Pohromadě – Srážka s láskou

„Vstávej, bratránku, zvedej ten svůj línej zadek z postele! Jdem bruslit, slíbils to,“ zahalekal Dan, stáhl ze Sama peřinu a plácl ho přes zadek. Nevšímal si odmítavého zavrčení ani toho, jak se po něm jmenovaný ohnal a hlavu schoval pod polštář. Danovi to ale žádný problém nedělalo. Byla to jeho jedna z nejoblíbenějších reakcí. Takhle Sama budili poslední měsíce často. První měsíce, kdy bydlel u nich, další, když se přestěhoval ke svému otci a Terce do volné části nového domu.

Překvapivě se strýc nezlobil, že jim s Nikem udělal další ranní přepadovku. Spíš… je v tom dost podporoval, protože dívat se na věčně zachmuřeného syna ho už přestávalo bavit. A pokud bylo bruslení na ledě místního stadiónu jednou z věcí, co si jeho syn oblíbil, klidně už den předtím synovci psal sám.

Totiž…

Uteklo skoro tři čtvrtě roku od toho, co Sam s Romanem konečně doletěli do Česka a na letišti se rozloučili s Martinem a Kubou. A kdy se to mezi nimi pokazilo úplně? Kdy se stalo, že Sam nakonec zůstal sám? Mohl za to jeden jediný zpropadený telefonát z USA. I když si oba po odletu z L.A. mysleli, že tam mají vše zařízeno, v jednom případě to byl naivní omyl.

Po ne zrovna příjemném přespání v letištní hale seděli u snídaně a povídali si s druhým párem. Všechno probíhalo celkem normálně. Na Samově tváři se konečně objevil i úsměv, když došlo na vtipné historky ze života a práce. Jako by si to všechno ale tímhle tématem přivolali. Ve chvíli, kdy se málem popadali za břicha, se Romanovi rozezvonil telefon. Ani se nemusel dívat na to, kdo volá, stačila mu melodie. I Sam poznal, že jeho milého volají z firmy v L.A., kde doposud trávil tolik času.

Samův úsměv poklesl, sotva se Roman s omluvou zvedl ze své židle. Celou dobu po něm pak pokukoval. Sledoval, jak se rysy ve tváři jeho přítele mění s každou odpovědí do mikrofonu. Hrozná předtucha obalila jeho srdce. Nejhorší pak byl však konec hovoru, kdy na sebe oba pohlédli. Romanovi se v obličeji zrcadlilo zoufalství se vztekem. Sam se postavil a vydal se za ním.

S rezignací ve tváři došel až k němu a dlouho si ho prohlížel. V očích únava.

„Tak to vybal,“ zašeptal smutně.

„Chtějí mě zpátky. Můj náhradník se jim na to vykašlal a s pobočkou v Česku se domluvili, že mi prodlouží pracovní vízum a pomůžu jim do doby, než se objeví někdo jiný.“ Roman schoval mobil do kapsy kalhot, pohled skloněný k zemi. Nedokázal se podívat Samovi do očí. Věděl moc dobře, co v nich uvidí.

„A tys jim to samozřejmě jako vždycky odkýval, co? Ani ses jim nepokusil odporovat,“ vysoukal ze sebe on, prsty si vjel do vlasů.

„Same, prosím tě,“ oddechl Roman a přetřel si dlaněmi obličej. Tenhle rozhovor vedli tolikrát. Chápal, proč se Sam zlobí. Zase porušil svůj slib. Slib, že už nedovolí práci, aby se mezi ně postavila. A on to zase porušil. Sice to tentokrát nebyla tak úplně jeho chyba, ale sám proti tomu taky nic moc neudělal.

Předtím, i když nemusel, strávil v kanceláři i celé dny a na to, že se Samem mají plány, tolikrát zapomněl. Kolikrát přišel domů, večeři měl na sporáku, lístky do kina na botníku, na stole otevřenou láhev vína a dvě skleničky, z nichž jedna byla úplně čistá, a Sama našel spícího na samotném kraji postele daleko od jeho vlastního místa, kde normálně spal. Sam mu před očima začal uvadat a vzdalovat se. Nejdřív to nechápal, jeho apatii a mrzutost. To až když mu oznámil, že se chce vrátit za tátou, aby nebyl pořád sám, mu začalo pomalu svítat. V pracovním tempu ale Roman nepolevil.

