Zázraky se nedějí (2/6)

„Okej, tak se zvedej,“ ozve se mi Ryan najednou za zády.

Poslechnu ho, a zatímco se čelem natáčím k místu, kde tuším, že stojí, neodpustím si posměšně prohodit: „Copak, nepovedlo se ti sehnat mi jinou chůvu?“

Podle asi dvou vteřin ticha poznám, že Ryana můj rýpanec zarazil – asi byl přesvědčenej, že se ke mně jeho rozhovor s Mary vůbec nedonese… Rychle se ale vzpamatuje: „Překvapivě o tenhle post nikdo nestojí.“

Na to už neřeknu nic, co taky… Ale jakmile mi Ryan zase sevře loket, podrážděně se mu vytrhnu: „S tímhle už jdi někam!“

„To jako že odsud dojdeš do ajťárny sám? Tak to tě chci vidět!“ okomentuje ten projev mýho vzdoru posměšně. „Zvlášť teď, když po chodbách všichni pobíhají sem a tam!“

„Neříkám, že dojdu sám,“ opravím ho, „jenom… Prostě když mě táhneš za loket, je to…“ Je to nepříjemný. Připadám si jako nějakej zajatec. Jako závaží, kterým jenom tak smýkáš po chodbě, protože jsi to dostal příkazem… Ale s tímhle vším se mu svěřovat nechci.

A on to zjevně ani nepotřebuje. „Aha, sorry, nedošlo mi, že možná…,“ začne a z toho, jak rychle přeladí z jízlivýho tónu do tiššího a omluvnýho, jsem na chvilku skoro až konsternovanej.

Stejně jako z toho, když najednou ucítím ve svý dlani tu jeho. „Takhle to bude lepší?“

Na chviličku nejsem schopnej slova, protože veškerou svou pozornost zasoustředím na ty naše spojený ruce. Oproti Maryině hebký dlani je ta Ryanova drsná… Drsná, ale zase ne tak zhrublá, mozolnatá a upracovaná, jako ji měl táta…

Aniž bych nad tím přemýšlel, zkusmo tu jeho dlaň trochu stisknu. A on mi ten stisk oplatí. Až nečekaně jemně. Býval bych se totiž vsadil, že z rozčarování nad tímhle vším, do čeho se kvůli mně dostal, se naopak bude snažit mi nenápadně podrtit prsty nebo tak něco…

Vzpomenu si, že se mě na něco ptal, a tak odpovím: „No, možná o trochu.“

„Možná o trochu?“ zopakuje po mně pobaveně. „Konkrétnější být nemůžeš?“

Olíznu si ret. „Je to lepší, protože…“ Protože si nepřipadám jako tvůj zajatec. „Prostě pocitově, jenže zase… Budu za tebou děsně vlát. Není to asi moc praktický.“

Přísahal bych, že se vzduch zavlní z toho, jak nade mnou Ryan protočí oči. „Okej, tak potom už zbejvá asi jenom tohle.“ A s těma slovama pustí mou ruku… a místo toho hned vzápětí ucítím jeho dlaň na svých bedrech. Chviličku ji tam nechá, jako kdyby se zamyslel – a něco si rozmyslel, načež mi ovine paži kolem pasu. „Takhle už za mnou vlát nebudeš, hm?“

„To už asi ne,“ pousměju se… a zvednu pravačku, abych se mohl přidržet o jeho rameno. Takhle nějak jsem se kdysi držel táty, když jsem spadl ze schodů a měl jsem poraněnej kotník… Teď mám sice nohy v pořádku, ale i tak mi to přijde jako šikovnej způsob, jak se můžu v mým stavu pohybovat po základně. Teda samozřejmě pokud a dokud bude Ryan ochotnej, že jo.

Než opustíme velitelnu, pajdáme vedle sebe lehce nemotorně, ale po pár krocích se nám podaří se sladit. Akorát že před schodama se zarazím… a trochu se ošiju: „Myslíš, že bysme to ještě mohli vzít přes můj pokoj? Dal bych si přece jenom tu sprchu…“ A taky potřebuju na záchod, ale bez takových detailů se Ryan obejde.

