• Isiris
Stylromantika
Datum publikace11. 5. 2024
Počet zobrazení735×
Hodnocení4.82
Počet komentářů9

A jedno takový konkrétní hůř odstartuje dnes asi dvě hodiny poté, co se celý osazenstvo základny, kromě mě a Ryana samozřejmě, vytratilo na další z velkých výpadů proti Eyeninýmu technickýmu zázemí.

S Ryanem už od rána fungujeme tak nějak mlčky – sice jsem se mu za ten včerejšek omluvil a on to vzal na vědomí netečně proneseným v pohodě, ale stejně vnímám, jak je mezi náma něco… pokažený. Možná už na nás působí úplně obyčejná ponorka – skoro dva týdny jsme pořád spolu, den za dnem, minutu za minutou… Tak jasně, že si už lezeme na nervy! A když k tomu navíc přičtu to svý vnitřní nasrání na mý oči… A Ryanovo vnitřní nasrání na to, že se koná další velká akce – a on se jí nemůže zúčastnit…

Vtom se Ryanovi rozezní mobil.

„To je Jonas,“ oznámí mi – a rovnou hovor přijme. „Jonasi…? Co?! Počkej, dám tě nahlas…“

„Už, sakra?! Kluci, musíte okamžitě vypadnout, slyšíte mě? Na základnu se žene Eyenino komando!“

„Cože?!“ vyhrkneme s Ryanem téměř současně.

„Jo, do hajzlu! Vypadá to, že jsme Eyen tak dlouho šlapali na kuří oka, až se rozhodla nám v tom zabránit jednou provždy… A tentokrát už to nevypadá, že se to bude snažit uhrát na nějakou rádoby nehodu! Podle toho, co s sebou vezou, mají v úmyslu základnu prostě srovnat se zemí! Musíte vypadnout, hned!“

„A kolik máme času?“ zeptá se Ryan.

„Kurva, Ryane, čemu nerozumíš na slovíčku hned? Prostě naskoč do vrtulníku – a zmizte!!! Souřadnice, kam máš letět, samozřejmě dostaneš…“

„Ale já odsud do prdele nehodlám zmizet – a nechat jim tu k dispozici všechno, na čem jsme poslední půlrok makali!“

„Počkej,“ vložím se do toho, „zálohy všech těch programů máme na cloudu, k těm se dostaneme i odjinud, nemusíme se tu už s ničím…“

„Ale tohle nemyslím!“ skočí mi Ryan do řeči. „Myslím to, že tu chci nastavit autodestrukci. Ať to tu vyletí do vzduchu ještě dřív, než sem to komando přitáhne. Jenže potřebuju vědět, kolik máme času, Jonasi! A potřebuju, abys mě navedl…“

Jonas se zřejmě na chvilku od mobilu odkloní a je slyšet tlumený dohadování s několika dalšíma lidma, než se z reproduktoru znovu rozlehne jeho hlas: „Okej, to není vůbec marnej nápad! Podle Borise jsou od vás minimálně pětadvacet minut letu. Nastavení tý autodestrukce ti zabere tak deset, no možná o něco míň, když okamžitě vystřelíš do velitelny, kde je ukrytej ovládací panel k autodestrukčnímu zařízení… Zbyde ti pak deset minut na odlet! Reálný to je, ale… Seš si jistej, že to zvládneš, Ryane?“

„Jo, to si teda jsem jistej, že to zvládnu! Dej mi minutu, zavolám ti z velitelny!“

Teprve když se ozve pípnutí oznamující ukončení hovoru, uvědomím si, že jsem celou dobu napnutej jak kšandy. Připadám si, že sleduju nějakej šílenej film, kterýho se osobně vůbec neúčastním – a to nejenom proto, že si kvůli tý svý slepotě opět připadám nemožně odtrženej od reality, ale i proto, že… no prostě jak Jonas, tak Ryan se spolu ke konci bavili, jako kdybych tu vůbec nebyl!

Na vteřinu mě to uvědomění úplně ochromí, ale hned vzápětí se seberu, prudce se zvednu ze židle – a zadívám se směrem, kde by měl být Ryan. „Zvládneš to, Ryane?“ posměšně napodobím Jonasův přízvuk a intonaci. „Takže se mnou se už jako nepočítá? To je bezvadný, vážně!“

„Sklapni!“ okřikne mě Ryan, načež ucítím, jak mě chytá za ramena a násilím mě tlačí zpátky na židli. „Jasně, že se s tebou počítá! Jonas mluvil na mě, protože logicky tu autodestrukci musím nastavit já, a dostat nás odsud musím taky já!“

Zkusím se z toho jeho pevnýho sevření vysmeknout. „Jo, to chápu, ale… můžu ti přece nějak pomoct! Nevím, nabalit třeba nějaký zásoby, nebo…“

„Ne, ty tu zatím seď – a ani se nehni! Nemůžu si dovolit tě potom nahánět někde po chodbách, půjde o každou vteřinu!“

„Ale…,“ znovu se uvnitř celej našponuju, tak moc, až se mi z toho zvedne žaludek. „Ale vrátíš se sem, že jo?“

„Same, sakra,“ položí mi Ryan dlaně na kolena, a podle toho, že jeho hlas ke mně teď přichází víc zespodu, si odvodím, že si přede mnou dřepnul. „Seš děsně nedůvěřivej! Což je všeobecně dobře, ne že ne, ale teď potřebuju, abys mi věřil, jasný?“

