl slyšet kladnou odpověď.

„Nemusíš to dělat. Byl bych rád, abys to chtěl ty sám… Chceš to stejně jako já?“

Pokýval hlavou a hlesl: „Ano, chci.“

Chytil se mé ruky, která ho vytáhla do stoje, a aniž by tu svou vykroutil z mého pevného sevření, šel se mnou do ložnice.

Stál přede mnou a čekal, co bude dál. Tvářil se tak nejistě, že jsem neodolal a pohladil jej po tváři, sklouzl ke knoflíkům od košile a jeden po druhém jsem odepínal, pomalu a s lehkostí, jako bych si rozbaloval dárek. Před očima se mi odhalovala jeho hruď a já jsem si s cukáním v rozkroku vychutnával každý odkrytý kousek kůže, přičemž jsem ji neopomněl současně laskat. Po posledním knoflíčku jsem nechal plátěnou košili sklouznout z jeho ramen a téměř se zvířecím chtíčem se přisál na jeho klíční kost. Otřásl se a na pažích mu vyskočila husí kůže. Hladil jsem ji a polibky postupoval nahoru ke krku, kde jsem obličej zabořil kdesi za jeho ucho.

„Lee…,“ zašeptal jsem do něj a husí kůže, která stačila opadnout, mu opět ozdobila ruce.

Cítil jsem, jak mu selhávají nohy, a tak jsem ho přidržel pod zadnicí a nasměroval k posteli, kde jsem jej uložil. Působil jako loutka, se kterou si mohu dělat, co se mi zlíbí, ale já v něm přesto viděl panenku, krásnou a vzácnou, o kterou se musí pečovat něžně, protože každý hrubší pohyb by ji mohl poškodit a rozbít. Někdy jsem měl dojem, že tohle je přesně jeho povaha. Křehká a lehce rozbitná. Přesto byl svým způsobem silný a vytrvalý. Paradox, který mě udivoval a nesmírně k němu lákal.

Pousmál se na mě, když zpozoroval, jak na něj lačně zírám. Musel ten pohled plný chtíče vidět, protože ten jsem neměl šanci nijak zamaskovat, a ani jsem se o to nesnažil. Chtěl jsem, aby poznal, jak moc po něm toužím.

Sundal jsem si tričko i tepláky a kývl na něj, aby se vysvlékl také. 

Ta nevinná potvora mi udělala takový striptýz, že jsem měl ptáka v pozoru takřka okamžitě. A to jsem nad ním ještě před minutou rozjímal, jaký je to křehký andílek.

Ale kdepak! Někdo mi tu místo Leea nastrčil ďábla, který mě chce zbavit zdravého rozumu.

Jakmile se zbavil boxerek, zakroutil na mě svou sladkou prdelkou. Moc dobře věděl, jak tohle na mě působí, a já jsem se rozhodl, že ho nechám jednat. Byl jsem zvědavý, co udělá dál.

Otočil se a nechal mně na obdiv vyniknout své bronzové tělo s čnícím mužstvím jen ve světle malé lampičky. Povytáhl jsem obočí a nepatrně se pousmál. Líbilo se mi, jak se změnil a překonal svou nesmělost. Jako by přede mnou najednou stál úplně nový člověk. Se sebevědomím a bez ostychu.

Nyní jen stál se svým krásným úsměvem a nijak se nebránil mému lačnému pohledu, který křižoval po celém jeho těle. Byl nádherný a snad jsem jen v zajetí jemného chtíče ucítil tu krásu i uvnitř něj. Možná jsem až teď naplno otevřel mysl, abych konečně pochopil, jak je ten kluk krásný i duší.

Chtěl jsem ho! Cítil jsem se jako malý kluk, který právě objevil to, co si nejvíc přeje pod stromeček.

Mělo to však jeden velký háček. Lee nebyl lego ani pes. Toho jsem si nemohl zabalit do krabice s velkou mašlí a pak se z něj radovat hned po probuzení na Narození Páně.

Musel to chtít, ale já jsem si nebyl vůbec jistý, jestli si zrovna on přeje být mým dárečkem. Zasloužil by si hodného a milujícího přítele. Byl bych schopný se jím stát? Netušil jsem a rozhodně jsem si nevěřil. Trochu jsem se zakabonil a on si toho hned všiml. Všiml jsem si, že pečlivě sledoval mé tělo i výrazy ve tváři, a proto jsem si ho přitáhl do náručí a položil mu hlavu na rameno.

Jen ho cítit!

Nemusel znát mé myšlenky, které se mi nejspíš odrážely na tváři, z níž jsem odložil svou chladnou masku, jednoduše proto, že jsem před ním toužil být upřímný. Protože jen upřímností zjistím, jak se k tomu všemu staví on. Chtěl jsem se před ním vysvléci ze všech svých vrstev, které jsem celá léta každý den oblékal, aby se svět okolo mě točil přesně tak, jak jsem sám potřeboval. K němu jsem v tuto chvíli potřeboval být přímočarý. Aby mě viděl takového, jaký opravdu jsem, aby mě poznal a poté mohl vyřknout ortel.

