Jen jedna noc – Kapitola 9

Bylo to silnější než já. Možná už od samého začátku. Není třeba si nic namlouvat.

A proto… jsem levačkou sevřel jednu půlku jeho pevného zadečku a natlačil se na něj pánví. Vnikl jsem mu jazykem do úst. Líbali jsme se a třeli se o sebe zduřelými rozkroky. Jeho ruce mi jezdily po zádech a zanechávaly za sebou husí kůži. Byl jsem extrémně vzrušený a věděl jsem, že nějakých čtyřicet pět minut mi nepomůže. Potřeboval bych víc. Chtěl jsem víc.

„Ne,“ vydechl jsem mu do rtů.

„Co?“ zadrmolil zpět a koukal na mě pohledem někoho, kdo se ještě nestačil probrat.

„Nebudeme spolu teď spát,“ vysvětlil jsem. „Dnes zůstanu,“ dodal jsem, a jelikož mi posléze došlo, že to není jen na mně, zeptal jsem se: „Tedy pokud nemáš další plány?“ a otřel se svým nosem o ten jeho.

Uchechtl se.

„A když jo?“

Pomalu jsem si olízl rty.

„Pak to asi budeš muset zrušit,“ pokrčil jsem lhostejně rameny.

Znovu se na mě vrhl. Bez odpovědi. Začal mě opět líbat. Přesouval se pomalu od rtů dál přes tvář až na můj krk, do kterého zabořil i zuby. Projel mnou elektrický výboj, který byl zakončen až přímo ve špičkách mých prstů. To nádherný mravenčení a ten úžasnej pocit chtíče mi doslova zatemňovaly mozek.

„Jsem v pytli,“ vydechl jsem a už jak jsem to řekl, došlo mi, že to, co přijde pak, nebudu moci zastavit. „Já tě tak hrozně chci, až to hezký není,“ pokračoval jsem vesele dál a v duchu jsem si sliboval, že se za ty svoje řeči nebudu stydět. Tentokrát ne. Koneckonců už tak jsem dneska vypadal jako někdo s mentální poruchou. „Ty si ani neumíš představit, jak děsně moc mě vzrušuješ a jak strašně se mi to líbí. A víš, co je nejhorší? Že přesně tomuhle se celou dobu vyhýbám. Jasně, každá slečna, se kterou jsem kdy byl, mě vzrušovala, chtěl jsem je. Ne že bych si hrál na lovce, když by mě lovit nebavilo. Jenže s tebou je to úplně jiný, a to mě tak děsí, až nevím, co s tím. Já nevím, co mám dělat.“

Tak a bylo to venku. Tak nějak. V podstatě to dost korespondovalo s tím, co jsem cítil. Bylo zvláštní někomu tohle vykládat. Ani nevím, kdy jsem si naposledy dovolil takhle mluvit. Mluvil jsem vůbec někdy takhle otevřeně o svých pocitech a starostech? Tuším, že ano, ale bylo to hrozně dávno. Navíc, já si tohle obvykle ani v hlavě nedovolil podržet dlouho. Od určité doby jsem zkrátka jen žil a užíval a nad věcmi, které se mi honí hlavou teď, by mě ještě pár dní zpátky nenapadlo dumat. Ne. To pro mě bylo zakázané. A proč? Přesně proto, co se děje nyní. Pustit dovnitř emoce, city a další podobný libůstky s sebou vždycky nese riziko. Vždycky. Ovšem já mám raději jistoty.

Nechával si čas na vstřebání mých slov. Lehkými polibky mi zpracovával krk, rameno a zase pokračoval zpátky. Jemně jsem ho jednou rukou hladil po zádech a vyčkával na reakci. V tu chvíli jsem víc než cokoliv jiného potřeboval slyšet, že se nemusím bát. Ano. Já, někdo, kdo je háklivý na slovo strach… jsem potřeboval slyšet, že ho mít nemusím.

