• FentyXX
Stylromantika
Datum publikace21. 2. 2016
Počet zobrazení3820×
Hodnocení4.47
Počet komentářů5

Psal se rok 2013 a já si připadal jako v pohádce. Blížil se totiž den mých osmnáctých narozenin a já je plánoval oslavit se svými kamarády. Abych to upřesnil, měl jsem pouze dva nejlepší kamarády – Andreu a Patrika. S Andreou jsem se znal od základní školy, ale sblížili jsme se až v deváté třídě. Andrea byla tichá, uzavřená holčina, která by neublížila ani mouše. Měla krásné, nebesky modré oči, dlouhé kaštanově hnědé vlasy a postavu, kterou by ji mohla každá holka jen závidět. Patrik bydlel ve stejném domě jako já a ani už nevím, jak jsme se sblížili. Byl přesným opakem Andrey, společenský, plný humoru a velmi hlasitý. Měl snědou tvář, krásné a velké hnědé oči a bylo vidět, že na sobě pracuje, jelikož se mu přes každé triko či mikinu rýsovaly svaly. No, a abych se i já trochu představil: Jmenuji se Martin, je mi dvacet let a právě jsem vystudoval střední školu s maturitou. Podle mého jsem extrovertní typ, rád se zapojuji do společnosti a rád se bavím. Mám hnědé oči, černé vlasy a postavu jako každý průměrný kluk. Nic zvláštního se na mně nenajde.

Bylo léto před mým nástupem do třetího ročníku. Každý druhý den jsem trávil s Andreou a s Patrikem jsem byl vlastně pořád, tedy když jsem byl doma. Slunce hřálo a my s Andreou jsme usoudili, že se půjdeme zchladit někam k vodě. Jeli jsme na přehradu. Když jsme tam konečně byli, natáhl jsem dlouhou červenou deku na trávník a vytáhl z tašky pití. Oba jsme byli hrozně žízniví, jelikož slunce hřálo jako o život. Když jsme se opalovali, uslyšel jsem mně známý hlas. Sedl jsem si, otevřel oči a uviděl Patrika. Přišel mě pozdravit. Abych pravdu řekl, bylo to pro mě celkem trapné, protože Andy s Patrikem se neznali a já neuměl seznamovat. Vím, že na tom nic není, ale já už byl prostě takový.

"Čus Patriku, tohle je Andy, moje nejlepší kámoška," vyhrkl jsem rychle ze sebe a Patrik natahoval ruku k Andy.
"Andy, tohle je Patrik, můj nejlepší kámoš." Andrea mu ruku zpět podala a pozdravila ho. Byl jsem docela rád, že si k nám Patrik na chvíli sedl a mohli jsme si povídat všichni tři.

Nakonec jsme s Andy jeli k večeru domů. To už tam Patrik dávno nebyl. Když jsme dojeli k nám na sídliště, rozloučili jsme se a já šel domů. Na chodbě už stál vysmátý Patrik se svojí sestrou Majkou, se kterou jsem dříve chodil.

"Přijdeš, vole?" zeptal se mě.
"Si piš."
"Tak dělej, nebudu tady stát věčně!" prohlásil s úsměvem na tváři sedaje si na zem.

Na chodbě, když jsem přišel, jsme si s Patrikem povídali o holkách. Vyptával se pořád na Andy, jestli s ní plánuju chodit. Myslel jsem si, že si ji chce nabalit, ale pravda byla úplně jinde.

***

Prázdniny utekly rychle jako voda a já nastoupil do třetího ročníku. První týden to byla docela fuška, ale potom jsem se do toho učení opět dostal. Všechno šlo jako po másle, dokud nepřišel jeden divný den. Byli jsme opět s Patrikem na chodbě a povídali si, co se všechno událo ve škole a tak. A pak to přišlo. Patrik se ke mně přiblížil a chytl mě za ruku. Tu jiskru v jeho očích nikdy nezapomenu – plná naděje.

