Zázraky se nedějí (1/6)

„Opatrně, sakra! Dneska už nehodlám přijít ani o jedinýho chlapa, vy pitomci!“ křičí do svý vysílačky Jonas, velitel, a jeho napjatej, zároveň ale nepřeslechnutelně naštvanej hlas se mi kvůli nekvalitnímu signálu dostává do ucha podbarvenej charakteristickým praskáním a vrzavým lupáním.

No my tady nikdo dneska nechceme zařvat, nezávisle na tom, co ty hodláš nebo nehodláš, ty kreténe, odfrknu si sám pro sebe jízlivě. Ne, ve skutečnosti si o Jonasovi nemyslím, že je kretén, ve skutečnosti ho naopak jako kapitána respektuju a vlastně i dost obdivuju, ale tady tyhle moje sarkastický myšlenky mi trochu pomáhají uvolňovat to neskutečný napětí, co mě drtí už dobře pětadvacet minut. Tak dlouho totiž už ta dnešní akce trvá, jak vidím na skoro průhledným časovým měřiči, kterej se zobrazuje na vnitřním displeji speciálního ochrannýho hledí mý helmy.

„Jeffe, jak jste na tom?“ zjišťuje Jonas.

„Potřebujeme ještě asi dvě minuty,“ ozve se Jeff.

„Nemáme už kurva ani minutu!“ zakřičí Jonas, ale všichni víme, že jak on, tak i my ostatní uděláme, co bude potřeba, aby Jeff ty svoje dvě minuty dostal. Na tuhle operaci jsme se připravovali několik týdnů, takže ji žádná podělaná minuta nesmí ohrozit!

„Borisi? Co vy?“ vyštěkne Jonas.

S Borisem jsem ve dvojici já; zahledím se jeho směrem a ukážu mu zdviženej palec. U mě je vzduch čistej…

„Crystal clear,“ použije Boris svou oblíbenou hlášku, zatímco já na něj za to zakoulím očima, i když to samozřejmě nejen kvůli našim tmavým helmám, ale i kvůli zhruba patnáctimetrový vzdálenosti mezi náma nemůže vidět. Ostatně vsadím se, že Jonas pro změnu zrovna teď ze stejnýho důvodu, jako já koulím očima, skřípe zubama, haha.

„Mary?“ předá Jonas slovo.

„Taky čistý,“ odpoví jediná ženská, která se naší dnešní mise účastní. Jediná ženská v naší misi – a zároveň jediná ženská, která žije na naší základně… A jen tak mimochodem je i jediným lékařem na naší základně. Na základně, kde nás po podezřelým úniku plynu a následným výbuchu šest měsíců zpátky zůstalo už jenom třicet. Devětadvacet, po dnešku, uvědomím si – a nasucho polknu. Tušíme, že tu nehodu způsobila Eyen, ale důkazy se nám zatím nepovedlo najít… Ona se totiž tak trochu pyšní tím, že svoje protivníky nezabíjí. Jenom je přesvědčuje. No, a když u toho náhodou někdo umře…

„Nathane?“

„Jo… Dobrý,“ odpoví mi do ucha Ryanův hlas.

Okamžitě zbystřím, stejně jako Jonas – téměř ho slyším šokovaně zalapat po dechu: „Ryane? Kde je kurva Nathan?“

„Je tady, jenom… Nefunguje mu vysílačka.“

„Ryane! Jestli mi kecáš a Nathan se zase pustil do nějaký svý mimořádný akce na vlastní pěst, tak přísahám, že si to odskáčete oba!“ vyletí Jonas.

Sám pro sebe se ušklíbnu. A máš to, Ryane, ty jeden namyšlenej vejtaho! Teda ne že bych přál komukoliv z našich cokoliv zlýho, to zase ne! Svý nejvíc nenávistný myšlenky a představy si schovávám pro Eyen a její lidi, ale Ryan… Ryan mi prostě pije krev už pekelně dlouho. Takže kdyby dostal pořádnej pojeb od velitele, rozhodně bych ho nelitoval, spratka jednoho arogantního!

„Můžeš mluvit přímo na něj, on tě slyší!“ zvýší Ryan na Jonase hlas. No vždyť to říkám, arogantní spratek! „Jenom momentálně holt řve do svý vysílačky úplně zbytečně.“

„To je výborný,“ ucedí Jonas, „ať žijí technologie třiadvacátýho století! Jeffe?!“

„Třicet vteřin…“

„Okej, připravujeme se k odchodu! Mary, za třicet vteřin, Borisi, čtyřicet, pak já, a na můj povel, Ryane, začnete startovat!“

Jestliže doteď jsem byl uvnitř sebe napnutej jak struna kytary, tak teď se cítím, jako kdyby někdo mý vnitřnosti vyloženě natahoval na skřipec. Přesuny z místa na místo jsou totiž nejkritičtějšíma úsekama každý podobný akce… Znovu nasucho polknu, vyhledám Borise očima a počkám si, až mi jednoznačným pokynem rukou potvrdí, že vyrážíme. Boris je zástupce velitele – a rozhodně ne proto, že jsou s Jonasem nejlepší kámoši, ale prostě proto, že má hned po Jonasovi nejvíc zkušeností. Takže s ním ve dvojici se bojím o malinko míň, než bych se bál s kýmkoliv jiným, ale i tak mám dojem, že z tý nervozity musím jednoduše každou chvíli prasknout.

Na tohle totiž prostě nejsem stavěnej! Nikdy jsem neměl potenciál stát se aktivním vojákem, stačilo, že jsem se na zdárným průběhu všech akcí podílel z našeho technickýho zázemí coby programátor. Jenže poté, co nás na základně místo dvou set zůstalo jenom třicet, musíme na nepřátelský území vybíhat hodně často všichni, pokud chceme mít aspoň nějakou naději na úspěch. Zasraná práce! Zasraná Eyen!