Nikdy jsem se nebál, až do tohoto večera. Bál jsem se odmítnutí a věděl jsem, že pokud nastane, za své chování v předešlých měsících bych si to určitě zasloužil.

Nejspíš pochopil, že čekám na jeho první krok, a tak se přestal ostýchat. Vsunul mi ruku do boxerek, nahmatal můj tvrdý penis, který mi jemně promnul.

Vydechl jsem z plic přebytečný vzduch a slastí přivřel oči. Pochopil, že jde správným směrem, svlékl mi poslední kus oblečení a začal mi ho jemně honit. Z mých úst vyšel jen tlumený vzdech. Vpletl jsem prsty do jeho vlasů a přitáhl si ho blíž. Díval jsem se do jeho očí, které od mých dělila vzdálenost jen pár centimetrů, a pokoušel jsem se v nich přečíst, jak tohle všechno opravdu cítí. Zpozoroval jsem chtíč, touhu, radost, ale rozklíčovat, jestli se z nich odráží i láska, jsem nedokázal.

„Lee…,“ vydechl jsem, když mi přejel nehtem po žaludu, ale vzdálenost našich rtů jsem nepřekonal. Chtěl jsem, aby to udělal on. Pootevřená ústa lákala, spodní ret se mu třásl, jako by se snad chystal plakat, ale žár v jeho očích ukazoval jiskry potlačovaného vzrušení. Zrychlil pohyby dlaně na mém mužství, druhou mi vjel do vlasů a ještě víc tím zmenšil vzdálenost. Naše pootevřené rty se téměř dotýkaly, ale nepolíbil mě. Jen pohledem prosil, abych to udělal já.

Jen lehce jsem se o ně otřel a pousmál se, když jsem ucítil, jak se zachvěl a na rukou mu vyskočila husí kůže. Hladil jsem jednu paži a odtáhl jsem se z dosahu jeho ruky, která stále nepřestala dráždit mé mužství. Cítil jsem, že pokud ho ještě chvíli bude takto dokonale laskat, nevydržím to.

Chvíli jsem se vydýchával se zavřenýma očima a vůbec nezaregistroval, že jeho sladká ústa mají nezkrotnou touhu olíznout předzvěst, která mi už drahnou chvíli prýští z ústí.

Když pevně obepnul své rty okolo žaludu a začal dírku divoce olizovat, dokázal jsem jen vytřeštit oči, odstrčit jej – a gejzíry bílé lávy třísnily celé okolí, včetně jeho tváře.

„Bože, Lee! Co to se mnou provádíš?“ vyčetl jsem mu hned, jak jsem se vzpamatoval z překvapivého a velmi silného orgasmu.

„Promiňte, to jsem netušil…,“ zatvářil se zdrceně, a spolu s vazkým produktem mých koulí, který mu stále ulpíval na líci, vypadal úžasně.

„Neomlouvej se, blázínku,“ chytil jsem ho za šíji a papírovým kapesníkem mu utřel tvář. Na polibek jsem však už nemínil čekat. Můj jazyk se vloupal do jeho úst, svalil jsem jej na postel a přitiskl svou hruď na tu jeho. Cítil jsem, jak mu divoce bije srdce, a když své ruce položil na mé půlky a stiskl je, můj drahý mezinožní kamarád, který polehával po uvolnění, začal opět tvrdnout.

„Lee, chci tě…,“ vydechl jsem.

„Tak si mě vezměte,“ potutelně se pousmál a v očích mu zajiskřilo.

Než jsem se stihl vzpamatovat, měl můj klacek opět v rukou, lehce ho promázl lubrikantem a mířil s ním ke své svatyni.

Vytřeštil jsem na něj oči: „Musím si tě připravit!“

„Zbytečnost…,“ zašeptal a zápasnickým chvatem, který bych u něj nikdy nečekal, mě během sekundy ze sebe shodil. Ani jsem se nestačil nadechnout, tyčil se nade mnou a můj tvrdý klacek se pomalu nořil do jeho těla.

Jediné, co jsem stíhal, bylo lapání po dechu, když mě jeho tělo začalo svírat, a ještě než jsem stačil znovu zaprotestovat, byl jsem už z půlky v něm.

Zpomalil trochu, protože nejspíš pochopil, že to nebyl úplně nejlepší nápad, a nechal si chvíli na přivyknutí.

Chtěl jsem jej přidržet, ale on se jen povysunul kousek nahoru a hned nato se nabodl na celou mou délku. Ozvalo se dvojí zasténání, moje slastné, jeho bolestné.

„Lee! Ty magore! Tohle… tohle už nikdy nedělej! Nechci se dívat na tvou bolestí zkřivenou tvář,“ vyčítal jsem mu a chtěl jej ze sebe shodit, ale on se držel jako klíště.