Ta naléhavost v jeho hlase mě donutí přikývnout, ovšem než stihnu zareagovat i slovně, Ryan pokračuje: „Prostě tu asi deset minut počkej a ani se nehni. A kdyby se ti zdálo, že mi to trvá dýl než deset minut, tak hlavně nepanikař! Rozhodně to neznamená, že se pro tebe nehodlám vrátit! Bude to znamenat akorát to, že já, ty nebo oba nemáme holt dobrej časovej odhad…“

Navzdory situaci mi díky tomu jeho vysvětlení zacukají koutky. „Tak jo, nebudu panikařit,“ vydechnu – a na kratičkej okamžik položím přes jeho dlaně ty svoje. Protože když už mu nevidím v takhle kritický chvíli do očí, tak kromě jeho slov potřebuju ještě něco dalšího… Aspoň jeden krátkej dotyk…

A Ryan mi ten dotyk dopřeje, protože svý dlaně přetočí, vklouzne jimi do těch mých – a krátce, ale pevně mi je stiskne. Jako takový potvrzení. Jsme domluvení.

Pak už mě pustí, vymrští se na nohy a vystřelí pryč, přičemž na mě v rozběhu ještě zahuláká: „Drž mi pěsti, ať to Jonasovo navigování pochopím!“

„Držím!“ zavolám na něj zpátky… a opravdu pěsti pevně zatnu.

Po chvíli ale cítím, že mám dlaně tak zpocený, že si je potřebuju otřít do kalhot… A tak si je začnu otírat do kalhot… A rovnou si hřbetem dlaně otřu i zpocený čelo. Krucinál, zdá se mi to, nebo je tu najednou nějak větší horko? Může za to ten adrenalin, co se mi zběsile šíří tělem, nebo… nebo už se třeba povedlo Ryanovi tu autodestrukci zapnout, a to, že se tu zvyšuje teplota, je projevem toho chystanýho výbuchu…?

A vůbec, kolik času od Ryanova odchodu uteklo? Pět minut? Deset? Nebo už půl hodiny…? Do hajzlu… Vím, že můj časovej odhad stojí za starou belu, ale stejně, mohl bych se pocitově splíst o dvacet minut…? Mohl se on ve svým odhadu seknout o dvacet minut?! Co když… co když ho už odchytl někdo od Eyen…? Nebo… co když ho Jonas přesvědčil, ať se na mě vykašle – a odletí ze základny sám?

Už to nevydržím a vytáhnu si z kapsy mobil. Teprve v tu chvíli si uvědomím, jak se mi třesou ruce – mobil mi totiž z prstů málem vyklouzne… Na snímač otisků se ale naštěstí trefím, ozve se jemný pípnutí – a já polohlasně pronesu: „Ryan…“

Mobil mi odpoví sérií dalších jemných pípnutí, podle kterých poznám, že můj povel rozklíčoval… Jenže to je asi tak všechno. Ryanovi se totiž nedá dovolat, jeho číslo je obsazený. Tak jasně, pořád mluví s Jonasem… To ho Jonas ještě pořád školí ohledně tý autodestrukce? Nebo… nebo tu už mají vyřešenou, a místo toho ho naviguje, kam má přiletět? Sám, beze mě?!

K čemu nám asi tak bude slepej programátor?

Ta Jonasova dva týdny stará otázka mě v hlavě šlehne jako bič.

Protože jo, k čemu jim vlastně jsem?! Jsem pro ně vážně jenom přítěž, někdo, s kým mají spoustu starostí navíc… Sám nic naprogramovat nezvládnu. Vždyť sám do prdele nejsem ani schopnej dojít v nějakým rozumným čase z mýho pokoje do ajťárny a zase zpátky! A kvůli mně má Jonas při akcích k dispozici o jednoho schopnýho člověka míň, protože Ryan tu se mnou musí celý dny trčet… Jsem vážně jenom na obtíž, mrtvá váha, která táhne celej tým ke dnu… Takže když mě tady nechají, ať se vypařím spolu se základnou, tak jim to všem vlastně pomůže… a uleví… a odlehčí…

Vlastně jim ta Eyenina dnešní odveta náramně zahrála do karet, co? Všichni jsou hezky mimo základnu, zůstali jsme tu jenom já a Ryan, přičemž Ryan se těsně před koncem o všechno postará… O to, že to tu vyletí do vzduchu dřív, než sem Eyenini lidi dorazí… A taky o to, že tu zůstanu dřepět a nestihnu se odtud dostat včas…

Seš si jistej, že to zvládneš, Ryane?

Jo, to si teda jsem jistej, že to zvládnu!

Do krku se mi nahrne žluč, z toho náhlýho návalu paniky se začnu nadavovat. Same, sakra, dýchej… zhluboka…

Nebo co když… a spolu s touhle myšlenkou mi žaludek udělá v břiše další kotrmelec… nebo co když se sem žádný Eyenino komando nežene? Co když je tohle jenom… jenom Jonasův mistrovskej plán, jak… jak se zbavit základny, která už nám stejně moc nevyhovuje, a zároveň slepýho programátora, kterej je v boji proti Eyen totálně k nepotřebě…?

Vlna paniky a nejistoty mě málem srazí z tý židle na kolena. Zatočí se mi hlava, žaludek se mi zase několikrát zhoupne tam a zpátky… Znovu se zhluboka nadechnu, abych tu nevolnost zkusil opanovat… A vtom zaslechnu přibližující se dusot. Někdo utíká po chodbě. Směrem ke mně.

