Jen jedna noc – Kapitola 10

V Radkovi se probudila divoká šelma. Zvedl ruce k mému poklopci a pomalu mi rozepnul kalhoty. Nezahálel jsem a přiložil ruku k dílu. Vykasal jsem si tričko, přetáhl ho přes hlavu a odhodil. Sklopil jsem oči dolů, abych mohl vidět vše, co dělá.

Jen co mi kalhoty včetně trenýrek spadly na zem, zakmitala se moje erekce vzduchem. Podíval se na mě a já to vyloženě ucítil, protože jsem mu pohled opětoval. Sledoval jsem, jak mu jiskří v očích a jak si přejíždí jazykem přes rty. Vzápětí začal pomalu klesat dolů a přitom mě pořád pozoroval. Bradou se lehce dotýkal mého hrudníku, břicha a podbřišku, až se zastavil s mým penisem, který se mu zasekl ve žlábku mezi klíčními kostmi. Věnoval mi úsměv, lehce se naklonil na stranu, můj nanejvýš nadržený pták vyskočil z úkrytu, a když se Radek vrátil do původní pozice, už ho měl přímo v úrovni svých úst.

A pak mě začal mučit. Přece říkal, že si chce druhou noc užít se vší parádou. Zapomněl však dodat, že to zahrnuje i sadismus. Ačkoliv to je možná silný pojem.

Každopádně já si připadal jako oběť vydaná na nemilost, když jsem sledoval, jak si olízl rty a pak mě jazykem lehce polechtal na žaludu. Nato se odklonil a dal polibek někam do mých třísel. Začal mi jemnými polibky obsypávat stehna a pak se vrátil, zase lehce jazykem polechtal můj zduřelý úd – opravdu jen tak střídmě jako nanuk, když ho teprve ochutnáváte a chcete jen navnadit chuťové pohárky. A pak znova. Líbal moje stehna a zase se vrátil. S každým návratem zůstával u mojí erekce déle a dovoloval si víc. Bral si mě hlouběji, sál mě, lízal a já se klepal jako ratlík a vzdychal mu tam jak placená pornoherečka, zatímco jsem od toho nemohl odtrhnout oči.

Páni, že já toho hodně viděl! Ten pruh světla dopadal mezi mýma rozkročenýma nohama a bohatě stačil na to, abych měl všechno jako na dlani. Nemohl jsem od ničeho z toho odtrhnout pohled. Kdepak, žádné zavírání očí.

Hleděl jsem na něj a vnímal vše – to teplo jeho úst i to, jak mi laská varlata. To, jak pokaždé, když mého ptáka drží v puse déle a saje, mi stékají sliny po vnitřní straně stehen. A pak to přišlo. Ucítil jsem to lehké šimrání a to, jak mi cukají koule. Uvědomil jsem si, že to na mě jde a že jestli to nechám, tak to bude velké.

Jenže jsem ještě nechtěl. Drsně jsem mu položil ruce na ramena a ve chvíli, kdy nabíral vzduch na pokračování, jsem ho od sebe odtáhl.

Pochopil, vysoukal se do stoje a v příští vteřině už jsem ho zuřivě líbal. Vsunul jsem jazyk mezi jeho rty. Byl vzrušený a ztvrdlým penisem tlačil na ten můj odhalený. Zarýval mi prsty do bicepsů a masíroval je.

Můj mozek byl kompletně zahlcen. Nedokázal jsem na nic myslet. Radek voněl krásně, čerstvě jako někdo, kdo právě vylezl ze sprchy – voněl vodou po holení a zubní pastou. A můj pták byl prostě připravený bouchnout. Měl jsem strach, že se udělám dřív, než budu v něm – to tření o jeho zduřelý úd tomu vůbec nepomáhalo. A právě proto jsem oddálil boky a začal mu rukou přejíždět přes silnou látku kalhot po naběhlém penisu. On začal vyloženě vrnět. Netuším jak, ale povedlo se mi rozklepanýma rukama rozepnout zip a stáhnout mu kalhoty… ještě knoflík, sakra!

„Chci tě hned…, už jsem… připraven,“ vypravil ze sebe přerývavě a pomohl mi se svlékáním vlastní osoby.

