Poleť se mnou VII.

Ležel na boku vedle Kuby a sledoval jeho spící tvář. Přejel mu po ní lehce prsty a usmál se. Přesně tak, jak to udělal i ve Vídni, když se brzo ráno probudil. Probudil a bláznivě se do něj zamiloval. Nic jiného to ani být nemohlo. Bylo to jediné vysvětlení, proč mu v jeho blízkosti tak moc buší srdce. Povzdechl si, přisunul se těsně ke Kubovi a políbil ho. Nejspíš byl taky vzhůru. Reagoval okamžitě mírně zvednutým koutkem úst, než se mu vtiskl do objetí a spal dál. Ještě chvilku na něj Martin koukal. Pak ale taky zavřel oči. Bylo moc brzo na vstávání.

Ze snů ho vytáhlo zvonění. Ohlédl se po svém mobilu, sotva se znovu probral. Až po chvilce mu došlo, že to není zvuk vyzvánění, nýbrž zvonku. Zpozorněl a modlil se, aby se Kuba probudil. Ten se ale jen přetočil, něco zamumlal a víc nic. Spal, jako by ho do vody hodili. Jeho byt to nebyl a podle vytrvalého mačkání jistého tlačítka usoudil, že návštěva jen tak neodejde. Natáhl ruku a zkusil s Kubou zatřást.

„Kubo! Kubo!“ Bez reakce. Sakra, zaklel v duchu a vstal. Když došel ke dveřím ložnice, uslyšel rachocení klíčů. Někdo byl v bytě. Ozval se ženský hlas. Jiný, než jaký měla Kubova sestra. Ohlédl se za tím lenochem v posteli a zaklel. Zvuky kroků se blížily ke dveřím. Rychle na sebe natáhl košili a trenýrky a vyšel z pokoje.

„Ehm, dobrý… den,“ zůstala stát starší žena v očividném překvapení. Přejížděla po něm očima, zatímco on se mohl hanbou propadnout při zapínání knoflíčků košile. Podle nepopíratelné podoby byla tato starší žena Jakubova máma. A Martina ani ve snu nenapadlo, že se s ní seznámí tak brzy.

„Dobré ráno,“ usmál se na ni rozpačitě.

„Omlouvám se. Můj syn?“

„Spí a mě vzbudil zvonek. Jeho jsem se sice pokoušel vzbudit, ale…,“ podrbal se na hlavě a žena místo odpovědi vědoucně přikývla. Ještě jednou si ho prohlédla, než se konečně usmála.

„Hmm, jste mi povědomý. Ale odkud?“ ukázala na něj prstem a Martin okamžitě zrudnul. „No, to je jedno. Dáte si kávu, než ten lenoch vstane? Jsem Karin, mimochodem,“ natáhla k němu ruku a on jí to gesto opětoval. S rychlou omluvou se pak vrátil do ložnice a postavil se nad tvrdě spícího Jakuba. Musí ho přece nějak dostat mezi živé!

„Do háje, Jakube! Tvoje máma je tady!“ zatřásl s ním opatrně. Dostalo se mu však dalšího zabrblání. S odfrknutím, že mu za tohle zaplatí, se vydal za Karin do kuchyně. Našel ji stát u kuchyňské linky s právě dovařenou konvicí vody v ruce. Zalévala jim oběma ranní dávku kofeinu. Nejspíš se snaží prolomit ledy, napadlo ho.

„Zkoušel jsem ho vzbudit, ale je úplně tuhý. Jako chápete mě? Že spí. Tvrdě,“ mumlal Martin nejistě.

„Chápu. Sladíte?“ otočila se k němu a znovu si ho prohlédla. Mohl si na sebe natáhnout aspoň ty kalhoty. Kalhoty, které se mu během noci v ložnici někam schovaly.

„Martin, jsem Martin. Půl lžičky, prosím,“ přešlápl nejistě.

„Martin? Hm.“ Natáhla se pro sáček s rohlíky ležící na desce a otevřela ledničku. Vytáhla z ní máslo a salám. Martin celé její počínání sledoval.

Jen na moment na něj pohlédla a on měl pocit, že nejspíš stále uvažuje nad tím, odkud ho zná. Doufal, že si nevzpomene. Nebo aspoň v to, že neviděla jeho obličej na kamerovém záznamu z kuchyňky. Nebo snad kouká na to, jak nepatřičně vypadá? Prosil všechny svaté, aby se Kuba konečně vzbudil a nějak ho zachránil. Oblévalo ho horko. Dlaně se mu potily. Připadal si jak na pranýři, když postával vedle téhle ženy. Osobně ji neměl šanci potkat a zrovna tahle situace mu přišla až nepříjemně trapná.