Někdo… Kroky jednoho člověka…

„Dobrý, je to! Same, tak… Same? Same, ježíši, říkal jsem ti, ať nepanikaříš!“

„Však… však nepanikařím,“ dostanu ze sebe… a mám co dělat, abych tohle mdlým hlasem pronesený oznámení rovnou nepřizdobil zvratkama. Z tý mohutný úlevy, že se pro mě Ryan opravdu vrátil, se se mnou celej svět povážlivě zatočí… Což je takhle potmě docela matoucí zážitek…

„Vždyť seš ve tváři úplně bílej,“ odporuje mi Ryan polohlasně… a pak ucítím, jak mě chytá za ruce… a jak silou odtrhává mý prsty od látky mých kalhot, kterou nevědomky úplně křečovitě svírám…

„No dobře,“ zamumlám, protože zjevně nemá smysl zapírat, „tak možná mě na chvilku napadlo, že bych se vlastně ani nedivil, kdybys odsud odletěl sám…“

„Ty seš fakt pako,“ oznámí mi – a v jeho hlasu zaslechnu pousmání, ale zní to jako chápavý pousmání, ne výsměšný. „Jako jo, taky si všímám, že si už mega lezeme na nervy, ale bohužel – nebo bohudík, jak se to vezme – mě se hned tak nezbavíš,“ dodá a úplně ho vidím, jak se u týhle průpovídky pobaveně zaksichtí.

Bohudík, víš? Já už se tě totiž zbavit nechci, pomyslím si ještě – a nechám ho, ať si přehodí mou pravačku kolem krku. Druhou rukou mě pevně sevře kolem pasu… A téměř klusem vyrazíme z ajťárny pryč.

Nahoru. Do hangáru.

Vejít do něj je pokaždý jako otevřít dvířka trouby uprostřed pečení, protože v našem provizorním hangáru nemáme zavedenou klimatizaci… Před výbuchem plynu to tu sloužilo jen jako překladiště, tak to žádný speciální vybavení nepotřebovalo.

Za ten poslední půlrok jsem tu byl jenom čtyřikrát, čili to tu nemám nakoukaný – a tak jenom tuším, kam teď utíkáme a kde asi tak ultralehkej dvoumístnej vrtulník, kterýmu se říká Čmelda, stojí… Nezdržuju ale Ryana dotazama ani žádnýma poznámkama, nechávám se prostě vést.

Ryan toho taky moc nenamluví, kromě občasných pokynů jako skloň hlavu nebo ruce nahoru je zticha a jediný, co se mi donese k uším, jsou jeho pravidelný, pomalý výdechy. Usadí mě do sedačky, připásá mě, pak mi nasadí sluchátka, helmu… a já si připadám jako hadrovej panáček, kterýho on dostal za úkol oblíct… Což je na jednu stranu dost nepříjemný, protože bych mu byl hrozně rád nějak nápomocnej, a místo toho ho naopak tím, že se sám nezvládnu ani připásat, děsně zdržuju. Ale na druhou stranu mě tohle celý vlastně docela uklidňuje. Moje představivost mi totiž nabídne a promítne na víčka Ryanův sebejistej, neohroženej výraz, sice napjatej tím, jak se maximálně soustředí, ale zároveň klidnej, protože Ryan si prostě a jednoduše věří. A do mě se ta jeho sebedůvěra a ten jeho klid tak nějak přelívá…

Přelívá se do mě ale asi přece jenom pomaleji, než bych potřeboval. Protože když Ryan konečně projde všechny předletový kontroly, pak se ozve takovej ten charakteristickej zvuk startující helikoptéry a mě zašimrá v břiše z toho, jak se odlepíme od země, uvědomím si, že se ještě pořád klepu. A to tak, že hodně. Všechno to, co se odehrálo za posledních dvacet minut, bylo tak nečekaný, náhlý a hlavně intenzivní, že jsem z toho ještě pořád docela… rozsekanej… A to ani nemluvím o tom, že jsem se vůbec nestihl rozloučit! Myslím tím rozloučit se pohledem… s těma místama, kde… kde jsme s tátou dřív… ehm…

Než tomu stihnu nějak zabránit, zašimrají mě v očích zrádný slzy a z hrdla mi uteče hlasitý vzlyknutí. Prudce trhnu hlavou a zahledím se naslepo z pravýho okýnka… Jako kdyby mi ta krajina, kterou nevidím, mohla nějak pomoct přijít na jiný myšlenky…

„Neboj, to bude dobrý,“ zazní mi do uší Ryanův vysílačkou zesílenej hlas.

Jenom kývnu, i když vůbec netuším, jestli mě Ryan vidí… Ale můj hlas teď vůbec silnej není, a tak si ho netroufnu použít.

Ryan ten svůj už použije jenom jednou, to když se spojí s Jonasem, aby ho informoval o tom, že jsme to zvládli, a převzal od něj instrukce, kam přesně máme letět.

A pak už se ponoříme do zvláštně hlučnýho ticha – vykreslenýho uklidňujícím vrčením motoru a pleskáním rotorových listů.

V jednu chvíli jako kdyby ten jednotvárnej konejšivej zvuk narušilo takový tlumený, hodně vzdálený bouchnutí… který jako kdyby mi zavibrovalo až v konečcích prstů…

Ale to se mi asi jenom zdálo.

Kéž by se mi celej ten dnešek jenom zdál!

***

Po našem příletu na jednu z dalších základen nepodvolených, která má podle Jonase označení UP133, ne že by taková informace někomu k něčemu byla, začne být všechno… hektický. Až příliš hektický.

