• Isiris
Stylromantika
Datum publikace25. 5. 2024
Počet zobrazení855×
Hodnocení4.74
Počet komentářů11

Když se druhej den probudím a zlehka se provrtím v zádech, hned poznám, že Ryan už je vzhůru. Dávno. Jde to poznat prostě jenom z rytmu a hlasitosti jeho nádechů a výdechů…

Okamžitě si vzpomenu na to, jak lapal po dechu a jak sténavě vydechoval v noci. Bože!

„Ahoj…,“ špitnu, najednou podivně znejistělej. Nechám hlavu položenou na jeho hrudníku… a dál poslouchám jeho bušící srdce. Aspoň se na Ryana ještě chvilku nemusím dívat. Nebo teda přesněji – on ještě chvilku neuvidí na mě. A na ty mý náhlý rozpaky… Protože… no protože v noci…

„Ahoj,“ odpoví mi… a líbne mě do vlasů.

Zahřeje mě to úplně všude… a malinko se uklidním. Takže v noci…

Nestihnu to ale domyslet, protože Ryanův hlas zapátrá: „Děje se něco…?“

„Co? Ne, proč?“

„No, že seš takovej… strnulej…“

Celej se zachvěju z toho, jak mě rychle prokoukl. „Když,“ zamumlám někam do jeho hrudníku, „v noci… byli jsme…“

„Hmm…?“

„Byli jsme opilí…“

„No, možná trošku,“ zahihňá se mi do účesu. „A?“

„A dnes nejsme,“ leze to ze mě jako z chlupatý deky.

Ryan se asi na chvilku zamyslí, ale jelikož se sám ničeho nedobere, pobídne mě: „Same, zlato, co kdybys mi úplně normálně řekl, o co jde?“

To jeho oslovení mi zase tak zvláštně zavibruje páteří a svým způsobem mě vlastně i uklidní, stejně se ale znervózněle ošiju: „Jde o to, že… Prostě nejsem si tak úplně jistej, jestli třeba… by se to stalo, i kdybysme nebyli opilí.“

Ryanova dlaň, která mě doteď jenom hřála na zádech, sjede po mým těle o kousek níž… a pohladí mě po zadku. „No, já už nejsem opilej ani trochu, a přesto bych si to celý klidně zopakoval… Hned,“ dodá Ryan svůdně… a to jedno jediný slovo má na mě asi takovej efekt, jako kdyby se mi v podbřišku vylil kýbl žhavý lávy.

„Ach…,“ vzdychnu, všechny pochybnosti jsou najednou ty tam.

Ryan stoprocentně cítí, jak se jistá část mýho těla probrala k životu, nemůže to necítit – čili odpověď na svou následující otázku dobře zná, přesto ji ale položí: „A ty?“

Přetočím se tak, abych ho mohl zalehnout, a zahledím se někam do jeho tváře. „Jo, já taky…“

Jeho vzrušení mě tlačí do slabin, stejně jako moje erekce tlačí pro změnu jeho…

„No vidíš, tak co řešíš?“ zeptá se a tentokrát už je to jenom řečnická otázka, protože odpověď ho nezajímá – okamžitě mi vklouzne dlaní do vlasů a přitáhne si mou hlavu blíž, aby mě mohl políbit.

A pak… pak si to noční představení sehrajeme ještě jednou.

***

Jestliže jsem zvyklej už jenom kvůli tomu, že nevidím, vnímat všechno, co se přes den děje, tak jaksi podivně rozostřeně, odosobněně a surrealisticky, tak dnes se to celý pozvedne ještě o úroveň výš: mám prostě dojem, že se celým dnem jenom tak jaksi provznáším. Nic se mě jaksi nedotýká ani netýká, na nic se pořádně nedokážu soustředit, pro nic se nedokážu nadchnout… Mám v hlavě pořád jenom Ryana. Což by možná dávalo smysl, kdyby byl celou dobu vedle mě, jenže dneska máme poprvý každej svůj vlastní program a poté, co mě Ryan po poradě doprovodí do IT střediska, kde si mě převezme sympatická programátorka Claire, tak sám odběhne plnit si svý dopolední povinnosti do Helitýmu. Přesto mám v hlavě pořád jeho hlas… a přesto se ve vzpomínkách pořád znovu a znovu vracím k jeho dotykům… a k tomu, jak mě umí úžasně… ehm… No prostě chvílema mám sakra co dělat, aby si nikdo nevšiml, na co že to zrovinka myslím!

U oběda natrefíme na Mary s Gregem a Jeffem, ani v jejich přítomnosti ale nejsem schopnej pořádně vytěsnit z hlavy všechno to, co by tam momentálně nemělo být… Jenže ono těžko něco vytěsňovat, když Ryan to svýma dvojsmyslnýma narážkama nebo nenápadnýma poznámkama, který jsou pochopitelný jenom pro nás dva, pořád přiživuje!

