V dobrým – i ve zlým (3/3)

Marian

Zatímco se po návratu ze sprchy poněkud kvapně soukám do oblečení, zahledím se na Lexe, kterej se na mě zpod peřiny jenom vysíleně, ale uspokojeně culí.

„No a ohledně dnešního večera, nebo teda spíš noci, všechno platí? Zavoláš mi nebo napíšeš, až budeš chtít, abych pro tebe přijel?“ ujišťuju se. Lex a jeho spolužáci mají totiž dnes v jednom tanečním klubu rozlučkovej večírek…

Lex si podepře hlavu loktem a mlsně si olízne ret:

„A čo keby si prišiel rovno, keď pôjdeš z práce? Ja tam nemusím byť dlho. Aspoň budeme mať viac času na seba…“

S pousmáním zavrtím hlavou, dojdu k posteli a přidřepnu si k němu.

„Ale jenom tam hezky zůstaň! S některýma těma lidma už se pak nikdy v životě neuvidíš… Kdežto my na sebe budeme mít zbytek života!“

Zkoumavě na mě přimhouří oči:

„Prečo to hovoríš tak výhražne?“

Rozesměju se:

„Protože to je výhružka! Za těma slovama je totiž schovaný, že strávíš zbytek života přivázanej k mý posteli a kompletně oddanej mým zvrhlým choutkám a hrátkám!“

Lex nasucho polkne:

„Hej, to nemôžeš takto povedať, keď si na odchode! Ja už ťa zase potrebujem!“

„Však se dočkáš!“ líbnu ho na rozpálenou tvář, mrknu na hodinky – a rychle se vyhoupnu na nohy. „A ten dnešní večer si užij, jo? A ozvi se kdykoliv, budu vzhůru. A napiš mi, i kdybyste měnili lokál, hm? Pro jistotu…“

„Jasné!“ předvede Lex cosi jako zasalutování a neodpustí si, aby se uštěpačně nezakřenil. „Budem sa hlásiť každú hodinu.“

„To nemusíš. Jenom chci vědět, kde jsi, kdyby se náhodou něco semlelo… Na akcích tohohle typu nebývá o průsery nouze,“ mrknu na něj vědoucně, pak mu to zasalutování s šibalským zaksichtěním oplatím – a s mávnutím vysmahnu z ložnice.

Během směny, která tentokrát patří k těm nudnějším, pak s lehce nostalgickým úsměvem na rtech vzpomínám na svůj rozlučkovej večírek… Ten náš totiž opravdu skončil průserem! A příjezdem hasičů. Měli jsme to totiž pojatý ve stylu grilovačky… a ten oheň se pak tak trochu vymkl kontrole, no… Ale to Lexovi za žádných okolností neprozradím! Dobíral by si mě pak pokaždý, kdykoliv bych šel cokoliv vařit, smažit nebo nedejbože flambovat, hahaha!

Zpráva od Lexe, že už má chuť to na párty zabaliť, mi nakonec přijde až pár minut po druhý hodině ráno. Přečtu si ji s úsměvem, spokojenej, že se tam očividně dobře bavil, když tam vydržel tak dlouho… Na místo dojedu asi deset minut nato, zaparkuju, vystoupím z auta, rozhlídnu se po poloprázdným prostranství před klubem, kde postává, nebo spíš vrávorá několik hloučků lidí, a jelikož Lexe nikde mezi nima nezahlídnu, vyťukám mu zprávu, že už jsem tady.

Po dalších pěti minutách zkontroluju mobil, a když zjistím, že Lex si mou zprávu ještě ani nepřečetl, s chápavým zavrtěním hlavou zamknu auto a vyrazím přímo do klubu. Jestli se Lex nacamral podobně, jako když se pár dnů zpátky s klukama samou radostí zlili hned po maturitě, tak pravděpodobně nemá vůbec ponětí o čase a nedochází mu, že už jsem přijel…

Dva týpci u vchodu mě pustí dovnitř mávnutím rukou, moje vysvětlení, že jdu jenom někoho vyzvednout, je ani nezajímá. Sotva vejdu do hlavního sálu, na chvilku mě nejenom ohluší hlasitá hudba, ale především oslepí blikající světla, momentálně nastavený na nějakou rudě-purpurovou sekvenci. Paráda, v tomhle pekelným přítmí bude trvat pěkně dlouho, než Lexe někde objevím!

