Poleť se mnou III.

Usazení na sedadlech kontrolovali s věží nastavení přístrojů s detaily letu. Oba piloti se sluchátky na uších vyčkávali na příkaz ke startu, zatímco pomalu rolovali po ranveji. Zbývalo jim posledních pár minut na zemi. Motory se pomalu rozjížděly, než se konečně ozvalo očekávané: „OKW, runway jedenáct, vzlet povolen.“

Pomalu tlačil na rychlostní páku. Jakmile letadlo dosáhlo požadované rychlosti, přitáhl k sobě řídicí páku a dostal ten kolos plný lidí do vzduchu. O další úkony potřebné ke vzletu se mu postarala jeho máma. Vyměnili si tím své role. Jen strany a povinnosti u obou zůstaly stejné.

Oproti jeho obvyklému kolegovi, který prováděl vzlet sám a jemu dal občas příležitost s letadlem přistát, byla v tomto Jakubova máma jiná. Když s ní po škole začal létat u stejných aerolinek a přiřadili je k sobě, dávala mu co nejvíc prostoru k tomu, aby si i on tenhle úkon mohl procvičovat. Usmíval se proto, když se o chvíli později konečně vznášeli stovky metrů nad zemí a Karin se rozloučila s věží ve Vídni.

„Skvělá práce,“ pochválila syna. Kuba se jen pyšně ušklíbl a nastavil přístroje a rádiovou frekvenci dle údajů nahlášených z věže. Sotva se dostali do požadované výšky, mohli konečně zapnout autopilota.

Létal s ní rád. Už od chvíle, co se s ní setkal v letištní hale, věděl, že bude mít o zábavu postaráno. Ještě před odletem se společně vydali pro všechny potřebné dokumenty a zbytek posádky. Společně se seznámili s podrobnostmi o jejich letu.

Našli si ale i kousek času na společný rozhovor o všech novinkách jejího pracovního a osobního života.

Kuba, jak to po promilované noci bývá, nemohl moc posedět a nemohl přestat myslet na to, co se dělo noc předtím. Neustále se na židli vrtěl a v duchu se modlil, aby si jeho máma ničeho nevšimla a na nic neptala. A ona se neptala, protože byla zabraná do papírů, které musela podepsat, než se vydají ke kontrole letadla.

Teď už ale dávno seděli v pilotní kabině, tisíce metrů nad zemí. Poslouchali, kde se co v rádiu šustne, a užívali si bílé mraky pod sebou.

„Dala bych si kafe. Kde máme ten náš personál?“ zeptala se Karin v jednu poklidnou chvilku.

„Nevím, ale taky bych si dal. A navíc si potřebuju odskočit,“ usmál se Kuba nevinně.

Letuška jako by vyslyšela jejich bědování. Jen o pár vteřin později se zaklepáním vstoupila do kabiny s kouřícími hrnky na tácku. Kuba využil příležitosti, odložil sluchátka a zmizel v prostoru kuchyňky za dveřmi toalety.

Celou dobu měl ale chuť i na něco malého. Obvykle si s sebou vzal aspoň nějakou sušenku nebo salát na svačinku. Tentokrát na to moc prostoru nedostal. Vyšel z toalety a vyčíhl si jednu z letušek chystající občerstvení cestujícím. Výběr jídla sice nebyl moc velký, ale vždy si něco pro ten svůj mlsný jazyk našel.

Zatímco čekal, prohlédl si letmo cestující. Jednou, dvakrát, dokud se mu oči nezastavily na jednom z nich. Na muži sedícím se zavřenýma očima. Muži, s nímž Jakub strávil v hotelu celou jednu noc. Ztuhnul. Jak z toho byl celý nesvůj, schoval se více do uličky. Nechtěl, aby mu Martin viděl do tváře, kdyby náhodou otevřel oči a podíval se jeho směrem. Tušil, že se v tomhle letadle sejdou. Jen doufal, že se nepotkají tváří v tvář.

