Kuchařka hořkosti – 5. kapitola

PERSY

Tak tohle jsem totálně posral. Nemělo se to stát a byla to jen moje zasraná chyba. Vůbec jsem nad ním neměl přemýšlet a už vůbec jsem neměl dát na jeho řeči a svádění.

Omyl! To já jsem ho neměl svádět. Jenže po bitvě je každý generál, že?

Teď jsem tady mohl ležet a polemizovat, ale když dokázal nahlodat mé sebeovládání, tak se nejspíš cosi ve mně hnulo. Nechtěl jsem už spát s klukama, nechtěl jsem to kvůli Marwinovi, chtěl jsem celistvou rodinu, ačkoliv ženy nejsou zdaleka tak sexy jako tohle spící stvoření. Ten sex byl dokonalý, skvělý, pokud bych tu měl tvořit nějaké žebříčky, tak by byl na samém vrcholu.

Ale zase tu bylo to jenže… I kdybych se neohlížel na Marwina a jeho touhu po nové mámě, s tímhle andílkem bych vztah navázat nemohl.

Byl tak jiný než všichni ostatní, se kterými jsem zkoušel žít, a možná bych právě tohle ze své strany měl brát jako pozitivum.

Něco ve mně zlomil, byl jsem vždycky dost sobecký a hleděl především na to, abych se měl dobře já, abych já byl spokojený, a to se pochopitelně mnohým z mých partnerů nelíbilo. A ti, kterým to bylo jedno, to vzdali zase proto, že jsem byl nesnesitelný, chladný a příliš sebevědomý.

Nechtěl jsem Leea něčemu takovému vystavit. Možná jsem se změnil tím, že mám doma dítě, které můj vztek a sobeckost trochu koriguje, nicméně svou povahu už asi nikterak neohnu.

A on byl příliš citlivý, aby tohle všechno mohl snášet.

Posadil jsem se a chytil se za hlavu.

O čem to tady vůbec přemýšlím? Vyspali jsme se spolu a tím to hasne, žádný vztah ani z mé strany, ani z té jeho. Copak jsem tak bláhový, abych si myslel, že by se mnou chtěl žít?

Vždyť on sám jistě chápal, že se mnou to možné není. Prostě jen potřeboval uvolnění stejně jako já.

Povzdychl jsem si a zase si lehnul. Chvíli jsem jen civěl do jeho mlaďounké tváře, pohladil jsem ho po vlasech a opatrně si ho přitáhl do náručí. Bylo tak příjemné po dlouhých měsících usínat vedle horkého těla…

***

„Tatí, tatí, vstávej, zaspali jsme,“ slyšel jsem panikařící hlásek svého syna. Nezaspal jsem, věděl jsem to, to jen on si zase spletl hodiny. Pomalu jsem se probíral a v té chvíli mi došlo, že v posteli nejsem sám.

Panebože!

„Tati?!“ zmateně se podíval do mých, zrovna probuzených a stejně vyděšených očí. „Proč s tebou spí Lee v posteli?“

Vnitřně jsem panikařil a vůbec netušil, co mu na to mám odpovědět. Zvlášť když jsme oba byli úplně nazí. To sice teď neviděl, protože jsme byli zachumlaní do deky, přesto jsem netušil, co bych měl říct a jak Marwina odlákat pryč, abych se mohl obléct aspoň já a získat tak chvilku, abych vymyslel, proč mám v posteli jeho a ne Isabell. Respektive, proč tam nejsem sám. A pevně jsem doufal, že Lee spí jako dřevo a zrovna v tuto chvíli se neprobudí.

„Winie, tak si běž honem vyčistit zuby a já ti to u snídaně povím. Tak běž, honem!“ řekl jsem rázně a zhluboka jsem si oddechl, když se Marwin pomalu otočil a neochotně odcházel.

Když jsem si byl jistý, že ním zaklaply dveře koupelny, rychle jsem se oblékl a už s klidnější hlavou jsem nechal poletovat nápady, jak se z tohoto přepadení vymluvím.

„Lee! Vstávej!“ zatřásl jsem jím dost nešetrně.

V rychlosti jsem mu vysvětlil, co se stalo, a než na to stihl nějak reagovat, zmizel jsem ve dveřích.

Marwin už seděl v kuchyni a tázavě se na mě díval.

„Víš, Winie, Lee měl zlý sen, a tak za mnou přišel. Ty za mnou také chodíš, když se bojíš nebo se ti něco nepěkného zdá. Já ti pak vždycky ustelu vedle mě, aby zlý sen odešel a ty ses nemusel dál bát. I dospělí mají zlé sny a potřebují utěšit. Co myslíš, jaký bych to byl kamarád, kdybych Leea vyhodil, že už je velký a že to musí přetrpět sám? To bys na mě nebyl moc hrdý, že ne?“

„No… to ne,“ zamyslel se nad mými slovy a pak jako by roztál, „tati, ty jsi tak hodný, že jsi nenechal Leea se trápit. Mám ho rád a nechtěl bych, aby se v noci bál.“

Usmál se na mě a vklouzl mi do náručí.

Tak, to by bylo. Snad se Lee neprokecne. Ačkoliv jsem měl dojem, že mu velmi brzy dojde, na co jsem se to vlastně vymluvil.

Nepochyboval jsem o tom, že Marwin zase celou cestu do školky nezavře pusu a bude se Leea vyptávat, jakéže to děsy ho strašily, že ho dohnaly až do postele za tátou.

Když okolo mě procházel, jednou tichou větou jsem mu snad dokázal sdělit, jakou hloupost jsem synovi nakukal.

Chytil se toho a v autě na Marwinovu otázku, jaké sny ho trápily, pověděl krásnou duchařskou historku o Drákulovi. Vykládal tak živě, že jsem měl strach, že další noc budu mít jiného nocležníka. Menšího a hlavně vyděšeného. Ale účel to splnilo. Marwin pochopil, že i dospělák může mít strach, když se mu zdají takové hrůzy, a já jsem byl za hrdinu, že jsem ho v tom nenechal a zachránil mu spánek.

Na rozdíl od cesty do školky, kdy bylo v autě tak živo, že být to kousek dál, asi mi praskne hlava, jízda bez Marwina proběhla v takovém tichu, které bylo ještě nepříjemnější než rambajz, který umí vytvořit pětileté dítě.

Nechtěl jsem se vyjadřovat k tomu, co se ráno stalo, a neměl jsem chuť mluvit ani o tom, co se stalo v noci.

Byl jsem totiž tak zmatený jako už dlouho ne. On ve mně probudil cosi, co jsem chtěl nechat spát. Protože kdykoliv mě tato nejistota přepadla, dopadlo to katastrofou.

Nemohl bych tvrdit, že už jsem se nikdy nechtěl zamilovat, že jsem netoužil po normálním vztahu… Tohle ovšem nebyla láska, byla to jen neskutečná přitažlivost, která mi dělala bordel v hlavě a zasahovala do spokojeného života.

Už když jsem před pár dny dostal do péče Marwina, byla má vize jednoznačná. Musím si najít ženskou. A tohle mé pobláznění do toho trošku házelo vidle. Lee nejenže nebyl žena, ale ještě to byl mladý spratek, který by mému synovi mohl dělat sourozence. Do pozice matky měl daleko. A k tomu bych také žádného muže ani nechtěl nutit.