Usmál jsem se do jeho rtů.

„Tak proč ses zas celej oblékl?“

Vrátil mi úsměv a zadíval se mi do očí.

„Protože u tebe jeden neví, pro co se rozhodneš a kam utečeš.“

Pravda. Poslední dny jsem ani já sám netušil, co udělám.

Nato se ujal iniciativy. Obemkl mi znovu penis dlaní, ten se povážlivě zamrskal. Radek se usmál a přejížděl nahoru a dolů. Opět jsem ho zastavil a silně mu zmáčkl zápěstí, což ho přinutilo pohybu zanechat. Nasadil šibalský úsměv. Zatáhl mě jemně k posteli a já za ním ty dva kroky šel. V tu chvíli bych za ním šel i na kraj světa. Koneckonců držel ve své ruce jedno z mých největších bohatství.

Nedal si říct, zase po mně začal přejíždět lačnýma rukama.

„Zastav,“ popadl jsem ho znovu za zápěstí, abych již potřetí zarazil ty úžasné pohyby. „Já se udělám asi rychle, musíme trochu zvolnit…“

„Není to cílem?“ podivil se, ale ruku nechal v klidu.

Zavrtěl jsem hlavou.

„Ano i ne. Chci do tebe. Chci vidět, jak se uděláš ty…“

Pustil mě, posadil se a pomalu se pozadu sunul na posteli dál, až se natáhl k samotnému čelu. Alespoň to jsem odhadl, protože úzký pruh světla pronikající z obýváku neosvětloval místnost tak dalece.

Vteřinu nato se ozvalo cvaknutí a tlumené světlo lampičky mě skoro oslepilo. Párkrát jsem musel zamrkat, než jsem se rozkoukal.

Ležel na posteli zcela nahý. Světlo zajišťovalo dostatek jasu na to, abych viděl všechno. Někde v hloubi mě se zase ozvalo výstražné světélko, ale ihned jsem ho vypnul.

Nene. Teď ne.

Vydal jsem se k němu. Hezky pomalu. Lezl jsem po všech čtyřech jako kocour a pásl po něm očima. Na uvolněné nohy, na naběhlý úd, na krásnou linii břišních svalů. Zastavil jsem s rukama vedle jeho hlavy a pozoroval ta sexy pootevřená ústa a to, jak hluboce a přerývavě dýchal.

Periferním viděním jsem zaznamenal, jak někam natáhl ruku. Pro kondom.

Nastalo zvláštní ticho. Oba jsme v tu chvíli zadrželi dech. Vztáhl ruku s ochranou ke mně a já přenesl váhu na levou paži, abych si ho do volné pravačky mohl vzít.

Jo, je to běžná ochrana. Je to celkem i nutná ochrana. Spát s někým bez kondomu si prostě nemůžete dovolit. Ne pokud to střídáte. Na druhou stranu už jsem měl v ústech jeho penis a on měl můj…

Uvolnil se a koukal mi do očí, zatímco jsem střílel pohledem mezi modrým Durexem a jeho tváří. Tohle bylo jiné než poprvé. Prvně, když jsme spolu spali, mi ho v podstatě hodil. Bylo to logické, přirozené a žádané.

Ale teď? To, jak na mě koukal a čekal… ne, tohle nebyla žádná automatika. On mi dával na výběr. Nechával rozhodnutí na mně.

Vezmeme to čistě metaforicky: když použijete kondom, je to prostě bezpečný sex dospělých lidí. Pokud se rozhodnete ho nepoužít, dáváte té osobě najevo, že v ni máte plnou důvěru, a strháváte tím poslední obranu. Alespoň tak na to pohlížím já.

Nevím, kolik sekund uběhlo, než jsem zavřel víčka, což rozhodně ničemu neprospělo. Naopak to znovu rozjelo tu mou plejádu myšlenek a úvah. Svírající pocit se najednou dostával na povrch jako láva vyvěrající ze sopky v pomalém záběru. Cítil jsem jeho pohled a věděl, že má levá ruka mě za chvíli neunese. Kondom už jsem nedržel, ale drtil. Věděl jsem, že vidí, jak bojuji. A já bojoval – ale s čím vlastně? Proč mi to pořád dělal? Říkal přece, že druhá noc a šlus. Souhlasil, a pak mi podá posranej kondom a čeká, co udělám. A já ho chtěl zahodit. Jo, zahodit a prostě si to užít se vší parádou.