„Jen chvíli… dejte mi jen chvíli! I bolest je někdy dobrá, ukazuje, že člověk žije, že se mu všechno tohle jen nezdá…“

Zakroutil jsem nad tím hlavou a uvolnil všechny svaly a zavřel oči. Horkost a těsnost jeho útrob byly jako božské políbení. Celým tělem mi procházely vlny horka a jen pohled na jeho již uvolněnou tvář mě uklidnil. Začal se pomalu nadzvedávat a vařící krev v mých žilách se více rozproudila. Vyrazil se mi na těle pot, přestože jsem jen ležel a nic nedělal. Psychicky jsem trpěl, že akt není v mé režii a že já si nemohu udávat rychlost. Vší silou jsem se držel, abych ho neshodil pod sebe a nezačal ho vyšukávat dle svých pudů. Před očima jsem měl temnou mlhu, ale on si stále jel svým lehkým tempem. Tohle týrání bych u jiného nesnesl a hlavně nevydržel, ale při pohledu na jeho slastí přivřené oči, napnuté břišní svaly i stehna jsem nemohl jinak, než zatnout zuby a vydržet. Na jeho těle se leskl pot, ale jinak působil snad až uvolněným dojmem, jako by si snad jen vyjel k Abbey na koni. Byl úžasný, nádherný…

Hlava byla v zajetí touhy, přesto jsem pod mlhavou myslí zastřenou chtíčem uvažoval, že už se ho nemohu vzdát.

***

Se zavřenýma očima jsem se vydýchával z vichřice, která mě zastihla po nejúžasnějším sexu, který jsem kdy zažil. Už minule jsem měl dojem, že to bylo to nej, ale dnes to předstihlo všechny mé fantazie.

Pokud to takhle půjde dál, asi umřu na slast. Zbožňuju ho…

Přitáhl jsem si ho blíž, přímo na tělo, a bylo mi úplně jedno, že po sobě roztíráme jeho sperma. Byl bych na něm klidně přilepený celou noc. Nicméně když se má hlava trochu vyčistila a vrátila se do mozku krev, která tam rozhodně při souloži nebyla, začala mě znovu trápit otázka, pro kterou jsem tento experiment vlastně spískal.

Po tomto všem jsem měl jistotu, co bych chtěl já, stále jsem však netušil, jak to vidí on.

Byl jsem už přesvědčený, že se pro něj dokážu změnit, že pro něj dokážu učinit věci, které bych pro jiného nedokázal…

Jakmile jsem pochopil, že i on mě vnímá, začal jsem svůj nejistý monolog: „Lee, chtěl bych ti říct, že od té doby, co jsme spolu byli poprvé, jsem na tebe myslel. Mám tě rád, teď to vím a záleží mi na tobě, ačkoliv to tak mnohdy nevypadá. Znáš mě už trochu a víš, že já mám romantickou duši asi jako Drákula nechuť ke krvi, přesto bych chtěl vědět, jak tohle všechno cítíš ty…,“ odmlčel jsem se a polkl. Viděl jsem, že chce něco říct, ale zakryl jsem mu ústa rukou.

„Nechej mě to doříct! Já cítím, že z mé strany tohle není jen touha po tvém těle, chtěl bych něco víc, a i když mi teď nejspíš odpovíš, že bys se mnou nemohl trávit víc času než doposud, rád bych ti slíbil, že v případě, že řekneš ano a staneš se součástí mé rodiny, budu se snažit se změnit.“

Nejistě jsem se ošil a zadíval se do jeho zmatených očí. Teď už jsem však nemohl couvnout.

„Chtěl bys se mnou trávit víc času? Pokud odpovíš, že jsem dobrý jenom na to, abych tě sem tam přetáhl, pochopím to. Ale potřebuju znát odpověď teď hned!“

Jinak se z té nejistoty zblázním… 

LEE

Opřel jsem se zády o čelo postele a se zatajeným dechem poslouchal jeho zpověď. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem slyšel. Nemohl… Rozhodně mě musel něčím zdrogovat. Cítil jsem se jako v pohádce, jako bych plul na obláčku a rozhodně jsem nemínil sestoupit na zem. Alespoň v této chvíli ne. Neřekl sice ta dvě pekelná slova, přesto jsem z jeho slov cítil, že je myslí vážně. Nevěřil jsem, že by si po tomto milování ze mě mohl jen tak vystřelit. Neměl to ani v povaze, jeho smysl pro humor byl ještě sušší než běžného Angličana, vlastně bych se nebál tvrdit, že žádný nemá.

A ačkoliv jsem byl zmatený na nejvyšší míru, docházelo mi to. Chtěl se mnou být, záleželo mu na mně a chtěl… chtěl odpověď.

Ano, ano, ano – vykřikovalo celé mé já. Chci!

Mozek se ale zasekl. Hlasivky poté, kdy jsem se pokusil něco říct, byly jako sedřené smirkovým papírem a… potřeboval jsem čas…

Nějakou dobu na to, abych si seskládal myšlenky a slova. Abych mu mohl odpovědět nějak smysluplně, ačkoliv jsem věděl, že by bohatě stačilo to, co na mě neustále řvalo mé srdce – ano! Chci!

