Kuchařka hořkosti – 3. kapitola

PERSY

„Mám večer volno, mohl bych Marwina pohlídat…,“ pokrčil rameny.

Jak, sakra, mohl vědět, že tohle je přesně ta sračka, ve které se topím? To jsem byl vážně tak průhledný?

Znejistěl jsem trochu tímto zjištěním a raději sklopil zrak k psovi, který na mě hleděl skoro stejně jako Lee. Jenže pes po mně žebral granule, kdežto Lee mi nabízel spásu. Ale copak tomuhle puberťákovi, který bydlí v maringotce, můžu svěřit dítě? Vždyť mi z baráku zbyde jen kůlnička na dříví. Kromě toho, on je asi ten poslední, komu bych chtěl být za něco vděčný.

Jenže, ačkoliv jsem hledal jakékoliv jiné východisko, žádné jsem nenašel. On byl jediná moje naděje, pokud jsem nechtěl znovu Marwina dotáhnout do kuchyně. Další večer mezi rozpálenými pánvemi a ostrými noži jsem nehodlal riskovat. Nehledě na to, že by se to neposedné mládě neustále motalo pod nohy jak kuchařům, tak i číšníkům. A věděl jsem, že Lee volno má.

„Tak já tvou nabídku přijímám, ale dostaneš instrukce – nebudete dělat bordel a Marwin bude v osm v posteli. Tebe vyzvednu ve čtyři a pak tě zase odvezu domů,“ určoval jsem si podmínky.

On se jen zářivě usmál. Nechápal jsem jeho nadšení, ale možná má rád děti. Já mám rád jen to své, všechny ostatní mi přijdou moc otravné, moc hlučné a málo vychované. I Marwina jsem si musel převychovat k obrazu svému. Naštěstí je ten kluk celý já, tedy kromě jeho hyperaktivity. Tu má po Mary Rose.

***

Ve čtyři hodiny jsem už parkoval u jeho domu.

Ani jsem na něj nemusel jít klepat, pravděpodobně mě už vyhlížel z okna, protože ihned vyběhl a nasedl.

„Brýden, chefe. Můžeme…,“ zacvakl pás, otočil se na mě a zářivě se usmál. Polkl jsem jen přebytečné sliny a povytáhl obočí. Zajímalo by mě, kam pořád chodí na tu dobrou náladu. Jen jsem pevně doufal, že nic nebere, nerad bych, aby mi kluka hlídalo vyhulené pako.

„Nazdar, už jsme se dneska zdravili, pokud si pamatuju,“ naznačil jsem mu a vyjel na úzkou cestu směrem k Abbey. Uvědomil jsem si, že bych mu asi měl dát nějaké instrukce.

„Grubere, televize maximálně dvě hodiny, na večeři máte v lednici těstovinový salát, Marwin tě bude překecávat, ať mu objednáš fish and chips, chraň tě ruka páně mu vyhovět, i kdyby tě prosil na kolenou a plakal. Neustoupíš, rozumíš! Žádné hry na telefonu, je ještě moc malý na to, aby si kurvil mozek takovýma hovadinama. O půl osmé dohlídneš, aby si pořádně vyčistil zuby, a v osm ať je v pelechu. Pokud tě ještě přemluví na krátkou pohádku, dopřej mu ji, ale o půl deváté ať spí.“

„Jo, jo, nebojte se, všechno zvládneme,“ poctivě přikyvoval, ale já jsem už teď z toho měl nervy. Netušil jsem, jestli někdy hlídal malé dítě, a to mé je poněkud neklidné. A dost špatně se mi to přiznává, ale také poměrně vychcané. Netušil jsem, jestli tak působil jen na mě, ale uvědomil jsem si, že jak Winie udělá ty svoje psí oči, kolikrát se přichytím, že skáču, jak on píská. A to jsem si vždycky o sobě myslel, že jsem zásadový člověk, který je zvyklý na to, že všichni tančí podle jeho písničky. V kuchyni to fungovalo, doma s tím skřítkem už to tak jednoznačné nebylo.

Periferním viděním jsem opět viděl, že na mě nepokrytě civí. Moc jsem nechápal, o co tomu klukovi šlo. Mohl být typický zírací typ, nicméně takoví čumí na všechny, a já jsem z něj měl pocit, že ten upřený pohled, kterým mě teď poctil, věnoval vždycky jen mně. Rozhodně jsem svou maličkost nepovažoval za povahově milou.

Většina lidí, pokud mohla, se mi raději vyhýbala, natož aby se mi dívala do očí. Kolikrát jsem si připadal jako Medúza ze Souboje Titánů. Všichni mladí kuchtíci, kteří měli tu odvahu se mi podívat do očí, vždycky na moment zkameněli a nedokázali se ani pohnout, natož aby splnili nějaké z mých směšných požadavků, které jsem po nich chtěl. Když mohli, klidili se z mého dosahu. Já jsem ale nemohl být v kuchyni na tu smečku vstřícný. To by nefungovalo.

Lee byl ale jiný. Ten mě cíleně vyhledával, přestože milý jsem k němu rozhodně nebyl.

„Jsem snad někde špinavý?“ zeptal jsem se, aniž bych přestal sledovat úzkou ulici, ze které si snad turisti udělali pěší zónu.

„Cože?“ zamrkal a rychle sklopil zrak a začal se věnovat svým nehtům.

„Celou dobu na mě čumíš, tak začínám přemýšlet, jestli nejsem někde pokydaný,“ vysvětlil jsem mu a bavil se jeho rozpaky.

„Ne, ne, promiňte, to nebylo na vás, jen jsem se zamyslel…“

Na to tedy nešlo nic říct a měl jsem co dělat, abych se nezačal smát.

Zbytek cesty už proběhl v příjemném mlčení. Pro mě rozhodně, u něj jsem si tak jistý nebyl, stále se ošíval a pro jistotu se už na mě ani jednou nepodíval.

Doma jsem v rychlosti vypil studené kafe, které jsem nestihl dopít před tím, než jsem jel pro něj, a neodpustil si poslední kázání.

„A nebudete tu dělat žádný bordel! Jestli večer přijdu a bude z domu kůlnička na dříví, budete si to uklízet sami, oba dva! Rozuměls, Grubere?“

„Jasně, chefe, spolehněte se, dům zůstane jako klícka.“

„A s tím chefem jdi do prdele, když nejsme v kuchyni!“

„A jak vám mám tedy říkat?“

Bože, tak natvrdlého kluka jsem ještě nepotkal! Člověk mu tady naservíruje tykání až pod nos a on se nechytá.