Dal mi poslední pusu na hranu brady a ještě jednu lehkou na rty, než se na mě zadíval. Koukal na mě hodnou dobu a já trnul, ačkoliv jsem v hloubi duše cítil, že mi nehodlá říci nic strašného. Někde v koutku mojí mysli byl malý stín. Ten stín se bál toho, že on mě skutečně vidí jen jako sexuální objekt a nic víc v tom není, a přitom ani já sám jsem ještě s určitostí nemohl říct a ani bych si netroufl říct, jaké přesně pocity mám. Zatím jsem si byl jistý neskutečnou touhou. Bylo v tom ale i víc? Kdyby ne, proč bych se jinak tak bál?

„Nemusíš mít strach,“ začal a hleděl mi přitom zkoumavě do očí, „nevím, čím sis prošel nebo… co tě vede k tomu, že se nechceš vázat, a ani nevím, jestli to vůbec chápu správně. To, že se bojíš, že možná mezi námi vznikne víc. Ať tak nebo jinak. Strach mít nemusíš…,“ hluboce se nadechl a na chvíli pohledem zabrousil kamsi na moje rameno, než se zase vrátil zpět, „já jsem v tom až po uši. Rendy, já se bojím možná víc jak ty. Jenomže víš co? Kdo neriskuje, nic nezíská. Strach je mocná věc. Odjakživa každého drží zkrátka. Všechno, co se kdy stane nebo nestane, je z drtivý většiny právě kvůli strachu. A proto, ačkoliv se vážně bojím, že to, co děláme, mi možná pak zlomí srdce… tak stejně… já tě nemůžu nechat být. Já tě tak chci, že jsi poslední dny to jediný, co mám v hlavě,“ usmál se a poprvé v životě jsem viděl, jak mu červenají tváře při jiné příležitosti, než je vzrušení.

Přál bych někomu slyšet ten kámen, co mi spadl ze srdce.

Musel jsem se začít smát. Byl to uvolňující smích, který mnou bublal dobré dvě minuty. Radek se sice nepřidal, ale na tváři měl aspoň něco jako náznak úsměvu.

„Ty jo,“ nadechl jsem se, „ani nevím, jestli je třeba pokračovat dál. Mám ti na to něco říct? Možná to, že ty jsi v jasný převaze.“

Zamyšleně nakrčil nos.

„V převaze?“

„Ano, pokud si to nepamatuješ, tak já jsem byl ten, co na tebe měl spadeno od samého počátku,“ věnoval jsem mu široký úsměv a s potěšením sledoval, jak mu znova rudnou tváře.

„To sice jo, jenomže já na úplným začátku absolutně netušil, že zrovna ty bys mohl mít zájem. Nikdy mě to nenapadlo, a to přísahám při všem, co je pro mě důležité, že tohle je to poslední, co jsem čekal. Ten večer, jak jsi na mě vysypal svoje touhy, jsem byl reálně přesvědčený, že spím a všechno, co se děje, je jen dost divnej a extrémně nereálnej sen. Tím chci říct, že kdybych těch pár let zpátky něco tušil nebo měl aspoň podezření, možná bychom už dnes byli úplně jinde. A to nechci ani dodávat, že furt podvědomě čekám, kdy se probudím,“ zamrkal na mě ve snaze skrýt stín pochybností v hlase.

Chytl jsem ho za obě tváře a přitáhl k sobě. Našel jsem jeho spodní ret a ten jsem dost rázně skousl mezi zuby, až chudák zaskuhral.

„To jen abys věděl, že jsi vzhůru,“ dodal jsem laškovně.

S výhružným pohledem do mě strčil, což jsem opravdu neočekával, a popošel jsem o dva kroky dozadu, díky čemuž jsem narazil na gauč, do kterého jsem se skácel. Sedl si mi do klína. Za bradu mi zvedl hlavu a hodnou dobu mi koukal do očí. Všiml jsem si, že tohle dělá rád. O to víc mě překvapovalo, jak se mi to líbí. Ty momenty dlouhých pohledů, které člověk zná jen z filmů – nebo si to alespoň myslí, dokud se neocitne v té fázi života, kdy zjistí, jak jsou takové momenty důležité a kolik toho v člověku probudí.

Pak se konečně sklonil a začal mě líbat. A bylo to jiné. Jako kdyby se něco mezi námi změnilo.

Líbali jsme se strašně dlouho a možná bychom se líbali ještě dýl, ale zvuk klíčů v zámku nás od sebe odtrhl. Radek se bleskově přesunul vedle mě a rychle čapl po ovladači.