V tom okamžiku mě to vyděsilo. Že bych se mohl zamilovat.

Otevřel jsem oči a musel se zhluboka nadechnout. Natrhl jsem obal kondomu zuby, naučeným pohybem a pozoroval jeho výraz. Něco v Radkových očích se změnilo – jeho téměř vždy nečitelná tvář měla na dvě sekundy skoro smutný výraz.

Moje srdce udělalo snad dva kotrmelce. Vážně jsem cítil, jak se mi v hrudi hýbe.

Do háje zelenýho. Toho nejzelenějšího.

Bojím se, že bych se mohl zamilovat… Já a strach? Ale no tak! To snad nejde dohromady. Nebojím se tolika věcí a budu se bát zrovna tohohle? Budu se bránit? Však když má něco přijít, tak ať to přijde.

„Vzdávám se…,“ zašeptal jsem a podíval se mu zpříma do očí.

Po lehkém zaváhání, kdy jsem opět těkal očima mezi tou po borůvkách vonící gumou a jeho pohledem, jsem ten kondom místo nasazování prostě odhodil někam do místnosti, jako kdyby to byl granát. Radek překvapeně pozoroval letovou dráhu napůl rozbaleného prezervativu a pak se pohledem vrátil zpět, aby se mi zmateně zadíval do očí. A já na něj hleděl sám v šoku z toho, co jsem právě udělal, a ne zcela si jistej tím, že moje úvahy o tom, co ten kondom vlastně znamená, byly pravdivé.

Co když…

Ten úsměv, který se mu vzápětí rozlil po obličeji, mi však moje domněnky potvrdil. A já? Já se na něj musel taky usmát. Jo, ježíš, jako měsíček na hnůj a moje srdce se smálo se mnou.

Katastrofa. Ti mravenci, co mi rejdili v břiše, se mínili zbláznit – a můj výstražný maják taky.

A pak už to šlo samo. Moje odhozené zábrany jako by odpálily atomovku. Chytil mě jednou rukou za bok, druhou si nasměroval můj úd mezi hýždě a zíral mi do očí. Nemohl jsem odtrhnout pohled. Vnímal jsem, jak do něj zajíždím a jak hladce to jde…, lubrikantem nešetřil. Ocitl jsem se v režimu autopilota. Žádné myšlenky, jen ryzí rozkoš. Požitek z těsného sevření mého penisu se přenášel do celého těla. Každý výsun ven jsem vnímal stejně jako vniknutí dovnitř. Jeho ruce na mých zádech, krátké nehty škrábající kůži a zastřený pohled jen znásobovaly prožitek. Zapřel jsem se jednou rukou za pelest postele a přirážel jako divý. Jako smyslu zbavený – a věřte tomu, že jsem byl. V tu chvíli jo. Všechno, co se odehrávalo pode mnou, to, jak přivíral oči a jak vzdychal, mě akorát dráždilo k tomu, abych zrychloval jako běžec před cílovou rovinkou. Mozek vypnutý. Tělo prostě jelo. Jeho sténání mě popohánělo, jako by říkalo: rychleji, rychleji…

Skousl si spodní ret a propnul se ke mně. Cítil jsem, jak mě doslova nadzvedl, a já se do něj hluboko zarazil. Sledoval jsem, jak vrcholí a jak mu na hrudníku přistává vlastní sperma. Cítil jsem ty rytmické stahy, až to mnou také projelo. Záchvěv orgasmu mě přiměl na chvíli zaváhat, zda nemám přidat svou dávku k té jeho.

„Ať tě ani nenapadne vyklouznout,“ zarazil mě jeho zhrublý hlas.