A zasraní naši prapraprapředci, kteří před nějakými dvěma sty lety experimentovali s umělou inteligencí… a vdechli tak život jakési Eyenině předchůdkyni… No, a Eyen se teď nám, praprapravnukům svých stvořitelů, chce odměnit tak, že nás nenápadně vyhladí. No není to od ní milý?! Nutno dodat, že na naše vyhlazování není sama – na její straně stojí spousta, hmm… vylepšených lidí, prostě těch, co si nechali voperovat všelijaký čipy a vstříknout do krve nanoboty… A kteří věří, že lidská společnost nemůže bez všech těchto vymožeností a bez Eyen jako takové existovat. A na druhé straně holt stojíme my. My, co sice nemáme nic proti moderním technologiím, ale zároveň nechceme, aby náš život ovládaly. A to v případě Eyen doslova.

Já jsem se narodil před osmnácti lety, kdy už byly všechny tyhle boje v plným proudu… Ale Jonas a Boris ještě pamatují dobu, kdy Eyen teprve sbírala síly k prvnímu velkýmu zásahu proti těm asi třem miliardám nepodvolených. Tenkrát se nám teda ještě takhle neříkalo, tenkrát prý lidstvo plulo pospolu na jedný lodi – a Eyen na tu plavbu dohlížela a tvářila se, že jí jde o to, aby se nám všem žilo líp a líp. A ve skutečnosti přitom už kula pikle a propočítávala a připravovala svůj mistrovskej plán. Protože voilà, o nějakých padesát let později je všechno vzhůru nohama, ze tří miliard nepodvolených zůstalo už jen několik desítek milionů… A každej jeden podělanej den je nás míň a míň. Čili se všichni snažíme tak, jak to nejlíp umíme, sypat písek do těch Eyeniných ozubených koleček a integrovaných obvodů, samozřejmě obrazně řečeno, ale někteří holt musíme dělat i věci nad rámec svých možností.

Jako třeba já.

Protože ještě půl roku zpátky jsem nikdy nedržel zbraň v ruce. A teď tady najednou běhám po jedný z fabrik, která pro Eyen produkuje zásoby nanobotů, oděnej ve vojenský kombinéze a vybavenej tou nejlepší technikou, která funguje i bez voperovaných čipů a kterou se nám daří sehnat, a mým úkolem je…

„Hejbněte sebou! Podle Grega už se sem ženou posily!“ přeruší mý úvahy Jonasův adrenalinem zostřenej hlas.

A kurva! Do hajzlu!!! Kleju si sám pro sebe, protože mi to pomáhá vyčistit si hlavu od strachu. Strach mě totiž paralyzuje, ale to nadávání a klení mě naopak nakopává, abych se pohyboval ještě rychleji a abych dokázal co nejužitečněji zpracovávat a vyhodnocovat všechny informace, co se mi promítají na hledí helmy, a taky pokyny, který ze sebe chrlí jak Jonas s Borisem, tak od helikoptéry Ryan… Připadám si všema těma informacema přehlcenej, přesto se mi nějak daří utíkat tím správným směrem… a nenarazit do nikoho nebo ničeho, co by mě třeba chtělo zabít…

Konečně vyběhnu z budovy a dovolím si neznatelně vydechnout: pohled na startující helikoptéru mě totiž zvláštně uklidní… a zároveň mi pomůže vyslat mým nohám signál, ať běží ještě rychleji. Přísahal bych, že už to není ani v lidských možnostech, běžet tak rychle, ale jo, zjevně když jde člověku o život, tak se dokáže vybičovat k neskutečnýmu výkonu… A to i bez těch zasranejch nanobotů v krvi!

A tak v jedný vteřině běžím… a hned v následující sekundě najednou…

Nevím…

Nevím, co to… co to je…

CO TO JE?!!

Šílenej pískot a praskot, co mi propaluje díru do uší a skrz uši díru do mozku…

Klečím na kolenou a s posledním zbytkem zdravýho rozumu se snažím sundat si z hlavy helmu, abych si mohl zkusit zacpat uši dlaněma… a zbavit se tak toho naprosto příšernýho zvuku… Kromě toho pískotu ještě slyším nějaký hlasy, slyším i svoje jméno, Same, SAME!!!, ale ne, nedokážu to rozklíčovat, nevím, čí jsou to hlasy, a nevím ani, co mi říkají, ne, ne, NE!!!, jediný, co potřebuju, je sundat si z hlavy tu helmu… a připlácnout si na uši dlaně.

A pak konečně, konečně ticho… Nebo teda ne úplně ticho, nemůže být úplný ticho, když kus ode mě startuje helikoptéra a když ke mně přibíhají nějací lidi, ale bože, ta úleva, ta úleva…

I přesto, že už jsem zdroj toho nervydrásajícího zvuku vytlumil, stejně to ve mně ještě doznívá a já se cítím podivně… ochromenej, strnulej… Jak ve zpomaleným filmu zvednu oči od helmy, kterou mám položenou na kolenou… A stejně nemožně pomalu se otočím k tý helikoptéře, ne, ještě neodlítla, ještě tam stihnu doběhnout… Pokud se hned zvednu, tak tam stihnu doběhnout…

A to už si přede mnou přiklekává Boris a něco ke mně gestikuluje, asi mi i něco říká, ale je to tlumený, skrz jeho helmu je to tlumený, a do očí mu díky tomu tmavýmu hledí taky nevidím…

Vztahuje ke mně ruce…

A pak najednou…

Světlo. Jenom světlo. Bílý, ostrý, až do morku kostí pronikající světlo.

