Pohromadě – Srážka s láskou 3

Sobota ráno, sedm hodin deset minut. Sam stál přede dveřmi Danova a Nikova domu. Ráno si nachystal budík schválně o hodinu dřív, než normálně vstával, aby jim mohl oplatit jejich laskavost. A zároveň jim dát co proto za to, že naprášili, kde pracuje, dřív než to stačil vysvětlit sám. Sice vše nakonec dopadlo dobře, i to rande, musel uznat sám, bylo fajn, ale z toho, že je tentokrát může vzbudit on, měl radost velikou.

Nad vzpomínkou ze středy se mu koutky rtů zvedly v úsměvu.

Středa

„Takže… kam teda půjdeme?“ zeptal se Sam Richarda pár kroků od parkoviště.

„Ty jsi tu asi autem, že?“ zeptal se ho on. Sam přikývl.

„Dobře. Dojdeme k němu a pak se projdem pěšky. Slibuju, že tě nepřepadnu ani nic jiného násilného,“ vysvětlil, sotva si všiml, jak se Sam zarazil.

„To, že pracuju na kriminálce, neznamená, že by tohle měla být moje první myšlenka. Ale teď už si nejsem jistý, jestli se nemám bát,“ nadhodil. S cukajícím koutkem a přimhouřenýma očima, zatímco na dálku otevřel kufr auta, Richarda přejel pohledem. Pak rychle schoval brusle a ještě rychleji kufr zavřel. Co kdyby ho do něj šoupnul a zavřel?

Ríšovi chvilku trvalo, než mu došel Samův pokus o vtip. Zasmál se:

„Kde mám to lano a chloroform? Sakra, asi jsem je nechal doma. Takže z toho zas nic nebude,“ hraně si prohrábl kapsy, dlaní se praštil do čela.

„To nebude. Umím se bránit,“ pronesl vážně Sam, zabral bojový postoj a pohledem sjel k mužovu rozkroku.

„Auuu. Chápu. Moc neprovokovat,“ zvedl prst Richard s úsměvem a udělal pár kroků dopředu.

„Takže kriminálka? Asi mi to mělo dojít, ale v té vaší hierarchii se vůbec nevyznám,“ uznal, sotva udal směr. Sam se k němu přidal s rukama vraženýma v kapsách.

„Přesněji se to nazývá první oddělení obecné kriminality. Ale to je jen detail.“

„Tak mě napadlo. Kolik ti je? Já jen, že vypadáš celkem mladě na kriminálku.“

Sam se zastavil a nechápavě po něm kouknul.

„Vidíš, proto jsou seriály takový…,“ povzdechl si malinko dotčeně. „Na našem oddělení je pár dalších mladých policistů.“

„Hele, já se tě nechtěl dotknout. Jen mi to přijde… zajímavé? Myslel jsem, že tam berou trošku starší. Ale možná se opravdu moc koukám na seriály.“

Ta slova lehce uchlácholila Samovu dušičku.

„Třicet tři a pár měsíců. Navíc…, aby bylo jasno, ti to vysvětlím. Věk a pozice záleží na odsloužených letech u policie. V L.A. musíš mít po akademii čtyři roky služby jako důstojník a složit zkoušky, aby ses mohl stát policejním detektivem. Já se jím stal v pětadvaceti. Tady v Česku bych to ale viděl o nějaký ten rok později. Navíc se tady i název hodnosti trošku mění, protože detektiv pro Čechy není dost… dobrý.“

„Počkat, počkat,“ zastavil ho Richard. „L.A.? Jako… Los Angeles?“ zeptal se zaskočeně. Sam mu na otázku nechápavě přikývl.

Nemohl uvěřit svým uším. Sice v Samově hlase slyšel mírný přízvuk, ale… Amerika? Nedávalo mu to vůbec žádný smysl, když se chvíli předtím loučili s jeho bratrancem.

„Jestli to je nějakej pitomej pokus o vtip, tak vůbec vtipný není. Co jsi zač?“ vřískl nevěřícně.

Sam na něj koukal nejdřív s vážnou tváří. Tu si ale dlouho neudržel. Došlo mu, že zrovna o tomhle neměl muž tušení. Jak taky mohl. Na tohle téma zatím nemělo kdy dojít. Rozesmál se.

„Jako vážně? Směješ se mi?“ zakroutil hlavou Richard.