Teprve večer, když dorazíme na pokoj ze sprch, kde jsme si tentokrát museli vystát menší frontu, než se uvolnila nějaká kóje, můžu dát těm svým intenzivním zvrhle-roztouženým představám a hřejivě-vzrušujícím vzpomínkám vale. Protože už nemusím na nic vzpomínat, nemusím si nic představovat – ale konečně jsme s Ryanem zase spolu.

Ostatně, vypadá to, že Ryan je na tom úplně stejně…

„Chyběls mi,“ řekne totiž, sotva za náma zaklapnou dveře – a než se naděju, drží mě v náručí a nese mě k posteli.

„Hej, chodit přece můžu,“ bráním se, ale myslím, že oba víme, že je to jenom tak naoko. Protože ve skutečnosti je mi v jeho náručí až neskutečně hezky.

„Jasně. A stejně tak si můžeš šáhnout do rozkroku a udělat se – jenže já si tě radši udělám sám,“ pronese tak nenuceně, jako kdyby mi oznamoval, v kolik hodin chce zítra vstávat.

Právě ta bezprostřední samozřejmost tý věty, ale přitom zřetelně oznamovací tón, kterej nepřipouští námitky, způsobí, že mi v podbřišku exploduje bomba.

„Hmmm,“ protáhnu nadrženě, počkám si, až mě položí na postel, a pak natáhnu ruku a nahmatám jeho už pěkně tvrdýho ptáka, „a já zase tebe…“

„Ty budeš ležet – a čekat, až na tebe dojde řada!“ odtáhne mi Ryan ruku ze svýho klína… a pak mě chytne za zápěstí a obě ruce mi přišpendlí nad hlavou. „A jestli s těma rukama i jenom o kousíček pohneš, tak si tě svážu!“

Rozhicovaně polknu – týjo, netušil jsem, jak rajcovní vliv na mě může pár takových vět mít! A taky jsem netušil, že by Ryana bralo zrovna něco takovýho…

„No tohle, že by mi tě někdo vyměnil? Ještě ráno jsi byl celkem něžnej,“ škádlím ho.

„No, a pak jsem byl dvanáct hodin bez tebe. Takže teď si tě prostě vezmu po svým,“ nepáře se s tím Ryan… Nebo se tak aspoň snaží působit, protože hned vzápětí se nakloní těsně k mýmu uchu a šeptem dodá: „Jestli je to v pohodě…“

„Jasně, neboj,“ vydechnu vzrušeně… Čímž mu dám souhlas k tomu, aby si se mnou v následujících minutách dělal, co chce.

Což ve svý podstatě znamená, že si se mnou hraje úplně stejně jako v noci – akorát mi nedovolí, abych si s ním hrál na oplátku. No co, chvíli to vydržím – nemoct se ho dotýkat, nemoct ho líbat, nemoct ho ochutnávat jazykem… Však já si to hned, jak se mnou skončí, vynahradím!

***

O nějakých osmačtyřicet hodin později, plus mínus, mě Ryan zase pokládá do postele.

Nebo spíš – tentokrát mě do postele pokládá to jeho něžný já. A mě to vlastně dost baví – to, jak to v sobě umí přepínat… Jednou je něžnej a pečující a příště zase drsnej a hraně sobeckej… A já jsem z obou těch jeho poloh na větvi úplně stejně.

Chvilku se jenom tak jemně líbáme, ruce nám u toho putují po těle toho druhýho… Ležím pod ním, což je moje hodně oblíbený místo mimochodem, a jak ve mně roste vzrušení, mám tendenci bezděky oddalovat nohy víc a víc od sebe. A dělat mu tak u sebe víc a víc místa. Aby mohl… kdyby teda chtěl…

„Ach,“ vzdychnu žádostivě… A protože v sobě už tenhle druh touhy nedokážu udržet, olíznu si rty… a nadhodím: „Ehm, myslíš, že těma doplňkama, o který si můžeme říct, myslela Elvíra i lubrikační gel?“

To Ryana rozesměje: „Haha, tak to nevím – ale napíšu jí a uvidíme, hm?“

Už jenom když si to představím, preventivně zčervenám. „Ne, to… to by bylo hloupý…“

Ryan mě líbne na nos. „Mně to hloupý nepřijde. No co? Tak když nabídla Mary, že jí sežene speciální kosmetiku, tak proč by se nemohla stejně tak postarat i o naše speciální potřeby?“

To pro změnu rozesměje mě: „Speciální potřeby… To je hodně zajímavý označení pro sex!“

„Prostě kódový označení,“ baví se Ryan. „Tady má všechno nějaký kódový označení, takže jedno další se ztratí. No, ale ať to nezamluvíme, zlato… Trváš přímo na tom lubrikačním gelu? Protože mě něco napadlo…“

Zvědavě povytáhnu obočí: „A co?“

„Vydržíš mi tu chvilku?“ zeptá se místo odpovědi – a to už se zvedá z postele.

„Jasně… A kam jdeš?“ nadzvednu se na loktech a zahledím se směrem, kde ho slyším, jak na sebe souká nějaký oblečení.

„Nech se překvapit,“ úplně ho vidím uličnicky se zakřenit.