Orgasmus, který po jeho slovech následoval, mě vystřelil až na měsíc. Ačkoliv reálně jsem furt zůstával v něm. Mé výpady proti jeho pánvi byly mocné a silné, a když jsem začal stříkat, Radek mě zastavil. Nohama mi stlačil boky takovou silou, že jsem se nemohl pohnout. Natlačil si mě do sebe a stahy jeho těla mě doslova nutily vrcholit dál a dál. Na jeho hrudník dopadala další čerstvá dávka spermatu.

Ztěžka jsem oddechoval. Když jsem se na něj zhroutil, ochotně mi obmotal paže kolem ramen. To, že se rochním v takové dávce spermií, mi bylo srdečně jedno. Třeba mi omládne hrudník nebo tak něco.

„To bylo… skvělý,“ pošeptal jsem mu do ucha zcela upřímně.

Rozesmál se.

„Když si uvědomím, že tys mě vlastně chtěl už dřív, tak se mi čím dál víc nelíbí, že se to děje až teď.“ Jeho stisk ještě zesílil, jako by chtěl, aby byl kontakt úplný na všech částech našich těl.

Jazykem jsem mu párkrát přejel po krku, než jsem odpověděl:

„Myslím si, že byly doby, kdy bys mě poslal do prdele.“

„Jo, to bylo okno na odmítnutí maximálně čtrnácti dní… možná ani to ne,“ odpověděl.

„No jo, ale ty jsi byl s Dennym, miloval jsi ho,“ odvětil jsem.

„Ano, miloval,“ přiznal.

Bůhvíproč mě z toho píchlo u srdce. Chtěl jsem se zeptat na něco dalšího, měl jsem tu otázku na jazyku, ale nějak jsem nechtěl ten poorgasmový okamžik rušit výslechem a dalšími řečmi. Musel jsem si chvíli oddechnout, a tak jsem jen ležel na něm. Rukou mi jemně přejížděl po zádech a já se trochu posunul tak, abych byl hlavou na jeho hrudi. Poslouchal jsem tep jeho srdce, který se pomalu uklidňoval.

Můj výstražný maják byl vypnutý. Cítil jsem se uspokojený a klidný. Jako kdyby to, co se dělo, se prostě mělo dít. Vnímal jsem celou svou bytostí, že tady není a nejspíš ani nebude cesty zpátky. Možná to začalo mými touhami, ale dnes mě sem zatáhlo srdce.

Nevím, jak dlouho jsme tam takhle bezhlasně leželi. Bylo to však dostatečně dlouho na to, abych sebral odvahu a zeptal se:

„Miloval…, takže už nemiluješ?“

„Ne, už ne,“ odpověděl bez zaváhání.

Moje normální já by se dál nezajímalo. Ok. Informace sdělena, víc není třeba řešit. No, jenže moje normální já si vzalo asi dovolenou. Navíc, co si budeme… Dávno už nešlo se nezajímat. Už jsem se nemohl tvářit, že mi je všechno jedno.

„Počkej, jak čtrnáct dní?“

„No dýl jsme spolu oficiálně nebyli.“

„Ne? Vždyť jste to spolu táhli tak rok nebo dva, ne?“ podivil jsem se a prstem mu kreslil po hrudníku různé tvary. Musel jsem vědět víc. Všechno, ideálně.

„Svým způsobem jo, s přestávkami. Bylo to s ním fajn. Začalo to jako sex a pak jsem postupně zjistil, že chci něco víc. Ale víš co? Ne, reálně jsem s ním nikdy tak úplně nebyl. Sten totiž okupoval jeho mysl víc než dost a na mě nezbylo místo. Chvíli nato, co jsme se domluvili, že to zkusíme naostro – což pak trvalo těch čtrnáct dní –, jsem je našel u nich doma, jak si to spolu skoro rozdávají. Nebo takhle… bylo očividný, co se dělo.“

„Jej. Dostal někdo po hubě?“

„Ne, nebyl důvod. Vlastně se mi celkem ulevilo. Stejně by to nikam nevedlo, věděl jsem to už od úplnýho začátku. Víš, co je asi nejhorší? Že jsem ho vlastně ani nemiloval tak, jak jsem si myslel. Zkrátka jakmile jsem se dozvěděl, že jsou doopravdy spolu, necítil jsem smutek. Naopak, byl jsem za to rád, protože to tak prostě mělo být a přišlo mi, že najednou je zas všechno v pořádku.“

