Zázraky se nedějí (4/6)

„Same…? Same! Měli bysme vstávat,“ nese se mi do snu známej hlas.

Ryanův hlas.

Ryan… a jeho hlas tak blízko mým uším…

Nechám nejdřív všechny zmatený, rozvířený vzpomínky, aby si sedly… a zapadly na svý místo… a pak otevřu oči a vyšvihnu se do sedu.

I při tomhle prudkým pohybu ale zůstane moje pravá ruka zaklesnutá v tý Ryanově…

Tělem mi proletí uvědomění… spolu se studem… a vlnou vzrušení. Zajímavý kombo!

„Ježíši, to jsem tě tak vyděsil?“ zasměje se Ryan… a za tu ruku mě jemně zatahá. Skoro jako kdyby mi tím říkal ještě si na chvilku lehni. Ke mně.

„Echm… Ne, nevyděsil,“ vyvedu ho z omylu… a opatrně se z toho jeho držení vyvlíknu, zatímco vnímám, jak mě ty dva protichůdný pocity uvnitř válcujou: zvláštní pocit trapnosti a nepatřičnosti… a to náhlý vzrušení… Pocit trapnosti z toho vzrušení…

Rychle pokrčím nohy a zadoufám, že si Ryan ničeho nevšiml! Jak moc toho ta deka zvládne schovat? Kruci, to je tak na hovno, když se nemůžu podívat, když si nemůžu očima vůbec nic ověřit – a musím jenom doufat nebo hádat!

„Kolik máme času? Do tý porady?“ zkusím to všechno nějak zamluvit.

„Dost, neboj,“ odpoví mi Ryan, načež taky přestane polehávat a zvedne se do sedu, takže se ocitne těsně vedle mě.

Jeho rameno se dotkne mýho, což by mě nemělo nijak rozrušovat, za poslední dva týdny jsme se jeden druhýho nadotýkali až až, jenže… To bylo jiný, to mi Ryan v podstatě jenom pomáhal přežít, když se to tak vezme. Kdežto teď sedíme na jedný posteli… a přes nohy máme přehozenou jednu deku… a z našich těl sálá taková ta ranní horkost… a…

Hmm, a byl tohle bezděčnej, nechtěnej pohyb způsobenej tím, že je tu přece jenom dost málo místa – nebo mě Ryan právě pohladil po předloktí?!

Do háje, tak rád bych se na něj podíval, abych zjistil, jak se tváří! Jestli se na mě vůbec dívá, vždyť může klidně koukat do mobilu a mě si ani nemusí všímat… Nebo si mě naopak může zaujatě prohlížet… a může se u toho usmívat… nebo se může posměšně ksichtit… A já to prostě vůbec nevím! Nevím nic, nevím, na čem s ním jsem… A jestli tahle otázka dává vůbec smysl… Třeba s ním nemám na čem být, třeba prostě jenom v noci splnil zadanej úkol – zajistit, aby se Sam vyspal…

No ale třeba… možná… třeba… možná… Třeba mu taky bylo příjemný mě v noci držet za ruku. A možná ho taky zrovna teď tak dráždivě šimrá v podbřišku jako mě… Do háje! Jak to mám všechno zjistit???

„Tak co, vyspal ses? Aspoň trochu?“ rozhodne se Ryan zaplnit prázdný místa v tom, co zajímá jeho.

„Úplně skvěle, fakt!“ ujistím ho a honem vyšlu jeho směrem úsměv. „A ty? Nelitoval jsi nakonec toho, že jsi nezůstal na svý posteli?“

„Nelitoval. Ostatně ji neberu jako svou postel – moje postel už je teď rozložená na atomy,“ povzdychne si. „Same, taky ti to přijde tak divný, že ještě včera v tuhle dobu jsme byli na naší základně a… vůbec jsme netušili, co se chystá?“

„Jo, je to šílený,“ přitakám mu, ale zároveň u toho vrtím hlavou, jako kdybych to nebyl schopnej pobrat. Což v podstatě nejsem. „Přijde mi, že už uteklo mnohem víc času… Že není možný, aby se to všecko vměstnalo do čtyřiadvaceti hodin,“ svěřím se mu.

„Jo, tak to máme stejný… Jsem dneska zvědavej na ostatní! Včera mi přišli skoro až… já nevím, takoví rozjaření… By mě zajímalo, jestli jim to vydrží, nebo jestli to na ně taky dolehne!“

Díky tomuhle ne úplně nejveselejšímu rozhovoru se mi povede pozapomenout na všechno, co se mi hlavou i tělem prohánělo těsně po probuzení, a když Ryan po chvilce nadhodí, že bysme měli vyrazit do koupelny a pak na snídani, nemusím se už bát odhodit deku a vstát z postele. Vzrušení je totiž to tam a ty moje znejistělý úvahy ohledně toho, jak se mám k Ryanovi chovat a jak se před ním tvářit, naštěstí přestanou být aktuální taky – prostě úplně automaticky najedeme do obvyklýho módu, na kterej jsme za těch čtrnáct dnů už navyklí.