„Okej… A kdybych mezitím usnul, tak mě vzbuď!“

Na to už se jenom zvonivě zasměje, protože je mu stejně jako mně jasný, že do spánku mám teď samou nedočkavostí pekelně daleko!

Když se o nějakých pár minut později vrátí do pokoje, nic neříká. A já se na nic neptám. Slyším ho, jak se zase svlíká… A to ticho mezi náma jenom zvyšuje to vyčkávavý a taky parádně vzrušující napětí, kterým je tahle místnost najednou nasáklá…

Vnímám, jak si Ryan sedá na postel. Lehkým tlakem na stehna mi oddálí nohy ještě o kousek od sebe – a pak se zřejmě na to uvolněný místo uvelebuje na paty. Nebo možná do tureckýho sedu, tyhle dvě představy mi k němu jdou v tenhle moment nejvíc.

Chvilinku se zdánlivě nic neděje… a pak se nade mě zjevně nakloní, protože najednou cítím jeho dlaně, jeho kluzký dlaně na svým hrudníku. Začne mi masírovat prsní svaly… a mezi něčím promaštěnýma prstama mi mne bradavky… Pak vyjede dlaněma o kousek výš a těma klouzavýma pohybama mi prohněte krk… a pak se zase vrátí k bradavkám. Na chviličku dlaně od mýho těla odtáhne, ale jenom proto, aby se hned vzápětí mohl vrátit k masáži mýho hrudníku spolu s přídavkem toho kluzkýho… oleje nebo tak něčeho… Pak mi sjede dlaněma naopak níž, k mýmu břichu… A dlouho, nemožně dlouho vtírá tu vazkou tekutinu do mýho pupíku, zatímco druhou dlaní si mě přidržuje na podbřišku.

Celej se pod těma jeho dotykama svíjím a kroutím, úplně maximálně vzrušenej, a on pokračuje, pokračuje a nepřestává. Občas se vrátí k už promasírovaným místům na mým těle a pak zase doklouže někam, kde ještě nebyl… Takže za chvíli mám od oleje i stehna… a lýtka… A taky svýho ptáka, aaach… a varlata… No a pak zabloudí tím naolejovaným prstem i do rýhy mezi mý půlky…

„Bože, Ryane,“ nevydržím už mlčet… a vzrušením se celej prohnu.

„Líbí?“ zavrní.

„Bože…,“ zopakuju jenom. Nějak mě ten nával touhy připravil o schopnost hrabat se ve svým jinak rozsáhlým slovníku.

„A to jsem sotva začal,“ šeptne ten trapič potměšile… Načež mě chytne pod koleny, pokrčí mi nohy a oddálí mi je ještě o kousek od sebe. Znovu zavzdychám, nadrženej už jenom z toho, v jak jednoznačný pozici tu teď před ním ležím… A už dopředu v očekávání toho, co přijde, začnu v dlaních žmoulat prostěradlo. Nebo deku. Nebo prostě to, na co zrovna dosáhnu.

Ryan mi naolejovaným prstem začne nejdřív přejíždět přes vstup do mýho análu… tam a zpátky… Pak začne to citlivý místečko krouživýma pohybama mnout… A nakonec ucítím, jak se ukazováčkem začne sice pomalu, ale svým způsobem vlastně docela nekompromisně sunout dovnitř. Házím sebou na posteli a vydrážděně vzdychám, chvílema spíš jenom hekavě lapám po dechu… a sténám… Bože, jaký další zvuky ze mě Ryan ještě vymámí? Jsem ale naprosto a dokonale hotovej, odrovnanej všema těma novýma vjemama… a taky tím, že je to právě Ryan, kdo ve mně tyhle pocity probouzí. A se kterým tohle všechno prožívám… poprvý. A se kterým tohle svý poprvý sdílím…

Stejně důkladně, jako mě Ryan promasíroval zvenku, mě promasíruje i zevnitř. Chvílema už ani nevím, kdo jsem, ztrácím se v tom všem novým a dosud nepoznaným, ale tak silným, tak působivým… tak smyslným…

No a pak… Pak už ze mě Ryan svý prsty vytáhne… a přilehne si ke mně… A začneme se líbat, zatímco cítím, jak do toho uvolněnýho prostůrku uvnitř mě pomaličku vklouzává jeho klacek. Nutí mě to nadzvedávat zadek a vycházet Ryanovi vstříc, zatímco mu vzdychám a kňouravě sténám do pusy… A jeho polibky jsou naléhavější a naléhavější, ale čas od času mě líbat přestane, jenom si opře čelo o to mý a k tomu mýmu sténání a hekání se přidá.

Když si na ten novej pocit oba zvykneme, Ryan do mě začne přirážet, nejdřív úplně pomalu, skoro opatrně, ale postupně přidává na důrazu i na rychlosti. Naše těla po sobě díky tomu oleji, co po mně rozmasíroval, krásně kloužou… Hladím ho po zádech a občas mu bezděky zatnu prsty kamsi do žeber, a jakmile si to uvědomím, svůj stisk uvolním a začnu mu to místo lehounce ohmatávat bříšky prstů – abych mu chvilku nato zaryl nehty do zad znovu.

