Pohromadě – Zrušený let

V Samuelovi jsem naznačila, že Dan se Samem jsou bratranci. Padl nápad, že by bylo fajn napsat, jak se ti dva sejdou. Následně padla otázka, zda Sam s Romanem zůstanou už navždy v L.A., nebo se vrátí do Česka. A v neposlední řadě, po zveřejnění posledního dílu pilotsko-doktorské povídky, padla další: Jak dopadl let Martina s Kubou do Londýna?

Snad se vám odpovědi na tyhle otázky budou aspoň trochu líbit.

Upozornění: Úvodní díl je trochu netradiční. Je rozdělen do tří částí podle postav ze sérií a částečně stylu, jakým byly psány. Další díly jsou… pracuje se na nich.

🩺🛫

„Tak tohle jsme si rozhodně nedomluvili, ty zrádce. Říkals, že poletíme jen do Londýna, a teď mi tu vykládáš, že si v tomhle počasí střihnem ještě další dva lety?! Že já tomu tvýmu svatouškovskýmu úsměvu věřil. Jsem idiot,“ vztekal se Martin, sotva se konečně sešli v letištní hale.

Měl taky proč se vztekat. Počasí za velkými prosklenými okny jasně říkalo, že si na londýnském letišti ještě nějakou tu dobu pobudou. Zatímco ve Vídni jim počasí přálo, tady se rozhodlo, že se zblázní.

Když přistávali, měli namále. S letadlem smýkal poryv sněhové fujavice. Zima se předposlední podzimní den hlásila o hlavní slovo. Silný vítr narážel do křídel letadla a Martina otřesy toho pekelného stroje doslova ukovaly v sedačce. S mírně vystrašeným pohledem a rukou pevně tisknoucí tu Kubovu seděl a ani nedýchal. Přesně o tomhle Kubovi celou dobu mluvil.

Jedinou útěchou pro něj byla přítomnost a utěšující slova jeho pilota, který s mírně podmračeným výrazem a nádechem nervozity těkal očima od Martina přes okénko ke dveřím pilotní kabiny.

Přes vlastní nervozitu však zůstal nohama na zemi. Nebo spíš nohama na podlaze letadla. Celou dobu Martina ujišťoval v tom, že máma i v tomhle počasí bezpečně přistane a nikomu se nic nestane.

Což následně, s menším soubojem divokého větru s křídly kovového monstra, splnila. Konečně si mohli všichni úlevně oddechnout. A Martin nadechnout, zatímco se na něj Kuba s provinilým výrazem ve tváři pousmál.

„Promiň. Jsem si říkal, že kdybych to na tebe vybalil hned, tak bys s námi neletěl. A já moc chtěl s tebou strávit delší dobu než jen těch pár dní během volna,“ odpověděl mu Kuba, ve tváři měl ten nejvíc svatouškovský výraz a v ruce žmoulal ucho jednoho z kufrů.

„Tak to se ti povedlo,“ odfrknul si Martin a ruce dal v bok. Srdce mu ale plesalo nad tím, jak se Kuba tvářil.

„No, a to ještě nevíš, že za chvilku ohlásí, že všechny lety pozastavili. Jen blázen by v tomhle letěl a riskoval životy všech. Hodně letů museli i odklonit jinam,“ kousnul se hned nato Kuba do rtu a sledoval, jak Martin znovu vytřeštil oči.

Tohle byla podpásovka a on to věděl. Ale co mohl dělat. Vítr byl opravdu dost silný a přes husté sněžení nešlo vidět skoro na krok.

„Nechceš mi říct, že jsme tu uvízli, že ne?“ vyjelo z Martina a Kuba měl co dělat, aby se nerozesmál. Na to, jak ta situace byla vážná, jemu bylo spíš do smíchu. Jen doufal, že z toho jeho milovaný doktor neudělá zbytečnou kovbojku.

„No, jo, ale jen na pár hodin. Stejně bychom letěli až…,“ podíval se na hodinky, pak zpátky na Martina, „za hodinu a půl.“

Martin se k němu přiblížil na pár centimetrů, čímž ho donutil zvednout hlavu. Koukal na něj, čelist zatnutou. Takhle stál nějakých pár vteřin, než mu došla trpělivost.