Koutkem oka jsem ho zkontroloval a viděl jsem, že i on přemýšlí a nehodlá toto téma rozebírat.

Věděl jsem, že musím znovu najít svou vyrovnanost – budu se mu vyhýbat, jak jen to půjde, což bude dost komplikované v jedné malé kuchyni… Ale mimo práci prostě úplně přeruším kontakt.

Byl jsem teď jen zkrátka ovlivněný tou nocí, ale i tato vzpomínka jednou vybledne a všechno bude jako dřív. Tušil jsem, že i sám Lee chápe, že to byl omyl, a neviděl v tom nic jiného, než že to na nás v jednu chvíli prostě přišlo a ten druhý byl zkrátka zrovna po ruce.

Alespoň se tak nyní tvářil. Jen apaticky vystoupil z auta a stále beze slov odešel do šatny.

Ten den jsem byl v práci nezvykle tichý, dokonce tak, až si kluci začínali šeptat, že se nejspíš něco stalo. A protože neměli odvahu se zeptat mě, útočili otázkami na Leea, o kterém věděli, že se mnou tráví víc času než s kýmkoliv jiným z kuchyně. Byli všichni nenápadní jak sněhuláci v srpnu, a když ta samá situace nastala i druhý den, byl to pro mě ten správný impulz, spolu se spáleným jehněčím, chytit nervy, které mi v kuchyni ujížděly vlastně neustále.

Ječel jsem na ně, jako by mi opravdu přeskočilo kolečko v hlavě, a místo abych se díval na Freda, který maso připravoval a následně spálil, s přimhouřenýma očima jsem propaloval Leea, který za nic nemohl. Ten se jen krčil, jako kdyby čekal, že ho snad uhodím.

Věděl jsem, jak moc nespravedlivý jsem byl. Ten kluk za nic nemohl, nic nepokazil ani nespálil, a nemohl ani za ten náš úlet! Za tohle jsem si mohl jen já sám, ale podvědomě jsem si říkal, že pokud na něj budu zlý a on mě začne nenávidět, pak i já na něj přestanu myslet. Anebo nejlépe, mohl by odejít, abych ho neviděl, nepotkával se s ním a nemusel se dívat do těch smutných očí.

Nechat ho vyhodit jsem ale nedokázal. Nic mi neudělal, neuháněl mě, dokonce se mnou ani nemluvil, pokud nemusel, což při jeho zařazení pekaře ani nijak nepotřeboval. Kolik chleba a housek ještě zbývá a kolik je třeba napéct, věděl i beze mě. O další práci se mu starala Grace, jediná ženská v našem týmu a taky jediná, která ze mě nikdy neměla vítr. Byla to vlastně další kamarádka, kterou jsem měl.

Mimo práci jsme se nescházeli, protože bydlela v Robin’s Hood Bay, doma měla čtyři děti, vedla dramatický a biologický kroužek, a vůbec, měla milion jiných aktivit… Ale v práci to byl jediný parťák, kterému jsem se mohl s lecčíms svěřit a věděl jsem, že by mě nepotopila.

Ale vyjela na mě jeden podvečer, kdy už se na mě nemohla dívat, a já pod tíhou jejího naléhání a touhy se někomu konečně svěřit jí téměř všechno vyklopil. Téměř – o koho se jednalo, jsem jí zatajil. Ona by totiž byla schopná to začít řešit přímo v kuchyni a přede všemi… A to bylo to poslední, o co bych měl zájem.

Její rada nejspíš nebyla tak hloupá, jak jsem nad ní původně uvažoval.

„Persy, jediné, co by ti v tomto mohlo pomoct, je dát si od něj oraz, pokud tvrdíš, že ho často potkáváš – není to Lee, že ne?“ odklonila se od myšlenky, když uhodila hřebík na hlavičku. To jsem jí ovšem nepřiznal a rezolutně kroutil hlavou.

„Dobře, ale tvrdíš, že ho často potkáváš… Zajdi za Stewim, vem si měsíc volna a odjeď si vyčistit hlavu někam pryč. Dobře víš, že říjen a listopad jsou poměrně hluché měsíce krom Goth Weekend, a já ti kuchyň i kluky pohlídám.“

První jsem si ťukal na čelo, s jakou kravinou na mě vyrukovala, ale když se mi to rozleželo v hlavě, řekl jsem si, že to tak úplně zlý nápad není. Když neuvidím to jeho hříšné tělo, které jsem si představoval, i když byl oblečený v rondonu se špinavou zástěrou, a ty smutné oči, které byly nepřehlédnutelné pokaždé, když se střetly naše pohledy…

Druhý den už jsem do práce nepřišel. Stewart mi volno dal, protože věděl, že mám na něj právo a že v tomto období budu chybět nejmíň.

Tak jsem sebral Marwina a odjel do Skotska za máti. Stejně mě neustále uháněla a vyčítala mi, že si ani vnuka neužije. Tak teď nás tam bude mít celý měsíc.

Ona bude šťastná, Marwin taky, protože ho matka bude rozmazlovat, a já tátovi konečně pomůžu dostavět to jeho letní sídlo, jak říkal malé dřevěné kůlně u jezera, kterou si začal stavět jako trucovnu.

LEE

Nedokázal jsem se smířit s jeho studeným pohledem ani s tím, jak mě přehlížel. Možná jsem si od společné noci představoval mnoho. Ano, já, naivní romantik, jsem si myslel, že teď už budeme šťastní až do smrti.

Tu noc… byl tak opatrný, ohleduplný. Najednou jako by to byl úplně jiný člověk, cítil jsem se zvláštní, opečovávaný, milovaný… Ale všechno to byl jen klam.

Nerozuměl jsem tomu, co se stalo. Přece všecek ten chlad nemohl být jen z toho důvodu, že nás načapal Marwin. Chápal jsem, že se bál jeho reakce, je to přece jen malé dítě, které pro něj znamená všechno. Ale to ještě neznamenalo, že se se mnou musel přestat bavit. Možná stačilo jen říct, že to byl omyl, že není schopen se mnou být kvůli synovi. Byl bych smutný, to rozhodně, ale věděl bych aspoň, na čem jsem. Teď je mi to sice taky jasné, ale bolí to o to víc. Ignorace z jeho strany, všechno to přehlížení, případně jen chladné tvrdé pohledy…

Mohli jsme zůstat aspoň přátelé, mohl jsem mu dál hlídat Marwina a… prostě jsem si přál, aby to bylo stejné jako předtím. Tenkrát jsem mohl aspoň doufat, což bych sice teď už nemohl, přesto by to bylo snesitelnější než jeho pohledy plné opovržení. A nejvíce mě zabolelo, jak na mě řval za něco, co jsem neprovedl. Snažím se, už dlouho jsem nic nepokazil, nic jsem nespálil a moje pečivo i sushi bylo vyhlášené po celém okolí. Kdyby bylo všechno jinak, myslel bych, že žárlí, ale tohle on v povaze neměl. Před tím, než se to mezi námi stalo, připadal mi spíš spokojený s tím, že mohl pod své jméno napsat to mé, a tenkrát jsem měl dojem, že v jeho očích vidím hrdost. Všichni znali jeho perfekcionismus a vždycky bývával hrdý na své kuchtíky a také na sebe, že je dokázal naučit a vycepovat si je tak, aby skákali, jak on pískal.

