Poleť se mnou VI.

Sotva ho Martin osvobodil z područí vyšetření, narovnal se a snažil se vydýchat nával vzrušení. Věděl, že stojí kousek za ním. Bál se k němu otočit. V hloubi duše se mu hádali dva čertíci. Jeden mu našeptával, aby po Martinovi skočil. Druhý zase, že se nemá tak snadno podvolovat. Nevěděl, kterého poslechnout. Toužil po obojím. Zároveň ale nechtěl, aby k něčemu došlo v ordinaci. Na ty měl díky Markovi opravdu špatné vzpomínky.

„Jsi v pořádku? Neublížil jsem ti nějak?“ vytáhl ho z přemýšlení Martinův starostlivý hlas. Na zádech ucítil dotek prstů. Jemným tahem ho otočily čelem k jejich majiteli.

Chvíli stál se zavřenýma očima, než dostal odvahu je otevřít a pohlédnout do těch Martinových.

Vyčetl z nich pár věcí. Převážně však obavy mísící se s něčím hlubším. Přesně věděl, co chce udělat.

Ve chvíli, kdy se chtěl Martin nejspíš zeptat na něco dalšího, si ho přitáhl za hlavu k sobě a ušklíbl se: „Nemysli si, že se tím všechno vyřešilo!“ Pak spojil jejich rty a ruce mu omotal kolem krku.

Na bedrech ucítil Martinovu dlaň. Dlaň, která ho držela tak pevně a zároveň opatrně. Víc, než jak ho držíval… Kdo vlastně? To jméno se Kubovi s dalším polibkem vypařilo z hlavy. I to, že tam stojí, něco stojí a lepí se s ním na muže v bílém plášti. Tlak na zádech zesílil.

S dalším pootevřením úst a následným dotekem jazyků se propadl hlouběji, než doposud byl. Probralo ho až jeho vlastní zasténání. Díky němu se rozhodl polibek ukončit a na pár centimetrů se odtáhnout. Přestože ho něco dost tlačilo do břicha a tváře mu hořely, nemohl pokračovat.

„Takže mi odpouštíš?“ vydechl Martin mírně vzrušeně.

„Ne, jen jsem si vybral malou zálohu,“ usmál se Kuba rošťácky.

„Zálohu?“ nechápal Martin. Kuba chytil jednu jeho ruku a vyprostil se z ní. S vítězným úsměvem se otočil a šel se obléct. Jeho tam nechal stát a nevěřícně koukat.

Během oblékání sváděl svůj vnitřní boj o to, aby se tam Martinovi nedal. Vzrušený na to byl dost. Nechtěl ale, aby to proběhlo takhle. Aby se po takové době a tolika peripetiích spolu vyspali na nějakém lehátku urologické ambulance.

„Snad sis nemyslel, že ti to všechno projde tak snadno? Se budeš muset ještě trošku snažit. Navíc, sex v ordinaci zrovna dvakrát nemusím,“ odpověděl a postavil se před Martina. Během zapínání pásku kalhot si všiml vybouleniny na bílých lékařských kalhotách. Koutek mu z toho párkrát cukl zadržovaným úsměvem, přestože se pokoušel si zachovat vážnou tvář.

Převrátil pak oči, když na něj Martin zase vytáhnul, že očividně není sám, kdo má co napravovat.

„Proč ti na tom tak moc záleží?“ zamračil se naoko.

„Možná mi záleží i na něčem jiném než na odpuštění.“

„Opravdu? A na čem?“ Kuba se otočil a popošel pár kroků zpátky. Opřel se zadkem o lehátko. Hezky do bezpečí, mimo dosah těch nebezpečně šikovných šmátravých rukou.

„To se těžko vysvětluje,“ usmál se na něj Martin a napodobil ho. Jen on se opřel zadkem o stůl.

„Hmm, když je to takhle.“ Kuba víc nestihl říct, protože se Martinovi rozezvonil telefon. Pochopil díky tomu, že tenhle rozhovor si budou muset nechat na později. Očividně byl jeho doktor potřeba někde jinde.

„Promiň. Kolega. Potřebuje ode mě nějaké dokumenty. Ale pokud bys měl čas pak, můžem zajít na oběd a tam náš rozhovor dokončit.“ Martin se při těch slovech zatvářil doslova jako neviňátko. 

