Pohromadě – Staří/noví přátelé

„No, to snad ne! Ať se propadnu, jestli tohle není sám velký Roman Škára,“ ozvalo se zvolání od pokladny bistra.

V Romanovi okamžitě škublo, překvapeně na Sama vykulil oči a snažil se, aby mu nezaskočil kousek jídla, který si těsně předtím vložil do úst. Rozhlédl se kolem sebe, až jeho pohled padl na dva světlovlasé muže stojící kousek od nich. Hlavně na jednoho z nich. Nepoznal ho hned. To až poté, co si ho prohlédl podruhé.

„Nekecej! Martine, co tady děláš?“ postavil se okamžitě a bez vysvětlení se s mužem objal.

„Uvízli jsme tady,“ odpověděl stručně a položil ruku na rameno vedle stojícího mladého muže v uniformě pilota.

„Tak to jsme čtyři. Pojďte, sedněte si. Teda… pokud neodcházíte,“ přeběhl je oba Roman očima znovu.

„Ne, vlastně jsme hledali místo, kde si sednem a pořádně se najíme,“ usmál se mladší z těch dvou a s poděkováním vzal místo naproti zamlklému tmavovlasému muži, který si je až nedůvěřivě prohlížel. Nevypadal nadšeně z jejich přítomnosti, toho si všimnul okamžitě. Možná byl jen z jejich situace stejně nadšený jako oni sami.

🕵️‍♀️🛫

Kam se člověk podívá, vidí jen sníh. Kupa sněhu před letištěm, kupa sněhu za ním. Ha!! To je jak hláška z filmu Taxi: „Dva airbagy vpředu. Dva airbagy vzadu.“

Zas si ta moje hlava nedá pokoj. To mi jako bude pořád předhazovat filmové hlášky, ptám se sám sebe, zatímco venku nepřestává sněžit. Občas si říkám, jestli to lidi už třeba nepřestalo bavit, poslouchat mě. Kdysi jsem takovej nebyl. Nechrlil jsem hlášky jednu za druhou. To až poslední roky.

Jeden kolega se mě na tohle téma ptal, jestli vážně tak nutně toužím po pozornosti.

Je tohle volání po pozornosti?

Z mýho pohledu ani ne. Vždyť mě takový blbosti napadají i v soukromí.

Ty a různé pochybnosti ohledně reakcí ostatních.

Pochybnosti. Odkud se berou? Z toho, co jsem zažil? Z toho, co se v naší rodině událo? Proč mi ta hlava pořád jede? Asi už ze samé práce začínám blbnout. Nebo… nevím.

Od toho osudnýho případu se to opravdu nějak podělalo. Komunikace vázne na všech frontách. I na té domácí.

Teď mě napadá, kdy jsme se s Romanem jen tak váleli na gauči a v klidu si jen tak povídali? Ani nevím. Kdy jsme se naposledy milovali? Žádná rychlovka nebo šukačka, při nichž si aspoň na chvilku vzal můj pitomej mozek dovolenou, ale opravdu prožité mravenčivé milování, po kterým jsme proleželi hodinu jen tak v objetí toho druhého. Spolu. Ta chvilka lásky, kdy mi mozek přestal předhazovat různý kraviny a přemýšlení nad životem brouka. To už vůbec nevím.

Další pohled z okna ven. Přes chumelenici nejde vidět pomalu ani na krok. Do háje! Nedivím se, že nakonec zrušili všechny lety. Ale chudáci lidi tam venku. Brodit se těmi závějemi? Nezávidím… Ale jo, až doletíme do Česka, tak vlastně budeme taky. Chjo.

V tom mám teď chodit každej den? V tomhle teď mám žít zbytek života?

Jo, teď fňukám, ale až vylezem v Ostravě z letadla, první, co udělám, bude, že splácám sněhovou kouli a hodím ji Romanovi do ksichtu. Dobře, tam možná ne. Spíš trochu níž. Už tak je to u nás dvou všelijaké, rozhodit si ho ještě víc fakt nechci. Ani tou sněhovou koulí. I když… možná bych si ho ani tak nerozhodil. Možná by pak rychleji roztály ledy.