Jenže ten den? Nadával a vřískal na nás všechny, ale nejvíc se díval na mě. A možná jsem si to jen namlouval, ale měl jsem dojem, že v jeho pohledu jsem viděl nenávist.

Za co? Že jsem se mu poddal, že jsem usnul v jeho posteli a jeho syn nás nachytal?

Uvědomil jsem si, že takhle to dál nejde. Musím si s ním promluvit a zeptat se ho, proč se tak chová a co bych měl dělat jinak, abych znovu získal aspoň trochu jeho respektu.

Tušil jsem, že svou hrdost jsem ztratil ten večer někdy mezi půlnocí a ránem, ale nechtěl jsem, aby si myslel, že vletím do postele každému, kdo kývne. On přece musel pochopit z mého chování, že je pro mě unikátní. Copak on opravdu nepocítil, co k němu cítím?

Byl to naprosto zabedněný, chladný člověk a já bych si konečně měl srovnat priority.

Za jedno zbavit se téhle hloupé lásky k němu – nezaslouží si ji! Druhá věc bude a taky mu ji řeknu, že z tohoto místa nikdy neodejdu, i kdyby mi podkopával nohy až do důchodu.

Chtěl bych mu toho tolik říct a měl jsem tolik otázek, na něž jsem sice znal odpovědi, ale chtěl jsem je slyšet z jeho úst.

Takže jsem se celé jedno odpoledne psychicky připravoval na další den, kdy si ho ve vhodné chvilce, až třeba půjde na cigáro, odchytnu a na všechno se ho zeptám…

Možná mu i pár věcí vyčtu. A kafe mu nedonesu!

Napsal jsem si body na lísteček a ráno, jak jsem se oblékl do rondonu, si ho zastrčil do kapsy.

Nemilé překvapení ovšem bylo, že tam ráno nebyl. Věděl jsem, že má mít ranní směnu a on zkrátka nezaspával…

Chvíli jsem se zmateně motal po kuchyni, až si toho všimla Grace a vyjela na mě s tím, že pokud jdu ráno do práce, neměl bych večer předtím tak chlastat.

Odfrkl jsem, že nepiju, aspoň ne tak, abych nebyl ráno v pohodě, a protože jsem věděl, že ona je po Persym v kuchyni nejvýš, mohla by vědět, co s ním je. Nikdo z kluků se totiž nijak nepozastavoval, že tam nebyl.

„Kde je chef?“ nevydržel jsem to a zeptal se jí.

„Vzal si dovolenou, vrátí se sedmého prosince. Jestli něco potřebuješ, řeš to se mnou nebo zajdi za Perkinsem.“

„Aha…,“ řekl jsem zklamaně.

„Ty jsi divný, Lee, tak minulý týden na tebe řval jak na sirotu a ty jsi snad z toho smutný, že tu bude měsíc klid. Měla jsem dojem, že vy dva se zrovna nemusíte… Nebo mi něco uniklo?“ zadívala se na mě tak zkoumavě, že jsem měl dojem, že všechno ví.

„Já nevím, hoď to za hlavu, jako bych nic neřekl…,“ mávl jsem rukou a šel si po své práci. Avšak tohle jí nestačilo, ona byla přesně ten typ, který musel mít o všem přehled, a to nejen v kuchyni.

„Počkej…, tohle mi vysvětli!“ nedala se odbýt.

„Nemám ti co vysvětlovat, co ti mám jako říct? Řve na mě, aniž bych něco udělal, ignoruje mě, a to mě prostě sere, tak jsem se ho chtěl zeptat, co dělám špatně, když mi to nechce říct on sám do očí,“ vychrlil jsem ze sebe polopravdu a doufal, že tím ukojím její zvědavost.

„Ale Lee, vždyť už ho za ty měsíce, co tu pracuješ, znáš. On není zlý člověk a většinou je spravedlivý. Jo, občas mu prdnou nervy, ale nad to se musíš povznést. Znám ho už roky, a i když to tak mnohdy nevypadá, nedokázal by ublížit ani mouše. A v kuchyni, zvlášť v michelinské, si zkrátka musí sjednat respekt, tady nikdo nesmí chybovat. Nemá teď zrovna lehké období, však ty sám víš. Je na kluka sám a to taky není jednoduché. Vím, že tohle ho neomlouvá, ale snaž se ho trochu pochopit,“ prosila mě a přitom si čistila brýle. Viděl jsem na ní, že mluvila pravdu, sám jsem to tak cítil. Ukázal mi svou pravou tvář tím jemným a citlivým milováním a já jsem věřil, že v té chvíli to byl opravdu on. Tenkrát odhalil svou opravdovost, schovanou za neproniknutelnou masku, kterou měl nasazenou v kuchyni a již si v posledních dnech hýčkal mnohem víc, jen aby mi neukázal, co si opravdu myslí.

Anebo jsem se mýlil a to milování pro něj neznamenalo vůbec nic. Prostě jsem byl jen další v řadě, který byl zrovna po ruce, a tím to skončilo. Mluvit by se mnou ale přece mohl.

Pokud to pro něj byl jen úlet, který ho nijak nezasáhl, choval by se snad stejně jako obvykle. A to se tedy zdaleka nechoval. Všimli si toho všichni v kuchyni, a teď si dokonce vzal měsíc volna.

Mám to chápat tak, že přede mnou utekl? Ale kdepak, to je hloupost. Člověk jako on neutíká, spíš dožene toho druhého k tomu, aby vyklidil pole.

Prostě si jen vzal dovolenou, kterou neměl vybranou, a teď byla ta správná doba. Až začne advent, nedostane volno vůbec nikdo.

Další dny jsem se potácel v nejistotě a stále si říkal, že na něj musím přestat myslet. Odpoutat se od té hloupé zamilovanosti k člověku tak chladnému a ignorantskému, jako byl on. Stále jsem si nalhával, že je to tak vlastně mnohem lepší, protože kdyby mi opravdu vztah nabídl, neměl jsem tušení, jestli bych to psychicky ustál. Nebyl to partner pro mě, uvědomil jsem si to už dávno, a teď to cítím ještě víc než předtím. Ale přes všechno tohle ujišťování zdravého rozumu jsem na něj nemohl přestat myslet. Pořád se mi ve vzpomínkách objevovalo naše milování. Viděl jsem ho ve snech, doma, na procházkách i v každém rohu kuchyně, i když tam fyzicky nebyl. Kolikrát jsem se podvědomě otočil a hledal jej.

Přes to všechno, že jsem svému srdci dával neprůstřelné argumenty, že je to tak lepší, neposlouchalo a stále bušilo jen pro něj.

Jsem nepoučitelný a asi se vyžívám v tom se trápit.

Mimo tohle všechno trápení jsem se stihl přestěhovat do nového bytu. Byl jsem jím nadšený a každou volnou chvilku jsem z okna zíral na Endeavour a v hlavě jsem stále slyšel poutavé vyprávění v podobě sametově hlubokého hlasu. Byl jsem jím ten den tak fascinovaný, protože i v této chvíli ukazoval svou pravou tvář. I když ke mně se stále choval chladně, přesto hlas, jakým promlouval, tedy hlavně ke svému synovi, byl úplně jiný, než jakým mluvil v kuchyni. Myslím, že ten den byl tím dnem D, kdy jsem mu naprosto propadl.

