Poleť se mnou V.

S hlavou opřenou o ruku sledoval svou hru s mobilem. Různě ho převracel a točil s ním. Měl před sebou další let z Řecka do Ostravy. Ještě jeden den a čekalo na něj konečně zase pár dní volna. Kouknul na hodinky. Bylo půl jedné odpoledne. Uvědomoval si, že s mámou dojeli na letiště s hodinovým předstihem. Zatímco ona si zaběhla nakoupit do letištního obchůdku, jeho nechala sedět samotného v letištní kavárně. Tušil, že nejspíš nemá náladu na to, jak protivný poslední dny je, a potřebuje chvilku klidu pro sebe. Na rozdíl od jeho sestry, která jeho chování přešla ráznými přednáškami o lásce. Nevěděl jak, ale jí bylo jasné téměř okamžitě, kdo ten blonďatý doktor byl.

Od Kubova setkání s Martinem uběhl víc jak týden a on se nedokázal rozhoupat, aby za ním zašel. Ten největší vztek ho sice přešel, jenže takový malý plamínek nutící ho si to s ním vyříkat tam pořád plápolal. Přestože neměl lhaní v lásce, Martinovi by to nejspíš všechno i odpustil, kdyby mu předložil nějaké pádné argumenty. Kdyby to pro něj znamenalo tak moc jako pro Kubu.

V hlavě si znovu přehrál celý vztah se svým bývalým přítelem Markem. Od první chvíle, co ho uviděl, mohl na něm oči nechat. Jeho zájem o něj musel být očividný. Byl takové malé zamilované štěně toužící po pozornosti. Marek mu imponoval svou silou a lékařskými ochranitelskými sklony. Jak naivní tenkrát byl, když mu skočil na jeho sladké řeči. Na jeho plané sliby, že spolu budou bydlet a nerozdělí se.

Všichni jeho blízcí ho před Markem varovali. On nic z toho neslyšel. Jen pár měsíců poté, co se odstěhoval od rodičů, mu Markova nabídka, že bude bydlet s ním, zněla jako rajská hudba. Rajská hudba, která se po roce rozplynula v oparu nevěry.

Když se nad tím zamyslel, to, co se mu s Markem stalo, nebylo zas tak špatné. Vlastně si tím uvědomil, jak slepý byl.

Pak si vzpomněl na Martina. Na to, jak mu poslední týdny nedá spát. Zamrazilo ho z pocitu, že by s ním dopadl stejně jako s tím doktůrkem. Na druhou stranu ale u něj, u Martina, bylo přece jen něco jinak.

Pravda byla, že od první chvíle, co se potkali, tam něco bylo. Něco mezi nimi přeskočilo. Možná jiskra nebo jak to nazvat. Kuba však tušil, že to jen tak nepřestane. Že se to samo a jen tak neuhasí. Sám si na své otázky neodpoví. Neodpoví si na otázku, proč mu Martin lhal a má takovou potřebu si to vysvětlit. Jenže tu byl stále ten malý plamínek vzteku, který k němu měl.

Nakonec ho něco napadlo. Něco, čím by to Martinovi celé nějak vrátil. A vlastně si to s ním i vyříkal, protože si to s ním vyříkat prostě potřeboval.

Lstivě se ušklíbl a odemknul mobil. To číslo na něj svítilo jako bludička ve tmě. Ještě párkrát mobil přetočil a rozhlédl se po kavárně, než konečně zmáčknul zelené sluchátko a přiložil mobil k uchu. Trochu při tom znervózněl.

Dech se mu zrychlil a cítil horkost ve tvářích při zvuku vyzvánění. Začal se kousat do palce, když se z telefonu ozval ženský hlas: „Urologická ambulance, ordinace doktora Štěpánka, přejete si?“

Nejdřív nedokázal odpovědět. Zasekl se. Nakonec se zhluboka nadechl a konečně promluvil: „Dobrý den, tady Jakub Polášek, chtěl bych se objednat na konzultaci k doktoru Štěpánkovi.“

***

Dny ubíhaly jako voda a Martinovi procházel pod rukama jeden pacient za druhým. Sem tam jim ordinační dobu zpestřily dámy se zdravotními potížemi. On stejně myslel na to, kdy se Kuba objeví a jestli vůbec. Na chodbě nemocnice vypadal dost naštvaně a Martin měl strach, zda to nikdy opravdu neznamenalo nikdy. Což to pravé nikdy by vážně nebral. Chtěl se s ním sejít.

