Pohromadě – Srážka s láskou 2

„Takže jsi spadl sám, jo?“ rýpnul si Daniel do bratránka. Nakonec se spolu nad Nikem slitovali a vychutnávali si oběd v restauraci, kterou vybrali místo rychlého občerstvení. Dan nevynechal ani šibalský úsměv, když upřeně koukal na Samovu zavázanou ruku. On svým pohledem uhnul kousek vedle. Viděl, že i Nikovi cukají koutky. Připadal si jak u výslechu. Jen tentokrát byl on na opačné straně stolu.

Nasucho polkl. Vteřiny se změnily v pár minut intenzivních pohledů, než to nevydržel.

„Tak jsem sám nespad. Můžete na mě přestat tak blbě koukat?! My God!“ schoval obličej do dlaní. Cítil, jak rudne. Štvalo ho, že jakmile jde o něco osobního, je tak strašně průhledný.

„Koukej, jak se zlobí,“ popíchl ho Dan.

„A jak se červená,“ přidal Nik.

„Dokonce kleje v angličtině,“ zazubil se první.

„Skoro bych řekl, že se mu ten chlapík líbí,“ zamyslel se Nik.

„Uvědomujete si, že jsem tady před vámi a slyším ty blbosti, co vypouštíte z pusy?!“ pronesl vážně Sam, opřel se lokty o stůl a naklonil se k těm dvěma. Jen prstem a pohledem těkal mezi těma dvěma… Ani nevěděl, jak je nazvat.

„No dovol?! Lásko, on nás urazil,“ chytil se teatrálně za srdce Daniel a pohledem hodil ke svému příteli.

„To si teda dovolil opravdu hodně,“ přikývl Nik.

Dřív, než stačili cokoliv dalšího říct, zakroutil nad nimi Sam hlavou a opřel se do židle. Hleděl na ně s rezignací. Ve skrytu duše věděl, že to přijde. Že si z něj začnou utahovat. Škádlili se tak navzájem od chvíle, kdy se Sam jakž takž vzpamatoval z rozchodu s Romanem. Nemohl si ale stěžovat, nabil jim zásobník sám.

„Ale teď vážně. Co se stalo? Jak se to stalo? Líbí se ti?“ vyjmenoval Dan otázky, které je zajímaly snad ze všeho nejvíc.

Sam se pořádně nadechl a vydechl:

„Když jsem byl minulý týden bruslit, při jednom z koleček do mě ten chlap – Richard – vrazil. Byla to i trochu moje vina. Chtěl jsem se skočit napít a nenapadlo mě nic lepšího než to vzít napříč kluzištěm a nerozhlídnout se. Spadli jsme na led oba. On přímo na moji ruku,“ zvedl zmíněnou ruku zakrytou ortézkou. „A na ten zbytek nebudu odpovídat bez právníka. Ještě něco, detektive Danieli?“

„Takže se ti líbí. A vůbec, neutahujte si ze mě, detektive Samueli,“ vrátil mu bratránek stejnou měrou.

„Začal sis,“ smýkl rameny Sam.

Nebylo co víc říct. Ani to, že ty tmavým proužkem ohraničené šedé oči byly něčím, co by po takové době dokázal vídat častěji. A to ho docela malinko děsilo, protože vzpomínky na jisté zlatavé oči ještě tak úplně nevybledly. I když o ně přišel, byly částí jeho osobnosti. Jeho minulosti. Byly součástí něčeho, co ho posunulo v životě o krůček dál. Dostaly ho tam, kde byl. Dostaly ho na led do rány jednomu šílenci na bruslích.

***

„Tak ukaž, co máš na tom papíře,“ prosila Aneta už po tolikáté, sotva se k nim Richard vrátil a ze stadionu vyrazili k autu.

Chvíli poté, co mu Sam utekl, se nedokázal pohnout. Jeho jednání ho vyvedlo z míry. Zcela jistě poznal, že mu nebyl úplně lhostejný. Zároveň vypadal trošku jak vyděšené kuřátko, když spatřil své známé sedící kousek od místa, kde oni stáli. Zajímavý pohled.