Jeho reakce neušla letušce vedle něj. Na její otázku, zda je v pohodě, jen přikývl a poslal ji roznášet občerstvení cestujícím.

***

Proč musel jeho otec trvat na letadle? Tu otázku si pokládal celou dobu, než se vzneslo. Celý ten proces odbavení při tak krátkém letu se mu zdál nesmyslný. Kdyby letěli někam dál, chápal by to. Ale takhle?! Při těch pár kilometrech? Mohli jet autem nebo vlakem, jenže otec byl vůči jeho návrhu hluchý. Letadlo bylo letadlo a tím to haslo.

I když start pomalu nepocítil, neměl z toho nejlepší pocit. Možná za to mohla i ta malá holka sedící přes uličku. Tak šestiletá, neustále hučící do maminky, že se chce podívat do pilotní kabiny, protože ona CHCE být taky pilotkou. Jestli tohle bude poslouchat celou cestu, asi se zblázní.

Seděl a střídavě si prohlížel nějaký letáček, bavil se s otcem o práci a koukal na televizní obrazovku visící v přední části kabiny. Zrovna běžel nějaký přírodopisný dokument o zvířatech. Jako by jim nemohli pustit nějaký normální film, povzdechl si. S hlavou opřenou o sedadlo zavřel oči a dál poslouchal žadonící dítě.

Zároveň ale uvažoval nad předešlou nocí. Nějak mu z hlavy nešla Jakubova tvář při sexu. Jak se kousal do rtu, když se mu trefil do správného místa. Kubovy steny, které musel tišit svými ústy a rukou. Neudělat to, nejspíš by na ně přišli sousedi z vedlejšího pokoje. Zdi hotelu byly až nepříjemně tenké, takže i oni slyšeli nějaké ty dozvuky z těch vedlejších.

Pro něj byly ty slastné zvuky rajskou hudbou. Vidět a slyšet, jak si Kuba užívá každou vteřinu jejich spojení a přicházející orgasmus, bylo k nezaplacení.

„Promiňte, pane, dáte si něco? Kávu, čaj?“ zeptal se ho ženský hlas.

Otevřel oči a podíval se na letušku stojící před ním. Dřív, než stačil vyslovit své přání, protože kávu by si dal, přerušila ho matka té malé příšerky z vedlejší uličky. Žádost prohlídky pilotní kabiny její malou dcerou byla prostě důležitější než cokoliv jiného.

„Omlouvám se, ale během letu není návštěva pilotní kabiny povolena. Zkusím se zeptat pilota, jestli si najdou chvilku po přistání, ale nic neslibuji,“ odpověděla letuška. Se souhlasným přikývnutím matky se ihned narovnala a šla zpátky ke kuchyňce.

Sledoval odcházející ženu a až v té chvíli si všiml zády stojící postavy muže v uniformě pilota. Pěkný zadek, pomyslel si, když ho od hlavy k patám sjel očima. Napadlo ho, že přes to všechno na mužích v uniformě přece jen něco je.

Když se pilot po oslovení letuškou otočil jeho směrem, málem dostal infarkt. No to si ze mě…, prolétlo Martinovi hlavou. S pootevřenou pusou zíral na Kubu. Na Kubu v uniformě pilota.

Nebyl ale očividně sám, kdo si všiml.

Jen chvilku si oba muži hleděli do očí, než Jakub uhnul pohledem, zatímco Martin zatínal čelist. Cítil se být podvedený. Najednou mu všechno docházelo. Všechny souvislosti mu začaly dávat smysl. To, jak se ten mlaďoch choval při jejich konverzaci o leteckých společnostech a lidech, co v ní pracují. Proč se Kuba rozčílil, když se do nich navážel. Teď už nějak nevěděl, co si o něm má myslet.

Když se Kuba rozešel jejich směrem, s pohledem tentokrát upřeným na matku s dítětem, otočil Martin hlavu k okýnku.

Tohle tomu syčákovi jen tak nedaruje.