Zato Samovi vrtalo neustále hlavou, co dělá špatně. Co by měl udělat líp, aby se před ním jeho milovaný tolik nezavíral v práci. Nejednou slyšel od Romanovy kolegyně, že ani v práci být do večera opravdu nemusel, když měli vše hotové za jedno odpoledne. Že tolikrát Romana sama nabádala, aby šel domů za přítelem a věnoval se mu. Jenže Romana už znali oba. Byl to workoholik. Zároveň se snažil si místo udržet za jakoukoliv cenu. „Ale tebe za práci nevyměním, slibuju,“ chlácholil ho Roman tenkrát, když se na novém místě zapracoval.

Byl snad Sam sobec, když chtěl, aby zbytek dne strávili spolu a nemíjeli se jen v posteli? Byl sobec, když navrhl jako řešení stěhování do Česka, kde by se po od odchodu Ricka a po všech peripetiích necítil tolik sám a měl by poblíž rodinu? Kde by ani Romana nečekal takový pracovní zápřah, zato mu za slušné peníze nabízeli lepší pracovní podmínky už delší dobu? Chápal Romana. Že si chce práci udržet. Podporoval ho celou dobu stejně jako Roman podporoval jeho. Ale čím víc trávili celé dny každý zvlášť, tím víc se to na nich podepisovalo. Samota mezi ně vrážela klín.

Znali sice páry, které od sebe trávily i měsíce, když jeden nebo druhý musel na pracovní cestu, vždy se ale snažili urvat kus času pro sebe navzájem. Proč to teda nešlo takhle i u nich, když pracovali tak blízko a na služební cesty skoro nejezdili?

„Ne, Romane. Žádné prosím tě. Víš, že mám pravdu. Ale já na to už vážně nemám. Už nemůžu. Nemůžu…,“ zašeptal nešťastně Sam a sesunul se na sedačku kousek od něj.

„Same,“ zašeptal Roman, ale bez efektu. „Do hajzlu!“

A to byl konec. Roman to věděl. Sam to věděl. Věděli to i Martin s Kubou, kteří je z dálky sledovali. A i když to bylo všem čtyřem líto, nikdo to nevyvracel. Nikdo s tím nic neudělal. Nikdo nebojoval. Sice si spolu před odletem ještě jednou promluvili, ale i tak věděli, že se jejich cesty už opravdu rozcházejí. Že ani jejich láska na udržení vztahu evidentně nestačí.

„Same, já ti radím, abys ho raději poslech, jinak nasadí drsnější kalibr. Vím, o čem mluvím. A ty bys za tu dobu taky měl…,“ zasmál se Nikolas a složil ruky na hrudi.

„Jo! Nik ví, o čem mluví. Tak hejbni zadkem, než se naštvu,“ zasmál se až ďábelsky Dan a sledoval Samovy prsty, které mu jistým gestem jasně naznačily, že na ně totálně kašle.

„Jak chceš!“ zasmál se Dan málem až nepříčetně. Samovi se ten zvuk nelíbil. Mírně nadzvedl polštář a pootočil hlavu tak, aby slyšel a koutkem oka zahlédl, co má jeho drahý příbuzný v plánu.

„Lásko, pojď sem!“ přikázal Dan Nikovi. Ten se neodvážil cokoliv namítat a svého přítele objal. S nevyřčenou otázkou ve tváři se nechal políbit.

„Co tak kašlat na toho povaleče a rozdat si to přímo tady…, před ním. Hezky se svlíknout a pak…,“ provokoval Daniel Sama, a aby ho přesvědčil o vážnosti svých činů, rozepnul Nikovi zip kalhot.

I když se konsternovaný Nik snažil namítat, protože takové divadlo nikomu předvádět nechtěl, musel se zasmát, jak rychle se Samuel posadil:

„Ať vás to, do háje, ani nenapadne! To si nechte laskavě na doma, zatracený vyděrači!“ zavrčel, přitáhl si peřinu zpátky k sobě a po těch dvou hodil polštář. Ti se mezitím v objetí rozchechtali.