Zvláštní. O tom, že Denny miluje Stena, jsme tak nějak věděli všichni. Bylo to prostě očividný. Jen oni dva měli nějakou svou bublinu a ani jeden z ní neviděl dál než na její konec, kterej měl asi tak metr na metr. Neboť kdyby ten konec měl víc, museli by si toho všimnout. Faktem zůstává, že Sten už tak odhadnutelný nebyl. Byť při troše zkoumání šlo také zaznamenat, jak na Dennyho kouká. Je to asi prokletí osudu, že lidé, co se sami sobě líbí anebo k sobě chovají city, si to mnohdy neuvědomují, ačkoliv ostatní kolem nich to bije do očí.

„Je to blbý, ale mně asi nevadí, že to tak dopadlo,“ přiznal jsem bez ostychu.

„Jo? Myslíš, že kdybych byl s Dennym, tak tady dnes neležíme?“ zajímal se.

Podložil jsem si rukou bradu na jeho hrudi a zadíval jsem se na něj.

„Tím jsem si jistý.“

„Kvůli mně, anebo kvůli tobě?“ zkoumal můj obličej.

A na tohle existuje správná odpověď? Je to snad nějaká zkouška, anebo prostě tlachání o zbytečnostech? Však snad musí být logický proč.

Nicméně nejspíš svou otázku myslel vážně, protože skutečně očekával odpověď.

„Tak… podle mě, kdybys byl s Dennym, co bys dělal se mnou? Za druhé já bych ti určitě neslepičil nic z toho, co jsem ti řekl. Víš vlastně, proč jsem ti to řekl?“ zeptal jsem se s úsměvem.

„Protože ti někdo pověděl, že Denny a Sten jsou spolu,“ došlo mu a byl jsem svědkem toho, jak se sám nad sebou usmíval.

„A to ti nedošlo hned?“ vyjevil jsem se.

„Nepřemýšlel jsem nad tím až takhle hluboce,“ přiznal málem zahanbeně.

Na to konto jsem se musel začít smát a on se ke mně přidal.

Ten večer byl doslova ztělesněním všeho, čemu jsem se vždycky vyhýbal. Ještě několik dlouhých minut po tom neskutečném sexu jsme strávili tlacháním o nepodstatných věcech. Následně se Radek rozhodl pro sprchu, ve které jsme si kupodivu plní elánu dopřáli další sérii vzájemného uspokojení a já tak měl tu čest podruhé v životě někoho vykouřit.

Bylo to jiné. Jiné, než jsem chtěl, a opakem toho, co jsem plánoval. Veškeré moje zásady, které jsem kdy měl, byly překročeny. Někde hluboko ve mně ale furt byl ten pocit, jejž jsem však zvládl úspěšně pojmenovat, a jakmile jsem tak učinil, najednou už nebyl problém si to přiznat.

Já jsem se prostě bál. Uvnitř mě byl strach z toho, kam tohle všechno povede a jak špatně to může dopadnout. Na začátku v drtivý většině všechno vypadá růžově. Lidé se teprve poznávají, ukazují svému případnému budoucímu protějšku to nejlepší z nich. To je prostě tak daný. A vy? Vy se zamilujete. Jenomže je statisticky daný, že nejvíc lidem ublíží člověk, který je jim nejblíže. Bohužel dost často pak ten, kterému je ublíženo, dopadne špatně. Mnohdy i ten, který ublížil, si to s sebou nese.

A to byla jedna z věcí, který jsem se snažil roky vyhnout.

Být někomu vydán napospas v tom smyslu, že mu stačí v podstatě lusknout prsty a já se zbořím jako domeček ze sirek.

Nechtěl jsem znova být v té situaci. Zároveň jsem si moc dobře uvědomoval, že dělám naprosto všechno pro to, abych se přesně v tomto bodu znova ocitnul.

Po sprše a vzájemném uspokojení jsme společně zalehli do Radkovy postele. Kdyby se mě někdo zeptal, jak jsem usnul, asi mu neodpovím, protože si pamatuju jen teplo, příjemný pocit, Radkovy ruce kolem pasu a myšlenku, že je to po hodně dlouhé době poprvé, co takhle s někým usínám a že to vlastně vůbec není špatný.