Kuba sledoval, jak zvedl ruce. Myslel si, že ho chce chytit za hlavu a možná s ní o něco třísknout. On jimi ale se zaúpěním párkrát zamáchal.

„Bože, já se z tebe snad zblázním. Jediné štěstí, že tě mám rád, jinak bych tě prohodil oknem ven do tý fujavice.“

V té chvíli už se Kuba opravdu rozesmál. Prohlédl si okolí, a když zjistil, že poblíž není moc lidí, na to, kolik jich tu uvízlo s nimi, se naklonil k Martinovi, aby ho políbil. Tomu se muž před ním vůbec nebránil. Tentokrát už jeho tvář do dlaní opravdu chytil.

„Ještě chvilku v tom pokračujte a nechám vás vyvést ven!“ ozval se výhrůžný, zároveň pobavený ženský hlas.

Kuba od Martina poodstoupil a přetřel si palcem pusu. Ani nemusel hádat, určitě byl rudý až na zadku. Zkontroloval Martina a trošku se nad sebou zastyděl.

„Zjistila jsi něco nového?“ zeptal se mámy a odkašlal si.

„Podle všeho to nejhorší by mělo ustat kolem šesté, pak se uvidí. Ale co jsem zaslechla, když všechno půjde dobře, kolem půl sedmé bychom mohli být ve vzduchu.“

„To jsou tři hodiny čekání. To není taková hrůza,“ odvětil a podíval se na muže před sebou. V koutku mu cukalo, protože už předem tušil, jaký výraz bude mít Martin, až se na něj podívá. Ten jeho nadšení, jak čekal, nesdílel.

S vytřeštěnýma očima a čelistí pevně semknutou stál a ani nedutal. Aby ne. V hloubi duše se těšil na bezpečí své postele. Na to, až se konečně dostane domů a Jakubovi za tohle dá co proto. Jen tak mu neprojde, že si musel projít takovým peklem.

„Co budeme dělat?“ vhodil otázku mezi dva piloty. Oba se, jak na rozkaz, otočili k němu.

„Asi si půjdem někam sednout, ne? Ať tu nestojíme jak solné sloupy,“ navrhla Karin. Současně se pak všichni rozešli halou směrem, kde se nacházela různá bistra a restaurace.

🕵️‍♀️👨‍💻

„Vážení cestující, z důvodu nepřízně počasí jsou všechny lety posunuty…,“ rozeznělo se letištěm hlášení z reproduktoru. Na tabulích se u jednotlivých letů objevovalo i jasně rudé označení pro zrušení či odložení letu. Sam s Romanem zaraženě stáli a s šokem v očích na sebe pohlédli.

„Já ti říkal, že jsme měli letět přímo přes Varšavu! Že to přes Londýn bude trvat dýl. Říkal jsem ti to? Říkal! Jenže ty ne, tys musel přes Londýn, protože to prý bude jistější,“ začal se rozčilovat Roman. „Tady máš ten svůj Londýn!“ Rozmáchl se naštvaně rukou směrem k tabuli. Malou příruční tašku, držící v druhé ruce, položil na kufr a posadil se. Obličej schoval do dlaní.

„Ještě mi řekni, že za to počasí můžu já?!“

„Za počasí ne, ale za letenky jo,“ pohlédl na Sama, který sám nebyl z jejich situace nadšený.

„Tak sorry, že musíme podruhé přestupovat. A že se posralo počasí. Sněžit mělo až zítra! Tak tu po mně laskavě přestaň štěkat! Uvízl jsem tu taky, jestli sis nevšiml!“ zuřil on a prohrábl si vlasy, když se mu od Romana dostalo nějakého zamrmlání. Byl z toho všeho už tak moc unavený.

