Kuchařka hořkosti – 2. kapitola

 PERSY

„Winie, zůstaneš tady a budeš hodný, na nic nesahej, nikam nechoď, jen si sedni a kresli si, nebo si prohlížej tu novou knížku, co ti koupila Isabell,“ dával jsem poslední instrukce synovi.

Hotel i restaurace měly být na čtrnáct dní zavřené kvůli rekonstrukci elektrického vedení, nicméně nenažraný Stewart si na poslední dva dny, kdy ještě nezačali s rekonstrukcí, nasmlouval pár hostů. Všichni kuchaři ale odjeli na dovolené, protože to byla snad jediná možnost, kdy v létě dostali celé dva týdny volno, a já jsem zůstal na všechno sám. Ne že by mi to vadilo, bylo to opravdu jen pár hostů, tohle zvládnu levou zadní i se zavázanýma očima, ale i Isabell využila volna, odjela na jakousi konferenci do New Castle a já jsem neměl komu píchnout Marwina.

Černovlasý klučík usilovně přikyvoval a okusoval při tom pastelku.

„Za chvíli bude hotová polévka, tak se nemusíš živit těmi jedovatými tužkami… a pak ti uvařím špagety, souhlasíš? Tak, jak je máš rád…,“ slíbil jsem mu.

„Takové ty duté, jak mají díru uprostřed?“ zajímal se.

„Ano, třeba ty, to nejsou špagety, ale makarony. Tak tedy – uvařím ti makarony, ale musíš být opravdu hodný, později na tebe nebudu mít čas,“ ujišťoval jsem se ještě, že bude opravdu sedět na jednom místě a nikam mi nezdrhne.

Dál jsem se nestaral, i přesto, že lidí nebylo mnoho, pro jednoho toho bylo dost.

„Nazdar Persy, přišel jsem ti pomoct,“ houkl ode dveří kuchyně Stewart. Protočil jsem očima a povzdychl si. Stewart byl přesně ten typ, který se jen motal člověku pod nohama, než že by něco pomohl. Jedním slovem katastrofa, a to bych nerad vzpomínal jeho vášnivé dobývání mé osoby. Doufal jsem, že si to dneska odpustí.

„Neměl bys být na place? Kdo ta jídla roznese?“ odpálkoval jsem ho nevrle.

„Přijde Petra, nemusíš se bát. Mám všechno pod kontrolou,“ ujišťoval mě a už se hnal ke sporáku.

„Ani na to nemysli, jestli chceš, aby se lidé najedli, jdi krájet zeleninu a nepořež se,“ zarazil jsem ho. Byl zvyklý mě v kuchyni poslouchat, a tak se přesunul k zelenině, kterou jsem měl už omytou a nachystanou. Po chvíli se ale protáhl okolo, objal mě zezadu a začal šeptat do ucha: „Persy, zlato, co si to rozdat dneska večer, tak dlouho už na to čekám, takové věci mi nemůžeš dělat, víš, jak jsi sexy v tom kuchařském?“

„Stewarte, kolikrát ti mám říkat, ať se na to vysereš, já s tebou nikdy nic mít nebudu. Najdi si nějakou ženskou, která ti nastaví! Já to nikdy nebudu, rozumíš? Tak už to prokristapána vzdej, nebo ti s tím tady seknu, už mě to začíná dost srát. Kromě toho se klidni. Mám tady dítě, tak se věnuj okurkům, anebo vypadni,“ řekl jsem příkře, ačkoliv nejspíš ne dost razantně, protože byl na mně stále přilepený a nepřestával hladit mou hruď. Otočil jsem se s nožem v ruce, přimhouřil oči a odstrčil jej špinavou rukou. Na jeho sněhobílé zástěře zůstal mastný flek a on se zatvářil ublíženě.

„Udělal jsem pro tebe tolik a ty mě stále odmítáš…“

„Ty pro mě? To já jsem pro tebe zlatý důl. Kde bys beze mě byl? Jen jedna z desítek nicotných hospod tady ve Whitby. To moje jméno dělá tvůj věhlas, tak už si to konečně uvědom! Taky se ti na to můžu vysrat a jít vařit někde do Scarborough. Já najdu práci všude, ale ty beze mě budeš v hajzlu! Nevím, jestli sis to uvědomil, ale jestli to tak půjde dál, seberu se a půjdu. Nemíním už snášet tvoje špinavé pracky na mém těle.“

„Ticho, Persy, máš tady syna…,“ pošeptal potichu a vůbec neposlouchal má slova. To byla poslední kapka. Položil jsem nůž, ignoroval, že se mi pálí steak, chytil jsem jej za zástěru a táhl ven.

„Vypadni, nechci tě v mé kuchyni ani vidět.“

„Ale to je má kuchyň, já si můžu být, kde chci!“

„Omyl, kuchyň je moje, jestli se ti tato skutečnost nelíbí, najdi si někoho jiného, který ti bude lízat prdel a tu svou ti pak nastaví! Já to ale nebudu a vždycky si budu diktovat, kdo do kuchyně může a kdo ne! Ty máš od nynějška vstup zakázán a je mi úplně jedno, že tenhle barák vlastníš.“

Sotva za ním zaklaply dveře, nasraně jsem praštil do velké myčky, která se kovově rozezněla.

„Debil!“ ulevil jsem si. Jak dlouho ještě vydržím snášet ty jeho útoky? Měl bych se na to tady vážně vykašlat.

Najednou se zevnitř rozezněl zoufalý bolestný pláč. S hrůzou v očích jsem se rozběhl do kuchyně. Neviděl jsem, co se stalo, byl jsem ve vedlejší místnosti u myčky a lednic. Hlavou mi během malé chvíle prolítly všechny možnosti, co se mohlo stát. Horký hrnec polévky vylitý na jeho těle, popálený od žhavého oleje nebo ručička položená na rozpáleném grilu, všechno zkrátka jen proto, že chtěl zjistit, jestli to opravdu tak pálí, jak jsem tvrdil, nebo chtěl jen zkontrolovat, jestli už vařím ty makarony. Vyděšený a s bušícím srdcem jsem překonal tu malou vzdálenost a děsil se, co uvidím.

