Zázraky se nedějí (6/6)

Že se něco posralo, to dojde mýmu podvědomí asi o něco dřív než mýmu vědomí. Pohybuju se totiž zrovna po chodbě s čerstvě probuzenou lehkostí a sebejistotou, je krátce po poledni, takže se učím cestu z ítéeska do naší jídelny, rozhlížím se kolem sebe – a užívám si to, neskutečně moc si to užívám… Čili ten občasnej naléhavej šepot, vzrušenější dialogy nebo proběhnutí několika lidí kolem mě, ačkoliv nikdy dřív jsem neregistroval, že by tu někdo běhal, zezačátku vůbec nevnímám. Je to jenom jakási kulisa, lehce neobvyklá, ale přitom vlastně obvyklá… Nevzrušuju se tím. Vznáším se nejenom ve svým nadšení z toho, co všechno vidím, ale vznáším se i na vlnách svý zamilovanosti, která jako kdyby se po dnešním ránu vyhoupla ještě o level výš, nebo jak to říct.

To až když Jonas z ničeho nic svolá mimořádnou poradu, za deset minut shifroom C, poprvý se mi v hlavě rozbliká jakási varovná kontrolka.

Něco se děje.

Ještě netuším co, ale už vědomí toho, že se něco děje, způsobí, že se mi zježí všechny chlupy na těle. Protože za tu dobu, co na týhle základně jsme, se ještě nic extra nedělo… A pokud se náhodou něco dělo, tak k nám se to nedoneslo. Žije tady několik tisíc lidí. Není možný, abysme se domákli úplně všechno.

Jenže teď svolává mimořádnou poradu Jonas.

Takže nám chce zjevně sdělit něco, co se dotýká konkrétně nás…

Rozběhnu se k shifroomu, díky bohu do něj už bez problému trefím… A zároveň mi tělem projede i cosi jako úleva – ještě, že už vidím! Kdybych byl totiž ještě pořád odkázanej na Ryana, kterej tu zrovna není, tak kdo ví, jestli bych se vůbec dověděl, že se koná nějaká mimořádná porada! Jonas by pro mě musel někoho extra poslat, a prostě… No, jsem rád, že tohle už nemusím řešit.

Netuším ale, že je to naposledy, kdy cítím úlevu.

Netuším, že je to naposledy, kdy jsem za něco rád.

Netuším, že je to naposledy, kdy mě myšlenka na Ryana nebolí.

***

Zasedačka je plná. Nejenom našich lidí, ale i spousty cizích… I když oni jsou zjevně cizí jenom pro mě, protože někteří chlapi od nás se s nima polohlasně baví.

Snažím se vyčíst z jejich tváří, o co jde. Sednu si vedle Mary, tázavě k ní zvednu oči… a ona jen pokrčí rameny.

Když do místnosti konečně vejde Jonas v doprovodu Nathana, Filipa a ještě někoho dalšího, celej se uvnitř sebe napnu. Přijde mi, že s jejich příchodem se vzduch v zasedačce ochladil. Že zamrzl… a jednotlivý zmrzlý molekuly mě bodají do tváří… a do paží…

A pokud tenhle dojem mám předtím, než mě Jonas najde v davu a podívá se mi do očí, tak potom… Po tom jeho pohledu, kterej trvá asi o tři vteřiny dýl, než by trvat měl, se uvnitř mě všechno sevře.

Znám ten pocit. Ten pocit totálního ochromení. Už jsem ho za poslední dobu párkrát zažil. Ale teď… je to jiný. Zlověstnější. Nějakej hlásek kdesi hluboko uvnitř mě jako kdyby mi říkal, že… že z tohohle ochromení už se nikdy nevzpamatuju.

Pak Jonas začne mluvit. Začne. Po dvou větách… mluvit přestane. Není schopnej pokračovat. Zlomí se mu hlas. Nathan mu pevně sevře rameno… a moje vnitřnosti sevře ledová ruka paniky… a děsu. Sevře… a drtí. A drtí.

A drtí.

Mozek mi obestře stará známá mlha. Obalí ho, jako kdyby ho chtěla chránit před vším tím… Před vším. Ale není úplně nepropustná. Není. Takže některý ty útržky se ke mně dostanou.

Není jich moc. Ale na to, abych cítil, jak uvnitř mýho hrudníku cosi praská, to stačí.