Nekonečný světlo… a já v něm…

A pak tma.

Pak už jenom tma.

***

Tma. Tma tma tma.

„Probral se?“

„Zatím ne…“

„Dej mi hned vědět!“

Tma a hlasy.

Tma a ticho.

Tma.

***

Tma. Tma a tma a tma.

Mrkám…, ale asi se mi to jenom zdá.

„Probírá se! Zavolej ho, hned! Same…? No tak pro něj sakra běž! Same, slyšíš mě?“

Zavrtím hlavou. Do prdele, co… co to…

„Same?“

„Myslíš, že je ještě v bezvědomí…?“

„Není, podívej na jeho hodnoty, reaguje… Same!“

Hlasy, kroky, pípání… Já na zádech, asi na posteli… Přikrytej něčím, ale ne moc teplým… Cítím chlad, cítím, že mám studený nohy, cítím, že mě bolí koleno… Cítím něčí doteky na mým zápěstí… Cítím vzdálenej pach dezinfekce… Takže asi žiju, vypadá to, že žiju, jenže… Ta tma mě mate… Protože bych přísahal, že mám otevřený oči… Jsem… jsem si jistej, že mám otevřený oči… Ale…

„Já…,“ zaskřehotám a musím si odkašlat, abych dostal svůj hlas pod kontrolu, „já nevidím…“

„Same, a slyšíš mě? Same, stiskni mi ruku, jestli mě slyšíš…“

„Já… slyším, ale… ale nevidím… Můžete někdo rozsvítit? Je to… hrozně nepříjemný… Mary? Mary, můžeš… nebo… Nemůžeš? Jsme někde… Co se stalo? Kde to jsme?“ vyděsím se. Někde něco vybuchlo, na to si vzpomínám… Zůstali jsme někde zasypaní?! Ale… ležím přece na posteli… Nebo… kde to teda jsem?!

„Same, klid, ano? No tak, zůstaň ležet,“ zatlačí mě Mary do ramen a tím mě donutí znovu si lehnout na záda. „Jsme zpátky na základně, v bezpečí.“

„Tak… tak proč… Přišli jsme o zdroj? Nemáme elektřinu? Ale… ale to by přece… to přece…“ Cítím, jak mi srdce buší stále rychleji. Jestli jsme na naší podzemní základně přišli o elektřinu, tak se tu brzo všichni udusíme!

„Uklidni se, o nic jsme nepřišli, jenom ty… ty jsi…,“ ucítím, jak bere mou dlaň do svý a tiskne mi ji. „Pamatuješ si, jak —“

Ten stisk jí oplatím, ale domluvit ji nenechám, nemůžu. „Prosím tě, rozsviť nejdřív, jo? Tohle je hrozně… hrozně divný, nepřirozený, slyšet tě, ale nevidět… Aspoň na chvilku. Prosím.“

Mary si povzdychne. „Same, ale tady se svítí. Jenom ty jsi… dočasně přišel o zrak. Po výbuchu té fotonové bomby. Pamatuješ si na to? Na ten záblesk?“

V páteři mě zamrazí hrůzou. Přišel jsem o zrak…???

„Jak… to myslíš? Že jsem přišel o zrak? To jako že… to jako že jsem oslepl? Ale… ale to přece, ne, to přece nemůže být pravda, to ne,“ začnu zmateně blekotat, zatímco si rukama zkusím dosáhnout do očí – přece když si je pořádně promnu, tak…

„Ne, Same, lež klidně, ano? Odpočívej… a hlavně nech odpočívat svoje oči. Jo, oslepl jsi, ale jenom dočasně, vnímáš mě? Nejpozději za dva týdny by se ti měl zrak zase vrátit. Takhle fotonové bomby přece fungují, vzpomínáš?“

„P-počkej, měl by…? To jako že… Měl by?! No a počkej, ty teda taky nevidíš? To jsme… to jsme oslepli všichni? A jak jsme se odtamtud teda dostali? Já to… já to nechápu,“ snažím se nějak si to v hlavě poskládat, ale mám pořád dojem, že mi chybí podezřele moc puzzlíků.

„Ne, všichni jsme neoslepli. Jenom ty. Protože ty jediný sis sundal helmu, a tak…“

„Jo, do prdele, ty jedinej sis sundal helmu!“ ozve se najednou odněkud zleva Jonasův ráznej hlas. „Co tě to kurva napadlo, mladej?“

„Nekřič na něj,“ napomene ho Mary a stiskne mi dlaň silněji, „teprve se probral! Nevidíš, že je ještě úplně mimo?“

„Kdyby si nesundal tu podělanou helmu, tak by nebyl mimo! Porušils jedno ze základních pravidel!“

Dojde mi, že ta druhá věta byla určená mně, přesto ale netuším, jak mám zareagovat. „J-já, ehm,“ odkašlu si, „to… to ten zvuk…“

„No přesně takhle totiž funguje fotonová bomba!“ vypění Jonas. „Nejdřív zvuk, kterej člověka skoro omráčí, potom světlo, který ho oslepí… Nepřítel si nás tam pak může posbírat jako zmatený, slaboučký mouchy! A ty do tý pasti vlítneš jako nějakej pojebanej nováček!“