A díky bohu za to! Aspoň něco totiž zůstalo stejný a dá se na to spolehnout, když všechno, ale opravdu do slova a do písmene všechno ostatní je totálně jiný, než jaký to bylo ještě včera…

Na poradě tentokrát věnuju Jonasovi úplně maximální pozornost. Podobně jako Ryan, tak i Jonas je pro mě cosi jako kotva… Kotva, přes kterou se do mě vlívá pocit, že je všechno v pořádku, že to má Jonas pod kontrolou. A to on zjevně má. O všechny aktuální zprávy, vyslíděný info i dezinfo, ale i o naprosto nový plány ohledně naší činnosti se s náma podělí úplně stejně rázně a sebejistě, jako to dělal kdykoliv dřív – a nenechá tak prostor žádnýmu znejistělýmu nebo dokonce vystrašenýmu tápání, do jakýho bych minimálně já měl tendence přepadnout, kdyby před nás Jonas předstoupil nějak sklesle nebo poraženecky… Ne, z jeho promluvy vůbec nemáme dojem, že jsme včera přišli o základnu. On to podává v podstatě tak, že jsme se holt přestěhovali na místo, odkud budeme moct proti Eyen bojovat efektivněji.

„Ale s tím efektivnějším bojem začneme až od zítřka! Dnešek máme ještě na aklimatizaci – a taky na seznámení s našima budoucíma spolupracovníkama… Začleníme se tak nějak do jejich existujících týmů a částečně převezmeme jejich agendu, ale pořád si pojedeme i to svoje, už proto, že jsme v tom za ty roky skvěle sehraní. Takže kdo jste se těšili, že s těmahle ranníma poradama je utrum, tak máte smůlu! Mám tu teď pro vás rozpis, kdo a kde se budete dneska hlásit… Jo a Same, tebe a Mary zhruba za hodinu čekají v jejich lékařským pavilonu!“

Malinko sebou trhnu. Týjo, přes všechen ten chaos, do kterýho jsme tu včera skočili rovnýma nohama, mě vůbec nenapadlo, že na týhle supermoderní základně budou určitě mít i supermoderní lékařský vybavení… Paráda! Konečně se dozvím, jak na tom jsem… a kdy zase uvidím… A možná, že místní lékaři budou moct ty moje zrakový nervy i nějak pošťouchnout, aby se zahojily dřív… nebo aby se vůbec zahojily…

Znovu škubnu hlavou, abych z ní tu poslední myšlenku smazal… A najednou ucítím, jak mi Ryan povzbudivě zmáčkne koleno. Mám chuť ho za tu ruku chytit, ale… je tu přece jenom hodně lidí… a tuším, že většina z nich se na mě teď dívá, takže se na to vykašlu. Prozatím. Však dřív nebo později se mi příležitost naskytne, když teď spolu sdílíme jeden pokoj!

A co líp, snad už brzy, brzičko se po tom našem pokoji budu moct i rozhlídnout… A budu se moct podívat do tváře Ryanovi… A z jeho očí získám odpovědi na všechny svoje otázky…

Natěšeně se usměju.

A když Jonas o pár minut později konečně zavelí rozchod, zvednu se ze židle… a odhodlaně se o Ryana opřu.

***

Jo, uznávám, možná… jsem měl líp vnímat všechny ty varovný signály. Všechno to Maryino a Jonasovo váhavý mlčení. Všechny ty větičky jako měl by se ti zrak vrátit a nebezpečný záření a novější typ bomby a trvale poškodit… Mělo mi dojít, že tam je ukrytá pravda. Tam – a v jednoduchý poučce, že za chyby se platí. A za velký chyby se platí hodně.

A to moje sundání helmy byla velká chyba.

Táta kvůli jedný takový velký chybě umřel.

Tak co mě přimělo myslet si, že moje velká chyba mi způsobí jenom takovou sice nemilou, přesto ale ve výsledku nijak závažnou dvoutýdenní pracovní neschopnost? Pcha…

Když já měl prostě dojem, že jsem si všechnu tu mizérii už vybral… a že hůř už vážně být nemůže.

Protože hůř už bylo.

Jenže ono vždycky může být ještě hůř…

***

Celou dobu, co mě Ryan vede z lékařskýho pavilonu na pokoj, mlčíme. Netuším, jestli jenom neví, o čem by se mnou asi tak mohl v tuhle chvíli mluvit, nebo jestli naopak moc dobře ví, že ta strnulá, zdánlivě netečná maska mi na tváři drží už z posledních sil… A že při jeho sebenepatrnějším pokusu vymámit ze mě aspoň slabiku se ta moje nic-se-neděje póza rozpadne.