S povzdychnutím si založím ruce na hrudníku a očima začnu systematicky propátrávat prostor, zaměřuju se převážně na vícečlenný klučičí skupinky… Když vtom ve mně hrkne – a vrátím se pohledem zpátky: automaticky jsem přeskakoval na sebe nalepený dvojičky – a to byla evidentně chyba! Protože tamhle ti dva líbající se kluci… Přimhouřím oči, abych na ně zaostřil – a to už vidím, jak se Lex od toho kluka odtahuje a odstrkává ho od sebe, ačkoliv ten druhej ho naopak chytá za tričko a zkouší ho k sobě zase přitáhnout… Moje ochranitelský já má okamžitě tendenci vystartovat za nima a Lexovi v tom odstrkování pomoct, ale pak mi dojde, že Lexovi od toho kluka nic nehrozí. Tohle zvládne.

Teda pokud to zvládnout chce.

A on evidentně chce, protože sice s jakousi opatrností, přesto důrazně chytne toho pravděpodobně spolužáka za zápěstí, vytrhne mu z prstů látku svýho trička, pak ho popadne za ramena, odstrčí ho od sebe ještě jednou, s vrtěním hlavou mu chvilku něco vykládá… a pak se od něj konečně odvrátí, s odfouknutím si prohrábne vlasy, a zatímco si z kapsy vytahuje mobil, začne se probojovávat k východu. Rychle zacouvám ven ze sálu, nechci, aby věděl, že jsem to všechno viděl… Opustím klub a na parkovišti se jakoby nic opřu o auto.

Když Lex zhruba dvě minuty po mně taky vyjde ven, mávnu na něj – a nemůžu si pomoct, ale když se ke mně blíží, rozlije se ve mně takový zvláštní teplo. Protože tenhle kluk, co ke mně kráčí přes poloprázdný parkoviště, je můj kluk. Můj přítel. Hmmm…

I když teď se teda zrovna jako můj přítel netváří. Vypadá to, že ta příhoda se spolužákem s ním docela otřásla… Jindy by mě totiž propaloval spokojeným a takovým sebevědomým, natěšeným pohledem, kterým by říkal něco jako tak tu ma máš, ale teď očima spíš uhýbá.

„Ahoj, Marian, ja…,“ stočí pohled k displeji svýho mobilu, „čakáš dlho? Ja… prepáč…“

„To nic,“ ujistím ho, popojdu blíž a krátce, pevně ho obejmu. „Tak co, rozloučili jste se s tou střední pořádně?“ zase se od něj odtáhnu a podívám se mu do očí.

„No… áno. Niektorí tam ešte sú, ale ja… ja už chcem ísť domov,“ hlesne unaveně a zavrtá mi tvář do ramene.

Znovu mi tělem projede příjemnej hřejivej pocit – z toho jeho samozřejmě pronesenýho domov…

„Jasně, tak jedeme,“ šeptnu mu do ucha, otevřu dveře auta a jemně ho pošoupnu na sedadlo. Ještě než za ním dveře zabouchnu, Lex ke mně zvedne oči – a pak je sklopí k palubový desce.

Když obcházím auto, povzdychnu si… a trochu se zastydím: neměl bych mu přiznat, že jsem ho s tím spolužákem viděl? Je totiž poznat, že je celej nějakej… rozhozenej a zdrblej… Možná by mi to chtěl říct, aby mezi náma nic neviselo, ale neví, jestli může, nebo spíš neví, jak o něčem takovým začít… Nebo možná je toho i víc, co by mi chtěl říct, ostatně já jsem viděl jenom závěr, že jo…

No, ale tohle rozhodnutí budu muset nechat na něm.

Alex

Po príchode domov sme s Marianom obaja unavení, a tak sa rýchlo vystriedame v kúpeľni a zapadneme do postele.

On takmer okamžite zaspí, no ja nedokážem ani len zavrieť oči. Je mi na zvracanie. A určite nie z alkoholu. Po zážitku spred pár dní som si dal pozor, aby som sa neopil. Mal som síce tri pivá, ale zvyšok večera som strávil na nealku.

Zle mi je z niečoho úplne iného. Z toho, ako sa všetko zas ukážkovo dosralo.

Ráno Marianovi vyčítam, že by sa o mňa pokojne s niekým podelil, a večer stojím ako idiot pri stene, zatiaľ čo ma bozkáva spolužiak.

Čo to, kurva, so mnou je?