„Však taky je nováček,“ zastane se mě Mary, „byla to teprve jeho třetí mise…“

„Ale výcvik měl stejnej jako všichni!“

„Moc dobře víš, že neměl! Měl ho o dost kratší.“

„Možná kratší, ale informace dostal všechny. Jenom v nahuštěný podobě. No co? Nech si ty ksichty, já jsem si to nevymyslel a ty to dobře víš! O tom, že si za žádných okolností nesmí sundat helmu, každopádně slyšel minimálně stokrát! A co ten osel udělá, když naběhne do akce? Sundá si helmu a začne se rozhlížet kolem! Vždyť jsme to řešili i na posledních dvou nebo třech poradách, nebo ne? Že nový verze těch helem, skrz který nepronikne ani ten drastickej zvuk, jsou ve výrobě a ještě chvíli potrvá, než se k nám dostanou, ale že proti tomu nebezpečnýmu záření funguje naše současný vybavení spolehlivě! Ovšem jenom v případě, že má do prdele dotyčnej tu helmu na hlavě!!!“

Skousnu si rty, protože vůbec netuším, co si v týhle situaci počít, jak se zachovat. Chápu, že Jonas ječí na mě, a chápu samozřejmě i to, že k tomu má důvod, jenže tím, že na něj nevidím, tak si připadám, jako kdyby se mě to vlastně netýkalo nebo jak to říct… Chce se mi brečet kvůli tomu, že ať se snažím sebevíc mrkat a otevírat oči dokořán, tak to prostě nezabírá, chce se mi brečet kvůli tomu, že na mě velitel řve a že má ve všem pravdu… Ale zároveň se mi i chce ho poslat do prdele, protože já jsem se ho o nic z tohohle neprosil – a přesto jsem to já, kdo teď leží na nemocniční posteli a před očima má jedno ohromný neproniknutelný nic. No, a jak se tohle všechno ve mně pere, tak mě to zvláštně paralyzuje… a já nakonec neudělám a neřeknu taky nic…

„Jonasi, jestli tu chceš takhle vyřvávat, tak se můžeš zase hezky odporoučet!“ převezme tedy kontrolu nad situací Mary. „Myslela jsem, že tě zajímá, jak na tom Sam je, a ne že mu tady chceš dělat kázání!“

„To se nevylučuje,“ zahučí Jonas. „Sakra. No nemůžeš čekat, že budu nadšenej, že je nás v podstatě o dalšího míň! Minimálně na dva tejdny, než se mu vrátí zrak! Zrovna teď, když potřebujeme každýho, každýho! K čemu nám do hajzlu asi tak bude slepej programátor?“

Počkat, počkat, minimálně na dva týdny…? Minimálně?! Slepej… slepej programátor…

„Víš co, běž už! Tady nejsi nic platnej, tímhle hulákáním Samovo uzdravování neuspíšíš!“

„Minimálně…?“ troufnu si jim do toho rozhovoru rozechvělým hlasem vstoupit. „Minimálně dva týdny? To… ono to může trvat i dýl?!“

Chvilka ticha.

Což v kombinaci s tou neproniknutelnou tmou působí o to nepříjemněji…

„Mohl to bejt nějakej novější typ bomby,“ odpoví mi nakonec Jonas už o dost tišším hlasem. „Mohlo ti to poškodit zrakový nervy… nějak víc. Třeba i trvale. To ale bohužel s tady tou naší předpotopní technikou, co nám zůstala k dispozici, nezjistíme.“

„Buď rád, že nám tu zůstalo aspoň něco,“ zasyčí Mary.

Zase chvilka ticha.

Ve který mi hlavou asi tak milionkrát stihne zarezonovat slovo trvale. Trvale. Trvale. Trvale poškozený zrakový nervy. Trvale. Trvale…

Zavřu oči. Nebo mám aspoň dojem, že jsem zavřel oči. Ta tma je pořád stejná. Stejně neproniknutelná… Stejně děsivá. A možná trvalá.

Proti svý vůli se roztřesu… a ucítím, jak mi Mary znovu stiskne dlaň o trochu pevněji.

„Běž pryč,“ řekne potichu.

Vím, že to není určený mně, ale moc rád bych ji poslechl! Moc rád bych odsud odešel. Zpátky, tam, na ten plácek, kousek od tý nastartovaný helikoptéry. Moc rád bych vrátil čas… a nesundal si tu helmu. A moc rád bych odsud odešel, odsud, z týhle místnosti, narychlo přeměněný na cosi jako nemocniční pokoj, protože původní nemocniční část naší základny se rozpadla před tím půl rokem na prach… Moc rád bych odsud odešel, po svých – a hlavně se zdravýma očima…

„Drž se, mladej,“ přeruší ty mý představy Jonasovo zabručení… a pak jsou to jeho kroky, který slyším, jak se vzdalují. Moje ne. Já se odsud asi hned tak nedostanu. Nebo minimálně ne sám, bez doprovodu. Protože sice vím, ve který části základny teď jsme a jak odsud dojít do svýho pokoje nebo třeba do jídelny, ale vím to jenom teoreticky. Prakticky bych se musel celou dobu přidržovat zdi a tápat, kde přesně jsou dveře vedoucí z tohohle pokoje… A kde přesně jsou na chodbě schody… Hmm, a vlastně si ani nejsem moc jistej, jestli bych pak na tom správným patře odpočítal ten správnej, a sice můj pokoj… Musel bych přiložit dlaň k více zámkům a počkat si, u kterých dveří se ozve to charakteristický lupnutí…

Páteří mi znovu projede zamrazení.

Najednou si připadám… hrozně bezbrannej. Protože odkázanej na ostatní. Bez pomoci ostatních se sám nenapiju, nenajím… Bez pomoci ostatních mi během pár hodin z tý tmy i z tý bezbrannosti hrábne.

Pevně stisknu Maryinu ruku.

A pak konečně dovolím těm už několik minut zadržovaným slzám, ať se vyhrnou z mých momentálně nevidoucích očí ven.