Od loňských Vánoc, kdy kvůli Samově neschopence museli táta s Terkou přiletět k nim, se mu zdálo, že se kolem nich skoro všechno kazí. Práce jim přibývalo a společný čas pak trávili spící v posteli nebo na gauči u televize, kde předtím stejně byli zabraní do práce. Hlavně Roman, zatímco Sam seděl nad knížkami a policejními příručkami. Nedivili se pak tomu, že se to začalo podepisovat na jejich vztahu. Oba byli tak unavení, že na něžnosti nezbývalo tolik času.

Aby zahnali frustraci a přišli i na jiné myšlenky z nedostatku volna, zašli si sem tam na šipky s policejní partičkou, která Romana tak láskyplně přijala. Ta jim byla takovou nevlastní rodinou, když tu svou vlastní měli až za oceánem.

Sam začal pochodovat po hale sem tam. Vždy udělal pár kroků, aby se otočil a šel zase zpátky. Prsty se poškrábal na hlavě a sledoval dění okolo.

„Můžeš se laskavě posadit a přestat tu pochodovat jak nějakej…? Tím náš odlet neuspíšíš,“ ozvalo se mrzutě od sedícího muže.

Roman nechtěl být na Sama zlý, jen už byl z těch posledních dní taky dost mimo. Všechno to vyřizování ohledně práce, bydlení a toho dalšího…

Svým nynějším vyjádřením ale očividně svého přítele nepotěšil. Jak si přejížděl dlaněmi přes obličej, ztratil možnost zahlédnout, jak Samova tvář zbrunátněla.

„Víš ty co?“ zasekl se Sam, protože už toho měl tak akorát dost. Nemohl za to, že se počasí změnilo a tím změnilo jejich plány. Chtělo se mu poslat Romana do háje. Nakonec se jen zastavil, ruce spustil podél těla a s hlasitým sakra se posadil na vedlejší stolek. Na muže po své pravé ruce se ani nepodíval.

Párkrát se nadechl a vydechl. Koukal po ostatních cestujících a nedivil se jejich otráveným výrazům. Pak mu ale došlo, že by měl dát vědět svému bratranci, do jaké se dostali situace. Vytáhl mobil z kapsy, připojil se k letištní wifi a ve zkratce napsal do chatu, jak to s nimi vypadá. Že jen tak nedorazí a opravdu se zatím neví, kdy. Odpověď přišla téměř okamžitě. Měli na sebe dát pozor a hlavně napsat, až jim let povolí.

Schoval mobil zpátky do bundy a jen koutkem oka zaregistroval, jak na něj Roman zamyšleně kouká.

„Napsal jsem Danovi, že budeme mít zpoždění,“ vysvětlil mu. Roman jen přikývl.

Chvilku mlčky posedával a rozhlížel se. Přemýšlel nad jejich cestou. Jestli to vážně s tím Londýnem nepokazil, když u jedné z leteckých společností opravdu našel let z Los Angeles do Ostravy s přestupem ve Varšavě. Jen o přestup míň, než jak tomu bylo teď, protože z Londýna do Ostravy přes Varšavu poletí taky.

On však chtěl mít jistotu, že doletí domů v pořádku. Celý jeho život je a byl vlastně jeden velký boj o život jako takový. Tolik let chytá lumpy hlavně proto, aby byl on a všichni ostatní v bezpečí. Aby se s klidným svědomím vracel domů a našel tam Romanovu hřejivou náruč. Tolik nebezpečí v jednom velkoměstě.

Nebezpečí, které se oba snažili nějak omezit. Proto i naplánovali tohle všechno. Stěhování zpátky do Česka. Zpátky tam, kde oba mají svou rodinu.

Taky to bylo jediné řešení jejich komplikované situace. A taky nápad, jak svůj vztah nakopnout do lepších kolejí.

I když se to mnohým nadřízeným moc nelíbilo, hlavně tomu Samovu, když to byl jeho několikátý plánovaný přechod, docela ochotně jim ustoupili a pomohli.

Jelikož byl Roman zaměstnán v pobočce firmy sídlící i v Česku, dohodl se s nadřízenými, že se vrátí. Jeho post sice obsadil někdo jiný, místo se tam pro něho nakonec našlo. Díky zkušenostem v té americké pobočce dokonce lepší než předtím.