Ono to celé začalo úplne nevinne. Tomáš si ku mne prisadol niekedy po pol druhej. Dovtedy sme spolu vôbec nehovorili. My sme spolu veľmi nehovorili ani v škole. O to viac ma prekvapilo, keď mi začal s vodkou v ruke rozprávať, ako ma obdivuje. Vraj som strašne odvážny, keď som sa vyoutoval a bolo mi úplne jedno, čo si o mne všetci pomyslia. Najmä v poslednej dobe, keď ma začal niekedy v škole vyzdvihovať môj priateľ. Myslel samozrejme Mariana.

Vypočul som si ho a dúfal som, že tým to hasne, ale po krátkom monológu prešiel k činom. Položil mi ruku na stehno a ešte ma po ňom dosť veľavravne pohladil. Jeho ruku som striasol, ale nemal som náladu mu vysvetľovať dôvody. Asi som to urobiť mal. Mne sa to však zdalo zbytočné.

Radšej som napísal Marianovi, že by som už chcel ísť domov. Čiastočne aj kvôli Tomášovi. Niežeby mi skazil náladu. To ani zďaleka. Skôr mi pripomenul, kde by som bol najradšej. V Marianovom objatí.

Tomáš ale viditeľne nepochopil na prvú dobrú, že o neho nemám záujem, a keď som sa pobral k odchodu, tak ma po pár krokoch dohnal. Na nič sa nespýtal, pritisol ma k stene a začal ma bozkávať. Nečakal som to, a tak mi reakcia chvíľu trvala. Možno sekundu, možno dve… možno viac, ale potom som ho odstrčil.

Hneď mu to nedocvaklo a skúsil ma pobozkať ešte raz. Vôbec si nepamätám, čo presne som mu na to povedal, ale asi niečo dosť dôrazné. Nebol nadšený, a tak mi šplechol do tváre, že som sa k svojmu priateľovi nasáčkoval, pretože by som inak nemal kde byť.

A tým ma konečne trafil. Nie päsťou. Ani bozkom. Len vetou. Takou obyčajnou, odpornou vetou, ktorú som si možno hovoril už dávno predtým, len som dúfal, že ju nikto iný nikdy nevysloví.

Ani som sa nestihol poriadne zamyslieť, ako ho to napadlo. Asi moje rodinné zázemie nikdy pred spolužiakmi nebolo priveľkým tajomstvom. Asi sa niektoré veci nedali dokonale skrývať.

Povzdychnem si a hlavu si podložím dlaňou. Marian jemne zamľaská. Spí ako batoľa.

Sakra, aj ja chcem spať.

Ešte cestou z baru som si myslel, že Marianovi všetko poviem. Bol som o tom presvedčený, ale každou sekundou mi to celé stále viac a viac šrotovalo v hlave.

Nevedel som, či mu mám povedať len o tom bozku, alebo aj to, čo Tomáš povedal po ňom. Bozk by Marian mohol pochopiť zle. Tú vetu ešte horšie.

Lebo čo ak by mu po nej napadlo, že na tom niečo je? Čo ak by sa na mňa pozrel a zrazu nevidel svojho priateľa, ale len niekoho, kto sa mu nasťahoval do bytu, do postele, do života – a nemá kam inam ísť?

Prevalím sa na druhý bok, tvárou k Marianovi. Moje oči si už privykli na tmu, a tak na neho relatívne dobre vidím. Leží na chrbte. Jednu ruku má položenú na bruchu, druhú voľne vedľa tela. Je úplne uvoľnený… a nádherný. Vonku je teplo, na noc si vzal len ľahké pyžamové nohavice a tie mu dokonale obkresľujú veľmi zaujímavé miesta.

Obliznem si pery. Nie som zrovna neviniatko. Ani som nikdy nebol. A Marian to vie. Pri našom zoznámení som sa mu ponúkol do postele. Prečo by mi mal veriť, že som to niekde neurobil zas?

Povzdychnem si a opatrne sa zosuniem z matraca. Vyjdem zo spálne a potichučky za sebou zavriem dvere. Marian sa našťastie nezobudí.

V kuchyni si zapálim svetlo, na stôl položím notebook a chvíľu naň hladím. Marianov notebook. Marianov podnájom. Marianova posteľ. Marianov život…, do ktorého som sa nasťahoval ako nejaký zatúlaný kocúr, čo si začal nárokovať gauč.

A nakoniec dostal niečo lepšie. Miesto v posteli.