Bouřka. Nepředvídatelná. Eyeniny technologie pro ovládání počasí. Dva z pěti. Zřítily se. Nad pralesem. Neměli šanci přežít. Vyzvednout těla. Teď už je pozdě. Zítra ráno.

Lapání po dechu, strnulý pózy, tlumený hlasy, šok v očích, vrtící hlavy, sklopený pohledy, popotahování nosem, čela podepřený dlaní, vzlykání.

Mary, která mě plačtivě objímá, protože jo, k Borisovi jsem měl hodně blízko… A já vím, že ona k němu měla taky hodně blízko… Takže se vlastně objímáme vzájemně, těžko říct, kdo z nás to potřebuje víc…

A mně hlavou proletí vzpomínka na jinou náruč, na Ryanovu náruč, a uvědomím si, že se nemůžu dočkat, až se později obejmu s ním, protože to jeho objetí je pevnější než Maryino, a takový jistější a… a bezpečnější… V jeho náručí vím, že se můžu klidně úplně uvolnit – a nic se mi nestane, kdežto teď jsem napjatej a strnulej a ochrnutej tím šokem, tím šokem z toho, že…

Tím šokem z toho, že…

Z toho, že…

Zavřu oči. A znovu si vybavím Filipův pohnutej hlas jenom minutu zpátky, když nám to všechno říkal.

Sděloval nám to on, protože Jonas toho nebyl schopnej…

A vyjmenoval je. Nakonec je i vyjmenoval. Členy posádek dvou vrtulníků. Dvou helikoptér z pěti. Těch dvou, který se zřítily.

Thomas. Zbygniew.

Boris. Ryan.

Ryan…?

No počkat, ale Ryan přece…

Ryan se přece vrátí, protože jsme si slíbili, jak si spolu užijeme zbytek dnešního výjimečnýho dne… Ryan se přece vrátí, abysme se mohli navzájem obejmout, protože Boris… protože Boris pro nás byl…

Ryan přece…

Ryan se přece musí vrátit…

Ryane…

Ryane!!!

Vykroutím se z Maryina náručí… a vyběhnu ze zasedačky ven.

A pak běžím… a běžím…

A běžím.

Než běžet přestanu.

A než nechám tmu, tu důvěrně známou tmu, ať mě zase obklopí… a pohltí.

***

Situace se opakuje.

Téměř.

Ležím v nemocnici. Před očima mám černo.

A u postele se mi prostřídají Mary, Nathan… a ještě kdosi. Moc je nevnímám. Všechno mám v mlze.

Ale jedna věc je jinak. Teda dvě, ale souvisejí spolu.

Tu tmu mám před očima schválně. Je to taková násilná tma. Zajištěná tím, jak vší silou tisknu oční víčka k sobě. Aby se mi přes ně nedostala ani jedna jediná slza. Nesmí. Nechci to. Ne, prostě ne. Protože když budu brečet, tak si to připustím, přijmu to.

Ale to já nemůžu.

Nemůžu přijmout ten druhej fakt, kterej je jinak oproti minule. A sice ten, že i kdyby se mi u postele zase vystřídali všichni lidi, který znám, celá moje rodina z mý původní základny, tak dva budou chybět…

Přitom ještě pár dnů zpátky jsme si spolu připíjeli. Na zdraví. A na mý zdravý oči. Kurva. Jak to, že mně se ten přípitek splnil… a jim ne?

Jak to, že já jsem zdravej… a mám dokonce uzdravený oči…

A oni…

A on…

Vší silou tisknu oční víčka k sobě. Ani jediná slza.

Nesmí.

Ne, prostě ne…

***

Z lékařskýho křídla mě navečer propustí. Nebo teda takhle: já se nikoho neptám. Prostě se vyhrabu na nohy, odlepím si od těla několik sledovacích sond, vytrhnu si z podpaží jakousi hadičku… a jdu.

Do našeho pokoje.

Lehnu si do naší postele… A poté, co se mi hrudník křečovitě stáhne tak, že se vůbec nejsem schopnej nadechnout, se přemístím do tý vedlejší. Ta mi Ryana nebude tolik připomínat, v ní jsme spolu ne…

Všechno v tomhle pokoji je naše, rozezní se mi v hlavě jeho hlas.

A já se pousměju, zatímco mi z očí vytryskne první várka těch tak dlouho zadržovaných slz.