Ano, vážně se jednalo o novější typ fotonové bomby. Ano, tvoje zrakové nervy jsou opravdu hodně poškozené, víc, než… Ne, ještě nejsou úplně mrtvé, ale… Ano, nějaká šance tu pořád je a my ji podpoříme vhodnými léky, ale raději se na to neupínej… Ne, neboj se, jsou to přírodní doplňky, samozřejmě, že bez nanobotů. Ne, to bohužel ne. Je nám líto, že pro tebe nemáme lepší zprávy.

To tyhle věty, který se mi prohánějí hlavou tam a zpátky, způsobují, že dávám nohu před nohu úplně mechanicky… Vlastně to ani nedělám já, dělá to nějakej můj vnitřní autopilot. A ten samej autopilot taky zatím drží všechno to zklamání a zoufalství hezky utěsněný uvnitř mý hlavy. Zatím. Protože až se to dostane ven, až si to všechno naplno připustím, tak to nebude nic, co bych chtěl sdílet s kýmkoliv z těch pěti tisíc lidí, co prý tady na základně žijí.

A nebude to ani nic, co bych chtěl sdílet s Ryanem…

„Mohl bys… mohl bys mě teď nechat samotnýho?“ zaševelím do prázdnýho pokoje ještě dřív, než se za náma zavřou dveře.

„Mohl,“ řekne Ryan… a ty dveře zavře. Zevnitř. „Ale nechci.“

„Ryane…,“ špitnu z posledních sil – po tváři už mi teče první slza, takže je mi jasný, že moje netečná maska se právě rozpadla na prach… a že už mi moc času nezbývá, než mě ta lavina emocí zavalí…

„Nechci, protože ty to nechceš,“ dodá Ryan… a zezadu mi zlehka položí ruku na rameno. „Nesnášíš, když máš být někde sám. Natož tady, kde to vůbec neznáš.“

„Teď… je to jiný,“ uteče mi vzlyknutí… A jelikož nechci, aby se ze mě ten plačtivej zvuk vydral znovu, ne před Ryanem, zvednu pravačku a zahryznu se do hřbetu dlaně. No tak, prosím, běž pryč…

„Sakra, Same,“ chytí mě Ryan za loket a tak trochu násilím mě k sobě otočí čelem, „prostě to pusť…“

A tahle jeho pobídka, tyhle tři obyčejný slova jsou v tuhle chvíli všechno, co potřebuju. Otevřou ve mně stavidla, probourají všechny ty narychlo postavený přehrady, zdi a blokády – a já Ryanovi zabořím tvář do ramene a hlasitě, naplno se rozbrečím.

Protože přesně to potřebuju. Přestat to v sobě dusit. Dostat to ze sebe. Připustit si to.

A protože přesně to mi Ryan nabízí.                                            

Vnímám, jak mě hladí po zádech… a jak mě objímá… a jak si opírá bradu o mý rameno… A jak mě pak chytá kolem pasu… a sedá si na zem… a mě stahuje k sobě do náručí… a jenom tak zlehka se mi probírá vlasama. A to je všechno. K ničemu mě nepobízí, nic neříká, na nic se neptá, nepronáší žádný uklidňující věty. Ne, nechává to všechno v mý režii. A jenom tu se mnou prostě je.

Já tě nehlídám, prostě s tebou jsem, vybaví se mi z ničeho nic ta jeho včera pronesená věta… A dnes mě zahřeje úplně stejně.

A ten hřejivej pocit způsobí, že mi další slzy začnou vysychat… nebo že už se mi prostě přestane chtít brečet. Možná obojí najednou.

Dovolím svým rtům, aby mi na tváři vyčarovaly cosi jako lehoulinkej náznak úsměvu.

„Lepší…?“ všimne si Ryan, že už se začínám trochu sbírat.

„Uhm,“ přikývnu… a zamrzí mě, že mu nedokážu nijak zprostředkovat ten nával úlevy, co se mi najednou začíná šířit tělem. „Díky,“ zamumlám mu tedy aspoň do trička. Do parádně promočenýho trička mimochodem… „Jaký triko jsem ti právě zničil?“ zamumlám… a z nějakýho důvodu se mi chce začít smát.

„Černý,“ odpoví Ryan a z jeho hlasu taky poznám, že se uculuje.

„Tak to jsem možná nezničil, na černým možná žádný usoplený fleky vidět nebudou,“ drmolím hihňavě.

„Osle,“ pronese na mou adresu – a já se pozastavím nad tím, že mi tohle oslovení vlastně už z jeho pusy ani nezní jako nadávka. Možná jsem si zvykl… Anebo to může být tím podivně něžným podtónem, kterým Ryan to slovo právě podkreslil…

Zapřemýšlím, jak bych na to mohl zareagovat, protože se mi nabízí hned několik možností… a všechny jsou nějakým způsobem taky něžný, jenom… No, nerad bych si něco vyložil nějak špatně… a všechno to hezký mezi náma úplně zničil…

Jenže než si to v sobě stihnu nějak rozhodnout, Ryan se ozve znovu: „Same, a já vím, že tohle nechceš slyšet, ale já to musím říct.“

Okamžitě znejistím a celej se napnu očekáváním. „A co?“ vyzvu ho, ať se teda vyjádří.