„Pizza delivery!“ ozvalo se zpoza dveří. Tadeáš vešel, v jedné ruce stoh pizz, zatímco druhou zavíral. Vrhl na nás mrzutý pohled. „Mám hlad jako kráva a ta pizzerka je sakra daleko,“ ulevil si.

Oba dva jsme se začali smát.

„Já ti nabízel auto,“ bavil se Radek.

„No jo, jenže to jsem nevěděl, že to je tááák daleko,“ stěžoval si Ted. „Mohl jsi mi to říct!“

Radek na mě vrhl lišácký pohled.

„Třeba jsem tu chtěl zůstat s Rendym sám.“

Přál bych vám vidět tu červeň, která se mi vlila do tváří. A ještě víc bych vám přál vidět Tadeášovu reakci, která předčila moje očekávání a s největší pravděpodobností i Radkovo.

„Jo, to mě pak taky napadlo,“ odvětil nevzrušeně.

Podívali jsme se na sebe s Radkem oba. Naprostý šok ve tváři vystřídal smích. Tadeáš na nás ukázal prostředníček a položil pizzy na stůl.

„Možná si říkáte, že jsem blbej, ale až tak blbej nejsem,“ brblal si pod vousy, zatímco do sebe ládoval první kousek pizzy. „Jakože víte, kolikrát jsem vám sám chtěl říct… sakra, promluvte si? Víte, jak mi bylo tu mezi vámi sedět a tvářit se jako ten trouba kamarád, co nevidí a neslyší?“ obul se do nás.

„Nevidí a neslyší co?“ zajímal se Radek a taky se natáhl pro kousek pizzy.

Tadeáš si povzdechl, posadil se a opřel se zády o konferenční stolek, zvedl nohy a položil je na gauč vedle Radka, načež se na nás zadíval jako otec na neposlušný děcka.

„Znám Rendyho roky, tebe svým způsobem taky. Co vím, nikdy jsme u tebe nebyli, protože až tak se nebavíme. No a ejhle, sotva nás potkáš, už nás zveš k sobě na gaming. Což o to, to by ještě šlo. Jenomže pak tu sedíme a vy dva po sobě vrháte ty divný pohledy a je mezi vámi to napětí, který prostě cítit bylo. Takže vidím, že vám evidentně ten váš jednonoční úlet není úplně lhostejný, a doufám, že jste si to vyříkali, čili bych se v tom dál nevrtal,“ protočil oči.

Seděli jsme asi pět minut v tichu, zatímco jsme se ládovali pizzou.

„Takže spolu chodíte, nebo jak?“ zeptal se bezelstně Ted, který evidentně usoudil, že přece jen se ještě vrtat chce.

Radkovi zaskočilo. Začal kašlat. Já jsem byl rád, že jsem zrovna měl tu chvíli bez čehokoliv v ústech, neboť bychom kašlali oba.

„Ne,“ odpověděl jsem.

„Ok, takže můžeme pokračovat ve hře, ne?“ mrkl na nás Tadeáš.

O dvě minuty později mi došlo, že myslel skutečnou hru, která byla stopnutá na TV, nikoliv naši hru. Koneckonců té prozatím byl konec.

„Tak čau,“ mávnul na nás Ted.

„To se mě ani nezeptáš, jestli půjdu s tebou?“ divil jsem se upřímně.

„Prosím?“ zdvihl obě obočí v úžasu. „Ne? Jakože… zeptat se můžu, ale nepředpokládám, že máš v plánu odejít. Za prvé už by ses taky oblékal a za druhé, když jsem se zvedl s tím, že je čas jít, měl jsi dost prostoru k tomu vyjádřit se aspoň větou: Jo, jdu taky. No, nic z toho se nekonalo, takže ne. Ptát se nebudu,“ ukončil svůj vyčerpávající myšlenkový pochod širokým úsměvem.

Nedalo mi to a aspoň jsem se na něj zakřenil. Tadeáš vážně byl všechno, ale blbej ne. Možná tak často působil, ale realita byla jiná. Mnohdy schválně hrál blbce, protože to pak usnadňovalo hodně věcí.

„Tím pádem dobrou noc,“ uzavřel naši křenící přestřelku Radek.