Je to pravda. Všechno je naše. Všechno na týhle základně je naše.

On mě sem dopravil. On mě učil to tu poznávat. On dával pozor, abych tu nebloudil. On mi na talíř nandával jídlo. On mi pomáhal usnout. Jeho kroky vždycky doprovázely ty moje. Každej den. Pořád.

A tyhle čtyři stěny byly naše doma. Měly být…

Jeho polštář je za chvíli promáčenej úplně stejně, jako jsem mu tenkrát promáčel to tričko. To jeho černý tričko. Tenkrát pro mě ale bylo ještě všechno černý, když mě objímal a já mu brečel do ramene.

Jenže zároveň… tenkrát mě objímal. Takže to všechno vlastně vůbec černý nebylo.

Teď mě neobjímá.

A už nikdy nebude.

***

Celej zbytek noci strávím… v podivným mezistavu. Nepřipadám si ani bdělej, ani spící. Připadám si… úplně mimo. Odtrženej od všeho, co se děje. Jako kdyby se mě to vůbec netýkalo. Mám dojem, že ani v těch prvních dnech, co jsem oslepl, jsem si nepřipadal až tak mimo realitu… Tohle je jiný. Děsivější. Úplnější. Definitivnější. Černější.

Temnější.

Temnota… Ta temnota, co mě ještě nedávno obestírala, byla vlastně krásná. Příjemná. Konejšivá. Proč jsem se jí tak bránil? Všechno bylo díky ní… měkčí. Tlumenější.

I tahle srdcervoucí bolest by byla tlumenější, kdybych pořád ještě neviděl.

Už proto, že… No, prostě radši jsem měl zůstat navždycky slepej, než abych měl teď v hlavě až do smrti ten Ryanův láskyplnej pohled, kterým se se mnou ráno loučil… Bože…

Ehm… Bože…? Jestli tam nahoře ještě seš… Jestli tě Eyen ještě nevystrnadila, jestli tě nenahradila, jestli ti to tvý nebeský království nesebrala… Jestli nad tebou ještě nevyhrála… Prosím, vezmi si můj zrak zase zpátky, jo? Věnuju ti ho.

Věnuju ti COKOLIV.

Jenom vrať Ryanovi život.

Vrať zpátky čas.

Nenech Ryana nastoupit do toho vrtulníku.

Nenech mě říct tu pitomou větu, že když poletí, tak nám přece nic neuteče.

Nenech nás jednoho bez druhýho, když jsme se teprve našli…

***

Z postele vylezu nehorázně brzo, naházím na sebe nějaký hadry – a vyrazím rovnou za Jonasem. Nemůžu ho nikde najít, ale než začnu panikařit, že už je možná pozdě, napadne mě mu zavolat. A on mě nasměruje, ať za ním dorazím do odletový haly.

Rozběhnu se, protože přesně proto ho hledám. Potřebuju se totiž dostat do posádky toho vrtulníku, co se dnes chystá letět vyzvednout… ehm… Co se chystá letět tam.

„Na to zapomeň, mladej! Jak bys tam byl kurva platnej?“ nemá Jonas pro ten můj nápad pochopení. „Navíc, stejně už není na palubě místo! Ze zjevnejch důvodů letí jenom jedna víceúčelová helikoptéra, pilotujou a obsluhujou ji Filipovi lidi… Od nás tam budu jenom já s Nathanem. Abysme… no, abysme…“

„Jonasi, sakra, zařiď to nějak! Ty přece zvládneš zařídit všechno! Potřebuju tam být, prostě tam potřebuju být, jasný? Musím tam! Dlužím mu to! Musím vidět, kde… kde…“ A to už se mi proti mý vůli láme hlas, a jestli Jonasovi doteď nebylo jasný, proč na tý svý účasti na dnešním letu tak trvám, tak teď mu to podle mě docvaknout muselo.