Věřil jsem Grace, že dokáže být milý, protože to tenkrát dokázal, a třebaže bych se od něj nejspíš nikdy nedočkal večeří při svíčkách a Valentýnských srdcí, já bych tohle všechno oželel. Nepotřeboval bych to, pokud bych z něj cítil lásku. A já jsem ji z něj cítil při naší společné noci…

Anebo jsem si to všechno jen namlouval, protože jsem to zkrátka tak chtěl.

Po dvou týdnech už mi chyběl k uzoufání. Nadával jsem si do debilů a zamilovaných kreténů, ale začalo mi chybět i to jeho věčné peskování v kuchyni. Dokonce i to, jak po mně po směně vždycky mrsknul zástěru jak po posledním umývači nádobí. Postrádal jsem chladné pohledy jeho světlých očí a sebejistý postoj, kterým dával patřičně najevo, kdo v kuchyni vládne. Dřív jsem tohle všechno nesnášel a bylo mi to nepříjemné, ale teď bych dal týdenní plat za to, aby ke mně přistoupil a seřval mě za housky, které nemají tu správnou propečenou barvu, nebo jen za špinavý rondon.

Myslel jsem si, že za ten měsíc to zvládnu, doufal jsem v to. Říkávalo se přece – Sejde z očí, sejde z mysli. Jenže předposlední večer před jeho návratem jsem stejně udělal to, čemu jsem se celý měsíc bránil. Vyhonil jsem si ho s erotickými fantaziemi plnými jeho smyslného těla a s jeho jménem na rtech. A v té chvíli jsem pochopil, že každá má snaha je naprosto marná.

PERSY

Nemohu tvrdit, že pobyt v domě mých rodičů byla procházka růžovým sadem. Matka neustále mlela o tom, že bych s dítětem neměl zůstávat sám, že to nemůžu zvládnout a že bych si zasloužil nějakou hodnou dívku, která by mi s Marwinem pomohla.

A to byly přesně ty momenty, kdy se mi vynořily z mysli zelené oči, které mi zasahovaly do snů. Přes den jsem na něj nemyslel a poslední dny, kdy do mě už matka přestala klavírovat, protože jsem ji už poslal do patřičných míst, jsem měl dokonce i klidné noci, kdy jsem nad ním nepřemýšlel.

Jistěže to ode mě nebylo milé, ale Marwin byl tou dobou s dědou venku a já jsem si s ní konečně mohl promluvit otevřeně. Upozornil jsem ji, že pokud ještě jednou začne mluvit na toto téma, okamžitě se sbalím a odjedu. Neměl jsem zapotřebí ji poslouchat, zvlášť když jsem dobře věděl, že má pravdu. Jenže já jsem si přijel odpočinout hlavně od tohoto, přijel jsem tam zapomenout, a ona, aniž by měla tušení, co způsobuje, neustále otevírala rány.

Pochopila, ostatně jako vždycky, že mé dlouhé setrvání má něco s tímto tématem společného, a upozornila mě, že by byla ráda, kdybych ji alespoň na svatbu pozval, když už se s ní o svém milostném životě nechci bavit.

Omluvil jsem se, že jsem na ni tak vyjel, a ona už se o tom po zbytek mého pobytu nezmínila. Nicméně své touhy po informacích se nevzdala. Pokud mohla, hlídala mě jako dráb a odposlouchávala za dveřmi všechny mé telefonáty. Nejspíš doufala, že pokud někdo takový existuje, určitě bude mít tolik slušnosti a jednou za čas mi zavolá. O mně si myslela, že jsem hulvát a své milé bych za celý měsíc nevěnoval ani esemesku. Nicméně všechny mé telefonáty se týkaly jen práce a já jsem pokaždé viděl na její tváři, jak moc je zklamaná.

Musel jsem však uznat, že poslední týden proběhl v klidu, dostavěli jsme s tátou tu jeho špeluňku, chodili na ryby a vyrazili s Marwinem zkoumat příšeru na jezero Loch Ness, od kterého bydleli rodiče jen pár mil.

Syrová skotská krajina mě natolik uklidňovala, že jsem se úspěšně přestal trápit myšlenkami na Leea, vzpomínky bledly a já jsem už věřil, že až po příjezdu domů přijdu do kuchyně, bude pro mě zase jen jeden z těch kluků, kteří mě tolik rozčilují.

Jaký omyl to byl, jsem pochopil ve chvíli, kdy jsem vstoupil do kuchyně. Vždycky jsem chodíval jako první a myslel jsem, že si své pracoviště zkontroluju sám a v klidu. Čekalo mě však překvapení. Lee už byl na svém postu a zadělával na chleba.

Stál ke mně zády, neslyšel můj příchod a při pohledu na jeho zadnici mi došlo, jak moc jsem byl naivní. Pochopil jsem, jak zbytečný byl všechen ten čas, který jsem trávil mimo a urputně se chtěl odpoutat od přitažlivosti, již ve mně vyvolával.

Jeden jediný pohled a byl jsem přesně tam, kde před měsícem. Totálně v prdeli a možná ještě dál. Nervózně jsem polkl. Byl jsem sám na sebe naštvaný, že nedokážu tak jednoduchou věc, jako se zbavit závislosti na jednom mladém spratkovi.

Já přece nemůžu být zamilovaný!

Pozvedl jsem obočí a začal se rádoby klidně připravovat na frmol, který za chvíli začne.

V ten moment si mě Lee všiml.

„Dobrý den, chefe,“ pozdravil a udiveně se zadíval na kalendář visící na zdi. Vzápětí však sklonil hlavu ke své práci.

Měl jsem do práce přijít až další den, ale docela mě zajímalo, jak to tady bude vypadat, když dorazím dřív. Bylo mi totiž jasné, že si na dnešek chtěli udělat sanitární den a všechen ten bordel, který jsem viděl, chtěli zlikvidovat večer před mým příchodem.

„Ahoj Lee,“ odpověděl jsem mu a na jazyku jsem měl další otázky, které jsem z pochopitelných důvodů nevyslovil. Nemínil jsem se ho ptát, jestli jsem mu chyběl. Opověď jsem dobře znal. Nechyběl. Nikomu jsem tady nechyběl, v kuchyni byl klid a pohoda, nikdo po nich neječel, a proto to tam vypadá tak, jak to vypadá. Za stolem kus zaschlého těsta, lednička nevymytá a v mrazáku bylo všechno naházené a neurovnané. Byl jsem naštvaný a raději jsem dál nedostatky v úklidu ani nehledal. Oni sami moc dobře věděli, kde si svůj bordel nechali.

Stiskl jsem zuby, abych nahlas nezaklel, když jsem zjistil, že hovězí, které mělo být dnes na večeře, trčí stále v mrazáku.

Nezodpovědní parchanti! Zaklel jsem v duchu a zkoušel jsem se z toho vydýchat.

Vytáhl jsem ho a začal se věnovat své práci.

„Oni by to uklidili… dneska…,“ zaslechl jsem tichý hlásek.