„Prostě… ještě to nevzdávej, jo? Třeba se to ještě spraví. Potřebuje to prostě víc času, ale… není to ještě ztracený…“

„Ryane,“ zavrtím hlavou, „zázraky se nedějí.“

Usměvavě mi vydechne do vlasů. „Ale dějí…“

„Nedějí,“ stojím si za svým.

Kdyby se děly zázraky, tak mám mámu i tátu, žijeme spolu v nějakým obyčejným městě úplně obyčejnej život… A Eyen by nám tak akorát obhospodařovala bankovní konta nebo zajišťovala, že se včas vymění voda v bazénu za čistou. Takhle nějak to vyprávěl Boris. Ale jak by ještě někdo mohl věřit na zázraky, když realita je taková, jaká je?

„Okej, tak nemusíme tomu říkat zázraky,“ prohodí Ryan, skoro jako kdyby si tu mou úvahu v hlavě přečetl a reagoval na ni. „Tvý oči nejsou zázrak, dobře, je to… biologie. Chemie. Fyzika. Tak něco, chápeš… Prostě příroda. A ta si poradí.“

Užuž mu chci oponovat, ale pak si sám pro sebe pokrčím rameny. No tak proč ne, že? Proč bych nemohl ještě chvilku věřit, že si příroda poradí? Začnu brát ty tabletky, kterýma mě dneska ti lékaři zásobili… A uvidím, co mi řeknou, až tam přijdu na kontrolu příště. Za dalších čtrnáct dnů, prý. Zázraky možná neexistují… Ale naděje umírá poslední.

Čili až po mně.

A já zatím žiju. Takže jakýpak copak.

Jsem dokonce tak moc živej, že se do toho ticha najednou ozve můj žaludek… Že prý by si dal něco k jídlu, protože on mi, na rozdíl od očí, funguje perfektně – a momentálně nemá co trávit.

Ryana to táhlý zakručení rozesměje, ale hned se iniciativně začne hrabat na nohy. „Ty klidně ještě seď, já sem z bufetu něco donesu pro nás oba. Protože… no, ty máš ještě docela zarudlý oči, pochybuju, že by se ti takhle chtělo mezi lidi…“

Vděčně se na něj usměju. „Tak fajn, dík… A dones prosím tě i něco velkýho k pití, jo?“

„No, třeba si můžeš vyždímat to moje tričko,“ nadhodí a úplně ho vidím, jak to doplňuje svým dřív tak typickým zašklebením. Oženu se po něm, že je nechutnej, on mi pro změnu začne vyhrožovat, že jestli chci zažít něco nechutnýho, tak mi donese k jídlu pražený červy a bude mi tvrdit, že jsou to oříšky… Ještě dlouho poté, co za ním zapadnou dveře, se jenom tak uvolněně, spokojeně pochechtávám.

A v duchu se vrátím k tomu svýmu tvrzení, že zázraky se nedějí. Není ale tohle náhodou taky tak trochu… druh zázraku? To, že ještě nedávno jsme si s Ryanem nemohli přijít na jméno… a teď jsou z nás… hmmm… něco jako nejlepší kámoši?

***

Odpoledne se Ryan odejde představit do místního Helitýmu, což, jak název napovídá, jsou lidi, kteří mají na starosti přepravu osob i zboží převážně vrtulníkama. Počkám na něj zatím na pokoji, oba se shodneme na tom, že to tak bude lepší, ovšem hned, jak se Ryan vrátí, tak i když je plnej dojmů, o který se se mnou chce podělit, ze všeho nejdřív mě vytáhne na procházku. Jeho slova.

Přidá se k nám i Mary a pár dalších lidí, se kterýma jsme včera tu prohlídku zdejší základny ukončili předčasně, no a průvodce nám dělá překvapivě Boris. Ten si totiž doopravdy stáhl interaktivní mapy – a celou noc je prý poctivě studoval, za což se mu Nathan dobrosrdečně pošklebuje.

Při návratu se rovnou stavíme na večeři, která se ovšem protáhne do pozdních hodin – to když se Boris na chvíli vykrade pryč, a jakmile se vrátí, drží v ruce lahvinku, jak mi Ryan pobaveně přetlumočí.

„Že by nás zase čekalo zadělaný dno?“ mám z toho srandu.

„Tady mají tak velký zásoby, že si můžeme dopřát i víc než zadělaný dno!“ zaslechne mě Boris – a rovnou přede mě postaví skleničku. Plnou až po okraj, jak zjistím, sotva ji vezmu do ruky – a troška tekutiny mi polije prsty…

„Bude ti blbě, jestli to vypiješ celý,“ okomentuje to Ryan.