V příletový hale na nás čeká podle Ryanových slov celej náš tým, a zní to, že jsou fakt rádi, že nás vidí živý a zdravý. Nejenom Mary, ale dokonce i Boris a Jonas mě po vystoupení ze Čmeldy pevně obejmou – a já se zastydím až do hloubi duše za to, že mě napadlo… No, že jsem si doopravdy byť jenom na chvilku vážně pohrával s myšlenkou, že by se mě Jonas chtěl zbavit…

Základna je novější a modernější než ta naše, ale taky sakra rozlehlejší – a zaplněnější, žije tu přes pět tisíc lidí! Nás devětadvacet nováčků se sem prý v pohodě vměstná a každá nápomocná ruka i hlava je vítaná, jak se nechá slyšet zdejší velitel, nějakej Filip, když nás všechny nažene do čehosi, co by se dalo nazvat velitelnou, ale čemu oni říkají shifroom. Tohle je konkrétně shifroom C. Jo a dokonce tu prý někde mají místnost, kterou označují jako můstek… A to, co my jsme zvládali dělat v ajťárně, tak na to tady mají rovnou celý jedno patro, o kterým mluví jako o ítéesku. Jakože zkratka IT střediska. Hm.

Každopádně, i když je to tady tak prostorný, že se Boris začne zajímat, kde si může stáhnout nějaký interaktivní mapy, tak se prý budeme muset přece jenom trochu zhustit, což znamená, že na pokoje, který bysme měli každej sám pro sebe, můžeme zapomenout. Paradoxně, jakkoliv bych se dřív určitě přidal k tomu nespokojenýmu zabručení, který se od pár našich chlapů ozve, tak dnes je to pro mě nejlepší zpráva dne! Protože ta představa, že bych v tomhle naprosto neznámým, anonymním a megalomansky pojatým prostředí musel zůstat každou noc uprostřed tý hustý tmy odkázanej jenom sám na sebe, mi není vůbec příjemná…

Po rychlý seznamovací instruktáži a podobně rychlým občerstvovacím rautu nám Filip nabídne, že než pro nás budou připravený ubikace k nastěhování, jeho lidi nás tu trochu provedou. „A povozí, mezi některými částmi areálu nám tu s přemisťováním pomáhají pohyblivý pásy…“

Vím, že Ryan se i se židlí přišoupl těsně vedle mě, a tak vztáhnu ruku, abych se mohl dotknout jeho… no, momentálně nahmatám jeho předloktí, a do toho všeobecnýho vzrušenýho a překvapivě i radostnýho švitoření doprovázenýho vrzáním židlí a podrážek bot po příliš hladký podlaze mu šeptnu: „Ryane, já tu na tebe klidně počkám…“ Sice je to pro mě natolik znervózňující představa, že si z toho bezděky skousnu rty, ale přesto odhodlaně pokračuju: „Nedává smysl, aby ses se mnou několik hodin zbytečně vláčel, když já z toho stejně nebudu mít žádnej užitek! Projdu si to tady potom, časem, až… no, až zase uvidím…“

Ryan mě několikrát poplácá po koleni. „Už zase vymejšlíš kraviny? Jaký zbytečně vláčel? Jo, jasně, až zase uvidíš, tak to tu s tebou projdu znovu, ale i takhle ti to k něčemu bude, uděláš si aspoň základní představu… A taky – budeš prostě s náma, protože k nám patříš, jasný? Takže se od nás laskavě nezačínej odstřihávat!“

„To ani nedělám!“ ujistím ho. „Jenom… chci, ať víš, že pochopím, když si od toho mýho hlídání někdy budeš chtít dát pauzu.“

„Já tě nehlídám. Prostě s tebou jsem,“ opraví mě. „To za prvý.“

„Ech…,“ vydechnu, překvapenej tím, jak zvláštně mě ty jeho slova zahřály… A nejenom ty slova jako takový, ale i to, jak je Ryan pronesl. Jak je možný, že ten jeho dřív výsměšnej, uštěpačnej a skoro až nenávistnej podtón se najednou přetransformoval do kamarádskýho, starostlivýho… a chvílema skoro až něžnýho? „A… a za druhý?“ pobídnu ho, aby pokračoval.

„Za druhý se zvedej, čeká nás komentovaná prohlídka! Možná se dostaneme i na ten jejich můstek, haha… Kdo ví, třeba se ukáže, že tahle základna je jedna velká kosmická loď! Tak šup, ať to nepropásneme…“

A tak se nechám vytáhnout na nohy… a vlivem těch jeho rozveselených poznámek a postřehů se do mě taky nakonec vlije docela dobrá nálada.

Jenže… drží se mě jenom tak jaksi na povrchu.

Kdežto pod povrchem mi celou tu dobu, co se procházíme těma cizíma prostorama, bublá… nefalšovanej děs.

Kdybych měl v pořádku oči, tak bych byl teď taky stoprocentně nadšenej a užíval bych si, že mám ode dneška možnost žít v tak moderním, vymakaným prostředí, jakým tahle základna bezpochyby je. Jenže stačí, že mám před očima pořád to stejný a neproniknutelný černo – a místo radosti tak cítím akorát strach… a hrůzu. Hrůzu z toho, jak neznámý a cizí to tady je… Hrůzu ze všech těch neidentifikovatelných zvuků a pachů, hrůzu z toho, jak daleko jsou zdejší zdi od sebe, hrůzu z tý podivně kluzký podlahy, hrůzu z toho shonu a hluku, kterej kolem sebe vnímám jako cosi nekoordinovanýho a nebezpečnýho… Kdesi hluboko uvnitř sebe vím, že tady všechno funguje, jak má, že to, co se mi jeví jako nekoordinovaný, je ve skutečnosti luxusně zorganizovaný, a že mi žádný nebezpečí nehrozí, ale stejně se nedokážu přepnout.