Jen co se za Tedem zavřely dveře, dopadla na mě tíha vlastních rozhodnutí a taky slov.

„Na chvíli si odskočím…,“ informoval mě Radek.

Kývl jsem a došel zpět ke gauči, na který jsem se doslova svalil jak pytel neštěstí. Svraštil jsem čelo a civěl na ty porcelánový serepetičky, které měl Radek na stolku pod TV. Bylo mi divně. Všechno to, co se ten den stalo, mě dohnalo jako vystřelená šiška z bumerangu. Prostě se to vrátilo zpátky. Najednou mi moje volba slov a vlastně úplně všechno, co jsem řekl, přišlo směšný.

Já tady budu s někým šaškovat víc jak jednu noc? Kam to asi tak povede?

Moc dobře jsem věděl, proč mám svoje zásady nastavený. Nikdy jsem neměl v úmyslu se někde usazovat a něco budovat. Nebylo to v mojí povaze. Respektive neměl jsem to v úmyslu s někým. Jakože v páru.

Ne, nebylo to tak, že bych po zkušenostech s Renatou zahořkl jako starej kocour, i když svým způsobem samozřejmě jo. Ta káča na tom měla dost velkej podíl. Ovšem zcela upřímně nešlo ani tak o to, co se stalo před lety. Šlo o to, co se dělo kolem mě. Viděl jsem to dnes a denně, jak lidem klapají „vztahy“, jak si kecají do kapsy, jak podvádějí, jak se přetvařují a jak spolu „krásně“ vycházejí. Polovina z lidí, co znám, jsou spolu, protože mají děti. Kdyby děti neměli, už jsou dávno od sebe. Pak je tu další část lidí, co neumí a není schopna fungovat samostatně, ať už je to z prosté potřeby mít v noci s kým prdět do peřiny, anebo protože výdaje na život jsou ve dvou menší – zkrátka jsou s někým, aby nebyli sami. Nu a dále je tu další skupinka lidí, co vlastně mají spokojený partnerství, protože jeden nebo oba šukají jinde. Tam je pravda, že to fakt jsou z drtivý většiny nejspokojenější lidi. Doma jim to klape, protože se neustále cítí provinile, a tak se furt snaží, čili jejich vztah má nějaký to koření. Všechno je růžový, dokud se na podvod nepřijde. Pak? No často konec. Ve většině případů konec hned, někdy nějaká poradna a konec později. Sem tam si to vyjasní a zůstanou spolu. To je ale tak málo, až to vlastně ani nestojí za zmínku.

Zatřásl jsem hlavou ve snaze takovéhle myšlenky zahnat. Ani jeden z nás dnes o usazování a budování nemluvil. Dokonce spolu vlastně ani nechodíme. Moje myšlenkové pochody pak nedávají vůbec smysl.

Překvapeně jsem se rozhlédl a zjistil, že už nesedím, ale stojím.

Ucítil jsem poklepání na rameno.

„Co?“

„Chtěl jsem se zeptat na to samé, něco tě trápí?“ usmál se Radek, který navíc stál vedle mě. Vůbec jsem ho nezaregistroval. Kdy přišel? Odkud? Co byl dělat? Jak dlouho?

„Ne,“ zakroutil jsem hlavou. „Proč?“ Jsem na drogách? Šňupnul jsem si moc toho písku, když jsem do něj strkal hlavu?

„Tak nevím… stojíš tu a civíš na ten lubrikační gel nehledě na to, že to vypadá, jak kdybys ho chtěl rozmačkat.“

Nechápavě jsem se podíval dolů, abych zjistil, že v levé ruce skutečně svírám lubrikační gel. Najednou jsem úplně zapomněl, co jsem měl v hlavě ještě minutu zpátky, a můj obličej začal záhadně nabývat na teplotě. Vlastně mi začalo být vyloženě horko.

Možná Radek přidal na topení?

„Ty vole,“ vydechl jsem. Začínám definitivně bláznit, nebo opravdu je písek nějaký druh omamné látky? „Hm, no tak jsem přemýšlel.“

Vždyť já ani neměl ponětí, kde má lubrikační gel…

Nebo měl?