Samovi se během necelého roku podařilo vyřídit téměř vše, co chybělo k přechodu k české policii. Skoro všechny žádosti, testy a přezkoušení měl během několika měsíců za sebou. Odjel kvůli tomu sám na nějaký ten týden do Česka.

Jelikož si oficiálním výcvikem prošel v Los Angeles, kvůli mírným rozdílům a taky jeho žádosti k přiřazení na První oddělení vyžadovalo policejní prezídium přezkoušení všech znalostí a schopností podle českých kritérií. I když se jim to zpočátku nelíbilo. To, že by mu hned dali místo na Prvním oddělení, kde si tenkrát odsloužil tři měsíce.

Komplikaci, která nastala během jeho krátkého pobytu před pěti lety, si stále pamatovali. Sam měl ale velké štěstí, že se za něj přimluvilo pár lidí z oddělení, díky nimž a několika doporučením se podařilo hlavouny přesvědčit a nad jeho žádostí přimhouřit obě oči. Takové menší poděkování za vyřešení dvou případů najednou.

Proto teď oba trčeli na letišti v Londýně. V Los Angeles už měli všechno vyřízeno. Byt prodaný, rozloučili se s kolegy, prací, mořem. Nic je tam už nedrželo a oni se konečně vydali vstříc Česku, kde na ně čekalo nové bydlení. Takový pěkný větší byt se zahrádkou jen pár kilometrů od místa, kde žil Samův otec, a kousek od domu Daniela s Nikolasem, kteří je měli vyzvednout a vzít k sobě, než si dokoupí chybějící vybavení bytu. Nejdůležitější ze všech, postel, kterou zkrátka chtěli vybrat spolu.

Všechno v nevědomí Samova otce, pro něhož to mělo být jedno velké překvapení.

„Nemáš hlad? Fakt se mi tu nechce sedět několik hodin a bez jídla,“ vytrhl ho z přemýšlení Roman tentokrát o dost klidnějším hlasem.

Sam na něj pohlédl a zkoušel z jeho tváře vyčíst jakékoliv podráždění. Nebylo tam. Díky tomu se mu malinko ulevilo.

I když to mezi nimi bylo trošku divné, Roman nebyl ten typ, co by na toho druhého byl delší dobu nějak víc naštvaný. A sám si stejně nejspíš uvědomil, že s počasím nehne žádný člověk.

„Něco bych snědl,“ přikývl v souhlas Sam, než se ozval i jeho poloprázdný žaludek. Rukou se chytil za břicho, jako by chtěl ten zvuk utišit. Marně.

Roman se narovnal a sjel ho svým zlatavým pohledem. Pobavení prosáklo do jeho tváře, když s pousmáním zakroutil hlavou.

„Tak jdem, než mi tady umřeš hlady,“ poplácal Sama po noze a sám se zvedl. Spolu si to pak namířili do jedné z mnoha restaurací.

👨‍💼👨‍💼

„V kolik přesně tu má přistát to jejich letadlo?“ zeptal jsem se Dana už asi po desáté, protože jeho drahá uražená maličkost mi doteď nebyla schopná odpovědět. Proč taky jo, že? Dovolil jsem si až moc drze podotknout, že je jeho bratránek na fotkách fakt kus, několikrát. A ďábelsky žárlivá dušička mého miláčka to, jak se dalo čekat, neunesla. Na mou obranu, Dana miluju a nikdo mi zatím nezakázal dívat se na ostatní… ehm, lidi. Což pro něj jaksi není omluva.

I přes mé snahy o udobření sedí dál v obýváku nafuněný s rukama zkříženýma na prsou. Sedí a hledí na nějaký pořad v televizi, zatímco za okny dost hustě poletuje první sníh. V tomhle bych letět nechtěl.

I když bych si troufl říct, že Dan ani na ten pořad nekouká, jako spíš, že si v hlavě sestavuje nějaký důmyslný plán o odstranění mé maličkosti. Výhružky typu „Ty si to odsereš! Za tohle si mě nepřej! Sepsal sis už konečně závěť? Ne? Tak bys měl začít!“ slýchávám skoro pořád. Ale ani jednou je ještě neuskutečnil. Naštěstí. Myslím tím další kroky těch vyhrůžek. Když ale vezmu v potaz, jak se jeho rodina hemží policajtama…, netroufl bych si ani já.