Nepochopitelně však ze mě vyjela otázka, kterou jsem svou odpověď chtěl oddálit. Vůbec jsem však nepomyslel na následky, které by to mohlo mít.

„Co znamená to tetování?“ zeptal jsem se tichým přiškrceným hlasem.

Podíval se na mě s očima rozšířenýma a překvapenýma.

„Tak já se ti tady vyznávám a ty se mě zeptáš na tetování?“ Z jeho hlasu byla znát frustrace. Sedl si a vložil hlavu do dlaní, pak se ale na mě otočil.

„Je to Fleur de lis, heraldická lilie. Symbol čistoty,“ trpce se pousmál, „asi se ke mně tento symbol moc nehodí, že? Nemám důvod ti však vykládat, proč jsem si vybral zrovna ji.“

Zvedl se a vzal jeden z malých polštářků. „Půjdu spát do dětského pokoje. Dobrou noc, Lee.“

„Počkejte, Persy!“ vykřikl jsem, ale to už se dveře ložnice zavřely a slyšel jsem jen tiché kročeje mířící do pokoje vedle.

Takhle jsem to přece nechtěl! Nebyl naštvaný, nezuřil, jen jsem viděl jeho zklamání. Tím, že jsem se takto vyhnul přímé odpovědi, jsem ho vlastně odmítl. Určitě to tak pochopil. Tak to ale nebylo. Měl bych běžet za ním, ale tělo bylo jako paralyzované a odvaha byla pryč.

Proč jen jsem takový srab?!

Právě jsem zabil to, po čem jsem celou dobu toužil a co mi on naservíroval na stříbrném podnose! A já jsem to nedokázal využít.

Jsem k ničemu!

Jak by mohl takového ňoumu jako já mít rád? Vždyť nejsem schopný se ani vyjádřit. Odpovědět na prostou otázku, která byla zašifrována v jeho monologu, kterým se jen zeptal: Chceš být mým přítelem?

Nemohl jsem usnout, nedalo mi to a pořád jsem přemýšlel, jaký jsem hlupák, že jsem si nechal ujít svou šanci na lásku. Chtělo se mi brečet, v duchu jsem si nadával a přemýšlel, co bude dál. Persy se ke mně bude zase chovat, jako bych v kuchyni ani nebyl, bude mě přehlížet. Možná mě bude i nenávidět. Všechno tohle jsem si zasloužil.

Vždyť ho miluju a nejsem mu to ani schopen říct.

I když mi tak skvěle nahodil míček, nedokázal jsem mu ho odpálit nazpátek. Zůstal ležet kdesi v koutě, opomíjený.

Do rána musím sebrat odvahu a dát mu odpověď, kterou měl dostat už před pár hodinami. Snad nikdy nezapomenu na jeho smutnou a zklamanou tvář. Bolelo to, ublížil jsem mu.

Bylo těsně nad ránem, venku ale stále panovala černočerná tma. Sešel jsem dolů do haly, měl jsem žízeň a pobyt v jeho ložnici mi neustále předhazoval, o co všechno jsem svou neschopností přišel. Zahrabaný v peřinách jsem cítil jeho vůni, která mi připomínala milování s ním. Celá ta místnost byla jako on. Strohá, a přitom útulná a hřejivá. Nemohl jsem v ní dál zůstat, stejně bych už neusnul.

V hale svítila malá lampička a já jsem viděl, že ani on neusnul. Seděl s hlavou v dlaních na pohovce. Ačkoliv jsem nedělal hluk, brzy si mě všiml a zadíval se na mě unavenýma, smutnýma očima.

„Proč nespíš, Lee?“

„Protože jsem vám neřekl odpověď, kterou jste po mně chtěl.“

„Nemusíš mi nic říkat, pochopil jsem to dobře a rozumím ti. Nejsem člověk, který by tě byl schopný udělat šťastným, jsem mnohem starší, je tu dítě a do toho všeho moje povaha, která je mnohdy nesnesitelná. Vím to o sobě. Všichni okolo mě to neustále tvrdili. Mí milenci se se mnou rozcházeli se slovy – s tebou se nedá žít. Proto chápu, že tohle nechceš riskovat. A je to tak správně. Mám tě rád a poslední, co bych chtěl, by bylo ti nějak ublížit. Bude lepší, když zůstaneme jen kolegy v práci. Za Marwinem samozřejmě můžeš kdykoliv přijít, pochopil jsem, že ti přirostl k srdci a nechci tě o malého kamaráda připravit, ale jen když u toho nebudu. Alespoň ze začátku. Jednou se s tím smířím, ale…“