Nedokážu se přepnout, abych všechno to cizí a nezvyklý dokázal vnímat jako normální. Najel jsem prostě automaticky do režimu permanentní ostražitosti… A i když v tý kakofonii zvuků registruju hlasy mně známých lidí, i když na mě pořád mluví Ryan a dokonce cítím jeho ruku pevně obtočenou kolem mýho pasu, tak stejně ty svý smysly vybičovaný do maximální pohotovosti nedokážu přepnout do módu všechno je v pohodě.

Nebo aspoň všechno bude v pohodě.

Protože co když nebude? Co když už… Ehm… Ne, nechci na to myslet, nechci si to připustit, ale přece jenom… Co když už nikdy nic neuvidím?! Co když měl Jonas pravdu s tím svým slovíčkem trvale? Trvalý poškození zrakových nervů, trvalá slepota… Co když už nikdy nedostanu příležitost si to tady prohlídnout, seznámit se tu s tím, poznat to tu? Tím pádem to tu pro mě bude už napořád cizí, neosobní, neznámý… nepoznatelný… A neproniknutelně černý… A těch osmadvacet lidiček, se kterýma jsem zatím ještě součástí jednoho týmu, dalo by se říct, že jedný rodiny, se časem… No, časem je tahle rozlehlá základna úplně přirozeně pohltí. Rozpustí je v sobě. Splynou s davem… A mezi těma tisícema a tisícema dalších lidí už jejich hlasy nenajdu. Ztratí se mi… a já se ztratím jim.

A zůstanu tady vážně úplně sám. Sám… a zbytečnej. Protože když mě nikdo nebude potřebovat… a k čemu by někomu byl slepej programátor, slepej voják, že jo… tak se v tý černočerný nicotě taky úplně rozpustím. Spolkne mě to tu. Zmizím z každodenního života těch lidí, kteří na mě ještě dneska volají Same, zmizím z jejich vzpomínek, zmizím… A už mě nikdy nikdo nenajde. Protože mě nikdo hledat nebude.

„Asi už je těch vjemů na tebe moc, co?“ šeptne mi najednou do ucha Ryan. Zjevně si všiml, že jsem na chvíli přestal reagovat na jeho vtipný komentáře… No, možná si spíš všiml toho, že místo abych se o jeho rameno jenom zlehka opíral, tak mu ho momentálně spíš drtím.

Zkusím se trochu uvolnit. „Ale ne, dobrý,“ zalžu. „Je to všechno… zajímavý…“

„To je,“ uchechtne se, „ale to neznamená, že už by to pro dnešek nestačilo. Jonasi…?“

„Ne, Ryane, nech to být,“ snažím se ho ještě zadržet, ale Ryan si mých námitek nevšímá a Jonasovi oznámí, že zbytek prohlídky absolvujeme jindy. „Vydáme se prostě zpátky do tý ubytovací části a počkáme, až za náma časem dojdete.“

Nakonec se k nám přidá ještě dalších deset lidí včetně Mary, protože se ukáže, že nejsem jedinej, na koho už toho dneska bylo moc. „Byl to náročnej den, po všech stránkách,“ okomentuje to Nathan… a účastně mě poplácá po zádech.

Když nás jeden z průvodců dovede pomalým, v podstatě procházkovým tempem do ubytovacího komplexu, už tam na nás čeká nějaká Elvíra, jestli jsem její jméno správně pochytil, aby nám hlasem obaleným vřelostí a spokojeností oznámila, že už se můžeme nastěhovat.

„Všichni budete na jednom místě – v jedenáctém patře křídla C… Pokoje jsou tam pro dva, hygienické zázemí je společné vždycky pro deset pokojů. Takže teď si vás zapíšu, kdo budete bydlet kde a s kým, a rovnou mi nahlaste svou velikost, necháme vám promptně dodat oblečení a obuv… Potřebujete někdo nějakou speciální kosmetiku, doplňky? Mary…? Léky? Taky ne? No pokud vás cokoliv zpětně napadne, hned se mi ozvěte. Jinak na každém druhém patře je bufet, kam si kdykoliv můžete zajít pro něco k občerstvení, ale hlavní jídla se podávají v jídelnách, ty najdete v prvním a šestém patře, nebo potom i ve vedlejších křídlech samozřejmě…“

Jde mi ze všech těch informací, sdělení a pokynů hlava kolem, přeju si už jenom jedno jediný – konečně se moct na chvilku natáhnout na postel. A vůbec mi nevadí, že tu vedlejší bude okupovat někdo další!

„Hele,“ natočím se k Ryanovi, „ještě pořád platí, že se tě hned tak nezbavím? Nebo chceš být na pokoji s někým jiným?“

„Nechci,“ řekne jednoduše a ucítím, jak pokrčí rameny. „A ty?“ A než se vůbec stihnu nadechnout k odpovědi, zavnímám, jak se ke mně skloní, protože jeho spiklenecky ztišenej hlas mě pošimrá na uchu: „Kdybys chtěl, tak by nemusel být problém usmlouvat ti místo u Mary. Ale máš docela konkurenci, protože to vypadá, že je o nocleh s ní mezi chlapama dost zájem…“

Pobaveně se rozesměju. „To si umím představit!“

Pak už Elvíře zodpovíme pár otázek, věnujeme jí otisk svý dlaně – a konečně nic nebrání, abysme se vydali do našeho pokoje. Mezi nový čtyři stěny, který budou čímsi jako naším domovem

Hned po vstupu do místnosti mi Ryan začne barvitě líčit, jak to tam vypadá a co kde je. Taky mě po celým prostoru několikrát provede tam a zpátky, abych dostal do paměti počet kroků od dveří k mý posteli… a od mý postele ke skříni… a od skříně ke stolu… a od stolu k jeho posteli… Doprovodí mě i na chodbu a zajdeme omrknout to hygienický zázemí, což teda v mým podání opět znamená odkrokovat a prohmatat, že, načež pak sjedeme výtahem o patro níž a navštívíme onen Elvírou zmíněnej bufet. Ryan mi zase začne se zápalem vyjmenovávat, co všechno dobrýho je tu k mání, ale poprosím ho, jestli by mi prostě nenabral pár kousků něčeho, na co má chuť i on – a že nějaký bližší seznamování se všema specialitkama necháme na příště.