„No, já nevím, třeba mým jménem, představ si, že i já se nějak jmenuju, myslím, že jsem se představil, když jsi poprvé přišel do kuchyně, ale jestli máš krátkou paměť – jmenuju se Persy,“ pobaveně jsem se pousmál a na chvíli mu položil familiárně ruku na rameno. Cítil jsem, jak se otřásl. Chvíli mi ho až bylo líto, ale koneckonců svrab snad nemám, tak mi nemusí tak okatě ukazovat, že se mého dotyku štítí.

„Dobře, Persy,“ odvětil, když se na moment vzpamatoval, „a v kolik se vrátíte?“

Zakroutil jsem hlavou a protočil oči. Chtěl mi vykat, přemlouvat ho nebudu…

„Dobře víš, v kolik končí výdej a restaurace. Tentokrát nechám úklid na těch neschopných flákačích a pojedu domů hned, jak budu moct. Pokud si dobře pamatuju, ráno máš směnu, tak se i ty potřebuješ vyspat. Odvoz domů platí. Já už musím jet,“ povzdychl jsem si. Měl jsem vážně strach ty dva nechat samotné.

„Ahoj tati, měj se hezky v práci, a nemusíš se bát, já budu hodný a nebudu Leea zlobit,“ řekl Marwin přesvědčivě a objal mi nohy. Někdy jsem měl dojem, že mi ten kluk čte myšlenky.

V práci probíhalo všechno jako obvykle, párkrát jsem se nasral s novou posilou naší kuchyně, která byla naprosto neschopná. Kluk se ještě v tom největším frmolu musel vzdálit na záchod, aby nervozitou vyhodil svou večeři do hajzlu, jak jsem se později dověděl. Tušil jsem, že zítra už nejspíš do práce nedorazí, ale pokud nebyl schopný ustát dril, neměl v mé kuchyni co dělat.

Nejen kvůli nováčkovi, ale i hostům, kterých bylo ten večer mnohem víc než jindy, jsem měl dojem, že v deset, kdy všechno utichalo, padnu na hubu.

Omyl jsem si jen své nože a ostatní jsem upozornil, že pokud se ráno nebude kuchyň lesknout jak psí kulky, budou všichni nadosmrti jen škrábat brambory. Kyselé ksichty jsem přešel, moc dobře jsem věděl, že všichni tihle, co prošli mým sítem, by se tohoto místa nevzdali, ani kdybych je mlátil titanovou pánví po hlavě třikrát denně místo jídla.

Když jsem se zouval v chodbě, slyšel jsem jen tlumenou televizi, která najednou utichla. Vešel jsem do obýváku a on stál u pohovky málem v pozoru. Na malou chvíli jsem dokonce čekal, že mi bude jako voják podávat hlášení.

„Grubere, tu televizi jsem omezil jen Marwinovi, ty si to klidně dokoukej,“ uchechtl jsem se. Stále jsem nechápal, proč je ze mě tak napružený.

Připouštím, že nejsem moc milý člověk, ale bát se mě snad nemusí. Už nějaký čas po něm nevřískám, že je neschopný, tak o co tady jde?

Ale musel jsem uznat, že se vyznamenal. V domě bylo ticho, tudíž Marwin opravdu spal, a když jsem nakoukl do kuchyně, byla vzorně uklizená.

„Všechno bylo v pohodě? Nedělal Winie žádné problémy?“ zeptal jsem se, když on se k hlášení neměl.

„Jo, byl hodný, snědl všechno, co jsem mu připravil, a usnul už v osm.“

„Fajn,“ pokýval jsem hlavou. Stejně si myslím, že tak úplně zlaté to s ním nebylo, ale pokud ho dokázal ukočírovat, bylo mi to jedno.

Zatlačil jsem mu na rameno, aby si ještě sedl, a vrazil mu do rukou ovladač.

„Dodívej se na ten film, já si dám jenom rychlé kafe a pojedeme…“

„Já bych došel pěšky, nemusíte se se mnou obtěžovat…“

„Mám tě praštit? Teď v noci půjdeš čtyři míle, jo? Když zítra vstáváš do práce? Ty jsi opravdu padlý na hlavu! Slíbil jsem ti, že tě odvezu, tak tě odvezu!“

„Taxíka bych si moh‘ zavolat,“ zkusil ještě.

„Ty vole, je Goth Weekend, nějaký taxík ti přijede nejdřív za dvě hodiny,“ klepal jsem si na čelo a ztrácel pomalu trpělivost a schopnost mluvit podle společenských konvencí. Ostatně, na ně jsem se nikdy moc neohlížel.

Pravda, on nemohl tušit, jaký blázinec je ve městě, když se z celého Království sjede tlupa bláznů, kteří se nastrojí do bizarního oblečení a zmalujou se jak kurvy v průchodu. Včera jsem ve slabé chvilce Marwinovi slíbil, že se na ty hrůzy půjdeme zítra do města podívat.

„Dej mi deset minut, jen do sebe hrknu to kafe, převleču se do něčeho normálního a pojedeme,“ řekl jsem rázně a opět zatlačil na jeho rameno, ať sedí dál na té své malé prdeli.

Posadil jsem se vedle něj a málem jsem vydechl úlevou.

Konečně klid…

Dneska to byl vážně blázinec, Gotický víkend byl zcela jistě nejlepší byznys pro všechny restaurace a hotely v širokém okolí. Takže i náš hotel byl nabitý až na půdu, i všechny apartmány, co k White Horse patří. K tomu ještě chodili lidé z ulice a byli ochotní si v téhle kose sednout i na zahrádku.

Byl to masakr a já jsem byl sakra unavený…

LEE

Přestal jsem si Persyho všímat. Bylo mi hloupé na něj civět, jak pije kafe, a seriál, který dávali v televizi, byl zajímavý. Přemýšlel jsem, že si ho stáhnu od začátku. Při závěrečných titulcích jsem však na něj pohlédl, jestli už má svou kávu vypitou, a mé oči uzřely milounké překvapení.

Spal jako dudek. Tedy spíš jako medvěd v hibernaci. Nechrápal – to bych netvrdil, jen hlasitě oddychoval s mírně pootevřenými ústy, schoulený v rohu sedačky.

Pousmál jsem se. Konečně jsem si ho mohl opravdu detailně prohlédnout. Ne že bych na něj necivěl pořád, ale teď jsem ho měl jen pár centimetrů od sebe a sledoval dlouhé černé řasy prolínající se s těmi spodními. Měl je neuvěřitelně dlouhé, mohl by dělat předlohu mrkací panně. Bylo vůbec možné, aby chlap měl tak dlouhé řasy? Nejspíš ano, protože si nedovedu představit, že by si zrovna on nechával lepit umělé.

Panebože, na co to myslím?

Malinké, téměř neznatelné jizvy u levého ucha jsem si taky nikdy nevšiml, a z čeho jsem byl dokonale vydivočený, byl kousek tetování, jenž mu vykoukl z trička, které přece jen nebylo tak ke krku jako šéfkuchařský rondon.