Kubu to nesmírně pobavilo. A nejen to. Tělem se mu rozléval zvláštní pocit. Takový, že všechno nemusí nakonec být tak zlé, jak to zprvu vypadá.

Kouknul na hodinky. Uvědomil si, že je po půl jedné a on od rána vůbec nic nejedl, jak byl nervózní. Zároveň mu docházelo, že to, co mu roste v srdci, je nejspíš… A to, proč se děje tohle všechno, nebude jen tak. Jinak by se Martin tolik nesnažil, ne? Nezval by mě, kdyby mu šlo jen o odpuštění, pomyslel si.

„Zveš mě na oběd, nebo na rande? Pokud na rande, tak to opravdu nebudeš mít tak snadný. Se budeš muset posnažit víc,“ popíchl ho nakonec.

„Že to s tebou musí být tak složité?!“ zasmál se Martin. „Dobře, tak jen na oběd. Tam mi můžeš říct, jak si to odpouštění představuješ.“

***

Ve chvíli, kdy se po pečlivé kontrole Kubova těla odtáhl, měl obavy, zda to vážně nepřehnal. Kuba se skoro nepohnul. Jen se zvedl z lehátka a nehnutě tam stál. Výčitky svědomí se mu snažily našeptat, že to znovu pokazil. Že zašel příliš daleko a nejspíš se mu tohle provokování vymklo.

Nemohl to nechat jen tak. Proto si Kubu k sobě otočil. Jejich následný polibek mu všechny jeho obavy vyvrátil.

Držel ho blízko a měl velkou chuť zajít dál. Stačilo jen víc zatlačit a položil by ho na lehátko. Nic ale neudělal. Prostě stál a užíval si momentální pobláznění smyslů.

Věděl, že to s Kubou nebude mít jednoduché, když očividně tak trochu bojoval sám se sebou. Nejspíš měl opravdu špatné zkušenosti, co se týče vztahu s doktory. Bylo to v té chvíli poprvé, co Martina dokonce napadlo, že měl s nějakým možná i osobnější vztah. Jen to asi úplně dobře nedopadlo. Jinak by se tomu všemu Kuba tolik nebránil. Celé by to neprodlužoval a nehrál s ním tuhle hru. Hru, která ho začala i docela bavit.

Zároveň to pro něj byla výzva. Výzva, kterou prostě musel a chtěl dokončit. Výzva, při níž byl Kuba tou největší výhrou. A to i přesto, že o něm vlastně nic, krom zdravotního stavu a zaměstnání, nevěděl. A taky krom toho, že má starší sestru a malou neteř.

V postavení jeden proti druhému upřímně odpovídal na všechny otázky. Když se mu rozezvonil mobil, nejraději by ho vyhodil z okna. Mobil, ne Kubu! U něj ho zajímalo, co má na srdci dál. Teď však Martin mluvil po telefonu s kolegou a sledoval pohasínající úsměv na tváři svého pilota. Zkontroloval hodiny nade dveřmi. Nebyl moc nadšený z toho, že stráví v práci ještě další půlhodinu. Hloupé papírování!

Měl hrozný hlad a muž před ním nejspíš taky. Pozvání na oběd bral jako přijatelné řešení situace. Na rande ho totiž pozvat chtěl a takhle by zabil dvě mouchy. To by ale nebyl pilot, aby na něj zase něco nevymyslel.

Odlepil se od stolu a přistoupil k němu. Kuba ho upřeně sledoval. Opřel se dlaněmi o lehátko a tím ho doslova uvěznil pod sebou.

„Máš nějaké oblíbené místo, nebo to necháš na mně?“ zašeptal mu Martin kousek od rtů. On provokovat taky uměl.

„Hmm,“ zamyslel se Kuba na moment. Na tváři se mu objevil lišácký úšklebek: „Překvap mě!“

V té chvíli Martin zalitoval, že se ptal.

„Překvapit tě? Představuješ si něco konkrétního?“

„Ani ne. A neboj, určitě na něco přijdeš,“ poplácal ho Kuba po rameni. Pak se vyprostil z jeho uvěznění a dal se na odchod.

„Počkej!“ zastavil Kubu, který se na něj ode dveří nechápavě podíval. „Dáš mi na sebe aspoň číslo? Nebo adresu, kde tě najdu? Nebo jak se ti mám ozvat, kde se sejdem?“ zeptal se a tentokrát byl on ten, na koho ten druhý nechápavě koukal.

