Poleť se mnou VIII.

Než vyjeli za Kubovou rodinou, vydali se k Martinovi domů. Potřeboval se převléct do čistého, aby na tak důležité akci neudělal Kubovi ostudu. Cestou k bytu přemýšlel, zda je to všechno dobrý nápad. Prakticky o sobě navzájem skoro nic nevědí. Ta hrstka informací, které mu Kuba poskytl, mu v té chvíli přišla jako kulička hroznového vína z celého trsu, který se má předčasně dostat na talíř. Jenže Martin nechtěl znát chuť jen té jediné kuličky, chtěl poznat i ten zbytek. Proto se rozhodl jet a víc nad tím nepřemýšlet.

Odemkl dveře bytu a ponechal Kubu v obývacím pokoji, zatímco se šel obléknout. Chvíli stál před skříní a uvažoval. Jeho drahý pilot si na sebe vzal až nezvykle neformální oblečení. Džíny a tričko s knoflíčky a delším rukávem. Když nad tím zapřemýšlel, mohl si to dovolit. Byla to jeho rodina. A zrovna v tomhle se víc vyrýsovala jeho dokonalá postava. Musel nad sebou trošku zakroutit hlavou, aby vyhnal neslušné myšlenky.

Martin ale chtěl udělat aspoň trochu dojem. Vybral nejlepší košili a jedny z nejslušnějších plátěných kalhot, co měl, a natáhl si je na sebe. Do kapes kalhot si strčil mobil a peněženku a do ruky popadl jednu ze svých bund. Vyšel z ložnice do obývacího pokoje, kde našel Jakuba hledícího na jeho zarámovaný červený diplom.

„Ten před tebou schovávat nebudu. Hezky mi na zdi vyniká,“ usmál se na něj. Všiml si, jak sebou Kuba mírně škubnul, než k němu otočil hlavu.

„To ani nechci. Abys ho sundal. Hodí se sem,“ odpověděl mu a sjel ho očima od hlavy až k patě, než se mu na tváři usadil mírně nespokojený výraz. „Takhle formálně jít vážně nemusíš, pokud se teda nechceš dobrovolně ušpinit,“ zasmál se.

„Ušpinit? To ta oslava bude jako kde? Na staveništi?“ pozvedl nad tím obočí Martin. Kuba k němu došel s mírným úšklebkem.

Tenhle výraz umí vážně dokonale, pomyslel si. Provokativní a lstivý s mírným pobavením a jemnou chutí škodolibosti.

Kuba ho se skromným ‚pojď‘ popadl za ruku a zatáhl zpátky do ložnice. Postavili se k jeho otevřené skříni. Martin bez hnutí sledoval, jak se Kuba pustil do přehrabování pracně uložených hromádek oblečení. Nestávalo se mu často, aby se někdo cizí hrabal v jeho věcech. Měl z toho divné šimrání v podbřišku. Na druhou stranu byl dost zvědavý, co Kuba vymyslí.

Uvažoval nad tím, kde se ta oslava asi bude konat, když na ni není vhodně oblečen. Zároveň se tak trochu modlil, aby neskončili někde na farmě. Ne že by neměl rád zvířata. Naopak, miloval je. Jenže jeho vlastní představa o oslavě narozenin byla úplně jiná. Byl zvyklý na něco jiného. Když šlo o přátele, slavili narozeniny obyčejnou grilovačkou nebo v hospůdce. Zato když šlo o rodinu, vybírali formální způsoby. Většinou u rodičů doma nebo zamluvili salónek v restauraci.

Kde se asi bude konat tahle?

***

Kuba musel uznat, že si Martin žil opravdu dobře. Na doktora. Nejspíš neměl tolik finančně zatěžujících povinností jako on. To by pak jeho vlastní byt vypadal úplně jinak. I když si vlastně nežil nejhůř.