***

Celej zbytek toho dne… a asi i celej další den, ono těžko říct, když to nemám pořádně podle čeho poznat… si připadám jako v podivný hustý mlze. Což je zvláštní, protože před očima mám pořád tu stejnou černočernou tmu… Ale ta mlha se mi spíš rozprostírá uvnitř mozku. Uvnitř mě celýho. Připadám si podivně… rozplizlej. Ztracenej v myšlenkách, ztracenej v útržcích informací, co se ke mně donesou, ztracenej v tý snaze se ve všem nějak zorientovat – v čase, v prostoru i v událostech toho předchozího dne… Mary je po většinu času se mnou, a když se mnou není ona, tak je se mnou v místnosti Nathan. Nebo Boris. Nebo Greg. No skoro bych řekl, že se u mě vystřídají téměř všichni ze základny, akorát že některý si uvědomuju – a některý právě díky tý podivný mlze ani moc ne… Zjevně dostali od Mary nařízený, aby mě zkusili nějak rozptýlit, ale popravdě mi to, co se mi snažili vykládat, šlo jedním uchem tam a druhým ven.

To až když ta role přísedícího u mý postele vyjde znovu na Jonase, způsobí ten jeho energickej, říznej hlas, že najdu z toho mlhavýho bludiště uvnitř mý hlavy cestu ven. Navíc, Jonase bych si netroufl nevnímat, ani kdybych na tý posteli umíral… Takže jakmile jeho ráznej pozdrav rozechvěje vzduch v místnosti, celej se napnu soustředěním a očekáváním, co mi chce říct novýho. Nebo spíš co mi chtějí říct novýho – podle kroků totiž poznám, že nepřišel sám. Ale dotyčná osoba během toho, co se mě Jonas vyptává, jak mi je, a dává mi další kázání ohledně tý sundaný helmy, vůbec nepromluví, takže nemám jak poznat, kdo mu dělá doprovod.

„Každopádně, mladej, svejch čtyřiadvacet hodin na vzpamatování se ze šoku sis odbyl – a teď je potřeba se zase pustit do práce,“ vytasí se Jonas konečně s tím, kvůli čemu sem přišel. Áha, tak aspoň mi udělal jasno v tom, jak dlouho už tady trčím… Jeden den. Zbývá jich ještě třináct. Ještě třináct dnů ve tmě. Minimálně třináct… „Hlavně teda potřebuju, aby se do práce pustili ostatní, nemůže tě sem pořád někdo chodit hlídat a krmit. Musíme vyrazit do další akce, dokud panujou tak příhodný podmínky, však víš, jak to je. Jenže na druhou stranu tě tady na základně nemůžu a ani nechci nechat samotnýho, to by nejenom nebylo produktivní, ale naopak bys tu mohl nadělat i plno škody… Teda nic proti, ale prostě jsem se…“

„To snad nemyslíš vážně!“ skočí do Jonasova proslovu něčí podrážděnej hlas. Ryanův podrážděnej hlas. Jasně, tak to on je ten Jonasův tajuplnej doprovod! To mě mohlo napadnout hned – on je totiž jedinej, s kým se na základně nezdravíme… „Tak tohle je ten tvůj skvělej nápad? Budeš chtít, ať s ním tady dole zůstanu trčet já?!“

No to snad ne!

„Necháš mě laskavě domluvit?“ opáčí Jonas klidně.

Na to Ryan jenom něco neurčitýho odfrkne, takže Jonas pokračuje: „Prostě jsem se rozhodl, že zatímco my ostatní vyrazíme, vy dva tady zůstanete. Ryan tě bude hlídat, dá na tebe pozor – a ty, Same, mu zatím pomůžeš s programováním. Ryan nějaký základy má, jak ostatně víš, no nic světobornýho to sice není, ale když budeš sedět vedle něj a navigovat ho, vysvětlovat mu to, tak byste s tím mohli pohnout! Víš, že to potřebujeme mít hotový co nejdřív, takže když…“

„A proč tu mám zůstávat zrovna já? Programovat umí i Greg, Sam ho může navádět stejně jako mě!“ ohradí se znovu Ryan, a zatímco jindy mi to jeho skákání do řeči komukoliv včetně Jonase leze na nervy, tak teď se přistihnu, že mu v duchu fandím. Protože jo, já tu taky mnohem radši zůstanu s Gregem! Nebo s kýmkoliv jiným!

„Sakra, tak seš tady velitel ty, nebo je to ještě pořád můj post?“ nevydrží to už Jonas a zvýší na Ryana hlas. „Greg je do prdele voják z povolání! Uměl střílet dřív, než ses ty naučil chodit! To ho tady mám nechat sedět nad nějakýma posranýma kódama, zatímco se mi mladej, sotva dvacetiletej smrad bude prohánět po nepřátelským území?“

Někde uvnitř mě sebou napjatě škubnu. Hádky a křik mi nedělají dobře ani tak, natož když se mi kvůli tomu, že nic nevidím, celá situace jeví ostřejší a vyhrocenější, nebo jak to říct…

„Když jsi mě před čtyřma rokama verboval, ať se k vám vojákům přidám, tak ti nevadilo, že jsem mladej smrad,“ zasyčí Ryan dotčeně.