Kdybych měl trochu víc odvahy, odkryl bych mu lem trika u šíje a podíval se, co si vybral náš upjatý a vždycky nažehlený chef jako ozdobu svého těla, předpokládal bych, že už v dobách dávno minulých.

Ani to, že by v poslední době navštívil tatérský salón, jsem si moc nedovedl představit. Už jen to, že tady přede mnou seděl v obyčejném triku a teplácích, bylo pro mě trochu jako zjevení. Jeho elegantnost a záliba ve značkovém a dokonale padnoucím oblečení byla poměrně legendární. Kdyby mohl, šel by nejspíš i na pláž v obleku od Armaniho. Ale jeho občasná cigareta a to tetování dokazovaly, že jeho telecí léta nejspíš nebyla úplně poklidná.

Honilo se mi toho hlavou spoustu, nicméně asi nemělo cenu tohle řešit, protože jsem nepředpokládal, že by se mi jednou svěřil, kolik přešlapů a průserů v mladí udělal. Musel by se opít, a to se nestane, jelikož je údajně zatvrzelý abstinent.

A tak jsem jen seděl a bezostyšně na něj zíral. Na chvíli se mi zastavilo srdce, když se ošil a schoulil se do klubíčka, ještě si ve spánku pod hlavu vsunul malý polštářek, který byl na pohovce jediný snad právě na tyto případy. Neprobudil se ale.

Přikryl jsem ho dekou, která byla složená na křesle, a znovu se na něj zadíval. Bylo fascinující pozorovat tu změnu. Jindy zachmuřená tvář byla uvolněná a působila zvláštně nevinně. Poklidně oddychoval a pravidelně zdvihající se hrudník poukazoval na klidné snění.

V tuto chvíli vypadal jako anděl. Bledý, hladce oholený obličej byl jako vystřižený ze žurnálu. Asi už jsem zešílel, ale dávno jsem si přiznal, že jsem do něj blázen, tak proč bych se nemohl rozjímat, když byla příležitost.

Jen když jsem si představil jeho druhou tvář – tu, kterou nám ukazuje v kuchyni, nebo vlastně kdykoliv, když bdí, přemýšlel jsem, nakolik je tohle všechno jenom maska.

Co ukrývá pod svou tvrďáckou slupkou? Co se stane, když svou masku odloží, i když nebude spát? Byl by vůbec schopný ukázat svou skrytou, opravdovou povahu? 

Netušil jsem, jestli nepřemýšlím scestně, ale bylo vůbec možné, aby ve spánku působil takto nevinně a po probuzení se z něj stal ďábel, před kterým se klepe celý tým, jemuž šéfuje v kuchyni?

Měl bych vypadnout… Venku byla sice dost zima, ale malá procházka mi jenom prospěje.

Alespoň trochu vychladnu…

Jen bych mu měl napsat vzkaz, aby měl přehled. Což on měl rád.

Načmáral jsem mu lístek a doufal, že můj škrabopis přečte. Položil jsem ho vedle nedopitého hrnku kafe a vyplížil se do předsíně.

Jakmile jsem se předklonil, abych si zavázal tkaničku, vypadly mi klíče z kapsy mikiny a s šíleným hlomozem dopadly na kachlovou podlahu.

Strnul jsem v pohybu, ale nezdálo se, že by to někoho v domě probudilo. Sotva jsem však chtěl sáhnout na kliku vchodových dveří, zastavil mě tichý, trochu chraplavý hlas: „Lee? Kam jdeš?“

„No… domů, říkal jsem si, že se projdu, když jste usnul,“ odvětil jsem.

„Nespal jsem…,“ zamračil se.

„Ale ano, spal jste, jako když vás do vody hodí,“ uchechtnul jsem se a opět sáhl na kliku. Na tuhle skutečnost už nereagoval, jen si něco zamumlal pod nosem.

„Nikam teď v noci nepůjdeš!“ řekl rozhodně, když se vzpamatoval, chytil mě za paži a vtáhl zpět do domu. „Přespíš u Marwina v pokoji, má tam ještě jednu postel pro jeho návštěvy, nebo jen na bordel, to si nejsem jistý… Každopádně je čistě povlečená a Winie tě snad v noci budit nebude. Takže se koukej vyzout, vyčistit zuby – náhradní kartáčky jsou ve skříňce v koupelně, a mazej spát. Ráno hodíme kluka k Isabell a nasnídáme se nejspíš až v práci, protože jsem nestihl dneska nakoupit.“

Ani jsem se nenadál a už jsem stál u koupelny. Měl jsem dojem, že mě kontroluje, jestli jsem se vyčural a pořádně si vyčistil zuby, a div mě nedonutil se před spaním pomodlit.

To jsem samozřejmě přeháněl, ale měl jsem pocit, že jsem spadl na úroveň pětiletého Marwina. Byl jsem z toho trochu rozhozený, ale na druhou stranu mě jeho starost dělala nesmírně spokojeným. Konečně jsem se necítil jako hadr na zem.

Druhý den ráno už to tak slavné nebylo. Po upozornění, že máme vstávat – oba, a ani jeden jsme se nezvedli, mě po deseti minutách, kdy jsem se ani nehnul, málem skopnul z postele. Utěšilo mě jedině to, že ani na Marwina nebyl příliš milý. Ne že bych mu to přál, prcek po něm hodil pohled, který byl nejspíš totožný s tím mým. Byl jsem rád, že v tom nejsem sám, a tak jsme se odšourali do koupelny, kde jsme si bez zbytečných řečí stoupli vedle sebe a čistili si zuby.

„Dělejte, chátro! Isabell už čeká, a ty, Lee, jestli se chceš v klidu nasnídat, měl bys sebou taky hodit. Já nemíním pít své kafe v poběhu,“ uháněl nás jak naduté kozy.

***

On si však v práci dal jen tu kávu a vajíčka zamíchal pouze mně. Na nejistou otázku, proč si neudělá taky, se na mě podíval jak na mentálně zaostalého.

„Tys někdy viděl Angličana snídat před desátou? Už jsi tu tři měsíce a neznáš místní stravování? Nejsem na to zvyklý. Vy z pevniny máte zvláštní způsoby se nacpat tak brzy, ale já to nedokážu.“

Věděl jsem, že ti pobláznění Angláni si nacpávají břicha až okolo desáté tou hromadou jídla, kterou já bych označil spíš jako brzký oběd, ale přesto jsem doufal, že alespoň tentokrát se mnou posnídá.

Sotva jsem dojedl, začali se do kuchyně trousit ostatní a nastal každodenní kolotoč. Pokud jsem si myslel, že mám nějaká privilegia a že jsem teď chefův kamarád, ošklivě jsem se spálil. Vřískal na mě stejně jako jindy. Přišlo mi, jako by se přepnul do nějakého módu, který nelze přeprogramovat. Musel jsem ovšem přiznat, že už si začínám zvykat. Docela úspěch po čtvrt roce.