Co čert nechtěl, pár dní po jejich setkání se k jeho rodičům dostala informace o scéně mezi ním a nějakým mladíkem na chodbě nemocnice. O tom, jak na jejich syna řval nějaký nevychovaný mladý muž a on si to od něj nejen nechal líbit. Dokonce ho pak následoval chodbou někam pryč.

Matka přišla s tím, že nejspíš ho měl jeden z jeho milenců dost a dal mu to doslova sežrat. Otec zase prohlásil, že pokud si jeho syn hodlá zničit život, tak ať to aspoň dělá někde mimo nemocnici. Jinak to neřešil. Bylo mu jasné, že je zbytečné dávat neustále synovi kázání. Na to, aby nesl následky svých činů, byl starý dost. Tak hlavně bez toho, aby to ovlivnilo jeho budoucí kariéru a rodičům to udělalo ostudu.

Neměl na nic náladu. Dohnala ho frustrace z toho, že Jakuba nedokáže najít. Že i když ho našel na seznamce, nedokázal ho kontaktovat a tím udělat první nápravný krok. V srdci cítil, že tohle bude muset nechat jen a jen na Kubovi. Nechat ho, aby se ukázal sám, pokud by měl zájem o to si promluvit.

Jako už tolikrát, zvedl se ze své židle a vyšel z ordinace s dalším ošetřeným pacientem a jeho kartou.

„Objednejte tady pana Nováka na cystoskopii. Máme ještě někoho objednaného na dnešek? Potřeboval bych si na moment odskočit,“ zeptal se sestry přebírající od něho pacientovu kartu.

„Máme, za pět minut. Tady ale paní Skřivánková je akutní případ od doktorky Kubíčkové,“ kývla sestra k ženě sedící na židli kousek od ní. Martin drobnější bolestí se kroutící ženu úplně přehlédl. Bez váhání ji přijal. Leona Kubíčková byla lékařka, která své pacienty místo řádných vyšetření raději dopovala léky a pak se divila, že na ni sem tam přišla nějaká stížnost za zanedbání péče. Nedivil by se, kdyby i tohle byl ten případ.

Vyšetřit paní mu trvalo bezmála čtvrt hodiny. Kvůli rozsáhlému zánětu musel jednat rychle. Vypsal pro paní všechny potřebné žádanky a papíry a poslal ji na příjmovou část pacientů k hospitalizaci na urologické oddělení jejich nemocnice.

Pak okamžitě zamířil směr toalety. Dalšího pacienta si nechal poslat do ordinace.

***

Bylo to pro něj jako čekání na rozsudek smrti. Seděl tam asi půl hodiny. Včasné příchody měl natrénované už z práce. Na jedné z židlí seděl starší pán kolem šedesátky. Pod jeho pátravým pohledem se mírně ošil. Víc si muže nevšímal.

Seděl a koukal do mobilu. Nervózně poklepával nohou a ptal se sám sebe, zda to byl dobrý nápad tam jít. Klidně mohl počkat, až Martinovi skončí služba. On se ale rozhodl pro takovou praštěnost.

Pacienti se střídali. Když odešla i žena s tváří děsivě bílou a sestra si ho zavolala k sobě, tepovka mu vyletěla nahoru. To byla ale blbost!

U sestřičky nastal základní opis údajů z průkazky a několik jednoduchých otázek. U té, co ho přivádí, trošku znervózněl. Vlastně víc, než jak nervózní do té chvíle byl. Co jí odpovědět? Přišel jsem si pokecat s doktorem? To by mi asi neprošlo, řekl si pro sebe. Odbyl ji tím, že své problémy pořeší jen s lékařem. Moc se na to sice netvářila, ale i tak ho do ordinace zavedla a zavřela za ním dveře.

Měl chvilku na to si to tam prohlédnout, když si pan doktor musel na moment odskočit.

Byla to ordinace jako každá jiná. Stůl, lehátko, různé přístroje. Jen okem přelétl na křeslo pod oknem. Věděl, že na takové se v životě neposadí. Zvědavost dítěte uvnitř něj mu však nedala a musel si to aspoň vyzkoušet. Jen se posadil a ve vteřině měl před sebou udivenou tvář blonďáka v lékařském plášti.