Co jsem ale vůbec nečekal, že najdu svého malého syna v náručí toho nesnesitelného hnědovlasého otravy, který mi tak pije krev. Během sekundy jsem projel pohledem syna, který vypadal nespálený a celý. Neplakal už, ačkoliv ubrečená a vyděšená tvář ukazovala, že není všechno zdaleka tak v pořádku, jak by mělo. Taky jeho prst, který mu Lee zrovna balil do čisté utěrky, na něco poukazoval. Rychle jsem za ním přiběhl, odstrčil od něj Leea a zadíval se na dětský prstík, ze kterého stále kapala krev.

„Do hajz… háje, co se tady stalo?“ zařval jsem na střapatého kuchaře, vyděšeně se na mě dívajícího.

„Já za to nemůžu… Přišel jsem zadním vchodem a jen jsem viděl, jak klouček stojí u prkna a snaží se krájet zeleninu. Než jsem k němu doběhl, byl pořezaný, jen jsem ho stačil zachytit, aby mu padající nůž ještě víc neublížil…,“ obhajoval se tiše a pomalu couval.

Já jsem se jen podíval na zem a viděl ten největší nůž zabodnutý špicí do dřevěného roštu, který v této části kuchyně byl. Neoplývám přílišnou fantazií, ale bylo mi jasné, že kdyby dál Marwin stál na tom místě, nůž by se s velkou pravděpodobností takto zabodl do jeho nožky, která byla obutá jen v nazouváčcích.

Nasucho jsem polkl a udělalo se mi trochu špatně. Ani jsem nechtěl domýšlet, co by se všechno mohlo stát.

„Tati, chtěl jsem ti jen pomoct, viděl jsem, jak byl Stew nešikovný, tak jsem si říkal, že já jsem určitě lepší než on…“

„Není to Stew, ale pan Perkins, a ty jsi na tohle ještě malý, sám vidíš, jak to dopadlo… Nevím, jestli nebudeme muset do nemocnice, aby ti to sešili,“ přemýšlel jsem, zatímco jsem desinfikoval ránu. Byla hluboká, ale nic, co by zanechalo nějaké následky. To mě trochu uklidnilo a šok pomalu vystřídal vztek! Takhle to prostě nešlo. S takovou se ten kluk nedožije puberty.

„Marwine! Když ti řeknu ‚seď a ani se nehni‘, tak to uděláš! Rozumíš? Neříkám to jen pro srandu králíkům a zasloužil bys za tohle pořádnou na prdel! Doufám, že jsi potrestaný dost a já ti nemusím sundávat kalhoty, abych ti za tohle pořádně naplácal! Do… háje zeleného!“ Z očí mi šlehaly blesky, kluk stál jako oukropek a z očí se mu opět začaly ronit slzičky. Věděl jsem, že tentokrát to není od bolesti a šoku, ale proto, že na něj ječím.

Sakra! Neměl bych, ale jak jinak bych ho měl přesvědčit, že mě musí poslouchat na slovo, zvlášť když byl se mnou v kuchyni! Prosby a pěkná slova nefungovaly. Měl dobrý úmysl, to ano, a teď už aspoň věděl, co dokáže ostrý nůž. A pevně jsem doufal, že si bude pamatovat, že to, co mu řeknu, neříkám jen pro radost racků na pobřeží.

Prstík měl ovázaný a já si uvědomil, že maso, co bylo na grilu, už nejspíš nebude jedlé.

U ploten se už ale otáčel Lee a vydával jídla do rukou Petry a jejího přítele, kteří zaskakovali za stálé číšníky.

Steaky, ryby a masa už byly vydány a zbývaly jen maličkosti, které i to nemehlo zvládne. Musel jsem sám sobě přiznat, že jsem mu možná někdy trochu křivdil, ale rozhodně byl nejslabší článek mého týmu.

Po jeho ujištění, že pro něj není problém vydat zbytek jídel, jsem se s nejistotou otočil a táhl syna ven. Koneckonců on byl můj nejdůležitější člověk v životě a šlo o jeho zdraví. Nějaká kuchyň mi mohla být ukradená.

Na pohotovosti zdravotního střediska Springvale šlo všechno jako na drátkách, syn byl nadmíru šikovný i přesto, že mu ten prst štupovali nejmíň deset minut.

Rozvzlykal se zase v autě.

„Co brečíš? Vždyť ti to umrtvili, už tě to nemůže bolet,“ vyčítal jsem mu. Pořád jsem byl na něj naštvaný, že mě neposlechl.

„Mě to přece nebolí…,“ fňukl.

„Tak proč teda řveš?“ podivil jsem se.

„Protože jsem nepoděkoval…,“ špitl potichu a utřel si nos do rukávu. Jak jsem to ve zpětném zrcátku uviděl, měl jsem chuť ho praštit. Hodil jsem po něm papírové kapesníky.

„Vysmrkej se a vysvětli mi, komu jsi nepoděkoval. Tomu doktorovi? Tomu jsme přece děkovali oba.“

„Tomu kuchařovi, co po něm furt vřískáš…“

„No dovol, já po nikom neřvu, já je jen vychovávám, stejně jako tebe,“ ohradil jsem se.

Marwin dlouze troubil do kapesníku, ale dál se k tomu nevracel, nadhodil však jiné téma: „Víš o tom, že ten kuchař, co mě zachránil, byl na pláži, když jsme tam byli pouštět draka? Seděl tam na kameni a díval se na nás…“

„Cože? A nespletl sis ho?“

„Nene, byl to on, já bych si ho nespletl, protože… no, je legrační… Seděl a koukal na nás celou dobu, ani se nehnul, byl jako socha.“

„Pláž je veřejné místo, může na ni kdokoliv. Byl se nejspíš také jen projít,“ zauvažoval jsem, spíš jen sám pro sebe, ale začalo mi to šrotovat hlavou. Když se motal okolo mě v kuchyni, nebylo to nic nenormálního. Byl jsem zvyklý, že mi kuchaři hledí pod ruce, protože se chtějí učit, ale že mě ten brunet – do hajzlu, zase jsem zapomněl jeho jméno – bude sledovat i venku, z toho jsem dvakrát nadšený nebyl. Stačil mi Perkins, který mě naháněl všude, kde mohl. O co tomu klukovi šlo? A proč vůbec přišel dneska do práce, když měl volno?

Tady něco nehraje, a to se mi nelíbí!

Poslední, co bych chtěl, by bylo, aby mě začal z nějakého důvodu nahánět nějaký mladý spratek. Rád bych měl nad svým životem kontrolu a teď zvlášť, když mám zodpovědnost za kluka.

Nemohla ho nasadit Mary Rose, ať mě sleduje?