Dědovu oběť v podobě zaplacení jeho výcviku nechtěl nechat zadarmo. Sotva dostal oprávnění létat s Cessnou, využil svůj volný čas během prázdnin k výpomoci v dědově výcvikovém centru. Polovinu výdělku pak nechával jako splátku za poskytnutou podporu.

Jinak to nebylo ani teď, když pracoval u aerolinek. Děda sice peníze od vnuka odmítal a několikrát se s ním pohádal, Kuba mu i tak posílal aspoň nějakou zanedbatelnou částku. Chtěl tím aspoň trošku projevit vděčnost za to, co pro něj udělal.

„Hmm, nemáš nějakou polokošili nebo něco?“ zeptal se muže za sebou, sotva se trošku probral z vlastního zamyšlení. Ucítil Martina za zády. Pak jeho ruku na bedrech, když se kolem něho protáhl. Nasměroval ho do části skříně, kde na věšácích visel zbytek jeho věcí.

„To jsem teda zvědav, do čeho mě navlíkneš,“ pousmál se Martin, když se k němu Kuba otočil tváří.

„Nic klaunskýho tady nevidím, takže se nemáš čeho bát,“ vycenil na Martina zuby v provokativním úsměvu.

Sledoval, jak se mu tvář stáhla překvapením, než se zamračil: „Tobě to dneska nestačilo? Víš, že nemáme moc času, tak neprovokuj!“

Kuba se neudržel a začal se naplno smát.

„Okey. Tady je něco, co by mohlo jít,“ vytáhl věšák s tmavou polokošilí, pak se obrátil zpátky. „A tadyyy… Jo, ty kalhoty taky půjdou,“ podal muži tmavé džíny. Připadal si při tom trošku zvláštně. Nikdy nikomu do oblékání nemluvil. Nějak se neodvážil. U Martina mu to ale přišlo jako dobrý způsob zjistit, kam až ho nechá zajít.

„Můžu mít pár otázek?“ zeptal se Martin a Kuba přikývl. „Kde ta oslava bude?“

„No, venku. Víc ti neřeknu. Nemáme čas se vykecávat, tak hybaj, oblíkat!“ smýkl rameny a pak si založil ruce na hrudi. Všiml si, že Martina svou stručnou odpovědí nepotěšil. Osobně věděl, že ho ani pak nepotěší, až zjistí… Měl z toho opravdu škodolibou radost.

Jeho děda měl postavený dvojdomek naproti malému soukromému letišti s výcvikovým centrem. Tam se kdysi učil létat. A učila se tam létat i jeho máma a teta. Strejda, manžel jedné ze dvou tet, zde cvičil ve volném čase nové parašutisty. Jestli Martina neklepne z tohohle, tak už z ničeho, řekl si. Pak ho napadlo něco osobnějšího. Něco, na co se chtěl zeptat delší dobu. Možná tím chtěl i trošku zahnat své neslušné myšlenky z toho, jak se před ním jeho doktor začal převlékat.

***

„Tys chtěl být vždycky doktor?“ zaznělo od Kuby, když si Martin sundával kalhoty. Nijak ho netankovalo, že jeho počínání Kuba se zaujetím sleduje. Spíš si pro sebe řekl, že pohyby zpomalí a bude si užívat jeho reakce.

A ty byly doslova dokonalé. Kubovy tváře pomalu nabíraly červenější odstín. Po zaznění otázky se nervózně poškrábal na hlavě, odvrátil se od něj a začal se procházet po ložnici.

„No jo, chtěl. Jen jsem doufal, že na mě naši nebudou tak tlačit ve výběru zaměření. Možná bych se pak nestal urologem, ale třeba chirurgem. Nebo bych zůstal internistou,“ oddechl si a oblečený se postavil vedle Kuby, který zastavil svůj pochod u okna.

„Tak proč jsi to nezkusil? Nebo ti to vaši zakázali?“

„Nezakázali, spíš se s tím počítalo. Když otevřeli svou vlastní ordinaci, chtěli, abych ji pak převzal. A já si řekl, že je to práce jako každá jiná. A jsem za ni teď i rád, i když jsem zůstal v nemocnici. Co ty? Vím, žes říkal, že je tvoje máma pilotka a děda taky, ale byla to tvoje volba jít v jejich stopách?“ zajímal se zase Martin. Udělal pár kroků vpřed a otočil se. Byli si tak tváří v tvář.