No, minimálně to docvakne Nathanovi, kterej nejdřív postává opodál… A najednou se zjeví vedle mě, drží mě za rameno – a námitky nepřipouštějícím tónem Jonasovi oznamuje: „Sam poletí místo mě.“

„Co…? Podle tebe to je dobrej nápad? Víš, jak to tam do prdele bude vypadat?“ oponuje mu Jonas. „Buď tam zbyl jenom kráter, nebo tam bude… tam budou… ehm…“

Ten knedlík, co nám každýmu nabobtná v krku, zkusíme všichni tři polknout, načež si Nathan odkašle a tiše hlesne: „Potřebuje to, Jonasi. Potřebuje tam.“

A na to Jonas už nic neřekne. Ne nahlas. Chvilku si ještě vyměňují nějaký dodatečný vzkazy jenom očima… a pak Jonas trhne rameny a pronese prostý: „No tak jo.“

„Děkuju,“ zahučím… a nedokážu se Nathanovi ani pořádně podívat do očí, protože… Vím, že Ryan byl pro něj skoro jako vlastní syn. A že proto tam chtěl teď letět. Ze stejnýho důvodu, jako to chci a potřebuju já.

A sice zažít to místo, kde se to stalo.

Mít možnost vidět scenérii, kterou naposledy viděl svýma očima Ryan.

Nadechnout se toho samýho vzduchu, kterýho se… ehm… kterýho se naposledy nadechl i Ryan…

No, jenže na rozdíl od Nathana mám ještě jeden důvod, proč tam chci letět. Nechci se tam s Ryanem jenom rozloučit, ale potřebuju tam udělat… ještě něco dalšího.

A zároveň to bude úplně to poslední, co udělám. Už jsem se rozhodl.

Zavřu oči… a chvilku jenom naprázdno polykám, abych se zbavil toho kamene v krku, kterej hrozí, že mě zadusí… A pak se jdu na Jonasův pokyn převlíct do výstroje a připravit k odletu.

***

Let jako takovej skoro vůbec nevnímám. Zase. Zase ta podivně zastřená realita, zase ta mlha. Pocit, že se mě nic z tohohle všeho netýká…

A zároveň jistota, že za chvíli už se mě opravdu nic týkat nebude.

Už nikdy.

Protože… já už prostě nechci. Už mi to stačilo.

Nemám už sílu sledovat, jak si Eyen postupně bere to, co jí nepatří. Zabila mi tátu. Zabila spoustu mých přátel. Zkusila mi sebrat zrak. Zničila nám základnu. Teď zabila další dva lidi, na kterých mi záleželo.

Co nebo koho si vezme příště?

Pro ni je to pokaždý jenom další zelená fajfka v nekonečným seznamu úkolů mise nazvaný Boj proti lidstvu. Ten její chladnej křemíkovej mozek jí nezprostředkuje žádný emoce, její nebijící srdce složený z jedniček a nul nikdy nepocítí opravdovou radost… nebo opravdovou bolest. Takže ji v tý její honbě za cílem nic a nikdo nezastaví. Nikdy.

Kdežto my, lidi, máme díky nekřemíkovým mozkům a bijícím srdcím nějaký limity… Každej svoje… A zatímco Jonas na ty svý zjevně zatím nenarazil, možná proto, že zažil i svět, ve kterým bylo ještě všechno v pořádku – a za kterej mu tím pádem stojí za to bojovat, tak já cítím, že jsem přes tu svou hranu přepadl včera.

Moje odhodlání a chuť bojovat se zřítilo, roztříštilo a zaniklo spolu s těma dvěma vrtulníkama.

S tím jedním konkrétním vrtulníkem.

Takže ne, už nechci žít v tomhle posraným světě, kde se jen a jenom kvůli Eyen z každýho hůř stane lusknutím prstu ještě hůř.

Jo, doteď jsem to jaksi dával, nějak jsem se s tím vším vždycky nakonec smířil, nějak jsem v sobě pokaždý vykřesal sílu zvednout se… a jít dál. Zvykl jsem si žít bez táty. Pak jsem si zvykl žít bez spousty lidí, kteří se jednoho dne prostě vypařili, a zvykl jsem si žít v ani ne půlce toho, co bylo od malička mým domovem. A myslím, že bych si nakonec zvykl i na život v černočerný temnotě, kdyby se mi ten zrak býval nevrátil.

Ale žít bez Ryana?

No tak to si naserte!!!

Takže, milá Eyen, tohle zelený zatržítko nezískáš. Fajfku vedle řádku nadepsanýho Zničit Sama si neuděláš.

Já se totiž z týhle tvý hry s dovolením odpojím sám.

Sice ještě nevím přesně, jak to udělám, ale udělám to.

Třeba se mi povede nějak šikovně vypadnout z vrtulníku. Jenže na to je nás tady hodně – pilot, druhej pilot, Jonas, dva zdravotníci v červených kombinézách a ještě nějakej… vyšetřovatel nebo co… Přes ně se asi nedostanu.