Ráno jsem se probudil s děsně tíživým pocitem na prsou, který mě doslova vystřelil do sedu. Lapal jsem po dechu jako ryba vyvržená na břeh, čelo orosené potem a srdce mi bušilo stejně zběsile jako pokaždé v posledních dnech, když byl Radek nablízku.

„Co je?“ ozval se za mnou rozespalý hlas.

Do hlavy mi dotekla včerejší noc a šly na mě mdloby, ale okamžitě jsem si to zakázal. Žádný pochybnosti.

„Nic…,“ zavrtěl jsem hlavou.

Zdál se mi sen… a docela mě vystrašil, ale zaboha jsem si nemohl vzpomenout o čem. Jediný, co jsem si matně vybavoval, byl ten téměř průhledný šíp, který mi trčel z hrudi. Vybavoval jsem si ho tak dokonale, že jsem se okamžitě musel podívat, jestli ho v sobě skutečně nemám zapíchnutý.

Ne, samozřejmě že ne.

Sny jsou občas stupidní.

„Měl jsem zvláštní sen,“ sdělil jsem Radkovi, který se poté, co jsem dlouho nereagoval, také vydrápal do sedu a zkoumavě si mě prohlížel.

„O čem?“ nadzvedl jedno obočí tak, jak to umí jen on. Začínám mít pocit, že je přeborníkem na zvedání jednoho obočí. Nejdivnější na tom je, že se mu ani vrásky přitom netvoří. Co je to jako za tajemství?

„Nevím,“ přiznal jsem a mávl nad tím rukou. „O nic nešlo, prostě sen,“ pokrčil jsem rameny. „Každopádně já budu muset jít,“ oznámil jsem mu s pohledem upřeným za jeho záda, kde mi digitální časomíra neúprosně oznamovala, že už bude devět ráno.

„Jo, jasný,“ kývl hlavou.

A pak přišlo to, co zákonitě přijít muselo. Divný, tíživý ticho a pohled, který mě z boku propaloval. Uvědomoval jsem si, že včera jsem předvedl takovou změnu osobnosti a názorů, že nemohl absolutně tušit, co se bude dít dál. Přesně proto jsem se na něj ani nepodíval, když jsem se zvedl z postele a zahájil pátrání po svých svršcích. Nechtěl jsem se znovu vyhýbat očividnému. Problém byl, že jsem ani netušil, co se vlastně teď ode mě očekává. Jak to vlastně má probíhat? Máme začít randit? Mám sem občas přijít a jenom si vrzneme? Nebo začneme chodit na kafíčka a na večeře? Jak se tohle vlastně dělá? A co vlastně doopravdy chci?

Zatímco jsem se oblékal, vnímal jsem, jak vzduch kolem mě houstne. Metaforicky řečeno. Oblékal jsem se mnohem déle, než je u mě zvykem, hlavu plnou otázek. Přišlo mi, že mi jeho oči vypalují díry úplně všude, a bylo mi jasný, že on bude mít otázek znatelně víc než já. Odvážil jsem se na něj zadívat až ve chvíli, kdy jsem byl kompletně oděn a v podstatě připraven k odchodu.

To jsem prostě já. Když má přijít něco velkého, jsem jedním krokem připraven k útěku.

V podstatě jsem nedobrovolně zahájil němou výměnu pohledů. Prostě jsem tak stál a koukal na něj, zatímco on seděl s rukama obtočenýma kolem kolen, o které se opíral bradou. Na tváři měl opět ten svůj nečitelný výraz.

Měl jsem chuť utéct. Jednoduše se rozloučit a vypadnout. Však druhá noc – mise splněna. Jenže já ten kondom zahodil, já mu prostě neverbálně sdělil, že to nezůstane u druhé noci.

„Dobře, tak… večer?“ protnul jsem to ticho, protože už mi přišlo, že se nedalo zvládnout.

Lehce se usmál.

„Večer, ok.“

Ovšem já stál dál a on se na mě dál díval.

„Máš na mě nějaký otázky?“ vypadlo ze mě první, co mi prolétlo hlavou.