Sam se díky bohu chvilku nato uklidnil a konečně dost věcí osvětlil. Jeho rodiče, odjezd v dětství do Států a pak návrat a hledání táty v Česku. Návrat zpátky do Států a to, jak se dostal zpátky domů, nevynechal. Nepopsal mu to však do detailů. Důvod posledního návratu ale přiznal taky.

Richard byl z těch informací ještě víc zaskočený než předtím. Zároveň mu bylo i Sama trochu líto, ale nechtěl rozjitřovat rány.

„Takže proto ten zvláštní přízvuk. Dobře. To bylo docela silný kafe. Ale teď mi teda dopověz, jak ses ty dostal až na místo detektiva vražd. Nebo jak vám to říkají tady v Česku.“

Sam se nesměle usmál, jako už ten den tolikrát. Byl to pro něj zvláštní pocit vyprávět mu o sobě, když o muži nevěděl vlastně krom jména a věku absolutně nic. Ale udělal to.

Richard si Sama přeměřil pohledem. Beze slova přikývl.

„Tak jo. Já o sobě mluvil dost a teď mi dokaž ty, že nejsi žádný psychopatický vrah a únosce,“ mrkl po Ríšovi, sotva se dostali k menšímu penzionku s hospůdkou, ke které je jmenovaný dovedl. Než ale došlo na vysvětlení jeho života, usadili se k jednomu z volných stolů a vybrali si něco dobrého k jídlu a pití.

„Nejsem žádný únosce a násilník. Mám naprosto normální a nudnou práci.“

***

Zmáčkl zvonek a držel. Trvalo to minutu, dvě, tři, než zarachotil zámek a ve dveřích spatřil spánkem pomačkaný Nikolasův obličej. Zeširoka se na něj zazubil:

„Dobré ráno, zlatíčko.“

„Ti dám takové zlatíčko. Víš, kolik je hodin?“ zamrmlal Nik rozmrzele a protřel si oči.

„Jop, akorát čas vstát a dát si snídani,“ ukázal na tašku v ruce. Než dojel k nim, zastavil se ještě pro čerstvé pečivo a nějaké dobroty.

„Co za idiota…,“ ozval se Danielův rozespalý hlas a zívnutí. Nik odstoupil ode dveří a ukázal na jejich budíček. Ten se nepřestával škodolibě culit.

„Ber tašku a toho votrapu tam třeba nech. Jdu udělat kafe,“ zahlásil k Nikovi, políbil ho na tvář, otočil se na patě a zamířil do kuchyně. Nik pustil Sama dovnitř. Spolu se vydali za zvukem puštěného kávovaru.

Dana našli ploužícího se kuchyní. Na lince měl nachystané tři hrnky a talířky. Sama potěšilo, že svého drahého příbuzného nenaštval natolik, aby nemyslel i na něj. Navíc, musel být rád za něco dobrého k snědku, protože blažený povzdech, který vydal, když se kuchyní rozlila vůně čerstvého pečiva, by Sam nepřeslechl, ani kdyby si zacpal uši.

Po pár minutách měli horkou kávu a snídani každý před sebou. Šlo by slyšet i trávu růst, jaké ticho v kuchyni zavládlo, když si vychutnávali přídělu kofeinu a výborných rožků s nivou. Nik s Danem se stihli mezitím jakž takž probudit, v pyžamech ale seděli stále. Měli ještě chvilku čas, než bylo třeba vyrazit.

„Tak jak to s vámi vypadá? Budeme svědky dalšího cvrlikání?“ promluvil při přežvykování jednoho sousta Dan.

Sam protočil oči a vyplázl na něj jazyk. Byl vinen, věděl to on i oni. A ti dva k tomu neměli co víc říct. Nechtěli vyhodit další tisíce za nové zimní pneumatiky. To běhalo Samovi hlavou, co jim poslal pár dní předtím tu zprávu. Měl je ale rád, oba. I když se ze začátku zdálo, že Dan přelepí Nikovi oči a pusu páskou, aby omezil co nejvíc interakce mezi nimi. Nakonec vše dopadlo dobře a krásně si spolu sedli. Proto mu pak bylo líto stěhování od nich. Svého prostoru tam měl dost. Vlastní ložnice i koupelna mu byla k dispozici. Jen mu připadalo, že jim tam osobně trochu zavazí. Že jim ubírá soukromí. Nahlas to ale neřekl.