Pak je tu další moje šance a na tu se spolíhám tak nějak nejvíc – že se mi, až budeme tam dole, povede sebrat něčí zbraň a namířit ji proti sobě.

A pokud by se mi náhodou nepovedlo ani tohle, tak… prostě uteču. Někam do toho pralesa. Jsem si jistej, že tamní divoká příroda už se o mě postará.

Tahle myšlenka mi automaticky vyvolá vzpomínku na Ryana, když pronášel podobnou větu o přírodě. Sám pro sebe se pousměju, jak mi zase v hlavě zarezonuje jeho usměvavej hlas…

Ryane, já se taky postarám. O to, abysme zase byli spolu.

Tam, někde, v nějaký jiný dimenzi… Na místě, kam už na nás Eyen nebude moct.

Možná to tam není nic moc. Možná budeme obklopení černočernou, neproniknutelnou tmou… napořád.

Ale budeme spolu.

***

Dokonale ztracenej ve svých úvahách, vzpomínkách a plánech si nejdřív ani nevšimnu, jak kabinou, která je plná hlasitýho monotónního hučení, prolítne záchvěv vzrušení. Šíří se to postupně od pilotů k nám dozadu…

„Jo, potvrzuju! Detekujeme známky života! Hoši, do prdele, tam dole je někdo naživu!!!“

Hoši propuknou v jásot a začnou jeden přes druhýho drmolit všelijaký spekulace, Jonas se k nim po krátkým pohledu přímo do mých očí přidá.

A já?

Mě ještě pořád obestírá ta divná mlha. V hlavě. Tentokrát zafunguje jako ochrannej vak – nechce do mě pustit tu naději. Nechce, ať se do mě napumpuje to nadšení… a ať pak zase splasknu a zůstane ze mě jenom vyschlá slupka, až zjistím, že ano, někdo sice přežil, ale… ale konkrétně Ryan takový štěstí neměl…

Když se pilotovi konečně podaří najít místo vhodný pro přistání, zbytek posádky vyskáče ven jako veverky. Nechci zůstat pozadu, ale nějak nedokážu rozpohybovat nohy, vybičovat se k rychlejšímu výkonu, a tak mi připadá, že se za jejich vzdalujícíma se zádama jenom tak jaksi ploužím nebo co…

Pak už vidím trosky, kusy toho, co byl ještě včera vrtulník, a taky ohořelý stromy a… prostě jednoznačně místo zkázy…

A zdravotníci, kteří běží kus přede mnou, si najednou přidřepnou nebo kleknou, Jonas s vyšetřovatelem se nakloní nad nimi… A je z toho spousta nadšenýho hlaholu, ale neslyším žádnej další hlas, žádnej další konkrétní hlas…

A pak doběhnu nebo dojdu nebo se doploužím ještě blíž… a vidím, že ten, kdo tam polosedí pololeží na zemi mezi nima všema, opřenej o nějakej kus klády, je…

„Ryane,“ vyšeptám to nejhezčí jméno na světě, ničeho víc nejsem schopnej, protože ta bouře emocí uvnitř mě hrozí, že mě úplně vyřadí z provozu.

Ryan ale jako kdyby to slyšel, nebo, a to spíš, se mu prostě dostanu do zornýho pole, takže ke mně automaticky stočí oči…

A naše pohledy se propojí.

Je to, jako kdyby svět, ve kterým už nebyl skoro žádnej kyslík, ovanul svěží, čerstvej a nádherně voňavej vítr.

Zkusím se rozběhnout blíž, ale to už si mě všímá i Jonas, nějakým kvantovým skokem se najednou ocitá těsně u mě a pevně mě chytá za rameno. „Dej jim chvilku, mladej, nepřekážej jim.“

Vím, že myslí ty dva zdravotníky, kteří teď Ryana ošetřují, a tak jenom souhlasně přikývnu… A zároveň natáhnu ruku a tu Jonasovu dlaň na mým rameni překryju svou. Protože když teď víme, že tím přeživším je Ryan, tak je zároveň definitivně potvrzený, že Boris, Jonasův nejlepší přítel… Ehm…

„Díky,“ hlesne Jonas. „Já… jdu se podívat, kde…“ A do očí se mu vženou slzy, takže rychle oba uhneme pohledem, ještě naposledy tu jeho dlaň stisknu… a pak ho nechám jít. Udělat to, co potřebuje. Co udělat musí. To, kvůli čemu sem přiletěl on.