***

Moc dlouho mu to nevšímání si Martina nevydrželo. Jako každý let se našel někdo, kdo toužil vidět i tu řídící část letadla. Musel se dokola uklidňovat, když se po krátkém rozhovoru s letuškou vydal za tou malou dívenkou sedící takový kousek od očividně nasupeného muže.

Holčičku během chvilky přemlouvání a vysvětlování uchlácholil možností prohlídky po přistání. S poděkováním matky té malé, úsměvem na rtech a dlouhým oddechnutím se rozešel zpátky. Hlavně co nejrychleji od Martina, říkal si pro sebe poté, co viděl, jak se tvářil. I když trošku nechápal proč. Však spolu JEN spali. Neslíbili si lásku na celý život ani nic jiného.

Stihl dojít akorát do kuchyňky, kde jedna z letušek dochystávala občerstvení na palubní vozík.

„Promiňte, ale pokud nepotřebujete na toaletu, nemůžete tady být. Pokud si budete přát nějaké občerstvení, vraťte se na místo a palubní personál vás obslouží,“ upozornila letuška osobu stojící za ním.

„Omlouvám se, jen bych se chtěl pozdravit tady s naším pilotem. Je to starý známý. Dlouho jsme se neviděli,“ ozvalo se zpoza Kubových zad.

Kuba kolegyni s pousmáním ujistil, že je vše v pořádku a může pokračovat v práci. Na tváři mu hrál provinilý výraz. Pochybovačně si je letmo prohlédla a pak se s vozíkem rozešla mezi cestující.

Hlavou mu běhala spousta otázek. Co má teď dělat? Nebylo by lepší se před Martinem schovat v kabině a nevylézat, dokud nepřistanou? V duchu nad tím zakroutil hlavou a otočil se k němu.

Stál před ním s rukama překříženýma na hrudi. Vypadal takhle jako bůh pomsty. Kuba jen nasucho polkl.

„No, jaké je mi to ale překvapení. Já si říkal, odkud ty toho můžeš vědět tolik o letadlech a posádce. Jak bys taky nevěděl, když mezi ně patříš! Takhle mi lhát přímo do očí!“ zavrčel na něj Martin.

„Hele, Martine, omlouvám se, že jsem ti zatajil, co dělám. Prostě jsem tě bral jako někoho, s kým už se stejně neuvidím, takže jsi to vlastně ani vědět nepotřeboval,“ oponoval mu Jakub a smýknul rameny.

„Si ze mě musíš dělat prdel! To nemyslíš vážně! I když… Dobrý způsob, jak někoho dostat do postele, když víš, že by s tebou jinak nešel! Vážně skvělý trik!“ zahřměl a s potleskem se postavil jen na pár centimetrů od něj.

„Ahááá, takže za to celé vlastně můžu já. A ty jsi mě do té postele dostat nechtěl! Tak to se omlouvám, že jsem tě v tom hotelu špatně pochopil!“ vrátil mu Kuba ironicky, i když měl docela malou chuť Martina praštit.

„Tohle jsem neřekl!“ vyštěkl Martin.

„Řekl! Právě před chvíli jsi řekl, že to byla moje iniciativa, protože bys jinak se mnou do postele neš…“

„Dobře! Já s tím začal, ale taky jsi mi mohl říct na rovinu, že děláš tohle. Pak bych se tolik nesnažil!“ skočil mu Martin s vytřeštěnýma očima do řeči. Tohle vážně, ale vážně nesnášel.

„Takže jsem pro tebe jen další namyšlený šašek,“ usoudil Kuba a vzpurně zvedl bradu.

„Tohle jsem taky neřekl! Jen, že vědět, že jsi…,“ ukázal na něj Martin dlaněmi a pokračoval, „pilot, nechal bych tě být, protože…“

„Protože si myslíš, že jsem nafrněný šašek,“ konstatoval Kuba. „A ten skvělej sex bylo jen skvělé cirkusové číslo, že?“ dodal ještě a sledoval Martinovu tvář.