***

Bože, za co? Ptal se Kuba v duchu a protočil oči. Na to, jak je chytrý, teď se mu zdál Martin trochu jako mimozemšťan. Pustil kliku ode dveří, došel k jeho stolu a vzal z něj svou kartu pacienta.

„Doktoři,“ zakroutil hlavou a vrazil ji překvapenému doktorovi do dlaní. Se zabouchnutím dveří odešel. Však on na něco přijde a snad i přijde, doufal si Kuba pro sebe. To sebezapření, které při tom všem musel udělat, pro něj bylo skoro mučení. Ale den ještě nekončí.

Po příjezdu domů ihned vletěl do sprchy. Gel mezi půlkami klouzal. Nebylo to za téhle situace moc příjemné. Uvažoval nad tím, kolik ho na něm při vyšetření Martin vyplýtval. Na malou kapku to nevypadalo. V podbřišku mu z toho zašimralo. On se tomu ale nechtěl poddat. Musí vydržet, aspoň chvilku.

Koupelnou se v doznívajícím kapání vody z kohoutku rozeznělo hlasité zakručení. Měl obrovský hlad a Martin ani po další půlhodině nikde. V ručníku omotaném kolem pasu došel do kuchyně. Měl štěstí, že ráno nakoupil čerstvé pečivo. Aby si před obědem nezkazil chuť, nacpal do sebe aspoň obyčejný rohlík.

Vzal do ruky mobil a zkontroloval blikající upozornění. Měl zprávu od sestry ohledně plánované víkendové oslavy narozenin jejich dědy a pár e-mailů. Pročítal příchozí zprávy, zatímco se vydal do ložnice.

Mobil odložil na postel a otevřel skříň. Hledal, co by si na sebe natáhnul. Chtěl něco, v čem by mu bylo fajn a zároveň zaujal. Nad tím se musel usmát. Chce zaujmout někoho, kdo o něj už očividně zájem má. V prohrabování věcí však pokračoval.

Odhodil na postel svá čtyři nejlepší trička, když ho vyrušil zvonek u dveří. Ustrnul v pohybu s vytřeštěnýma očima. Pomalu otočil hlavu za opakujícím se zvukem. Div se nepřizabil, jak rychle na sebe ve spěchu natáhl boxerky.

Rozeběhl se ke dveřím a otevřel.

***

Kuba mu utekl z ordinace a on tam zůstal s jeho kartou v dlaních. Když si na kartě všiml adresy a telefonního čísla, došlo mu, co tím Kuba myslel. Plácl se do hlavy nad svou chvilkovou hloupostí.

Adresu si vyfotil do mobilu a číslo si hned uložil v seznamu kontaktů. Sedl si zpátky k počítači, dopsal výsledky Kubovy prohlídky a odeslal kolegovi požadovaný dokument.

Proletěl sprchou, v šatně se oblékl. Cestou z nemocnice však potkal pár kolegů. Snažili se ho zastavit aspoň na kus řeči. On je však slušně odmítl a s neustálým sledováním času na mobilu se konečně vydal pěšky domů pro auto.

Usazený za volantem projížděl městem. Podle navigace zjistil, že od sebe nebydleli daleko. Bydleli ve stejném městě, jen oba na jiném konci. Nechápal, jak je možné, že se doteď nepotkali. No jo, oba věčně v práci a nejspíš se jim směny prolínaly. A zas tak velké to město nebylo.

Překvap mě, opakoval si pořád dokola a vymýšlel řešení téhle výzvy. Jak ho má s obědem překvapit? Kam ho vzít? Kde nebude v tuhle dobu plno? Ťukal prsty do volantu, než dostal trošku vtíravý nápad. Prsty chmátl po páčce blinkru a zamířil si to do jedné z jeho oblíbených restaurací. Do restaurace, kde dělali tu nejlepší panenku, jakou kdy jedl. Restaurace, která byla kupodivu jen pět minut od Kubova bytu.

Vybral jídlo z lístku a nechal si ho zabalit. Kuchař byl jeho známý, takže se nemusel o rychlost přípravy strachovat. Za necelých dvacet minut přebíral zabalené jídlo a láhev vína. Došel k autu a otevřel kufr. Vyndal z něj papírovou tašku. Takové štěstí, že ji zapomněl vyhodit.