„Jasně,“ souhlasí Ryan bez okolků. „A taky bysme si pak možná mohli jít dát něco k jídlu, než se pustíme do toho programování, co myslíš? Mary říkala, že jsi toho od včera moc nesnědl. A já bych si něco teplýho dal taky, ráno jsem tu snídani dost ošulil, protože… no, protože jsem trochu doufal, že Jonase přece jenom přesvědčím, ať mě vezme s sebou…“

Chápavě se usměju – mám to totiž stejně: taky jsem před žádnou akcí nebyl schopnej se kvůli sevřenýmu žaludku pořádně nasnídat… No a v tom, že jsem od včerejška moc nejedl, měla Mary pravdu. Akorát že to nebylo kvůli sevřenýmu žaludku, ale kvůli tomu, že jaksi… se mi nechtělo strkat si do pusy něco, co nevidím. Jako kdyby mi oči nevyslaly do těla ten správnej signál, vypadá to dobře, dej si – a tím pádem jsem necítil ani hlad, ani chuť. Ale teď, když Ryan o tom jídle začal, tak už se mi téměř prázdnej žaludek ozývat začíná… Zajímavý…

„Okej,“ souhlasím tedy prostě… a uvolněně se o Ryana opřu, protože jo, takhle se mi vážně jde mnohem líp! Jako kdyby mi najednou mnohem míň překáželo to, že nevidím, protože prostě můžu svoje pohyby kopírovat podle těch jeho… A on mi nemusí skoro až bolestivě škubat loktem, kdykoliv mi chce dát najevo, že mám změnit směr – stačí, že změní směr on sám. A já se automaticky přizpůsobím.

V mým pokoji mi Ryan dle svých slov věnuje čtvrthodinku jenom pro mě. „Já si zatím zajdu k sobě a za těch patnáct dvacet minut tě tu vyzvednu, jo? Hele, ale nechám pootevřený dveře, aby… No prostě abych se sem dostal, kdyby se náhodou něco stalo a ty jsi… nevím, třeba k těm dveřím nějak… netrefil… Seš s tím takhle v pohodě?“

Pousměju se nad tím, jak jindy tak sebevědomej Ryan zní najednou nejistě. Je to vlastně milý, že jakkoliv mu tohle všechno musí lízt krkem, stejně má ke mně aspoň malý ohledy, ale zároveň to evidentně nechce naopak přehnat, nechce, abych se cítil totálně neschopně… „Jo, jsem,“ přikývnu na souhlas.

A jo, ono to v pohodě opravdu je, jenom… No prostě zase mě, už po několikátý, překvapí, jak jsou některý tak samozřejmý věci najednou složitý, když člověk… nic nevidí. A to jsem zvyklej se pohybovat po svým pokoji i v noci, potmě… Přesto je tohle ale jiná tma. Až příliš neprohlídnutelná. Chybí mi tu ty tmavý obrysy a stíny, chybí mi tu ten bledě zelenej nápis nad dveřma naznačující nouzovej východ, nepoblikává tu modrá dioda signalizující, že se můj mobil nabíjí, ani ta oranžová, která dává najevo, že funguje klimatizace – prostě nic, co by mi pomohlo se orientovat v tom naštěstí ne moc rozlehlým prostoru…

Tu návštěvu toalety a sprchy sice i přesto nakonec zvládnu bez jakýkoliv nehody nebo nějakýho většího zdržení, aspoň teda myslím, stejně mi ale tělem projede podivná vlna úlevy, když se najednou ozve zaklepání na dveře a Raynovo tázavý: „Same, všechno dobrý? Můžu dál?“

„Jasně, můžeš,“ zavolám – a rychle si přetáhnu přes hlavu triko, u kterýho jsem zase chvíli tápal, která strana je ta přední. Snad jsem to trefil.

„Fajn, takže razíme na ten oběd?“ přeptá se, zatímco si stoupá těsně přede mě… A já nenápadně začichám: vypadá to, že se v tom mezičase taky stihl osvěžit, voní nějakým sprcháčem…

„Jo, počítám s tím!“

„Fajn,“ zopakuje – a najednou zase ucítím jeho dlaň ve svý. „Mimochodem, chodby už jsou prázdný, všichni už jsou pryč…“

Užuž mu chci říct, že i přesto si myslím, že se mi půjde líp, když se o něj zase budu moct pořádně opřít, ale hned vzápětí mi dojde, že to říkat nepotřebuju: Ryan mě totiž chytl za ruku jenom proto, aby si ji mohl přehodit kolem svých ramen… Svou levačku mi znovu obtočí kolem pasu a jemně mě na sebe natiskne. Usměju se na něj za to, no možná se spíš usměju jenom zbytečně do prostoru, to těžko říct, jestli se Ryan zrovna dívá, ale zadoufám, že tohle moje tichý poděkování zachytí. Protože jo, jsem mu momentálně opravdu vděčnej – za to, že jsem si konkrétně o tohle nemusel říkat. A taky za to, že pro mě fakt přišel tak, jak slíbil, že mě tu nenechal se plácat v tý temnotě samotnýho moc dlouho…

Do jídelny dojdeme mlčky, ale přijde mi to jako takovej ten příjemnej druh mlčení. Takovej ten, kdy jsou všichni zúčastnění prostě a jednoduše spokojení – a nemají potřebu nic říkat…