Najezení a konečně převlečení se o hodinu později dopravili ke sportovní hale. Dorazili skoro s půlhodinovým předstihem, ale fronta k pokladnám se táhla jak had až k přechodu pro chodce kousek od parkoviště. Byli rádi, že vyjeli dřív.

Tu frontu si vystáli a šli se přezout. Už od vchodu Sam sledoval okolní dění. Pokukoval po návštěvnících bruslení a čekal, až se objeví ten jeden, na kterého čekal těch pár dní. Jak hloupé bylo si nevyměnit čísla. Jeho to napadlo až v polovině cesty domů. Jestli a kdy to napadlo Ríšu? Mohl jen hádat.

„Není tu. Nikde jsem ho neviděl,“ ozval se Nik, sotva se nože bruslí dotkly ledu.

„Má čas. Posledně taky přišel až na konec, ne?“ odpověděl Dan.

„Pravda,“ přikývl Sam. Myšlenkami byl ale trošku mimo. Hrozně moc doufal, že Richarda informacemi o sobě nevyděsil. Tyhle reakce už od mužů, s nimiž se snažil randit, taky poznal. Celou dobu byli přátelští, ale jakmile se dozvěděli o Samově práci, utekli a už se víckrát neozvali. Chápal, že policie je pro některé lidi, a hlavně řidiče, dost strašák. Ale že bude pro ně on sám takovým strašákem i v soukromí?

„Dávejte pozor,“ zavrčela nějaká žena. Škubnul sebou. Málem ji srazil, jak zamyšlený byl. Slíbil si, že dá větší pozor. Nepotřeboval další nehodu, natož s nějakou ženou. Stejně se ale neudržel a po chvíli začal myslet na Ríšu a jeho přátele. Měl dojem, že jednoho z nich – Ríšovu známou – zahlédl před halou. Teď po ní ale nebylo ani stopy.

Z reproduktoru doznívala písnička a ozval se mužský hlas. Konec bruslení za deset minut. Mrknul na hodinky a zůstal v šoku. Další hodina a půl utekla až nesmyslně rychle. Jak robot se vydal k východu z kluziště. S Danem a Nikem v zádech došli k volné lavičce a začali rozvazovat brusle. Sam pošilhával očima k východu. Lidi odcházeli, další stáli před halou, ale Richardovu tvář mezi nimi neviděl. Sklopil pohled a přezul se do bot. Radost z bruslení kamsi vyprchala, i když se snažil to skrývat za úsměvem.

Dvěma lidem jeho rozpoložení neuniklo. Dan s Nikem po sobě váhavě koukli, zatímco se Sam věnoval utírání nožů svých bruslí. Nikdo nevěděl, co říct. Poslední dobou jim docházela slova často, sotva došlo na téma Sam a vztahy. Nikdo ho nechtěl vidět jako tenkrát po rozchodu s Romanem, když se uzavřel do sebe. Když kolem sebe kopal a v pohodě bylo na jeho denním pořádku. Když k sobě nikoho nechtěl pustit. Když si vyčítal snad i ozonovou díru v atmosféře.

„No nic, co teď? Do oběda máme tak dvě hodinky čas. Napadá vás něco, když náš nový kámoš nedorazil?“ zeptal se Nik povzbudivě.

„Já bych asi…,“ chtěl namítat, když se zpoza něj ozvalo zvolání.

„Same, Same…! Počkejte!“

Jako na povel se všichni tři otočili. Richard běžel směrem k nim. Na sobě montérky s fleky od barvy, tenisky a bundu.

„Díky bohu, že jsem vás stihl,“ vydechl v předklonu. Narovnal se.

„Ahoj,“ špitl Sam.

„My o vlku,“ usmál se Nik.

„Čau, zrovna jsme o tobě mluvili,“ přisadil Dan k nechápavému pohledu.

Zato Sam se na ty dva zamračil.

„Aha, tak teď nevím, jestli se bát nebo být rád,“ usmál se Richard a zahleděl se na Sama.

Ten se mírně ošíval, protože nevěděl, co si myslet. Nijak zvlášť se spolu na ničem nedomlouvali. Jen na tom, že se uvidí zase v sobotu. S tím, že si nevyměnili ani kontakt, nebyl si jistý, jak reagovat. Teď ale stál před ním a vypadal, jako by se vyválel v barvě. Při podrobnějším zkoumání si byl jisto jistě jistý, že ji měl i ve vlasech.