Ani jsem nemrknul a už byly čtyři. Zadělával jsem ještě těsto na večerní chleba, protože jsem to neodhadl a došel už teď odpoledne. Měl jsem klukům věřit, že když je Goth Weekend, bude to nářez. Ti nalíčení Drákulové sežrali opravdu všechno.

Najednou se dveře kuchyně rozletěly a dovnitř jako vítr vběhl malý zombík. Jen jsem zamrkal, když jsem v něm poznal Marwina.

„Tatí, tati, podívej, co mi teta Isi sehnala, a jak mě krásně namalovala! Jsem teď hrabě Drákula…,“ vykládal nadšeně a kroutil se na všechny strany, aby si ho všichni v kuchyni mohli pořádně prohlédnout. Vypadal fakt drsně. I když je malý, kdyby na mě večer vyskočil z keříku, asi bych si cvrnknul do trenek.

„Jak to vypadáš?“ vytřeštil oči Persy a podíval se vyčítavě na Isabell.

Ta se však jen vlídně pousmála a odvětila: „Slíbil jsi mu, že si projdete město. A když už je tu taková sláva, tak ať je aspoň jeden z vás oblečený stylově. Marwin chtěl, abych něco sehnala i tobě, ale myslím, že brzy pochopil, že u tebe je to marné. Já bych do toho šla, ale mám ještě nějakou práci…“

Persy se podíval se zdviženým obočím na svého syna, kterého by určitě nepoznal, kdyby na něj nepromluvil, a povzdechl si.

„Jo, já vím, že jsem ti to slíbil, ale myslel jsem – jen podívat, nikoliv zúčastnit se,“ nakrčil nos a na čele se mu objevila vráska.

V té chvíli vypadal trochu bezradně a já jsem měl chuť ho obejmout a utěšit, aby se netrápil, že vlastně o nic nejde.

Nakonec se rozloučil a poděkoval Isabell, trochu štítivě vzal syna za ruku, protože i ona byla napatlaná jakousi bílou barvou, a táhl ho k šatnám.

„Chci, aby s náma šel Lee!“

„Ale Winie! Byl s tebou včera celý večer! Nemyslíš, že má taky svůj život? Třeba má rande…,“ odrazoval ho od té myšlenky Persy.

Já bych šel s nimi rád, samozřejmě, protože každá minuta s Persym, hlavně mimo kuchyň, mi dělala bordel v podbřišku a okolo srdce. Netroufl jsem si však do jejich rozhovoru zasáhnout.

„Co je to rande?“ změnilo téma zombě.

Šel jsem do sprchy, raději jsem nechtěl poslouchat definici toho, jak mu bude vysvětlovat toto slovo. Já bych šel na rande rád, ale s ním.

Vyslechl jsem si ale dokončení jejich rozhovoru.

„Tati, máš rád tetu Isabell?“

„Ano, samozřejmě.“

„A pozveš ji na rande?“ zeptal se tak nevinně, až se jeho hlásek neztotožňoval s příšerným zjevem. Mně se v tu chvíli snad zastavila krev v žilách a se zatajeným dechem jsem čekal, co odpoví. Persy se však zatvářil zmateně a opět mu vystoupla přemýšlivá vráska na čele.

„Cože?“

„No, pokud ji máš rád, měl bys ji pozvat na rande, vždyť jsi to před chvílí říkal.“

„Ale tohle je něco jiného, já ji rád mám, ale jinak.“

„Jak jinak? Ona je holka, ty jsi kluk, ona je sama a ty máš jenom mě, tak byste spolu přece mohli jít na rande.“

„No právě, ona je holka,“ zamumlal si potichu, aby to Marwin neslyšel.

„A říkal jsi mi, že po tom rande se z té holky stane maminka.“

„To ano, někdy…“

„Já bych chtěl maminku…,“ řekl tiše a v jeho hlase byl slyšet smutek. Persy si povzdychl a já v jeho tváři viděl úplně stejný zármutek, jako se odrážel z té Marwinovy.

„Ale ty přece máš maminku!“ zkoušel to Persy.

„Jo, jenže na mě kašle, nemá mě ráda a nechce mě. A nemusíš mi říkat, že to není pravda, já to vím, že mě ráda nemá. Volala mi jen jednou za tu dlouhou dobu, co tu jsem jen s tebou.“

„Nebudu ti lhát, tvoje máma není matka roku, to rozhodně ne,“ povzdychl si trpce. „A ty bys chtěl, aby teta Isi byla tvoje máma?“

„Ano, chtěl bych maminku a taky bych chtěl, abys nebyl sám. Jsi smutný, protože taky potřebuješ maminku.“

„No, já nevím…,“ zamumlal.

„Ale já vím, teta Isabell mě má ráda a tebe taky!“ nedal se.

„A na to jsi přišel jak?“ podivil se.

„Jednou mi říkala, že jsi strašně fajn táta a že bych tě neměl zlobit. Má o tebe starost! A když se o tebe tak stará, musí tě mít ráda, ne?“

„No… já nevím…,“ pokrčil rameny, ale viděl jsem na něm, že už ho Marwin zlomil. Že o tom všem začal přemýšlet. A mně se stáhlo hrdlo. Už dávno jsem věděl, že pro syna udělá první poslední, a pokud by to mělo být najít mu matku, nakonec to udělá, i kdyby sám nebyl úplně šťastný. Tohle už jsem o něm věděl.

„A ty teda myslíš, že bych ji měl pozvat na rande?“

„Rozhodně!“ povyskočil a vrhl se na otce, aby ho ujistil, jak je šťastný, že dal na jeho slova.

Musel jsem si přiznat, že mám Marwina rád, opravdu mně přirostl k srdci, ale za tento podraz jsem ho chtěl zastřelit. Nejhorší na tom bylo, že to dítě za nic nemohlo. Chtěl jen úplnou rodinu, chápal jsem ho. To však nic neměnilo na faktu, že mě rozbolelo srdce. Persy byl sám, byl bisexuál, s největší pravděpodobností, jenže teď? Nejspíš se dá dohromady s Isabell, aby jeho dítě bylo spokojené. Mohl jsem se jen bezmocně dívat a smiřovat se s faktem, že tohoto muže já nikdy mít nebudu. A možná to tak bylo správně.

PERSY

„Lee, pokud nemáš nic jiného na práci, šel bys s námi na ty oslavy? Klidně řekni ne, Marwin to pochopí,“ zeptal jsem se, když jsem si všiml, že už stojí vzadu u své skříňky oblečený a připravený k odchodu. Nechtěl jsem ho s sebou tahat. Má svých starostí dost, o kluka se mi po večerech stará, a ještě by měl s námi trávit další své volno?