„No teda. Kohopak to tu máme? Už jsem si myslel, že ses rozhodl pro to nikdy,“ prohodil Martin a vložil si ruce do kapes. Kuba si všiml, jak mu v očích provokativně zajiskřilo.

„No, jo. Překvápko!“

„Takže ty jsi můj poslední pacient?“ zeptal se ho Martin a Kuba mu v odpověď přikývl. „Koukám, že už ses i nachystal. Měl bys ale vědět, že zrovna tam kalhoty nepotřebuješ. Hlavně, pokud jsi ženská, což ty nejsi. Nebo jo?“

„Vtipný! Moc se neraduj. Přišel jsem si to s tebou vyříkat,“ odpověděl mu Kuba a seskočil z křesla. Tváře ho začaly docela pálit z uvědomění, že byl nachytán při činu.

„Vyříkat? Tady? Během ordinační doby? To asi moc nepůjde.“

„Kdy jindy? Nevím, jaké máš služby. A nemám tvé číslo, abych se s tebou domluvil. Takže jsem to udělal takhle,“ zašklebil se Kuba. Na Martinovo upozornění, že je jeho chyba, že si ho nevzal, když mu ho chtěl dát, se ušklíbl znovu.

„Aha, takhle strašně chytře ses objednal. A na prohlídku,“ provokoval ho Martin.

„Objednal jsem se na konzultaci, ne na prohlídku! A konzultace je co? Komunikace mezi lidmi o něčem, ne? Takže si od toho nic jiného neslibuj,“ odfrknul Kuba a zvedl bradu.

„No, v lékařské terminologii to znamená, že má člověk nějaký problém, o kterém s lékařem chce mluvit. Popřípadě i podstoupí nutné vyšetření,“ odpověděl mu Martin klidně. Pak se rozešel ode dveří, u kterých celou dobu stál, a usadil se na židli za stolem.

Kuba ho nehnutě pozoroval, než se rozhoupal a sedl si na lehátko vedle stolu. Martin se k němu na židli pomalu pootočil s rukama založenýma na břiše. Jasně to říkalo: Tady velím já! Takže půjdeš!

„Já ale žádné vyšetření nechci! Nic mi není. Přišel jsem jenom, abychom si promluvili,“ začal ze sebe chrlit s obavou, že udělal pěknou blbost. Navíc, když se Martin kouknul na monitor a kartu pacienta nesoucí jméno Jakub Polášek.

„Já jsem ale v práci. A v práci musím dělat svou práci. Nemůžu se jen tak vykecávat. Teda, až na kladení otázek týkajících se zdravotního stavu. A jelikož ses nahlásil jako pacient, jsem teď přímo povinnej ti udělat vstupní vyšetření,“ mrknul na něj Martin se lstivým pousmáním.

„Do háje!“ znervózněl Kuba a měl chuť odejít. „To si nemůžeme jen promluvit?!“

„Můžeme, ale až po prohlídce.“ Martin vzal kartu do ruky a poklepal na Kubovo jméno. „Na tos asi nepomyslel, co? Když jsi sestře diktoval základní údaje,“ mrknul na něj.

Kubovi konečně došlo, že vlezl sám sobě do pasti. Martin měl pravdu. Kdyby se neobjednal, nic do karty nezadal a jen se zeptal, kdy Martin ordinuje, nejspíš by teď neměl problém.

„Jo, to mě nenapadlo. A co kdyby sis třeba něco vymyslel? To by nešlo? Prostě tam napsat něco a nemuset nic jiného?“ zamumlal Kuba. Tváře mu doslova hořely, když došel k Martinovu stolu a sedl si na židli.

Odpověď znal sám. Nemohl! Nejspíš by za zfalšované lékařské záznamy Martin přišel o práci nebo možná i o lékařský titul. A to by mu Kuba neudělal. Takhle by ho nedokázal potrestat, když byla chyba na obou stranách.

Po několikaminutovém ujišťování, že to nebude bolet, na vyšetření přistoupil.