Tu tvář, která teď nepropouštěla ani jeden pocit. Nepohnula ani jedním mimickým svalem. Těkal po ní očima a čekal, co bude dál. Krev v něm vřela hněvem. Tím, co mu Martin řekl, vyletěl jeho tep opravdu vysoko. Štvalo ho to, ani nevěděl proč.

***

Martin sám nevěděl, co dělat. Doufal, že když vstane a půjde si to s Kubou vyříkat, neztratí kontrolu nad tímhle vším. Ale ztratil ji a začal se v tom pěkně zamotávat. Najednou už nelitoval toho, co se mezi nimi stalo. Spíš naopak.

Všechno se to v něm pralo. Jak to ale Kubovi vysvětlit?

Zatím se do žádné podobné situace se svými známostmi nedostal. Možná to bylo proto, že s nikým z nich se už neviděl, nebo bylo už od začátku jasné, jak to mezi nimi bude. U Kuby však cítil, že je něco jinak. Nejdřív měl potřebu si obhájit své, teď si ale uvědomoval, že ani on v tom vlastně není nevinně. I on před Jakubem zalhal jeden jistý detail.

Výčitky svědomí se hlasitěji draly na povrch a prvotní vztek někam vymizel. Teď, když tu proti němu Kuba stál v uniformě s bradou zdvihnutou, s provokativním výrazem a pusou plnou poznámek, mu jako šašek trošku připadal. Ale trochu jinak. Tentokrát ho to začalo bavit a měl neutuchající potřebu a chuť popadnout Kubu za hlavu a pusu mu zavřít jako v předešlý večer.

Však to taky říkal v hotelu, ne? „Zavři mi pusu, když nechceš, abych mluvil!“

Proto se Martin vykašlal na skrupule, Kubu si dlaněmi přitáhnul blíž a do pusy mu drze narval svůj jazyk.

***

‚Puf,‘ zaznělo v Kubově hlavě v momentě, kdy se jejich rty znovu setkaly. Čekal, že na něj vyhrkne nějakou sprostou poznámku v protiútoku, ale on si musel vybrat jiný způsob. Opravdu velice rafinovaný.

Nebyl schopný nijak myslet. Natož reagovat. Automaticky zavřel oči. Krev se mu z horního mozku pomalu přemisťovala do toho spodního. Ruce svěsil podél těla a jen na moment si užíval ten pocit. To násilné dobývání.

Nevydržel to ale dlouho. Otevřel oči a kolečka v hlavě se mu začala točit správným směrem. Martina od sebe po krátkém snažení odtlačil. Polibek to sice nebyl dlouhý, i tak za sebou zanechal pěknou spoušť. Zrychlený dech, brnící rty a v kalhotách to taky nevypadalo moc klidně.

„Ehm, Jakube?“ ozval se ženský hlas zpoza jeho zad.

„No?“ vyhrknul. Když mu došlo, že promluvil ženský hlas, s rudými tvářemi se otočil na letušku. Tohle byl vážně malér a chuť se propadnout do země se zvětšovala. Hanba ho fackovala za to, že si tenhle rozhovor Martin nenechal nejlíp na nikdy. Nebo si ho mohl odchytnout po přistání, když ho celá ta situace tak moc štvala.

„Mám tu ty saláty, cos chtěl. Omylem jsem je vzala s sebou,“ vykoktala žena rozpačitě. Víc říkat nemusela, protože to, jak mezi ním a Martinem těkala očima a jak se při tom lišácky tvářila, mu stačilo. To si zas bude mít palubní personál o čem povídat, proběhlo Kubovi hlavou.

„Dík, hned si je vezmu,“ usmál se na ni a sklopil oči. Doufal, že si jeho kolegyně půjde po své práci co nejdřív.

Naštěstí měla opravdu hodně rozumu, protože se vážně obrátila k odchodu. Než ale odešla, znovu se otočila, změřila si je pohledem, jídlo položila na kuchyňský pultík a až pak zmizela mezi cestujícími.