„Nic hrozného. Jen nám bylo líto, žes nedošel na brusle,“ zakroutil hlavou Dan.

„Jo, myslel jsem, že dojdu, ale trošku nestíhám. Člověk si vážně nemůže nic plánovat, protože pokaždý se něco vysere,“ oddechl frustrovaně.

„To je fakt,“ pousmál se Nik s mírně podezíravým pohledem.

„To teda. Chtěl jsem dát vědět, že jsem zapomněl na čas a nestíhám, když jsme se na dnešku domluvili. Blbec jsem se Sama ale posledně nezeptal na číslo, takže nebylo jak,“ podrbal se ve vlasech. Neunikl mu pohled, který si Dan s Nikem vyměnili. Jasně v něm četl otázku, jak na něco takového mohl zapomenout, než stočili pohled k Samovi. Ten koukal na špičky svých bot.

„Napadlo mě, že se zajdu zeptat na policajty. Ale to by mě asi odtamtud rychle vypakovali, když neznám ani jeho příjmení. Proto jsem psal Anetě. To je ta, co tu s ní a jejím mužem chodívám, jestli by můj vzkaz nepředala. Jenže dneska spěchali domů, takže jsem se nakonec urval sám. Ale musím být za chvíli zpátky.“

„Marek,“ usmál se Sam a zahleděl se muži přímo do očí. Sice mu nebylo vůbec jasné, co se Richardovi stalo, ale jeho snaha se s ním i přesto sejít za to stála.

„Cože?“ nechápal on. „Jaký Marek?“

„Marek, Samuel Davis Marek celým jménem. Marek je příjmení po tátovi.“

„Dvě příjmení? Vážně? Nějaký namachrovaný z tý Ameriky,“ zasmál se a ukázal na něj prstem. Sam se uchechtl s ním.

„A co se tedy stalo? Jestli máme právo to vědět?“ zeptal se Nik. Nechtěl ho vyslýchat, ale zvědavý přece jen trošku byl a přitáhl si tím i Richardovu pozornost.

„No, těžko se to vysvětluje, ale napadlo mě, že bych vám Sama pro dnešek unesl. On vám to pak může vylíčit sám. Jestli chceš a nevadí ti to?“ otočil se svou otázkou k Samovi. Moc rád s ním chtěl strávit den, i když při tom musel trošku pracovat. Věnovat pozornost jemu však bral za prioritu.

Sam se zamyslel a prohlédl si své přátele. Ti jen smýkli rameny a čekali na odpověď. Přijeli Danovým autem, proto nemusel řešit, jak se dostanou zpátky. Spíš přemýšlel, kde Ríša bydlí a jak se pak dostane domů on, když auto má zaparkované u bratrance.

„Já tě kdyžtak odvezu domů, když budeš chtít. Auto mi stojí před barákem.“

„A my ti to tvý klidně hodíme ke strejdovi,“ přikývl Dan.

Chvíli nad tím uvažoval. Ale bylo tím vlastně vše vyřešeno a domluveno. Po krátké rozmluvě se nakonec rozešli každý svou cestou. Dan s Nikem pro Samovo auto, ke kterému dostali klíčky. Richard vzal Sama k bytovce, v níž bydlel. Cestou si s ním konečně vyměnil číslo, aby předešli dalším zádrhelům.

***

Sam si budovu, kam ho Ríša dovedl, prohlédl. Obyčejná řadová bytovka mezi paneláky. Okolí bylo docela tiché s menším parčíkem a dětským hřištěm. Cestou minuli menší hospůdku. Nebylo to zlé. U táty byl sice větší klid, ale ani on jako velkoměstské dítě by tímhle místem tak úplně nepohrdl.

Vyšli schody do prvního patra. Zůstali stát u dveří po levé straně. Richard vytáhl klíč z kapsy, vložil do zámku a otevřel.

„Varuju tě, je tam trochu bordel. Kdyžtak si vem cukle,“ ukázal na boty v botníku u dveří. Sam vešel za ním a rozhlédl se po menší chodbě. Bundu pověsil na věšák. Přidal k ní mikinu, sotva pocítil teplo linoucí se bytem.