„Jo, byla. Není to pro mě jen práce, víš? Baví mě to. Když jsem byl malej, máma mě s sebou brala do letadla. Sice jsem za ní během letu nesměl do kokpitu, ale i tak jsem si ty cesty užíval. Ten pocit, když se letadlo rozjíždělo po ranveji a letušky mě obskakovaly jako nejdůležitější osobu v letadle. Nosily mi bonbóny. A když jsem se během turbulencí bál, vždycky mě jedna z nich objala. Pak mi donesla horkou čokoládu. Což mi připomíná taky něco. Proč nesnášíš létání a posádku letadel? Vím, žes něco už tenkrát naznačoval, ale nějak se mi to úplně nezdá, že by to bylo celý.“

Martin se nad jeho otázkou zarazil. Počítal sice s tím, že na ni jednou dojde, ale že takhle brzy? Nechtěl kazit jeho výklad. Při pohledu do Kubových očí viděl velkou radost a oddanost k létání. Na rtech měl šťastný úsměv. Bylo mu jasné, že tu práci opravdu miluje. Že tohle není jako v jeho případě.

Přistoupil k němu blíž. Tak blízko, až se těly skoro dotýkali. Zvedl ruku a prohrábl Kubovi jeho krátké vlasy. Takové malé nečekané gesto. Uvědomil si, jak jsou jemné i pod tou malou vrstvou gelu, který držel jejich tvar.

„Že bych vás úplně nenáviděl, to asi ne. Jen to není můj nejoblíbenější dopravní prostředek,“ zašklebil se. Nedostalo se mu jeho strohou odpovědí vydechnutí. Naopak. Byl pohledem zelených očí nabádán pokračovat.

„Na rozdíl od tebe, mě nikdo během turbulencí neuklidňoval. Kdo by taky uklidňoval dospělého chlapa, že jo? A mám docela respekt z výšek. Takže letadlo a výšky pohromadě, nic příjemného. Když jsem byl děcko, lezl jsem po stromech a na střechu našeho domu. Teď nesednu ani na kolotoč, když je u nás pouť,“ dokončil. Kubovy rty se roztáhly do většího úsměvu.

Věděl, že ho tím pobaví. Chtěl ho pobavit, protože ten úsměv bylo něco, co si opravdu ze srdce zamiloval.

***

„Ty se bojíš výšek?“ zeptal se Kuba vážně, sotva mu došla váha všech Martinových slov. Sám sice na kolotoče moc nechodil, ale jen proto, že létání byla atrakce sama o sobě. A navíc hora adrenalinu, když se něco nepovedlo.

„Jo. A co jako? Však mi ukaž někoho, kdo by z něčeho neměl strach. Když někdo má strach z doktorů, já můžu mít strach z výšek,“ hrknul Martin a kousek od něj odstoupil.

„No, počkat. Nemyslel jsem to tak. A navíc jsem neřekl, že z doktorů mám strach. Jen že je nemusím, protože…,“ zasekl se Kuba a zrudnul. Dost uvažoval nad tím, zda mu to říct. Zda mu říct o své smutné zkušenosti.

Nakonec to Martin udělal za něj. Pomalu se k němu zase přiblížil a přikývl: „Já vím.“

Kuba okamžitě pochopil, když se zahleděl do jeho provinilé tváře.

„Máma ti to řekla,“ prohlásil a dostalo se mu dalšího nejistého přikývnutí. „Bonzačka,“ zakroutil nad svou mámou hlavou.

„Jen naznačila, žes měl něco s doktorem a nevyšlo to,“ zašeptal. Kuba z jeho tváře okamžitě vyčetl, že mu je ta pravda skutečně líto. A teď už neměl vlastně co tajit.