Překvapivě se objevil v mé blízkosti jen pár týdnů před tím, než mi dovezla Marwina.

Promnul jsem si kořen nosu. Byl jsem unavený a vymýšlel nesmyslné hypotézy. Ona se ho přece chtěla zbavit, proč by posílala agenty?

Slíbil jsem si, že se dneska pořádně vyspím, Marwinovi píchli nějaká slabá sedativa, tak by mohl spát celou noc… Překvapovalo mě, že to nezalomil už dávno. Bylo pozdě.

Místo pravidelného oddychování jsem však opět uslyšel vzlykot.

„Co je zase? Od kdy jsi taková fňukna?“ otočil jsem se na něj.

„Když já mu chci poděkovat…,“ popotáhl.

„Však mu poděkuješ! Teď budeme mít všichni volno, ale až zase budeme chodit do práce, potkáš se s ním, jak mě budete s Isabell vyzvedávat z práce, ano? Pak mu můžeš poděkovat!“

„Ale já bych chtěl už dneska…“

„Nevymýšlej si, je pozdě!“

„Určitě bude ještě na hotelu, pojeďme tam… Jen na chvíli, řeknu mu to a pojedeme domů a jeho můžeme taky zavézt domů, když jsme autem. Třeba to má daleko…,“ nedal se odbýt.

„Jestli to má daleko, tak má taky auto, je to zbytečné! Ty jsi unavený, měl jsi už dávno spát…“

„Nejsem unavený! Tati, prosím! K White Horse to není taková zajížďka, můžeme se podívat, jestli tam ještě je, a jestli ano, tak ho odvezeme domů,“ začal zase natahovat moldánky a tím mě vydírat. Věděl, jak to nesnáším. Neměl bych se nechat, ale v jednom měl pravdu. Měli bychom se tam stavit. On měl mít volno, možná si v práci jen něco zapomněl a byl tam jen na otočku. Takhle tam kvůli nám musel trčet kdoví do kdy.

Povzdychl jsem si a stočil auto směrem k východní části města.

LEE

Večer mi uběhl, vzhledem k tomu, že jsem byl na všechno sám, opravdu rychle. Obrazně jsem se plácal po ramenou, že jsem všechno zvládl, ačkoliv po slovech chefa jsem o sobě už neměl takové mínění jako ve chvíli, kdy jsem do White Horse nastupoval. Ze začátku jsem se trochu bál, ale když přišla ještě rodinka zvenku a poručili si jídlo, neměl jsem ani čas přemýšlet nad tím, jestli něco nezvořu. A to bylo jen dobře.

Teď už jen uklidit a měl jsem hotovo. Dva týdny válení se doma, koukání na anime a pár výletů po okolí, než zase začne mazec v práci. Na jednu stranu jsem se těšil, na druhou jsem věděl, že celé dlouhé dva týdny neuvidím Persyho, tedy chefa. Neměl bych ani myslet na něho tak familiárně, určitě by to na mně poznal, kdyby se mi teď podíval do očí.

„Lee? Co tu děláš?“ vytrhl mě z myšlenek hlas pana Perkinse. Pohled do jeho modrých, takřka prasečích očí mi připomněl, co se v kuchyni událo v podvečer, těsně před tím, než se malý Marwin pořezal.

Uvědomil jsem si, jak u mě klesl! Nejenže obtěžoval mého Persyho…

Co to melu? Ale vždyť je to jedno, do hlavy mi nikdo nevidí, mohu si ho klidně nárokovat, jak chci. Alespoň toto mi zůstane, když už reálně nemám pražádnou šanci.

Obtěžoval mého Persyho… No, a to bylo vlastně všechno. Dostačující pro to, abych ho nenáviděl. Chtěl mi ho vzít a Persymu se jeho netradiční a hrubé dvoření také nelíbilo. To ale také znamenalo, že ho zajímají nejen dívky. Anebo taky ne. Že byl Perkins gay, jsme věděli všichni, že byl dost arogantní a rozmazlený na to, aby si bral, cokoliv se mu zamlouvalo, to také. Vůbec bych se nedivil, kdyby se neštítil uhánět heteráka, přestože to bylo proti jeho vůli i orientaci.

„Lee, vnímáš mě? Co tu děláš? Kde je Persy?“

Uviděl jsem v jeho očích trochu paniky a došlo mi, že má strach, že to chef po jeho výlevu zabalil.

„Jeho syn se řízl nožem, jeli do nemocnice. Zastavil jsem se tady jen pro peněženku, kterou jsem tu včera zapomněl, a tak jsem to vzal za něj,“ řekl jsem chladně. Netuším, jestli věděl, že jsem je viděl, ale nedal na sobě nic znát.

„Aha. Bude v pořádku?“ zeptal se ze zdvořilosti. Bylo mi jasné, že je mu kluk spíš na obtíž, než že by měl o něj strach.

„Ale ano, myslím, že ano, přesto jeli na chirurgii, docela dost to krvácelo,“ objasnil jsem.

„Lee, ty nejedeš tento týden nikam na dovolenou?“ zeptal se.

„Ne.“

„Myslíš, že bych tě mohl požádat, kdybys co druhý den přišel do práce a uvařil pár obědů? Jen pro mě a pro dělníky. Jedno jídlo, nic složitého… Dám ti za to pěkný bonus.“

Povzdychl jsem si. Ale usoudil jsem, že mi to vlastně nevadí a peníze potřebuju. Perkins byl sice nejspíš pěkný parchant, ale platil dobře, a když slíbil bonus, věděl jsem, že mě neošidí.

Domluvili jsme se tedy na dnech, případném jídelníčku i penězích navíc, se kterými jsem byl spokojený. Budu si za ně moct koupit nové kolo. To staré bylo už od začátku na odpis. Jenže jsem ho dostal zadarmo od jednoho moc hodného pána, který bydlel vedle mě, tudíž jsem nehodlal hledět na zuby darovanému koni. Přistěhoval jsem se do Whitby a měl jsem v kapse jen pár liber. Nemohl jsem si vyskakovat. Ani teď, po dvou měsících, jsem nemohl, přesto už brzy budu mít na zálohu na pronájem normálního bytu někde v centru. Kolo jsem ale tak jako tak potřeboval už proto, že jsem vášnivý cyklista.

Perkins už odešel a já jsem si pustil rádio na plné pecky, aby se mi lépe uklízelo.

A protože já ani Persy nejsme bordeláři, brzy jsem měl hotovo a stačilo už jen vytřít.