Jenže už v jídelně se ukáže, že asi nejsem v tom čtení neviditelných energií nijak extra dobrej – protože když mě Ryan usadí k jednomu z několika stolů, zahučí: „Co si dáš?“ A nemůžu si pomoct, ale z toho, jakým tónem to zahučí, dostanu najednou dojem, že má do spokojenosti a příjemnýho rozpoložení úplně stejně daleko jako ráno, když se od Jonase dozvěděl, že tu se mnou dnes musí zůstat… Po nějakým tom smíření, o kterým jsem se domníval, že ho po rozhovoru s Mary opanovalo, není najednou ani stopy.

„Ehm,“ poposednu si, „a co tam je?“

To už slyším, jak Ryan otvírá obrovskou lednici, ve který jsou pokaždý naskládaný desítky a desítky krabiček s chlazeným hotovým jídlem, co si sem necháváme dvakrát týdně dovážet z centrály.

„Všechno možný jako vždycky, to ti to mám vyjmenovávat jedno po druhým?“ odpoví mi podrážděně. „Prostě mi řekni, na co máš chuť, a já tu najdu něco tomu podobnýho.“

S lehce frustrovaným povzdychnutím na chvilku zavřu oči. Achjo, co mu zase tak najednou přelítlo přes nos? To mi ten pocit, že pro něj nejsem jenom obtěžující závaží, moc dlouho nevydržel… „Tak já si dám to samý, co ty,“ rozhodnu se to celý co nejvíc zjednodušit a urychlit.

„No tak jak chceš…“

Pak chvíli poslouchám jenom otvírání a zavírání skříněk, šuplíků, zvuk otvíraných krabiček, pak zvuk zapnutý ohřívací trouby, další otevřená skříňka, šoupání něčeho po poličce, cinknutí…

„Budeš chtít lžičku, nebo příbor?“ rozsekne to ticho jeho dotaz.

„Podle toho, co chystáš,“ pokrčím rameny – zatím ke mně totiž nedošla žádná vůně, podle který bych to jídlo dokázal identifikovat…

„Těstoviny s červenou omáčkou a se sýrem.“

„Tak stačí lžička,“ vyberu si… a překvapivě zaznamenám, že už se mi sbíhají sliny. Když mi to jídlo takhle popsal – těstoviny, červená omáčka a sýr – tak si ho dokážu v hlavě hezky představit… a hned se na to těším o něco víc…

„Here you are,“ ozve se Ryan kousek ode mě… a vzápětí přede mě začne pokládat talíř, tu lžičku… a ještě něco, co tak zajímavě zazvoní o stůl, možná solničku… „Trochu jsem ti to dochutil, ostatně jsi říkal, že chceš to samý, co já, a já tyhle mdlý chutě fakt nemusím… Tak snad budeš spokojenej.“ A na zavřený víčka se mi spolu s tím lehce škodolibě zabarveným oznámením promítne i jeho typickej úšklebek, jakým doprovází většinu všelijakých svých dvojsmyslných narážek… nebo šikovně ukrytých urážek…

„Jo, tak… tak dík,“ poděkuju trochu znervózněle, protože… no… Známe svoje lidi… A když měl potřebu mě upozornit, že mi to jídlo trochu přikořenil… „Hele,“ rozhodnu se ve vteřině, „jestli máš to samý co já, tak co si vyměnit talíře?“ A s tím zvednu hlavu a zadívám se naproti sobě přes stůl, kde podle zvuků odhaduju, že si Ryan zrovna sedá.

„Co…? A proč jako?“

„No jestli jsi mi to náhodou nedochutil nějakým… já nevím, projímadlem třeba…“

„Cože? To jako vážně…?! Pf,“ odfrkne dotčeně, „a toho, že jsem ti tam třeba naplival, se tak náhodou nebojíš?!“

„Nooo,“ protáhnu a chci hned pokračovat, jenže… ta odmlka mi trvá nějak podivně dlouho, protože si najednou nejsem jistej, co chci vlastně říct… a…

A Ryan se rozhodne na to ani nečekat. „No tak prosím, ať je po tvým!“ prskne naštvaně, a z toho, jak zprudka se zvedne od stolu a jak rázně nakráčí vedle mě, aby mohl ty naše talíře vyměnit, poznám, že je vytočenej opravdu hodně. „Já teda takový prase fakt nejsem,“ odsykává mi u ucha, „zato ty seš kolosální vůl, abys věděl! Ale nech si chutnat! Akorát že mám tu omáčku hodně ostrou, takže si spálíš pusu. Ale tak hlavní je, že to máš bez těch mejch plivanců, že jo.“

Sakra… Z každý jeho věty, z každýho slova jde poznat, jak jsem se ho tím svým podezřením dotkl… A mně je okamžitě líto, že jsem se radši nekousl do jazyka, než jsem tu pitomou větu vypustil z pusy! Jenže co už teď… Potřeboval bych se mu podívat do očí, zjistit, jak moc jsem to přehnal, a omluvit se mu, jenže to, že na něj nevidím, mě pitomě limituje a omezuje, a já… no…

„Tak dík,“ šeptnu jenom potichu směrem k talíři… a doufám, že by to jako takovej náznak omluvy mohlo vyznít.