Roman mi často říkával, že jsem jeden velký rozdvojený extrém. Na jednu stranu fňukám a jsem naštvanej, ale na tu druhou si dost věcí zvládnu svým způsobem užít. Jako lidský jin a jang.

Ale do háje, všechno mě tak strašně sere! Zima, lidi, práce, my dva. Při téhle myšlence sklopím hlavu a zajedu si prsty do vlasů.

Proč mám teď v hlavě takový bordel? Proč mám o všem takové pochybnosti?

Občas mám pocit, že ať udělám cokoliv, stojí pak všechno za hovno. Jo, přesně tak. Ať udělám cokoliv, stejně všechno jen podělám. Nebo možná. Možná se mi to jen zdá. Možná jsem oslepl, kdo ví? Nebo mám nějakou zimní depku…

Radost z čehokoliv ze mě kamsi vyprchala. Neříkám, občas v jistých chvílích se rozsvítí plamínek naděje. Jenže jak rychle vzplane, rychle zase pohasne.

Třeba když jsem dostal od jedné kolegyně za úkol pohlídat jí prcka. Byla s ním fakt sranda. Sotva rok starý klučina, a jak jsme si rozuměli! To bude tím dítětem uvnitř tebe, řekl mi tenkrát Roman. Jo, občas dost ufňukaným, pyskatým, urážlivým, zádumčivým, uzavřeným, starostlivým, bláznivým dítětem. Sotva jsem ale došel domů, cítil jsem, jak ta radost někam mizí a nastupuje naštvání, že se to děje. Že ta radost mizí.

Možná má Roman pravdu. Emoce se ve mně přelívají ze strany na stranu až neuvěřitelně rychle.

Jak to se mnou Rick mohl tak dlouho vydržet? Jooo, Rick. Nebýt jeho, nejspíš bych se do stěhování tak nehrnul. Ale bez něj ta práce už nebyla ono. Nevím, jak to měli ostatní, ale mi tam chyběl rozhodně.

Kdo ví, jak jsou na tom kolegové teď, když jsem odešel i já? Beztak jim tam nechybím. Chjo.

Jo, asi se na práci policajta fakt nehodím. Nějak se mi poslední dobou všechno rozpadá pod rukama. Jako když jsem rozbil Romanův oblíbený hrnek.

Možná jen nevím, jak dál. Sotva se vyznám ve slovech a činech ostatních. Občas se mi stává, že je nechápu, nerozumím jim. Ani sobě. Dostává mě to na hranici dalšího zoufalství. Mám pocit, že ode mě něco očekávají. Že Roman ode mě něco očekává, ale já jednoduše nějak nevím, co to je. Nutí mě to nad tím přemýšlet dnem i nocí, ale krom bolehlavu a prázdnoty nic jiného nenacházím.

Začínám mít pocit, že ještě chvíli a ze všech těch myšlenek se udusím. Jako v mých snech. Nebo spíš nočních můrách, co mě poslední dobou budí uprostřed noci. Noční můry, kvůli nimž si musím i dvakrát za noc měnit propocený triko. Sny o tom, že jednou přijde Roman z práce domů a najde mě na posteli ležícího bez zvedajícího se hrudníku. Nikdy nezapomenu ten pohled, co v tom snu měl. Nezapomenu na něj, jak stojí v ložnici s očima vytřeštěnýma a s pusou dokořán, neschopný se pohnout. Stojí tam a kouká, jak tam moje tělo leží bez života. Ptá se sám sebe, co se to sakra stalo? Hlavou mu běhají výčitky svědomí a otázky, na které mu nemůžu dát žádnou odpověď, protože jsem mrtvý.

Ne, tohle nechci. Nic z toho. Nesmím na to myslet. Nemohl bych mu to udělat. Takhle mu ublížit. Musí to jít i jinak. I když je pro mě mluvení poslední dobou tak hrozně těžké, jde to vyřešit i jinak. Musí! Ale jak?!

Zatnu prsty, div že je neprotlačím do zábradlí. Zavrčení z frustrace se mi přes zaťaté zuby stejně prodralo ven. Poblíž mě naštěstí nikdo nestojí, takže nějaké to vyděšení cizích lidí se mi vyhlo. I přes mou snahu uklidnit se cítím děsnej bordel v hlavě a něco jako prázdnotu. Musím se nad tím uchechtnout. Jsem se svým přítelem na letišti a cítím v sobě prázdno.