Dobře už je Sam znal. Věděl, že jsou opravdu všehoschopní, když na to dojde. I když mu bylo jasné, že zrovna tuhle výhrůžku nesplní – takový exhibicionisti zase ti dva nebyli – nechtěl je dráždit.

„Dejte mi deset minut. Idioti!“

„Deset, ani o minutu víc. Pak si pro tebe dojdu!“ ukázal na něj Dan prstem a se šklebícím se Nikem se rozešli z pokoje do kuchyně, kde už na ně čekal Honza s Terkou.

„Jako malé děti. Abyste mi nemuseli ukázat občanky,“ kroutila hlavou Tereza, sotva se ti dva objevili v kuchyni a sedli ke stolu.

„To říkáš pokaždé a pořád nic,“ odvětil Honza a usrkl kávy. Nik s Danem se na sebe jen potěšeně zašklebili.

„Nemůžu se dočkat,“ zavolal Sam, než sebou praštil zpátky do příjemně vyhřáté postele. Měl bruslení rád od prvního okamžiku, kdy vstoupil na ledovou plochu. Mráz ho příjemně štípal v nose. První odraz byl vždy trošku vratký, dlouho na bruslích nestál, ale stačilo pár kol a docela to šlo. Po pár dalších návštěvách si i troufl vyzkoušet nějaké ty triky.

Nechtěl klukům kazit radost, jezdil s nimi rád. Každá návštěva stadiónu s nimi v zádech se zlomila v jednu velkou komedii. Našly se ale dny, kdy sebral brusle a vyrazil na led bez nich. Měl rád si jen tak bezmyšlenkovitě jezdit. Krom střílení byla tohle další ze zálib skvělá na pročištění hlavy. Někdy je i spojil. Nejdřív potrápil oko a ruku, pak nohy.

Třeba jako posledně…

Středeční odpoledne skončil v práci o pár hodin dřív. Papíry měl vypsané a odevzdané. Další případ uzavřený. Nadděláno kvůli němu měl z posledních dní dost hodin a nebyl problém si je s povolením nadřízeného Pavla vybrat. Brusle byly schované v kufru auta. S Danem a Nikem, když jezdili zrovna někam spolu, se v řízení střídali. Naposled jeli na bruslení jeho autem, tím pádem měl vše potřebné s sebou a mohl zajet s klidem v duši po práci nakoupit a pak zamířit rovnou ke stadiónu. Jaká výhoda to byla, že v suterénu se nacházela i střelnice.

Sotva z ní po hodině a dvou vystřílených zásobnících vyšel zpátky na čerstvý vzduch, poznal, že tentokrát nebude na ledové ploše tak plno jako o víkendu. Pomalým krokem se rozešel k pokladně v přední části stadiónu. Nemohl si nevšimnout, kolik rodičů s dětmi potkal. Nejspíš využívali veřejného bruslení, když se na to pro rodiče a děti nedostali. Zaplatil za vstup, vešel do předhalí, prošel dveřmi do části pro veřejné bruslaře určené. Zde se přezul, boty uschoval u mladíka půjčujícího brusle, který měl na starost i úschovnu věcí. Zažitá rutina.

Na led vklouzl jen pár minut po začátku. Zhluboka se nadechl vůně ledu, než se konečně po pár škobrtnutích normálně rozjel. Z reproduktorů hrála hudba. Poznal v ní Siu a její Broken Glass. Tak, abych se tady nerozbil sám, pomyslel si, než se víc zaposlouchal.

Možná, kdyby po čase nepřestal vnímat okolí a dával větší pozor, nemusel by skončit dalších pár dní s rukou ovázanou obinadlem a naraženým ramenem.

Jak slíbil, po dlouhých deseti minutách došel už okoupaný a oblečený do kuchyně. Ruku si pro jistotu ještě zpevnil jednoduchou ortézou. Na stole už stál jeho hrnek s kávou.