***

Ten den je samé překvapení, říkal si Martin, když se vrátil z toalety a v ordinaci mu na jednom křesle seděl důvod jeho týdenní frustrace. Nedokázal v sobě udusit tu škodolibou radost z toho, že ho má u sebe. U sebe v ordinaci. A ještě k tomu na gynekologickém křesle. Vážně se mu chtělo při tom pohledu smát.

Kuba měl nejspíš v plánu si s ním promluvit, jen trošku nedomyslel detaily. To ho pobavilo ještě víc. Ano, klidně by ho mohl propustit bez zpovídání a vyšetření. Nechtěl však riskovat problém, když už si dala sestra tolik záležet s vypsáním karty.

Kouknul do ní a přečetl si celé Kubovo jméno. Jakub Polášek. Věk si spočítal přesně na dvacet pět let. Tak mladý a už lítá s letadlem? Klobouk dolů, pomyslel si, aniž by si uvědomil, že ke Kubovi právě pocítil obdiv.

Dál pak pokračoval v provokaci mladého pilota a zároveň si užíval jeho rudnoucí tváře. Možná si to Kuba neuvědomoval, ale takhle vyděšeně vypadal opravdu sexy.

Myslel si, že přemluvit Kubu k vyšetření se mu nepodaří. Sám sebe pak proto v duchu plácal po rameni, že to zvládl. Začal mu klást otázky. Zprvu o rodinné anamnéze. Zda někdo z mužské části jeho rodiny měl nějaké větší potíže s prostatou nebo jiné zdravotní problémy.

Znovu si přečetl Kubovo příjmení. Bylo mu trochu povědomé. Polášek. Muž kolem padesátky. Ihned vyhledal jeho kartu v počítači.

„Není tvůj otec náhodou Radim Polášek?“ zeptal se Kuby a zkoumavě si ho prohlédl.

„Jo, je. Proč?“ podivil se Kuba a sjel ho nechápavým pohledem.

„Ale jen tak,“ mávl nad tím rukou a zahleděl se na Kubu.

Měl v té chvíli jasno. Sice chtěl udělat jen základní prohlídku, ultrazvuku se ale tenhle kluk nevyhne.

„Další otázka. No, sexuální preference jsou asi jasné, takže dál. Kolik sexuálních partnerů jsi měl? A kdy naposledy došlo k pohlavnímu styku?“ zeptal se pilota, který se k odpovědi moc neměl.

„A to jako chceš vědět proč? Abys věděl, na čem jsi? Nebo co ti ode mě hrozí? Nebo proč jako?!“ štěknul po Martinovi.

„Protože to musím zadat do tvé karty. Jsou to základní otázky, ze kterých pak budeme vycházet, co se týče možných zdravotních problémů. A taky mě to osobně zajímá. V tom lhát nebudu,“ mrknul na Kubu a sledoval jeho vnitřní boj. Jak uvažuje, co říct a neříct.

„Jo, aspoň v něčem!“ zaznělo do napjatého ticha podrážděně. „Pět,“ doplnil pak a Martin si číslo ihned zapsal. Ten počet ho mírně překvapil. Druhou poznámku v duchu ignorovat ale nedokázal. Tuhle záležitost si vyřeší později.

„Kdy naposledy?“

„To snad víš moc dobře, ne?!“ zavrčel na něj Kuba a okamžitě stočil pohled ke dveřím. Martin nad tím pozvedl obočí a koutek úst. Takže jsme na tom stejně, koukám, pomyslel si a zapsal datum jejich setkání ve Vídni. Nemusel to ani počítat nebo hledat v kalendáři. Moc dobře si ten den pamatoval. A tu noc taky.

„Používáš ochranu při pohlavním styku?“ zeptal se Martin a v té chvíli toho docela litoval. Mít v očích nože, nejspíš by ho Kuba probodnul pohledem.

„Samozřejmě, když na ni náhodou nezapomenu. Nebo někdo jinej, že?“ vyštěknul tak, že se během vteřiny v ordinaci objevila vyděšená sestřička.

Martin ji ujistil, že je všechno v pořádku, a po krátkém přesvědčování, že už ji nebude potřebovat, ji pustil domů.

Během domluvy se sestrou zaregistroval, jak mezi nimi Kuba s otevřenou pusou přejíždí očima. Jako by se ji snažil pohledem přimět zůstat. Nepodařilo se mu to. Sestřička za sebou práskla dveřmi ordinace. Po chvilce i sesterny.