Ryan ale jenom podrážděně zasyčí… a pak už ho slyším, jak se pustil do jídla.

A tak ho s pocitem maximálního zahanbení napodobím a taky se dám do jídla… Nebo se o to aspoň pokusím, protože se zaseknu hned u prvního sousta – no ty vole, tomuhle vážně říkám ostrá omáčka! V puse se mi rozhoří oheň, do očí mi pro změnu vhrknou slzy…

„No, velký množství chilli prej taky působí jako projímadlo, zvlášť na někoho, kdo na to není zvyklej, takže nevím, jestli sis s tou výměnou porcí pomohl,“ zarýpe si Ryan kousavě.

Na tohle bych mu neměl co říct, ani kdybych zrovna mohl mluvit, protože mi samozřejmě dojde, že má pravdu. Ve všem. I v tom, že si spálím pusu, i v tom, že se z tohohle oběda dozajista poseru. Jestli ho teda zvládnu sníst. Jenže hlad už doopravdy mám, no a Ryan se mi už s jiným jídlem chystat nebude, to je jasný… A tak si hrdinně naberu na lžíci další sousto a odhodlaně si ho strčím do pusy. Ježíši…

Jelikož veškerou svou pozornost soustředím na to, abych se nerozkašlal a nezačal se tím jídlem ještě navíc dusit, tak se mi ostatní zbylý smysly malinko otupí. Ty kroky a zvuky od pultu vedle ledničky tedy vnímám jenom jaksi vzdáleně, jako kdyby se mi promítaly do snu nebo jak to říct… Proto mě překvapí, když najednou ucítím dotyk na svým předloktí – Ryan mě chytne za ruku a do dlaně mi vrazí sklenici. Okamžitě se vděčně, hltavě napiju – obyčejná voda, ale nikdy mi nechutnala líp! Obsah celý sklenky do sebe vyklopím na jeden zátah.

„Osle,“ okomentuje to Ryan stručně, ale trefně. „A ty talíře nám s dovolením zase vyměním. A pro příště přestaň vymejšlet kraviny, už takhle je to celý komplikovaný dost, pro nás oba!“

„Tak promiň,“ omluvím se sice se zpožděním a tak nějak huhňavě, ale omluva to je.

Ryan na to už nic neřekne, jenom slyším, jak zase odkráčel k pultíku… a jak mi do sklenice dolívá nějaký další pití. Sklenku pak s bouchnutím postaví kousek od mý pravačky… A za chviličku už si sedá zpátky na svý místo.

Očekávám, že hned vzápětí uslyším cinknout příbor o talíř nebo tak něco, ale místo toho se ozve skleslý: „Ne, ty promiň… Asi… prostě asi mě ještě pořád sere, že jsem musel zůstat tady. Ale vím, že ty za to nemůžeš.“

Překvapenej tímhle jeho přiznáním si naberu na lžíci trochu těstovin, strčím si je do pusy… A teprve když si ověřím, že z tohohle mě už pusa vážně pálit nebude, polknu – a pousměju se: „Abys věděl, tak při tom tvým rozhovoru s Mary jsem ti fandil. Aby ti na ten tvůj návrh kývla.“

„Tak to je mi jasný, že bys tu byl radši s ní!“ zareaguje Ryan – a z jeho hlasu taky slyším, že se pobaveně usmívá. Ufff, vypadá to, že je krize zažehnaná… „Ale zase mezi náma, ona na to programování fakt moc není!“

„To už jsem taky stihl zjistit,“ zacukají mi koutky.

„Na druhou stranu, Same,“ jeho hlas náhle docela zvážní, „já ti asi taky moc nápomocnej nebudu. Už jsem se dlouho v žádným kódu pořádně nevrtal a spoustu jsem toho zapomněl, kdežto ty seš programátorský eso…“

No pane jo! Nikdy by mě nenapadlo, že někdo, ke komu já už několik let vzhlížím díky tomu, jak má skvělý taktický a strategický myšlení a s jakou lehkostí pilotuje drony i vrtulníky, si o mně myslí, že jsem taky v něčem eso…

Chvilku si dovolím se tímhle jeho nečekaným uznáním opájet, protože je to jako… sluneční paprsek, kterej na pár vteřin protnul tu všechno obklopující chladnou černotu… A pak k němu vyšlu uklidňující úsměv: „Neboj, nějak to vymyslíme.“

Zbytek oběda sníme mlčky, ale… no, tentokrát mám vážně chuť se vsadit, že to je příjemný a spokojený mlčení! Aspoň mně to tak přijde.