Co se týče mé společnosti, nebylo o co stát. Věděl jsem to já a věděl to i on. Ačkoliv jsem měl nutkavý pocit, že on je vůči mně imunní. Takový ten typ člověka, který, i když je na něj ten druhý zlý, stejně se usměje a zůstane. Ale všiml jsem si, že to má i s jinými, každému pomůže, vyhoví a nic mu nesmaže ten jeho věčný úsměv na tváři.

Zase se smál od ucha k uchu a nejspíš dělal dobře, že ukazoval svou dokonalou komoditu, protože úsměv měl opravdu krásný, a když se zazubil, jako by vyšlo sluníčko.

Zamrkal jsem, abych se vzpamatoval. Naposledy jsem se tak rozněžnil, když jsem se rozhodoval balit své děvče snů – tedy Mary Rose. A to, abych se přiznal, byl omyl století. Kromě Marwina to nepřineslo vůbec nic dobrého.

Takže, Persy, kroť své hormony, kluk má sice pěkné zuby, ale ty nejsi dentista, takže je nemusíš posuzovat!

„Půjdu s vámi rád, nemám nic na práci a nechci Winieho zklamat,“ slyšel jsem ho odpovídat.

„Marwina nezklameš, musí si zvyknout, že ne vždycky bude po jeho,“ odvětil jsem, ale vzápětí pochopil, že to byla marná slova. Viděl jsem, že i na něj má ten malý mouřenín zvláštní vliv. Nebo jen prostě neměl co dělat a tímto chtěl zalepit odpoledne, které by se jinak nudil sám v tom svém kutlochu.

„Tati, půjdeme do Drákulova muzea? Teta říkala, že dneska je to zadarmo…,“ prosil Marwin, když jsme se konečně propletli davem lidí, z nichž valná většina vypadala, že jsou sto let po smrti.

Abych pravdu řekl, někteří byli hodně děsiví, ale synovi to evidentně nevadilo, všichni byli ochotni se s ním vyfotit a toho se naštěstí chopil Lee.

Most přes řeku Esk, který spojoval západní a východní stranu města, byl ale průchozí, a tak jsme jen za občasného breptání Marwina strávili nějakou chvíli pozorováním frkotu v přístavu a Lee se zasněně zadíval na repliku lodi Endeavour kotvící na okraji přístaviště.

„Už jsi na ní byl?“ zeptal jsem se ho.

„Přiznám se, že ještě ne,“ odpověděl tiše. Nechtěl jsem se ptát proč, bylo mi to jasné, šetřil každou penci a všechny vstupy do muzeí byly poměrně drahé.

„Zajdeme tam po tom Drákulovi, ani Winieho jsem tam ještě nevzal,“ přemýšlel jsem, ale když jsem viděl jeho zděšený pohled, ještě jsem doplnil: „Já to zaplatím, neboj se.“

„Ale…“

„Žádné ale! Jdeš s námi, tak to platím já, kromě toho, už jsi mi včera dělal chůvu. Něco ti dlužím, a když tvoje tvrdá hlava nechce peníze za hlídání, splatím ti to aspoň takto. Dál nechci nic slyšet,“ zadíval jsem se na jeho zasněný výraz a pochyboval jsem, že mě vůbec poslouchal. Přesto se na mě po chvíli podíval a kývl.

Opustili jsme naše stanoviště na mostě a po Pier Road jsme mířili kolem zábavních center, restaurací a redakce Whitby Gazette směrem k majáku. Všude okolo se rozléhal hašteřivý křik whitbyských racků neúnavně žebrajících hranolky a smažené ryby od hostů sedících na zahrádkách restaurací, které profitují z výhledu na moře. Nesnášel jsem ty skřehotavé slepice, které byly mnohem hlučnější než kdejaký kohout, a svůj skřek, bez možnosti si kontrolovat čas, začaly každý den přesně v pět hodin ráno. Nicméně nechtěl jsem v tuto chvíli myslet na racky, kteří mně dennodenně pili krev.

„Povykládám vám, proč se tady vlastně ta strašidla dvakrát do roka scházejí. Marwin se mě na to ptal a podle tvého výrazu soudím, že o tom taky nic nevíš.“

„Nevím, ale je to hezké. Až to bude příště, taky se tak nahastroším,“ řekl a mrkl přitom na Marwina.

„Jo, ale to už půjdete sami,“ povzdechl jsem si a začal vykládat stokrát vyposlechnutý příběh. „Když v roce 1890 Bram Stoker přijel do Whitby, to místo ho uchvátilo. Abbey, přilehlý kostel Nanebevzetí Panny Marie i starý hřbitov byly pro něj dokonalým prostředím, které později i v knize zaznamenal. Traduje se, že samotný Vlad Tepes, který byl předlohou pro Drákulu a o němž si Stoker prvně přečetl v místní knihovně, je pochovaný tady, ale to je nesmysl, kteří mnozí nechtějí pochopit. O tom svědčí i vtipný nápis na dveřích kostela – Prosím, neptejte se zaměstnanců, kde je Drákulův hrob. Žádný neexistuje! Fanatičtí uctívači však neustále bombardují pracovníky kostela. Nicméně tímto je toto město s Drákulou neoddiskutovatelně spjato, a proto se také skupina nadšenců kdysi v devadesátých letech rozhodla, že svá Gothická setkání bude každoročně dělat zde. V muzeu se dovíš víc, pokud tě to zajímá.“

Mluvil jsem spíš na Leea než na syna, ačkoliv i on mě se zaujetím poslouchal, a já jsem se jen modlil, aby se mě nesnažil přesvědčit, že se na Drákulu chce podívat. Nicméně trochu zajímavostí o městě, v němž teď žije, by znát měl.

Avšak jediné, co jsme za odpoledne stihli, byla replika lodi Endeavour, která kotvila v přístavních docích. Už když jsme se k lodi blížili, bylo slyšet bučení krav, kdákání slepic a ostré povely námořníků, což dělalo loď velmi autentickou. Všichni zaměstnanci po ní chodili v dobových oblecích a já jsem se nemohl ubránit úsměvu, když jsem viděl, jak oba kluci kulili oči na obrovské kormidlo a ještě větší kotvu, která ležela na zádi.

„Loď je replika, které jsou na světě pouze dvě, a tato je naprosto identická. Endeavour byla původně postavena jako uhelná loď v docích zde ve Whitby. Také další lodě, kterým Cook velel – Resolution, Discovery a Adventure – byly postaveny v tamějších loděnicích. V roce 1768 ji zakoupila Britská admiralita, byla přestavěna a přejmenována na loď Jeho Veličenstva Endeavour. Byla přidána další paluba, aby vznikly kajuty pro ubytování. Mladý James Cook v roce 1755 nastoupil jako kormidelník válečného loďstva a v roce 1768 vedl první tichomořskou expedici právě na lodi Endeavour.