Otvorím notebook, kliknem na svoj profil, navolím stránku s ponukami práce a do vyhľadávania zadám tie správne slová. Vybehne mi veľké množstvo inzerátov. Začítam sa do prvého, hneď nato do druhého a tretieho.

Všade vyžadujú prax. Minimálne dva roky.

Rozkliknem svoj životopis. Robili sme si ich ešte v škole a ja som ho odvtedy len aktualizoval, ale prax si tam fakt nemám z čoho vyčarovať. Okrem terajšej brigády a dvoch letných predtým som nikdy nič iné nerobil.

Chcel by som prácu v odbore. A som odhodlaný to aspoň skúsiť, ale prinajhoršom by som vzal aj čokoľvek iné. Potrebujem len niečo na plný úväzok, aby som mohol platiť polovicu nájmu a ostatných výdavkov. Nie ako doteraz, keď väčšinu ťahá Marian a ešte sa tvári, že je to tak v poriadku. Ja síce prispievam, ale zďaleka nie toľko, aby to bolo medzi nami vyrovnané.

Nemáme vyrovnané účty.

Nemáme vyrovnaný vzťah.

„Proč nespíš?“ ozve sa do ticha. Zľaknem sa tak, až na stoličke nadskočím. Vo dverách stojí Marian. Oči nemá ešte poriadne rozlepené. A má nahý hrudník. Fakt pekný hrudník.

„Hľadám si prácu,“ poviem popravde. „A zľakol som sa ťa,“ dodám.

„Promiň,“ venuje mi úsmev, prejde za môj chrbát a hlavu mi položí na rameno. „Každopádně nechceš se na to radši vyspat?“

„Pošlem žiadosť aspoň na tento jeden inzerát,“ poviem a otvorím svoj e-mail.

Marian sa trhane nadýchne. Neuvedomím si hneď prečo, ale potom mi to dôjde. Navrchu doručenej pošty mi svieti e-mail od otca. Neotvorený. Už pár dní. Marian jeho meno hneď spozná, i keď ho odo mňa počul len raz. Ťažko sa tomu čudovať. Krstné meno máme totiž totožné. Priezvisko mám po matke.

Na chvíľu sa medzi nami rozhostí ticho. Preruší ho až vrznutie stoličky. Marian si sadne vedľa mňa. Stále je ospalý, ale už nemá v očiach len únavu. Pribudla v nich aj starosť.

„Chceš o tom mluvit?“ spýta sa.

„Nie je o čom,“ myknem ramenami. „Iba musím poslať životopis.“

„Ve čtyři ráno,“ vydýchne.

„Len som nemohol spať,“ priznám.

„Toho si nejde nevšimnout,“ odvetí jemne a prstami mi prejde po ramene. Je to nepatrný dotyk, ale stačí na to, aby som sa cítil milovaný.

Kliknem na priložiť súbor, vyberiem ten správny súbor zo zložky, vyplním krátke znenie e-mailu a chcem stlačiť odoslať.

Marian položí ruku na tú moju a tým mi na sekundu znemožní pohyb myškou. Potom ju sám začne navigovať.

„Jenom drobnost,“ vymaže jednu medzeru tam, kde boli omylom dve, doplní čiarku a potom svoju ruku stiahne. Natočím na neho tvár. Rýchlo ma pobozká.

„Ďakujem,“ šepnem a stlačím odoslať.

Pár sekúnd obaja len sedíme. Akoby sme sa zasekli. Ja pozerám na obrazovku, Marian na mňa, a medzi nami visí všetko, čo som mu zatiaľ nepovedal.

„Lexi,“ ozve sa Marian. Tentoraz znie vážne. „Jsi v pořádku?“

Zavriem oči.

„Áno,“ prikývnem automaticky.

„Ale no tak,“ odporuje mi.

Skloním hlavu. Ak mu poviem všetko… čo ak si bude myslieť, že som ho podviedol? Že som to chcel? Že som si to užil? Čo ak si bude myslieť presne to, čo povedal Tomáš?

Stisnem k sebe pery. Podvedome sa zachvejem. Marian so mnou spojí dlaň.

„Možná by ti pomohlo, kdyby sis ten mail přečetl,“ povie. „Samozřejmě je to tvoje věc, ale podle mě to není něco, co by bylo dobrý nechat vyhnít…“

Prekvapene na neho pozriem. On si myslí, že mi nedá spať e-mail od otca?