„Takže… co teď?“ zeptá se Ryan, když po obědě odklidí použitý nádobí do myčky a zase si přisedne k našemu stolu.

„Co myslíš…?“ zatápu.

K uším mi dolehne jeho uchichtnutí: „Já jsem se ptal první…“

Dojde mi, že mi tímhle naznačuje, ať převezmu iniciativu, protože další část dnešního programu visí na mně… A mile mě to překvapí – čekal jsem, že bude mít potřebu tady dnes řídit a organizovat úplně všechno, zvlášť když to tu dostal od Jonase v podstatě na povel.

„Tak když mě doprovodíš do ajťárny, můžeme se do toho pustit,“ nadhodím.

A Ryan mě do tý ajťárny doprovodí… a tam se do tý práce na tom mým rozdělaným programu opravdu pustíme. Což teda zezačátku jde poněkud ztuha, protože i když dobrou polovičku funkcí mám vyladěnou na hlasový povely, tak druhou polovičku obhospodařuju zásadně svýma prstama skrz všelijaký klávesový a dotykový zkratky… Takže docela trvá, než se s Ryanovou pomocí dostanu v tom kódu tam, kam potřebuju, a než mu vysvětlím, na co se teda vlastně dívá a čeho a jak se snažím dosáhnout. Jakmile ale všechny tyhle počáteční bariéry překonáme, najedeme na docela solidní tempo, který je teda sice mnohem pomalejší, než na jaký jsem zvyklej, když na kódu pracuju sám při svý plný síle, ale který je zároveň mnohem rychlejší, než kdyby mě tu teď Ryan nechal samotnýho a šel si po svých…

Po několika hodinách práce, zrovna když se začnu protahovat s tím, že by možná nebylo špatný si dát zase něco k jídlu, se Ryanovi ozve Jonas – po úspěšný akci se prý vracejí na základnu, za půl hodiny budou zpátky. „Tak to bysme si do tý jídelny měli pohnout, než se tam všichni nahrnou jak stádo nenažranejch kobylek,“ prohodí Ryan rozveseleně.

Večeři tak stihneme sníst v poklidu, přesto ale z jídelny nikam nespěcháme a počkáme, až tam za náma postupně dojdou ostatní, protože jsme prostě zvědaví na detaily. Aby taky ne! Spoustu se toho dozvíme už z útržků rozhovorů ostatních, ale nejvíc nám toho potom poví Jonas s Borisem a Nathanem, kteří si se svou večeří sednou přímo k našemu stolu. Jonase samozřejmě zajímá i to, jak se během odpoledne dařilo pohnout s programem nám dvěma, no a po mým reportu Boris donese jakousi lahvinku, jak pořád opakuje, ze který nám všem nalije do přinesených skleniček zadělaný dno. Taky jeho slova.

Když okolní halas začne pomalu utichat a místnost se evidentně začne vyprazdňovat, nadnese Jonas, že je čas rozpustit i naše posezení. „Ať se nám zítra ty neprospaný hodiny nějak nešikovně nevrátěj!“ Protože zítra se celej ten dnešní výjezd bude pro velkej úspěch opakovat, akorát cílem bude Eyenina serverovna asi o padesát kilásků dál… Když je nám teď všechno tak příznivě nakloněný, byla by škoda toho nevyužít – to abych opět citoval dobře naloženýho Borise.

Popřejeme si navzájem dobrou noc, přičemž Jonas na nás ještě zavolá, že nás ráno zase všechny bude vyhlížet na poradě, jako kdybysme na to snad bez jeho zmínky mohli zapomenout! Pak mě Ryan doprovodí na pokoj, a i když by se se mnou teoreticky mohl rozloučit už u dveří, protože jsme si ověřili, že se mezi těma svýma čtyřma stěnama zvládnu pohybovat bez nehod, stejně mě odvede dovnitř a posadí mě na postel.

„Jak to zítra uděláme? V kolik běžně vstáváš? Budíka máš asi přednastavenýho, že? I když… možná budeš potřebovat vstát o něco dřív než obvykle,“ začne házet do prostoru jednu větu za druhou a podle směru, odkud ty jeho hlasitý úvahy přicházejí, poznám, že si někde kousek přede mnou přidřepnul… nebo sednul na zem… nebo tak něco.