Přes řvoucí rádio jsem zaslechl další hlasy.

„Potřeboval jste ještě něco?“ zahulákal jsem, aniž bych se podíval, kdo to je. Počítal jsem, že se Perkins ještě vrátil.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem se otočil a sotva jsem stačil chytit do náručí kloučka s bílým obvazem na drobné ručičce.

„Lee, já mám dva stehy a sestřička říkala, že jsem moc šikovný, vůbec jsem nebrečel a chtěl jsem ti říct…, co jsem to vlastně chtěl? Jo, chtěl jsem ti poděkovat, protože ty jsi mě zachránil. Jinak bych byl mrzák a takhle jsem jenom hrdina, říkal to ten doktor…,“ rychle drmolil a gestikuloval.

Nestačil jsem se divit a vstřebávat tu vichřici a příval slov, která se na mě hrnula. Ale začal jsem se usmívat, protože jinak to ani nešlo. Byl roztomilý, a jak jsem si teď stihl všimnout, byl také přesná kopie Persyho. Nestíhal jsem cokoliv odpovědět, lavina slov z chlapcových úst pokračovala, tentokrát směrem k otci.

„Vidíš, tati, já jsem ti říkal, že tu ještě bude…,“ podíval se vyčítavě na svého otce. Ten ale jeho pohled okázale ignoroval a přistoupil ke mně.

„Grubere, díky…, žes to za mě vzal a že není kluk ještě víc zrasovaný, než už je,“ řekl a já jsem jen zatajil dech. Nikdy jsem ho neslyšel někomu poděkovat, a i přesto, že jeho tvář neukazovala žádné emoce, cítil jsem, že to myslel upřímně.

„Eh…“ Nic víc jsem v tu chvíli nebyl schopen říct. On jen povytáhl obočí a obdaroval mě svým poloúsměvem. Cítil jsem se jako idiot. Nicméně on už se věnoval opět chlapci, kterému dal do ruky kus koláče, který zbyl z večeře.

„Připravím mu večeři a vám taky, zbylo toho dost,“ nabídl jsem mu.

„Ne, to je dobré, já si dám něco doma a jemu to stačí, nemůže se tak pozdě přecpat…,“ řekl přesně tím tónem, který na nás používal v kuchyni. Tomu se nedalo odporovat. „Ale hodíme tě domů. Kde bydlíš?“ naklonil hlavu, jako by ho to opravdu zajímalo, a stejné gesto udělal i jeho syn.

Měl jsem chuť se začít smát nad tím výjevem, ale raději jsem smích zadusil a odvětil jsem: „Ale to nebude nutné, mám tady kolo…“

„To není problém, mám velký kufr, vejde se tam. Kromě toho to je přání Marwina, když už jsi ho zachránil, musíš mu splnit jeho přání,“ povytáhl obočí a zkoumavě se na mě zadíval. Nedokázal jsem dlouho snést jeho pichlavý pohled, a tak jsem jen nepatrně přikývl a sklonil hlavu.

Lhal bych, kdybych nebyl nadšený z toho, že mám odvoz. Byl jsem docela unavený a venku už byla v noci dost zima.

Ale hlavně, svezu se Persyho bourákem, budu sedět vedle něj a budu mít možnost si ho prohlídnout a nadechnout se jeho vůně…

Jo, rozhodně mi definitivně hráblo, ale řešit se svým psychologem to rozhodně nebudu. Ba naopak, budu si užívat jeho blízkosti a jakékoliv drobné pozitivní přízně, kterou mi dá. A té se mi dostává právě teď. Nejsem totiž tak naivní, že na mě, až se vrátíme do práce, nebude zase řvát.

Ale jeho děkovná slova a drobný, téměř neznatelný úsměv, který mi věnoval, si budu hřát v paměti a nikdy na ně nezapomenu.

„Takže? Neodpověděl jsi mi, kam tě mám odvézt?“ otočil se na mě ve chvíli, kdy jsem zápasil s pásy v autě.

„Bydlím v Holiday Parku,“ přiznal jsem tiše. Nestyděl jsem se za to, ale přesto jsem se bál se mu podívat do očí.

„Ty bydlíš v karavanu?“ zakroutil hlavou.

„Ne, to ne, v mobilhousu.“

„Aha… dobře,“ jen zamrkal a nastartoval, „dostanu se tam po Cleveland Way?“

„Ano, myslím, že ano, jezdím tam na kole a auta potkávám. Já… nechci vám dělat starosti, možná bych přece jen neměl obtěžovat, určitě je to pro vás zajížďka.“ Už už jsem si chtěl odepnout pás, když mě jeho pevná ruka zarazila zpět do sedadla.

„Seď!“ řekl rázně a přimhouřil oči. Zapadl jsem dolů do sedadla a chtěl jsem být neviditelný.

„My bydlíme na Sandsend Beach, bydlíš někde blízko?“ ozvalo se zezadu.

„Ne, Winie, bydlím na východním útesu, proto bych vás neměl obtěžovat, dojedu to na kole lehce…,“ zkusil jsem ještě jednou a vysloužil jsem si vražedný pohled od staršího a vyčítavá slova od mladšího.

To jsem to dopracoval. Tak jsem se raději pohodlně usadil, nadechl se příjemné vůně, ve které jsem rozpoznal i parfém, který Persy používal. Bylo mi vlastně fajn.

Chvíli jsme jeli mlčky, on se soustředil na úzké uličky, kterými jsme museli prokličkovat, abychom se dostali na Cleveland Way. Marwin usnul, hned jak jsme minuli první zatáčku, a v autě hrálo jen tiše rádio. Chvíli jsem na soustředěného chefa civěl jak na svatý obrázek, ale i já jsem uznal, že po nějaké době začalo být trapné jak moje zírání, tak i ticho, které mezi námi vládlo.

„Chefe?“ odhodlal jsem se ho oslovit.

„Hmm.“

„Dlužím vám ještě tu mou specialitu, jak jsme se domlouvali,“ začal jsem opatrně.

„Ano…,“ řekl líně, ale přesto jsem tušil, že jsem upoutal jeho pozornost.

„Budu pondělí, středa, pátek vařit obědy ve White Horse pro dělníky, nechtěl byste jeden den taky s Winiem přijít? Pro vás bych samozřejmě udělal tu specialitu.“

„Dobře, přijdeme v pondělí v jednu hodinu,“ řekl nevzrušeně a už zatáčel do komplexu mezi mobilní domky.