V jednu chvíli se Ryan natočí trochu na bok, vklouzne mi dlaní pod zadek a nadzvedne mě… A díky tomu mírně změněnýmu úhlu jsou ty jeho přírazy zase o něčem trochu jiným, takže se z toho opět můžu uvzdychat…

Nakonec mě Ryan pod zadkem podpírat přestane, ale jenom proto, aby mohl uvolněnou dlaní nahmatat mý totálně překrvený péro toužící po jednom jediným: po vystříkání… Ryan tuhle jeho touhu vyslyší, obemkne ho svou dlaní a začne ho pumpovat… A skoro se ani nestihnu pořádně nadechnout – a už se můj podbřišek začne křečovitě stahovat v jednom ohromným orgasmickým výbuchu. Čímž se zároveň stahuje i mý nitro kolem Ryanova péra… a tím doženu k vrcholu i jeho. Zatímco já se mu vystříkám do dlaně, tak on se vystříká do mě… A bože, už jenom tenhle fakt je na tom všem ta nejrajcovnější záležitost ever.

Mastní od oleje a popatlaní od mýho semene zůstaneme dál ležet jeden na druhým… no a ještě chvíli taky jeden ve druhým… Naše rty se zase najdou a líbáme se, ale tentokrát už jenom tak něžně, zlehka. Je to jako takový stvrzení, že to, co se právě stalo, se stalo.

A že to bylo dokonalý.

„Hmm, asi bysme měli jít zase do sprchy,“ zavrní Ryan, když se trochu otřepeme z takový tý lenivý potřeby prostě jenom tiše u sebe ležet – a začne se nám chtít zase mluvit. „Jsem tě trošku to…“

„Zničil,“ napovím mu s úsměvem.

„To taky,“ rozesměje se. „Ale chtěl jsem říct zamatlal.“

„Hmmm,“ slastně se mu zavrtím v náručí, „a čím jsi mě vlastně zamatlal?“

„No, všiml jsem si ráno v bufetu, že u palačinek mají sáčky s javorovým sirupem… a taky s oříškovým olejem.“

„Aha! No tušil jsem, že je to nějakej olej, ale tohle by mě nenapadlo… Tak příště můžeme zkusit ten javorovej sirup, hihi. Ten bych si pak rovnou i olízal…“

„Ze mě – nebo ze sebe?“

„Z obou, ne? Jakýpak copak!“ bavím se.

„Hmmm… No, každopádně příště spíš donesu sáčky s červenou omáčkou. Ta bude hezky pálit, těš se!“ úplně vidím ty ďábelský záblesky v jeho očích, kterýma tenhle svůj příslib doprovází.

„No, to klidně dones,“ zdánlivě netečně pokrčím rameny, i když ve skutečnosti mám do netečnosti daleko, protože i tahleta zvláštně zvrhlá představa mě jakýmsi způsobem rajcuje, „ale rozmasíruju to já po tobě! A v tobě!“

„To ještě uvidíme!“ nic si z mýho vyhrožování nedělá.

„To si piš, že uvidíme!“ dodám, protože… No, protože v tu chvíli… se mi před očima tak nějak zvláštně zableskne. Už zase.

A já mám v sobě nějakej neurčitej pocit, že by to mohlo… něco znamenat…

***

Následující týden by se zase mohl jevit téměř jednotvárnej… až skoro rutinní… Jenže tentokrát se mi ty dny už neslejvaj.

Tentokrát ne.

Možná by to mohlo zavánět jakýmsi nádechem stereotypu… Protože že jo, tak ráno sex, pak snídaně a porada, kdy se s Ryanem snažíme před ostatníma co nejpřesvědčivěji předstírat, že mezi náma nic není, ale přitom si užíváme, jak mě Ryan co chvíli nějak nenápadně pohladí, nebo mi třeba pod stolem tiskne ruku… Pak mě doprovodí do ítéeska, zatímco sám odejde do Helitýmu… V čase oběda mě vyzvedne, zajdeme si dát něco k jídlu, přičemž často si to jídlo stihneme okořenit dalším kolem sexu… No a odpoledne je vlastně dost podobný dopoledni, čili další práce, další jídlo – a další sex. To není třeba detailně popisovat. Jenom teda pro úplnost dodám, že miluju sex s Ryanem.

A miluju Ryana.

Mňo. Ehm. To ze mě vyletělo úplně mimoděk.