Tato replika je třicet metrů dlouhá a má tři paluby. Tuto horní, která, jak vidíte, vypadá opravdu autenticky, také pod námi jsou kajuty, i samotná osobní kapitána Cooka, ta opravdu stojí za zhlédnutí, a úplně dole je restaurace. A tam si myslím půjdu sednout, protože s vámi to bude nadlouho a ten šikovný průvodce vám to všechno ukáže,“ pokrčil jsem rameny, ale oba se zatvářili jak umučení, tak jsem vykládal dál. Viděl jsem, že jí byl Lee fascinovaný a hltal každé mé slovo, které jsem lovil z hlavy a pamatoval si ze školních let, kdy nás na ni učitelka dějepisu tahala snad na každé procházce městem a s nadšením o ní vykládala. Měl bych ji vyhledat, určitě by toho Leeovi řekla mnohem víc.

Já jsem na druhou stranu byl fascinovaný jeho nadšením a zářícíma očima, takže jsem nakonec na to kafe ani nešel. Měl jsem dojem, že mám s sebou děti dvě. Běhali po lodi od přídě k zádi, všechno, co mohli, vyzkoušeli, a kdyby se pomalu nezačalo stmívat a neviděl jsem na průvodci, že začíná být z naší společnosti nervózní, byli by tam snad i přespali.

Slunce se pomalu nořilo do moře, a tak jsem neodolal a vymyslel na ně záludný plán. Protože jsem odpoledne strávil s jedním naivním dítětem a druhým už dost přerostlým, řekl jsem si, že by nebylo od věci pokračovat po stopách krvežíznivé nestárnoucí legendy.

„Tak, výletníci, a ještě nás čeká dostaveníčko s tím pravým Drákulou, támhle na starém hřbitově u Abbey,“ zakoulel jsem očima na malou příšeru, která si s upírem nezadala.

Marwin však vytřeštil své světlounké oči a přísahal bych, že se v nich objevil strach a slzy.

„Ale už bude tma,“ hlesl potichu a začal natahovat moldánky.

„Dobře víš, Winie, že ty se nemáš čeho bát, vždyť ty už upír jsi. Ty ses nedíval do zrcadla, než jste s tetou vyrazili? To tady Lee by se měl klepat strachy,“ podíval jsem se na něj, a ani on nevypadal, že by byl z mého nápadu nadvakrát nadšený.

„Jdeme, chásko, ať nám neuteče,“ zavelel jsem a viděl, že se ani jednomu moc nechce. Nicméně po mých slovech, že Marwinovi nic nehrozí, se přece jen neochotně rozešli.

Prošli jsme opět kolem White Horse dál k nábřeží a po chvíli jsme stáli pod ochozenými schody, vedoucími nahoru ke hřbitovu a Abbey.

„Tak a teď oba počítejte, mělo by těch schodů být přesně bez jednoho dvě stě. Po těchto schodech vyběhl hrabě Drákula v podobě psa poté, co ztroskotal se svou lodí Demeter, kterou převážel zeminu ze své země, na mělčině na Tate Hill Sands. A pod jedním z těch náhrobků najdete první oběť té krvežíznivé potvory. Jmenoval se Swales.

Já si nahoře sednu na lavičku, budu se kochat červánky a vy budete mít za úkol ten náhrobek najít. Kdo ho najde dřív, bude náležitě odměněn. Lee dostane dva dny placeného volna, a tobě, Marwine, dovolím dát si fish and chips.“

Viděl jsem, jak se oběma rozzářily oči a strach byl najednou ten tam.

„Ale budete hledat každý zvlášť, protože je tma, můžete si svítit na náhrobky mobily – tobě, Marwine, půjčím ten svůj, opovaž se ho někde rozmlátit.“

Při výstupu jsem neodolal, a i k historii těchto mystických schodů jsem byl nucen jim něco povědět: „První záznam o těchto schodech vychází z roku 1340, ale věří se, že jsou ještě starší. Původně byly ze dřeva, až v roce 1774 byly původní dřevěné nahrazeny kamennými, jak je vidíte dnes,“ hlesl jsem a popadal dech, vděčný, že jsme dorazili na dlouhý schod, na kterém byla lavička.

„A proč jsou uprostřed schodů lavičky?“ podivil se Marwin.

„Než byl hřbitov v 19. století uzavřen pro pohřby, truchlící rodina a přátelé pravidelně vynášeli po schodech rakve. Na místo byla položena dřevěná prkna, aby nositelé ochozu měli uctivé místo, kde mohou odložit rakev, zatímco lapají po dechu, stejně jako teď já. Zatímco kůň a kočár mohli odvézt tělo na hřbitov přes Green Lane, většina lidí dávala přednost tomu, aby byli vyneseni po schodech na místo jejich posledního odpočinku,“ odmlčel jsem se a pozoroval Marwina, kterak studuje zjizvený kámen poničený erozí způsobenou staletími pěšího provozu.

Schody jsme s úspěchem zvládli, Marwin se sice správného výsledku nedopočítal, protože do dvou set ještě neuměl, ale sotva se postavil k prvnímu náhrobku, nejistě se na mě podíval.

„Můžeš to vzdát, Winie, ale tím pádem máš po rybě s hranolkama,“ pokrčil jsem rameny a mířil k jedné z laviček, ze kterých byl úžasný výhled na moře, které se topilo v karmínově rudé barvě. Marwin se mě pevně chytil za ruku a netradičně potichu cupital se mnou. Zato Lee se rozběhl mezi náhrobky s nadšením a odhodláním vyhrát si dva dny volna.

Sedli jsme si a chvíli potichu zírali na maják zářící pod námi. Marwin se vrtěl a byl neklidný. Stále se otáčel a měl jsem dojem, že ho neděsí ani tak moc setkání s duchem Drákuly jako to, že než se stihne odhodlat, Lee ten hrob najde.

„Tati? Čí jsou všechny ty hroby?“ zašeptal.

Zamyslel jsem se a opět lovil slova naší učitelky dějepisu. Díky bohu za ni, protože rodiče se mnou odmítali chodit po památkách, natož se toulat po hřbitově.

„Většina těch hrobů je prázdná. Jsou jen pro vzpomínku námořníků, kteří zahynuli na moři, jsou tu pohřbeni lidé z města, kteří tady žili, ale také třeba William Scoresby – arktický průzkumník…“

„A proč támhleten hrob má na sobě lebku? Tam je určitě pohřbený nějaký pirát… nebo upír!“ rozšířil oči strachem.

„Není. To jsou hroby svobodných zednářů…“

„Zedníci… aha,“ zauvažoval a já jsem pochopil, že už je toho na něj dneska moc.