„Jo. Dá se to takhle ve zkratce říct. Ale…, co ti budu tajit. Prostě jsem se do jednoho zabouchl. Nastěhoval jsem si ho k sobě a po roce ho v jeho ordinaci načapal, jak klátí nějakého zdravotníka. Takže jsem šel domů, sbalil mu věci a zařekl se, že si s žádným doktorem už v životě nezačnu. Ale jak vidíš, od odříkaného největší krajíc. A toť celý můj příběh. Jinak asi není o čem moc mluvit. Nechci to rozebírat, jestli ti to nevadí,“ objasnil situaci Martinovi a smýkl rameny. Vážně se o tom nechtěl nějak víc bavit. Byla to minulost. Jeden nepovedený vztah.

„Ne, nevadí. A vlastně mi to i docela vyhovuje,“ mrknul na něj Martin, než omotal ruce kolem jeho pasu.

„Tebe těší, že jsem měl nepovedený vztah?“ zeptal se Kuba mírně nechápavě a nervózně se rozhlédl. Bylo zvláštní tam tak stát. V jeho objetí. V objetí, které bylo tak příjemné.

„No, tak, kdyby nebylo tamtoho, nikdy bychom se, možná, nepotkali. A to by byla velká škoda. Pak by mě neměl kdo prudit,“ usmál se na něj Martin. Kuba hned pochopil a výhrůžně přimhouřil oči.

„Jestli si myslíš, že se z mého doprovodu vykroutíš, tak se pleteš!“ šťouchl do muže prstem a lehce se otřel svými rty o ty jeho. Jen lehounce, než se do toho oba víc vložili. Z malé pusy byl najednou mnohem hlubší a delší polibek.

***

Sotva rozpojili rty, Martin okamžitě svěsil ruce a zmučeně na Kubu pohlédl.

„Ach joooo,“ protáhl.

Celá debata do té chvíle zasela další semínko naděje. Naděje, že to není jen přelud. Že mezi nimi opravdu vzniká něco víc, než si oni sami uvědomují.

Ještě jednou se sklonil a Kubu lehce líbnul, než se konečně oba vydali na odchod. Měli už vážně dost zpoždění, a strach z toho, že jim nezůstane nic k jídlu, byl opravdu velký.

Jak Martin slíbil, usadil se za volant auta. Svého auta. Koutkem oka sledoval opatrně sedajícího si Kubu a neubránil se potěšenému úšklebku. I když v něm plál mírný záchvěv špatného svědomí z toho, že to malinko přehnal. Při uvědomění, jak své opatrné pohyby Kuba vysvětlí zbytku rodiny, se začal uvnitř uchechtávat. Ať už řekne cokoliv, sotva je uvidí spolu, bude jim to hned jasné.

Za navigování svého milého spolujezdce projížděli uličkami města, než se dostali na dálnici. Kam jedou, nevěděl. Nechá se překvapit. Snad mile.

„Měl bych něco vědět? O tvé rodině, myslím,“ zeptal se po chvilce dohadování o tom, jaké výhody má jízda autem oproti jiným dopravním prostředkům. Letadla v tomhle směru nepočítal. Jimi se člověk městem opravdu přemisťovat nemůže. A teleport zatím nikdo nevynalezl. Škoda…

„Hmm, asi ne?“ zeptal se Kuba a kousl se do rtu. Martin to gesto sice neviděl, ale nejistotu v hlase poznal.

„Tak povídej! Kolik leteckých členů má ta vaše slavná rodinka?“ odfouknul, protože tak nějak tušil, že u tří to nekončí.

„No, pár nás je. Ale neboj, nemají v hlavě jen letadýlka. Klidně se s některýma můžeš pobavit i o doktorských věcech. Třeba s mou tetou. Ta je v invalidním důchodu a má snad všechny choroby světa. Pak je tu strejda, její bratr. Ten je v částečném a…,“ nedokončil, protože ho Martin se smíchem přerušil.