Každopádně ten týden není rutinní hlavně proto, že… občas zahlídnu před očima něco… nějaký stíny… skoro mám dojem, že i siluety… Nevím, možná jenom blouzním. Nebo možná se můj mozek prostě smířil s tím, že už nikdy neuvidím – a snaží se mi to vykompenzovat něčím, co není reálný… Ale… Ono to právě vypadá až moc reálně! Ty stíny, ty siluety – jsou přesně tam, kde by měly být. Nelítá mi před očima jenom nějaká hrudkovitá mlha, která se občas vykreslí do nějakýho smysl nedávajícího tvaru… Ne. Ale třeba když s někým mluvím… tak ta silueta se vykrystalizuje přesně v místě, kde by ten dotyčnej měl stát… A má tak nějak tu správnou velikost…

Když se mi to stalo úplně poprvý, tak mě to vyděsilo. Ale jako fakt hodně. Už jsem si totiž na tu svou černočernou tmu před očima zvykl… A když do ní najednou pronikly ty stíny, měl jsem dojem, že… No připadal jsem si, jako kdyby mě někdo přepadl na místě, o kterým jsem si doteď myslel, že je dokonale bezpečný. Vnímal jsem prostě ty stíny a podivný záblesky jako nevítaný vetřelce… A jako ten největší idiot jsem dokonce zezačátku doufal, že to brzo zase odezní!

Jenže další den, když jsem zjistil, že nepomohlo se z toho vyspat, mi došlo, že je to naopak dost možná znamení toho, že ty léky, který poctivě zobu, začaly přece jenom působit… Okamžitě jsem jich potají začal polykat víc. Tak proč ne? Zjevně to zabírá, evidentně je to přesně to, co moje oči potřebují, tak proč jim to nedopřát?

Měl jsem nejdřív obrovskou chuť se s tím vším někomu svěřit, hlavně teda Ryanovi, a taky Mary, ale… nakonec jsem si řekl, že je nebudu plašit. A že počkám, jak se to vyvrbí.

Vyvrbilo se to tak, že další den se všechno ještě trochu… přebarvilo. Ta černá a tmavě šedá dostaly víc odstínů… A já začal doopravdy vidět obrysy… Obrysy věcí… a lidí… Na některých místech byly zřetelnější, na některých naopak míň, zřejmě podle toho, kolik kde bylo zrovna světla… Protože večer na pokoji jsem potom jednoznačně poznal, když Ryan najednou světlo ztlumil. Úplně mě zasvrběly rty, jakou jsem měl chuť mu říct, ať zase rozsvítí pořádně, protože… no prostě protože se na tu jeho siluetu nemůžu vynadívat… Ale nechtěl jsem prozradit, že se něco děje, ještě pořád mi to přišlo předčasný. To, že bych byl nakonec zklamanej já, kdyby z toho nic nebylo, to bych zvládl – ale slyšet, jak je kvůli mně zklamanej Ryan, kdybych ho nejdřív navnadil na to, že to s mýma očima vypadá nadějně, a pak mu musel říct, že jsem se spletl… Ne, to prostě nepřichází do úvahy!

No a dnes už mi před očima začaly probleskovat i barvy… Jsou ještě takový… zamlžený, matný nebo jak to říct, vybledlý… Ale proboha, jsou to barvy, JÁ VIDÍM BARVY!!!

Dá mi šílenou práci to přede všema skrývat, ale… vydržím to. Tentokrát už ale ne proto, že bych se bál, že by potom mohli být zklamaní, kdyby se ukázalo, že je to jenom planá naděje, ale naopak: už jsem si naprosto jistej, že se mi zrak vrací. A vrátí. A já… chci na Ryana a na všechny ostatní vidět opravdu ostře a jasně, až jim tuhletu skvělou zprávu oznámím. Chci vidět, jak se budou tvářit, chci vidět, jak šokovaně zalapají po dechu, chci vidět tu radost v jejich očích…

Chci to všechno vidět. Chci toho být součástí.

Protože si to zasloužím.

***

Vybrat si tu svou zaslouženou odměnu získám přespříští ráno.

Probudím se, otevřu oči… a zajíknu se úžasem.

Je to jako… probudit se z dlouhý noční můry… Z noční můry, která se mě zaboha nechtěla pustit, ať jsem zkoušel očima mrkat sebeusilovněji… Ale pak, najednou, její čas vypršel. A prostě se rozplynula.

Spolu s ní se rozplynula všechna ta děsivá tma… a všechna ta neproniknutelná mlha… a všechna ta protivná rozostřenost a nevýrazná bledost… A já tak můžu znovu a znovu otvírat oči do světla… a do barev… a do toho nádhernýho, tak známýho světa!!!

Bože, děkuju…

Celej se zachvěju očekáváním, jak na to zareaguje Ryan. Jenže když ho probudím pusou na rty… a když on na mě jenom tak rozespale zamžourá, pak oči zase zavře… a poslepu mě obejme a začne mě líbat… No prostě ještě není ta správná chvíle, ještě to není ono. Něco tak velkolepýho si zaslouží dokonalý načasování!

A tak i během ranního sexu předstírám, že je všechno při starým, zatímco se v duchu třesu nedočkavostí. Připadám si úplně stejně natěšeně, jako když jsem byl malej a slavili jsme na základně Vánoce, a já se nemohl dočkat, jak se táta zatváří, až konečně najde a rozbalí můj dárek. Tenkrát mi dalo šíleně moc práce pro něj sehnat jednu takovou vychytávku, o kterou hodně stál… A vlastně to bylo poprvý, kdy jsem se víc těšil na to, že mu můžu něco dát já, než na to, co od něj dostanu. A teď je to podobný. Nemůžu se dočkat, jak se Ryan zatváří, až si rozbalí moje překvapení.