Tentokrát on s vítězným úsměvem vycházel po krátké cestě schody zrekonstruovaného bytového domu. Měl docela štěstí, že z jistého vchodu zrovna vycházela starší paní s nákupní taškou na kolečkách. Dostal se tak do domu bez předchozího upozornění. Však ho měl překvapit, ne?

Došel k určeným dveřím a zazvonil. Nastalo pár vteřin ticha, než se dveře konečně otevřely a jemu se naskytla opravdu pěkná podívaná.

„Kdybych to věděl, vzal bych si taky jen trenky,“ usmál se a sledoval, jak Kubova tvář brunátní.

„Ještě slovo a nechám tě venku!“ pohrozil mu Kuba a ustoupil ode dveří. „Trošku jsem nestíhal. Pojď dovnitř. Já se mezitím obleču.“

„Kvůli mně nemusíš. Stejně nikam nejdem.“

„Cože? Já myslel…,“ odsekl Kuba, než si konečně všiml, co Martin drží v ruce. „Ehm, co je to?“ zeptal se podezíravě a ukázal tím směrem.

„Oběd,“ vycenil Martin zuby. Pohled na Kubu? K nezaplacení. Podal mu tašku s jídlem a sledoval, jak si ji nedůvěřivě prohlíží.

„Mekáč? Vážně?“ zeptal se Kuba hloupě a tím Martina rozesmál. „Co je tu sakra k smíchu?“ rozhodil ruce a Martin vyprskl ještě víc. Kuba svěsil ruce a kroutil nad ním hlavou. Pak se otočil a odešel hlouběji do bytu. Martin šel rovnou za ním.

„Víš co? Než se uklidníš, já se obleču. Takhle se tu promenádovat nehodlám,“ vyhrknul k němu podrážděně a vrátil mu tašku. „Kuchyně je hned vedle. Talíře v horní skřínce nad dřezem a příbory v šuplíku vedle ledničky.“

Martin se za Kubou ohlédl. Za jeho pevnou, v chodbě se ztrácející postavou. Mlasknul nad tím pohledem. Být nadržený puberťák, nejspíš by si nebral servítky a přetáhnul by ho hned u dveří. Pohled na polonahé tělo mu totiž způsobil nemalé šimrání v podbřišku. Nebo to byl hlad?

Došel do obývacího pokoje průchozího do menší kuchyňky. Rozhlédl se. Vybavení bylo moderní a očividně pravidelně udržované. Na dveřích do chodby visela Kubova uniforma pilota. Jen na vteřinu se na ni koukl, než pobaveně zakroutil hlavou. Vzpomněl si na jejich scénku v letadle.

Došel do kuchyně a boxy s jídlem vytáhl z tašky na pracovní desku. Vytáhl talíře z určených míst a pustil se do servírování.

***

Co mohl od doktora víc očekávat než tohle?! Stál v ložnici nad vytáhnutým oblečením. Oblékl si kalhoty a s brbláním popadl jedno z triček.

Přese všechno mu malinko v koutku zacukalo. Sám si naběhl, když řekl, že ho má překvapit. Takže vlastně Martin neudělal nic, co by odporovalo jeho přání.

Ale Mekáč?! To nemohl vybrat něco jiného, než zrovna…? Vtom mu došlo, že se culí od ucha k uchu jako zamilovaná puberťačka. No nic, tak snad příště, řekl si pro sebe a zamířil do kuchyně, odkud slyšel cinkání nádobí a příborů.

Zastavil se u dveří a tiše sledoval Martinovo počínání. Na talířích se objevilo něco, co neodpovídalo jídlu z rychlého občerstvení. Ovládla ho zvědavost.

„Co je to?“ zeptal se ho a ukázal pak prstem na lahodně vypadající kousky masa se šťouchanými brambory a zeleninovou oblohou. „To není…“

Martin zakroutil hlavou: „Není, no. Ale jako vtip byla ta taška dobrá. Měl ses vidět.“

„Jo, dostal jsi mě. Můžeš si to připsat jako bod k dobru,“ ušklíbnul se Kuba a zabořil prst do lahodně vypadajících brambor na jednom z talířů. Potěšeně nad tou chutí zamručel. „Hmm, dobrý. Tos vařil sám?“

„Ne, nevařil. Je to z jedné fakt výborné restaurace kousek odsud. Mám tam známého kuchaře, takže si dal speciálně záležet. Za to bych mohl dostat další bod, ne?“ mrknul po něm Martin.