Opřu se lokty o zábradlí a schovám tvář do dlaní. Nevím, o co se vlastně snažím. Uklidnit se? Nevím, možná. Letiště je až do zítra uzavřené, tak by se mi to mohlo podařit, ne? Kurva práce.

„Jak jsme se do těchhle problémů dostali?“ řeknu si tentokrát nahlas a nečekám na odpověď. Roman sedí v bistru kousek za mnou s nějakým starým známým, kterého tu potkal. Jaká to náhodička.

Zvednu se a znovu ten kus chladného kovu chytím do rukou. Ohlídnu se, abych zjistil, že tam stále sedí. Můj chlap a jeho kámoš Martin. Smějou se spolu a mě to možná malinko štve. Mohl by se uchechtat k smrti a Romanovi dát pokoj.

Odkdy jsem tak škodolibý i ve své vlastní hlavě? Nevím, ale nemůžu si pomoct. Odsud vidím, jak zapálení do rozhovoru jsou. Ale sedí tam dva. To mě opravdu zaráží. S Martinem si k nám přisedl i jeho přítel. Jenže teď ho nikde nevidím. Chmm.

„Ehm, pěkný výhled, co?“ ozve se kousek ode mě. Leknutím se narovnám. Fakt to se mnou škublo. Já o vlku a vlk stojí jen krok za mnou s dvěma kelímky v rukou. Koukám na něj jak na zjevení. On taky je. Mlaďoch se stihl převlíct z uniformy. Bych ho málem nepoznal.

Povytáhne obočí: „V pohodě? Zdál ses zaraženej, jak jsi odcházel. Donesl jsem ti kapučíno. S perníkovou příchutí. Je sladký samo o sobě, tak jsem ti do něj nedával cukr. Tvůj přítel sice říkal, že raděj máš černý kafe s trochou cukru, ale zrovna teď vypadáš spíš na něco sladšího.“

Tak můj přítel říkal. Nedá mi to. Musím se po Romanovi znovu ohlídnout. Koutek úst se mi trošku pozvedne. Nějak nemám ani chuť se usmívat, chtěl jsem být aspoň chvilku sám. Ale tahle jeho zdvořilost zas tak zlá není.

„Díky. To nemuselo být,“ usměju se a strašně doufám, že nevypadám jak vrah. Ten kluk se dívá trošku ostražitě. Asi jsem zněl hůř, než jsem chtěl. Ale nemám být na něj proč zlý. Za celou tuhle situaci vážně nemůže.

„Ale jo. Chtěl jsem nějak poděkovat za to, že jsme se mezi vás vetřeli. A taky za azyl u stolu, když už jsme tu zkejsli všichni čtyři. Fakt jsem se snažil nám všem něco sehnat, ale hotely poblíž už ubytovaly většinu cestujících včetně mý mámy. Ale co jsem slyšel, nachystají v jedné hale provizorní lůžka, kde si můžem přes noc odpočinout,“ usměje se Jakub a znovu ke mně natáhne ruku s kelímkem.

S pohledem na jeho ruku si kapučíno vezmu a napiju se. Vážně je i bez cukru sladký tak akorát. Na jazyku mě polechtá jemná chuť skořice a dalšího koření. Vážně není špatný.

„Dík, je dobrý. Perník říkáš?“ tentokrát se už usmát musím. Ach, ty policejní dvojsmysly.

Oplatí mi úsměv. Jo, pochopil.

„Slyšel jsem, žes v L.A. dělal policajta. Asi si budu muset dávat pozor na pusu, co? Tohle je tvoje premiéra?“ kývne hlavou k té katastrofě venku a opře se kousek od místa, kde jsem se předtím opíral já. Nedá mi to a usadím se zpátky na svém místě.

„Věř mi, že sníh jsem už viděl. Dokonce jsem se v něm i párkrát brodil, když jsem byl v Česku. Kousek od L.A. je sníh naprostá normálka. Ale takovou pohromu zažívám poprvé, to je fakt,“ upiju z kelímku a přikývnu.