„Jenom mně?“                                                          

„No dobře, bude nám blbě,“ uzná se smíchem. „Ale kašlem na to! Na zdraví, Same…“ A svou sklenkou do tý mý opatrně ťukne.

„Jo, na zdraví,“ zopakuju po něm… a těsně před tím, než si cucnu, tak ten svůj přípitek v duchu ještě malinko upřesním: hlavně ať mám zase zdravý oči…

Na zdraví si pak připijeme ještě dvakrát – Boris totiž umí být docela přesvědčivej, když chce. A my jsme s Ryanem zase v náladě, že se chceme dát přesvědčit. Ideální kombinace!

Na pokoj se tak vracíme v poněkud halasnější, ale zato správně vysmátý náladě.

„Ještě musíme do psr… do sprchy,“ opakuju už potřetí.

„Serem na to,“ opakuje Ryan taky už potřetí.

„Tak okej,“ kapituluju, když se za náma zavřou dveře. „Tak v tom případě – hurá do postele!“

„Každej do svý?“ přeptá se, zatímco mě k tý mý, nebo teda naší posteli doprovází.

„Né! Do naší!“ rovnou ty svý myšlenky vychrlím nahlas.

„To zní dobře, naše postel,“ převaluje Ryan to slovní spojení na jazyku.

„Tvoje postel je taky naše, nebo ta zůstane jenom tvoje?“ filozofuju.

„Všechno v tomhle pokoji je naše,“ zazní Ryanův hlas rozhodně.

Hmmm, to zní… hezky. Naše je vlastně takový synonymum pro… „Společný…,“ uteče mi další kousek mých myšlenek.

„Co…?“

„Že je to takový hezký,“ vypadne ze mě dřív, než dostanu šanci ty slova zastavit. Bože, Same, radši už sklapni!

„Hezký bude, až si konečně lehneme,“ protne prostor Ryanův úsměv… a hned nato uslyším, jak se začíná svlíkat.

Předkloním se, abych si mohl zout boty a rovnou do nich strčit i ne zrovna voňavý ponožky, a zároveň napnu uši… a snažím se rozklíčovat, který kousky oblečení ze sebe Ryan právě shazuje. Boty jsou evidentní, prozradí je ten snadno rozpoznatelnej zvuk, jak je někam odkopává… Což mě mimochodem přinutí odšoupnout kamsi pod postel i ty moje… Jasně, teď zvuk rozepínanýho pásku… A to, jak si kalhoty roluje z nohou… Samotný, nebo i s boxerkama? Teda pokud vůbec Ryan nosí boxerky, třeba dává přednost trenýrkám, to jsem v noci tak úplně nepoznal, co má na sobě… Hmm, a tohle hlučný poskakování a balancování na jedný noze, to si asi stahuje ponožky… Nebo možná ty boxerky?!

„Co je? Usnul jsi vsedě?“ všimne si Ryan, že jsem nějak zamrzl.

Přistiženě zrudnu. Musí si myslet, že ho… No, vlastně ne, to, že ho šmíruju, si určitě myslet nebude – vždyť ví, že nic nevidím…

„Škoda, že nic nevidím,“ povede se mi znovu přetransformovat svý úvahy rovnou do slov. Sakra, Same, brzdi, napomenu se. To, že jsme oba trochu přiopilí, neznamená, že Ryana ty mý narážky nějak… nepobouří… nebo tak něco…

„To jako že bys mě chtěl vidět, jak se svlíkám?“ zeptá se Ryan napřímo.

A kruci…

Skousnu si ret a rychle přemýšlím, jak z toho odbruslit. „Ehm, myslel jsem tím…, že chci prostě vidět, tečka.“

Ryan se na chvilku odmlčí, mám dojem, že si během tý odmlky přetáhne přes hlavu tričko, a pak řekne: „Uvidíš, že uvidíš…“ Načež se tý svý slovní hříčce zahihňá.

„Tak aspoň někomu to přijde vtipný,“ zavrčím, najednou podivně podrážděnej. Aniž bych ovšem pořádně věděl čím.

„Ale já se přece nesměju tomu, že…“

„Já vím,“ zarazím ho, zvednu se na nohy… a chci si taky sundat kalhoty, ale nahmatám v kapse mobil a dojde mi, že už jsem ho dlouho neměl v nabíječce. Jo, jednodušší by bylo podat ho Ryanovi a poprosit ho, ať to zařídí, ale… No prostě najednou se mi ho o nic žádat nechce, a tak vyrazím přes pokoj směrem ke stolu. Nebo teda k místu, kde by měl být stůl.