Spočítáme si to. Alex, Danův brácha, je policajt v uniformě. Jezdí si ve služebním autíčku po městě a chytá lumpy, zastavuje jiné řidiče, a když se mu něco nelíbí, valí jim pokuty. A teď se rozhodl si udělat zkoušky na detektiva, či co.

Pak tu máme jejich strýce. Ten v Ostravě přímo šéfuje nějakému oddělení policie.

A tu se dostáváme k hvězdě večera, k Samovi. Protože ten je fakt něco. Dost se potatil. Už nějakých pár let chytá vrahouny na postu detektiva. Prý mu to jde, když se ho zrovna nepokusí nějaký z těch maniaků poslat na věčnost.

Jak říkám, dost povedená rodinka.

Abych přešel k věci, Sam s Romanem mají dneska doletět, aby zde započali novou kapitolu svého života.

Možná by se k tomu nedokopali, kdyby si zrovna neprocházeli vztahovou krizí a Sam se konečně a finálně nerozhodl přejít k české policii. Zatímco se mu Roman od rána do večera válel v práci za stolem. Což Sama prý nakonec naštvalo a dokopalo ho začít s tím přechodem.

Nedivím se mu.

S Danem jsme to takhle měli tak rok. Jako že jsme na sebe neměli moc čas, než se po jeho nehodě práce nějak normálně ustálila a dali jsme náš nový dům trochu dohromady. Od té doby si žijeme relativně klidně. Až na nějakou tu malou žárlivost.

„Aby ses ze Sama nepoto,“ zabrblal si pod nosem Dan tak potichu, že jsem ho málem přeslechl.

„Já se z něj nepoto. Jako chlap mi je úplně volnej, protože jen tobě patří srdce mé,“ zanotoval jsem mu s dlaněmi na srdci. A abych dostál svých slov, obešel jsem gauč a poklekl před ním. Koukal na mě nechápavě, když jsem vzal do dlaní ty jeho a pokračoval: „Jen tobě patřím a nikomu jinému. Klidně sednu na svého oře a se lvem se kvůli tobě poperu, lásko má.“ Viděl jsem, jak to v něm bublá. Jak mu cukají koutky a tvář mu rudne.

„Bože, ty seš vůl,“ rozesmál se nakonec.

„Já vím, ale tvůj,“ přikývl jsem a políbil ho. Rukama jsem si ho za pas přitáhl blíž.

„Jen tak rychle nedorazí. Psal mi, že kvůli chumelenici uvízli na letišti v Londýně. Prý tam dočasně pozastavili všechny lety,“ objasnil mi situaci a najel rovnou na zprávu od mladého Marka. Číst ji nebylo třeba, protože podle toho, jak sněžilo u nás, mi bylo jasné, že v Anglii to bude ještě horší.

„Víš, co mě ale zajímá?“ zeptal se najednou. Své tmavé oči mírně přimhouřil a zároveň povytáhl jedno obočí.

„No?“

„Jakého oře myslíš? To rozbité kolo v garáži, co ti tam hnije už jakou dobu?“

„Nebyl čas ho opravit. Vždyť jsem pořád v práci,“ snažil jsem se to zamluvit, ale nějak mi to nevyšlo.

Dan měl na mě vždycky dobrou páku. Ani po těch letech se jeho ďábelská dušinka úplně nevytratila. Sice se neobjevuje tak často, ale když je třeba, dokáže mě dost dobře vyvést z míry.

„Ale teď tam nejsi a kluci doletí až kdovíkdy. Takže se klidně můžeš dát do práce,“ zazubil se vítězně, poplácal mě po tváři, odtáhl se a mi automaticky sklaplo. Opravdu jsem neměl náladu si zrovna teď opravovat kolo, které vytáhnu nejdřív na jaře. Spíš bych to viděl na jiné aktivity. Takové, u kterých se dva lidi svlíknou a…

„Ty zase myslíš na sex, že jo?“ vytrhl mě z přemýšlení s pobaveným úsměvem a zakroucením hlavy.