Krom botníku s věšákem a skříně s posuvnými dveřmi tam nezaznamenal nic divného. Když se však zaměřil na podlahu, pozvedl obočí. Z jedné z místností se táhly po zemi roztažené plachty, přede dveřmi ležely další boty, krabice s různým nářadím, kyblíky s barvou. Nechápavě po muži koukl.

Richard zpytoval svědomí z toho, že Sama na další rande přivedl do takového chaosu. V ten den neměl ale na vybranou. Práce se mu nakupila a on už ji chtěl mít konečně hotovou.

„Tak jo. Tohle je teda můj byt. Vpravo najdeš obývací pokoj a za rohem kuchyň. Tam za tebou je záchod a koupelna. A tady je důvod, proč jsem dneska přišel tak pozdě,“ ukázal Richard všechny místnosti a nakonec tu s největším nepořádkem.

„Co se tady stalo?“ zeptal se Sam.

„Sousedce před víc jak týdnem prasklo topení a vytopila mě,“ vysvětlil. Se Samem si vyměnil pohled, než se oba vrátili k prohlídce pokoje. „Volala mi ráno do práce, ale než jsem stihl dojet, měl jsem na stropě tak dvoumetrovej flek. Schytala to, jak vidíš, stěna, podlaha… a postel.“

„Tomu říkám smůla.“

„Jo, ona ale dopadla hůř. Část nábytku na vyhození a křeslo, které měla u topení, taky. Všechno šlo díkybohu na podlahu, a ne do místnosti, pak by dopadla hůř. I přesto… spodky skříní totálně promočený. Proto jsem se vlastně zpozdil. Už týden běhám mezi svým a jejím bytem a dávám to nějak do kupy. Dneska ráno jí přišli namontovat a rozjet topení a chtěla mě u toho. A než se zeptáš, rodinu má odsud daleko. Ti tak rychle přijet nemohli,“ vysvětlil s rukami v kapsách pracovních kalhot, když viděl, jak se Sam divně tváří.

„Tak to mi jí je dost líto. Ještěže má tak obětavého souseda.“

„Budu to brát jako pochvalu.“

Sam přikývl a znova si místnost prohlédl. Očima skončil na muži stojícím za ním. Ten ho zaujal nejvíc. Musel uznat, že to Richardovi v montérkách dost slušelo. Často sám slýchával, jak jsou muži v uniformách sexy. On taky. Ale zapomněli se zmínit, že i v montérkách se najde dost případů, co stojí za okoukání. Richard byl jedním z nich. Přejel ho znovu od hlavy až k patě, když si něco uvědomil.

„Tak počkat. Tos mě sem jako pozval, abych ti pomohl?“ zhrozil se naoko a ukázal na své modré triko s dlouhými rukávy a kalhoty.

„Ježíš, ne! Proto jsem… Ne… Jako já budu muset pracovat, ale ty rozhodně ne. Můžeš se koukat a něco mluvit. Třeba nějaký další historky ze svého života, ať mi to utíká rychleji,“ bránil se Richard.

„To jako chceš říct, že já jako policajt jsem na manuální práci tak levej, že bych ti nebyl schopnej pomoct a mám jen sedět a nic nedělat?“

„Cože? Ne, to ne. Jsem myslel…,“ zakroutil hlavou, než se na Sama pořádně zahleděl a viděl, jak zadržuje úsměv. „Utahuješ si ze mě!“

„Trošku. Ale teď vážně. Vím, že se skoro neznáme, ale pokud bys chtěl píchnout, řekni si. Vážně by mi to nevadilo. Tátovi jsem pomáhal s opravami na domě. Takže, když mi ukážeš, co a jak, můžu ti pomoct,“ smýkl rameny.

„To přece po tobě nemůžu chtít. Nepozval jsem tě sem, abys pracoval, ale abys mi dělal společnost. Navíc ani nemáš nic pracovního… Ne… o… pí… rej,“ snažil se Sama zastavit, než se opřel zády o stěnu kousek od okna, „se.“ Neúspěšně. Dlaněmi si přetřel zmučený obličej.

Sam vytřeštil oči, se zděšením od stěny odskočil. Ucítil vlhkost na tričku. Došel a otočil se zády ke skříni se zrcadlem stojící u dveří ložnice. Koukal přes rameno na obtisknutou barvu ze zdi.