Sotva mu ujel, chtěl se on sám rozjet za přáteli. Jenže v té chvíli se ozvali muži nad ním. Vyzvídali po něm jeho záměry se Samem. Přišlo mu hloupé popisovat je zrovna dvěma cizincům. Zkusil to ale risknout. Přiznal pozvání na kávu, možná na rande, kdyby našli společnou řeč. Pohled, který si ti dva vyměnili, a informace, které mu později předali napsané na kousku papíru, mu vlily do žil špetku naděje. Černá káva s lžičkou cukru, stálo na lístku, pak ještě adresa.

S frustrovaným zavrčením Anetě lístek předal.

„Hmm, to nebude tak těžké. Počkej, co je to za adresu?“

„Místo, kde ho prý najdu. Víc mi k tomu neřekli. Prý aby neskončili s monoklem.“

„To ti jako bez jeho vědomí dali jen tak jeho adresu?“ ozval se Jarek s mírným nepochopením v hlase. Osobně ten tón chápal.

„Na mě nekoukej, já se o ni neprosil. Navíc ani nevím, jestli je to jeho adresa. Nechceš se pro jistotu mrknout, kde to vůbec je?“ loupnul Ríša po Anetě pohledem. Ta vytáhla mobil a údaje zadala do mobilní navigace. Chvíli trvalo, než se mapa načetla a ona promluvila. V její tváři se objevila nejistota.

„Našla?“

„No…, Ríšo, ehm… Nevím, jestli tě potěším. Buď si z tebe ti dva pěkně vystřelili… Nebo… a tahle možnost je docela mazec…“

„Bože, tak už to vyklop,“ zaklonil hlavu frustrovaně Richard. A zatímco on rudnul nervozitou a vzteky zároveň, k Anetě se naklonil její muž, aby zjistil, co je na té adrese tak divného. Nejprve vytřeštil oči, pozvedl obočí, kouknul nejdřív na svou polovičku, s cukajícím koutkem úst pak na něj.

„Nebo… jsi, kamaráde, v pořádný bryndě, protože se možná snažíš sbalit policajta,“ zasmál se, vzal do ruky Anetin telefon a otočil ho displejem k němu.

Krve by se v něm nedořezali, když viděl název místa, ke kterému dostal adresu. Policie ČR – Územní odbor… na něj svítilo z malé mapky v mobilu jak bludička ve tmě.

Určitě jde jen o vtip. Prostě si ze mě vystřelili. Ale co když ne? Co když… je to pravda a on je…, přemýšlel v duchu Richard. Jak mu paměť sloužila, zkusil si svého neznámého jen na chvíli představit. V uniformě.

„Chlapi v uniformě jsou sexy. A ještě policajt… Od takovýho bych se nechala připoutat k posteli,“ mlaskla si Aneta a praštila Ríšu do ramene.

„Ehm ehm,“ odkašlal si Jarek dotčeně. „Možná to ale opravdu nic neznamená a je to jen jejich pokus o vtip.“

„Nebo se ho NĚKDO na to bude muset zeptat přímo. Půjdeš tam?“ otočila se k němu Aneta už v autě z místa spolujezdce. Zamávala mu mobilem před obličejem.

Ani si nevšiml, kdy k autu došli, natož jak nastoupil dovnitř. Chvíli zauvažoval nad odpovědí. Riskovat se mu nechtělo. Představil si sám sebe hodiny bezúspěšně stepujícího sem a tam před policejní budovou. Zdálo se mu to vtipné a zoufalé zároveň. I když se mu Sam vzhledově líbil, rozhodně nechtěl být za hlupáka tím, že na něj bude čekat někde, kde ani nemá jistotu, že bude. Navíc, rád by poznal i jeho osobnost, a vůbec si pod tím nepředstavil cokoliv sexuálního.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad. Spíš počkám na středu.“

Bez další debaty se rozjeli směr domovy. Když ho vysadili před bytovkou, oddechl si. Konečně mohl v klidu přemýšlet, co udělá dál. Jedna věc byla jasná a doufal, že před ním tentokrát neuteče. Že prohodí víc než jen pár slov.

O nějaký ten den později

„Vážně, Same, ještě jedna taková návštěva a dopíšu si na cedulku: Osobní doktor Samuela Marka,“ dělal si srandu Martin, zatímco kontroloval Samovu ruku.