Rychle jsem gel zahodil, jako kdyby to byl granát, což samozřejmě vůbec nedávalo smysl. Oba jsme koukali, jak modrá lahvička letí přes celý Radkův obývák a dopadá na kuchyňskou linku. Dokonce zůstala stát, což Radek ocenil vysokým hvízdnutím.

Bože. Kdy jsem tu věc vzal do ruky? Jak je možný, že si to nepamatuju?

Moje totální šokovanost musela být vidět na kilometry daleko.

Radkovy oči putovaly po mojí tváři, až se naše pohledy setkaly. Po pár sekundách ticha tázavě naklonil hlavu na stranu. Uvědomil jsem si, že slova jsou tentokrát k ničemu. Víc trapně už jsem se stejně cítit nemohl. Přistoupil jsem k němu o krok blíž a ovinul paži kolem jeho beder. Volnou ruku jsem natáhl, uchopil ho za zátylek a přitáhl k sobě.

Radek chvíli váhavě zkoumal můj nos, ale pak se podvolil – bůhví čemu, protože ač bych chtěl sebevíc, v jeho myšlenkách bylo těžké se vyznat. Objal mě pažemi kolem pasu a započal polibek. Ne ledajaký. Byl to hluboký polibek, krásná souhra jazyků. A bože, jak skvěle chutnal!

Jak jsme tam spolu tak stáli a líbali se, začal jsem cítit ten zvláštní pocit… pocit bezpečí a klidu. Dost si to odporovalo s tím, co se zrovna odehrávalo. Po notné chvíli se odtáhl a věnoval mi další tázavý pohled.

„Kam jsi zabloudil?“

„Nikam,“ odvětil jsem. Nebyla to pravda. Pocit bezpečí a klidu mě vyděsil možná víc jak vášeň a touha.

„Poslyš, já vím, že jsi děsná partie. Jediným tvým cílem bylo, a nejspíš si i pořád myslíš, že je, ohnout vše, co se nabídne. Sbírat drahocenné přívěsky a užívat si do konce svých dnů. Všechny pomyslný holky vždycky byly někde dole. Někde hodně dole, protože úplně nahoře jsi ty a vždycky budeš. A když nechtěj? Najde se jiná. Navíc si ani nepamatuješ jejich jména. Katastrofa. Můj rozum mi velí utíkej a už se nevracej. Respektive jedna jeho část. Ta druhá? Říká, jestli už se na to dneska nemůžeme vykašlat a řešit tyhle věci, až budou opravdu důležité.“

„Mluvíš, jako kdybys mě znal, a taky jako kdybys tu chvilku, kdy jsi tu nebyl, docela dost přemýšlel,“ odpověděl jsem a snažil se o příkrý tón, místo toho jsem však zněl spíš smířeně.

„Ano, přemýšlím nad tebou už dost dlouho, a to jsem ti taky už dnes říkal. A jo, možná tě znám víc, než si myslíš. Přece jen, něco jsem o tobě slyšel, něco sám viděl, něco taky dokážu vycítit. Instinkty jsou v dnešní době sice často vedlejší, ale já na ně nedám dopustit.“

Prohlížel jsem si ten neskutečný obličej, hladké rysy, po nějakém strništi ani stopy, navíc ta úžasná ramena.

Připadal jsem si hloupě. Strašně hloupě. Celej den jsme vedli tyhle diskuze. Já jsem se choval jako někdo zralej na kopeček. Proč proboha? Přesto jsem měl divnej pocit toho, že bych se měl omluvit. Jenomže za co? Za to, jaký jsem? Komplikovaný, nebo teda učiněná katastrofa, jak řekl on sám.

„Dnes budeme mít takovej terapeutickej den,“ usmál se a protrhl tak síť mých myšlenek.

„Myslíš?“ usmál jsem se.

„Ano, mám pocit, že jo. Navíc… něco mi našeptává, že to, co jsi mi dneska řekl, jsi dlouho nikomu nepověděl.“

Zvedl jsem jedno obočí a neubránil se lehkému zčervenání.

„Nikdy,“ vydechl jsem. Bylo to tak potichu, až to skoro nebylo slyšet. Překvapilo mě to a nejspíš i jeho.

„Prosím?“

„Nikdy,“ řekl jsem hlasitěji a zarděl se ještě více.