„Bože, za co?! Snad z toho nebude průser,“ zaklel a přetřel si dlaněmi obličej. Chvilku jen tak koukal do nikam. Na Martina málem zapomněl. Stočil pohled k němu. Snažil se z jeho postoje vyčíst nějakou emoci. Jakoukoliv, která by naznačila, co to mělo znamenat.

„Myslím, že si asi raději půjdu zpátky sednout. Tohle ti, myslím si, jako trest stačí,“ vyšlo z Martinových úst očividně dost provinile. Pak odešel a jeho tam nechal.

Kuba s ním ale nemohl nic víc než jen souhlasit.

Vzal tácek s jídlem a rudý od ucha k uchu se vrátil za svou mámou do pilotní kabiny. Ztěžka dosedl na sedadlo, podal kapitánce jednu z plastových pudýlek. Ona mu na oplátku podala hrnek s kávou a sjela ho skoro až do kosti propalujícím nesouhlasným pohledem.

Ach ty kamery, povzdechl si v duchu a toužil se propadnout hluboko do země, sotva co zjistil, že obraz na bezpečnostním monitorku byla kuchyňka před jejich kabinou. V duchu doufal, že se máma nebude na nic ptát. Nevěděl by, co jí na to odpovědět. Byl už dost starý na to, aby si dělal, co chtěl. Vůči jejich práci byla tahle situace opravdu nevhodná, ale mohl snad za to, že Martin vytáhnul tak těžký kalibr?

„Tohle mi budeš muset vysvětlit!“ zaznělo v jednu chvíli od ní do ohlušujícího ticha a Kuba věděl, že výslechu neunikne. Zabořil se víc do sedačky, dopil zbytek kávy, popadl pudlo se salátem a vrátil se ke sledování oblohy a přístrojů.

***

Martin se pomalým krokem dostal na své místo. Na otcovu otázku, zda je vše v pořádku, jen přikývl. Tušil, že se bude ptát, ale nechtěl mu odpovídat. V té chvíli na to neměl ani pomyšlení. Hlavou mu pořád dokola zněla ta poslední část věty, kterou Kuba řekl. Skvělý sex…, bylo to něco, co vážnost celé konverzace zakopalo někam do neznáma. Stejně tak jako ta letuška, která se u nich najednou objevila. A ten polibek…

Martin se na sedadle ohlédl za sebe. Všiml si, jak ta žena něco špitá své kolegyni. Obě se jen na moment koukly jeho směrem. Hmm, tak asi Kuba nepotrestal jen sebe, pomyslel si a doufal, že přistání bude dřív než později.

V mezičase očekávání se ale nemohl zbavit dojmu, že to trošku podělal. O nic víc krom sexu mezi nimi nešlo, ale v hloubi duše z toho měl divný pocit. Z toho, jak na Kubu vyletěl. Z toho, jak ho pak popadl za hlavu a políbil. V normálním případě by nic z toho neudělal. Prostě by seděl a nechal by Kubu dělat jeho práci. Začínal mít pocit, že se asi zbláznil. Jinak se jeho iracionální chování nedalo vysvětlit. Nebo možná…

Bylo mu přes třicet, měl dobrou práci, ale pořád tomu chyběl někdo, s kým by svůj život mohl sdílet. Vlastně ho to poslední dobou napadlo snad s každým mužem, s nímž si užil jednu, někdy i dvě noci. K žádnému ho to ale nijak netáhlo. S žádným se už nikdy nesetkal. Ani po tom netoužil. Většina z nich byla možná hezká, ale jinak nestáli za moc. Ale kdyby potkal někoho, kdo by se mu vzhledově líbil, nemyslel by jen na sex a rozuměl by si s ním i jinak, zkusil by i ten vztah. Na takové muže měl ale smůlu. Proto bylo velké štěstí, že se s nimi už nikdy nesetkal.

Osud je ale nevyzpytatelný a tohohle jediného, kterého poznal předchozí den, mu musel znovu předhodit. Mladého muže, který byl už od začátku dost vnímavý, chytrý a ani jeho ústa nebyla pozadu. Byl úplně jiný než všichni ostatní, s nimiž Martin spal.