„Vážně?“

„Jo. A vůbec se mi to nelíbí. Jen z toho pocitu, že v tomhle teď budu žít. Brr.“ Mráz mi z toho vědomí přejde po zádech.

Neujde mi, jak se na mě hned zadívá. S otazníkem v očích.

„Stěhujeme se do Česka,“ vysvětlím mu. „Vyměníme sluníčko a pláž za zimu a bláto,“ zamumlám.

Jakub se upřímně zasměje a zakroutí hlavou. Musí si o mně myslet, že jsem blázen.

„Tak proč se stěhujete, když ti to vadí?“

Otázka na tělo. Dobře.

„Oba tam máme rodiny. On je kvůli mně na pár let opustil, zatímco já je nejdřív našel, zamiloval se, a pak se vrátil zpátky do L.A. Jednoduše chci bejt tam, kde oni. Bez nich to není ono, přestože za mnou Roman dojel takovou dálku a díkybohu zůstal. “

„Spíš doletěl, ne? Nevím, jestli by se mu podařilo dojet autem z Česka až do Kalifornie. Ledaže by auto přestavěl na ponorku a jel by po dně. Jenže tam by bez pořádného vybavení nejspíš asi daleko nedojel. Víš jak. Tlak je tam dole tak velkej, že by z něj byla jen malinkatá zmačkaná plechovka sardinek,“ nadhodí a tentokrát se na něj musím podívat pořádně. Koutky mu cukají, zatímco si přikládá svůj kelímek kávy k ústům. Nevydržím a začnu se smát s ním.

V té chvíli mi dojde, že zatímco tu stojí, ani jednou mě nepřepadla žádná z mých depresivních myšlenek. Ani jiných hnusných stavů. A bavím se. Jo! Je to vůči Romanovi možná trochu nefér, ale nemám zakázáno s nikým mluvit, ne?

„No, to by asi opravdu daleko nedojel. To je fakt. A myslím, že mu to nebudu ani navrhovat, abych se po dně neprojel sám,“ zamumlám tak, aby to neslyšel. Ale on slyšel.

„Nic mi do toho není, ale… chceš o tom mluvit?“

Chci o tom mluvit? Myslím, že za poslední roky jsem toho namluvil víc než dost. A i když ten Jakub vypadá jako seriózní člověk, nevím, jestli se chci znovu takhle a teď někomu otevírat.

„Promiň, raděj bych o tom nemluvil. Snad jindy,“ snažím se pousmát, ale vzpomínky mi to prostě nedovolí.

„Zvu tě na panáka. Myslím, že ho potřebuješ, když tě tak vidím. Nejsem sice příznivcem zapíjení žalu a měl bych být do zítra střízlivej, ale pro jednou udělám výjimku.“

Tímhle mě fakt odzbrojí, jenže nejsme tu sami. Oba tu máme někoho, s kým jsme tu uvízli. Rozhlídnu se kolem sebe. Uvědomím si, jak daleko od bistra jsme. Za námi ale nikdo nejde. Zkontroluju mobil, jenže ani na něm není známky, že by nás kdokoliv hledal.

„Dobře, ale…“ přikývnu. Kuba mě umlčí zvednutým ukazováčkem, vytáhne mobil a napíše svému chlapovi, že se krapet zdržíme. Tak mě napadá, že by se uživil i u policie, když dokáže takhle poznat, na co myslím.

Hned poté se rozejdeme halou k restauraci kousek od nás.

Stejně mi ale hryže svědomí za to, kolik jsem toho zase řekl, nebo spíš neřekl. Většina pochybností se přece jen odehrála v mé hlavě. Slíbil jsem si, že tolik mluvit nebudu. V práci mluvení potřebujeme, ale když šlo o jinou stránku… Rick mi kdysi řek, že otevřenějšího člověka nepoznal. Trošku se ve mně spletl. O citech a ranách v hloubi duše mluvit moc neumím.

Chjo, doufám, že jsem toho kluka svým mlčením moc neodradil. Je to přece jen přítel Romanova kamaráda. A nejen to, oba vypadají jako dobráci. Bylo by fajn je mít za přátele. A jako takové je nechci hned zasypat svýma bolístkama.