„Dobré ráno,“ pozdravil otce a Terku. Té věnoval ještě pusu na tvář za další příděl kofeinu: „Děkuji.“ Odpovědí mu byl úsměv.

„A co my?“ zaškaredil se Nikolas dotčeně.

„Vás za ten budíček zdravit nebudu. Jako by to nešlo jemněji,“ protočil nad těma záškodníkama oči.

„Dobře. Příště tě poliju studenou vodou,“ smýkl Dan rameny, načež se vzápětí rozchechtal nad vražedným pohledem svého bratrance a nesouhlasným pohledem strýce.

„Co ruka? Myslíš, že ty brusle dneska dáš?“ ozval se Nik, než usrkl kávy.

„Nevím. Napadlo mě, jestli dneska spíš nevynechám.“

„No, tak to v žádném případě nevynecháš, když jsme se trmáceli až sem. Navíc… dlužíš nám to za to, že ses na nás minulý týden vykašlal a nechal nás doma,“ zazubil se Dan.

Možná bylo dobře, že jste se mnou nebyli, bratránku, pomyslel si Sam, než se trochu začervenal. Hlavou mu běhala otázka, jestli tam zase budou. Jestli tam bude… Doufal v opak. Pak by se ti dva dozvěděli, že sám jen tak na tom ledě rozhodně nespadl. A že ten, kdo ho srazil, měl docela pěkné oči.

Neuběhlo ani půl hodiny a oni měli tak akorát čas vyrazit. Rozloučili se se starším párem, nasedli do Danova auta, kde se rozezněla hudba z rádia. Dan v rytmu bubnoval prsty o volant. Cestou vedli živou diskusi o tom, kam si pak zajdou na oběd. Po konci bruslení jim vždycky pořádně vyhládlo a tohle už měli jako takový rituál.

„Co zajít na pořádnýho prasáka do Meka?“ nadhodil Daniel, čímž si vysloužil vyděšený pohled svého přítele.

„Nejsem proti,“ usmál se Sam těkající pohledem z jednoho na druhého.

„Tak to v žádném případě. Toho jsme měli předminule. Dneska bych raděj něco normálního,“ kroutil hlavou Nik. Jenže tušil, jak to zase dopadne. Vždy, když se Sam s jeho drahouškem shodli, neměl proti nim žádnou šanci. To se mu potvrdilo i ve chvíli, kdy Dan po Samovi mrknul do zrcátka, zesílil rádio a pak oba s úsměvem začali zpívat zrovna znějící písničku: „When the skies are fallin, hear the heroes callin. Can't hold us down, can't hold us down.“ Nik okamžitě rezignovaně zvedl ruce, načež ti dva smíchy vyprskli.

„By mě zajímalo, s kým vlastně žiješ?!“ zabrblal si pak Nik pod nosem.

„S tebou. A nečerti se,“ usmál se Dan a zmáčkl mu stehno. Nik s ním propletl prsty, načež nad nimi už po tolikáté znova zakroutil hlavou.

„Však vás ten smích jednou přejde, uvidíš.“

Dobrá nálada se jich držela až do cíle. I když klukům neušla náhlá Samova nervozita, nevšímali si jí. Předpokládali, že má strach o svou ruku. Aby si ji ještě víc neporanil, sotva se nože jejich bruslí dotknou ledu. Nikdo nemohl počítat s tím, že za tím je něco… jiného.

***

Mezitím někde na druhé straně kluziště…

„Čekal jsem větší nával,“ rozhlédl se po hale zkoumavě. Muž, na kterého mluvil, se opřel o mantinel.

„Hmm, proto už od začátku čumíš jen jedním směrem. Chápu,“ ušklíbl se vědoucně. Dostalo se mu špatně zakrytého nechápavého pohledu.

„Vůbec nevyhlíží toho hezounka, kterýho posledně tak nestydatě sejmul. Chudák, musel být pěkně potlučený, když do něj vrazil takový tank,“ uchechtla se žena vedle nich.

„Děláš, jako bych snad vážil tunu. Neměl mě tvůj muž provokovat, nic by se pak nestalo,“ brblal nazvaný tankem. Postavu měl vyšší a… normální. Nebyl sice žádný sportovec, ale věděl, co je kolo a brusle. To muselo přece stačit?