Začal se smát.

„A ty? Nechceš se mě na něco zeptat?“ oplatil mi to.

Protočil jsem teatrálně oči a rozhodil rukama.

„Mám mraky otázek, ale asi nemám čas se teď vyptávat,“ odvětil jsem pravdivě.

„Tím pádem… večer tedy,“ pokrčil rameny.

Když jsem odcházel z ložnice, zřetelně jsem cítil pohled ve svých zádech a taky to, že moje srdce se prostě ne a ne uklidnit. Došlo mi, že jsme si ani neřekli v kolik a kde, nicméně vzhledem k tomu, že jsme se často všichni scházeli v jednom podniku a zhruba ve stejnou hodinu, nebylo třeba toto řešit. Oběma nám bylo jasný, že tím „večer“ není myšleno žádné rande. Ne. Bylo tím myšleno – ok, potkáme se v hospodě jako vždycky.

Netlačil na mě a já za to byl svým způsobem rád. Jo, prostě mě nechal, ať se s tím porvu sám. Koneckonců já byl ten, co furt nastavoval pomyslný hranice a dělal jeden krok kupředu, aby vzápětí udělal dva kroky zpátky. Upřímně? Dělat tohle někdo mně, tak ho asi pošlu prostě do háje.

Zbytek dne jsem vyřizoval pracovní resty – e-maily, podklady a několik zdlouhavých telefonátů. Při tom posledním jsem se dozvěděl, že budu muset znova vyjet do terénu. V řešeném území se totiž objevil jakýsi chráněný brouk, kvůli kterému orgány ochrany přírody požadovaly přepracovat podklady. Znamenalo to najít v kalendáři další tři dny, naložit auto a jet přes půl republiky.

Na druhou stranu se mi to vlastně docela hodilo. Výjezd byl naplánovaný už na pondělí a vypadalo to, že budu pryč minimálně do středy. Dost dlouho na to, abych si srovnal myšlenky. A hlavně dost daleko od Radka. Minimálně několik dní nehrozilo, že ho náhodou potkám anebo se v nějakém náhlém záchvatu šílenství seberu a poběžím za ním domů.

A přesně to jsem teď potřeboval. Klid a prostor. Těžká životní rozhodnutí zkrátka musíte pořádně promyslet.

Kolem páté hodiny mě navštívil Tadeáš, který přinesl lahev Moëta a tu s velmi vážným výrazem položil na stůl.

Překvapeně jsem nakrčil čelo.

„Ehm? Něco se stalo?“

„Ano, zázrak,“ odvětil klidně a věnoval mi široký úsměv. „Poprvý za tu dobu, co tě znám, jsi s někým strávil i druhou noc,“ doplnil skoro slavnostním tónem. Na důkaz svých slov došel pro dvě sklenky na víno, protože jiný doma nevedu, a s teatrálním rozmachováním lahev otevřel. Nutno podotknout, že špunt, který vyletěl, naštěstí cestou nikoho nezabil.

„Víš, že tohle bychom prakticky měli oslavovat i u tebe? Za tu dobu, co tě znám, jsi s žádnou ve vztahu nebyl,“ mrkl jsem na něj, zatímco jsem od něj přebíral sklenku. Dokonce jsem v sobě nalezl i správné způsoby a postavil se.

„No, to sice jo, ale já nebyl z hlediska jedný noci tak striktní. Víš, že s některými jsem spal i vícekrát a ve finále jsem se tomu vztahu jako úplně nebránil. Nemám žádný echt špatný zkušenosti ani nejsem zapšklej jak starej dědek, takže když jsem pochopil, že Lenka by fakt mohla být ta pravá, tak jsem neváhal. A že teda je!“ dokončil se zasněným výrazem a pozoroval nápoj ve své sklenici, jako kdyby tam místo bublinek plavala srdíčka. Kdybychom byli v nějakém animovaném příběhu, určitě už by se mu duhovky přeměnily na tvar srdce, a ještě by mu lítala srdíčka kolem hlavy.

„Tys mě právě nazval zapšklým dědkem?“ nestačil jsem se divit.