"Martine, musím ti něco říct." Moje srdce se rozbušilo takovou rychlostí, že jsem se divil, že jsem nezkolaboval. "Víš, jsme kamarádi už dost dlouho a já ti to chtěl vždycky říct, jen jsem nenašel správnou chvíli a nenašel v sobě dost odvahy." Koukal jsem na něj, jak kdyby spadl z višně. "Jsem bisexuál a jsem do tebe zamilovaný už od tý doby, co tě znám." V tu chvíli se můj pohled na něj změnil. Byl jsem homofóbní člověk, nesnášel jsem LGBT komunitu. Vždycky jsem doufal, že na žádného takového člověka nenarazím. Bohužel opak se stal pravdou a najednou přede mnou stál můj nejlepší kamarád, který mi oznamoval jednu z nejhorších věcí, co jsem kdy mohl slyšet. Polkl jsem a se strachem v hlase jsem odepřel svou ruku od jeho dlaní se slovy:

"Budu to respektovat, ale nečekej ode mě, že mezi námi někdy k něčemu dojde." Potom jsem se otočil a odešel jsem domů. Lehl jsem si na postel a pořád si přehrával tu jedinou scénu. Tu scénu, kdy mě chytá za ruku a oznamuje mi ta slova. Tu scénu, kdy můj nejlepší kámoš už nebyl můj nejlepší kámoš. Otočil jsem se a snažil se usnout, ale nešlo to. Pořád jsem ho měl před očima.

***

Další den ráno jsem to ve škole všechno řekl Andrejce. Čekal jsem, že mi dá nějakou radu, ale pouze mi odvětila, že je to roztomilé. Zjevně asi také neměla žádné zkušenosti s tím, že by se jí její kamarád či kamarádka přiznali, že jsou homosexuálové. Po příchodu domů stál Patrik na chodbě. Pozdravil jsem ho a sklopil hlavu. Bylo vidět, že je z mého chování zklamán. Asi ode mě čekal víc. Bohužel se sekl. Ale přece jen mi to nedalo a musel jsem jít za ním. Když jsem tam přišel, seděl tam jako tělo bez duše. A když mě uviděl, rozzářily se mu oči. Stál jsem tam nad ním a zeptal se: "Co se děje?" 

"Nevím, přijde mi, že se mi začínáš stranit," smutek v jeho hlase mě bodal v každé části těla.
"Nestraním. Jen je to pro mě šok. Vždycky ses choval jako ti týpci, co maj každou holku, po který se podívaj, a najednou na mě vybalíš tohle. Jen se s tím musím trošku srovnat," vyhrkl jsem ze sebe.

Patrik vstal. Stál naproti mě hrozně blízko a čím dál víc se přibližoval. Ztuhl jsem, jako by mi zdřevěněly nohy. Nemohl jsem se hnout, jen jsem pocítil strach. Najednou se mnou praštil o zeď, která byla za mnou, a políbil mě. Odstrčil jsem ho. Chvíli jsem se na něj díval a vstřebával jsem celou tu situaci. Pak jsem se probral a vlepil mu facku. Vzápětí jsem utekl domů. 

Noc se táhla a já nemohl usnout. Potil jsem se. Bylo mi teplo. Zároveň jsem však cítil chlad při pomyšlení na ten polibek. Na to, že i přesto, že jsem mu řekl, že mezi námi nic nebude, to zkusil. Přehupoval jsem se z jedné strany na druhou. Snažil se zapomenout. Ale nešlo to. Zžíralo mě to zevnitř.

***

Nezamhouřil jsem ani oko celou noc, a tak jsem taky vypadal. Vlasy rozcuchané, pod očima kruhy, myšlení pořád u té samé situace. Ve škole jsem nedával pozor. Nevěnoval jsem pozornost ani svým přátelům a ani učitelům. S Andy jsem v ten den prohodil sotva pár slov. Neměl jsem chuť s nikým mluvit. Po škole jsem jel domů jako obvykle, bohužel se strachem, že Patrik bude stát na chodbě. Nestál tam. Byl jsem rád, ale začínal jsem pomalu cítit i zklamání. Chtěl jsem vědět, jak to mezi námi bude dál. Potřeboval jsem vědět, co se dál stane. Večer jsem šel naschvál na chodbu a čekal jsem. Po hodině čekání nakonec přišel. 