„Co děláte, Martine? Čím se živíte?“ zeptala se, když rozkrojovala rohlíky, které následně namazala máslem. Vytáhla ho tím z jeho zamyšlení.

„Jsem doktor. Urolog, přesněji řečeno.“

Zvláštně se při zmínce o jeho práci zatvářila. Do rohlíku plátek po plátku naskládala šunku. Vypadala opravdu uvolněně při každém pohybu ruky. Přichystanou snídani mu pak podala. Nevěřícně na ni s díky zíral. Myslel si, že chystá jídlo sobě nebo Kubovi, ne jemu. Mohl si klidně vzít i něco sám. Ale proč ne? Hotové jídlo neodmítne nikdy.

„Děkuji.“

„Nemáte zač. Urolog? A kde?“ vydechla a nasměrovala ho do obývacího pokoje jejího syna.

Martin jí během ukusování jídla a upíjení kávy popsal práci v nemocnici. Řekl jí o tom, že dva dny v týdnu pracuje na poliklinice a zbytek má rozdělený mezi ambulanci a pohotovost. Netvářila se při tom moc nadšeně. On taky nebyl. Sice jich bylo v nemocnici dost, ale občas měl práce opravdu nad hlavu, když jim někdo vypadl.

„Trošku moc práce pro jednoho člověka, nemyslíte?“ zapochybovala o něm a on nějak nevěděl, kam tím směřuje. Snažil se ji utěšit tím, že vlastně nedělá víc než normální doktor. Díky počtu lékařů na oddělení mu vycházely směny tak, že míval a mívá pravidelná volna.

„Nebojte. Nesním vás za to. A vážně vás za to nesoudím, když sama trávím spoustu hodin za kniplem. Jenomže Kuba už má za sebou jednu moc špatnou zkušenost s lékařem. To už ale určitě víte.“ Karin se opřela lokty o kolena a zadívala se do dálky. Tak přece, řekl si Martin pro sebe. Od první chvíle měl tenhle pocit. Pocit, že nad opatrností jeho pilota visí opar špatné zkušenosti. Teď se mu to konečně potvrdilo. A taky mu došlo, že se na to bude muset zeptat. Jeho, ne jí.

„Je to moc hodný kluk. I když trošku praštěný, po mně.“

„Jsem si říkal, po kom to má. Nic proti vám,“ uchechtl se a ona s ním.

„Takže ani vás toho neušetřil?“

Chtěl jí na to něco odpovědět. Třeba popsat svou vlastní zkušenost, ale přerušil ho rozespalý hlas za nimi.

***

Oddával se nádhernému snu, než ho z něj vytáhl zvonek. Snažil se ho ignorovat. Stejně jako Martinovy pokusy o to ho vzbudit. Však ten člověk určitě brzy zase odejde, řekl si pro sebe a víc se zakutal pod peřinu. Se zavřenýma očima poslouchal šramocení. Tak moc se mu nechtělo vstávat. Podivil se, když Martin neignoroval ten otravný zvuk, z postele vstal a šel otevřít.

Vytřeštil oči a doslova zmrznul, když se ozval mámin hlas. A že jí Martin odpovídá.

Poslouchal jejich tichý rozhovor. Napnul se ve chvíli, kdy se ozvalo cvaknutí kliky. Zavřel oči a snažil se klidně dýchat. Další Martinův pokus ho vzbudit. Bylo mu z toho do smíchu a zároveň se bál, co se bude dít dál. Co když si máma pamatuje Martinovu tvář?

Před očima měl znovu obraz své mámy, jak ho vyslýchá.

Po příletu z Vídně jeli rovnou k ní domů. Cestou se ho na tu scénku moc neptala. Doma to ale bylo mnohem horší. Usadila si ho za stůl v kuchyni. Ruce zkřížila na hrudi a kladla jednu otázku za druhou: Kdo je ten muž? Cos mu provedl, že jste se tam hádali? Proč jste se líbali, když ho neznáš? Je to mezi vámi vážné? Je hodný?

Chtěla vědět úplně všechno. On jí pořád opakoval, že to nebyl nikdo důležitý a nemá to řešit. Moc se jí to nelíbilo, ale nechala ho nakonec být. Poznala, že ze svého syna nic nedostane. Aspoň ne hned.