„Dobře, napíšu, že většinou ano,“ pronesl do ticha a dostalo se mu dalšího zamračení.

***

„Jo, většinou jo!“ zavrčel Kuba k Martinovi.

Celý nesvůj se na židli ošíval. Musel Martinovi sdělit všechny informace o jeho intimním životě, což nebylo zrovna příjemné. Dokonce i o tom, že po jejich setkání ve Vídni s nikým nespal. Na to by mu nejspíš odpovědět nedokázal. Nedokázal by jen tak přiznat, že mu zamotal hlavu.

Dostal ještě pár nevinných otázek, než ho Martin poprosil natáhnout se na lehátko. Koutkem oka ho při svém přemísťování sledoval. Jak vstává ze židle, aby mu následně prohmatal břicho. Pak si na něj vzal ultrazvuk a studivý gel.

Přejížděl mu sondou po břiše a tím gel roztíral. Sem tam pronesl nějaký lékařský obrat a upozornění. Moc to ale nevnímal. Byl zahleděný na strop, když pak Martin znovu promluvil: „Mrzí mě to.“

„Cože?“ škubnul sebou Kuba a pootočil tvář k blonďatému lékaři. Měl pocit, že špatně slyší.

„Mrzí mě, že jsem ti lhal o své práci. A taky mě mrzí, že jsem tebe nazval lhářem. Na té chodbě jsi měl pravdu. Byl jsem pokrytec,“ usmál se na něj Martin provinile.

Trošku to Kubovi vyrazilo dech a vzalo řeč. Opravdu moc nepočítal s tím, že by od něj tahle slova slyšel. Anebo se jen bál, že je neuslyší. Byl díky tomu myšlenkami tak mimo, že přeslechl Martinova další slova. Vnímal jen jeho naprázdno pohybující se rty a to, že mu podává papírové ubrousky. Jako robot si je vzal, sedl si a utřel si břicho.

„Co jsi říkal? Nějak… jsem tě nevnímal,“ zeptal se provinile blonďatého doktora.

„Říkal jsem, že všechno vypadá dobře. A taky, že si máš jít za plentu sundat kalhoty a spodní prádlo. Čím dřív dokončím to vyšetření, tím dřív oba vypadnem,“ usmál se na něj Martin s šibalským mrknutím oka.

„To jakože se mám svlíknout a… a…,“ zakoktal se Kuba a znovu zrudnul. Už od otce věděl, jak to při urologické prohlídce probíhá. Jen doufal, že tuhle možnost Martin vynechá.

„Jo. Neboj, neuvidím nic, co bych ještě neviděl,“ zakřenil se Martin skoro až ďábelsky a on měl chuť mu za tu větu omlátit židli o hlavu.

Ale poslechl. Zašel za plentu a s lehce chvějícíma rukama ze sebe stáhl kalhoty i boxerky. S rukama zakrytým rozkrokem se vrátil zpátky.

Cítil se strašně trapně? Hloupě? Jedno bylo jisté. Měl chuť se propadnout do země, jak byl rudý až na zadku.

Martin se před něj posunul na židli a zašeptal: „Neboj, budu něžný. Ruce pryč.“ Kuba jen převrátil oči a ruce spustil podél těla. Nervózně se kousal do rtu. Martin si zatím s výrazem masového vraha nasadil lékařské rukavice.

Byl něžný, jak slíbil. Možná až moc. Kuba děkoval tomu, že sestřička nezůstala a nechala je o samotě. Začaly ho brnět svaly a krev zrychlovala proudění v těle. Martin vzal do ruky jeho penis a ze všech stran si ho začal prohlížet. Brnění těla se stupňovalo.

Jen na moment zavřel oči, když mu Martin stáhl předkožku a věnoval se kontrole a prohmatání žaludu.

„Všechno vypadá normálně a v pořádku. Žádné bulky, zarudnutí ani otok,“ komentoval prohlídku.

Kuba ucítil, jak se mu po tom prohmatání a slovech hrne krev dolů, do rozkroku. I když občas Martin víc zatlačil, jeho to nebolelo. Spíš naopak. Snažil se to v sobě držet, jak to šlo. Slabé zasténání mu ze rtů nakonec přece jen uniklo.