„Já nic neříkám, Lee. A neomlouvej je! Sám dobře víš, že to není o tom, že to uklidí ve chvíli, kdy já mám přijít! Mají to mít uklizené vždycky, pokaždé, když odcházejí. V lednicích a mrazácích se má udržovat pořádek průběžně. Ale to není tvoje starost. Já vím, že ty si po sobě uklidíš vždycky,“ řekl jsem naprosto klidným hlasem. On jen na mě vykulil své velké oči, ale vzápětí je rychle sklonil k práci.

Měl svůj post přede mnou a já tak měl dokonalý výhled na jeho zadnici. Opravdu jsem se snažil se na něj nedívat, ale oči neustále pošilhávaly jeho směrem a neměl jsem daleko k tomu, abych se pořezal.

Cítil jsem se jako neukojený pubescent, se kterým hormony třískají ode zdi ke zdi, a vůbec jsem netušil, jak se tohoto zbavit.

Takto přece nemohu existovat.

Nechápal jsem, jak je možné, že mě dokáže tak vykolejit jeden mladý kluk. Mě – jemuž táhne na Kristova léta a který si vždycky zakládal na tom, že ho city – jakékoliv – nikdy nedokáží vykolejit.

Při pohledu na jeho zadek jsem cítil mravenčení a slovo nadrženost najednou dostalo zcela nový rozměr. Ptáka jsem zvládl udržet v klidu, ale myšlenky jsem ovládat nedokázal.

Chtěl jsem ho a potřeboval jsem zjistit, co se mnou udělá ještě jedna noc s ním. Bez ohledu na to, jestli mu tím ublížím. Věděl jsem, že je to jen moje sobeckost, ale pro zachování svého zdravého rozumu jsem ochoten ublížit komukoliv. A tak se v mé hlavě zrodil plán, jak nalákat to sladké stvoření k sobě domů a tam ho bezostyšně ošukat… a zjistit, jestli mi z něj hrabe proto, že jsem nadržený jak děvka z přístavu, nebo zkrátka zamilovaný až po uši.

Druhou variantu jsem si moc připouštět nechtěl, ale vyloučit jsem ji taky nemohl. Neměl jsem zapotřebí si něco nalhávat a přesvědčovat sám sebe, že se mě tohle netýká.

Když jsem měl chvíli, zavolal jsem Isabell, která měla dnes vyzvednout Marwina ze školky, jestli by nebyla ochotná si ho nechat i přes noc. Přislíbila mi to a pochechtávala se: „Tak to si dneska smočíš, co, Persy? Řekni, kdo to je? Je to Lee, že jo?“

Přitrouble se hihňala, když jsem ji odbyl, ať se stará o svoje, a přemýšlel, jak Leea nalákat k sobě domů. To, jak ho pak přesvědčit, aby se mnou hupsnul do postele, jsem netušil. Totiž začít ho svádět, když jsem s ním téměř nekomunikoval a dost okatě ho přehlížel, bylo dost ubohé. Nicméně musel jsem jít tvrdě za svým cílem – ulevit si a zjistit, co opravdu k tomu klukovi cítím.

Po obědech byla chvilka klidu a já jsem vzal na milost opět kamarádku cigaretu. Byl jsem nervózní a stále netušil, jak Leeovi sdělit, že bych s ním potřeboval něco probrat, nejlépe v útrobách svého domu. Nikdo další se k mé siestě nepřidal a věděli dobře proč. Neodpustil jsem si jim udělit lekci za jejich bordelářství, a tak všichni potichu uklízeli uvnitř. Jen Lee nemusel, ten měl všechno čisté jako klícku, ostatně jako vždycky. Uvědomil jsem si, že tuto dobrou vlastnost máme společnou. A proto si dovolil i on vyjít na chvíli se nadýchat čerstvého mořského vzduchu z horoucího pekla kuchyně.

Když mě uviděl sedět na mém obvyklém místě, otočil se a chtěl nenápadně zaplout zpět dovnitř. Já jsem to však viděl jako možnost si s ním promluvit.

„Lee! Počkej chvíli! Můžu s tebou mluvit?“

Upřel na mě překvapeně svoje zelenkavé veliké oči, že jsem ho vůbec oslovil, a nejistým krokem ke mně přistoupil.

„Ano, chefe, udělal jsem něco špatně?“ vyděsil se a na jeho tváři byl vidět strach.

Překvapeně jsem zaregistroval, že mě jeho obava zasáhla. Bylo mi ho líto, nechtěl jsem, aby se mě zrovna on bál. Nemyslel jsem si totiž, že by něco dělal jinak, méně pečlivě, když jsem nad ním nestál s bičem. Koneckonců i Grace mně to potvrdila.

„Ne, nic jsi neudělal špatně, jen… sedni si na chvíli!“ přikázal jsem mu. Sedl si na poslední centimetry zídky, co nejdál ode mě. I to mě zasáhlo a připadal jsem si, jako bych měl lepru.

„Jen bych potřeboval…,“ chvíli jsem se odmlčel a nervózně se ošil.

„Pohlídat Marwina?“ dokončil za mě a oči se mu rozzářily.

Šlo to lépe, než jsem si představoval, a popravdě, v mém stresu mě tato varianta ani nenapadla. Geniální! Původní moje vize byla totiž dost krkolomná. Chtěl jsem ho pozvat na čaj…, abychom si promluvili. Tohle však bylo mnohem lepší, protože dle jeho nadšení by mi to rozhodně neodmítl.

Jen jsem pokýval hlavou, protože jsem měl dojem, že pokud promluvím, prohlédne mou lež. Vždycky jsem se snažil být upřímný, ačkoliv se to k mé povaze moc nehodilo, a právě má upřímnost mě někdy dostala do prekérních situací. Nicméně byl jsem zvyklý vypustit to, co jsem měl na srdci, hned a bez velkého přemýšlení, a tak jsem ve lhaní nebyl nadvakrát zběhlý.

„Už jsem se bál, že mi to nikdy nenabídnete, po tom, co se stalo…, však víte, tenkrát. Mrzelo by mě to. Asi mi to nebudete věřit, ale Marwin je můj jediný kamarád, kterého tady mám…,“ posmutněl.

„Lee! Vždyť je to malé dítě.“ Nechápal jsem, jak si může dospělý muž rozumět s malým pětiletým prckem.

„To přece nevadí, je s ním legrace a má rád stejné věci jako já. Vím, že to zní hloupě, ale opravdu jsem s ním rád,“ pokrčil rameny.

Zakroutil jsem hlavou, ale vlastně proč ne? Pro mě byl Marwin taky nejlepší parťák do nepohody, jenže… on je můj syn. Bylo to tak nějak docela pochopitelné.

„Stejné věci? Třeba smaženou rybu s hranolkama?“ zeptal jsem se vážně.

„Tak to je jedna z mála věcí, ve které se neshodneme,“ opáčil.

„Zato my dva ano, že?“ Nechal jsem své rty se zavlnit v téměř neznatelném úsměvu. Dobře jsem věděl, jaký má názor na tento krajně nezdravý pokrm, a líbilo se mi, jak vždycky na cokoliv naletí.