Musel jsem nad sebou zakroutit hlavou. Byl to den, kdy mi přišlo, že můj jazyk, moje slova a vůbec všechno je ovládáno někým jiným. Jako kdybych byl napojený na nějakou vesmírnou loď, kde mi pár mimoňů zadávalo příkazový řádky, zatímco se u toho děsně smálo. Naprosto neskutečnej den. Mluvil jsem o svých pocitech víc než za celých předchozích skoro třicet let. Problém byl v tom, že tohle bylo jako s horskou dráhou. Jakmile jednou nastoupíte, musíte dojet až do konce. Nedá se zastavit a vystoupit.

Nejhorší byl ale ten pocit, že on ví, co se mi honí v hlavě. Nejspíš naprosto všechno – jak se cítím, čeho se bojím a proč, ačkoliv reálně to vědět nemohl. A mezitím ten pocit toho, že když udělám, co bych podle svého nejlepšího vážení a snažení udělat měl, tak to strašně poseru.

Své sebeovládání buduji roky. Jsem přeborník ve schovávání vlastních emocí, a to takový, že už ani já sám nepoznám, cože to vlastně skutečně cítím. No a heleme se, stačí jeden člověk a veškerá moje důkladně postavená obrana je skoro celá zbořená.

„Víš co?“ promluvil tiše. „Vypni ten krám, co máš mezi ušima, Rendy. Dneska jsme toho namluvili dost. Není třeba asi povídat víc.“

Než jsem stihl vymyslet jakoukoliv sarkastickou poznámku o tom, že mému mozku nikdo nařízení vydávat nebude, chytil mě za ruku. Propletl si se mnou prsty. Bylo to tak jednoduché, tak obyčejné gesto, a přesto ve mně vyvolalo další vlnu toho děsivého, hřejivého tlaku na hrudi.

Já to nechtěl cítit. Nechtěl jsem to znovu cítit. Jednou mi to stačilo… kdysi. Tolik sil mě pak stálo se z toho vyhrabat.

„Já nemůžu,“ vytrhl jsem mu svou ruku. „Já ti nemůžu dát nic víc… než… druhou noc,“ polkl jsem.

Musel jsem sám sebe zhruba dvě sekundy přemlouvat, než jsem se mu zadíval do očí. Z jeho postoje ani výrazu nešlo nic vyčíst. Poker face. Jasný, za každý situace. Však je to Radek.

„Inu,“ promluvil a koutkem úst se zasmál. „Ve finále mi asi nabízíš víc, než jsi kdy komu nabídl, ne?“ usmál se na mě.

Ne. Kdysi dávno už jsem nabídl víc. Nabídl jsem sebe a o sebe jsem pak taky přišel. Znovu takovou chybu neudělám. Jednou to stačilo.

„Jedna výjimka by se našla, ale to už je dávno, takže ano, máš pravdu. Nabízím ti víc, než jsem kdy komu za posledních několik let nabídl,“ odpověděl jsem pravdivě.

Znovu se na mě usmál a vzal mě za ruku. Šel jsem za ním poslušně jako pejsek směrem do ložnice.

Žádný spěch. Žádné hektické svlékání v obýváku. Tentokrát to bylo jiné. Tíživé, horké a neuvěřitelně osobní.

Když jsme došli k posteli, otočil se ke mně. Světlo ze sousedního obýváku sem dopadalo jen v úzkém pruhu, který mu ozařoval část obličeje.

„Máme celou noc. Pokud tedy můžu vznést aspoň jeden požadavek, rád bych si svou druhou noc užil se vší parádou,“ pošeptal mi těsně u ucha a rty se dotkl citlivého místa pod čelistí.

Narovnal jsem se. Do žil se mi vlila nová síla.

Sex.

Sex umím provozovat a velmi rád se jím zaobírám. Není totiž v podstatě vůbec nutné u jeho provozování přemýšlet, ba naopak, spíš se to nedoporučuje.

„Tenhle požadavek ti milerád odklepnu,“ zavrněl jsem a chytil jsem ho za boky.

Myšlenky na to, že druhá noc už je problém, a na to, že jsem toho měl v hlavě hodně, jsem prostě nechal odplout někam dál.