PERSY

Kdybych tvrdil, že nejsem zvědavý, s čím se ten kluk vytáhne, lhal bych. Proto když jsem s Marwinem vcházel do kuchyně o dobrou hodinu dřív, protože venku se rozpršelo a zpět domů už se mi nechtělo, měl jsem své čichové buňky v pohotovosti. Nic spáleného jsem ale necítil, jen příjemnou vůni masa a gulášového koření. Z každé světové kuchyně jsem měl něco hodně rád a z maďarské to byl právě guláš. Nicméně, jak jsem pochopil později, ten nebyl pro nás. Když mi to sdělil, byl jsem trochu zklamaný, protože, ač bych to neřekl nahlas, v celé kuchyni to úžasně vonělo. Mlčení však neplatilo o Marwinovi.

Ten snídal v sedm ráno, posvačit jsme nestihli, protože jsme celé dopoledne strávili na hřišti, a tu odpornost jménem fish and chips jsem mu odmítl koupit, ač mě o to úpěnlivě prosil. Poslední, co bych chtěl, bylo zabít ho jídlem.

„Lee, já mám hlad. Tady to voní líp, než když doma vaří táta,“ řekl Marwin s dětskou nevinností. Ublíženě jsem se na něj podíval, protože to rozhodně byla rána pod pás od vlastního syna. Anebo pomsta za odmítnutí se stravovat ve fast foodu.

Lee se jen potěšeně usmál, naložil mu plný talíř a ukrojil kus chleba, který jsem znaleckým okem odhadl jako domácí. Takže i pekl…

Byl jsem vážně zvědavý. Marwin se krmil, jako bych ho trápil hlady a nedal mu nejmíň týden najíst, a popravdě i já jsem měl hlad.

„Dáte si taky? Pro svou vzácnou návštěvu mám sice připravené něco jiného, ale pokud byste chtěl ochutnat? Vařil jsem ho podle receptu prababičky, který se v naší rodině dědí, ona byla Maďarka, víte?“ mluvil tiše do velkého hrnce s vonícím gulášem a nakládal mi porci, aniž bych mu na to kývl.

Sotva jsem vložil lžíci do úst, pochopil jsem, proč se Marwin tak cpe. Nebylo to jen hladem, bylo to vynikající. Moje chuťové pohárky jásaly nad lehce ostrou chutí dokonale namixovaného koření a skvěle uvařeného masa.

Koutkem oka jsem viděl, jak se na mě upřeně dívá, jako by chtěl z mého výrazu zjistit, jestli mi chutná. Samozřejmě, že ano, bylo to velmi chutné, ale můj obličej neprozradil nic.

Se zvědavostí jsem se zakousl i do chleba. Ten bych nechal ještě malinkou chvíli péct, ale také byl skvělý. Rozhodně lepší než od Mikea. Uznávám, že je mistr pekař, rozhodně je jeho pečivo to nejlepší, co jsem kde v restauracích jedl, ale přesto mi pořád na něm něco nesedělo. Musel jsem sám sobě přiznat, že nejsem pekař a v pečení chleba mám dost podstatné mezery. Z toho důvodu jsem ho nechával být, ale pokud mi Lee ještě párkrát dokáže, že tohle nebyla náhoda, bude se starat o pečivo on.

Při posledním soustu jsem uznal, že jsem mu křivdil. Na něco byl možná kopyto, ale na jiné věci zase mistr. Kdybychom tenkrát měli víc času, víc lidí a nebyla sezona, vyzkoušel bych si ho. Moje chyba, že jsem měl v kuchyni zmatek. Jenže Stewart mi ho píchl se slovy: Tady máš kluka pro všechno.

Nicméně jedno jídlo ještě z člověka kuchaře neudělalo, a tak jsem byl zvědavý, s čím dalším na mě vyrukuje.

Podíval jsem se do jeho vyděšené tváře a pochopil jsem, že má strach. Mračil jsem se, on ovšem nevěděl, že jsem jen nazlobený sám na sebe. Musel jsem sám sobě přiznat, že jsem byl nejspíš pěkný hlupák.

„Dáš mi tedy ochutnat, co sis připravil pro mě?“ zeptal jsem se klidně a se svým nicneříkajícím kamenným ksichtem jsem se na něj upřeně zadíval. Úmyslně jsem se nevyjadřoval k jeho umění uvařit guláš, protože, jak jsem zmínil již před chvílí, jedno jídlo z něj skvělého kuchaře neudělá.

Můj verdikt uslyší, až budu sytý.

„Strejdo Lee, dáš mi ještě?“ vytrhl nás Marwin oba z myšlenek. Strnulá Leeova tvář se rozjasnila.

„Mám pro tebe a tatínka něco lepšího, doufám, že to máš rád,“ pohladil ho po hlavě a sebral mu talíř. Marwin zesmutněl a ohrnul spodní rtík. Věděl jsem dobře, že on, ač byl malý a drobný, dokázal spořádat porci pro dřevorubce a že měl stejně chlupatý jazyk jako já. Jemu se člověk hned tak něčím nezavděčil. Netušil jsem, jestli z toho mám být nasraný nebo uctívat geny, že z něj nedělaly burana, který spase všechno, co před něj postaví. Jediná výjimka jsou fast foody, ale i na to jednou přijde.

Lee chytil Marwina za ruku, ohlédl se po mně a kráčel s ním do sálu.

Pozdvihl jsem obočí nad velmi pěkně upraveným stolem pro dva. Mírně jsem se pousmál, když jsem viděl uprostřed ve váze i rudou růži.

Romantik jeden!

O co mu tímto gestem šlo, to jsem netušil, ale přišlo mi to vtipné. Moc dobře o mně věděl, že já jsem cokoliv jiného, jenom ne romantik, a růži rozhodně neocením. Tu si mohl schovat, až půjde s někým na rande. Nějaká holka by nad ní mohla vzdychnout, ale tady nejsme na žádné romantické schůzce. Tohle je spíš příjímací pohovor. Nicméně jsem to nekomentoval a sebral ze stolu plátěný ubrousek, aby mohl přede mě položit ten zázrak, o němž si myslel, že mě přesvědčí.

Pro mé velké překvapení před nás položil krásně upravený talíř se sushi.

„Dobrou chuť,“ pousmál se a opět skenoval můj obličej. A já jsem si musel dát velký pozor na to, abych nepůsobil překvapeně. Čekal jsem všechno možné…

Miluju dobré sushi… Jak jen tohle mohl vědět?