„Nejsou to zedníci, jsou to zednáři – to byl takový řád, skupina lidí, kteří měli dobré myšlenky, ale nebyli tenkrát moc pochopeni. Až budeš starší, povykládám ti o nich.“

Chlapec se už přestal vyptávat, a tak jsme chvíli seděli a jen pozorovali osvícenou západní část města.

Nakonec natáhl ručku a s odhodláním promluvil: „Půjčíš mi ten mobil?“

„Samozřejmě, ale není mi jasné, jak to chceš udělat, když neumíš číst?“

„Znám es a dvojité vé… Es je taky na konci jména, takže budu hledat všechny tyhle…,“ zamyslel se.

Pousmál jsem se, líbilo se mi, jak si dokázal poradit.

Naklonil jsem se k němu, aby nás náhodou Lee neslyšel, ačkoliv ten probíhal okolo větrem zjizvených náhrobků kdesi na druhé straně hřbitova, a pošeptal mu do ucha: „Je v druhé řadě… když půjdeš odsud, narazíš na něj rychle.“

Marwin rozsvítil baterku a odhodlaným krokem mířil k náhrobkům.

Chvíli jsem ještě relaxoval, když se Marwin rozeřval.

„Tatííí, ten Swales mě chytil za nohu, pomóóc,“ ječel, jako by ho na nože brali. Rozběhl jsem se za ním. Stál opravdu u kamene se jménem nešťastníka a nohu měl zamotanou do šípkového keře, který rostl vedle.

To už k nám přiběhl i Lee a vyděšeně se na Marwina díval. Musel jsem se začít smát a Winie nafoukl tváře.

„Vážně mě chytil za nohu!“ durdil se.

„Jasně, že ano, jsi Drákulův syn a on se chtěl pomstít…,“ řekl jsem vážně a opět vyprskl smíchy.

„Ale vyhrál jsem, že jo?“ ujišťoval se.

„Zítra na večeři máš rybu a hranolky, ale… udělám ti je já,“ řekl jsem pevně.

„Pff, já jsem chtěl ty kupované,“ odfrkl.

„Jsi barbar, víš to? Víš, jak je oni připravují? Nakolik je ten olej, do kterého tu rybu strčí, přepálený a plný jedu?“

„Jenže, to je na tom to dobré…,“ odvětil.

„To si nemyslím, ale jestli nechceš, můžeš svou výhru věnovat Leeovi,“ nabídl jsem mu s krapet jízlivým úsměvem.

„Ne, to ne, já to teda beru,“ ohradil se rychle.

V té chvíli zavibroval telefon, který stále svíral klučina v ruce. Lekl se a málem ho upustil.

„Ahoj Isabell.“

„To je teta? Pozvi ji na to rande, slíbil jsi mi to!“ řekl panovačně.

Nechtěl jsem se s ním hádat, zvlášť ne, když jsem svou jedinou přítelkyni a hlídací tetu měl na drátě. Vzpomněl jsem si, že jsem ji prosil, ať mi dá vědět, kdy musí nutně do práce, abych si mohl nějak vymyslet, kdo mi bude hlídat večery a víkendy, když budu muset být v práci.

V telefonu mi oznámila, že mě hledala ve White Horse, tak jsem ji poprosil, aby nám šla naproti, že s ní potřebuju mluvit.

Na zahrádce v Black Horse jsem Isabell požádal o rande…

LEE

Bylo mi do pláče, když jsem viděl jejich spokojené tváře, smějící se na sebe. Persy se jen ušklíbl na syna, který do sebe labužnicky ládoval horkou čokoládu, a já… Já jsem seděl u malého piva smutný, jako by mi uletěly včely. Persy se se mnou vůbec nepokoušel bavit a Isabell to po pár neúspěšných vtažení do rozhovoru vzdala taky. Měl bych se sebrat a jít domů. Připadal jsem si jako páté kolo u vozu, i když jsem věděl, že si za to mohu sám. Nedokázal jsem se však s nimi bavit a uvědomil jsem si, že vlastně nemám zapotřebí se trápit pohledem na jejich veselé tváře. Vždycky s ní byl mnohem uvolněnější než s kýmkoliv jiným, a proto mi bylo jasné, že tento jejich vztah byl pro něj trefa do černého. Nikdo další dospělý na něj neměl takový vliv, aby jeho tvář tak lehce rozesmál, další pak byl už jen jeho syn. Na toho jsem žárlit nemusel, ale na tu světlovlasou drobnou energickou dívku s očima zelenýma jako jarní tráva, té jsem teď záviděl, že bude mít mého guru jeden a s největší pravděpodobností dalších milion večerů jen sama pro sebe.

Přesto jsem se na ni nedokázal mračit. Věděl jsem totiž, že tak je to pro všechny lepší. Pro Persyho, pro ni, a o Marwinovi ani nemluvím. Potřeboval mámu, kterou jsem mu já nahradit nemohl. Připadal jsem si spíš jako jeho starší bratr a myslím, že on mě tak i bral. Ale dělat mu matku? A Persy bude vždycky preferovat to, co je pro jeho dítě nejlepší. Zvlášť, když to v Marwinově životě bylo dosud dost divoké, jak jsem zjistil z několika rozhovorů. Jeho pravá máma nebyla zrovna příkladná. Persy byl, a proto chtěl pro něj jen to nejlepší. A to já, jako jeho potenciální partner, rozhodně nebyl. Měl bych se s tím smířit, a to brzy, nebo mi z těchto úvah za chvíli přeskočí.

V mém zamyšlení jsem si uvědomil, že na mě Persy mluví.

„Myslíš, že bys mohl, Lee?“

„Co…? Cože? Omlouvám se, zamyslel jsem se a neposlouchal jsem vás.“

„Vím, že máš zítra večer ještě taky volno. Jestli nemáš žádné plány, mohl bys pohlídat Marwina? Zaplatím ti to a vydyndám ti ty dva dny placeného volna, které jsi sice nevyhrál, ale zasloužíš si je stejně jako Winie fish and chips.“

„Ale jo, platit mi nic nemusíte, jsem s Marwinem rád, jen ty dva dny volna bych bral. Chtěl bych se příští měsíc stěhovat…“

„Super, díky,“ usmál se na mě a já jsem mu v tu chvíli odpustil i to rande, ačkoliv mi za pár sekund došlo, že to hlídání potřebuje právě z tohoto důvodu.

Marwin jen spokojeně seděl a nadšeně pořád něco drmolil. Netušil jsem, jak budu schopný se mu zítra věnovat, když budu neustále přemýšlet nad tím, že jeho otec, do kterého jsem zamilovaný až po uši, někde toká se svou vyvolenou. Ale za ty dva dny volna mi to stálo, a taky… stejně jsem nebyl schopný Persymu nic odmítnout. Udělal bych to pro něj tak jako tak, ačkoliv mi to trhalo srdce.