„Viem, čo mi píše,“ nasilu sa usmejem. „Zisťuje si, kedy môže konečne prestať posielať matke výživné.“

„Lexi,“ začne Marian, ale potom sa zarazí. Tuší, že mám pravdu, a tak pokračujem ja.

„Odo mňa sa to nedozvie. Nech si podá návrh na súd, keď ho to tak zaujíma. Alebo nech sa spojí s matkou.“ Tá bude určite smutná, že o tie prachy príde. Volá mi kvôli nim každý mesiac. Teda… nie, že by to povedala priamo. Len sa vždy ozve a zaujíma sa, či ešte študujem.

Uchechtnem sa, otvorím e-mail, ale sám sa naň nepozriem. Možno je to zbabelé. Ale skôr mi je to úplne jedno. K otcovi nemám žiadny vzťah. Nikdy som nemal.

Pustím Marianovu ruku, postavím sa a pozriem na neho. Oči mu behajú po obrazovke. Na chvíľu sa zdá, akoby sa chcel zamračiť, ale potom výraz vo svojej tvári ovládne, zaklapne notebook a usmeje sa na mňa.

„Jdeme spát?“ spýta sa.

Prikývnem.

„Už jsem ti dneska řekl, že tě miluju?“ položí ďalšiu otázku. Tentokrát o dosť zaujímavejšiu.

„Nie,“ odpoviem popravde. „A ešte si ma dnes ani nešukal,“ doplním dosť dôležitú informáciu.

Marianovi zaiskrí v očiach.

„Tak to bych se měl asi stydět…“ Znova ma chytí za ruku a potiahne do spálne.

Marian

Když se ráno probudím a zjistím, že Lex vedle mě neleží, natáhnu se pro mobil. Jakmile se mi na displeji rozsvítí, že ještě nebylo ani osm, se slastným zavrněním se znovu zakutám pod peřinu – Lex si evidentně jenom odběhl, každou chvilku se vrátí, obejmu ho a můžeme si dovolit ještě na pár hodin usnout, než bude čas vstát a řešit oběd… Lex se ale pořád nevrací, a tak se nakonec z postele vyhrabu, navleču na sebe tričko a vyjdu z ložnice ven.

Lex sedí u kuchyňskýho stolu nad notebookem, ve tváři má soustředěnej výraz a vypadá úplně stejně zabranej do práce, jako když jsem ho tu natrapíroval v noci.

Zmateně na něj zamrkám.

„Spal jsi vůbec?“ vypadne ze mě místo pozdravu. „Po včerejšku musíš být děsně utahanej…“

„Čo…? No… spal som… chvíľku… Ja… len potrebujem… proste s tým chcem konečne pohnúť.“

„A co děláš?“ dojdu k němu, položím mu ruce na ramena a automaticky mu začnu masírovat šíji. „To by to vážně ještě pár hodin nepočkalo?“ Hmm, že by nakonec přece jenom odpovídal svýmu otci? V noci se sice tvářil, že ho ten mail od něj vůbec nezajímá, jenže bylo na něm vidět, že není úplně ve svý kůži… A už jsem si všiml víckrát, že některý věci na něj dolíhají víc, než mi je potom ochotnej přiznat.

Lex mě ovšem z mých evidentně mylných úvah vyvede prohlášením:

„Hľadám si prácu,“ přičemž zkusí trhnout ramenama, zároveň ale cítím, jak se pod mýma dotykama uvolňuje.

„To přece tak nehoří,“ uklidňuju ho. „Vždyť jsem ti říkal, ať to nehrotíš, vezmi si klidně pár týdnů oraz, zasloužíš si to… Pracovat potom budeš až do konce života, teď si ještě můžeš dopřát trochu oddech. Mohli bysme si i někam vyjet, hm? Vezmu si v práci týden dovolené a…“

„Nie, ja… to takto nechcem,“ přeruší ty mý úvahy, aniž by odtrhl oči od pročítání dalšího inzerátu.