Věděl, že se to nedělá, ale sotva byl čistý vzduch, opřel se uchem o dveře a poslouchal jedno velké ticho. Zvědavost byla silnější než jeho vůle, když hlasy zesílily. Jsou v obýváku, došlo mu. Nakonec to nevydržel, odlepil se ode dveří a oblékl se.

Potichoučku našlapoval, když vyšel z ložnice a slyšel kousek Martinova a mámina rozhovoru.

Zasmál se potichu, když začala Martina zpovídat. Takže na to ještě nepřišla, prolétlo mu hlavou. Když slyšel, že se jejich rozhovor stáčí nebezpečným směrem, vylezl z úkrytu.

„Víš, co se, mami, říká? Kdo je zvědavej, bude brzo starej. A to nechce nikdo z nás, ne?“ políbil ji na tvář. Pak se natáhl k Martinovi. Ten si nejspíš myslel, že mu chce taky dát pusu, protože se nahnul a čekal. Teda až do chvíle, kdy mu Kuba sebral snídani z talíře a odtáhl se.

„Drzoune!“ vylétlo jí z pusy a ohnala se po něm. „Co mu to bereš?!“

„Mám hlad,“ odvětil Kuba s plnou pusou.

Obešel sedačku a mámu objal. Pak si sedl do tureckého sedu mezi ni a Martina, který střídavě sledoval svůj prázdný talíř a jeho, jak si vychutnává poslední namazaný rohlík.

„Tak si máš jít namazat. Tohle jsem nachystala Martinovi,“ kárala ho a on se jen usmíval.

„A má to dobrý,“ přikývnul Kuba a mrknul očkem po muži sedícím vedle něj. V boxerkách. Rudý od ucha k uchu. S povytaženým obočím a mírným úsměvem dodal: „A ví, kde je kuchyně.“

„Já bych tě praštila,“ prskla máma a Kuba cítil, jak mu vlasy lízla její ruka.

„To je dobrý. Ať si dá. Je prý ještě ve vývinu, tak jíst potřebuje,“ ozval se Martin.

Kuba se otočil s plnou pusou k němu a zamračil se. Žvýkal další sousto a poslouchal, jak si z něho ti dva utahují. Měl však velkou radost, jak si jeho máma s tímhle sexy chlapem rozumí. A on s ní. Nečekal, že si okamžitě sednou. Jeho bývalý přítel Marek si s jeho mámou vůbec nepadli do oka. Měl proto strach, aby se totéž nestalo u Martina.

„Mimochodem… Dobré ráno,“ naklonil se k Martinovi, když konečně dojedl poslední sousto, a políbil ho. Potřeboval ranní pusu a tu si taky vzal. Vůbec ho netrápilo, že má vedle sebe jednoho ze svých rodičů. Že na ně máma musí koukat.

Využil toho a před dalším polibkem zašeptal k Martinovi: „Seš si vědom toho, že před mou mámou sedíš v boxerkách, že jo?!“

„Jo!“ zavrčel mu Martin potichu do rtů.

„A já už vím!“ vyhrkla Karin s výrazem, jako by právě vyhrála v loterii. „Vy jste pan Nikdo! Že ano? Pan Nikdo z letadla!“ ukázala na Martina prstem a šibalsky se u toho zatvářila. To ale její syn neviděl, protože zrovna na Martina vytřeštil oči a on zase na něj.

„Já vám to vysvětlím,“ začal se Martin bránit hned, co se od něj Kuba mírně odtáhl.

V duchu se Kuba modlil, aby z toho nebylo kázání nebo další výslech. Ty totiž opravdu rád neměl. A Martinův by mu byl o něco nepříjemnější. Měl ale smůlu. Nebyla by to jeho máma, aby něco nevyvedla.

„Takže Martin je tedy vaše pravé jméno? Kuba mi ale řekl, že se jmenujete Nikdo. Takové pěkné jméno a takhle ho poplést, Jakube,“ spráskla ruce a Kubu to donutilo k ní otočit hlavu.

Koutky jí cukaly. Došlo mu to opravdu rychle. Nezlobila se. Naopak. Ona si z něj normálně utahovala. Jak je to možné? Nechápal. Pak uslyšel z druhé strany další zvuk zadržovaného smíchu. Pohlédl na Martina. Opíral se loktem o opěradlo a zakrýval si pusu dlaní. Začínal být rudý ve tváři.

„Jo, jen se smějte! Hlavně, že předtím ani jednomu do smíchu nebylo,“ zavrčel k oběma svým milovaným a trucovitě se opřel o opěradlo. Hlavu zaklonil a prosebně zvedl dlaně: „Za co mě trestáš?“

Pak mu to došlo.