Nikomu v kuchyni jsem se nikdy nezmínil a na jídelníčku jsme je neměli, tudíž mě je nikdo z nich nikdy neviděl jíst.

Na pohled vypadaly skvostně, budou tak i chutnat?

Po prvním soustu jsem měl jasno.

Výborné! Chutné! Dokonalé!

Neodolal jsem, zavřel oči a vychutnával vyváženou chuť všech ingrediencí. Omáčka sušinoko byla vynikající, rozhodně ne kupovaná, ruličky byly zcela jistě smotány ručně, ale velmi precizně. Vzhled, provedení, všechno bylo tak, jak bych si představoval, že by se sushi dělalo v mé kuchyni. I když jsem hodně hledal, neměl jsem co vytknout.

Když jsem spokojeně odložil ubrousek, jímž jsem si utřel ústa, a Lee přesně v té chvíli přede mě položil kafe, které přinesl z baru, usoudil jsem, že to byla poslední tečka k pasování na opravdového kuchaře, hrdě patřícího do mého týmu.

Chvíli jsem jen spokojeně seděl a vlastně mě ani nikterak nesralo, že jsem se v něm zmýlil. Převažoval spíš dobrý pocit, že jsem našel dalšího kuchaře, který si zaslouží dělat pod mým jménem. A věřte nebo ne, tohle bývá hledání jehly v kupce sena a stojí za to trochu sklonit hlavu a přiznat, že jsem byl vůči němu nespravedlivý.

S mým kamenným ksichtem jsem se na něj otočil. On se zastavil v pohybu, v jeho očích jsem uviděl trochu smutku, ale i očekávání, co ze mě vyleze.

„Tvé kuchařské umění je hrozné…,“ odmlčel jsem se na chvíli. „Steaky, ryby, moučníky zkrátka dělat neumíš a budeš se muset ještě hodně učit, než tě k nim vůbec pustím na půl metru, ale… tohle sushi bylo vynikající, skvěle vyvážená chuť, esteticky téměř dokonalé. Musím uznat, že bylo jedno z nejchutnějších, jaké jsem kdy jedl. Guláš byl také vynikající, chutnal mi, já bych ho ocenil trochu ostřejší, ale to už je věc názoru a chutí druhých. Vím, že Stewart ostrá jídla nesnáší, takže chápu, proč jsi ho udělal krapet planější. Chleba jsi pekl ty?“ zeptal jsem pro ujištění a on jen kývl.

„I ten byl velmi chutný. Uznávám, že jsem se se svým soudem trochu unáhlil a patříš do mého týmu. Tvé sushi dáme na jídelníček, zrovna tak ten guláš… Sice bude Stewart prskat, ale já věřím, že se najdou mlsné jazyky, které ho ocení. Budeš se věnovat tomuto a budeš péct veškeré pečivo. O nic jiného se starat nebudeš. Kromě mého kafe. Vím dobře, že máš přehled, kolik ho vypiju i kdy si ho dávám. Když mi ho vždycky doneseš z baru, budu ti vděčný… A teď to tady ukliď, hodím tě domů,“ nabídl jsem mu.

„Ale to není nutné, dojedu v klidu na kole, není to zase tak daleko.“

„Je to nutné, protože tam lije jako z konve,“ opáčil jsem.

„Ale…,“ zarazil se, „vážně? Jak jsem jel do práce, bylo krásně…“

„Ale teď prší, takže se o tom nebudeme dohadovat. Já ti pomohu s úklidem a pak tě odvezu domů. Poslední, co potřebuju, abys onemocněl a já tady musel vařit pro nějaké dělníky. A uznej, že kdyby jim měl vařit Perkins, nedopadlo by to dobře. Ani s mou kuchyní, ani s žaludky těch nebožáků.“

Jen nepřítomně přikývl, snad stále ještě v šoku ze slov chvály. Tohle z mých úst totiž nikdy neslyšel.

Pomohl jsem mu s úklidem, ačkoliv chvíli protestoval, že tohle přece dělat nemusím. Nemusel jsem, jenže já jsem nepatřil k těm lidem, kteří se posadí na zadek s rukama v klíně a pozorují druhé, jak makají.

Po chvíli už raději nic neříkal a soustředil se na čištění sporáku a taky… na mou prdel. Myslel si, že ho nevidím, ale zpozoroval jsem, jak jeho oči velmi často zašilhávají k mé zadnici, která byla dneska mimořádně schována v upnutých džínách místo volných bílých kuchařských kalhot. Anebo se mi to možná jen zdálo a byl jsem krapet paranoidní.

Kolo jsme v rychlosti opět šoupli do kufru a tentokrát se bez zbytečných řečí posadil, zapnul si pás a upřel pohled dopředu, jako by tam bylo něco velmi zajímavého. Nebylo tam nic, jen provazce deště bičovaly přední sklo a rozmazávaly pohled na cokoliv, co by ho venku mohlo zaujmout. Držení jeho těla bylo také dost prkenné.

„Stalo se něco?“ podíval jsem se na něj se zájmem.

„Ne, ne, nic se neděje,“ řekl tiše, oči stále upřené před sebe.

„Fajn,“ pokrčil jsem rameny a nastartoval. Jeli jsme opravdu velmi pomalu, protože déšť nejenže neustával, ale byl stále hustší a stěrače spíš nestíhaly, než že by mi umožnily pohodlný výhled. Což na uzounké cestě, kolikrát vedoucí jen pár metrů od srázu, bylo dost nepříjemné.

Nicméně snad po půlhodině jízdy, jindy trvající deset minut, jsme za neustálého žvatlání Marwina dorazili do Holiday Park.

„Můžu vás pozvat na čaj?“ zeptal se opatrně, a když uviděl můj odmítavý výraz, schoulil se do sedadla ještě víc, než už byl.

„Ano, tati, pojďme! Já bych strašně chtěl vědět, jak to v tom domku na dřevech vypadá. Je to tak malé… Ukážeš mi, Lee, kde spíš? Vždyť se ti tam ta postel ani nemůže vejít, a kam chodíš na záchod? A teplou vodu máš? A elektriku?“ drmolil spoustu otázek za sebou a zvědavě nakukoval ven z auta.