„Zastavte!“ křikl jsem na něj. „Takhle to není! Copak vy to ze mě necítíte? Miluju vás celou dobu, co vás znám, i když jste na mě řval, že jsem neschopný, když jsem pro vás byl jen malý spratek, který je k ničemu, i když jste mě ignoroval a přehlížel, celou tu dobu jsem se nedokázal své lásky k vám vzdát. Zkoušel jsem to – opravdu. Snažil jsem se, protože jsem věděl, že u vás nikdy nebudu mít naději. Možná jsem podvědomě doufal, ale mozek radil, že vy mě nikdy k sobě nepustíte, a proto včera, když jste se přiznal, že pro vás nejsem jen ten, koho jednou za čas ojedete a pustíte ho do domu jen tehdy, když potřebujete hlídání, byl jsem v šoku. Nevěděl jsem, co mám říct, abych se neztrapnil, abych neřekl něco špatně, potřeboval jsem se vydýchat a trochu tu myšlenku zpracovat, abych jí byl schopný uvěřit… Omlouvám se za všechno, že jsem vám ublížil tím, že jsem vám nedokázal odpovědět, ale nyní bych vám rád odpověděl. Ano, chtěl bych se stát vaším přítelem. Chtěl bych s vámi trávit čas.“

Řekl jsem to, opravdu jsem mu to všechno řekl a ani jsem se nezakoktal. Viděl jsem, že mě pozorně poslouchá a jeho zachmuřená tvář se rozjasňuje, až se na konci mého monologu začala mírně usmívat.

„Do prdele, Lee, tykej mi. Právě jsi mi řekl, že bys byl rád mým klukem, nemyslíš si, že je to trochu mimo? Je 21. století…,“ vynadal mi a já jsem konečně viděl jeho tvář, kterou nás všechny častoval v kuchyni. Ačkoliv toto tvrzení, co teď povím, bude znít, jako bych upadl na hlavu, oddechl jsem si. Opravdu mi spadl kámen ze srdce. Byl tady přede mnou takový, jakého jsem ho miloval, protože utrápená a nejistá tvář, to zkrátka nebyl on. Miloval jsem jeho dominanci a sebevědomí, protože on je uměl používat správně. A měl jsem nehoráznou chuť ho provokovat. Nebyl jsem si vůbec jistý, jestli mi zrovna tohle nezláme vaz, ale vyzkoušet, kam až můžu zajít, bude teď moje největší zábava.

„Dobře, Persy, chcete udělat čaj, nebo kávu?“ zašklebil jsem se a snažil se utéct z jeho dosahu.

„Já tě praštím!“ smál se, vyskočil na nohy a na poslední chvíli mě chytil za cíp košile a přitáhl si mě do náručí. „Jestli mně budeš nadále vykat, vyšukám ti mozek z hlavy…“

„Udělejte to, pane Evansi!“

EPILOG

LEE

Čas běžel jako splašená herka a najednou jsme slavili tři měsíce od onoho památného dne, kdy jsem Persyho vytočil svým vykáním. Zásadně neslavil výročí, zvláště pak ta nekulatá, a nechtěl bych se chlubit, ale byl jsem to já, kdo zachránil Marwinovi Vánoce, protože Persy by snad ani stromek neozdobil. Ne že by ho snad chtěl ošidit na dárcích, to rozhodně ne, ani já jsem nepřišel zkrátka, ale měl tendence celou tu krásu a vánoční pohodu úplně zazdít. My dva jsme mu to ale nedovolili. Celé svátky jsme hulákali koledy, já jsem napekl snad deset druhů cukroví a naučil se do dokonalosti i Christmas pudding, ačkoliv se mi po pár nezdařených pokusech Persy neustále smál. Pětadvacátého ráno nás málem zastřelil, když jsme ho vytáhli z postele už v šest ráno a ve své ponožce nad krbem našel jen vzkaz, ať své dárečky hledá po domě. Odmítal nám toto splnit dřív, než si vypil svou kávu, a celou dobu nás častoval pichlavými pohledy. Marwin se mu smál, poskakoval okolo něj a neustále ho popoháněl, aby už šel a hledal.

Na mě se jen mračil, házel útrpné pohledy a já jsem z toho měl až dětskou radost, jak jsme ho dokázali s Winiem krásně dostat.

Nejvíce ho vytočily obrovské žluté plyšové papuče ve tvaru televizního ovladače, které dostal od Isabell, o nichž tvrdil, že si je nikdy neobuje, a mrsknul s nimi do kouta. Mně se ale líbily, a tak, když pohrdl on, já si je s radostí adoptoval. Pochybovačně se na mě zadíval a tvrdil, že pokud je budu nosit, už se mě nedotkne ani dvoumetrovou tyčí. Zašklebil jsem se a pobídl ho, aby hledal dál. S povzdechem se zvedl z pohovky a zamířil na záchod, do jediné místnosti, kde snad ještě nebyl. Tam jej čekal záchodový papír potištěný výjevy z Kámasútry, a tak se omluvil, že nutně potřebuje onen záchoďák použít. Žádný další tam nebyl.