Kašlu na to. Aspoň pro teď, kdy sám mám v hlavě docela bordel – proběhne mi v ní, sotva se usadíme k baru. Až teď si uvědomuju, že jsem si ani nevšiml, jak jsme sem došli. Asi jsem fakt trochu víc mimo. Kašlu na to.

„Tak jo. Mluvil jsem celou dobu a skoro tě nepustil ke slovu. Něco by mě zajímalo,“ nadhodím a čekám, co on.

„To jo. Vůbec jsi nezavřel pusu. Ale ptej se. Pokud to nebude moc, odpovím tak upřímně, jak to jen půjde.“

„Dobře. Něco u stolu mě dost zaujalo. Jak jste se vy dva dali dohromady? Tvůj přítel se na tohle téma začal dost smát a probudil mou policejní zvědavost, promiň,“ omluvím se, když vidím, jak zaskočeně vypadá, než se rozesměje.

„V pohodě. Bylo to dost o nervy a taky vtipný. Snažil se mě v hotelu dostat do postele a já se nechal. To jsem ale nevěděl, že je doktor. Doktory nemám rád,“ začal svý vyprávění smýknutím ramen a lišáckým úšklebkem mezitím, co nám servírka namíchala gin s tonikem.

🩺👨‍💻

Mezitím v bufetu

„Začínám mít trochu obavy, Romane,“ zašklebil se Martin na telefon, než odepsal na příchozí zprávu od svého pilota. Neušlo mu však, jak se jmenovaný napnul a zpozorněl.

Když se jejich protějšky z ničeho nic vypařily, nevšiml si toho hned. To až když se mu zdálo podezřelé, že si s Martinem povídá už delší dobu sám, aniž by se vrátil kterýkoliv z jejich protějšků. Teď, po pípnutí Martinova mobilu, znervózněl o trochu víc. Neměl ale strach. Věděl, že by ho Sam nepodvedl. Jenže taky není žádné neviňátko a rozpoložení, které ho poslední dobou ovládalo, bylo velkým otazníkem nad tím vším.

„Proč? Co se děje? Psal ti ten tvůj?“ hádal. Martin okamžitě přikývnul.

„Jo. Podle všeho zatáhl tvého Sama někam na panáka. Poslal mi i název restaurace,“ mrknul na něj očkem a skousnul si ret.

Roman si musel promnout obličej. To se mu snad jen zdálo. Sice na letišti uvízli, ale že si jeho detektiv zkrátí čekání alkoholem, to v plánu nebylo.

„Skvělý,“ zavrčel. Ve tváři nelibost.

„Co je? Sam nesmí pít?“ svraštil nad reakcí doktor obočí.

„To víš, že může. Ale nelíbí se mi to. Jak dobře znáš toho svého Jakuba?“ zeptal se opatrně. V očích pochyby.

„Proč?“ vyhrkl Martin a očima mu přejel po tváři. „Jo, asi už chápu. Neboj, sice ještě Kubu pořádně neznám, sotva jsme spolu začali, ale skoro nepije. Sem tam sklenku vína nebo nějakého drinku. Když nejsem poblíž, možná víc. Kdo ví? Ale zítra letí. S opicí by ho asi za knipl nepustili, takže si nemyslím, že by měl v plánu ožrat sebe, natož jeho,“ odmávl to Martin, ale pak se zarazil.

Byli spolu sotva pár týdnů, kdy Kuba nechal svého dědečka, aby Martina pořádně přivítal. Aby ho ožral. Co když se u Samuela pokusí o něco podobného? Docela si rozuměli, jak tak na ně od stolu koukal. Co když je tohle Kubův uvítací rituál mezi přáteli a…

„Do hajzlu,“ zaklel zoufale a promnul si tváře.

„No bezva, teď jsi mě vážně uklidnil. Myslím, že zaplatíme a najdeme je, ne?“ zavrčel Roman a mávnul na obsluhu.

„Ne, ne. Kašli na to. Jen jsem si vzpomněl na svůj první zážitek s jeho rodinou. Ale pochybuju, že s tvým Samem by to bylo stejný. Kuba je docela intuitivní, takže bych řek, že si dají jeden dva drinky, u kterých budou sedět tak dlouho, než dojdem,“ vysvětlil Martin a s Romanem spojil svůj pohled. Ani sám netušil, jak přesně to tipnul. Ale to, co viděl v očích svého kamaráda, ho uklidnilo. Nejdřív se zdálo, že okamžitě vyletí, teď se zdál klidnější.