„Hups. A to jsem to natřel, než jsem vyšel,“ bědoval Richard nad zmařenou prací, zatímco se snažil skrýt pobavení. Od lopatek až k okraji kalhot měl Sam obtisknutou bílou mozaiku. V menší míře to schytal zadek. Dost pěkný zadek, napadlo ho najednou.

„To bychom měli,“ podrbal se Sam na hlavě a znovu se ohlédl ke svým zádům. „Tak mám pocit, že už ani pracovní oblečení nepotřebuju.“ Měl chuť se propadnout do země. Takový trapas a on teď nevěděl, co s tím dál. Jestli se raději obléct a jít domů, nebo jim to nekazit a zůstat.

Chvíli na sebe s Richardem koukali, než se oba rozesmáli. Muž nakonec rozhodl za něj. Nabídl mu něco ze svého oblečení. Tepláky a tričko vytáhl ze skříně a podal tomu nešťastníkovi. Odkázal Sama do koupelny, aby měl klid na převlečení.

I když si slíbil, že se ho bude snažit poznat, kdyby se převlékl před ním, nejspíš by se nedokázal dlouho držet zpátky. Sám byl už nějakou dobu, a i když se mu Sam líbil jako osobnost, bál se, že by to jakýmkoliv zbrklým chováním pokazil.

Z přemýšlení ho vyrušil zvonek. Došel ke dveřím a otevřel. Stála tam jeho sousedka s milým úsměvem na tváři a pekáčkem hraběnčiných řezů v rukou. Sice protestoval už předtím, že si s ničím nemusí dělat starosti, nic mu nemusí nosit, ona mu je ale slíbila za jeho pomoc při uklízení nepořádku a opravu bytu. Aspoň malá kompenzace, když víc toho ani nechtěl a materiál jim měla proplatit pojišťovna.

„Tady máš, Ríšo. Dneska se mi opravdu moc povedly,“ usmála se na něj mile. On přikývl a pozval ji dál. Mezitím vyšel z koupelny převlečený Sam.

„Dobrý den,“ pozdravil zaraženě, sotva došel do obývacího pokoje, kam se ti dva přemístili. Richard si Sama prohlédl. Jeho oblečení mu bylo volnější, ale slušelo mu. Dokázal si ho tam přesně takhle představit natrvalo. Zvládl by to ale i Sam?

„Dobrý,“ otočila se paní. „Nevěděla jsem, že máš návštěvu. Tak já asi raději půjdu.“

„To v žádném případě. Same, tohle je moje sousedka, paní Liduška. Liduško, to je Sam-uel,“ postavil se Ríša k Samovi a položil mu dlaň na bedra. Neunikl mu jeho letmý překvapený rozpačitý pohled, když se ho dotkl. Paní Liduška, když si ty dva prohlédla, se jen usmála a s návštěvou si potřásla rukou.

„Vážně nemusíte nikam utíkat. Stejně jsem se chystal ho vzít k vám. Mám namíchanou barvu, tak vám dodělám tu podlahu, když už to tam tak krásně proschlo, ať můžu začít s malováním. Teď, když tu mám takového skvělého pomocníka, půjde to aspoň rychleji.“

„S tím si nedělej starosti. Klidně to můžeme dodělat zítra, ať se můžeš věnovat návštěvě,“ mrkla po něm očkem. „Ale oběd si dáte u mě. Peču vepřové se šťouchačkama. Pro jednoho toho mám hrozně moc.“

„Žádné protesty. Už jsem se se Samem domluvil. Navíc se sám přihlásil, že pomůže.“

Sam měl na moment pocit, že snad zprůhledněl, jak se ti dva s lehkostí bavili. Ozval se proto i on. Převlečený v teplácích byl, tak neexistoval důvod, proč nepomoct s rozdělanou prací. To starší paní přesvědčilo. Richard proto si na moment odskočil. Naložil do pračky Samovy věci, načež se společně vydali do bytu o patro výš.

Starší paní, hádal by jí tak kolem pětasedmdesáti, se po cestě Sama nenápadně vyptávala na práci, kde se s Ríšou seznámili. Ten s pekáčkem v rukou neskrýval pobavení, zatímco Sam na otázky odpovídal. Došli do jejího bytu. Už ode dveří z něj vlála atmosféra útulného domova. Takového, kde by se člověk schoval, když mu je ouvej. Skoro jak u babi, než se na mě a mámu tak rozčílila, řekl si pro sebe.