„Možná nevážíš, ale s tím, jak jsi byl rozjetý, to muselo fakt bolet. Ale musím říct, že to byla vážně zajímavá seznamovací taktika. Žádná pozvánka na kafe nebo rande, ale rovnou na něj vlítnout,“ zakmitala řasami a zasněně se zadívala na led.

„To nebyla žádná seznamovací taktika! Tvůj muž mě pěkně vytočil!“ bránil se muž. Druhý, vedle něj stojící, objal svou ženu. Se zasmáním jí vtiskl pusu do vlasů.

„Kdybych to neudělal, nevyprovokoval tě, tak bys ho nesejmul a dál bys na něj jen z dálky čuměl a nic bys nezkusil. Znám tě. Na to, kolik ti je, Ríšo, se chováš jak puberťák,“ zasmál se.

„Zato ty seš strašně dospělej!“

„Je ženatý, má dítě. Jasně, že… je,“ odmlčela se na chvíli žena. „Stejně bylo zajímavé, že se vám ten chudák přimotal do cesty. Že by síla přitažlivosti? A helee! Koukněte, kdo dorazil. My o vlku a vlk na ledě. A dneska i s kámošema,“ ukázala prstem na jisté tři příchozí.

Všichni jako na povel přestali věnovat pozornost sobě a koukli směrem, kde se vstupovalo na led. Byli tam. Dva tmavovlasí muži s podobnými rysy, s nimi třetí s o něco světlejšími vlasy. Na rtech jim pohrávaly úsměvy. Za sebou vešli na kluziště. Dva se věnovali sobě, třetí z nich se rozhlížel kolem.

„Proč mám pocit, že náš sražený někoho hledá? Se nějak dlouho rozhlíží,“ nadhodil zadaný a poplácal Ríšu po rameni. Ten zakoulel očima a raději se sám konečně rozjel po kluzišti. Za sebou uslyšel smích. Nevěnoval tomu však pozornost. Hlava mu dávno plula ve vzpomínkách na poslední návštěvy haly.

Bylo to pošesté, co na bruslení byli, a počtvrté, co ho tady viděl. Nevěděl, jak na tom sice jeho oblíbenec je, ale něco ho k němu táhlo. Vždy, když byl poblíž, nějak vycítil jeho přítomnost a ohlédl se za ním. Aneta s Járou si toho nejdřív nevšimli. To až když se neudržel a toho tmavovlasého muže začal dost výrazně očumovat. Jinak se to ani nedalo nazvat, když po něm koukal každou možnou chvíli. Dělali si z něj pak srandu. A to i tehdy, kdy s sebou měli svou dceru, jemu skoro vlastní neteř. On byl pro ni nevlastní strýc. Ti tři byli přátelé už od střední. Což bylo nějakých osmnáct let, byli skoro rodina.

Jenže tahle rodina ho občas pěkně štvala. Jako třeba ve chvíli, kdy se za ním rozjeli a začali vyzvídat, jestli si zajde s tím hezounkem promluvit. Třeba ho na něco pozvat. Jasně, že zajde… jednou, přesvědčoval sám sebe. Nechtěl na to ale tlačit. Oni však otravovali čím dál víc. Trpělivost ho přešla, když si z něj Jarek začal utahovat.

„Kámo, je ti šestatřicet, to chceš umřít sám? Víš co, já za ním zajedu a zkusím z něj něco vytáhnout. Aspoň jméno, co?“

Ríša už toho měl dost. Nasadil vražedné tempo, aby se od kamaráda dostal co nejdál. Za sebou slyšel smích. Pootočil hlavu. Chtěl na Járu vypláznout jazyk a udělat sprosté gesto, ten se ale v momentě zastavil a zařval: „Bacha!“ Ríša se stihl akorát podívat před sebe, když mu do cesty někdo vjel. Nárazu se nadalo zabránit ani drsnému pádu obou lidí na led.