„Nebuď náročný!“ odpověděl mu Kuba s úsměvem. Pak popadl nachystaný talíř a rozešel se do obývacího pokoje, kde se usadil za jídelní stůl.

Ujídali sousto po soustu a po očku se vzájemně sledovali. Hlavně nenápadně, aby si toho ten druhý nevšiml. Oběma připadalo tohle posezení příjemné. Jídlo na názoru ještě přidalo. Bylo opravdu výborné a Kuba musel uznat, že se Martin vytáhl. I přesto, že zůstali v pohodlí jeho bytu.

„Lítáš už dlouho?“ ozval se Martin mezi sousty a ukázal na jeho uniformu.

Kubu ta otázka zarazila. Zrovna od něho by podobný zájem nečekal. Nevěřil tomu, že by se člověk, který nemá rád jeho práci, o ni upřímně zajímal.

„Uklidím ji, jestli tě znervózňuje,“ smýknul rameny a postavil se od stolu. Martin ho hned zastavil. Tvář měl naprosto vážnou, když mu sdělil, že to CHCE vědět.

„Vážně? Neděláš si ze mě doufám srandu, protože to vůbec není vtipný,“ zapochyboval, ale sedl si zpátky.

„Myslím to smrtelně vážně. Vidíš? Vůbec se nesměju,“ ukázal vidličkou na svou vážnou tvář Martin.

Kuba chvilku nehnutě seděl a koukal na Martina. A ten zase na něj, zatímco si vkládal do úst další sousto.

„Neoficiálně mě děda usadil za knipl ve dvanácti. Oficiálně jsem ale začal lítat v šestnácti,“ vydechl Kuba nejistě.

„Waw, jsem myslel, že člověk musí být starší, aby mohl lítat. Takže tvůj děda je taky pilot?“ podivil se Martin a Kuba se nad otázkou potěšeně ušklíbnul. Z Martinova hlasu okamžitě poznal, že to myslí vážně. Že jeho zájem je vážný. Vážnější, než jaký kdy projevil…

„Jo, stejně jako moje máma – jeho dcera. Mimochodem! Zadělals mi na pěkný malér tou pusou v letadle!“ zaškaredil se na Martina, který se na něj naprosto nechápavě podíval. „V letadle jsou bezpečnostní kamery. Takže to celé… moje máma,“ kousl se do rtu a očima se rozhlédl po místnosti. Prstem se snažil naznačit, co myslí: „Viděla,“ dokončil myšlenku a podrbal se na hlavě.

Ještě teď byl z matčina výslechu trošku mimo. Když spolu tenkrát jeli autem, bylo mu jasné, že si ho doma podá. Nenapadlo ho ale, že to bude výslech hodný detektiva. On sedící na židli u stolu a ona nad ním s rukama složenýma na hrudi.

***

Martinovi bylo dobře. Vlastně líp než jen dobře. Užíval si všechno to, co se dělo. Zároveň si uvědomoval, že se mu to opravdu líbí. To, jak si Kuba vychutnává oběd. To, jak jen na malinkou chvíli schoval své popichování do šuplíku a ukázal mu i tu roztomilejší stránku osobnosti. Tu, která vyšla na světlo popisováním jeho leteckých začátků.

Se zaujetím poslouchal, jak mu odříkává rodinnou pracovní hierarchii. Překvapilo ho, že kořeny Kubova zaměstnání sahají od dědy přes matku až k němu. Většinou bylo zvykem, že synové následovali otce. Aspoň u Martina v rodině to tak bylo.

Trhnul sebou, když uslyšel zmínku o jejich letadlovém polibku ve spojení s Kubovou matkou.

„Co ona na to?“ zeptal se zvědavě.

„Coby? Neměla co říct, když jsem jí nic neřekl,“ smýknul Kuba rameny a opřel se do židle. Jídlo se v něm nečekaně rychle ztratilo.

Martin se nad ním jen pousmál. Neřekl by, že někdo o půl hlavy nižší toho za tak krátkou dobu spořádá víc než on. Nebo spíš, že on bude mít stále půl talíře, zatímco Kuba ho bude mít dávno v sobě. Což jemu nejspíš neušlo.

„Co je?!“

„Kdybych to věděl, vzal bych ti větší porci,“ popíchl ho Martin.

„No co, měl jsem hlad. Navíc jsem pořád ve vývinu,“ zazubil se na něj Kuba a jemu smíchy málem zaskočilo.