"Nečekal jsem, že tady budeš," řekl pohrdavě.
"Ani já ne."
"Hele, za ten včerejšek se omlouvám. Zmocnila se mě ta touha po tobě…" 
"Dost, to stačí. Nechci poslouchat o tom, co se stalo včera. Nic z toho se nestalo," koukal jsem mu schválně do očí, aby pochopil, že to myslím vážně. 
"Dobře… Takže kámoši?" zeptal se, i když odpověď znal.
"Jop, tak jako před tím!" 

Hodiny se táhly a my seděli asi do půl dvanácté na chodbě. Povídali jsme si tak jako za starých časů. Ale přece jenom bylo něco jiného. Nevěděl jsem, co to je nebo čím to je. Prostě to bylo divné. 

Když jsme se rozloučili a každý jsme šli na svou stranu domu, nedalo mi to a musel jsem se otočit. I on se na mě díval. Začal jsem se smát, abych to zahrál do autu. Přitom mi do smíchu ale vůbec nebylo. Ten pohled říkal jediné: Chci tě a udělám cokoliv pro to, abych tě dostal. Zašel jsem dovnitř do bytu a okamžitě jsem mířil k sobě do pokoje. Sourozenci už spali, a tak jsem se snažil být potichu. Lehl jsem si a usnul jsem jako dudek.

Prospal jsem celou noc. Naštěstí už byla sobota, a tak jsem mohl spát, jak dlouho jsem chtěl. Probudil jsem se, oblékl se a zkontroloval jsem mobil. Na mobilu jsem měl jednu nepřečtenou zprávu: "Přijď ke mně." Byla od Patrika. Moc se mi tam nechtělo, ale i přesto jsem šel.

Zaklepal jsem na dveře. Dveře se otevřely a v nich stál on jen v kalhotech bez trika. Tělo měl krásně vypracované, rýsovaly se mu břišáky a prsní svaly. Vstoupil jsem dovnitř a zeptal se ho, proč jsem měl přijít.

"Nechceš si zahrát na playstu?" zeptal se.

Řekl jsem si proč ne, že by to mohla být zábava. Sedl jsem si na pohovku, po které bylo poházeno jeho oblečení. Rychle ten nepořádek uklízel a já si mezitím vzal joystick a zapnul jsem playna. Když na sebe hodil triko, začali jsme hrát. Už si ani nepamatuju, co jsme hráli, jenom vím, že jsme se tlemili jako zhulení idioti. Zničehonic se rozevřely dveře. V nich stál Patrikův táta. Vyhnal nás na chodbu, že se chce prospat, jelikož byl po noční. Šli jsme tedy na chodbu a povídali si. V chodbě se najednou objevil kluk, kterého jsem tam dříve neviděl, a hned za ním stála ženská, nejspíš jeho máma, která byla hodně podobná Patrikově mámě. Patrik se s ním začal bavit, a tak jsem chtěl odejít, když v tom na mě Patrik vykřikl: "Martine, tohle je Dominik."

Podal jsem mu ruku a Patrik dál pokračoval na toho kluka: "Dominiku, tohle je můj kámoš Martin."

Potřepali jsme si rukou, ale potom si mě nikdo nevšímal, a tak jsem šel domů. Myslím, že si ani nevšiml, že jsem tam potom už nebyl. Cítil jsem zlost, ale zároveň mě to mrzelo. A nejspíš jsem žárlil, i když jsem nechápal, jak je to možný. Stoupl jsem si k oknu a chvíli přemýšlel, když v tom jsem uviděl Patrika a toho Dominika jak nesou nějaké tašky s věcmi. Vypadalo to, že jdou vyhazovat staré oblečení, ale bohužel pro mě Patrik odjel k nim na víkend. Ten pocit žárlivosti se ve mně ještě víc stupňoval. Omlouval jsem to tím, že každý žárlí na své kamarády.

***

Víkend uběhl jako voda a byla tu neděle večer. Seděl jsem na chodbě a na mobilu jsem brouzdal po netu. Jelikož nám blbla wifi, musel jsem být na chodbě, abych byl připojený na wifi sousedů. Najednou se rozevřely venkovní dveře a do chodby vstoupil Patrik s taškami. Ani nepozdravil. Ani se nepodíval. To jsem byl neviditelný nebo co? Každopádně jsem se to snažil přejít a brouzdat dál po netu, když po chvíli přišel on. Nejdřív nade mnou stál a potom si vedle mě sedl.