„Teď přeháníš. Zas tak často tady nejsem,“ urazil se naoko on.

„Ne, nejsi. Ale když vemu v potaz, že ti léčím jinou část těla, než co mám na cedulce, bude třeba si to tam dopsat asi hned,“ zasmál se a s ním i Sam.

„To tys řekl, že se mi na tu ruku mrkneš. Tak co tu řešíme?“

„Trefa. A jak to s ní vypadá? Bolí tě ještě?“ zeptal se Martin a tu ruku mu prohmatal.

„Už skoro nebolí. Když ji víc zatížím, je to horší, ale rozhodně lepší než předtím.“ Sam ruku stáhl, sotva mu ji Martin pustil. Protáhl prsty.

„Kdyby zase otekla, dojdi. Vypadá to ale, že už to bude dobrý. A teď, jak se vede? Co v práci? Slyšel jsem, žes mluvil s Romanem.“

„Jo, mluvil. Přišel mi říct o tátovi,“ vydechl s pohledem k zemi. Seděl jen pár stop od ní na vyšetřovacím lehátku.

Martin se v tom nechtěl šťourat, došlo Samovi, protože se na nic víc okolo nich nevyptával. Věděl, že s jeho bývalým přítelem mluvil taky a ostatní detaily už musel znát.

„Jinak u mě asi žádná změna. Poslední dobou je docela klid. Neříkám, že nemám co na práci. To mám. Ale tak nějak normálně. Za to Dan s Nikem mi dávají zabrat,“ uchechtl se. Opřel se lokty o kolena. Pohledem přejel po ordinaci. „Co Kuba? Stále v oblacích?“

„Stále a pořád. Teď měl týdenní štaci a ode dneška má mimořádné čtyři dny volna. Čtyři dny klidu místo tří. Vlastně…,“ začal a přitom zkontroloval hodinky: „Jestli se nic nezměnilo, měl by tu být každou chvíli.“

„Vážně? Tak to si tu na něj počkám. Jestli to nevadí?“

„Ale vůbec… Jestli chceš, můžeš jít s námi na pozdní oběd. Já už mám pro dnešek taky padla a pořádný hlad.“

„No, nemít plány, tak klidně. Jenže už něco mám. Ale můžeme se klidně domluvit na jindy.“

Martin se víc usadil do křesla a pousmál se.

„Beru tě za slovo. No nic, jdu se převlíct, kdyžtak počkej na chodbě, a pokud se náš velký pan pilot objeví dřív, než budu hotový, zabav ho,“ vstal, se Samem v patách vyšel z ordinace. Místnost zamkl sotva vkročili na chodbu.

V odpověď se mu dostalo přikývnutí. Zatímco se Martin rozešel směr šatny, Sam se posadil na volnou židli, opřel se hlavou o zeď a přemýšlel. Další bruslení začínalo za hodinu a on zase nedal klukům vědět. Snad nebudou moc naštvaní, vyčítal si, než stočil myšlenky k šedým očím. Přemýšlel nad tím, zda ho tam potká, do chvíle, než uslyšel známý hlas.

„To je mi ale překvapení. Ty žiješ?“ došel k němu Kuba a jako obvykle oblečený v uniformě. On s ní snad opravdu rád dělá v nemocnici rozruch, pomyslel si Sam, sotva uviděl sestřičky, jak se za Kubou otáčely.

„Ne, to, co vidíš, je můj duch, který uvízl v téhle prokleté chodbě,“ objal se s ním Sam pěkně po chlapácku.

„Na ducha jsi až moc živý,“ uchechtl se Kuba. „Nebo jsi takový ten, kterýho se můžeš dotknout, ale on pak stejně nakonec zmizne?“

Na jeho otázku pobavený Sam smýkl rameny.

„Martin se převlíká?“

„Jo. Měl jsem tu na tebe mezitím počkat a zabavit tě.“

„To je ale džentlmen, kdo by to do něj řek.“

Spolu se následně rozešli směrem, kterým doktůrek odešel. Probrali cestou různá témata. Od práce, přes Samovu bolavou ruku, oběd, možné plány na víkend, blížící se svátky. Bavili se, smáli se, dokud nepotkali Martina.