„To máš pravdu, všechno mi trvá o dost dýl!“ uznám, rovnou si sáhnu do kapsy kalhot pro mobil a bříškem palce ho odemknu. „Tak mi ho třeba o deset minut posuň,“ dodám – a natáhnu ruku i s mobilem před sebe.

Ryan ode mě můj osobní přístroj převezme. „Okej… A co kdybych ti zapnul i druhej budík? Třeba půl hodiny po tom prvním? Ten bude znamenat, že za chvilku ti zaklepu na dveře a vyzvednu tě. Může být?“

„Jo, to je dobrej nápad,“ přikývnu.

„Fajn. Jinak nechám si celou noc zapnutej zvuk, takže kdybys cokoliv potřeboval, hned mi zavolej. Hmm, nastavím ti u svýho čísla hlasovou předvolbu, ať se mi snadno dovoláš… Jakej povel tam chceš? Co třeba… Ten kokot?“ nadhodí, z hlasu mu zní stěží potlačovanej smích.

„Hej, nech si to!“ rozchlámu se. „Dej tam prostě Ryan…“

„Okej, zadávám povel: prostě Ryan,“ pronese ten tydýt.

„Ryane!“ napomenu ho vysmátě. „To slovo prostě vymaž!“

„No dobře, mažu to,“ úplně ho vidím, jak se pobaveně uculuje. „Ale teď si musíš dávat bacha na to, co se ti bude zdát – protože se to zaktivuje pokaždý, když ze spaní zavoláš mý jméno, haha…“

„Vole,“ zavrtím nad ním hlavou… A doufám, že se u toho nečervenám, protože… No protože občas se mi o Ryanovi fakt zdálo. Kdysi dřív. Ještě před tím výbuchem. Pak už jaksi na relativně klidný spaní plný obyčejných, neděsivých snů nebylo kdy.

„Tak jo,“ prohodí Ryan a já poznám, že se zvedá na nohy, „tady to máš…“ Chytí mě za zápěstí – a vloží mi mobil do dlaně. „A jestli teda už nic nepotřebuješ, tak já mizím.“

„Nepotřebuju, dobrou noc! A… díky,“ dodám ještě.

„Dobrou,“ popřeje mi… a pak už slyším jenom jeho vzdalující se kroky, klapnutí dveří… a ticho.

A všechno to na mě dolehne.

To ticho. A ta tma.

Tma a ticho.

Zuju si boty, sundám si kalhoty a ponožky, a v tričku a boxerkách se natáhnu na postel. Mobil si zastrčím pod polštář… Ale po chvíli si to rozmyslím, zase si pro něj sáhnu a pevně ho sevřu v dlani. Je to totiž mý momentálně jediný spojení s neosleplým světem… A já o tohle spojení nechci za žádnou cenu přijít!

Je to zajímavý – vždycky jsem ticho vyhledával. Pomáhalo mi líp se soustředit na učení, na programování… Ale taky mě uklidňovalo, nabíjelo. Po tom celodenním hluku a hlaholu jsem se do svýho pokoje vždycky těšil jako do nějaký oázy vytouženýho klidu. Kdežto teď? Teď mě to ticho nenabíjí, ale ubíjí. Děsí. Ničí. Zbavuje všech jistot. Připadám si v něm… hrozně sám. Už tak je blbý, že nic nevidím, ale když navíc vůbec nic nebo spíš nikoho neslyším, přijde mi, jako kdybych vlastně skoro neexistoval… A že pro ostatní neexistuju… A že na mě zapomenou…

Znovu mobil pevně sevřu v ruce… a bezděky ho pohladím bříškem palce. Ne. Ryan říkal, že pro mě ráno přijde, tak pro mě přijde. Pro něj existuju. A pro Jonase, kterej mě chválil, že jsme s tím programováním o docela slušnej kousek pohnuli…

Takže klid, Same, nikdo tě tu nezapomene.

Nikdo tě tu nezapomene…

Opakuju si to ale ještě docela dlouho, než tomu konečně uvěřím… nebo spíš než tahle mantra můj mozek konečně unaví. A já se z jedný tmy propadnu do jiný.

***

Další dny se mi díky tý černočerný jednotvárnosti a rutině začnou tak trochu slejvat. Vstanu, osprchuju se, Ryan mě vyzvedne, doprovodí mě na snídani, pak následuje porada, a pak buď všichni, nebo většina osazenstva vyrazí na další misi nebo někam něco zařizovat, zatímco my dva se přemístíme do ajťárny. Tam jsme buď sami, nebo jsou tam s náma ještě dva nebo tři bezpečáci a taky logistickej koordinátor, to podle toho, kdo má co zrovna za úkoly… S Ryanem pracujeme svým už relativně stabilním tempem a případná přítomnost dalších lidí nás nijak moc neruší.