"Cos dělal?" zeptal se.
"Byl doma, připravoval jsem se do školy a teď brouzdám po netu. Co ty? Jak ses měl?"
"Ale tak šlo to noo…, není to, jako když jsem tady s tebou."

V tu chvíli, když to řekl, jako bych se zasekl. Podíval jsem se na něj. On mi koukal do očí, jako kdyby mě hypnotizoval. Bál jsem se pohnout. Opět se mě zmocnil ten divný pocit, ten strach. Jeho hlava se pomalinku přibližovala, až se jeho rty dotkly mých. Nechápal jsem to, ale trvalo mi asi dvě minuty, než jsem ho odstrčil. Vstal jsem a odešel jsem. Doma jsem se zamkl na záchodě a moje oči zaplavily slzy. Nevěděl jsem, proč brečím a proč jsem ho neodstrčil hned. Nechápal jsem nic.

Další dny jsem Patrika nechtěl ani vidět, a tak jsem se schovával doma. Po škole jsem domů lezl oknem, protože jsem věděl, že na mě bude čekat. Celé dny jsem nevylézal z bytu. Avšak pořád jsem cítil chuť jeho rtů a potom jsem si vybavil jednu věc. Ten polibek se mi líbil. To byl ten důvod, proč jsem ho neodstrčil hned. Nechtěl jsem si přiznat to, že jsem na kluky nebo tak něco, ale pokaždé když jsem ho viděl jen z okna vynášet smetí či když šel někam se svými kamarády, se mě zmocňovala žárlivost. Tak velká, tak silná. Usoudil jsem, že s tím budu muset něco udělat.

Abych uvedl na pravou míru to, co jsem udělal. Andy v té době měla kluka. Kluka, kterého jsem nemusel. Nehodil se mi k ní, ale ona s ním byla šťastná. Myslel jsem si tehdy, že žárlím na ní, a tak jsem jí jeden den napsal, že jsem do ní zamilovaný. Abych pravdu řekl, v jeden čas se mi docela i zdálo, že jsem. Nechtěl jsem si prostě přiznat, že veškeré mé city patřily jen Patrikovi. Když jsem jí to napsal, byla z toho hotová. Docela jsme se kvůli tomu i chytli. Ve škole jsem nevěděl, jak se jí po tomhle mám podívat do očí. Začínal jsem ztrácet svou nejlepší kamarádku.

***

Jednoho dne, to jsem se s Patrikem prostě přestal bavit a začal jsem zase vycházet z bytu, jsem přišel ze školy a bylo mi oznámeno, že můj děda, kterého jsem nadevše miloval, zesnul. Tahle zpráva mě snad dostala ze všech nejvíc. Přišel za mnou do pokoje strejda, ale já pouze odhodil tašku a utekl jsem ven. Za domem jsem se opřel o zeď a začal jsem brečet. Bylo to pro mě hrozně bolestivé, neboť on byl můj vzor. Když jsem přestal brečet a trochu jsem se uklidnil, vrátil jsem se zpět domů. Všichni na mě koukali, ale neřekli ani slovo. Sundal jsem si bundu a šel jsem si sednout ke všem, kteří přišli dát mému dědovi památku. Bylo hezké o něm mluvit se všemi těmi příbuznými. Vyprávět jim, co všechno jsem s ním zažil. Pak jsem ale cítil, že to na mě opět jde. Ten záchvat paniky a smutku a vzteku, že už ho prostě nikdy neuvidím. Šel jsem k sousedce, i když ona to byla tak trošku naše příbuzná. Nebudu vysvětlovat rodinné vztahy, neboť je sám nechápu. Přišel jsem k ní. Nevnímal jsem, že tam sedí Patrik nebo jeho sestra. Přišel jsem pouze za ní.

"Táňo?" ano usuzujete dobře, jmenovala se Táňa.
"Noo, Martine?"
"Máš cigaretu?" Patrik i jeho sestra se na mě podívali. Byl jsem totiž v té době nekuřák.
"Ty kouříš?" zeptala se Táňa nevěřícně.
"Od teď jo!"

Vytáhla z kapsy krabičku, dala mi cigaretu a půjčila mi zapalovač. Musel jsem se jít schovat za dům, jelikož rodiče byli silně proti tomu, abych začal kouřit. 