Pár sekund mu trvalo, než mu došlo, co se stalo. Ohlédl se. Do tváře sraženému nejdřív neviděl. Přiklekla si k němu Aneta:

„Seš v pohodě?“ Organizátor s Járou pomohli neznámému se posadit. Utvořil se kolem nich malý hlouček zvědavců.

„Jste v pořádku?“ znělo opakovaně k oběma mužům. Svou odpověď znal. Trošku ho bolel bok a rameno z pádu, nic hrozného, vysvětlil. Když však viděl, koho srazil, a že se ten někdo drží za předloktí, oblil ho pot. Uvědomil si, že při pádu mu na tu ruku lehl celou svou váhou.

„Proboha, jste v pořádku?“ vyhrkl zděšeně. Pak to šlo ráz na ráz. Kdo mohl, pomohl těm dvěma se zvednout na nohy. Neznámý si s bolestivou grimasou prohmatával zápěstí a zakroužil ramenem.

„Nejspíš to bude naražené,“ zamumlala Aneta k cizímu. Od ruky se zvedl podrážděný pohled tmavě hnědých očí.

„Nejspíš. Aaah. Sakra, bolí to jak čert.“

Richard se nad tím zděsil. Jel jak šílenec, nedával pozor a srazil ho. Proč se sakra nechal vyprovokovat?!

„Mrzí mě to. Nedával jsem pozor. Vážně vám jinak nic není?“ omluvil se znovu už jen kousek od muže beze jména. Ten se mu zahleděl do očí a zakroutil hlavou, než svůj pohled znovu sklopil k ruce.

„Až na to zápěstí… to určitě přežiju,“ ušklíbl se, než se trošku ošil. Richard chvíli stál a koukal na zraněného, než přemístil svůj pohled k ostatním. Uslyšel hluboké nadechnutí. Stočil pohled zpátky.

„No, myslím, že jsem pro dnešek skončil. Díky za pomoc a za… srážku,“ pohlédl na něj neznámý.

„To nestojí za řeč. Kdyby vás tenhle ňouma nesejmul…,“ začal Jára. Zbylí dva ho zpražili pohledem.

„Dejte si na tu ruku led,“ houkla po zraněném muži Aneta.

„Dám a pro jistotu zajdu za známým doktorem. Určitě to ale nic nebude,“ usmál se, než se s nimi konečně rozloučil a odbruslil.

„Měls mu nabídnout, že ho tam hodíš. Bože, chlapi,“ zakroutila nad Ríšou Aneta hlavou. Ten ale stál a koukal na vzdalující se záda.

Pousmál se nad vzpomínkou, sotva se vrátil do reality a viděl svého neznámého bruslit na druhé straně oválu. Teď, nebo nikdy, řekl si pro sebe a vydal se po chvíli jeho směrem.

***

Sam si jel svou a kus za ním Dan s Nikem. Hudba, která jim k tomu hrála, určovala tempo. Potichu si se zpěvákem prozpěvoval, ponořený v myšlenkách. Muže, co ho srazil, zatím neviděl, což bral jako dobré znamení. Těžko by klukům vysvětloval, proč jistou část ze své nehody na ledě vynechal. Proč vynechal jeho. Měl však trochu výčitky. S Romanem se rozešli. Sice v dobrém, ale i přesto v něm z něj něco málo zůstalo. Možná za to mohla doba, po kterou byl sám. Jejich rozchod ho bolel docela dlouho. Slz, kterých padlo, nebylo zrovna málo. Ale už to byl skoro rok. Cítil, že v něm samota zanechává obrovskou díru. Že ho zadupává svou tíhou čím dál víc do země. Nechává v něm díru, co volá po zaplnění.

A pak ho jeden jistý muž doslova sejmul svou energií.

Další písnička skončila a začala nová. Neznal ji, ale její rytmus mu vlil do žil krapet víc energie.

„Zdravím,“ ozval se najednou hlas kousek od něj. Škubnul sebou, až trošku zaškobrtnul. Muž vedle něj ho okamžitě popadl za ruku, čímž zabránil jeho dalšímu pádu. Tentokrát…

„Ehm, zdravím,“ vysoukal ze sebe s otázkou v hlase. Po tom leknutí člověka, co ho vylekal, hned nepoznal. Až po chvíli.