Když se vrátíme na pokoj, čekají na nás přede dveřma dvě krabice s oblečením.

„No, tady si s módou nikdo moc hlavu nedělá, všechno je to bílý, šedý nebo černý,“ baví se Ryan, když se prohrabuje jejich obsahem. „A taky je to všechno spíš tvoje velikost, mně to asi bude malý, sakra… To budu muset s Elvírou pořešit, ale až zejtra. Dnes už se mi nic nechce.“ A hned nato uslyším typickej zvuk těla, který spokojeně hupsne na matraci.

„Ryane, hmm,“ zaváhám, „a chtělo by se ti mě ještě doprovodit do koupelny? Já se to časem naučím, jak se tam dostat, slibuju, jenom kdybys dneska ještě… Víš, a když tam můžu potkat i nějaký další lidi, tak se na to sám úplně necítím… Dám si jenom rychlou sprchu a už půjdu spát, vážně, až do zítra už ode mě budeš mít klid!“

„Same, ježíši, přestaň to obkecávat,“ napomene mě Ryan. „Jasně že tě tam doprovodím, počítám s tím! Je to sice celý trochu nešikovný, že nemáme sprchu a záchod na pokoji, ale zase teoreticky bysme na tomhle patře neměli potkávat skoro nikoho cizího, většina budou naši lidi, takže tím se to trochu zjednodušuje… No, tak se zvedej. Čistý oblečení ti beru… A ručníky jsou naskládaný v tý koupelně, je jich tam plná police.“

Sprchy jsou sice podle Elvíry společný vždycky pro deset pokojů, ale každá sprchová kóje je v podstatě samostatná a od ostatních oddělená jednotka, takže poté, co mi Ryan pomůže se tam zorientovat, mě nechá samotnýho – a já si tak můžu užít těch několik příjemných minut strávených pod horkou tekoucí vodou naplno, bez nepříjemných pocitů, že by mě on nebo kdokoliv jinej, kdo sem zrovna zavítá, okukoval.

No a pak už se mi konečně, konečně splní můj aktuální sen – a já se můžu natáhnout na postel. Na svou postel. Nevím, jestli dočasně svou, nebo už trvale svou, nebo jak je tohle všechno zamýšlený a naplánovaný – to se ostatně dozvíme zítra ráno od Jonase na tradiční poradě, která se ovšem bude konat v nových, netradičních prostorách –, ale pro tuhle chvíli je mi to úplně putna, na čem že to ležím. Hlavně, že ležím. A spím.

Nebo aspoň můžu spát. A já chci spát!

Ale moc mi to nejde…

Pořádnej spánek mě prostě odmítá navštívit. No, haha, možná mě na tomhle rozlehlým území neumí najít…

Jenže po další neodhadnutelně dlouhý době plný nekonečnýho převalování, kdy vždycky zaberu jenom na chvilku, načež se s trhnutím a s prudkým bušením v hrudníku proberu, mě ten humor přejde. Je to totiž všechno… až příliš únavný.

A až příliš frustrující.

Až příliš na mě prostě padá to, že vlastně vůbec nevím, kde jsem. Neumím si představit, kde jsem – a tak to na mě působí, jako kdybych pořádně nebyl vůbec.

Není tu úplný ticho, ale to nebylo ani v pokoji na naší původní základně. Jenže tam už mi ty zvuky přišly tak přirozenou součástí toho mýho pobytu tam, že jsem je ani nevnímal… Tady? Přede tu vzduchotechnika, pak z chodby jako kdyby bzučelo…, nevím, co to je, prostě něco elektrickýho… Do toho vzdálený hučení výtahů, občasný zarachocení, který zní, jako kdyby jel po chodbě nějakej… vozík, nebo tak něco… Tlumený, přesto ale zřetelný hlasy…

No, a to, co bych potřeboval slyšet, naopak neslyším. Ryana. Ať napínám uši, jak chci, tak ho prostě neslyším… Neslyším ho oddechovat, neslyším vůbec zašelestit jeho deku, polštář, nic… Je to proto, že tyhle jemný zvuky v mišmaši těch ostatních jednoduše není možný zaregistrovat? Nebo… tu Ryan není? A kam šel? A kdy? Je vůbec ještě pořád noc? Nebo… nebo ty zvuky z chodby naopak znamenají, že už je ráno…? Dopoledne? Poledne?!

A pak je tu ještě další, o nic míň děsivá možnost – a sice že jsem zůstal uvězněnej v nějaký svý noční můře. Jak mám poznat, že jsem vzhůru, když nemám žádnej, vůbec žádnej záchytnej bod? Nic, co bych poznal, nic, čeho bych se mohl chytit, nic, co by mi napovědělo ano, už jsi vzhůru, nebo ne, tak tohle se ti ještě zdá

Prudce se na posteli posadím… a zkusím se do všeho toho okolo zaposlouchat znovu. Zároveň hmátnu pod polštář, mobil tam ale nenajdu… Sakra, kam jsem ho dal? Kdy jsem ho měl naposledy v ruce…? Hmm, no možná leží na stole, ale… kde přesně je ten stůl? Za skříní, že? A je tam někde i nabíječka? Nebo ta bude spíš na nějaký poličce u zdi…? Jenže u který zdi?!