„Tady je nějak veselo. Nemám začít žárlit?“ zeptal se s pohledem na vysmáté muže.

Kuba nad ním zakroutil hlavou:

„Ale prosím tě.“ V nestřeženou chvíli, sotva se vydali nemocnicí směrem k parkovišti, vlepil Martinovi mlaskavou pusu na tvář.

„Líbat tě nebudu. Ještě bychom někomu přivodili infarkt,“ vtipkoval a hlavou hodil k Samovi.

„Ještěže jsme v nemocnici,“ nadhodil on děkovně.

„Pravda, na kardio bys to měl pak kousek,“ zasmál se Martin a hodil hlavou směrem, kde věděl, že se kardiologická ambulance nachází.

Sam šel chvíli s nimi, než se nakonec musel rozloučit. Auto nechal zaparkované na novém parkovišti blízko východu z jednoho oddělení. Bylo mu to ale trochu líto, moc se s nimi bavil. Čas jim v načatém rozhovoru tak rychle utekl, až málem zapomněl, že by rád stihl, co si naplánoval. Ale sejít se mohli kdykoliv. Stačilo se jen domluvit.

***

Ke stadionu se dostal o chvilku později, než měl v plánu. Z dálky viděl před halou dlouhou frontu. Zajel na zadní parkoviště. Měl tam své oblíbené místo, kde parkoval málokdo. Vystoupil z auta, z kufru vytáhl brusle, auto zamknul a rozešel se k pokladnám. Byl na dohled vchodových dveří, když se mu rozezvonil mobil. Vytáhl ho z kapsy a zastavil. Na displeji svítilo černým písmem jméno Dan. S divným šimráním v zátylku hovor přijal.

„Ano?“

„Co, ty zrádná kryso? A že prý: Se vám ozvu, jak pojedu bruslit. Tshe, kecale. Sis myslel, že se nás jen tak zbavíš, co?“ vychrlil na něj pobavený hlas z mobilu. Vytřeštil oči a zkontroloval okolí. Pak je uviděl. Stáli u vchodu oba. Dan i Nik. Dan s mobilem u ucha a Nik se vstupenkami v ruce na něj mávali. Típl hovor, vyfoukl vzduch z plic a s protočením očí došel za nimi.

„Na, ty zrádče. Zacvakali jsme ti vstup, ať nemusíš čekat. I když…ty by sis to zasloužil, vystát si frontu. Takhle se na nás vykašlat! Zase! To se dělá?“ vtipkoval Nikolas a podal mu vstupenku. S velkým díky a tikem v oku ji přijal.

„Jezdím s vámi o víkendu, to je vám málo?“ zabrblal, když vcházeli do místnosti pro přezutí a usadili se na lavičce, aby vyměnili boty za brusle. Uvažoval nad tím, proč z toho dělají takovou vědu, že jednou v týdnu si tam zajel prostě sám. Odpovědi se mu dostalo vlastně hned.

„No, když teď víme, co ti tady hrozí, tak ano,“ usmál se Nik lišácky.

„Přesně! Když teď víme o tom hrozně nebezpečném bruslaři, musíme na tebe dát větší pozor,“ přikývl Dan. Sam, utahující si zrovna tkaničky bruslí na pravé noze, ustrnul v pohybu. Zvedl hlavu a prohlédl si je. Nemohl věřit vlastním uším. Věděl, co jejich slova znamenají. I to, že nejspíš pochopili, proč se jim nakonec neozval a šel sám.

‚Do háje s něma oběma! Já je vážně někde zakopu. Jo! Praštím je po těch jejich pitomých hlavách, naložím do kufru, odvezu někam daleko a tam je zakopu. Pak mě zavřou a budu mít od nich svatý klid!‘ plánoval potichu v angličtině, zatímco se vrhl k brusli na druhé noze. Neměl sice šanci být nenápadný, ti dva angličtinu ovládali skvěle, neušlo mu proto, jak se po sobě s úsměvem podívali. On si ale zanadávat potřeboval. A v angličtině mu to šlo nejlíp.