Svý šance se dočkám, až když se Ryan po naší mazlivý chvilce vyhrabe z postele… a začne na sebe házet oblečení. Je dneska trochu netrpělivej a taky mírně nervózní, protože s Borisem a dalšíma osmi lidma z Helitýmu mají letět ve formaci pěti malých vrtulníků vyzvednout nějakej důležitej kontraband… Ryanovi spolupracovníci trvali na tom, že nastal čas, aby se Ryan připojil k jejich činnosti aktivněji, než aby se jenom rozkoukával zpoza poloprůhledných obrazovek z řídící místnosti. A tak z něj už několik dnů cítím to nadšený chvění… A zároveň mám teď obrovskou radost, že v tak důležitej den s ním budu moct být… no, naplno.

Polehávám na posteli na boku, hlavu si podpírám o loket a pozoruju, jak si Ryan přetahuje přes hlavu černý triko. Který mu mimochodem úplně luxusně sedí, má ho upnutý tak akorát… a nádherně mu zpod rukávů vystupují ty jeho sexy svaly…

Přestanu to oddalovat, zhluboka se nadechnu… a prohodím: „Sekne ti to.“

„Dík,“ odpoví Ryan bezmyšlenkovitě, hrábne si prstama do vlasů, aby si trošku uhladil rozcuchanej účes… a ustrne v půli pohybu.

Prudce se ke mně natočí a probodne mě pohledem, v očích nevěřícnost… a zmatek… a ohromení…

„Počkej, ty…, Same, ty… vidíš?“ vykoktá rozrušeně.

Nic neříkám, jenom se mu s úsměvem dívám přímo do očí.

Přiskočí ke mně, dřepne si přede mnou – a pravačkou mi začne zbrkle mávat před očima… A já vymrštím ruku – a chytím ho za zápěstí.

„No ty vole! Do hajzlu!!! Ty vole, Same, do hajzlu, ty vidíš!!!“ rozesměje se Ryan, hupsne ke mně na postel a povalí mě na záda, dlaněma si mě přidrží za tváře a upřeně mi hledí do očí. „Kurva, to snad… No ty vole!!! A pak, že se zázraky nedějí! Ty mi tak ještě někdy něco vykládej, sakra!“

Šťastně se směju tomu, jak je z toho úplně hotovej… A taky dost dojatej, což se snaží zastřít tím svým drsně opepřeným slovníkem, ale má smůlu, mě neoblafne – já teď totiž dobře vidím, jak mu vlhnou oči! No, to ostatně není sám… A tak poprvý zjistíme, jaký to je – dát si slanej polibek.

A je to krásný. S ním je všechno krásný. On je krásnej. Nádhernej. Panebože, a tak sexy…

Nemůžu se na něj vynadívat – a přijde mi šíleně hezký, že on se podobně nemůže vynadívat na mě. Přitom on mě přece viděl pořád, jemu se před očima nerozprostírala černá plachta, která by mě zakrývala…

„Jenže… teď seš takovej jinej, víš? Máš v očích… takový jiný jiskry,“ snaží se mi to nějak slovama vysvětlit. A protože mu to moc nejde, tak se nakonec spokojíme s tím, že si to vysvětlujeme aspoň polibkama a dotykama. Při kterých máme oba oči dokořán… a pořád se soustředěně, zvědavě sledujeme…

„Ryane, ehm… A co kdybysme si tohle všechno nechali na později, ať stihneme poradu?“ vybídnu ho, když začnu mít dojem, že už se v tý posteli vrtošíme nějak moc dlouho. „A měl by ses taky najíst, je mi jasný, že asi nemáš moc chuť, ale nemůžeš letět s úplně prázdným žaludkem… A pak taky… Chtěl bych, abys byl u toho, až to budu říkat ostatním. Tak ať to ještě stihneme, než odletíš, víš?“

Jelikož Ryan se na ty reakce ostatních těší taky, nemusím ho přesvědčovat nijak dlouho, stejně nám ale trvá, než se z pokoje konečně vykotrmelíme. Nějak se prostě jeden druhýho nemůžeme nabažit, no.

Snídani si odbydeme rychle, Ryan má vážně trochu sevřenej žaludek… No a já vlastně taky. I když z jinýho důvodu.

Těsně před poradou potom využiju toho, že Jonas zatím nedorazil a že se při čekání na něj všichni se všema nezávazně vybavují – a prvním člověkem, kterýmu to svý velký tajemství prozradím, se stane Mary. Nebo teda… já jí to neprozradím, přijde na to sama… Protože si shodou okolností sedne naproti mně… a nemůže jí uniknout, jak se přímo na ni pořád dívám, zatímco mluví… A když na mě podezřívavě přimhouří čelo a já se na ni za to zaculím, na celou místnost vykřikne: „Panebože, Sammy, ty vidíš!!!“

Je z toho potom spousta objímání a taky spousta slz – a nebere to konce, protože se součástí tohohle zázraku zatouží stát každej z mý rodiny.