Bezradně si vjedu rukou do vlasů. Bože, je to tu všechno tak… tak jiný… tak nezvyklý… a matoucí…

Ale no tak Same, seber se trochu, okřiknu se. Seš tu první noc, jasně, že seš zmatenej, ale ono si to sedne… Nejsi žádná lama, naučíš se to! Tak schválně, pojď si zopakovat, jak tě to Ryan učil: sedm kroků od dveří k mý posteli, potom… potom tři kroky, ne, moment… Čtyři kroky… No, to je jedno, ke skříni bych se dostal i pohmatem, kdybych potřeboval… A kdybych vylezl na chodbu, tak tam je to jak? Doleva, mňo, doleva ke koupelně, doprava k výtahu. Přičemž k tý koupelně je to potom… ehmmm… no, kolik to bylo…

Nakonec už to nemůžu vydržet, ne, při nejlepší vůli to nejde.

„Ryane? Ryane, jsi tady?!“ odrazí se od těch cizích stěn můj hlas.

Prosím, buď tady…

„Jasně že jsem!“ ozve se zprava pohotová odpověď… a dvě sekundy nato ucítím, jak mě Ryanova horká dlaň konejšivě pohladí po paži. „Co je, nemůžeš spát?“ zeptá se a z jeho lehce ochraptělýho hlasu poznám, že on na rozdíl ode mě spát může. Nebo teda mohl, než jsem ho z toho spánku vytrhl…

Dlouze, úlevně si vydechnu. „Promiň, že jsem tě vzbudil, fakt promiň!“ začnu se mu překotně omlouvat. „Já jenom… Najednou jsem si vůbec nebyl jistej, kde vlastně jsem… Nevím, jak to tu vypadá a jak se odsud dostat, kdybych to potřeboval… Nevím, jestli je ještě noc, nebo den… Jestli už třeba dávno všichni nejste na tý poradě…“

„Same, neboj, já bych tě tu přece nenechal,“ ujišťuje mě Ryan. „Nešel bych nikam, aniž bych ti to řekl. No, teda… kdybych tu někdy přece jenom nebyl, tak jsem si odskočil… Přišlo by mi hloupý budit tě jenom proto, abych ti oznámil, že si potřebuju ulevit,“ uchechtne se.

„Jo, jasně, já… Ryane, promiň, já tě vážně nechci nijak omezovat, jasně, že si můžeš chodit, kam chceš a kdy chceš, jenom…“

„No tak, tohle už jsme přece probírali,“ skočí mi do řeči. „Neberu to, že mě omezuješ nebo obtěžuješ, kapiš? Neumím si vůbec představit, jak to musí být šílený – zkysnout někde, kde jsi nikdy předtím nebyl, a přitom si to tady nemoct obhlídnout…“

„Jo, no,“ přikývnu, vděčnej, že má pro ty mý návaly paniky takový pochopení.

„Takže ti samozřejmě pomůžu, s čím budu moct,“ pokračuje, „ale musíš mi to říct, víš? Mně některý věci prostě nedojdou.“

„No,“ usměju se, „mně některý věci taky ještě pořád nedocházej. Třeba to, že se mi nedaří usnout, je pro mě novinka. Na naší základně jsem dokázal zaspat úplně všecko.“

„A tak…,“ nadhodí Ryan, načež se na chvilku odmlčí – a já úplně slyším, jak mu to v hlavě šrotuje, „pomohlo by ti, kdybych tu zůstal s tebou?“

Teď to pro změnu začne šrotovat v  hlavě.

„Jako… tady?“ zeptám se úplně pitomě… a malinko se na posteli odšoupnu směrem ke zdi, abych se s ním názorně podělil o to, co myslím tím tady. Zároveň zadoufám, že jsem si tu jeho otázku nevyložil špatně! Jenže… co by mohl myslet jinýho, když se zeptá, jestli tu může zůstat se mnou? Na pokoji už se mnou přece je…

Ryan mě naštěstí nenechá tápat v tý rozpačitý nevědomosti dlouho. „Jo, tady,“ řekne totiž. „Klidně si donesu svou deku, ale i tak – aspoň budeš vědět celou noc jistě, že tu nejsi sám…“

„Já myslím, že deku si nosit nemusíš,“ hlesnu potichu… a odsunu se až úplně ke stěně, kde si lehnu na záda. Abych Ryanovi uvolnil co nejvíc místa… a dal mu prostor uvelebit se po svým.

Ryan toho využije, cítím, jak se souká pod mou, teda teď už pod společnou deku… A když ty jeho šustivý pohyby konečně ustanou, tak…

Tak mě lítostí bodne až kdesi hluboko v podbřišku.

Lítostí z toho, že na něj teď nevidím. Kam se dívá? A hlavně… jak se tváří?! Bere to celý jako nutný zlo, jako pokračování Jonasova rozkazu, kterej prostě jenom plní, jak nejlíp umí? Nebo… nebo třeba… ehm…

„Nemusíš být tak nalepenej na tý zdi,“ prohodí Ryan tiše… a podbarví to takovým jemně usměvavým tónem. „Já tě přece neukousnu.“

„Já vím, že ne!“ ohradím se hned… a na důkaz toho se k němu přisunu o pár cenťáků blíž. „Jenom nechci, abys z tý postele spadl. Nepřijde mi moc široká.“

„Je široká úplně akorát.“

A pak najednou… vlastně ani nevím, jestli on nahmatá mou dlaň, nebo já nahmatám tu jeho… Ale tak nějak se ty naše dlaně prostě najdou. A já se tý jeho nadrzo zmocním. A propletu si s ním prsty.