„Jasně že nevadilo,“ Jonas o něco ubere na hlasitosti. „A nevadí mi to ani teď. Ale když si mám vybrat, koho můžu při tý akci venku nejvíc postrádat, logicky vyberu tebe. Protože jsi hned po Samovi druhej nejmladší. A máš tím pádem nejmíň zkušeností. No co? Nějaký námitky?“

Ryan asi jenom zavrtí hlavou, protože Jonas hned pokračuje: „No proto! Takže, za půl hodiny začíná porada, na tu samozřejmě přijďte oba. Same, Ryan tě zatím dovede do pokoje, dej si rychlou sprchu, hoď na sebe něco čistýho a… no, ne tak erárního… No a po poradě se do toho pusťte. Spolíhám na vás, kluci. Všichni na vás spolíháme! Same! Za celou dobu jsi k tomu nic neřekl!“

Teprve teď mi dojde, že má Jonas pravdu. Jenže mně nějak… No, kvůli tý tmě, co mě pořád obklopuje a pohlcuje, si připadám, jako kdybych tu vlastně pořádně ani nebyl… Jako kdyby se mě celej ten rozhovor zvláštně netýkal, jak kdyby se mě nic z toho, co se děje, netýkalo. Ovšem s tímhle se mi samozřejmě zrovna jim dvěma svěřovat nechce.

„Ehm, tak… Přijde mi, že k tomu nemám co říkat. Beru to jako rozkaz,“ hlesnu.

„Vidíš, Ryane? Z tohohle si vezmi příklad!“ prohodí Jonas… a mám dojem, že jsem v jeho hlase zaslechl lehce pobavenej podtón…

To Ryan opět jenom něco zavrčí – a jsem si na milion procent jistej, že mě propaluje pěkně nenávistným pohledem! Úplně cítím, jak mě z toho brní kůže na čele.

„Okej, potřebuju ještě něco zařídit, takže za osmadvacet minut,“ dodá Jonas… a pak už slyším jeho rychle se vzdalující kroky.

Což znamená, že jsme s Ryanem osaměli. No bezvadný! Ze všech lidí mám být odkázanej zrovna na něj?!

Nechci na sobě dát znát, jak jsem z toho nesvůj, a tak neohroženě zvednu bradu a s předstíranou jistotou se začnu hrabat z postele na nohy.

„Boty máš z druhý strany postele,“ ozve se Ryan. „Počkej, podám ti je…“

„Nemusíš,“ zarazím ho, přetočím se zády k němu, spustím nohy k zemi – a zkusím jimi nahmatat svoje polobotky.

„No zjevně musím, když to byl rozkaz,“ ucedí Ryan, a podle zvuku jeho kroků poznám, že se ke mně přibližuje.

„Neboj, já Jonasovi neprásknu, že jsi mi nezavázal tkaničky,“ odfrknu jízlivě a poposunu se po posteli o kousek doprava, abych mohl bosýma nohama prozkoumat další kousek prostoru.

„Blbče,“ otituluje mě Ryan, a jelikož jeho hlas najednou přichází zespodu, dojde mi, že si asi přidřepnul, aby mi ty boty přece jenom podal. Užuž vztahuju ruku, abych je od něj mohl převzít, když mě najednou napomene: „Ne že mě kopneš!“ A než mi stihne dojít, jak to myslí, proč bych ho jako měl kopat, ucítím, jak mě pevně chytá za levej kotník… a jak se snaží mi tu botu nazout.

„Hej! Jsem slepej, ne ochrnutej! Zvládnu se obout sám!“ zaprotestuju.

„Jo, no, ale máme docela naspěch,“ prohodí nevzrušeně, botasku mi na noze utáhne – a podobně mi nazuje i tu pravou. „Můžeš to kdyžtak trénovat po poradě.“

„Po poradě budeš tak akorát ty trénovat programování,“ usadím ho.

„Hmmm, to ještě uvidíme,“ protáhne záhadně. „Ještě tu máš mobil,“ ucítím, jak mi ho pokládá na kolena, a tak ho popadnu… A pak už zavnímám závan vzduchu, asi jak se Ryan rychle zvedl do stoje, a hned vzápětí ucítím, jak mě chytá za loket. „Tak se zvedej!“ A rovnou mě z tý postele vytáhne, vykročí k východu a mě tak nějak vláčí s sebou.

Jedna moje část se chce proti tomu, jak se mnou zachází, ohradit, ale rychle mi dojde, že mýmu druhýmu já to vlastně vyhovuje. Vyhovuje mi, že Ryan převzal iniciativu – a že se ho nemusím prosit, jestli by mě laskavě nedoprovodil do mýho pokoje, stejně jako mu nemusím navrhovat, jak mě má chytnout, aby to bylo co nejpraktičtější a nejefektivnější. Ne, nic takovýho. On si to prostě rozhodne a udělá po svým, já se přizpůsobím – a spokojení jsme v tuhle chvíli oba.

Zezačátku se teda nechávám odvlíct docela prkenně – pořád mám podvědomej strach, že do něčeho nebo někoho vrazím nebo že o něco zakopnu, ale po zhruba minutě ticha Ryan tak trochu posměšně prohodí: „Hele, ty jdeš jak na popravu… Ta chodba je úplně prázdná. Řekl bych ti, kdyby nebyla.“

„Jenom aby,“ zabrblám nepřesvědčeně, přesto se ale trochu uvolním. Silou vůle si zapředstavuju tu prázdnou chodbu… a díky tomu jsou mý kroky o trošku jistější…

„Teď zatočíme ke schodům. Pomůže ti se chytnout zábradlí? Asi jo, že… No, a čekají nás dvě patra nahoru…“

„Já přece vím, kde jsme!“ upozorním ho zostra. „Jenom nevím, kolik je to schodů k prvnímu odpočívadlu,“ dodám o něco mírněji.

„Okej… Tak prostě pojď, před koncem ti řeknu,“ navrhne a já jenom přikývnu. Na rozdíl ode mě, on tyhle mý němý gesta vidí.