„Takto…?“ zarazím se. „Jak – takto?“

„No proste takto,“ ošije se Lex, zkopíruje si mailovou adresu a překlikne se z webu firmy do svý mailový schránky. „Už som po škole a stále nemám žiadny poriadny príjem.“

„Pár týdnů bysme to ještě v pohodě zvládli,“ skloním se k němu a chci ho líbnout někam za ucho, přičemž se mi pořádně povede zaostřit na displej – a na to, do jaké firmy právě posílá svůj životopis. „No počkej,“ podivím se, „to se hlásíš i sem? Vždyť ta fabrika leží na úplně druhým konci města, možná spíš až za městem… Víš, jak dlouho by ti každej den trvalo, než tam dojedeš?“

„Viem, kde to je,“ odpoví mi malinko nedůtklivě. „Marian, ja si fakt nemôžem vyberať.“

„Ale no tak,“ přestanu postávat za ním, místo toho si od stolu odtáhnu volnou židli a posadím se. „Můžeš si vybírat, co bys nemohl? Lexi, máš maturitu v dost žádaným oboru! O šikovný elektrotechniky je nouze, ne že ne… Neříkám, že si bez praxe můžeš nadiktovat bůhvíjak úžasný mzdový podmínky nebo tak něco, no ale minimálně bych na tvým místě zkraje odpovídal jenom do firem, který ti fakt přijdou lákavý. Něčím. Například tím, že to do nich budeš mít blízko. A teprve kdyby to nikde, kde o to budeš stát, nevyšlo, tak můžeš ten rádius trochu rozšířit a ty svoje požadavky trochu přehodnotit…“

Lex po mně jenom loupne očima, ovšem dál na klávesnici něco vyťukává.

„Ale to je nadlho. Keď budem zakaždým čakať, kým sa ozvú, a až potom pošlem ďalšie životopisy, potrvá strašne dlho, kým si niečo nájdem. Ak pošlem všetko naraz, tak možno budem mať šťastie a môžem pracovať už za týždeň alebo dva.“

„V průmyslový zóně za Bratislavou,“ zopakuju nenadšeně.

„Nie je to za Bratislavou, nepreháňaj… A okrem toho je to moderný komplex, podľa fotiek to vôbec nevyzerá zle. Autobus dokonca stojí priamo u vstupnej brány.“

„Hm, to zní, jako že už máš vybranýho svýho favorita,“ podotknu.

Tentokrát už ke mně Lex zvedne oči na dýl než na vteřinu.

„A aj keby… prečo ti to tak vadí?“ zapátrá.

„Nevadí!“ vyhrknu, načež se na chvilku zamyslím – a dodám: „Možná mě to jenom malinko…“

„Čo?“ vybídne mě, když mi hledání toho správnýho slova trvá příliš dlouho.

Užuž chci zavrtět hlavou a vstát od stolu s tím, že o nic nejde, jenže na poslední chvíli si to rozmyslím.

Protože ono o něco jde.

A když jsem Lexovi včera vyčítal, že mi nepřijde fér, když se mnou nechce mluvit o tom, co ho trápí, tak co bych to byl za pokrytce, kdybych k němu teď taky nebyl upřímnej?

„Možná mě to jenom trochu znervózňuje,“ dořeknu to tedy.

„Čože?“ vykulí na mě Lex oči. „A prečo? To vôbec nechápem.“

Pousměju se nad tím jeho zmateným kukučem, ale hned zase zvážním.

„Protože… přijde mi, že od tý doby, co máš maturitu… Nevím, ale co chvíli se chytneme kvůli nějaký pitomosti… A teď ještě tak spěcháš do práce, nechceš se mnou ani na týden někam vyrazit… A to, že budeš denně dojíždět až kamsi za Vajnory… Prostě přijde mi to, jako kdybys… jako kdyby ses nemohl dočkat, až odsud vypadneš…“

Lexovi se za očima během vteřiny vystřídá tolik emocí, že pořádně nestihnu zachytit ani jedinou.

„Prosím? Ako… ako môžeš niečo také povedať?“ zatápe.

Povzdychnu si – a pak ze sebe konečně dostanu úplně všechno.

„Já jsem tě v noci viděl, Lexi… Teda vás. Tebe a nějakýho… někoho. Loučili jste se dost… no…,“ polknu, „no prostě jestli sis našel někoho jinýho, tak mi to řekni narovinu…“

Lex navzdory mýmu pobídnutí neříká vůbec nic.

Dlouho neříká vůbec nic.

Jenom na mě vypleskle zírá.

A pak se mu najednou oči zalijí slzama.

„Marian, ale to… Nie! Ja… by som nikdy… Ako si to môžeš myslieť? On… on Tomáš len…“ Načež se naplno rozbrečí, což mu znemožní mluvit, a tak na mě prostě jenom němě kouká a zatvrzele u toho vrtí hlavou.