Práci přerušíme přes oběd, kterej taky absolvujeme buď sami, nebo s pár dalšíma lidma, podle toho, kdo je zrovna na základně. Odpoledne se pak naše pracovní tempo vždycky malinko zpomalí, máme tendence se víc vybavovat a míň se soustředit, ale po večeři pak jako kdybysme chytli druhej dech a sedíme nad tím kódem často až dlouho noci, než nám Jonas nebo třeba Mary přijdou říct, že to nemáme přehánět. Přičemž Mary k tomu ještě dodává, že moje oči potřebují odpočívat.

„Jako kdyby neodpočívaly pořád,“ zahudrám si sám pro sebe nespokojeně. Vždyť nic nedělají, jenom slepě a tupě zírají před sebe! Nepřenášejí mi do mozku žádný vjemy, žádný signály, jsou prostě úplně vypnutý… Tak jaký další odpočívání by si asi tak ještě představovaly?!

Ta moje frustrace se ještě o něco prohloubí hned další den. Při snídani se totiž nade mnou někdo zastaví, podle vůně i podle specifickýho způsobu, jakým mi položí dlaň na rameno, poznám, že je to Mary… Nakloní se ke mně a řekne: „Same, po poradě se stav za mnou na vyšetřovně, jo? Ryane, přivedeš ho?“

„Jasně,“ odpovíme oba téměř unisono.

Poradu tentokrát vnímám s ještě menším zájmem než obvykle, místo toho se snažím v duchu dopočítat, kolik dnů už uběhlo od toho mýho slavnýho sundání si helmy. Deset? Jedenáct…?

Nejpozději za dva týdny.

Minimálně dva týdny.

Třeba i trvale…

Pohodím hlavou, ne, žádný trvale nepřichází v úvahu! A ani žádný minimálně! Rozhodnu se držet se toho, co mi Mary tenkrát v tom nemocničním pokoji řekla jako první informaci: že se mi zrak vrátí nejpozději za dva týdny. Což znamená, že pokud už uteklo jedenáct dnů, tak mě čekají už jenom tři dny tohohle neproniknutelně tmavýho marasmu! A proto mě Mary chce na ošetřovně – chce zkusit zjistit, jestli se mi ty oči opravdu hojí… V těch prvních dnech mi říkala, že je ještě na cokoliv brzo, ale teď už by se to hojení poškozených zrakových nervů určitě mělo nějak viditelně projevit. Viditelně teda aspoň pro Mary a její chytrý přístroje, když už ne rovnou pro mě…

Na vyšetřovnu dorazí kromě mě a Ryana i Jonas.

„Mám jít pryč…?“ přeptá se Ryan a podle toho jeho zmatenýho zaváhání poznám, že ho Jonasova přítomnost taky překvapí.

„Nechoď,“ řeknu prostě. Když jsou tu na mě Mary s Jonasem dva, proč bych tu taky nemohl mít… oporu?

Mary se pak ujme svý lékařský role, usadí mě na židli a chvilku mi kouká do očí skrz nějakej… oftalmoněco… Pak si ke mně sedne blíž, cítím, jak se koleny dotýká těch mých, a bříšky prstů mi přidrží víčko nejdřív pravýho, potom levýho oka, abych nemrkal… Nakonec mě posadí k dalšímu přístroji a k mýmu překvapení mi řekne, ať oči na chvíli zavřu. A já jí bez dotazů, k čemu to asi tak je dobrý, vyhovím. Podstoupím cokoliv, jen když se ve výsledku dozvím něco pozitivního!

Jenže když mě pak Mary povzbudivě poplácá po stehnu a pronese: „Tak jo, to bude pro dnešek všechno, Same,“ nemám z tónu jejího hlasu dojem, že by z něj pršel bůhvíjakej optimismus…

„Co jsi zjistila?“ zeptám se.

Chvilka ticha. Hmatatelný zaváhání. Zase. Ani tentokrát na mě to výmluvný mlčení mezi ní a Jonasem nepůsobí o nic líp, než jak to na mě před těmi deseti dny působilo poprvý…

„Že se to ještě pořád hojí,“ řekne Mary nakonec.

„A to znamená co? Že je to dobrý? Nebo blbý?“

„Že… je ještě brzo…“ Další zaváhání. „Všechno je teprve v procesu. Nesmíš to chtít uspěchat, tvoje tělo samo nejlíp ví, jakou rychlostí se potřebuje zregenerovat…“

Chce se mi odfrknout, že jsou to všechno jenom prázdný fráze, ale vím, že by to vůči Mary nebylo fér, protože ona mi momentálně nijak víc pomoct nemůže.