Ruce natáhnu před sebe, protože seru na nějaký počítání kroků, prostě až k tomu stolu dojdu, tak to poznám, ne? Nepotřebuju si memorovat nějaký pitomý počty. No a stejně tak tam přece zvládnu nahmatat i nabíječku, co by v tom mohlo být za problém? Teda pokud tam ta nabíječka je. Ale někde být musí. A tenhle pokoj zase není tak velkej, abych…

„Same, pozor!“ ozve se najednou Ryan… a dřív, než mi to jeho varovný zvolání dojde až do mozku, tak zároveň stihnu zjistit, před čím mě varoval. Svýma nekoordinovanýma šátravýma pohybama těsně nad deskou stolu totiž nahmatám i nádobí, který jsme tu nechali od oběda – a než se sám stihnu zarazit, povede se mi pár kousků shodit na zem. Pak už se ozve nezaměnitelnej zvuk tříštícího se skla… a možná i porcelánu, nebo nevím, co všechno se mi právě povedlo rozbít…

„Do háje,“ vydechnu provinile a zahledím se k zemi, protože moje automatická reakce je se na tu spoušť podívat a obhlídnout škody. Nevidím a neobhlídnu samozřejmě vůbec nic, ale stejně mi cosi uvnitř mě velí, abych to celý zkusil aspoň nějak napravit – když si dřepnu, mohl bych zkusit všechno nahrnout rukou na jednu hromadu a…

„Ani se nehni, slyšíš?“ zarazí ty mý plány další Ryanův pokyn. „Všude jsou střepy, sakra, zůstaň, kde jsi!“

Trošku se začervenám kvůli tomu, že mě tu Ryan takhle okřikuje… Ale taky kvůli tomu, že se o mě musí starat vážně jako o malý děcko! Jsem prostě nemožnej… Už tak má se mnou tolik starostí a teď navíc bude muset ten nepořádek, kterej jsem já nadělal, uklízet on, zatímco já tu budu stát jako tvrdý Y a čekat, až pro mě bude bezpečný dojít zpátky k posteli… nebo kamkoliv jinam…

Slyším jeho přibližující se kroky a už dopředu si bezmocně povzdychnu při představě, že on tu kolem mě bude lízt po čtyřech a sbírat střepy… a já mu nemůžu vůbec nijak pomoct… Když vtom ucítím, jak mě chytá pod paží… a pod koleny… a jak mě zvedá do vzduchu… a bere do náručí.

„Hej!“ ohradím se, ale přesto se mý ruce úplně samovolně ovinou kolem jeho krku.

„No co? Nenechám tě tady stát bosýho mezi rozbitým sklem!“ nevidí zjevně na svým řešení týhle situace nic zvláštního… A pak už vnímám, jak mě nese zpátky k posteli.

„Tohle… tohle nemůžeš, Ryane,“ vydechnu, přemoženej tím zmatkem… a nejistotou… a… echm… touhou…

„Co nemůžu…?“

„Tohle všechno… Protože já nevím, jestli… Nevím… Protože na tebe nevidím,“ ztrácím se v tom vysvětlování – a ztrácím se i sám v sobě.

Řekl bych, že díky tomu zvuku tříštícího se skla… a taky díky tomu, že mě Ryan právě drží v náručí… jsem zvládl docela rychle vystřízlivět, to ale nic nemění na tom, že momentálně vůbec nejsem schopnej srozumitelně se vyjádřit! Nejsem schopnej mu tady prostě naservírovat, jak mě jeho chování mate… Nejsem schopnej se přiznat, že nevím – a že mě děsně štve, že nevím! – jestli se ke mně takhle chová, protože musí… Nebo proto, že chce… Nevím, jestli je za touhle starostlivostí a péčí schovaný třeba i něco jinýho než jenom snaha pomoct slepýmu klukovi… Nevím, jestli když mě teď drží v náručí, tak mě zároveň proklíná a skřípe zubama, protože mu přidělávám práci, nebo jestli třeba… naopak… se mu tělem taky prohánějí ty jiskřivý bouře plný emocí a vzrušení, jako se prohánějí uvnitř mě…

Očekávám, že se Ryan zasměje s tím, že to se toho ode mě teda moc nedověděl… nebo že ze mě ty podrobnosti rovnou začne tahat, pokud ho to teda vůbec zajímá… Ale on mě prostě jenom položí na postel… a přilehne si vedle mě.

No, vlastně spíš tak trochu na mě. Jo, zřejmě se nadlehčuje na loktech, ale… no… cítím jeho tělo na svým, a… a, ehm… Tohle mi tak trochu na některý mý otázky odpovídá… Protože… no, myslím, že to, co mě momentálně tlačí do slabin, se nedá vysvětlit zrovna tím, že by mě Ryan proklínal a naštvaně nade mnou skřípal zubama…

Ale Ryan zajde ještě dál. Jako kdyby si všechny ty otázky v mý hlavě přečetl – a rozhodl se mi na ně odpovědět tím nejjednodušším možným způsobem.