Sotva servírka došla k jejich stolu, omluvil se a poslal ji dál dělat její práci.

„Je hezký vidět, jak mu věříš. Abych byl upřímný, když jsme vás potkali, vypadal Jakub na svůj věk opravdu dost rozumně.“

Martina tohle prohlášení pobavilo. Kdybys jen věděl, jak rozumný dokáže být, pomyslel si s notnou dávkou ironie.

„Řekněme, že v důležitých chvílích mi přijde rozumnější, než jsem já sám,“ uchechtl se své vlastní reakci Martin. „Zato tvůj Sam se tvářil docela nedůvěřivě. To, jak si nás prohlížel a pak tu s námi seděl a skoro nepromluvil. Přišlo mi, že mu naše přítomnost vadí?“ nadhodil opatrně pak a v duchu doufal, že se svého dávného kamaráda nedotkl.

Ten jen vyfouknul všechen vzduch z plic a přetřel si dlaněmi obličej. Martin čekal.

„Jo, teď to je mezi námi dost napjaté. Moc práce a jeho přestup nám trošku víc zasáhly do života. Cítím, že jsme se sobě vzdálili. Nic si z toho nedělej, i k ostatním lidem je Sam poslední dobou odtažitý. Nechápu, co se s ním děje.“

„Proto to stěhování?“ reagoval Martin okamžitě.

„Jo, hlavně proto. A jak už jsem ti řekl, i kvůli našim rodinám. Myslím, že oběma jen prospěje mít po boku své nejbližší. Hlavně Samovi.“

S tím nemohl Martin nic víc než souhlasit. I když o jejich vztahu a životech nic moc nevěděl, to, co viděl, mu Romanova slova potvrdilo. Oba si zasloužili chvilku vypnout. Chvilku pro sebe a jejich nejbližší. Tak jako on potřeboval mít u sebe svého pilota.

„Rodina je někdy ten nejlepší lék. Rodina a přátelé.“

„Hele, kamaráde. Dost o mně. Co ty a uniforma? Jsem myslel, že lítání nesnášíš, a najednou tě potkám na letišti po boku pilota. Tak mluv, když jsou ti dva pryč. Kdo uhnal koho?“ spráskl ruce Roman a lišácky se usmál.

A Martin se zaskuhráním a smíchem schoval tvář do dlaní.

„Řeknu ti to, ale až po tobě, kamaráde. Až po tobě.“

👨‍💻👨‍💼

„To byla vážně úžasná sprcha. Co si to zopakovat, když kluci dojedou až zítra?“ prosil jsem Dana, sotva se pustil do přípravy večeře. Jeho tělo na mě vždycky působilo jako magnet. Náš vztah nikdy nebyl jen o tom. Dan měl však smůlu v tom, že jsem byl na něm a jeho tělu naprosto a dokonale závislý. Miloval jsem na něm úplně všechno.

„Sprcha? Nebo to, cos mi v ní prováděl?“ otočil se ke mně můj miláček se skousnutým rtem.

„To druhé. To první si můžem zopakovat hned potom. Prosím.“

„Ani nápad, lásko. Totálně jsi mi vybil baterky. Potřebuju nabrat energii, jestli se mnou ještě něco chceš.“

„Takže nejdřív večeře a pak sex? Tahle představa se mi zamlouvá,“ usmál jsem se s nadějí v očích. Jenže… při pohledu do těch Danových jsem věděl, že přijde ale.

„Ale já nemluvil o sexu." Jak nečekané, vrrr. „V koupelně jsem dostal křeč do lýtka. Co kdybys mi udělal svou proslulou masáž, a já si mezitím rozmyslím, co s tebou dál?“ zavrněl mi do ucha a totálně mě tím uzemnil.

„Do háje s tím. Seš hroznej kuplíř a já tě za to strašně nenávidím!“ odtrhl jsem se od něj a s dalším klením odplul chystat vše, co k masáži nohou toho ničemy potřebuju.

„Taky tě miluju!“ ozvalo se z kuchyně.

All we ever hear from you is blah blah blah, běželo hlavou zase mně.