„Co tady vlastně děláš? Vždyť letíme až zítra odpoledne,“ zvedl hlavu a podíval se na mámu, zatímco ho Martin pohladil po noze. Chytil mu ruku a propletl si s ním prsty. Její pousmání nad gestem mu neušlo. Ani to, jak najednou zrudnul.

„Ještě se mě tak hloupě ptej. Přijela jsem tě vyzvednout. A neříkej mi, prosím, že jsi zapomněl na dědovu oslavu!“ zavrčela přísně.

Plácl se dlaní do hlavy. Tohle se mu z ní úplně vykouřilo. Kvůli komu taky? Měl tolik starostí s Martinem, že se mu dědova oslava jednoduše zasunula v paměti někam hodně daleko. Stejně ale nechápal, jak na to mohl zapomenout. Na jednoho z nejdůležitějších lidí svého života.

Došlo mu, proč tam máma je. Byli domluvení, že ho vyzvedne, zajedou domů pro tátu, ona se převlékne a pak spolu vyrazí k dědovi. Tam se měli sejít se zbytkem rodiny.

Seděl se svěšenou hlavou a poslouchal kázání, protože přiznal, že zapomněl i na dárek. Ještěže byla jeho máma tak duchapřítomná. Nebo spíš, že svého syna znala a ten dárek koupila místo něj. Mohl si aspoň oddechnout, protože by stejně nevěděl, co dědovi dát.

Co bych tak dal k narozeninám Martinovi? Napadlo ho. Musí zjistit, kdy je má a co má rád.

Nejspíš nad tím dumal dlouho, protože ho probral až prudší stisk ruky. Ohlédl se na muže vedle.

„Pojedete s Kubou, že ano?“

„Kam se mnou má jet?“ zeptal se nechápavě Kuba. Máma nad jeho zaujatostí nad tématem zakroutila hlavou a zamračila se.

„Prý mám jet s tebou… na tu oslavu. Pak nebudete skoro celý týden doma, tak abych si tě prý užil,“ zamumlal Martin a hodil na Kubu štěněčí oči.

Kuba ničemu nerozuměl a seděl tam s otevřenou pusou.

„Ne neberu jako odpověď,“ řekla pak Karin s prstem namířeným na Martina. Vstala z gauče a vydala se do chodby, kde se bez dalšího slova obula. Kuba znovu pohlédl na muže vedle sebe a smýknul rameny. Vstal a došel s Martinem v závěsu za mámou.

„No nic. Pojedu napřed a vyzvednu tátu. Vy pak dojedete. Zvládnete dojet, že ano?“ ujišťovala se.

Kuba se podíval na Martina, který se s vykulenýma očima koukal na něj. Věděl, že si tím u něj podepíše ortel. A bude to muset nejspíš žehlit. Měl ale velkou radost z vědomí, že tam nepojede sám. Z mladší generace, jeho generace, tam mělo být sice několik jeho bratranců, možná sestřenice a jeho sestra. Všichni však měli své drahé polovičky. On jediný by tam byl bez doprovodu. Teda až na mrňata. A máma měla pravdu. Týden se neuvidí, protože kdo ví, jaké pak měl Martin směny. Ty musí z Martina nějak dostat.

„Ona je kapitánka a ta se musí poslouchat. Jo, dojedem,“ řekl mámě rozhodně a smýkl rameny k Martinovi, když už stála u výtahu. Usmála se na ně a ztratila se ve dveřích od výtahu.

***

Je to jen sen, Martine. Stále spíš a tohle se ti zdá, říkal si, když seděl na sedačce vedle Jakuba a tisknul mu ruku. Ze začátku si myslel, že to bude opravdu nevinný rozhovor. Tomu, co se z toho vyklubalo, uvěřit nemohl.

On? Měl jet s Kubou na oslavu narozenin člověka, kterého vůbec nezná? Navíc člověka, který je součástí Kubovy kdovíjak velké rodiny. A on se tam s nimi měl jet seznámit, protože by ho Karin nejspíš hnala, kdyby se tam s jejím synem neukázal.

Vždyť spolu ani pořádně nejsme a už se mám seznamovat s jeho rodinou? Do čeho jsem se to uvrtal? Co když to mezi mnou a Kubou nevyjde? Co se mnou ta rodina pak udělá? Ptal se sebe, když pak stál a koukal na zavřené dveře od bytu a na Kubova záda.

Kuba se k němu otočil s provinilým výrazem.