O dvě patra výš pak zabočíme k dlouhý chodbě, kterou lemují dveře od osobních ubikací. Takových chodeb tu dřív bylo mnohem víc, ale po tom výbuchu před půl rokem zůstala obyvatelná už jenom malá část naší základny… A konkrétně třeba můj pokoj ve skutečnosti není můj, zdědil jsem ho po někom, kdo v tomhle křídle budovy bydlel dávno přede mnou. A kdo bohužel při tom výbuchu zahynul. Zatímco já jsem přežil – a při výbuchu pro změnu lehl popelem můj původní pokoj… Zprudka zavrtím hlavou, na tohle teď vzpomínat nechci.

„Co je…?“ všimne si Ryan.

„Nic,“ odbydu ho.

„Fajn,“ odvětí bez zájmu.

Jakmile dojdeme před můj pokoj, Ryan se zastaví, tahem za loket mě natočí čelem ke zdi, pak mi sjede dlaní k zápěstí, zvedne mi ruku – a nasměruje mou dlaň ke snímači otisků. Ve dveřích to jemně lupne a to už cítím, jak mě Ryan zase chytá za paži a vede mě dovnitř.

Když jsem ještě ležel na nemocniční posteli a přál si moct si zalízt do svýho pokoje, představoval jsem si, že se tu budu cítit… příjemně. Prostě… tak nějak ve svým. Sám mezi svýma zdma, mezi pár svýma věcma. Jenže teď, když tu konečně stojím, mezi těma svýma zdma a s Ryanem po boku, tak nic příjemnýho ani úlevnýho necítím… Jenom podivnou prázdnotu, podivnej zmatek. A možná i zklamání? Jo, zklamání. Právě z toho, že se nedostavilo nic příjemnýho. Nebo z toho, že se mi po vstupu mezi moje čtyři zdi jako zázrakem nevrátil zrak…

„Ehm,“ odkašlu si… a přemýšlím, co dál. Mám Ryana poprosit, ať mi ze skříně vytáhne nějaký čistý oblečení? Nebo si tam mám zalovit sám? Nahmatat triko a kalhoty zvládnu snad i bez jeho pomoci… Zároveň mě překvapí myšlenka, která se mi z ničeho nic prožene hlavou: do kelu, v jakým stavu jsem to tady nechal, když jsem odsud včera odcházel? Ryan je vlastně úplně první, koho jsem do tohohle svýho pidikrálovství pustil… I když teda značně nedobrovolně…

Ryan ale naštěstí nejenom nemá potřebu vzhled a stav mýho pokoje komentovat, ale ani mě nenechá plácat se v těch mých úvahách ohledně toho, co dál. „No,“ prohodí, „osprchovat se zvládneš, ne? Ta koupelna je tak malá, že se tam nemáš o co přerazit nebo kde rozplácnout, haha… A já ti zatím najdu nějaký čistý hadry.“

Podrbu se ve vlasech. „A jsem… špinavej? Jakože od krve? Nebo tak něco?“

„Ne, nejsi špinavej,“ odpoví, načež přehnaně nahlas začenichá nosem: „Jenom jsi zpocenej.“

„Hm, ale na to seru. Sprchu si dám potom,“ rozhodnu se. „Až tu nebudeš.“

„A kde jako budu?“ zeptá se takovým tónem, kterej ve mně vyvolá naprosto jasnej obraz jeho tváře a toho, jak mu obočí vyletí až do půlky čela. „Vzhledem k tomu, že podle Jonasova rozkazu tě mám hlídat? A vzhledem k tomu, že ty jsi proti tomu rozkazu nijak neprotestoval?“

„A co jsem měl asi tak říkat?“ ohradím se. „Nejsem zvyklej polemizovat s velitelem.“

„To, že je starší, neznamená, že má vždycky pravdu,“ odpoví mi, načež ucítím, jak mi loket sevře o něco pevněji – a manévruje mě směrem k posteli. „Sedni si…“

„A to, že ty si myslíš, že pravdu nemá, neznamená, že ji nemá,“ oponuju mu.

„Neříkám, že ji nemá!“ konečně mě pustí… a přemístí se ke skříni. „Jenom chci probrat víc možností a vybrat tu, která bude nejlepší.“

Musím se nad tou jeho sebedůvěrou uchechtnout. „Vždyť jsi ho slyšel, ne? Jsi tu druhej nejmladší, nemáš skoro žádný zkušenosti. Pochybuju, že by měl čas a náladu vybírat nejlepší možnosti zrovinka s tebou.“

„Ty to máš celý trochu převrácený,“ donese se ke mně jeho hlas lehce ztlumeně – to kvůli tomu, že otevřel mou šatní skříň a momentálně mluví do ní. „Mladej nerovná se automaticky blbej. I když vlastně – to říkám tomu pravýmu, co?! Nejmladšímu z našeho týmu, kterej udělá uprostřed nepřátelskýho území tu největší blbost ever!“ Přičemž poznám, že se ke mně znovu otočil – nejenom podle jeho už zase silněji znějícího hlasu, ale i podle toho, že vedle mě na posteli přistanou nějaký kusy oblečení, který mi tam hodí.

„Jdi do prdele,“ pošlu ho.

„A jsme znovu u toho – mám tě hlídat, takže bohužel týhle tvý žádosti nemůžu vyhovět,“ úplně ho vidím, jak posměšně trhne rameny.

Začne ve mně pěnit krev. „Hele, myslím to vážně, vysmahni! Před tebou se převlíkat nebudu!“

„Vždyť na mě nevidíš! Tak si představuj, že tu nejsem,“ poradí mi pobaveně.