Uvažoval nad tím, jestli mu ten nahoře nechce něco naznačit. Co tím sleduje?! Nejspíš mi chce to létání ještě víc znechutit, pomyslel si. Znovu si ale uvědomil své předešlé chování. Vždyť já mu taky lhal! A úplně stejně. Vždyť sám Jakub říkal, že být doktor, žádný sex nebude. A on doktor opravdu je. Takže přiznal-li by pravdu, nic z toho by se nestalo a on by šel zase s tvrdým spát.

Jenže on měl ten večer velkou potřebu udělat na Jakuba dojem. Počkat! Dojem? Vážně se pokusil o něco takového? Když si přehrál, co se dělo na terase hotelu, musel sám se sebou souhlasit. S tím, že od první chvíle ho Kuba zaujal a pokoušel se zaujmout i on jeho. Že se s ním bavil. Opravdu bavil, nejen jako se známostí na jednu noc. Že ho napadlo, že i bez sexu by to stálo s Jakubem za to. Teda dokud se to tak trochu celé nepokazilo a on nezjistil, že je pilot. ‚Ale je taky jen člověk a chlap k tomu,‘ našeptával mu nějaký hlásek. Proč to ale rozebírat, když se nikdy neuvidí, zopakoval si. Jenže osud si s nimi vážně hrál dle vlastních pravidel, jinak by je neposadil do stejného letadla. Takže ta možnost, že by je znovu spojil, tu byla. Uvidíme…

„Jsi v pořádku? Skoro jsi nepromluvil, co jsme vzlétli,“ přerušil jeho rozjímání otcův hlas.

„Jsem v pohodě. Jen jsem z těch pár dní dost unavený. Bylo toho docela dost. Všechny ty informace a nedostatek spánku,“ zakroutil Martin hlavou.

„Nemáš po nocích běhat za chlapama, vyspal by ses pak dost!“ zamručel k němu otec a tím jejich krátkou konverzaci ukončil. On se nad tou odpovědí ušklíbl, přikývl a zaposlouchal se do příkazů letušek ozývajících se z reproduktorů. Letadlo se připravovalo na přistání. Konečně.

To, že mu ten mladý zmetek nepůjde z hlavy ani po přistání, by ho ani nenapadlo.

***

Procházeli letištní halou k východu. Jen díky všemu tomu šaškování s rozpisem letů měli teď skoro osm hodin volno. Na letišti ve Vídni se Kuba nabídl své matce, že ji pak odveze domů. Došli k jeho autu, zavazadla schovali do kufru auta a vydali se na cestu domů.

Když předávali papíry o letu nadřízenému, nijak zvlášť neprobírali tu událost v letadle. Napětí mezi nimi ale bylo. Došlo mu, že si jeho máma nechala výslech až na později. Byla přece jen zodpovědná za celý let a posádku a tohle jeho chování bylo proti všem předpisům a pravidlům.

Kuba uvažoval nad vším, co bylo v hotelu i v letadle. Možná, kdyby Martinovi řekl pravdu hned, nestalo by se tohle všechno. Anebo taky stalo.

Martin mu nešel z hlavy. Jako chlap se mu opravdu líbil. Docela litoval i toho, že na sebe v hotelu neměli víc času. Pak z toho všeho byl takový poprask. Kdo to ale mohl vědět, že se nakonec vážně potkají v tom samém letadle?!

„Tak a teď mi můžeš říct pravdu. Kdo byl ten chlap, se kterým ses…, ehm…, hádal?“ ozvala se Karin.

„To neřeš, mami. Byl to jen jeden cestující,“ odpověděl s očima upřenýma na cestu před sebou.

„Nevypadalo to tak. Ale nutit mluvit tě nebudu. Jsi dost starý na to, abys věděl, co děláš. Jen… dej si pozor, ano?“ řekla a zahleděla se do dálky.

Snad jo, mami, pomyslel si jen a dál se věnoval řízení auta.