A jo, to je přesně to, o co jsem se nechtěl připravit.

„No, tak tohle bysme měli… Dáme jim chvilku, ať se z toho trochu vzpamatují – a hned potom se vytasíme s tím, že spolu chodíme!“ plánuje Ryan, když se po poradě ještě narychlo vracíme na pokoj, aby si vyzvedl pár věcí. „Protože tě chci zase moct ošmatlávat během dne, víš?“

„Tak ošmatlávat?“ bavím se. „Já myslel, že mě prostě vodíš po chodbách, abych se někde nepřerazil, a tys to bral jako ošmatlávání?“

„Však to se nevylučuje,“ směje se. „Naopak, ono se to vzájemně hezky doplňovalo.“ A jakmile se za náma zavřou dveře pokoje, tak mě o ně opře zády… a předvede mi to vzájemný doplňování v praxi. Líbá mě, u toho se mi probírá vlasama nebo mě přes tričko mačká v pase… A kdykoliv se během toho setkáme očima, nádherně se na mě usměje.

Neubráním se tomu, abych neporovnal to, jak si Ryana pamatuju z dřívějška, z doby, kdy jsme se spolu míjeli na naší původní základně, aniž bysme se byť jenom pozdravili – s tím, jak vypadá teď. Dřív býval takovej… nevím, přišlo mi, že se vůbec neusmíval. Působil pořád hrozně napjatě a upjatě. Zasmušile. A taky docela povýšeně. Kdežto teď? Je uvolněnej, usměvavej, vyklidněnej… A ty jeho oči, ty jeho tak úchvatně rozzářený oči…

Možná jsem se na něj dřív jenom nekoukal správně. Jakože ve správnej čas. Ono my jsme se navzájem nijak nevyhledávali, takže je možný, že když už jsem na něj natrefil, tak měl holt vždycky špatnou náladu… Ale je taky možný, že se takhle proměnil díky mně. A že je teď tak jinej proto, že je… ehm, zamilovanej…

Jestli si teda moc nefandím!

Ale asi ne, protože kdyby nebyl zamilovanej, tak by mi tu teď nenavrhoval, že kvůli mně dnes zůstane na základně a na tu vrtulníkovou misi se vykašle…

„Sakra, já chci být prostě s tebou, zlato! Takovej významnej den pro tebe – a já mám letět pryč?! Ne, chci ti to tu všechno pořádně ukázat… a taky si s tebou zalízt do postele… Ne nutně v tomhle pořadí, ale… chápeš!“

Potěšeně ho líbnu na nos… a zároveň se trochu zastydím, že jsem se mu s tím, že se mi pomalu vrací zrak, přece jenom nesvěřil dřív. Býval by si na to už trochu zvykl, nebyl by z toho teď tak mimo – a neměl by potřebu se dnes kvůli mně vzdávat akce, která pro něj přitom tolik znamená…

„Ryane, neblázni, nic z toho nám přece neuteče!“ přesvědčuju ho.

„No jenom abys mi neutekl ty!“ zašťuří se. „Se mi tu budeš rozhlížet po nových prostorách… a po všech těch nových lidech… a chlapech…“

Nejdřív se tomu, co mi tu nadhazuje, jenom uchechtnu, ale když mě pořád tak upřeně, zkoumavě pozoruje, malinko zvážním: „Počkej, to si o mně fakt myslíš? Že jsem tak… povrchní…?“

„Jasně že ne!“ věnuje mi rychlou pusu na tvář. „Jenom… prostě se mi od tebe nechce, tak hledám důvody, proč zůstat,“ uculí se bezelstně.

„Ty seš pako!“ zavrtím nad ním hlavou. „Slibuju, že se tu bez tebe po ničem ani po nikom rozhlížet nebudu, jo? No, a ty jsi mi zase slíbil, že až uvidím, tak že mi tady uděláš soukromou komentovanou prohlídku. Takže s tím počítám. Ale kvůli tomu nemusíš měnit svůj program, to pár hodin počká, neboj…“

A on nakonec souhlasně přikývne.

A v očích se mu zrcadlí něha… a taky cosi jako okouzlení… a moře, moře lásky.

***

Ne, to nebyl jenom dojem: já si byl jistej, že už jsem si všechnu tu mizérii vybral.

Já si byl samolibě jistej, že všechno špatný už mám za sebou.

Byl jsem si naprosto jistej, že hůř už být nemůže. Že už to prostě nejde.

Jenže… peklo zjevně nemá dno.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Neplač pro ty, co už s tebou nejsou, ale usmívej se na ty, kteří kolem tebe jsou.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #11 Odp.: Zázraky se nedějí (5/6)Isiris 2024-05-31 18:56
Cituji Bella:
Isi, pokud to bude mít nešťastný konec, tak mě nepřej!