Prudce se nadechnu nosem, připravenej ho do těch nejtemnějších míst poslat ještě jednou a ostřeji, ale to už se pokojem rozezní jeho smích – a taky jeho vzdalující se kroky. „Klídek, o takový představení vážně nestojím… Každopádně pohni, máme už jenom čtvrt hodiny.“

„Super,“ zavrčím, počkám si, až uslyším tichej zvuk zavíraných dveří, a pak ze sebe rychlostí blesku začnu shazovat jakýsi nemocniční hadry a nandávat na sebe svoje, čistý. No, rychlostí blesku… Zase tak rychlej u toho nejsem, nikdy by mě nenapadlo, jak je těžký poslepu přijít na to, která strana trika je ta přední! Nakonec nad tím ale pomyslně mávnu rukou: i kdybych si to triko oblíkl třeba naruby, je mi to jedno… V porovnání s tím, že jsem momentálně slepej, je to, jak hloupě nebo směšně budu před ostatníma případně vypadat, naprostá malichernost!

„No sláva,“ neodpustí si Ryan, když se došourám ke dveřím a otevřu je. „Už jsem myslel, že ses rozhodl vyšít si ještě na rukáv monogram nebo tak něco…“

„Debile,“ zahučím, ale další případný dohadování pustím z hlavy – Ryan mě totiž zase popadne za paži a dost rychlým tempem mě začne táhnout směrem k velitelně. Veškerou svou pozornost tedy soustředím na to, abych v tý tmě dokázal udržet rovnováhu… a nezakopl o svý vlastní nohy… a podobně. Navíc tím směrem nejdeme sami, slyším další kroky, hlasy… Takže jsem celej našponovanej kvůli tomu, jak se snažím napínat uši, jestli mi přece jenom někdo nestojí v cestě… Ryan sice slíbil, že by mě včas varoval, ale nejsem si úplně jistej, jak moc se mu dá v tomhle věřit! Jak moc se mu dá v čemkoliv věřit.

Ve velitelně mě šoupne na jednu z asi čtyřiceti židlí stojících kolem dlouhýho stolu, přičemž slyším, jak si sedá hned po mý pravý straně… Mám chuť se rozhlídnout po místnosti, i když samozřejmě vidím velký kulový, ale přijde mi to jako přirozenej pohyb hlavou, kterej se mi chce automaticky vykonat. Jenže hned nato mi to naopak přijde úplně pitomý, předstírat, že vidím, předstírat, že se okolosedícím chlapům dívám do tváří… A tak se radši pohodlně opřu a hlavu mírně sklopím, asi jako kdybych chtěl očima vyvrtat díru do stolu.

Ve stejný pozici pak absolvuju celou poradu – prostě jenom vnímám, co kdo navrhuje, čím kdo oponuje a jaký Jonas rozdává úkoly, ale tentokrát mi u toho nebuší srdce díky stoupajícímu adrenalinu, tentokrát se nemusím snažit si to všechno zapamatovat. Protože tentokrát se mě ty řeči ohledně dnešní akce vůbec netýkají. My máme s Ryanem přikázanou vlastní misi. Při který nezvedneme zadky ze základny. A je to vlastně po všech těch nervech za poslední dobu… docela úlevná představa. Teda pro mě. Je mi jasný, že Ryan naopak během celý schůze skřípe zubama, protože mu přijde děsně nespravedlivý, že je z následující akce odstřiženej a musí místo toho trčet se mnou tady…

Což mi ostatně potvrdí hned poté, co porada skončí. Užuž se chci i se židlí odšoupnout od stolu, když mi najednou kolem pravýho ucha proletí polohlasný: „Ještě chvilku počkej…“ Pak už slyším vrznutí a šoupavej zvuk a ucítím další závan vzduchu, to jak se Ryan prudce zvedne od stolu a někam vyrazí.

S odevzdaným povzdychnutím se znovu zapřu do židle – a zaposlouchám se. V tom všeobecným halasu, kterej po skončení každý porady následuje, mi chvilku trvá, než Ryanův hlas detekuju, ale když už se mi to podaří, nemám problém zaměřit pozornost na rozhovor, kterej právě vede s Mary. Teda popravdě zachytím jenom jednu část toho dialogu, protože Mary ke mně evidentně stojí zády a navíc mluví hrozně potichu, takže konkrétně ji téměř vůbec neslyším, ale Ryanův part ke mně doletí zřetelně.

„… taky umíš, základy znáš, pod jeho vedením bys to zvládla naprogramovat, a navíc by ses o něj postarala mnohem líp! Copak já vím, co potřebuje? Ty seš sakra lékařka! A i proto by bylo lepší, kdybys zůstala tady – co když se ti venku něco stane? Jonas by se měl snažit tě chránit. Ne, to… Ne, počkej, to neříkám, vím, že máš výcvik jako my všichni, jenom říkám, že když už tu má někdo zůstat, dává mi prostě z víc důvodů smysl, abys to byla ty… No protože mě Jonas neposlechne! Ale prosím tě, jako bys ho neznala… Jasně že zkusil! Ale kdybys mu ty argumenty přednesla ty, tak by… Mary, ale… Jo, jasný. Ale jo, no. Já vím. Jo, máš pravdu. Hm, tak okej…“

Překvapeně sám pro sebe zamrkám – no tohle! To teda klobouk dolů, že to Mary s Ryanem takhle umí! Umí s ním mluvit tak, že on jí nakonec všechno odkývá… a ani u toho nezní moc poraženecky, jako spíš smířeně…

Bezva, no. Tak ještě by si Mary mohla podobně promluvit se mnou – taky bych chtěl být s celou situací takhle smířenej! S tím, že mám před očima černočernou tmu…

A s tím, že tenhle svůj dočasnej handicap musím sdílet zrovna s Ryanem!