Druhý den jsem mu odpoledne volal, ať pro mě nejezdí, že mám ve městě nějaké zařizování a pak si udělám procházku po pláži.

Měl jsem všechno oběhnuté překvapivě rychle, a tak jsem se coural po ještě mokré pláži, ze které jen nedávno klesla voda po přílivu, a hledal zkameněliny, které není tak těžké na whitbyských plážích najít. Mořští živočichové tady museli hromadně vymřít a zkamenět. Kdoví, co se tu před miliony let stalo. Nic jsem o těchto věcech nevěděl, přesto mě potěšilo, když jsem jednu krásnou fosilii našel.

Měl jsem z toho takovou radost, že jsem zrychlil chůzi, v ruce pevně svíraje ten starodávný šutr, na němž byl krásně otištěný amonit. Začal jsem se na večer s Marwinem těšit. Chtěl bych mu ho dát a tušil jsem, že z něj bude mít radost. Slyšel jsem je nedávno, jak se o tomto spolu bavili. Persy ho tehdy odbyl, že nemá šanci něco takového najít a ať na nějakou výpravu za šutry zapomene, že tolik volna nemá.

Byl tenkrát opravdu zklamaný. Tak teď jednu zkamenělinu mít bude a také bude mít páku na otce, že nebylo zase tak nemožné něco podobného najít.

Byl jsem už skoro u jejich domu a zjistil jsem, že jsem na místě o celou hodinu a půl dřív, než mě požádal. Doufal jsem, že mu to vadit nebude, alespoň bude moci odejít dříve a třeba koupit ještě nějaký dárek nebo kytku.

Zahihňal jsem se, když jsem si představil, že někdo tak neromantický jako náš šéfkuchař kupuje kytku a bonbony v srdíčku. Ale na druhou stranu jsem mohl Winieho vzít na pláž, ať se v klidu může připravit.

Přízemní okno bylo otevřené a já jsem neodolal a nakoukl dovnitř, protože jsem slyšel jejich hlasy.

„Tak Winie, chceš být čestná stráž?“ podíval se Persy vážně na syna.

„Jasně, tati,“ zazubil se a povyskočil nadšením.

„Pamatuješ si, jak ses nedávno ptal, kdo je na tom obrázku v tom zajímavém časopise? Já jsem ti tenkrát řekl, že je to pán z Ruska, kterého namazali takovým krémem, a on, i když je mrtvý, tak tam pořád leží a nerozpadne se…,“ vykládal mu vážně.

„Jo, to si pamatuju…,“ přikyvoval malý.

„Vidíš, tak teď si zahrajeme takovou hru – já budu ten pán, lehnu si tu a budu jako mrtvý, namazaný tím zvláštním krémem, a protože v tom dalekém Rusku to byl vážený člověk, tak u něj stojí stále stráž. A to nemůže dělat jen tak někdo! Vybírají vojáky, kteří dokáží stát i hodinu, aniž by se pohnuli a někam odběhli. Dokážeš být takovýmto čestným vojákem?“

„Jasně, tati, tohle dokážu. Budu ta nejlepší stráž, jakou ten pán měl.“

„Výborně, tak já si teď lehnu a ty mě budeš hlídat.“

„Ano, tati,“ řekl vážně a vyšponoval hruď.

Persy si lehl na pohovku a zavřel oči. Konečně mi došlo, o co mu touto hrou šlo. Potřeboval si dát šlofíka, a protože jeho syn byl zodpovědný, věděl, že mu nikam daleko neuteče. Musel přece hlídat Lenina. Zadržoval jsem smích a zase se utvrzoval v tom, že Persy není takový suchar, za jakého jsem ho dlouhé týdny měl. Tohle byl geniální nápad. Měl ovšem pár trhlin. Asi za minutu se Marwin ošil.

„Tati, mně se chce čurat…,“ zašeptal.

Viděl jsem, jak sebou Persy trhl, protože opravdu asi za těch pár chvil stihl usnout.

„Winie, stráž nemluví, stráž, když potřebuje na záchod, tak ji někdo vystřídá, pokud není další voják v blízkosti, prostě si narychlo odběhne a pak se zase vrátí. Tak běž…“

Chlapec nelenil, rychle odběhl a Persy znovu zavřel oči. V tu chvíli už jsem vstoupil do pokoje já.

„To teda byla rychlovka! Vyčural ses pořádně?“ řekl s očima stále zavřenýma.

„Ne, já jsem tady jen záskok za strážného,“ promluvil jsem. On se leknutím vyšvihl z pohovky a vyděšeně na mě zíral.

„Do prdele, Lee! Víš, jak jsi mě vyděsil? Tohle už mi nikdy nedělej!“ vydýchával šok s rukou položenou na hrudníku.

„Pardon, nevěděl jsem, že vás tak vylekám, omlouvám se. Pokud se potřebujete ještě chvíli vyspat, vezmu Marwina na pláž,“ navrhl jsem mu.

„Ale ne, to nebude nutné, já už po tomhle šoku stejně nemám šanci zavřít oko.“

„Jó, Lee, půjdeme, můžeme vzít draka…,“ nadšeně přikyvoval chlapec, který zrovna přišel do místnosti.

„Anebó… můžeme jít hledat tohle,“ vytáhl jsem z kapsy fosilii a dal jsem mu ji do ručky. „Je tvoje, ale jestli chceš, můžeme jít hledat další, spolu, aby sis ji našel sám, chceš? Teda, jestli nám to táta dovolí.“

I Persy na to hleděl a povytáhl obočí.

„Tak já tu žiju skoro celý život a nikdy jsem nic nenašel… To je nespravedlivé,“ durdil se.

„Málo se díváte okolo sebe,“ řekl jsem vyčítavě a nemyslel jsem tím jen hledání šutrů. Podíval se na mě zmateně. Musel přece vidět, jak se na něj dívám, musel z mých pohledů pochopit, co k němu cítím, a přesto se pořád choval tak odtažitě. Možná to věděl a schválně dělal, že neví, protože o mě neměl zájem. Tohle pomyšlení mě dost ranilo, a tak jsem se raději vrátil zpět k úvaze, že se okolo sebe zkrátka nedívá. Že nikdy neviděl můj pohled, kterým jsem ho vysvlékal a kterým jsem jindy jen žadonil o jeho úsměv, trochu přízně a vlídné slovo. Musel jsem však uznat, že v poslední době to bylo mnohem lepší a respektoval mě, jenže to všechno stejně dělal jen proto, že jsem chůva pro jeho dítě. Nemohl si dovolit být ke mně protivný.

Jako kdyby mi četl myšlenky, zadíval se do mých očí a smutně řekl: „Právě, že se dívám až moc pozorně…“

Teď bylo zase na mně, abych znejistěl. Co tohle mělo znamenat?

On se ale otočil a s poznámkou, že se jde připravovat, zmizel v pokoji.