„Omlouvám se, nechtěl jsem vás vystrašit,“ zasmál se nervózně muž.

„To jste vy!“ ukázal na něj Sam prstem s překvapením v obličeji. V duchu si však vyčítal, že nezůstal doma. Že klukům nepředhodil nějakou dobrou výmluvu a nezahrabal se pod peřinou nebo s tátou v garáži.

„Jo, jsem. Jsem to já. Chlap, co poráží jiné bruslaře,“ rezignoval muž.

Sam se jeho odpovědi uchechtl. I když byl ze situace nervózní, nezvládl skrýt pobavení.

„Chci se vám ještě jednou omluvit. Kamarád do mě chvíli předtím ryl a já se mu snažil ujet. To, že pak srazím zrovna vás, mě ani nenapadlo,“ vyhrkl ze sebe muž, než si nejspíš uvědomil, co řekl. Pěknou hloupost. Že prozradil víc, než by chtěl.

Samovu policejnímu uchu to ale neuniklo.

„To jsem rád, že jsem nebyl první volba,“ usmál se hned a podrbal se na hlavě nejistě. Ruce se mu trošku chvěly.

„Co vaše rameno a ruka?“ vyhrkl pak neznámý.

„Rameno dobrý. Jen zápěstí pořád trochu bolí,“ odpověděl Sam a instinktivně si bolavé místo promnul.

„To mě mrzí. Abych byl upřímný… Už jsem vás tady párkrát viděl a uvažoval jsem, jestli se tady po tom karambolu ještě někdy ukážete. Chtěl jsem se vám za svou minulou blbost ještě jednou omluvit a tu újmu nějak vynahradit. Třeba… kávou?“ vychrlil muž na Sama.

„Aha. Já… no… jsem tu s…,“ ohlédl se on kolem sebe. Dana s Nikem zahlédl stojící za mantinelem malý kousek od nich. Šokem vytřeštil oči. Vůbec si nevšiml, kdy kolem ti dva probruslili a usadili se tam. Navíc si je oba zvědavě prohlíželi a potutelně se usmívali. A do háje, museli slyšet úplně všechno, pomyslel si Sam, než věnoval pozornost muži před sebou.

„To je dobrý, Samueli. Klidně můžem tvého nového kámoše vzít na oběd s sebou. Není problém. Že, Niku?“ usmál se Dan ďábelsky. Nejspíš ho vůbec netrápilo, že prozradil Samovo jméno. Nik zakroutil hlavou, vítězný úšklebek ve tváři. A Sam, ten jim v duchu kroutil krkem.

„Nechci obtěžovat. Navíc… teď stejně nemůžu, ale pokud nemáte nic v plánu zítra…, Samueli?“ Mezeru, kterou muž v otázce udělal, tam slyšel. I tu nejistotu při použití jeho jména.

Dlouho stál a zvažoval, co má vlastně odpovědět. Mysl mu nakously obavy a tváře nabraly lehce červený odstín.

„Nechodím nikam s cizími lidmi. Člověk nikdy neví, do čeho pak jde,“ vysoukal ze sebe nakonec. Ruce schoval do kapes, aby nebylo poznat, jak se chvějí. Cítil se jako dítě nachytané na švestkách.

„Jo ták,“ pochopil muž popíchnutí. S úsměvem k němu natáhl ruku: „Richard.“ Sam ji nejistě přijal. Konečně mohl dát těm šedým očím jméno.

„Takže?“

„Musím si to promyslet,“ vyhrknul ze sebe Sam a vydal se na bruslích pryč. Prostě od muže jménem Richard utekl. Ale už po pár skluzech věděl, že se zachoval hloupě a zbaběle. Tak zbaběle, že s ním do konce bruslení veřejnosti nemluvil. Kdo mu to mohl ale vyčítat?

A kdo mohl počítat s tím, že na něho tomu chlapíkovi jeho dva milí parťáci prásknou pár informací. Třeba to, že je svobodný a následující bruslení ho rozhodně nenechají doma. Přihodili k tomu i adresu Samovy práce a to, jakou kávu má vlastně rád.