:D Každá moje povídka nakonec dopadne (určitým způsobem) dobře :P

A koukám, že ta slíbená oddechovka už dokonce vyšla - taaak oddechujte :D
Citovat
0 #10 Odp.: Zázraky se nedějí (5/6)Bella 2024-05-31 18:49
Cituji Isiris:
:-) Těší mě, že se mi povedlo vás tak dlouho udržet v proRyanovsko a proSamovské náladě :roll: - a taky lehce v napětí ;-) ... Doufám a věřím, že si i závěr, no nechci říct vyloženě užijete, ale spíš prožijete stejně tak, jako jsem si já užila a prožila psaní 8) A pokud to zároveň i přežijete :P , tak slibuju, že mám pak připraveného něco oddechovějšího :D .

Isi, pokud to bude mít nešťastný konec, tak mě nepřej!
Citovat
0 #9 Odp.: Zázraky se nedějí (5/6)Isiris 2024-05-31 16:40
:-) Těší mě, že se mi povedlo vás tak dlouho udržet v proRyanovsko a proSamovské náladě :roll: - a taky lehce v napětí ;-) ... Doufám a věřím, že si i závěr, no nechci říct vyloženě užijete, ale spíš prožijete stejně tak, jako jsem si já užila a prožila psaní 8) A pokud to zároveň i přežijete :P , tak slibuju, že mám pak připraveného něco oddechovějšího :D .
Citovat
+3 #8 Odp.: Zázraky se nedějí (5/6)Juli 2024-05-28 23:12
Dať do slov toľko lásky a nehy dokáže málo autorov a ich rozhovor po prebudení bol jeden z najromantickejších aký som čítal a musel som si ho prečítať viacej raz ako to bolo pekné. Potom to podpisovanie návratu jeho zraku sa super podarilo a ja som tie obrysy záblesky a svetla videl s ním a náramne som si to užíval, lebo to úplne menilo, ako som aj ja videl a vnímal ich svet. Predtým veľa čierny ako ho videl Sám a potom ich svet mal farby aj pre mňa a bolo to ako precitnutie.
Citovat
+4 #7 Odp.: Zázraky se nedějí (5/6)Pirat 2024-05-26 22:17
Je to další super rošťácký díl. Ten konec uffff přehrávání toho co se může stát, snad se vrátí. Díky za čtení.
Citovat
+7 #6 Odp.: Zázraky se nedějí (5/6)Sinme 2024-05-25 23:21
Tak toto nemalo chybu. Ten záver síce... ale teda začnem od začiatku. To sa nedalo neusmievať. To bolo tak nádherne nežné všetko medzi nimi, že by som to čítal pokojne hodiny a hodiny. Pri vete: "No a odpoledne je vlastně dost podobný dopoledni, čili další práce, další jídlo – a další sex. To není třeba detailně popisovat." - ma napadlo, že ja by som si to detailné popisovanie teda určite dal, ale chápem... :-* :oops: A vracanie zraku. Och. Ty to naozaj vieš. Úžasne. Hrozne som im to šťastie prial. Len ten koniec... nieeee... nieeee... veď ja už začínam veriť, že to dobre dopadne. Musí. Čakať zase týždeň bude peklo.
Citovat
+6 #5 Odp.: Zázraky se nedějí (5/6)GD 2024-05-25 22:46
Isi a zase jsem nemohl jinak. Jak ty to děláš. Krásný, překrásný díl. Jenomže čím více jsem se blížil ke konci tím více jsem od tebe čekal nějakou jobovku/podpásovku. Tím koncem jsi tomu dala korunu. Tak snad v posledním díle mile překvapíš i když je zřejmé, že bude hodně dramatický tak či tak.

Souhlasím s předřečníky.
Citovat
+7 #4 Odp.: Zázraky se nedějí (5/6)Dain 2024-05-25 22:29
Až do posledního odstavce jsem měl úsměv na rtech.
To navracení zraku je popsané naprosto úžasně.

Jenže... teď se bojím a celý týden budu trnout...
Citovat
+5 #3 Odp.: Zázraky se nedějí (5/6)Bella 2024-05-25 21:15
Cituji Nemo:
Neskutečně skvělý! ale shit, čekat týden, co z toho konce bude, mě asi zabije!

Naprosto souhlasím.
Citovat
+6 #2 Odp.: Zázraky se nedějí (5/6)Bella 2024-05-25 21:14
Isi! Ty seš fakt zlá! Jednou nás vystrašit jsem ochotná tolerovat, ale dvakrát? To je od tebe ošklivý!!!
Všichni teď budeme celý týden sedět v nervu na kraji židle a čekat do další soboty🥺.

No nic. Přestanu dávat výchovné přednášky😆 a napíšu, to co píšu pokaždé, když dočtu povídku od tebe.
Skvělá práce. Četlo se to úplně samo, jako vždy. Moc se těším na rozuzlení příběhu, ale také na další povídky od tebe❤️.
Citovat
+12 #1 Odp.: Zázraky se nedějí (5/6)Nemo 2024-05-25 19:51
Neskutečně skvělý! ale shit, čekat týden, co z toho konce bude, mě asi zabije!
Citovat