Vešli spolu do pokoje sídlícího přímo nad Ríšovou ložnicí. Vodou nepoškozený nábytek byl přestěhovaný ke dveřím, kde nezavazel. Nové topení konečně viselo na svém místě. Pootevřeným oknem proudil na konec podzimu nezvykle teploučký vzduch. Ríša vysvětlil Samovi všechny detaily toho, co budou muset dělat, zatímco hostitelka odešla do kuchyně.

Podle toho, co Sam viděl a od Ríši slyšel, chybělo nahradit jen část lamina. Jmenovaný pustil rádio na mobilu a vrhli se do práce. Jen z povzdálí šlo slyšet klepkání nádobí a nože o desku ozývající se z kuchyně.

Měření, řezání, bouchání. Pití, přenášení, držení, podávání, další bouchání. Smích smísený s brbláním. Na to všechno, že takhle spolupracovali prvně, jim šla práce opravdu od ruky. Před jednou hodinou je paní zavolala k obědu. Sam protestoval. Nechtěl být na obtíž, ale nakonec se nechal přemluvit a usedl ke stolu. S Richardem po sobě sem tam pokukovali. Hlavně tak, aby si ten druhý nevšiml. V jednu chvíli, a oni si snad mysleli, že to neslyšel, Sam zaregistroval, jak se paní Liduška naklonila k Ríšovu uchu:

„Láska prochází žaludkem. Plné břicho, spokojený chlap.“

Richard měl chuť jí k tomu sdělení něco dodat. Znal to trošku delší, to heslo. Jenže si uvědomil, s kým u stolu sedí. Vytřeštil oči, kouknul na Sama. Tomu zrudly jídlem naduté tváře tak rychle, až z toho byl v šoku. Viděl, jak mu málem i zaskočilo, ale ustál to. Pracně žvýkal porci s pohledem na lednici. Ríšova dušička se tetelila blahem.

Po výborném obědě si dali řezy a šálek kávy. Do práce se jim s plnými břichy moc nechtělo, ale neměli jinou možnost. Museli se na to vrhnout.

Po třetí odpoledne byla podlaha na svém místě. Chybělo vymalovat, aby se pak mohly připevnit lišty. Richard byl rád za to, jak rychle místnost po té katastrofě vyschla. Taky se snažil jim oběma to ulehčit a přes známého sehnal speciální vysoušeč. Díky němu mohl dva dny předtím začít s penetrací zdí a přípravou na položení nového lamina.

Natáhli na novou podlahu noviny. Richard zašel k sobě pro barvu a váleček, stihl mezitím přendat vyprané oblečení do sušičky. Vrátil se v době, kdy se paní Liduška chystala do obchodu. Sam, jelikož už neměl nic moc co dělat, opřený tentokrát o suchou zeď v sedě na zemi fascinovaně sledoval zručnost, s jakou všechnu práci muž před ním zvládal. Vůbec nepozoroval mužova široká záda a zadek, když se před ním předklonil.

Odshora dolů přesnými tahy nanášel Richard barvu. Když se poněkolikáté dostal do předklonu, pootočil hlavu a koukl po muži na zemi. Nachytal ho, jak pohledem rychle z jeho pozadí uhnul a pozvedl koutek úst.

„Nenudíš se?“

„Ani ne,“ zamumlal Sam s pohledem k oknu.

„Vážně?“ položil Ríša váleček. S úsměvem na rtech narovnal záda.

„Jo, rozhodně.“

„Dobře. Ještě tamten kousek a konečně bude pro dnešek hotovo. Lišty nahodím, až zaschne barva.“

„A co ta zeď, co jsem ji tak ošklivě poznamenal?“ stočil k němu Sam pohled.

„Tu jsem přetřel, když jsem byl pro barvu.“

„Aha. A co budem dělat pak?“ sedl si Sam do tureckého sedu s lokty opřenými o kolena. Richard si přidřepl jen kousek od něj. Ucítil zvláštní šimrání. Jako by se atmosféra kolem nich něčím nabila. Kousl se do rtu, zatímco se snažil držet dech v klidu.