Lee se viditelně uvolnil, otočil se na něj a pousmál se: „Jestli ti to táta dovolí, všechno ti ukážu. I to, kam chodím na záchod.“

„Dobře, na chvíli půjdeme, ale já záchod vidět nemusím,“ řekl jsem naprosto vážně a ti dva se začali hihňat. Nechápal jsem proč. Co je nepochopitelného na tom, že nepotřebuju vidět kadibudku, nebo kam to vlastně chodí s pískem.

Po chvíli už jsem seděl u stolu s kouřícím hrnečkem čaje, který jsem podle vůně bergamotu identifikoval jako Earl Grey. Sám měl před sebou nějaký ovocný, který si pekelně osladil, a stejný uvařil i synovi. Pozvedl jsem obočí a nechal svou paranoiu opět vystoupat na povrch. Měl jsem velmi rád černý čaj, téměř stejně jako dobrou kávu, a všichni v kuchyni to o mně věděli. Otázka byla, proč tento kluk, který neměl ani na nájem obyčejného bytu, měl doma kvalitní, soudil bych, že i drahý čaj, který evidentně nepije.

„To, že máš doma čaj, který ti nejspíš nechutná, když piješ tyhle přeslazené sračky, bych možná pochopil, ale nechápu, proč jsi nás minulý týden sledoval na pláž a tam nás pozoroval schovaný za šutrákem…“

LEE

Poslední jeho slova mi málem zastavila srdce. Viděl mě… Ovšem pokud mě opravdu viděl, tak proč po mně nešel řvát už tenkrát?

„Eh… byl jsem na pláži, to ano, chodím tam často, když je odliv, ale nebylo to úmyslně, nesledoval jsem vás, přísahám,“ snažil jsem se všemožně obhájit, ačkoliv jsem nečekal, že by mi uvěřil.

On se na mě jen podíval laserovým pohledem, jako by mi chtěl přečíst myšlenky, ale nikterak se to zatím nechystal komentovat. To však neplatilo o Marwinovi.

„Já jsem tě viděl, Lee, seděl jsi tam dlouho a díval ses na nás. Mohl jsi jít klidně za námi, já bych ti půjčil toho draka. A možná bys mi i dovolil, abych tě zahrabal do písku. Táta nechtěl, ale ty bys mi to určitě dovolil, že jo?“

„Jo,“ zašeptal jsem potichu, aniž bych si uvědomil, na co mu přikyvuju. Viděl jsem jen ty zkoumavé šedé oči, ve kterých byl jen chlad a otázka – Proč?

Ještě chvíli mě upřeně pozoroval, ale nakonec sklonil zrak k hrnku a napil se tmavé tekutiny, do které si nedal ani zrníčko cukru.

Nechápal jsem, jak něco takového může pít neslazené – samozřejmě jsem to zkoušel, když jsem si ho koupil – pro strýčka příhodu…

Neměl bych si nic nalhávat, koupil jsem ho pro něj, kdyby náhodou někdy vznikla přesně tato situace. A také jsem byl zvědavý, co na tom trpce hořkém nápoji vidí. Pozoroval jsem ho nesčetněkrát, když si sedl s čajem a relaxoval. Na jeho tváří se po doušku té černé břečky vždycky objevily klid a pohoda, kterými jindy v kuchyni neoplýval. Vyzkoušel jsem ho tedy, nejdřív bez cukru, a myslel jsem, že budu muset sníst aspoň tabulku čokolády, abych tu šíleně trpkou chuť přebil. Následně jsem si do čaje dal čtyři lžičky cukru. Bylo to krapet lepší, ale stále nic, nad čím bych se rozplýval. Nakonec s mlékem, což mi původně přišlo nechutné a nechápal jsem, co na tom ti potrhlí Angláni vidí, se to dalo vypít. Přesto jsem věděl, že zůstanu u svých ovocných.

Teď jsem měl ale možnost opět vidět ten stejný výraz naprosté pohody a uklidnění. Možná také proto změnil téma, ačkoliv nebylo pro mě zrovna příjemné. Pořád to však bylo lepší, než si vymýšlet pohádky, proč jsem hodinu seděl na kameni, zíral na ně. Nebo spíš na něj. Kluka jsem si všímal málo, a proto jsem nejspíš nepostřehl, že on mě v merku měl. Jen mě ještě tenkrát tolik neznal, aby si uvědomil souvislost mezi mnou a jeho otcem. Později ale Persymu něco musel říct. Byl jsem si totiž jistý, že kdyby o mně věděl už tenkrát, přišel by za mnou a zeptal se mě na stejnou otázku už na té pláži.

„Posloucháš mě vůbec?“ zadíval se na mě zkoumavě a položil mi ruku na rameno, aby si konečně získal pozornost.

Jen jsem zamrkal a po zádech mi přejel mráz. Jeho horká ruka spočinula na mé paži jen pár sekund, ale příjemné následky mnou lomcovaly ještě dlouhou chvíli. Nicméně musel jsem mu odpovědět. A protože vzhledem k úletu do svých myšlenek jsem netušil, na co se mě zeptal, musel jsem se přiznat.

„Jo, jo poslouchám, jen… můžete mi zopakovat, co jste říkal?“

Pozvedl obočí a pousmál se. „Takže mě posloucháš… Ptal jsem se, jak je možné, že kluk, který pracuje ve White Horse, bydlí v maringotce? Neříkej mi, že tě Stewart náležitě neocení? On je sice krapet…, no to je jedno, ale své lidi dokáže finančně ocenit.“

„Ano, na peníze si nestěžuju, ale přijel jsem sem úplně holý, měl jsem jen pár liber, a na pronájem bytu potřebuju zálohu tří měsíčních nájmů, a to ještě naspořeno nemám. I tohle je dost drahé, ale nemusel jsem platit nic navíc, a dokonce mi první týden počkali, než dostanu výplatu. Neměl jsem tenkrát jinou možnost. Ale brzy se budu stěhovat,“ pousmál jsem se a už jsem se viděl v malém útulném podkrovním bytečku jednoho domu s výhledem na přístav a Endeavour. Miloval jsem tu loď, a pokud na mě ten byt počká, měl bych výhled na ni jako na dlani. Další nevyvratitelná výhoda byla, že bych to měl do práce tři minuty pěšky. Možná bych měl přehodnotit priority – první si zamluvit ten byt a až poté spořit na kolo.

Persy se nadechoval, že ještě něco řekne, ale do místnosti vlítl jako vichřice Marwin.