Znovu se spojím očima s těma Ryanovýma, akorát se navíc přesunu do podřepu, potřebuju se… zhluboka nadechnout a dlouze vydechnout. Párkrát. Ryana zatím obskakují ti dva červeňásci, on jim odpovídá na nějaký otázky, občas si upije z malý lahve s vodou, ale stejně se pořád dívá na mě. Jako kdyby si ze mě potřeboval načerpat sílu.

Což je zvláštní, protože úplně stejně čerpám sílu já z něj.

Když se konečně oba zdravotníci zvednou na nohy a vydají se plnit další svý, tentokrát už bohužel dost smutný povinnosti, zvednu se na nohy taky a konečně zruším tu mezeru mezi náma.

Ryan má nějaký šrámy ve tváři, zaschlou krev ve vlasech i na kombinéze a ošklivě dorasovanou pravou nohu, levou paži má zafixovanou k tělu… Přesto ke mně ale zdravou ruku natáhne v naprosto jednoznačným gestu.

„Nechci ti ublížit,“ šeptnu, když si klekám těsně k němu a opatrně, zlehounka ho objímám.

„Nemusíš mě tak šetřit, zlato, jsem nadopovanej nějakýma oblbovákama, nic necítím,“ odpoví Ryan tím svým typickým rozveseleným hlasem, ve kterým není ani stopa po tom, čím vším si od tý včerejší havárky musel projít, a pevně mě na sebe namáčkne.

Nenechám se samozřejmě pobízet dvakrát, a tak mu ten pevnej stisk oplatím. Potřebuje to.

Potřebujeme to.

Po chvíli se od něj o kousek odtáhnu – proto, abych mu mohl úplně pitomě oznámit úplně zjevnou věc: „Ryane, ty žiješ…“ Vpíjím se očima do těch jeho, a – stejně jako včera – nemůžu se vynadívat.

„A ty vidíš,“ uculí se Ryan, ale tak nějak jinak, zněžněle. „Takže tolik k tomu tvýmu přesvědčení, že zázraky se nedějí,“ pohladí mě prstama po tváři… a jen tak mimoděk mi z ní bříškem palce setře slzy.

„Miluju tě,“ oznámím mu tedy něco, co… mu třeba až tak zjevný být nemusí…

„Já tebe taky, Same,“ řekne tiše, přesto to ale vyzní nádherně jistě a samozřejmě. „A chtěl jsem ti to tak strašně moc říct, že prostě,“ lehounce pokrčí zdravým ramenem, „no, že prostě nepřicházelo do úvahy, že ti to neřeknu.“

Dojde mi, jak to myslí: totiž když pro něj nepřicházelo do úvahy, že mi to neřekne, tak prostě napnul všechny síly, aby tu nehodu, a tu následující noc strávenou v bouřce a uprostřed divočiny, přežil…

A povedlo se mu to.

„To… to je…,“ polknu pohnutě… A znovu ho k sobě něžně přivinu, zatímco si tu větu dokončuju v duchu jenom sám pro sebe. Ostatně, dávno vím, že Ryan si ve mně umí přečíst i věci, který neříkám nahlas.

To je úžasný.

To je neskutečný.

To je miloučký.

To je… ZÁZRAK.

Začnu Ryana hladit po zádech…

A zároveň se mu spokojeně, a možná i malinko potměšile a vítězoslavně usměju do ramene.

Protože… i Eyen má očividně svoje limity. A její všeobjímající neživý prsty nedosáhnou úplně všude.

Někde tam, nad ní, ještě pořád někdo je. Ještě ho nevystrnadila. Ještě ho nenahradila.

A on nám sem občas nahodí nějaký náhody. A pošle nám do náručí ty správný lidi. A pomůže vyčarovat zázraky.

Zabořím nos do ohbí Ryanova krku a zhluboka se nadechnu.

Šťastně.

Vděčně.

Odhodlaně.

Eyen, málem jsi mi vzala úplně všechno. Rodinu. Zrak.

Ryana.

A málem jsem to vzdal i já sám.

Ale nepovedlo se ti to. Pořád tu jsem.

A nejsem sám.

Nejsme sami.

A jsme na řadě.