Co se mi však moc nelíbilo, bylo, jak byl ze mě nervózní. V jistých chvílích mi připadal skoro až vyděšený. Nechtěl jsem, aby se mě bál, ale mohl jsem si za to sám. Svým chováním v poslední době a vlastně i týdny předtím jsem mu nedával moc možností, aby mě začal milovat a nějak ke mně přilnul. Jenže já jsem potřeboval, aby byl dnes večer přítulný plyšák, který se schoulí do mého náručí a nechá se rozmazlovat a laskat bez toho, aby byl napjatý a v zajetí strachu. Stačilo, že strach jsem měl já – strach z odmítnutí. Abych zakryl svou nejistotu, zapálil jsem si další cigaretu.

„Vyzvednu tě tedy v šest, vyhovuje ti to?“

„Jistě, ale už jsem přestěhovaný. Bydlím na Bridge Street v tom domě, který jsem vám onehdy ukazoval,“ rozzářil se jako sluníčko. „Až nahoře v podkroví. Jmenovku tam sice ještě nemám, ale je tam jen jeden byt.“

***

O půl třetí jsem vypadl z práce a neměl jsem ponětí, co budu do šesti dělat. Jet domů a tam si dát šlofíka by jindy byl velmi dobrý nápad, ne však dnes. Hlavou se mi honily všemožné scénáře, jak dopadne dnešní večer, včetně toho nejhoršího. Viděl jsem v živých barvách, že jakmile Lee prokoukne moji lež, neudrží se a jednu mi vlepí. Nedával sice nikterak najevo, že by byl z naší poslední a jediné společně strávené noci nějak frustrovaný, ale jak znám jeho citlivou povahu, nemyslím si, že to jen tak přešel. A v tomto mém úskočném plánu určitě uvidí jen to, že jsem ho vlákal do svého domu pouze za účelem nového zprznění jeho rozkošného těla. Což by měl vlastně pravdu – na jednu stranu… Ale na tu druhou jsem měl mnohem ušlechtilejší úmysl. Potřebuju zjistit pravdu, a ačkoliv to mohlo znít sobecky, možná i on potřeboval odpověď. Jestli ano, pak na ten experiment kývne. Pakliže je mu to jedno, dostanu flákanec anebo prožijeme hezkou noc, ráno si povíme, jak to bylo hezké, a zase se rozejdeme.

Vyšel jsem z úzkého průchodu, který spojoval restauraci White Horse s hotelem k ní přiléhajícím, prošel okolo zlacené plakety, která hlásala, že hotel vyhrál cenu Zlatý polštář od Sunday Times, a po pár krocích jsem se zarazil.

Místo abych se vydal dolů k mostu, kde jsem měl zaparkované auto, jsem se otočil a mé kroky zamířily nahoru po uzoučké dlážděné Church Street směrem k sto devětadevadesáti schodům vedoucím k prastarému hřbitovu Panny Marie. Vždycky jsem to tam měl rád. Ponuré řady náhrobků táhnoucí se až k útesu strmě se svažujícímu k moři, z nichž většina po staletí oždibována vlhkým slaným vzduchem byla poškozena tak, že nápisy byly skoro nečitelné. Mnohé z nich nevydržely nápor přitažlivosti zemské a ležely na travnatém podloží. Většina turistů tu bezcílně kroužila hledajíce Drákulův hrob a pak zklamaně odcházela po ujištění pastora z kostela Saint Mary, že na tomto hřbitově jej zcela jistě nenajdou.

Sedl jsem si na lavičku a strnule zíral na ústí řeky Esk, kterou obepínala dvě mola vybíhající do moře, tvořící jakýsi pařát, na jejichž koncích ukazovaly dva majáky cestu rybářským člunům, aby mohly před svítáním bezpečně vplout do klidného přístavu. Nadechl jsem se studeného mořského vzduchu, jehož štiplavost byla svým způsobem vzpružující, možná až natolik, že se mi zatočila hlava. Výstup po téměř dvou stech schodech mi sebral nejspíš víc kyslíku, než jsem předpokládal.

Zavřel jsem na chvíli oči a jen poslouchal vzdálený hluk linoucí se od přístavu a skřehotavý jekot racků.

Samotný hřbitov byl nyní opuštěný a božsky klidný. To jsem potřeboval. Utřídit si nějak myšlenky, abych neudělal chybu. Věděl jsem, že svým způsobem o nic nejde. Nepřipouštěl jsem si, že jeho odmítnutím ztratím snad část své nebetyčné sebedůvěry, která už v tuto chvíli byla nalomená natolik, nakolik jsem si ani nechtěl připustit.

Stále jsem přemýšlel nad tím, proč mě ten kluk tak fascinuje, proč tady sedím a dumám nad tím, jak ho budu svádět a jak ode mě v lepším případě uteče. V tom horším si vyslechnu spoustu nadávek a výčitek.

Neznal jsem takovéto myšlení. Vždycky jsem si byl svými činy a dráždivým sváděním jistý, a pokud mě někdo poslal do háje, jen jsem nad tím s úsměvem mávl rukou. Tohle však v případě toho hnědovlasého kuchtíka nehrozilo a věděl jsem to už teď. Jeho odmítnutí by mě zchladilo jako ledová sprcha. Netušil jsem, jestli si dokážu lízat rány po psychické facce, kterou bych si mimochodem zasloužil.

Hrabání se ve vlastním svědomí byla pro mě taky jedna velká neznámá. Vlastně jsem do té doby, než jsem jej poznal, ani nevěděl, že ho mám.

Evidentně ano, někde vesele dřímalo a teď se rozhodlo, že je třeba povstat a potrápit mě za všechno, co jsem kdy někomu provedl. Karma mě dostihla!

Ale co to melu?

Snad na mě znovu zapůsobilo ponuré prostředí, které mě ze všech stran obklopovalo. Z jedné to byl kostel St. Mary lemovaný starými náhrobky, z druhé pak za kamennou zídkou ruiny, na které se přijížděly podívat tisíce lidí z celého království. Přestože jsem na tomto místě byl už nesčetněkrát, pokaždé jsem z něj cítil zvláštní energii, která se prolínala tím místem snad až hmatatelně i dnes, kdy hřbitovní kameny již byly ošlehány větrem a z opatství zbyly jen majestátní trosky.

Chvíli jsem ještě rozjímal a nasával atmosféru tichého hřbitova i velkolepých ruin a pomalu své zmatené myšlenky uklidňoval.

Zkontroloval jsem čas na náramkových hodinkách, které jsem dostal od táty, abych zjistil, že je nejvyšší čas sejít dolů. Nechtělo se mi však scházet po schodech zpět na Church Street a brodit se úzkou ulicí zástupem turistů spěchajících na večeři do hotelů. Potřeboval jsem být sám, a tak jsem zamířil na druhou stranu hřbitova směrem na Oslí louku, která mě dovede přímo k Bridge Street.

Neodpustil jsem si zastavit se u Cædmonova kříže a zadíval se na vyobrazení koní na nejnižším basreliéfu. Když jsem byl malý, myslel jsem si, že jsou to psi v boudě. Vždycky to pro mě bude nepochopitelné, a ačkoliv skutečnost, že se jednalo o koně, jsem věděl už léta, pořád jsem tam ty psy viděl.

Pousmál jsem se nad tím, ale pohled na hodinky mě ujistil, že na delší rozjímání už čas nemám. I tak přijdu o pár minut později, což bylo pro mě znepokojivé. Vždycky jsem si zakládal na tom, že všude chodím včas. I na rande. Neměl jsem tu potřebu nechávat své princezny čekat.