A k uším se mi donese další jeho tichounkej úsměv.

A tím náš rozhovor skončí. Nic víc už si říkat nepotřebujeme. Nic víc už dělat nepotřebujeme.

Spokojeně vydechnu… a zavřu oči. A tentokrát už se nebojím, že bych neusnul – naopak zavnímám, jak mě spánek z ničeho nic přemáhá… a nasává mě do sebe…

Nebojím se, že bych neusnul – a konečně se nebojím ani usnout. Protože Ryanova dlaň je jako kotva.

Kotva, díky který vím, že se v tomhle cizím, neznámým černočerným světě neztratím.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

I asked God: "Why are you taking me through troubled water?" He replied: "Because your enemy can´t swim."

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #9 Odp.: Zázraky se nedějí (3/6)GD 2024-05-19 17:40
Dáine to znám, to si pamatuji. Ach to mládí.
Citovat
+1 #8 Odp.: Zázraky se nedějí (3/6)Dáin 2024-05-17 17:17
Cituji Isiris:
:-)
Dáine, děkuju. :) A ten komiks si budu muset jen tak ze zvědavosti někde najít, nějak mě to v dětství minulo... Celkově celé Abíčko mě nějak minulo ;).

Našel jsem tady (snad to není něco proti něčemu, když to sem dám):
http://komiks.alyss.cz/zobraz.php?id=20&obrazek=1
Citovat
+1 #7 Odp.: Zázraky se nedějí (3/6)GD 2024-05-16 10:55
Isi omyl. Čtení jsem si užil♥, hokej nikoliv🤣 Ohledně těch devíti měsíců mám pro tebe potěšující zprávu. Nejsi sama. 😂
Citovat
+3 #6 Odp.: Zázraky se nedějí (3/6)Isiris 2024-05-15 21:54
:-)
Dáine, děkuju. :) A ten komiks si budu muset jen tak ze zvědavosti někde najít, nějak mě to v dětství minulo... Celkově celé Abíčko mě nějak minulo ;).
Sinme, chichi, tak to jsi na tom jako Sam - ten taky Ryana ještě v prvním díle rád neměl ;). (Nechápu vás ani jednoho :P )
Pirate, taky děkuju! :-)
Juli, jo, to je myslím běžná životní praxe - že toho, co máme, si začneme vážit, až o to přijdeme... A tím bouchnutím, co slyšel Sam v helikoptéře, bylo opravdu myšleno to, jak vyletěla do vzduchu ta základna. Už byli přece jenom daleko, tak to byl asi takový tlumenější zvuk ;).
GD, :D , tak to jsi neměl nic ani z povídky, ani z fandění! Já tedy příští díly nechám vydat až po MS :P A mmch., mám dojem, že jsem "neviděla" prvních devět měsíců svého života ;). Od té doby mi už naštěstí zrak slouží - a klepu to na dřevo ;).
Citovat
+2 #5 Odp.: Zázraky se nedějí (3/6)GD 2024-05-13 22:07
Isi, Isi co mi to děláš. Nestihl jsem si tvé dílko přečíst hned po zveřejnění a tak jsem se do toho pustil hned jak bylo trošku času. No kapánek se to nepodařilo. Výsledek byl ten, že skoro celou druhou třetinu jsem si četl místo abych fandil. Překrásný díl s ještě hezčím koncem. Ty tak suprově umíš popsat snad všechny psychické stavy. Ty jsi někdy neviděla?
Těším se na pokračování.

Souhlasím se Sinme a Juli , zcela ve všem.
Citovat
+6 #4 Odp.: Zázraky se nedějí (3/6)Juli 2024-05-12 23:13
Nechcel by som byť v Samovej koži, ale ďakujem, že som mohol byť v jeho hlave jeho myšlienky a obavy boli super popísané a presvedčivé až ma nútili cítiť tu bezmoc s ním. Niekedy je ťažké si uvedomiť aké je niečo dôležité, ak to máme, napadne nás to, až keď o to prídeme.
Zaujimalo by ma aké buchnutie Sám počul v helikoptére najprv som si myslel, že výbuch základne, ale to by nebolo také nenápadné, potom ma napadlo sledovacie zariadenie.
Citovat
+6 #3 Odp.: Zázraky se nedějí (3/6)Pirat 2024-05-12 13:01
Je to pecka, jsem jak kšandy. Díky. 👍
Citovat
+6 #2 Odp.: Zázraky se nedějí (3/6)Sinme 2024-05-11 21:21
Tak toto bol riadne napínavý diel. Ani neviem, kde mám začať. Ten ich útek zo základne a Samove pocity, tak ten strach som cítil s ním, i keď mi bolo jasné, že by mu to neurobili. Ale teda Ryan sa pochlapil. A to poriadne. Začínam ho mať rád... to som ešte v prvom diely nemal. Teraz im len budem držať palce, aby sa zobudili v nejakej milej polohe. :oops: A aby sa Sam dokázal zorientovať a necítil sa tak zbytočný.
Citovat
+7 #1 Odp.: Zázraky se nedějí (3/6)Dáin 2024-05-11 20:28
Nádhera. Čím dál napínavější. Hodně mi připomíná komiks Vzpoura mozků kdysi z abíčka :-)
Citovat