Já už se na tu hromádku neštěstí naopak dál jenom dívat nedokážu. Ne, takhle nevypadá někdo, kdo by si to za mýma zádama rozdával se svým spolužákem. A nevypadá takhle ani někdo, kdo by se mě kvůli svýmu spolužákovi chystal hodit přes palubu… Takhle vypadá někdo, koho jsem právě svým pitomým podezřením úplně rozsekal.

Přišoupnu se i se židlí co nejblíž k němu a obejmu ho.

„Miluju tě,“ ujistím ho. „Promiň, že jsem…“

„Nie, ty prepáč!“ vzlykne mi do ramene. „Mal som ti to povedať hneď včera… a chcel som! Ale nevedel som… ako… prišlo mi, že…“ Odtáhne se ode mě, aby se mi mohl zahledět do očí. „Tomáš, teda môj spolužiak, sa včera opil a začal mi rozprávať úplne nezmysly. A ja som mu asi nedal dostatočne najavo, že nemám záujem. Ale nemám! A nemal som. Nikdy! A fakt neviem, čo všetko si videl…, ale ja som ho od seba odstrčil a poslal niekam… A garantujem ti, že on ma už ani nepozdraví. Pretože to nevzal dobre…, ale to je úplne jedno… Ja milujem teba. Len teba. Nikdy som nikoho iného nemiloval. A preto si chcem tú prácu nájsť čo najskôr, aby si si nemyslel, že som s tebou len preto, že nemám kam inam ísť… On totiž Tomáš…“

„Počkej, ššš, zpomal trochu,“ zarazím ho, zatímco hřbetem dlaně mu jemně otřu pár dalších slz z jeho zčervenalý tváře. „Proč bych si proboha myslel, že jsi se mnou jenom proto, že nemáš kam jinam jít?“

„No… pretože,“ rádoby lhostejně trhne ramenama, ale vzlyknutí, který mu uteče, prozradí, že mu to lhostejný rozhodně není, „pretože plno ľudí si to viditeľne myslí…. Aj Tomáš to včera vravel.“

„A…? Nebo to je celý?“ zapátrám. „Lexi, přece si nebudeš dělat hlavu z toho, co si myslí pár lidí okolo,“ jemně mu položím dlaně na tváře a bříškama palců mu začnu stírat slaný stopy po slzách. „Důležitý je, co si myslíme my dva, ne? Nebo spíš co víme my dva. A já vím jistě, že se mnou rozhodně nejseš jenom proto, že bys jinak neměl kde bydlet.“

„Ale…,“ položí Lex dlaně přes ty moje, takže ho přestanu hladit po tvářích, místo toho si s ním propletu prsty a opřu naše spojený ruce o mý kolena, „ale…“ Není ovšem momentálně schopnej tu větu, nebo spíš tu otázku, nechat sklouznout přes rty, a tak mu na ni odpovím, aniž bych ho nutil ji vyslovit:

„Vím to, protože se nechováš jako někdo, kdo by se mnou byl jenom proto, že mám na rozdíl od tebe byt a práci. Nedíváš se na mě jako někdo, kdo by se mnou byl jenom kvůli tomu. Lexi, ty nejsi někdo, kdo by se mnou byl jenom kvůli tomu. To prostě vím. A nepotřebuju, abys mi to jakkoliv dokazoval.“

„Ale ja… ti to možno potrebujem dokázať… alebo sebe… alebo nám obom,“ špitne Lex. „Chcem do tohto vzťahu aj niečo dávať.“

„Vždyť dáváš,“ usměju se na něj. „Dáváš sebe. Svůj čas, svou energii… Seš se mnou, bydlíš tu se mnou, vracíš se sem, považuješ to tu za svý doma. To je to hlavní. A až si najdeš práci, tak budeš do tohohle našeho doma přispívat i financema, ale na tom to přece nestojí… Nechci, abys jenom proto, že máš dojem, že jakože dáváš nějak málo, chodil do práce, kde to nebude ono! Nebo abys někam nastoupil hned zítra. To není potřeba. Tohle léto si můžeme ještě užít víc na pohodu. Nebo aspoň jeho první půlku, hm?“

„Ja si ťa vážne… nezaslúžim,“ vyšeptá Lex, oči už zase plný slz.