„Hm, tak okej,“ kapituluju. „Takže za týden zase?“ začnu se zvedat na nohy.

„Jo, za týden zase,“ odpoví Mary, z hlasu jí zazní úleva. „To už snad některé ty procesy doběhnou a budeme moudřejší…“

„Hmmm,“ protáhnu nepřesvědčeně… a chci oslovit Ryana s tím, že teda můžeme jít, ale najednou ucítím jeho dlaň na svých zádech, a tak se o něj uvolněně opřu, vděčnej, že už jsme za těch pár dnů tak sladění, že si nemusím o doprovod kamkoliv říkat.

Ryan mě vyvede z ošetřovny a mlčky zamíříme po chodbě pryč. Hned po pár krocích, když jsme z doslechu, se ho potichu zeptám: „Co jste si tam mezi sebou… naznačovali?“

„Co…? Kdy jako?“ nechápe.

„No… v tom tichu šlo vyloženě slyšet, jak po sobě koukáte. Takže co vám Mary ukazovala? Nebo gestikulovala? Nebo prostě… o co šlo?“

Ryan se taky na chviličku odmlčí, ale tohleto ticho nevnímám tak tíživě. Ne, tohle je taková obyčejná přemýšlivá pauza… „Mary se nejdřív podívala na Jonase… tak jakože tázavě, jako kdyby potřebovala souhlas, co ti má nebo nemá říkat,“ loví to Ryan z paměti. „Pak napodruhý krčila ramenama. Jako kdyby pro změnu nevěděla, co ti má vlastně odpovědět.“

„No, to teda nevyznívá zrovna pozitivně,“ okomentuju to.

„Ale ani negativně,“ nadhodí Ryan. „Kdyby měla dojem, že je něco špatně, tak by ti to řekla rovnou a nedávala by ti falešný naděje, že máš ještě čekat…“

Dlouze si povzdychnu. „Snad máš pravdu.“

Proti mý vůli se mi ale najednou vybaví před očima tátova tvář. To, jak ležel v nemocnici… Tenkrát, když už u něj nemoc z ozáření byla ve finálním stádiu… A on mi i přesto celkem přesvědčivě tvrdil přímo do očí, že musíme dát tomu novýmu léku čas, že je ještě brzo, aby ta léčba zabrala…

A za tři dny měl pohřeb.

Zavrtím hlavou ve snaze ty vzpomínky odehnat, ne, teď na ně není vhodná chvíle…

„Co pořád děláš?“ vpadne mi do úvah Ryanův hlas.

„Co…?“

„No, že občas tak trhneš hlavou. Bolí tě to? Ty oči…?“

Udiveně nadzvednu obočí – nenapadlo mě, že jsou ty mý bezděčný gesta až takhle viditelný! Nebo že si jich Ryan až tak všímá…

„Ne, nebolí,“ odpovím mu. „Jenom… se mi valí do hlavy blbý vzpomínky. Navzdory tomu, že jsem slepej, tak některý obrazy vidím před očima dost jasně…“

„Tvýho tátu…?“ uhodne Ryan.

„Jo, většinou tátu,“ přiznám.

A Ryan mi několikrát účastně přejede dlaní přes pas… A pak schválně úplně změní téma a začne se mnou rozebírat Borisovu a Gregovu štěkavou výměnu názorů na dnešní poradě. A já na tuhle změnu tématu vděčně přistoupím.

***

Jo, uznávám, že už mě ta černočerná rutina začala trochu ubíjet. A srát. Ale kdybych tušil, jaká mě čeká alternativa, tak přísahám, že bych se každou noc před usnutím tak nerouhal!

Měl jsem být vděčnější. Měl jsem být prostě a jednoduše smířenější. A trpělivější. Jenže to já ne, ve mně místo toho bublal vztek na to, že se mi ty oči nehojí… Doutnal ve mně vztek na mě, že jsem si sundal tu helmu, na Jonase, že mě i přes mý počáteční protesty dostrkal k tomu, ať se stanu aktivním vojákem, na Mary, že si s těma mýma slepýma očima neumí poradit… A čas od času jsem si pak tohle všechno vybil na Ryanovi. Včera jsem mu třeba úplně nesmyslně vynadal za to, že mi k večeři donesl skoro studenou polívku, takže jsme se pak docela chytli a vlastně se docela divím, že mi obsah tý misky nevylil na hlavu. Achjo.

Když já měl prostě dojem, že na mě všechno pomalu, ale nezastavitelně padá… A že je mi tak mizerně, že už mi nemůže být hůř.

Jenže ono vždycky může být hůř.