LEE 

Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se netetelil štěstím. Jeho odtažitost nebyla tak mrazivá, byl zase ochotný mě nechat hlídat Marwina a tím pádem mu být nablízku. Musel jsem přiznat, že když jsem mluvil o jeho synovi jako svém nejlepším kamarádovi, říkal jsem pravdu. Opravdu jsem nebyl schopný si tu najít žádné dospělé přátele. Netušil jsem, jestli je chyba ve mně, ale prostě jsem si s nikým nesedl natolik, abych s ním rád trávil čas mimo práci. A tak jsem byl pořád sám, četl jsem si, hleděl na seriály nebo chodil na procházky. Možná to také pramenilo z toho, že se kluci z kuchyně dozvěděli, že Persymu hlídám dítě, a tak se mě začali stranit ještě víc a moc se se mnou nebavili. Jeden z jejich koníčků totiž bylo pomlouvání chefa a samozřejmě nechtěli, aby se to doneslo k jeho uším. A měli dojem, že já bych mu to mohl vyžvanit, když jsem s ním teď ten kámoš.

Bylo mi to však jedno, nikdy jsem nebyl nijak moc příznivcem drbů a ti kluci byli zkrátka jiného ražení. Rádi se chodili bavit a pít, zatímco já byl raději po večerech doma.

Odpoledne uběhlo rychle a já jsem měl po dlouhých týdnech tak dobrou náladu, že kdyby to nevypadalo blbě, snad bych i po kuchyni tančil. Snažil jsem se však před chefem i ostatními zachovávat neutrální výraz.

Zato když jsem přišel domů, skákal jsem štěstím až ke stropu.

Cítil jsem se jako cvok, ale nemohl jsem si pomoct. Opravdu jsem dávno přestal doufat, že mi hlídání a tím pádem i svou blízkost ještě někdy nabídne. Dokonce jsem měl dojem, že už na mě ani nikdy nepromluví jinak než profesionálně.

Měl jsem sice do šesté hodiny hromadu času, ale přesto jsem se začal připravovat. Připadal jsem si jako holka, všude jsem se oholil, ačkoliv jsem myslel, že můj rozkrok mi kontrolovat po minulém fiasku nebude, ale pro dobrý pocit jsem si to neodpustil. Ještě jednou jsem si přežehlil košili a třikrát zkontroloval, jestli nemám někde flek.

Připadal jsem si jako totální magor, nicméně byl jsem šťastný.

Bylo tři čtvrtě na šest a já jsem jako lev v kleci přecházel sem a tam v mém malém bytě a každých dvacet sekund skenoval hodiny zavěšené na zdi v kuchyni. Rád bych ho vyhlížel z oken, ale výhled mám jen na jižní stranu a na přístav, nikoliv na most, který jako jediný ve městě přetínal řeku Esk a musela po něm přejet všechna auta, která se chtěla dostat na východní útes. Na protějším hřebenu střechy poskakovali tři racci a pochechtávali se, jako by věděli, že v podkrovním bytě bydlí blázen, který se neskutečně těší na schůzku s arogantním, cholerickým, věčně naštvaným sexy chlapem. Alespoň na chvíli jsem se zasněně zadíval na Endeavour a hned nato můj pohled sklouzl opět na hodiny. Hypnotizoval jsem vteřinovou ručičku, aby se otáčela rychleji.

Proč vždycky, když na něco člověk čeká, zpomalí?

Nicméně velká ručička se přehoupla přes dvanáctku a chef nikde. Vždycky chodil včas… Na druhou stranu byla teprve minuta po šesté, tak bych měl přestat panikařit.

Uběhly ještě dvě dlouhé minuty, než se ozval zvonek. Málem jsem se přerazil, abych byl u dveří co nejdřív, nicméně těsně před nimi jsem se zarazil s tím, že bych se měl vydýchat. A taky mu neukázat, že jsem na něj málem čekal přede dveřmi v pozoru.

Se širokým úsměvem, který jsem na své tváři nechtěl, ale nemohl jsem jej ovládnout, jsem otevřel dveře.

Úsměv mi však povadl, když jsem za dveřmi uviděl neznámého chlapíka s logem pošty na bundě.

„Mám pro vás dopis.“ Vrazil mi do ruky lístek k podepsání a hned se rozloučil. Nestihl jsem ani pozdravit.

Roztrhl jsem obálku, čekaje nepříjemnosti, ale naštěstí to byla jen smlouva na byt. Chvíli jsem se na ni zmateně díval a pak si uvědomil, že vlastně doma žádnou nemám, a jak jsem z realitky narychlo vypadl, protože mě čekali stěhováci, zapomněl jsem ji tam.

Další zvonek mě vytrhl z úvah o mé zbrklosti. Tentokrát už to bude jistě on.

Uhladil jsem si košili a tentokrát už se mi podařilo své mimické svaly udržet pod kontrolou.

„Dobrý den, chefe,“ pozdravil jsem. On sotva zamumlal odpověď a na čele se mu vytvořila drobná vráska soustředění… nebo zloby. To jsem nikdy v kuchyni nedokázal rozklíčovat. I přesto, že mě opět poctil pohledem chladným jako led, přišel mi nějaký sešlý. Možná byl jen unavený.

„Chcete jít dál? Mohl bych vám nabídnout něco k pití?“

Jen přikývl a prkennou chůzí vešel do chodbičky, kde se zul.

„Můžu tě poprosit o trochu vody a kávu?“ zadíval se na mě nyní netradičně smutnýma očima.

Poprosil… to nedělával často, ačkoliv ani on nebyl buran a žádat dokázal, ovšem jen když to bylo nutné. Možná mi zase odkryl kousek své pravé tváře. Nejspíš neúmyslně, ale přesto byl v poslední době čitelnější a tím vypadal zranitelněji… a lidštěji. Netušil jsem sice proč a co se vlastně stalo, že byl tak jiný, když poslední dny před jeho dovolenou byl studený jako psí čumák, ale možná byl teď jednoduše unavený, zbavený zodpovědnosti, kterou každý den v kuchyni zažíval, a zkrátka vypnul. Všiml jsem si toho už mnohokrát. Jenže dnes se mi to zdálo úplně jiné.

„Stalo se něco?“ zeptal jsem se ho opatrně a položil před něj sklenici vody.

„Ne!“ odvětil rychle. „Všechno je v pořádku.“

Rychle vypil sklenici vody i malou kávu, kterou jsem mu připravil v kávovaru, který tady nechal předchozí nájemce. Nevím, jak by se tvářil na rozpustnou sračku, jak kdysi granulovanou kávu nazval. Tu bych mu asi ani nebyl schopen nabídnout, pokud jsem si chtěl zachovat aspoň tu trochu přízně, kterou mám.

„Půjdeme?“ zeptal se unaveně.

Nejspíš byl opravdu jen vyčerpaný.

Pečlivě jsem zamkl a beze slov jsme scházeli po úzkých dřevěných schodech. Netušil jsem, jak bych měl začít rozhovor, a vypadalo to, že o něj Persy ani nemá zájem.