Jedno jim musel uznat. Trefili se. Sice si to nechtěl stále přiznat, v to, že se Richard objeví, docela doufal.

Pořádně si ho prohlédl při posledním setkání, kdy se mu omluvil. Kdy se i víc zadíval do jeho očí. Hřejivý pocit v té chvíli prošel celým jeho tělem. Bylo to delší dobu, co tenhle pocit měl. To, že se mu někdo líbí. A i když si dva dny předtím s jistou osobou pár věcí po takové době vyjasnil, obavy z toho, co bude, v něm zůstaly dál.

Před dvěma dny…

Pondělí, šestnáct hodin. Sam konečně vypl počítač, sbalil si věci a rozloučil se s kolegy. Těšil se domů. V noci vůbec nespal. Možná tak na tři hodiny zamhouřil oči. Podle všeho se blížil úplněk a on byl jeden z mála lidí, na které působil v podobě špatného spaní. Prošel budovou policie až k hlavnímu vchodu. Auto během polední pauzy odvezl do servisu. Už týden měl domluvenou výměnu pneumatik za zimní. Na počkání to udělat nešlo. Zákazníků se stejnou pohledávkou bylo v toto období jako much, proto ho objednali na dobu, kdy byl v práci.

Vyšel z budovy, sešel první část schodů a zastavil se. Nebo ho spíš zastavil muž opřený o zábradlí na konci schodiště.

„Ahoj,“ pozdravil Romana s mírnou nejistotou v hlase a neskrývaným překvapením a těch posledních pár schodů k němu sešel.

„Ahoj,“ zabodl do něj svůj pohled on.

„Co tady…?“ začal Sam. Nádech, výdech, Same, řekl si v duchu. „Co ty tady?“

„Přišel jsem ti něco říct. Je to pro mě těžký, ale… můj táta umřel. A napadlo mě, že bys to chtěl vědět, když jsi ho taky poznal.“ Roman k němu mluvil pomalu. Smutek se mu odrážel v očích. Samovi ho bylo líto. Věděl, jak měl Roman otce rád. A když byli spolu, byl Sam jeho otci za tolik věcí vděčný.

„A…ha, to mě… mrzí. Opravdu moc. Ehm… Já… Díky, žes mi to řekl,“ vyfoukl ze sebe s přikývnutím. V okamžiku pocítil na srdci podivnou tíhu. Bez dalšího slova krátce Romana objal. Nebylo v tom ale nic víc než lítostivé gesto snažící se utěšit.

„Já děkuju. Přišlo to z ničeho nic. Jeden den jsem s ním mluvil přes telefon, další už nebyl,“ promnul si Roman obličej.

„Vážně mě to mrzí. Vím, jak ti je. A ještě jednou děkuju, žes mi to řekl. Jak to jde v L.A.?“ zeptal se, i když fakta znal. Jenom se snažil ulevit tíze, kterou v Romanovi viděl.

„Tam už nijak. Před dvěma měsíci jsem dal výpověď a přestěhoval se zpátky do Česka. Našel jsem si práci kousek za Olomoucí. To už ale asi víš od Martina,“ odpověděl mu Roman s něčím v hlase, co nedokázal rozklíčovat.

Před dvěma měsíci, běhalo Samovi hlavou. Sice od Martina něco málo slyšel, vůči Romanovu workoholismu tomu nedokázal uvěřit. Rovnou mu to i nahlas přiznal. Že se potřeboval přesvědčit osobně.

„Jo, kdo by tomu uvěřil, co? Že dám výpověď a odstěhuju se, když tam jsem v práci trávil celé dny,“ usmál se trochu smutně. Věděl, na co Sam naráží. Na to, že se pak stejně neozval. Nedal vědět, že je zpátky. A že ví, že si po pár dnech v Česku někoho našel.

„Nechci to podělat. Tak jako s tebou. Nejdřív mi to nedošlo, ale pak… když jsem byl sám, bez tebe. Věděl jsem, že jsem promarnil tolik času, Same. Že jsem ti ublížil a nechtěl ti ublížit ještě víc. Že jsem se měl víc… snažit. Pak jsem poznal Tadeáše a zapřísahal se, že tentokrát to nepodělám,“ zpytoval Roman svědomí.