Martinovy prsty se na malou chvíli zastavily. Otevřel oči a shlédl dolů. Zastyděl se nad sebou, když viděl, že je napůl tvrdý. Martin si pohled na to, co to s ním dělá, nejspíš užíval. Divně se na něj uculoval.

„Jsi nějaký citlivější na dotek. Ale nevidím to jako nějakou dysfunkci,“ prohodil k němu pobaveně. Kuba měl jasno. Ten parchant si to vážně užíval! Užíval si pohled na to, jak se před ním stydí a že stačilo pár doteků, aby z něj byl dokonale vyřízený.

„Sklapni! Už… už budeš hotovej?“ zoufal si Kuba.

„Ještě chybí jedna maličkost,“ odvětil Martin.

„Jaká?“ zeptal se Kuba vyděšeně.

„Otoč se, polož se trupem na lehátko a vyšpul na mě zadek,“ dostalo se mu jenom odpovědi, než uviděl Martina, jak si na jeden z prstů vymáčknul trochu gelu. Kde se mu v ruce ta tuba vzala, vážně nechápal, a zároveň se zhrozil představou…

„Co chceš dělat?!“

„Co asi? Musím ti ještě zkontrolovat prostatu. Zda je všechno, jak má,“ odpověděl mu Martin vážně. On však viděl v jeho tváři, že se na to vysloveně těší. Těší se, až…

Kubovi moc možností ale nezbývalo. Přemýšlel nad vším, čím by Martina zkusil nějak přemluvit, aby to nedělal. Měl ze sebe strach. Ze svých snů. Z toho, že se udělá, když se ho uvnitř jen lehce dotkne.

Nakonec se ale poslušně otočil, položil se na lehátko a zadek Martinovi nastavil přesně před jeho obličej.

Snažil se uvolnit, jak to jen šlo. Byl ale napjatý, rozhozený a… vzrušený.

***

Martinovi ta situace přišla docela vtipná. Zároveň nemohl popřít, že ho nenechávala chladným a necítil pnutí v rozkroku. Připadal si trochu blbě. Vědomí, že ho vzrušilo dotýkání se Kubových citlivých míst v jiné situaci než té sexuální, mu přišlo divné. A další ještě musel prozkoumat. Teda zkontrolovat! Soustřeď se!

Mírně zatlačil a dostal se do jeho těla. Cítil, jak se napnul a mírně stáhnul, když mu prstem projel po prostatě. Do ticha místnosti se ozvalo vzrušené zakňourání. Nevěnoval tomu pozornost. V ordinacích se jim tohle stávalo běžně.

„Hele, tohle by sis neměl zas tolik užívat. Snažím se tě tady vyšetřit!“ okřikl Kubu Martin pobaveně, když zakňoural znovu.

„Tak… tak mi na ni sakra přestaň tak tlačit!“ procedil k němu Kuba skrz zuby a jeho tím rozesmál.

„Musím. Když to neudělám pořádně, budu za fušera. A pššt! Nebo si budou lidi myslet, že tě tu morduju. Zdi tu nejsou zas tak silné,“ řekl Martin klidně a zadíval se z okna. Kubovo zavrčení, že mu to dělá schválně, odkývnul.

Snažil se soustředit na jakoukoliv nesrovnalost Kubova uzlíčku nervů. Přejížděl po něm pořád dokola. Vnímal chvění Kubova těla, zatímco došel k výsledku, že je vše v pořádku. Víc v pořádku, než jak bylo v jeho kalhotách. Vůbec si neuvědomil, co ta prohlídka dělá s ním samotným. Neustále se snažil soustředit, aby u svého pilota nic nezanedbal. Na sebe ale zapomněl. Na to, co v něm mladý muž před ním probouzí.

Ještě párkrát přejel Kubovi po prostatě a poslechl si tiché vzdechy. V srdci se mu rozlévala potřeba mu být ještě blíž a slyšet ho víc. Toužil ho zvednout a políbit. Mít ho u sebe.

Ustal s pohybem prstu a pomalu ho vytáhnul. Trochu poodstoupil a sundal si rukavice.

Najednou mu došlo, že už ani tak nevyšetřoval, jako spíš přiváděl Kubu a sebe k šílenství. Stále tu však viselo něco, co si potřebovali oba ujasnit. A on to celé nechtěl pokazit.