„Jak zase?“

„Takže jo. A nezakecávej to. Tě znám moc dobře, Nikolasi,“ probodl mě pohledem a pomalu se naklonil blíž.

„Ne, nemyslel jsem na, ehm, sex, “ snažil jsem se to zahrát do autu a uhnul přitom pohledem. Vážně přesvědčivé, Nikolasi.

„Vážně? Se mi nějak nezdá.“ Už jsem říkal, že mě dokáže kdykoliv prokouknout? V té chvíli se naše nosy téměř dotýkaly. Očima těkal od mých očí ke rtům.

Mým tělem projela doslova horká vlna, přiznávám. Nejdřív jsem si myslel, že nebude chtít, že zas bude odporovat, protože většinou neměl rád sex v době, kdy k nám měl někdo dojít. On se ale postavil, sám od sebe si svlíknul tričko a s laškovně skousnutým rtem povolil šňůrku tepláků… Nebylo cesty zpátky.

Miluju tohle jeho bezprostřední svádění.

Mé prsty se okamžitě zahákly za tu zavazející látku a stáhly ji dolů. Daniel z nich vystoupil. Další na řadě byly jeho boxerky. Musel bych být slepý, abych neviděl, že ho ta situace nenechává chladným. Sledoval mé počínání docela chtivým pohledem a s úšklebkem ve tváři. Sotva přede mnou stál do slova a do písmene, jak ho jeho občasné návštěvy fitka zdokonalily, pomalu jsem se zvedl.

Koutky se mu roztáhly do mírného úsměvu, když se naše pohledy setkaly. Dech se mi začal pomalu zadrhávat a v kalhotách to docela rychle ztrácelo na zdrženlivosti. To až do chvíle, kdy otevřel pusu.

„Lásko?“ zašeptal a natlačil se tělem na mé. Má ruka si ho okamžitě přitáhla za pas blíž.

„Hm?“ Nějak mi došla slova.

„Víš, cos mi včera slíbil?“

Abych pravdu řekl, je blbé se mě ptát na něco takového v takovou chvíli. Nedokážu si vůbec vzpomenout, co má na mysli. Z mozku mi zbyla možná tak jedna buňka. Zbytek se z lebky vytratil. Nejspíš byl dole jako v tom vtipu.

„Noo, nejsem si jistý.“

„Hm, jsem si to myslel,“ zavrněl mi do ucha. Rukou mi přejel po hrudníku.

„Napovíš mi?“ vydechl jsem a vůbec mě netankovalo, že zním nadrženě.

„Co za to?“

„Co budeš chtít,“ vylítlo mi z pusy automaticky. Pro něj totiž cokoliv.

„Vážně cokoliv?“ odtáhl se tak, aby mi zase pohlédl do očí. Po mém přikývnutí se usmál, stáhl ze mě ruce, z mých se vyprostil a ukázal na hromadu jeho oblečení: „Slíbils, že než ti dva dojedou, dáš vyprat. Já vařil a vytíral. Takže pokud něco chceš…,“ zastavil a poplácal mě dlaní po tváři. „Víš, co máš dělat, když ses na to včera vysral. Vezmi svého oře a jdi se poprat s pračkou. Já jdu do sprchy.“

„Cože?“ vylétlo ze mě mírně pisklavým hlasem, který jsem ani nevěděl, že ze sebe dokážu vydat.

Navíc… Neříkal jsem to? Vždycky si najde tu nejlepší chvilku, aby mi nějak zavařil.

Svůj příkaz mi s převracením očí zopakoval. S vítězným úšklebkem se pak vydal směr koupelna, stejně jako mé oči přišpendlené na jeho schválně kroutícím se holém zadku. Až po chvilce mé hlavince došlo, co říkal, a tím přinutila tělo se pohnout. Hodně rychle.

Myslím, že takhle rychle naplněnou a zapnutou pračku ještě nikdo neměl.