Prostě najednou ucítím na svých rtech ty jeho. Ach…

A tak pusu pootevřu… a nechám ho, ať do tý mý vklouzne jazykem… A ucítím z Ryana vůni a chuť toho alkoholu, kterej jsme před chvílí popíjeli, ale zároveň z něj cítím… prostě jeho, Ryana. A to je tak… to je tak…

„Aaaach,“ vydechnu mu všechno to svoje vzrušení a rozrušení do pusy.

A on se do tý mý naopak usměje.

Pak se sice o kousíček odtáhne, přesto je ale pořád tak blizoučko, že se dotýkáme nosem, když se skoro šeptem zeptá: „Takže tohle můžu?“

Chviličku mi trvá, než zpětně vysleduju, na co a proč se ptá, na co tou svou otázkou vlastně reaguje… A pak přikývnu – a pro jistotu to doplním i slovně: „Jo… Prosím…“

Kruci! Nevím, jak se mi tam připletlo to prosím, hlavně že o mnohem samozřejmější věci mi bylo blbý si mu říkat – a o další pusu tady škemrám jako hladovej bezďák o kus chleba! Jenže já doopravdy jsem momentálně hladovej. Hladovej po něm, po jeho dalších dotecích.

Znovu slyším, jak se usměje – ten rozvibrovanej vzduch pohladí chloupky na mý tváři… A pak už Ryan tý mý prosbě vyhoví, skloní se ke mně a znovu mě políbí. Naléhavě… a teda taky pěkně hladově! Jako kdyby se bál, že tomuhle našemu ochutnávání každou chvíli udělám přítrž – a chtěl těch trhavých nádechů a rozechvělých výdechů ukrást z mých úst co nejvíc…

Pravačkou mi podpírá hlavu a druhou rukou mi hladivě přejíždí po těle, nejdřív přes tričko, ale po chvíli vklouzne i pod něj a já ucítím jeho horkou dlaň, jak mi vypaluje brázdy do holý kůže. Sám si zatím užívám to, že on už na sobě tričko nemá – a že ho můžu hladit a mačkat na zádech… A že můžu prsty zkoumat svaly na jeho pažích… A že mu můžu sklouznout dlaněma až na zadek, kterej má teda sice zatím ještě pořád chráněnej vrstvou látky, ale i tak je to děsně sexy… No a čas od času taky bezděky lehounce zavrtím pánví, aby si na svý přišly i jiný, momentálně tak trochu opomíjený části našich těl…

„Mmmhhmm,“ vydechne Ryan vzrušeně po dalším takovým mým vrtivým pohybu a volnou rukou mi sjede po těle dolů, přes pas až k boku, kde svou dlaní zakotví. „Hele, nemáš na sobě ještě pořád nějak moc oblečení?“ přeptá se poťouchle.

„Nooo… jsem zatím nedostal šanci si ho sundat,“ uculím se.

„Tak to bysme asi měli napravit,“ vymaní se opatrně z mýho držení… a začne se ze mě zvedat.

„Hele, a neříkals nedávno, že o takový představení nemáš zájem?“ vybavím si z ničeho nic jeho úplně první návštěvu v tenkrát ještě mým pokoji na naší původní základně.

„Jo, jenže tenkrát jsi vypadal, že mě vyneseš v zubech, jestli řeknu cokoliv jinýho,“ odpoví, v hlase pobavení.

Zkusím si tu chvíli a to svý tehdejší rozpoložení vybavit – a nakonec souhlasně kývnu: „Jo, no, tenkrát ještě…“

„Tenkrát ještě?“ pobídne mě Ryan jemně… a zároveň ucítím jeho prsty, jak mi zručně rozepínají kalhoty.

„Tenkrát ještě,“ polknu vzrušeně, „jsem asi nechtěl, abys tohle dělal…“

„A teď chceš,“ zkonstatuje, neptá se.

„Jo…,“ potvrdím mu to.

„Tak zvedni zadek,“ poradí mi, a když ho poslechnu, stáhne ze mě kalhoty… i s boxerkama.

„No počkej, ale ty nejsi úplně nahej!“ projede mnou náhlá, chvilková vlna studu.

„Zatím, zlato,“ usměje se… A ten příslib spolu s tím oslovením způsobí, že tu vlnu studu nahradí vlna dalšího vzrušení… a rozechvělý nadrženosti.

Ryan na rozdíl ode mě není slepej, takže to, co se děje s mým tělem a v mým těle, vidí naprosto zřetelně a jasně, ale nijak to nekomentuje. Ostatně, proč by taky měl – to, že jsme jeden z druhýho úplně hotoví, o sobě navzájem víme už hodnou chvíli…

Moje oblečení i jeho spodní prádlo skončí pohozený někde na zemi – a zavnímám, jak si Ryan sedl obkročmo přes mý nohy. „Na chvilku se zvedni,“ instruuje mě, přičemž mi dlaněma vklouzne do těch mých a vytáhne mě do sedu. Naše tváře se tak octnou zase jenom kousíček od sebe, jak poznám z jeho vůně… a z jeho dechu… A Ryan se ke mně nakloní a začne mě líbat, během čehož mi ovšem zvládá sundávat triko. Ten polibek přerušíme jenom proto, aby mi mohl úplně poslední kousek oblečení přetáhnout přes hlavu – a pak se naše rty znovu najdou.