„Byla to i moje chyba,“ zašeptal Sam.

Samovi se jeho slova neposlouchala snadno. Doufal v ně, kdysi, jen s trochu jiným koncem. Ale musel si přiznat i svou část viny. Vzdálili se sobě navzájem. To, co rok předtím následovalo, bylo jen vyústění všeho. I když ho proklínal za to, jak moc mu, ještě dlouho po jejich konci, chyběl. Na druhou stranu ho hřálo u srdce, jak aktivně se snaží s někým jiným. Podporu si zasloužil.

„Budu vám držet pěsti, ať vám to spolu vyjde,“ pousmál se pak na Romana. Ten se na něj se zájmem podíval. Jako by nedokázal uvěřit, s jakou lehkostí to řekl.

Ne, nebylo to pro Sama snadné. Ale z jedné jisté ledové plochy na něj poblikávala jiskřička naděje. Docela vysoká jiskřička s hnědými vlasy, tmavým proužkem olemovanýma šedýma očima. A s oblibou ve srážení okolních bruslařů.

„A co ty?“ zeptal se najednou Roman. Samovi došlo, na co naráží. Co já a chlapi. Tohle téma se mu nechtělo rozebírat. Raději ho změnil k autu. Málem by zapomněl, že by ho měl vyzvednout, než mu v servise zavřou.

Malinko se mu klepala kolena. Pár skluzů a hned to šlo líp. Svůj doprovod nikde neviděl. S myšlenkou nad tím, jak nechce spadnout, protože místy byl led trošku víc hrbolatý z tréninků hokejistů, který probíhal těsně před veřejným bruslením, se vydal pomalým tempem kupředu.

Dan s Nikem ho předjeli. Usmál se a pokračoval dál. Jako kulisu tentokrát pustili jednu z jeho oblíbených hudebních skupin. Měl rád Imagine Dragons a některé jejich písničky. Ne všechny, ale bylo jich dost. Radioactive patřila k těm nej. Po několikáté se rozhlédl kolem sebe. Neviděl ho. Asi nakonec vynechal, řekl si pro sebe Sam.

Po hodině ho začala bolet stehna. Byla to jiná zátěž než při běhání. Rozhodně o dost příjemnější. Ozval se mužský hlas z reproduktoru. Bruslení končilo. Uteklo mu to až nepřirozeně rychle. Kývl na Dana s Nikem na druhé straně stadionu a zamířil k východu. Na nechráněných nožích sešel schody, vyzvedl si boty a usedl na lavičku. Začal je rozvazovat, když si naproti němu někdo sedl a zakroužil mu kelímkem s kávou, tu poznal po prvním nadechnutí, pod nosem. Zvedl oči k onomu člověku. Prsty stále na tkaničkách.

Ríšovy šedé oči svítily pobavením, zatímco ty Samovy překvapením. Tak přece jen přišel, prolétlo mu hlavou.

„Ahoj,“ usmál se Richard. V ruce držel dva kelímky. Z jednoho upil.

„Čau,“ pozdravil Sam. S nervózním úsměvem na moment sklopil oči k bruslím. Lehce chvějícími se prsty potáhl za tkaničky, aby je tím povolil. Moc mu to nešlo. Chtělo se mu zavrčet frustrací, že se nechal rozhodit. V zátylku cítil, jak ho při tom Richard upřeně pozoruje.

Koutkem oka zahlédl pohyb. Muž naproti němu položil oba kelímky. Hned nato bez jediného slova popadl jeho nohu a opřel si ji o koleno. Nejspíš už se nemohl dívat na jeho zápasení s těmi pitomými šňůrkami.

Vytřeštil oči překvapením, ale mlčel. Sledoval tentokrát on jeho, jak mu popotahuje za křížky tkaniček. Cítil, že brusle konečně povoluje. Sundal mu ji. Jen tak, bez varování, mu stáhl brusli a položil nohu na zem. To samé zopakoval s druhou.

„No teda, Same, sis našel vlastního přezouvače?“ uchechtl se za ním hlas. Nik! Panebože, ti zas budou mít řečí. V momentě zrudl málem až na zadku.

„Haha,“ zamumlal pod nosem. „Děkuji,“ pronesl pak k Richardovi.