Po chvíli, když jsem dokouřil, jsem vstoupil do chodby. Čekal tam Patrik. Nevím proč, ale když jsem se na něj podíval, spustil se mi silný proud slz z očí. Přišel ke mně a objal mě. Nebránil jsem se jeho objetí. Držel mě tak silně, jak jen mohl, a já se rozbrečel ještě víc. Když mě pustil nebo aspoň dal ruce z mého pasu na moje ruce, podíval se mi do očí.

"Jen se vybreč. Sice nevím, jaký to je, jelikož já svýho dědu nikdy nepoznal, ale rozumím, že to asi nejspíš musí bolet." Jen jsem se na něj zahleděl. Nic jsem neříkal. Prostě jsem jen tak stál a koukal na něj.
"Když něco budeš potřebovat, máš tu mě. Budu se ti snažit pomoct." Svoje ruce pustil z mých rukou a chtěl odejít. Jenže já ho za ty ruce chytil. Srdce mi tlouklo a mysl mi říkala, ať to nedělám. Bohužel já poslouchal své srdce, které říkalo, ať už konečně udělám to, co chci. I když vlastně, bylo to to, co jsem chtěl? Každopádně jsem ho přitáhl zpět k sobě, chytil jsem ho za tvář a políbil jsem ho. Líbali jsme se tam asi dvě minuty, jenže potom jako kdybych se probral, jsem ho odstrčil.
"Tohle…, promiň…, nevím, co to do mě vjelo…, nechci ti dávat naděje, promiň!" řekl jsem mu a utekl jsem domů.

Sedl jsem si ve svém pokoji na postel a jen koukal do blba. Zdálo se mi, jako by se mi pevná půda pod nohama úplně rozpadla. Cítil jsem se tak beznadějně a unaveně.

*** 

Uběhlo pár dní. Bylo po pohřbu a po všem a já se vrátil zpět do školy. Byl jsem hodně podrážděný, nebyl jsem si ničím jistý a vztek mě naplňoval od hlavy až k patě. To byl důvod, proč jsem začal být nepříjemný na své kamarády. Začal jsem svalovat vinu na všechny kolem sebe. Víte, jaké to je být v přítomnosti plna lidí, přičemž si ale stejně si připadáte tak sami? Ten pocit byl stále silnější. Přitom se mnou ale všichni mluvili. Já byl vyčerpaný, unavený. Chtělo se mi jen brečet, nic víc, nic míň. Patrika jsem od té pusy neviděl. Věděl jsem jen o tom, že je na týden u svého bratránka. Možná i to byl důvod mé podrážděnosti.

"Martine, co se děje?" zeptala se mě starostlivě Andy.
"Nic, dej mi pokoj!"
"Dobře noo…"

Takhle jsem neodsekával jen Andy, ale i ostatním přátelům. Nakonec přišel den, kdy jsem se zničehonic přestal se všemi bavit. Nikdo nechápal, co se to se mnou děje. Zda mě tak zasáhla dědova smrt či co. Každopádně jsem přišel i o své kamarády.

***

O víkendu se vrátil Patrik zpět domů. Háček byl v tom, že u něj spal přes víkend pro změnu jeho bratránek. Za celý víkend si mě ani nevšiml. Stál jsem na chodbě, naschvál jsem hlučel, ale pro nic. Když prošel, ani mě nepozdravil. Zdál se být šťastný i beze mě a mě to z nějakého nepochopitelného důvodu strašně štvalo. Rozhodl jsem se jen pro jediné. Až tu bude čekat on, tak si ho ani nevšimnu. A další dny mi to i vycházelo. Začal jsem se dávat dohromady. Začal jsem si všechno spojovat.

Ve škole jsem se konečně opět se všemi usmířil. Sice to nebylo jako dřív, ale bylo mi jasné, že to chce čas. Docela mi prospívalo, že jsem se s Patrikem nebavil. Dostával jsem dobré známky (nebyl jsem šprt, takže pro mě byla dobrá i čtyřka), začal opět chodit s kamarády ven, doma si dokonce taky všimli, že už jsem zase o něco veselejší. Zvenčí se zdálo, že jsem spokojený, veselý. Ale uvnitř mi stále něco chybělo. Jediný čas, kdy se mi zdálo, že jsem opravdu veselý, byl při sledovaní jeho pohledu. Patrikova pohledu na mě. Nakonec jsem si to přiznal. Byl jsem do něj zamilovaný. 