„Ne, já jsem řekl, že já nejsem zapšklej jak starej dědek. O tobě jsem neřekl ani slovo,“ bránil se.

„No, sorry jako, ale z toho, jak jsi to řekl, bylo celkem zřejmý, že sice říkáš ‚já nejsem jak zapšklej dědek‘, ale myslíš tím: ‚já ne, na rozdíl od jiných‘,“ musel jsem si rýpnout.

„Fajn, tak to prostě přiznej, Rendy,“ řekl vážně, a dokonce mi položil ruku na rameno, což u něj bylo celkem dost nezvyklé gesto. „Prostě se vyser na to, co se tehdy stalo, a zkus žít. Vážně, pokud se ti Radek líbí, tak mu dej šanci. Co se sakra může stát? Nikdy jsi mi vlastně ani neřekl, co se stalo tehdy. Netuším, co ti ta nádhera udělala, ale potkat ji, tak jakože ženský nebiju, tak jí bych i tu ránu dal už jenom proto, že tě takhle celýho… zasekala.“ Rozohnil se.

Ztuhl jsem. Ruka se skleničkou se mi zastavila v půli cesty k ústům a v hrdle se mi vytvořil tvrdý, těžký knedlík. Věděl jsem přesně, kam to směřuje. Zároveň se vrátil ten hnusný, svíravý tlak na hrudi jako vždycky, když se Ted snažil ze mě dostat, co se tehdy stalo. Zarytě jsem mlčel a radši křečovitě otočil sklenku do sebe, jen abych nemusel nic říkat.

Tadeáš to ale poznal. Viděl, jak jsem zůstal jako přimražený, a moc dobře věděl, že o ní a o ničem z toho mluvit vlastně nechci.

„Fajn, dělej, jak myslíš,“ stiskl mi smířlivě rameno. „Takže… na nás?“ pozvedl sklenku k přípitku a odpustil si jakýkoliv komentář k tomu, že já už začal pít bez něj.

Úlevně jsem vydechl a kývl.

„Jo, na to si připiju rád!“

O půlhodinu později a o lahev lehčí jsme vyrazili do hospody. Cesta to ode mě nebyla daleká, všehovšudy půl kilometru. Šel jsem pohroužen do vlastních myšlenek, motýlci se s každým krokem blíže k hospodě více a více durdili, Tadeáš pořád mlel pantem o nějaké nejnovější online hře, zatímco mě trápilo, jak se Radkovi postavím čelem, aniž by mě u toho trefilo. Svým způsobem jsem byl rád, že se s ním setkám mezi ostatními lidmi. Věděl jsem, že jednu noc zvládnu a že pak den poté mám další tři dny na to, abych si tu svoji palici dal konečně dohromady.

Hned za dveřmi hospody mi padl pohled na bar, kde jsem uviděl povědomá záda.

„Bořek…,“ zidentifikoval jsem osobu sedící na baru ve stejnou chvíli, kdy Tadeáš, hledící kamsi za moje rameno na opačnou stranu, vyhrkl: „Radek.“

Jo. Ten.

O sekundu později už jsem ho také měl v zorném poli. Po páteři mi přejela úzkost.

„Čau,“ pozdravil nás s úsměvem.

„No, ahoj,“ usmál se na něj Ted, a než jsem stačil cokoliv říct, pelášil k baru se slovy: „Já jdu za Bořkem, dlooouho jsem ho neviděl.“

Zrádce.

„Ahoj?“ pozdravil jsem natolik nejistě, že to spíš vyznělo jako otázka.

Radek se na mě usmál a otočil se čelem k baru.

„Tak kam…“ Jeho obočí vylétlo až k nebesům. „Bořek?“

„Už to tak vypadá,“ potvrdil jsem a pozoroval jeho hluboké nadechnutí s krajně úzkostným pocitem.

Radek se ošil.

„Jo… takže to znamená, že tu máme Jonyho i Mariána někde,“ řekl ne zrovna nadšeně.

„Vadí?“ neušel mi tón jeho hlasu.

„Ne, jakoby ne. Ale asi bys měl možná něco vědět,“ oznámil mi a uhnul pohledem.

Překvapeně jsem nadzvedl obočí.

„A… to je co?“