Další dárky jsme mu v tuto volnou chvíli raději dali pod stromeček, protože jsme oba usoudili, že pokud ho budeme dál provokovat, hledání vzdá, sbalí se a půjde se uklidnit někam ven. A to jsme nechtěli. Další chvilky pak už byly pohodové a opravdu vánoční.

Možná i díky tomu mě Marwin oficiálně pasoval na svého druhého tátu. Totiž když se dověděl, že táta už si nejspíš nikdy žádnou mámu hledat nebude, nebyl z toho příliš nadšený. Tedy, abych mu nekřivdil – prvně to nechápal, pak se s tím dlouho smiřoval, a teď? Jsme největší parťáci pod sluncem a předevčírem mi dokonce tvrdil, že by mě nikdy za žádnou holku nevyměnil.

Dnes to tedy byly přesně tři měsíce. Byl nádherný den, a ačkoliv byl teprve únor, příroda jako by se chtěla probouzet a pučet. Tráva byla najednou zelenější než jindy, tedy ona je v Anglii zelená celoročně, ale dnes mi přišla taková svěží, stejně jako usmívající se Persy.

Panebože, nejspíš se jeho úsměvu nikdy nenabažím.

Vlastně to byl úžasný den už tím, že bylo dopoledne, Marwin byl ve školce a my jsme měli po dlouhých týdnech oba celý den volno.

Slunce ozařovalo Abbey a my se ploužili po sto devětadevadesáti schodech směrem na hřbitov. Jednou mě ty proklaté schody zabijí, na druhou stranu, našeho oblíbeného místečka, kde jsme s láskou a pokorou chodívali na rande, bych se jen tak nevzdal.

Sedli jsme si na lavičku a chvíli se jen potichu kochali pohledem na moře a lodě plující na řece Esk. Už jsem si zvykl, že Persy toho moc nenamluví a má rád, když na chvíli zavřu zobák i já. Sem tam jsem mu tuto vzácnou chvíli dopřál, protože jsem věděl, že by mu z mého drmolení brzo upadla hlava.

Kolikrát mi říkával, kde se ztratil ten tichý kluk, kterého znal z kuchyně, že mě někdo vyměnil a podstrčil mu úplně nového Leea, ukecaného a neskutečně drzého.

Po pár týdnech jsem už věděl, že jeho láska ke mně je natolik silná, že si můžu leccos dovolit, aniž by mě vyhodil z baráku. A tak při každé příležitosti jsem ho provokoval a zkoušel, nakolik jsou jeho nervy silné.

Ale teprve dnes se ukáže, jestli mě opravdu miluje. Odhodlávám se k tomu už nějaký ten týden, ale pořád jsem neměl odvahu mu říct o mém největším tajemství. A že to tajemství bylo opravdu temné.

Ošil jsem se, když jsem si už dopředu představil jeho tvář. Udivenou, možná i zhnusenou. Možná si dneškem pod sebou podřežu větev a všechna privilegia, která jsem získal svou roztomilostí, zase velmi rychle ztratím. A možná nakonec ještě budu rád, pokud jen tu myšlenku nějak vstřebá a zůstane se mnou. Takže bych měl nejspíš mlčet a se svojí drobnou úchylkou se mu nesvěřovat, natož ji po něm kdy vyžadovat.

„Co je s tebou, Lee? Dneska vůbec nemluvíš… Uletěly ti včely, nebo co?“ divil se můj černovlasý přítel. „Pojď, když jsi dneska tak ticho, mohli bychom si zajít do kostela.“

„Dobře,“ řekl jsem nepřítomně a coural jsem se dva kroky za ním.

Uvnitř překvapivě nikdo nebyl, a tak jsme se posadili do jedné z lavic a dál mlčeli. Persy zavřel oči a užíval si ticha, které v kostele vládlo. Neopovažoval jsem se zničit jeho meditativní chvilku, už jsem věděl, že jednou za čas tohle opravdu potřebuje, aby si učesal nervy. Přesto jsem byl stále nervózní a nedokázal si klid užívat stejně jako on. Potřeboval jsem se mu svěřit. Co nejdříve, než mě zase opustí odvaha.

Když jsem si asi potřetí poposedl a ošil se, tázavě na mě upřel své světlé oči.

„Stalo se něco, Lee? Já chápu, že jsi krapet hyperaktivní a dlouho nikde neusedíš, ale tak nervózního jsem tě už dlouho neviděl. Jestli mi potřebuješ něco sdělit, tak mluv a neboj se. Pokud se se mnou nechceš rozejít, jinak dneska snesu všechno.“

Vyděšeně jsem se na něj podíval a on sklopil zrak.

„Takže chceš, že?“ podíval se na mě smutně a já se vyděsil ještě víc.