„Nevím. Napadá tě něco?“ Richard těkal očima po tváři před sebou. Cítil ten příval zvláštní energie. A rozhodně větší, když Sam na moment skousl ret. Oběma běhalo hlavou to samé. Co takhle spolu udělat další krůček, než nás někdo vyruší?

Jako by si to snad v duchu zakřikli, nebo jim to uvažování tak dlouho trvalo, začala hrát do prostoru hlasitá písnička. Byla to ta samá, kterou Sam s Danem provokovali Nika. Oba sebou trhli. Atmosféra byla pryč. Sam vytáhl mobil a hovor přijal.

„Čau ztracenče, neruším?“

„Vlastně možná trochu. Co potřebuješ?“ zčervenal Sam, když se na něj Richard vědoucně usmál.

„Tak nás s Nikem napadlo, jestli máte s tím tvým bruslařem na večer plány? Nik má chuť na pivo a má pro nás dva i nějaké překvápko. Prej ale na nás dva nechce být sám, tak se ptá, jestli by šel i on,“ ozval se s uchechtnutím Dan.

Sam se zamyslel a pohledem těkl k Richardovi, který se vrátil zpátky k práci. Houkl po muži a sdělil nápad svých přátel.

„Klidně. Na večer jiný plán zatím nemám a rád bych tebe a tvé přátele víc poznal. “

„Slyšels? Takže asi tím pádem vyřešeno.“

Domluvil se ještě s Danem na určitou hodinu a zavěsil. Lhal by ale, kdyby tvrdil, že ho ten nápad a plán nevyvedl z míry.

Poslední tah válečkem a Richard měl hotovo. Cvakl zámek dveří bytu. Majitelka se vrátila domů. S úsměvem je zkontrolovala a za skvěle odvedenou práci i pochválila. Sam pak pomohl vše potřebné uklidit. Vymyli barvu z válečků, vzali kyblíky s barvou a s rozloučením opustili byt paní Lidušky. Sešli schody a vešli do spodního bytu. Pracovní nástroje uklidili na balkon. Pršet nemělo, takže válečky tam mohly aspoň pěkně proschnout, aniž by jakkoliv doma zavazely.

Richard vytáhl v koupelně ze sušičky Samovo čisté oblečení. Nechal ho na ní položené. Připravil na věšák čistý ručník. Oba se při práci zapotili, a pokud měli někam jít, sprcha to jistila. Sam mezitím do kuchyně odnesl misku s hraběnčinými řezy, které jim ještě paní Liduška dodatečně donesla. S Richardem se málem srazil v obýváku.

„No, takže pro dnešek už konečně hotovo,“ přikývl Richard. „Nevím, jestli se nechceš sprchnout, tak jsem ti věci nechal v koupelně. Je tam i čistý ručník. Ten zelený. Můžem za tvými přáteli pak jít rovnou.“

„Tos nemusel, ale díky.“

„Nemáš za co. Taky bych ti měl vlastně poděkovat. Bez tebe bych to dělal další dva dny.“

„Přeháníš. Šlo ti to i samému, když jsem na tebe tak koukal.“

„Hele, když tě pochválím, máš šoupat nohama,“ zasmál se Ríša. O tom koukání mohl vyprávět, sám si to nemohl odpustit. Najednou se objevila znovu. Ta zvláštní atmosféra.

Zmlkli a zahleděli se na sebe.

Teď nebo nikdy, řekl si pro sebe Ríša a popadl Sama za ruku. Neušlo mu, jak se Samovi rychleji zvedá hrudník. Došel až těsně k němu. Zvedl levou ruku a položil mu ji na tvář. Neuhnul očima ani o píď, když palcem přejel po jeho spodním rtu. Naklonil se a konečně udělal to, co by se stalo předtím, kdyby je nevyrušilo volání jeho bratrance. Jemně Sama políbil.

Celou dobu zadržoval dech, než konečně vydechl. Srdce mu divoce tlouklo. Zavřel oči a poddal se lehkému doteku Ríšových rtů. Pravou ruku mu položil na hrudník, zatímco on tu svou omotal kolem jeho pasu. Mírně pootevřel rty a polibek něžně oplatil. Jednou, dvakrát. Usmál se. Pak i Richard, když se od Sama oddálil. Věnoval mu ještě jednu malou, rychlou pusu.

„Ještě jednou děkuji. A teď běž do tý sprchy, nebo za sebe neručím.“