„Záchod máš skvělý, vyčural jsem se tam, abych zjistil, jestli fakt funguje, a pak jsem si i umyl ruce. Teplou vodu taky máš a svíčkama nesvítíš. Výhled z okna máš skoro stejný jako my. Jako jo, myslím si, že se tu bydlet dá, líbí se mi tu. Akorát ti tu chybí pracovna, pokoj pro hosty, knihovna, posilovna a kumbál na umývací prostředky.“

„No, to nemám, ale tohle mi stačí, jsem tu sám, hosty většinou nemám, takže jste vzácní, a náhodou kumbál na uklízecí prostředky mám,“ ohradil jsem se naoko ublíženě a otevřel jsem dveře jedné úzké vysoké skříně, kde jsem měl smeták, prachovku a jeden univerzální prostředek na všechno.

Marwin nevěřícně koukl dovnitř a pokrčil rameny.

„To není kumbál, to je skříň, tohle by tátovi rozhodně nestačilo!“

„Winie! Myslím, že je čas jít!“ řekl Persy rázně a vstal.

Chlapec se zatvářil zklamaně, ale neprotestoval, oblékl si mikinu a chytil se nabízené ruky.

„Děkuju za čaj, byl moc dobrý. Táta má doma taky dobré čaje, přijdeš k nám někdy na návštěvu?“ podíval se na mě těma svýma nevinnýma očima.

„Já nevím, Winie, nechci obtěžovat, nehodilo by se to, tvůj táta má jistě hodně práce a já bych ho jen zdržoval,“ řekl jsem mu vlídně a on se jen podíval do šedých očí svého otce, čekaje, že se nějak vyjádří.

Ten se však jen rozloučil a vyběhl z mobilhousu do deštivého podvečera.

***

Po dvou týdnech jsme opět vesele vpluli do pracovního procesu. Persy se zase na mě díval, jako bych ho ukousnul. Pokud jsem si myslel, že jsme se nějak víc sblížili a skamarádili tím Marwinovým úrazem a mým důkazem, že nejsem kuchařský lempl, tak to jsem se šeredně mýlil.

Sice už na mě neřval, že jsem neschopný, ale dál na mě štěkal. Musel jsem sice přiznat, že nejsem sám, on se choval jako gestapák ke všem okolo a to jediné mě drželo tak nějak nad vodou. V kuchyni to byla jeho přirozenost a nejspíš proto to tam šlapalo jako hodinky. Nikdo si nedovolil odporovat a všichni drželi hubu a krok, a hlavně na to byli zvyklí. Avšak já jsem se bál, že si na to nezvyknu nikdy. Chtěl bych, aby se aspoň ke mně choval s troškou úcty. Zachránil jsem mu přece syna, teda aspoň napůl ano. Mohl by mi být trochu vděčný. Ale vděk bylo asi slovo, které neznal. Přesto, kdykoliv jsem se podíval na jeho soustředěnou tvář, když se snažil utvořit jedno ze svých kouzel, upadal jsem do letargie a uvědomoval jsem si, jak moc mě ten černovlasý ďábel přitahuje. Za jeden jeho úsměv bych dal týdenní plat.

Co to melu, to bych nedal, ale rozhodně bych se roztopil štěstím.

Jenže on se neusmál, dokonce jsem měl dojem, že byl dneska ještě protivnější než jindy.

Ve chvíli, kdy měl svou práci hotovou, vyběhl ven z kuchyně. A protože já taky zrovna neměl nic na práci, nenapadlo mě nic jiného než jít za ním. S kávou, pro kterou jsem rychle skočil do baru.

Věděl jsem už v té chvíli, že to byla chyba a že nejspíš o mou společnost nebude mít zájem, ale nemohl jsem si pomoct.

Seděl na patníku vedle popelnic a kouřil. Motal se okolo něj Perkinsův dobrman a on ho čímsi krmil.

Sedl jsem si a mlčky vedle něj postavil hrníček s kávou. Neříkal nic, jen po mně hodil vražedný pohled. Chvíli jsme jen mlčeli, ale nakonec to byl on, kdo to ticho nevydržel.

„Proč za mnou furt lezeš?“ otočil se na mě tak náhle, až jsem leknutím povyskočil.

„Však jsem vám to už říkal, chci se od vás všechno naučit…“

„Ano, to můžeš v kuchyni, ale ne tady! Tím, že mě tady najdeš, jak tu sedím a jsem v prdeli, se můžeš naučit akorát to, co nedělat, aby sis nezkurvil život!“

„Co se stalo?“ neodolal jsem a zeptal se jej, co ho trápí, když už to tak nakousl. Třeba to byl jeho způsob, jak se vykecat...

„Co je ti po tom? Nestarej se o mě, dělej, jako bych nic neřekl, a hlavně by sis měl hlídat chleba, aby se ti nespálil…,“ odfrkl.

„Ten mám pod kontrolou, o to nemusíte mít starost, ale třeba bych vám mohl nějak pomoct. Vidím, že vás něco trápí,“ nedal jsem se odbýt.

„Už ti někdo řekl, že jsi neuvěřitelně vlezlý?“ zamračil se.

„Ano, mnoho lidí,“ řekl jsem nevzrušeně.

Podíval se na mě jako na blázna a podotknul: „Tak to zkoušej na jiné a mě nech na pokoji!“

„Zase nemáte hlídání, že?“ zkusil jsem si tipnout. V tomto bych pomoct přece mohl, kdybych měl volno.

„Řekl jsem ti, že se nemáš starat! To nemáš svůj život? Své starosti? Mám dojem, že se v problémech jen topíš, tak si řeš ty svoje a o mě se nestarej. Kolikrát jsem tě už poslal do hajzlu a ty pořád za mnou lozíš jak ocas!“

„Ten pes vás má raději než šéfa…,“ změnil jsem téma, protože neuvěřitelné se stalo skutečností a Rolf, který na sebe nenechá nikoho sáhnout, aniž by výhružně nevrčel, pod dlouhými prsty, jež ho škrabaly za ušima, málem předl jako kocour.

„Ano, protože na něj sere a stará se o věci, o které nemá. Zrovna tak jako ty!“ odfrkl, ale podíval se mi do očí. A já v těch jeho viděl únavu, stres a smutek. Mohl si říkat slova, jaká chtěl, i jedovatá, ale jeho oči nelhaly. Už dávno jsem si všiml, že v těch světlých studánkách lze číst mnohem lépe než v leckterých tmavých, a teď jsem měl dojem, že v nich vidím volání o pomoc.