„Promiň,“ pípnul a usmál se. Dokonalé neviňátko. „Bude to fajn, uvidíš. Můžeš to brát jako další krok k odpuštění. Vážně,“ mrknul na něj. Martin nevěděl, jestli ho má za to na místě přetrhnout vejpůl, nebo ho opřít o stěnu, sundat mu tepláky a… Zatřásl nad tou druhou možností hlavou.

„Ty jsi mi proradnej manipulátor,“ sklonil hlavu nakonec a začal tlačit Kubu na zeď vedle dveří.

„No, jinak to nešlo. A ber to pozitivně. Teď se se všema seznámíš a rovnou se rozhodneš, jestli ti za ty nervy stojím,“ zazubil se jeho pilot a on nad ním jen přimhouřil oči.

Něco na tom bylo. Na první části věty. Chtěl ho. A teď se mu naskytla šance ukázat Kubovi, jak moc. A ani sebepraštěnější rodina by mu to nevymluvila. Nezměnila by jeho názor. Ten cit, který si moc dobře po předešlé noci uvědomoval, tam prostě byl. A byl hluboký a silný.

Díval se na Kubu sotva z pár centimetrů. On se pod jeho pohledem ošíval, ale očima před ním neuhnul. Martin se sklonil o kousek níž.

„Dobře. Ale taky mám přání. Takové malé na oplátku za mou velkou oběť,“ vydechl kousek od Kubových úst.

„Jaké?“ zeptal se ho nejistě on. Martin se usmál a chytil spodní lem Kubova trička.

„Zvedni ruce,“ kývnul k němu. Kuba si ho chvíli prohlížel, ale ruce poslušně zvedl.

Triko bylo během pár vteřin na zemi. Martin viděl, jak se jeho pilotovi v zelených očích mihlo pochopení. Jak se mu v nich zablýsklo očekávání. Přejel Kubovi prsty po pevném hrudníku a břiše. Dvěma z nich zajel pod další kousek oblečení.

„Drž,“ další příkaz a tentokrát šly dolů tepláky i s boxerkami. Neuhnul pohledem od toho Jakubova, když klesal na kolena.

„Víš, že nemáme moc času, že jo?“ zeptal se ho Kuba mírně rozechvělým hlasem.

Martin se z kleku pomalu zvedal. Dlaněmi přejížděl po nahém těle. Sem tam mu uštědřil pusu, sem tam slabé kousnutí a občas ho po kůži pohladil jazykem. Dělal to tak dlouho, dokud neucítil, že se hrudník pod jeho doteky začíná zvedat rychleji.

Došel až k jeho ústům. Do dlaní chytil jeho tvář a otřel se svými rty o ty jeho. Prsty znovu klouzal po nahém těle. Přejel jimi po Kubových bocích, než jednou rukou zabloudil k jeho rozkroku. Kuba se zhluboka nadechl a kousnul se do rtu a Martinovi to přišlo opravdu hrozně sexy.

Usmál se, když ucítil, jak natěšený tam dole jeho pilot je. Přejel dlaní po celém jeho tvrdém mužství a lehce stiskl. Kuba mu do tváře vydechl všechen vzduch z plic. Po dalším pohlazení a stisku nahlas zasténal.

Chvěl se pod jeho rukama. Zatnul mu prsty do ramen, když jen na moment pohyb ruky zrychlil a zintenzivněl. Martinovi došlo, že pokud Kubovi nezacpe pusu, nejspíš se lidi na chodbě budou hodně divit. Ve chvíli, kdy se mu Kuba chystal zakousnout do ramene, nejspíš aby utišil další zasténání, umlčel ho Martin polibkem.

Svým činem vykopal hrob jim oběma. Boxerky ho začaly hrozně tlačit. Škubalo mu v rozkroku a horko se mu rozlévalo celým tělem. Vykašlal se na všechno, nadhodil si Kubu do náruče a došel s ním do koupelny.

Postavil ho kousek od vany a pustil se s jeho pomocí do rozepínání knoflíčků košile. Oblečení ze sebe skoro až serval. Rozhlédl se po místnosti. Hledal něco, aby to Kubu nebolelo. A on si toho všiml, protože ho okamžitě nasměroval k jedné ze skříněk.

Myslel si, že se zblázní, když do něj začal pronikat. V noci si dali opravdu zabrat. Nebylo se proto čemu divit, že po pár minutách, několika trošku divočejších přírazech a následném vyvrcholení si pak zpocení a zadýchaní vzájemně odpočívali v náruči.

„Myslíš, že bys tu cestu mohl odřídit?“ uchechtl se Kuba Martinovi do ramene. A Martin se s políbením jeho krku začal smát naplno.