Otevřel jsem dveře a šel se podívat na chodbu, zda tam stojí. Slyšel jsem jeho hlas, a tak jsem za ním odhodlaně šel, že mu to řeknu. Když jsem došel tam, kde jsme se obvykle stýkali, to, co jsem uviděl, jsem nemohl rozdýchat. Obrátil jsem se a odešel jsem domů. Patrik se líbal se svým bratrancem. Nemohl jsem to pochopit. Balamutil mě, že mě miluje, a když se konečně rozhodnu, tak najdu tohle. Postavil jsem se před zrcadlo a bezmyšlenkovitě jsem na sebe zíral. "Dlouhý vlasy, hustý obočí, hnědý oči, snědá pleť, postavu jako podvyživenej, nejsi ničím zajímavej a nikdy nebudeš!" říkal jsem si pro sebe. Potřeboval jsem změnu, a tak jsem taky začal něco dělat. Začal jsem zvedat činky, sice jen doma, ale doufal jsem, že to pomůže. Objednal jsem se ke kadeřníkovi, abych ty svoje dlouhý, hustý vlasy shodil dolů. Bylo to pro mě těžký, protože jsem svoje vlasy měl fakt rád a staral se o ně. Dál jsem musel změnit šatník. Nebo jen něco z něho. Začal jsem nosit věci, který jsem z hlouby duše nenáviděl, jako například tílka, košile, obyčejný džíny (nosíval jsem barevný, přišly mi výraznější a lepší).

***

Uběhl měsíc a já s Patrikem neprohodil ani slovo. Uvědomil jsem si, co jsem. Uvědomil jsem si priority svého života a to, jak život dokáže být nevyzpytatelný. Měl jsem nový šatník, nové vlasy, začaly se mi trošku rýsovat svaly, upravené obočí. Prostě jsem si uvědomil, že nemusím vypadat jako bezďák. Oblékl jsem se, učesal vlasy a šel se podívat na chodbu. Opravdu tam stál i se svým bratránkem. Nahodil jsem takový ten "bitchy" pohled a pozdravil jsem je. Ten jejich pohled je nezapomenutelný. Vykulili oči, spadly jim huby. A to byl přesně můj cíl. Vyšel jsem ven a nevím proč, ale cítil jsem se jiný, lepší než před tím. Dokazovalo to i to, že jsem dostal uznání i od kamarádů, že vypadám lépe než před tím. Byl jsem fakt hodně spokojený, tak jak jsem ještě nikdy nebyl.

Stál jsem na chodbě a čekal jsem, kdy přijde Patrik. Ten přišel asi po půl hodině. Zarazil se, když mě viděl.

"Nečekal jsem, že tu budeš," začal konverzaci.
"No, to víš, jsem nevyzpytatelnej," odvětil jsem mu. Koukal se na mě, jak kdyby spadl z višně.
"Strašně ti to sluší. Co se stalo?" zeptal se.
"Co by se mělo stát, usoudil jsem, že potřebuju změnu."
"Je to kvůli mně?"
"Proč by to mělo být kvůli tobě?"
"No já nevím."
"Tak vidíš. Ty s tím absolutně nesouvisíš."

Začal se ke mně přibližovat, až se mnou opět flákl o zeď. Tentokrát ale nečekal, že s ním otočím a budu to já, kdo s ním flákne o zeď. "Tohle už nezkoušej!" pohladil jsem ho po tváři a odešel jsem. Musel být k té zdi přikovaný ještě alespoň pět minut. Zavřel jsem se doma a začal se smát.