„Ne, probůh! Proč bych to dělal? Miluju tě, ale je pravda, že bych se ti chtěl svěřit s takovou svou… touhou a trochu se bojím, aby ses se mnou za tohle nerozešel ty.“

„Lee,“ protočil očima, ale bylo na něm vidět, že si oddechl, „kdybych se s tebou chtěl rozcházet za všechno, čím mě vytočíš, už dávno spolu nejsme. Dokážu být i tolerantní, pamatuješ?“

„Jo, jo já vím, trpíš se mnou, jsi vlastně takový mučedník,“ chechtal jsem se mu, protože jsem věděl, že svá slova nemyslí vážně. Nedávno mi sdělil, že mé provokování a neposednou povahu zbožňuje, a vyhrožoval mi, že až se ze mě stane usedlý dědek, stejný jako je on, už se mnou nebude chtít mít nic společného.

„Neprovokuj a mluv!“ poručil mi a opět mě propíchl pohledem. Zrudl jsem až za ušima, když jsem si představil, že teď už mu to opravdu říct musím, když už jsem to nakousl. Stejně by mi nedal pokoj, dokud by to ze mě nevytáhl.

„Persy, ale tady v kostele ti to vykládat nebudu…,“ fňukl jsem.

„Ale jen mluv, vždyť je to jedno, ne?“ odbyl mě.

„No to si nemyslím zrovna…“

„Odkdy jsi tak upejpavý?“

„Tak jo, já ti to řeknu, ale musíš mi slíbit, že se nebudeš zlobit.“

„Lee! Dobře víš, že to ti slíbit nemůžu…“

„Právě proto by bylo lepší, kdybych ti to řekl někde jinde.“

„Mluv, Lee, a neokecávej to!“

„Dobře, ale pak mi nevyčítej, že jsem barbar. Varoval jsem tě,“ zašeptal jsem ještě s pocitem, že by si to opravdu třeba mohl rozmyslet. Jenže pokud on si něco usmyslí, stejně musí být po jeho, a koneckonců je to jedno. Přepokládal jsem, že pokřtěný není, nebo aspoň mše běžně nenavštěvoval, tak bylo asi jedno, že se nacházíme na půdě Boží. Na Ježíška stejně nevěřil.

„Víš, Persy, nemohl bych tvrdit, že se mi sex s tebou v posteli nelíbí, to jistě ne, zbožňuju naši měkkou postýlku, ale…,“ odmlčel jsem se.

„Ale co?“

„Ale prostě… no, mám rád sex i na jiných místech, chápeš?“

„Ne,“ zatvářil se zmateně, „pokud chceš, abych tě prznil v kuchyni na jídelním stole, tak na to zapomeň! Jsem ochoten to dělat ještě na pohovce v hale, když bude stoprocentní jistota, že nás nikdo nepřekvapí…“

„No, tak úplně jsem to nemyslel, i když i na tomto něco je. Já mám právě rád ten pocit, že nás někdo překvapit může, chápeš?“

„Ne,“ zopakoval a přimhouřil oči.

„No, rád to dělám na místech… jak to říct… no, veřejných a trochu netradičních,“ zadíval jsem se na svoje boty, abych nemusel čelit jeho pohledu, ať byl jakýkoliv.

„Cože? To myslíš třeba na pláži?“

„No třeba, ale to taky není úplně ono,“ řekl jsem tak tiše, že jsem na chvíli zapochyboval, jestli mě vůbec slyšel.

„Tak kde?“ obrátil si mě k sobě, chytil za bradu a nadzdvihl hlavu, aby se mi mohl podívat do očí.

„No třeba… v muzeu, kině, restauraci, v kupé ve vlaku nebo klidně i na hřbitově,“ sklopil jsem zrak a zčervenal jsem jako pivoňka.

„Teď si ze mě děláš prdel, že?“

„Nedělám!“

„Ježíši Kriste!“ hlesl a pokřižoval se. „Čeho všeho já se ještě od tebe nedočkám! Nepočítej ale s tím, že do tohoto s tebou půjdu. To v žádném případě, Lee!“ ujistil mě.

Byl, pravda, trochu vyděšený, ale nevypadalo to, že by mě chtěl vyloženě poslat do háje. Nejspíš ten pocit překousne, i když přesvědčit ho, aby se mnou kopuloval na hřbitově, asi bude nadlidský úkon.

Přesto jsem měl dojem, že mám vyhráno. A proto jsem se nerozpakoval a nenápadně vklouzl rukou mezi jeho nohy a zmáčkl jeho milánka.

Zalapal po dechu, hrubě chytil mou ruku a odhodil ji, zvedl se a beze slova rychle odcházel.

„Ty ses zbláznil!“ začal mi hlučně vyčítat, sotva se zaklaply těžké dveře kostela. „Říkal jsem ti, že na toto nikdy nepřistoupím, tak to respektuj!“

„A když ne, rozejdeš se se mnou?“ ušklíbl jsem se.

Zarazil se, přešlápl z nohy na nohu a na čele se mu ukázala přemýšlivá vráska.