„Nemáš zač. Čím rychleji se přezuješ, tím pomaleji ti zchladne kafe. Jsem říkal, že tě na ni pozvu za to, jak jsem do tebe narazil,“ usmál se Richard skoro až škodolibě. „I když jsem uvažoval, jestli ti ji nepřinést na adresu, co mi dali tví přátelé. Tohle mi ale přišlo jako rozumnější řešení.“

„Ehm, cože? Jakou adresu?!“ zarazil se okamžitě Sam při obouvání bot. Zbytek toho, co Richard řekl, nevnímal. V davu lidí našel ty dva exoty. Stáli poblíž dveří, tentokrát přezutí, brusle v rukou. Oba koukali jejich směrem. Když se na ně Sam zamračil, odvrátili pohled a předstírali velké zaujetí při pozorování stropu místnosti.

„To jsem asi neměl říkat.“

„Jakou adresu?“ zeptal se znovu s pohledem už na muži sedícím naproti. Ten neodpověděl a zašátral v kapse bundy. Vytáhl lístek a podal mu ho.

Sam lístek rozevřel a přečetl si, co na něm bylo napsáno.

„Přetrhnu je…, oba!“ zaskřípal zubama a vražedně se na ty dva usmál.

Dan začal popostrkovat Nika ke dveřím. Samovi naznačil, že počkají venku. Ten za nimi chvíli koukal, než stočil pohled opět zpátky na Richarda.

„No…, moc díky za to kafe, když už na mě tohle kluci napráskali,“ uchechtl se nesměle, sotva přijal nabízený kelímek. S ním a Ríšou se pak taky vydal ke dveřím.

„Dlužil jsem ti ho. Jen nevím, jak si vzít ten zbytek z lístku,“ prohrábl si krátké hnědé vlasy Richard, než Samovi podržel dveře východu. Ten prošel a v duchu se usmál. Přesně věděl, co za adresu to je. A nad čím muž přemýšlí – která možnost je ta správná. Na to se ho hned i zeptal. To už ale stáli před Danem a Nikem, kteří se nad jejich sbližováním docela dobře bavili.

„No, že buď jsem pěkně v loji, nebo jsi… policajt,“ odpověděl mu a podrbal se na bradě.

„Kterou bys radši?“ zeptal se Daniel s úsměvem.

Richard si prohlédl všechny přítomné. Tentokrát z toho byl nervózní on. Nakonec pohlédl na Sama, kterého očima přejel od hlavy až po paty. Zamyslel se.

„No, že asi budu muset dávat pozor, abych nechodil, kudy nemám.“

„To taky. Spíš bych ti radil nikoho nevraždit a neunášet. Tamto je oproti tomuhle maličkost. Že, bratránku?“ zazubil se Dan s pohledem na Sama, ruku mu omotal kolem ramen.

Richard vytřeštil oči a koukl na muže, který ho sledoval docela nejistým pohledem. V očích vepsaná otázka.

Sam byl vůči tomuhle oznámení dost nejistý. S Romanem jsem to seznámení měl o tohle jednodušší, pomyslel si. Zároveň si v duchu představoval, jak bratránka kope do zadku.

„Takže…, máš teď něco v plánu, nebo tě teda můžu pozvat na něco dobrého?“ zeptal se nakonec Richard.

Sam se zamyslel a znova se mu zadíval do očí.

„Tak my už vás asi opustíme, že, lásko?“

Nik chytil svého drahouška za loket a tahal ho směrem k autu. Se zamáváním s rychlostí blesku vyklidili pole. Sam se za nimi zase zamračil. Pak ale vydechl:

„Dobře. Tak jo, jdeme.“

S omluvou ještě ale vytáhl z kapsy mobil a se škodolibým úsměvem napsal: Ještě jednou, vy víte, o čem mluvím, a policajt nepolicajt, před dalším bruslením vám propíchám gumy!

Odpověď přišla záhy: Taky tě máme hrozně rádi. Užij si to a nezapomeň na večerku. 😘😇

„Blbci,“ zakroutil nad nimi hlavou, schoval mobil do kapsy a věnoval Richardovi celou svou pozornost.