Těsně před přejezdem přes řeku na semaforu zasvítila červená a ramena mostu se začala pomalu odklánět. Fascinovaně jsem zíral na velkou luxusní plachetnici, jejíž vrcholky stěžňů se posouvaly jen pár metrů od našeho auta. Na rozdíl ode mě to pro Persyho bylo jen zdržení a otrava. Povzdychl si a zapnul potichu rádio.

Brzy bylo po podívané, ale já dál pozoroval vysokou plachetnici, jak ji vítr a odliv žene k ústí řeky směrem na moře.

Cesta okolo západního útesu směrem na Sandsend uběhla rychle a na Persyho tváři jsem viděl stále více se prohlubující vrásku. Možná měl opravdu nějaký problém. Netušil jsem, proč na večer potřeboval hlídání, když v práci měl volno. A na rande rozhodně nešel, spíš to vypadalo, že se chystá na popravu. Nikdy jsem ho takto zvláštního neviděl.

Vešli jsme do netradičně tichého domu. Čekal jsem uragán v podobě malého kloučka, ale ten evidentně v domě nebyl. Koneckonců Persy odemykal, takže v domě nejspíš nebyl vůbec nikdo.

„Pojď dál,“ řekl a jemně mě zatlačil do zad, když viděl, že jen překvapeně stojím na prahu.

„Sedni si,“ poručil.

„Kdy přijde Marwin?“ zeptal jsem se.

„Já ti nestačím?“ odfrkl nevrle.

„Ale… měl jsem ho hlídat,“ opáčil jsem, nevšímaje si změny jeho nálady.

„Večeřel jsi?“ ignoroval mé upozornění a mně jako naschvál do ticha, které nastalo po vyřčení jeho otázky, zakručelo v břichu.

„Takže ne, jdu něco připravit, taky jsem ještě nejedl.“

„Pomůžu vám…“

„Ne, ty seď, dobře víš, že nemám rád, když mi někdo kafrá do vaření.“

Abych pravdu řekl, to jsem nevěděl, ale je pravda, že když určitou věc dělal, připravoval si ji od začátku až do servírování na talíř sám.

„Pusť si televizi nebo si vezmi nějakou knihu,“ nabídl mi, když viděl, jak nejistě sedím na krajíčku pohovky s rukama v klíně. A samozřejmě, že si musel všimnout, jak si je nervózně mnu.

Víc se však o mě nestaral a odešel do kuchyně. Jindy, kdyby on tady nebyl, byl bych štěstím bez sebe, že si můžu na osmdesátipalcové 8K telce pustit z Netflixu svůj oblíbený seriál. Dneska jsem však dal přednost jiné podívané.

Obrovská hala, ve které jsem seděl, byla totiž propojená s jen o něco málo menší kuchyní, kde se můj chef začal okamžitě činit.

Přitáhl jsem si nohy k hrudi, schoulil se do klubíčka a v této prenatální pozici, která ve mně vyvolávala bezpečí, jsem jej pozoroval.

Tak rád jsem se díval, jak vaří. Ano, jistě, měl jsem toto potěšení skoro každý den v restauraci, jenže tam jsem nemohl lelkovat a rozjímat nad jeho ladnými a přesnými pohyby, které jsem už dávno posoudil jako naprosto dokonalé – neudělal nikdy krok ani pohyb navíc, byl opravdu mistr svého oboru. Kromě toho v práci byl vždycky oháknutý do rondonu, který krutě zakrýval všechny jeho přednosti, na rozdíl od této chvíle, kdy byl oblečený v domácím bílém triku, které ho obepínalo a dávalo tak vyniknout jeho pevnému tělu i kousku tmavého tetování.

Zkrátka a dobře, civěl jsem na něj celou dobu jak na svatý obrázek a měl jsem co dělat, aby mi nevyklouzla slina z úst. Byl ke mně celou dobu zády, a kdyby se otočil, byl bych ji možná dokázal okecat. Domem se totiž rozvoněl česnek, rozmarýn a šalvěj. Měl jsem hlad! Na to, co vařil, ale ještě víc jsem hladověl po něm.

Začal jsem přemýšlet, jestli jsem neudělal chybu. Možná jsem měl to hlídání odmítnout. Nechat to všechno být, vyhýbat se mu, jak jen to v kuchyni bylo možné. Snažit se zapomenout na tu úžasnou noc, na svou nesmyslnou lásku k němu. Bylo mi skoro do pláče, když jsem si uvědomil, jak je ke mně chladný. Za celou dobu se mnou neprohodil ani slovo. Jsem tady jenom proto, že mě potřebuje jako chůvu. Jinak by si o mě ani neotřel boty. Opovrhuje mnou. Cítil jsem se tak méněcenný…

Na chvíli jsem vložil hlavu do dlaní a skenoval kachlovou podlahu, která, jak jsem zjistil, když jsem spustil nohy dolů, začala příjemně hřát.

„Hej! Nespi tady!“

Hlava mi leknutím vystřelila nahoru a vyděšeně jsem se podíval do jeho očí. Zatvářil se pobaveně a konečně jsem v něm viděl jeho.

„Já nespím, jen jsem se zamyslel,“ špitl jsem.

„Tak teď nemysli a jez, ať ti to nevystydne. Jsou to Tagliatelle con ragù bianco di carne di vitello. Buon appetito.“

„Vy umíte italsky?“

„Neumím, ale vařit mě učil Ital. Italskou kuchyni umím líp než jakoukoliv jinou, včetně té anglické. Paradoxně…,“ pokrčil rameny a pousmál se.

„To není možné, nikdo v Anglii nevaří líp než vy.“

„Nepřeháněj, Lee, mně med kolem úst mazat nemusíš, a teď jez, studené to není dobré,“ řekl vyčítavým hlasem.

Chtěl jsem vědět, co to vlastně je, ale zeptat už jsem se nemohl. Měl jsem plnou pusu sbíhajících se slin, které jsem nestíhal polykat. Vonělo to božsky a já jsem nepochyboval, že tohle bude lahůdka.

Nastrouhal jsem si po jeho vzoru na těstoviny parmazán a vložil první sousto do úst.

Bylo to vynikající, nelhal mi. Ostatně on se nikdy nijak nevychloubal, a tak nebyl důvod mu jeho slova nevěřit.

Po očku jsem ho sledoval a říkal jsem si, že třeba bude chtít zjistit, jestli mi chutná, ale on se nevzrušeně věnoval svému talíři a mě si vůbec nevšímal.

Byl jsem po jídle dřív než on, taky aby ne, hltal jsem svou porci, jako kdybych čtrnáct dní nejedl, ale trpělivě jsem počkal, až i on dovečeří, a s oběma talíři jsem se vydal do kuchyně, kde jsem je pečlivě opláchl od zbytků sýru, než jsem je vložil do myčky. Celou dobu jsem přemýšlel, co tohle všechno má znamenat. Kuchyňské hodiny ukazovaly skoro osm. Marwin pořád nebyl doma a on nevypadal, že by se šel chystat na to jít někam ven.

Sedl jsem si tedy znovu naproti němu a položil mu palčivou otázku.

„Kde je Marwin?“

„Opravdu ti tak chybí? Marwin nepřijde, dneska ho hlídá Isabell.“

„Tak co tady dělám? Proč jsem tady?“

Persy si povzdychl a na čele se mu utvořila přemýšlivá vráska.

„Jsi tady, protože jsem potřeboval zjistit…,“ odmlčel se, „… jednu věc.“