Zase si lehneme, nebo možná přesnější by bylo říct, že mě Ryan zase položí, a zároveň si kolenem vynutí trochu místa mezi mýma nohama, aby se mu vedle mě a na mně líp leželo. Aaach… Díky našim nahým tělům jsou teď všechny dotyky mnohem intenzivnější… A zatímco na teplou hebkost Ryanových rtů i zdrsnělou jemnost jeho dlaní už jsem přece jenom trochu zvyklej, tak ta žhavost a tvrdost, zároveň ale jakási hedvábná poddajnost našich odhalených klínů, když se poprvý dotknou a namáčknou se na sebe, mě docela překvapí…

„Bože,“ vyvzdychám rozhicovaně.

Ryanovo nadechnutí se jenom rozechvěje dalším úsměvem… a jeho vydechnutí je naopak hlasitější, trhaný a… no prostě taky úplně maximálně vzrušený!

A já už pak všechny ty dojmy a reakce přestanu analyzovat.

Přestanu to všechno analyzovat… a začnu si to užívat. Všema smyslama. Všema.

Protože… teď poprvý po těch skoro třech týdnech mi najednou vůbec nevadí, že nevidím. Už mi to nepřekáží. Beztak mám tendenci pořád zavírat nebo aspoň přivírat oči. Když mě Ryan líbá, když mě hladí… Pořád mě to nutí zavírat oči. A tak nějak vím, cítím, že je má zavřený i on… Protože na tomhle asi není moc co nakoukat. Na týhle dychtivý a zmítavý hře dvou roztoužených těl, na týhle žádostivý cestě do ráje asi vážně není co nakoukat…

A navíc – vždyť já Ryana vlastně vidím. Dlaněma. Bříškama prstů. Dotykama. Vidím ho skrz svoje dotyky…, ale vidím ho i skrz ty jeho, skrz to jeho něžný hlazení, skrz to, jak mě líbá… a jak u těch polibků lapá po dechu… Vidím ho skrz jeho vůni, která mě celou dobu v různě intenzivních příbojích šimrá v nose – jinak voní jeho vlasy, jinak voní jeho horkem sálající tvář, jinak voní a chutná jeho krk… nebo místečko těsně pod bradou, který tak rád olizuju…

No a v neposlední řadě ho vidím i díky tomu, že ho můžu takhle zblízka poslouchat. Slyším všechny jeho nádechy, výdechy… každý vzdychnutí, uchichtnutí… Naschvál tlumený nebo naopak nekontrolovatelně hlasitý zasténání… Všechny šeptavě pronesený poznámky… A když mu začnu sát a lehounce skousávat bradavky, tak slyším i bušit jeho srdce.

Jo, nepochybně bych ho viděl moc rád, chtěl bych vidět, jak vypadá jeho tvář stažená vzrušením, a chtěl bych vidět, co se mu zrcadlí v očích, když vykřikne „bože, Same, ještě!“, ale… to ostatní mi tu absenci zrakových vjemů bohatě vynahrazuje.

Úplně nejvíc bych ho chtěl vidět, když po tom našem vzájemným uspokojení dlaněma a pusou ležíme jeden druhýmu v náručí, prudce oddychujeme… a pomalu se vracíme z ráje zpátky na zem. Chtěl bych vidět, jestli se taky tak připitoměle a blaženě usmívá jako já, chtěl bych se ujistit, že mu v očích taky plápolají takový spokojený a láskyplný jiskřičky, který se promítají na víčka mně…

A Ryan mě už po několikátý téměř vyděsí tím, že zareaguje tak, jako kdyby přesně věděl, na co myslím. Do toho uspokojenýho a uspokojujícího ticha, který se nad náma rozprostřelo, totiž pronese: „Kdyby tě to zajímalo, tak se tvářím úplně stejně jako ty.“

Nic na to neřeknu. Přijde mi, že jakýkoliv další slova jsou v tuhle chvíli přebytečný – a že všechno důležitý už jsme si dali. Ukázali. Věnovali. Prostě všema možnýma způsobama řekli.

Změním polohu a přetočím se tak, abych si mohl položit hlavu na jeho hrudník… Ryan mě k sobě přivine… A do spánku mě tentokrát doprovodí vlídně konejšivej zvuk jeho pravidelně bijícího srdce.

Nechci se hádat, ale řekl bych, že je to ten nejkrásnější a nejvíc uklidňující zvuk na světě.