„To se raději budu bavit s tou zdravější částí o letadýlkách. I když…,“ zastavil se při uvědomění, že tam potká Kubova otce. „Co tvůj táta?“

***

„Táta? O-ou, na toho jsem zapomněl,“ kousnul se Kuba do palce. Ten bude asi největší problém. Chvilku nad tou otázkou přemýšlel. Děsila ho představa, že budou mít stejného doktora. Že on bude chodit s doktorem svého táty.

„Hmm, to bude asi problém, co?“ ozval se Martin od volantu. Taky nevypadal moc nadšeně.

„Tak si najde jiného doktora, no!“ zkřížil Kuba ruce na hrudi s rozhodným výrazem ve tváři.

„Neboj, nejsem jeho oficiální doktor. Jen u mě byl pro nějaké výsledky, když byl kolega na dovolené. Takže to snad bude v klidu.“

Kubovi spadl doslova šutr ze srdce. Tohle problém rozhodně nebude. Když je to takhle. Aspoň nebude mít ten blbý vtíravý pocit, že Martin… Ne, nesmí na to myslet. Vlastně ani nevěděl, jak ho to mohlo napadnout. Jak? Normálně, takhle. Zakroutil nad svým uvažováním hlavou a věnoval se dál navigování.

K cíli dojeli jen něco málo po pěti minutách. Při posledních zatáčkách bedlivě sledoval Martinovu tvář. Byla napjatá. Oči mírně vykulené při projetí kolem cedulí s názvem jistého aeroklubu a vzdáleností od něj. Slyšel, jak Martin naprázdno polyká, když mu ohlásil, že jsou v cíli. Před nimi po pravé straně byla hlavní budova aeroklubu a pár hangárů. Po té levé stál rodinný dům.

Sotva vystoupili, obešel Kuba auto a zastavil se před zaraženým Martinem, který nejspíš nevěděl, na kterou budovu se koukat dřív. Ve vzduchu byla cítit vůně grilovaného masa.

„To si ze mě děláš srandu!“ zhrozil se muž s děsem v očích.

„Dýchej. Nádech, výdech, nádech, výdech. Bude to v pohodě, uvidíš,“ zatvářil se Kuba jako neviňátko. Věděl, že to byla trochu podpásovka, když neřekl, kam přesně jedou. Ale lepší Martina hodit do vody přímo.

Ten na to asi měl jiný názor, protože se na něj zamračil a výhružně mu zamával prstem před nosem.

„Tohle jsme si nedomluvili, milej zlatej. Neříkal jsi nic o letišti, takže mi tohle ještě sám vrátíš,“ zavrčel. Aniž by to Kuba čekal, Martin se s ním otočil a zády ho natlačil na auto.

„Zlobíš se moooc?“ protáhl a zazubil se.

„Jestli se zlobím?!“ Kuba sledoval Martina, jak znovu zvedl ruku a ťuká si prsty do brady.

Neměl však moc času na uvažování, protože se od rodinného domu ozvalo radostné zvolání Kubovy sestry.

„No sláva! Máma říkala, že nepřijedeš sám. Pohněte si, za chvilku se bude přát dědovi. Tvůj dárek mám schovaný u sebe. Neruším?“ vychrlila kousek od nich vysoká brunetka. Vůbec se nerozpakovala tím, v jaké pozici je našla. Z toho Kuba vyvodil jediné. Už to věděla celá rodina a jeho drahé sestře následně došlo i to, kdo s bráškou dojede.

„Zdravím,“ dostal ze sebe Martin mírně přidušeně.

„Čau, jdete?“ prohlédla si je oba. Kuba měl obrovskou chuť ji probodnout pohledem za to, že je ruší v tak dokonalé konverzaci. Martin se od něj kousek vzdálil. Jen takový kousek, aby se mohl narovnat.

„Jo, jdeme,“ zavrčel k ní bráška. A ona mu to oplatila lišáckým úsměvem.

***

Myslel, že snad zkolabuje. Musel ještě notnou chvilku rozdýchávat, kde se ocitl. A že celá Kubova rodina nejspíš ví všechno.