Byla to jedna perla za druhou a on se neskutečně bavil. Bavil se, na nic nemyslel a zároveň se těšil na to, co ještě přijde. Co ještě z jeho pilota vypadne.

Krom toho všeho ale dost toužil ještě po jedné věci. Seděli jen kousek od sebe. Stačilo se jen trochu natáhnout a přitáhnout si ho k sobě.

***

Dlouho se s nikým nebavil tak jako s ním. Už dlouho se tak nezasmál. A čím víc se bavil, tím větší teplo se mu usazovalo v levé části hrudníku. Nebo to byly následky vína, které si pak po obědě otevřeli? Určitě to bude mít nějakou spojitost, řekl si pro sebe.

Ten jistý cit si nechtěl stále připustit.

Přesunuli se pak po zbytek odpoledne na sedačku, zapnuli televizi jako kulisu a povídali si o práci. O Martinovi a o tom, jak trošku nedobrovolně následoval své rodiče a udělal si atestaci na urologa. O tom, že by rád zkusil i nějaké jiné zaměření, než je urologie.

Kuba seděl s nohama na stole. Přesně tak, jak to neměla ráda jeho máma. Poslouchal Martinovo vyprávění. Sem tam doktora popíchnul, když se rozpovídal víc a zmínil nějakou pikantnější historku z pracovního prostředí. Pak se strany vyměnily a Martin se ptal jeho na další detaily práce a na školu.

Jedna věc je letectví studovat a druhá podstoupit letecký výcvik. Kuba mu proto povyprávěl o svém studiu na průmyslovce. Vzal tím sice Martinovi vítr z plachet, ale to překvapení v jeho tváři stálo za to.

Bylo pro něj lepší mít nějaká zadní vrátka, kdyby se jako pilot neuchytil. Toho si byl dobře vědom.

Mluvil o létání s mámou. Taky o tom, že nebýt ní, nestal by se z něho pilot a jeho sestry optička, protože táta měl o jejich budoucnosti jiné představy. Co taky čekat od úspěšného finančního a pojišťovacího agenta?

Nebyl to ale špatný chlap. Byl to rodič, který se pouze bál o své děti. Děti, co odjely studovat na druhou stranu republiky a rodiče navštěvovaly jen zřídka.

Ovoce to ale přineslo. Jeho sestra se stala v Praze vyhledávanou optičkou. A Kuba? Kuba odmaturoval s vyznamenáním, přestože dělil čas mezi školu a leteckou akademii. O tři roky později pak úspěšně ukončil letecký výcvik, který mu z části zaplatil jeho děda, a vrátil se zpátky na Moravu.

Nad dědou se Kuba zamyslel a jen na vteřinu stočil pohled k uniformě. Pak přišlo další hlasité ‚puf‘, když se k němu Martin nečekaně naklonil a spojil jejich rty.

„Mám nápad,“ usmál se na Martina, sotva přerušil polibek. Trošku se fackoval, že myslí na hlouposti v tak vážnou chvíli. Nemohl si ale pomoct. Musel se zeptat.

„A co takhle na chvilku přestat mluvit?“ zašeptal Martin svůdně a palcem mu přejel po tváři.

Na to Kuba nic nenamítal. Provokativně se ušklíbl a tentokrát políbil on Martina. Obkročmo se mu posadil na klín. Přesně tak, jak to udělal tenkrát v hotelu.

Slastně vydechl, když se mu pak dvě šikovné ruce dostaly pod oblečení a hladily rozpalující se kůži jeho těla.

Začal ztrácet hlavu, když mu Martin svlékl tričko a vlhkými polibky obsypával jeho hrudník.

Zasténali oba, když se houpavým pohybem začal Kuba otírat o klín muže pod ním.

„Ložnice?“ vydechl Martin mezi polibky.

Kuba se beze slova postavil na mírně chvějící se nohy a tahem ruky donutil Martina se zvednout. Přitáhl si ho k sobě a spojení polibky spolu šmatlali až k posteli v ložnici. Kousek po kousku svlékl sebe i jeho, než se spolu svalili do peřin.

Kubovi zacukalo v rozkroku při vědomí, že na tom jsou oba stejně. Oba stejně vzrušení.

I tak se mu zdál Martin o dost zdrženlivější a něžnější než ve Vídni. Jemnými doteky laskal jeho kůži, než se rozhodl zajít mnohem níž. A mnohem dál.

A tentokrát se Kuba dalšímu kroku nebránil.