***

Jednou jsem šel s kamarády ven. Sedli jsme si v KFC a začali jsme kecat o životě. V té době ještě nikdo nevěděl o mojí změně, a tak jsem musel hrát heteráka. Naproti nám seděl jeden pěkný kluk. Pořád si mě prohlížel. Byl jsem v tom nový, a tak jsem byl docela zaražený. Ale flirtování očima mi šlo, jelikož se mi zdálo, že je ten kluk ze mě celej paf. Když jsem šel na záchod, viděl jsem, že ten kluk jde za mnou. Přidal jsem do kroku, až jsem konečně byl na záchodě. Stoupl jsem si před pisoár a začal jsem čůrat. Ten kluk si stoupl těsně vedle mě a bylo mi jasné, že to bylo záměrně. Chtěl si hold prohlédnout moje vybavení. Když jsem dočůral, umýval jsem si ruce a upravoval se. Opět si ten kluk stoupl vedle mě. Tentokrát už začal konverzovat. 

"Čus, máš hrozně pěkný oči."
"Ahoj, děkuju. Ty taky," snažil jsem se být milý a ten kluk byl vážně dost hezký.
"Nechtěl by sis někdy vyjít?" zeptal se nesměle.
"Proč ne."

Vytáhl kousek papíru a na ten mi napsal svoje číslo a svůj facebook. Podíval jsem se na něj a vzal si lístek do ruky. Poděkoval jsem a odešel jsem. On tam ještě chvíli stál a někomu telefonoval. Když jsem došel za svými přáteli ke stolu, všimli si, že jsem nějaký vyměněný.

"Co se děje?" zeptala se Andy.
"Co by se mělo dít?" odvětil jsem jí otázkou.
"Já nevím, jsi nějakej vysmátej."
"Mám prostě dobrej den, nic víc," zahrál jsme to do outu.

Večer jsem si doma sedl ke kompu a hledal jsem toho kluka na fejsu. Nakonec asi po půl hodině jsem ho našel. Jmenoval se David. Poslal jsem mu žádost a hned po vteřině mi ji potvrdil. Vyskočilo okno se zprávami, kde od něj stálo:

"Ahoj, tak si mě našel."
"Ahoj, no po půl hodině. Kluků s tvým jménem tu je tolik."
"Jo, já vím. No a jak se vlastně máš?"
"No celkem dobře, co ty?"
"Ale tak jde to no. No a kdy půjdem ven?"
"Chceš jo?" odepsal jsem a celkem jsem se divil. Bylo by to první rande s klukem.
"No jasný. Tak kdy máš čas?"
"Zejtra odpoledne."
"Fajně, tak ve čtyři se sejdem u nákupáku ve městě."
"Okay."
"Budu se těšit. Jdu spát, tak zatím dobrou."
"Dobrou."

***

V ten den jsem šel spát brzy, jelikož jsem se nemohl dočkat. 

Byl tu druhý den a já už od rána plašil, co si vezmu na sebe a jak si udělám vlasy. Připadal jsem si jak hysterická ženská. Prohledal jsem celý šatník, ale nemohl jsem nic najít. Zavolal jsem sestru, ať mi pomůže něco vybrat. Beznadějně. Vybírala takový hadry, že jsem je na sobě snad neměl od roku 2010. Nakonec jsem si vybral. Košili, džíny, pod košilí tílko. Vlasy jsem si udělal celkem obstojně. Najednou se blížilo ke čtvrté hodině a já vyrazil. Do města jsem to neměl daleko. Když jsem dorazil, už tam stál s úsměvem na tváři.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (33 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk21
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #5 Odp.: Proměna - 1.částBBHMM 2016-02-27 00:11
Vyborne se to cte, je to zajimave a skvele to vystihuje emoce s vyrovnavanim se se svoji orientaci. Uz aby bylo pokracovani :-)
Citovat
+2 #4 Úžasně autentickéFilip Svlečený 2016-02-24 23:15
Normálně mě ty romantické věci neberou, ale tohle působí nesmírně věrohodně. Všechno, co se uvnitř toho kluka děje. Úplně mě to vzalo. Piš, piš, těším se!
Citovat
+2 #3 Odp.: Proměna - 1.částV20R7 2016-02-22 08:40
Vypadá to Velmi zajímavě a dobře. Těším se na pokračování. :-)
Citovat
+2 #2 Odp.: Proměna - 1.částHonza 2016-02-21 23:52
Nemůžu sw dočkat pokračování.... :D
Citovat
+1 #1 Odp.: Proměna - 1.částCrazy Wolf 2016-02-21 16:26
Vypadáte to velmi zajímavě a jsem zvědavý, co se z toho vyklube dál. :-)
Citovat