„To mi tady dáváš snad ultimáta?“ kroutil hlavou a rozešel se směrem k Abbey. „Dobře víš, jak se k tomuto stavím já, tak proč mě chceš nutit do něčeho, co se mi nelíbí…“

„A jak víš, že se ti to nelíbí, když jsi to nikdy nezkusil?“

„Vím to, nechci to zkoušet!“

„Perseone, jenom jednou…, však to nemusí být v kostele. Jen jednou to vyzkoušíš, pro mě, a jestli se ti to opravdu líbit nebude, tak už to nikdy po tobě nebudu chtít, prosím!“ udělal jsem ty nejvíc psí oči, které jsem dokázal.

„Zapomeň na to, Lee! Jsem sám ze sebe už dlouhé týdny překvapený, kolik ústupků jsem kvůli tobě dokázal udělat, ale tohle už je přes čáru,“ povzdychl si a sedl si na lavičku u jezírka.

Posadil jsem se vedle něj tak blízko, jak jen to bylo možné.

„Tak jo, promiň,“ rezignoval jsem, ale jen naoko.

Však já ho ještě přesvědčím, aby to vyzkoušel. Přitáhl jsem si ho k sobě, pevně stiskl, a než se stačil nadechnout, vrazil jsem mu jazyk do pusy a ruku do rozkroku, kde jsem ho začal dráždit.

Dávno jsem věděl, že mám na něj neskutečný vliv a je citlivý na jakýkoliv můj dotek. Přesto jsem byl překvapený, že se začal bránit jen velmi chabě. Držel jsem jej pevně a nemínil si ho nechat utéct a on po chvíli zvládal jen něco mumlat do polibku, nakonec se poddal úplně. Samozřejmě předtím vykulenýma očima zkontroloval, jestli nikdo v okolí není.

Nebyl, pro mé štěstí. Jen jedna z hus, ochočená a zvyklá na lidskou blízkost, si nás zvědavě prohlížela. Viděl jsem na Persym, že na chvíli pod jejím pohledem znejistěl, ale pak nejspíš pochopil, že husa z toho nemá rozum a odsuzovat nás nebude.

Když jsem viděl, že zvláčněl a oči se mu zaleskly touhou, vsunul jsem ruku do kalhot i pod boxerky a pokračoval v jeho dráždění. Slabounce zasténal, zaklonil hlavu a přivřel oči.

Věděl jsem to! Věděl! On mi neodolá!

Po chvíli jsem cítil, že už je na pokraji, a chabou silou se pokoušel mou ruku vytáhnout. Já jsem ho však hodlal přivést až na samotný okraj. Nesmím to však přepísknout, protože jestli se vystříká do trenek, nejenže se mnou nepromluví do konce života, ale nepochyboval jsem o tom, že by mě byl opravdu schopný opustit.

Jen ještě chvíli…

„Ahoj Persy… Lee?“ uslyšel jsem známý hlas a moje ruka vystřelila z Persyho kalhot rychlostí světla.

Oba jsme vyskočili na nohy a vyděšeně zírali do vysmáté tváře Grace.

„Hoši, hoši, to si to nemůžete nechat na doma?“ chichotala se a zírala na naše vyduté rozkroky.

Persyho tvář ztvrdla a otočil se na mě: „Zabiju tě, Lee!“

Rozhodil rukama a dlouhými kroky odcházel směrem k Oslí louce.

„Co mu je?“ zeptala se nechápavě.

„Však ho znáš, dělá ze sebe na veřejnosti svatouška a tys ho nachytala,“ pokrčil jsem rameny a se smíchem se rozběhl za ním. Jen jsem doufal, že se na mě nebude dlouho zlobit.

Nejdelší tichá domácnost byla asi dva dny, a to už mi tenkrát bylo nepříjemné, tak jsem doufal, že tímto jsem si nezavařil na rekord.

Po chvíli jsem ho dohnal a opatrně jej chytil za ruku. Vytrhl se mi a dál spěchal se zdviženou hlavou ke schodům, jež vedly dolů k Bridge Street, kde jsme měli na parkovišti zaparkovaný Persyho bourák.

„Persy, tak se na mě nezlob, já bych tě nenechal udělat do kalhot, vážně ne,“ zkoušel jsem ho obměkčit vtipem, ačkoliv jsem věděl, že tohle na něj neplatí. Zastavil se a podíval se na mě ledovým pohledem. Na chvíli jsem měl dojem, že mě praští.

Přikrčil jsem se a jeho pohled zjihl.

„Lee? Já bych tě neuhodil. Jen mě teď nechej v klidu. Tohle musím vstřebat,“ podotkl dotčeně a dál dlouhými kroky spěchal k autu.

Oddechl jsem si a vyrazil za ním. Protože šel o pár kroků přede mnou, mohl jsem si dovolit se pousmát.

Nebude tichá domácnost. Mluví se mnou, a to je dobré znamení.

Zase jsem si uvědomil, jak velký na něj mám vliv. Nejen sexuálně.

On to ještě neví, ale v budoucnu mi udělá eroticko-turistického průvodce po všech památkách a krásách Severního Yorkshiru. Však já už vím, kam sáhnout, aby na to přistoupil!