To se mu potvrdilo jen o pár minut později, kdy už stáli za domem s velkou zahradou. Prohlížel si to tam, zatímco se Kuba s úsměvem vítal se všemi příbuznými a snažil se ho představit.

V Martinovi se usadil hřejivý pocit. Bylo to úplně jiné, než jak to znal u své rodiny. Všichni byli velice přátelští. Sice si s ním pár z nich nejistě potřáslo rukou, nakonec se stejně dohodli, že si k nim oba přisednou. I Kubův otec, který se nejdřív tvářil trochu rozhozeně, ho přivítal do rodiny.

Když se valná část osazenstva jala pokračování předešlých činností, objevil se u nich dvou starší šedivý pán. Jak jeho, tak Kubu, objímajícího malou Leničku, přejížděl zvědavě očima. Stál a mlčel, než se Kuby pustila poslední osůbka a utekla za dětmi.

„Kubo! Konečně dorazil můj oblíbený vnuk,“ usmál se na jeho pilota starší pán a věnoval mu objetí.

„Ahoj, dědo. Promiň to zpoždění,“ omluvil se mu Kuba. Muž nad tím jen mávl rukou.

„A kdo je tohle?“ zeptal se pak a otočil se k němu. Kuba ho napodobil a usmál se. Martin znovu mírně znervózněl a jen doufal, že i oslavenec bude stejně příjemný jako zbytek rodiny.

„Ale…,“ mávl rukou tentokrát Kuba. „Nabral jsem po cestě tohohle tuláka. Vypadalo to, že má hlad. Tož jsem si řekl, že mu dám aspoň kousek chleba,“ vycenil zuby a Martin měl chuť ho na místě něčím přetáhnout. Tulák… tss.

Kubovi to starost asi nedělalo. Protože se pořád usmíval.

***

Kubovi nedělalo starost ani to, když si Martin následně nahlas odfrkl, že si to pěkně vyžere.

„Jednou tě ty provokace přejdou, chlapče,“ řekl pak vážně starší pán.

„Možná,“ usmál se jeho vnuk a pak chytil Martinovu ruku, která ani náznakem na dotek nezareagovala. „Dědo, Martin. Martine, děda,“ prohodil rychle.

Muži si na pozdrav přikývli a potřásli rukou. Kuba se na ně potěšeně díval a doufal, že nezašel moc daleko, když Martina pozval. Od prvotního pozdravu se děda moc šťastně netvářil. Ale to se mu možná jen zdálo. Byl fakt, že rodinné oslavy tenhle pán bral jako nutné zlo. Ale kdy jindy se mohli všichni sejít takhle pohromadě?

„Jsem Pavel. Martine, vy jste?“

„Je to můj…, no…, přítel, dědo,“ oznámil Kuba nejistě a přebíhal mezi oběma muži pohledem.

„Přítel? My spolu chodíme? Já myslel, že jsem jen obyčejný vandrák,“ prohodil k němu Martin mírně podrážděně. Kubu oblil studený pot a koutky úst mu klesly. Teda až do chvíle, kdy uviděl na tváři obou mužů široké úsměvy.

„Nebuďte na něj tak zlý. Je to hodný kluk. Jen se občas neumí chovat, že, Jakube? Pojďte, dáme si štamprličku a něco vám o tom syčákovi povím,“ pobídl Martina děda. Kuba jen koukal, jak mu starý pán jeho doprovod vytrhl a tahal ho do davu.

„Tvůj děda je skvělej. Myslím, že si budeme rozumět,“ mrknul na něj Martin, když se jen na moment pootočil a vrazil mu do dlaně klíče od auta. Pak se zase rozešel vstříc jeho rodině.

On si okamžitě uvědomil, že si zase skočil do vlastní pasti.

„Zaškrtím ho. Přísahám, že ho vlastnoručně zaškrtím,“ zabědoval Kuba a strčil si klíče do kapsy.