„No to ne!“ zasměju se, protože se rozhodnu to celý konečně trochu odlehčit. „Nezasloužíš si někoho, kdo místo aby ti ráno nachystal snídani, tak tě rozbrečí…“

A Lex na tu mou změnu tématu s pousmáním přistoupí:

„Raňajky dnes chystám ja. Chcel som ti ich doniesť do postele, ale nenapadlo ma, že sa zobudíš tak skoro…“

„Mě taky nenapadlo, že nás vzbudíš tak brzo,“ zvednu se na nohy, za naše pořád spletený ruce vytáhnu Lexe k sobě a obejmu ho.

„Milujem ťa,“ pošeptá mi do ramene.

„I já tebe,“ zavrním mu do voňavý kůže na krku.

„Hmm,“ protáhne po chvilce a jeho hlas se změní ze zjihlýho v takovej lehce nadrženej, „a čo keby si mi to aj nejak dokázal?“

Tím, že stojíme natisknutí jeden na druhýho, dobře vím, co přesně tím návrhem myslí!

„Tak na takovou otázku existuje jenom jedna odpověď,“ odtáhnu se od něj a usměju se.

„No, ona to v podstate nebola otázka,“ zajiskří mu v očích.

„Aha,“ já na něj na oplátku oči přísně přimhouřím, během vteřiny přepnutej do svý dominantní role, „takže mi chceš říct, že to byl rozkaz?!“

„Nooo… to ja len, aby si si zvykal,“ provokuje mě naoko povýšeneckým úšklebkem. „Vieš, koľko si taký elektrotechnik dokáže zarobiť? Aby sme potom nemuseli doma zmeniť pomery!“

Pobaveně se rozesměju:

„Jo tak změnit poměry… Ale vlastně máš pravdu, trochu ty poměry změníme!“ A s těma slovama si ho přehodím přes rameno, a i přes jeho protesty zamířím do ložnice. „Odteď k tobě budu mnohem drsnější, abych ti tady tyhle tvý potrhlý nápady dostal z hlavy, počítej s tím! Je na čase seznámit tě ještě s jedním dárečkem, kterej jsem si pro tebe nachystal…“

„Haha,“ předvede Lex něco jako arogantní zasmání, když ho vedle postele postavím na zem, „chceš na mňa byť drsnejší, a pritom ma rozmaznávaš darčekmi?“

„Garantuju ti, že tenhle dáreček tě rozmazlovat nebude! Svlíkni se! A na kolena!“

„Joj, no ale to sa mi zrovna nechce…“

„Uvidíme, jak dlouho ti tahle póza vydrží,“ prorokuju mu, zatímco si dřepám a šahám pod postel, odkud vytáhnu… rákosku. Pro efekt ovázanou širokou černou mašlí.

Lex jenom nasucho polkne.

„Ale, nějak ti došly řeči!“ usměju se na něj jako kobra na králíčka. „Tak co bude s tím svlíkáním?“ nadzvednu koncem rákosky Lexovo triko.

„Ja… no…,“ zadrmolí, ale rychlostí blesku ze sebe všechno oblečení sundá a odhodí ho na zem.

„Hodnej,“ usměju se na něj, jedním pohybem rozvážu tu mašli – a černou stuhou Lexovi svážu ruce před tělem. Pak jakoby mimochodem vklouznu dlaní do jeho rozkroku, kde na můj dotyk Lex junior už vyloženě čeká. „Bude se ti to líbit, teda vám oběma,“ slíbím ještě s uculením – a pak zopakuju svůj další příkaz: „Na kolena!“ A když mě Lex tentokrát poslechne bez odporování, dodám: „A teď si promluvíme o té změně poměrů! Nebo spíš já budu mluvit – a ty budeš poslouchat!“

Lex ke mně zvedne oči a smyslně, nadrženě si olízne ret:

„Áno, pane.“

Můj vnitřní spokojenej úsměv se ještě o něco rozšíří, ale před Lexem to nedám najevo a dál se tvářím přísně, abych mu tu hru nepokazil. I když jedno malý uhnutí z role si přece jenom neodpustím – rychle se k němu skloním a líbnu ho na vzrušením horkou tvář. Je to takový moje soukromý ujištění, že se mu to opravdu bude líbit.

A ne jenom teď.

Postarám se, aby se mu to se mnou líbilo pořád. Aby se mu vedle mě líbilo pořád. Aby se mu u nás doma líbilo pořád.

A aby měl pořád na paměti, že jsem tu pro něj… a že jsme na všechno dva. Spolu. V dobrým – i ve zlým.