Proměna - 2. část

Blížil jsem se k němu a už z dálky jsem obdivoval ten jeho nádherný úsměv. Měl na sobe černou sportovní bundu a černé upnuté džíny, které mu krásně vyrýsovaly jeho vypracované nohy. Konečně jsem stál u něj. Bylo vidět, že je nervózní, jelikož si pořád mnul ruce. Zadíval jsem se mu do těch jeho krásných očí a začal jsem s konverzací:

"Ahoj, tak jsem tu, snad jsi dlouho nečekal."
"Ahoj, ne neboj, dorazil jsem asi dvě minuty před tebou."
"Tak to je fajn. No a kam vyrazíme?"
"No to jsem nedomyslel, ale potřebuju se podívat do New Yorkeru. Nevadilo by ti, kdybys tam šel se mnou? Aspoň bys mi poradil, co mi sluší a co ne." Úsměv na jeho tváři byl čím dál tím víc roztomilejší a já se ztrácel v jeho krásných, zelenohnědých očích. Odpověděl jsem mu jen kývnutím hlavy a šli jsme.

V New Yorkeru bylo hrozně lidí, a tak jsem se snažil neztratit ho v davu. Přitom jsem mu pořád zíral na zadek. Když se otočil, přistihl mě a začal se nehorázně smát. "Tak ty takhle, jo?" se smíchem si do mě rýpnul. "No co, obdivuju tvoje pozadí, máš s tím ňákej problém?"

"Právě naopak, jsem rád, že aspoň někdo ocení můj zadek." Najednou zahlédl černobílé tepláky, které se mu asi nejspíš hodně zamlouvaly. Vzal si je do ruky a vzal mě za ruku. Pustil mě před kabinkou a řekl: "Čekej tady… Teda pokud nechceš jít se mnou dovnitř." Než jsem stačil odpovědět, už se zavřel v kabince a slyšel jsem, jak ze sebe stahuje džíny. Dole jsem jen zbystřil, jak ty džíny spadly na zem. Byl jsem trochu zvědavý, a tak jsem si stoupl na špičky a v zrcadle naproti dveřím od kabinky jsem pozoroval, jak si natahuje tepláky. Najednou se otočil k zrcadlu a já si rychle stoupl zase i na paty. Vyšel z kabinky a ptá se mě: "Tak co? Jsou dobrý, nebo ne?" Nevím proč, ale můj pohled okamžitě mířil k rozkroku, a aby to nevypadalo trapně, sjel jsem potom až dolů.

"Jo, vypadaj luxusně. Měl bys je vzít!"
"Nekecáš?"
"Proč bych měl kecat?"
"Protože ti to vidím na očích." V tu chvíli ve mně hrklo. Co sakra viděl v mých očích.
"Ty vidíš v očích, že lžu?"
"Dělám si prdel, vole. Dobře, dám na tebe a koupim je."

Opět zalezl do kabinky. Tentokrát jsem ale ani nepomyslel na to, že ho budu šmírovat, jelikož do krámu přišli ty největší kravky ze třídy. Otevřely se dveře od kabinky a já dostal přímo do hlavy. Začal jsem se nahlas smát, že takovej trapas se fakt může stát jen mně. "Nestalo se ti nic?" zeptal se starostlivě. "Sice budu mít bouli, ale tak… Víc už se ztrapnit ani nemůžu," odpověděl jsem mu se smíchem. U pokladny jsem se střetl s těma kravkama:

"Jéé, čau Martine?"
"No nazdar."
"Co ty tady?"
"S kámošem, co vy?"
"Tady Eliška hledala něco pro svýho kluka, ale nic se nám tady nelíbí."
"Kdybyste se podívali pořádně, možná byste něco našli!"
"A kdo je ten hezounek?" Najednou se David otočil: "Jsem David."
"Těší mě, Davide, já jsem Jana," pronesla ta blonďatá kráva, která si teď hrála na moji kámošku a ve třídě jede pořádněj ignor.
"Tak my už půjdem, tak se mějte," odsekl jsem je a šli jsme. Nejvíc mě štvalo, že se David pořád za Janou otáčel, takže byl asi nejspíš bi a nejspíš se mu ta kozatá kráva líbila.

Šli jsme si sednout do KFC a tam jsem se o něm začal dozvídat věci, jako například, že má dva starší sourozence, že pochází z Makedonie, ale když byl malej, tak se přistěhovali do Čech, že si přiznal, že je bi ve svých patnácti. Zatím neměl vztah s klukem a prý byl po dost tvrdým rozchodu s holkou, se kterou chodil rok. Pak se ale zeptal mě a já se snažil všechno zaonačit někam jinam, jelikož jsem mu nechtěl vyprávět příběh o Patrikovi. Po půl hodině jsme odtamtud odešli a šli si zakouřit ven.

Vyjeli jsme výtahem do třetího patra a tam jsem šli ven a schovali se za velkou plechovou zeď, jelikož jsem mu vysvětlil, že kdyby mě viděli rodiče, asi by mě zabili. Naštěstí se zdál jako chápající člověk. Když jsem dokouřil, opřel jsem se o tu zeď a zavřel jsem oči, protože se mi motala hlava.

Přitiskl se na mě a začal mě vášnivě líbat. Lekl jsem se, a tak jsem ho odstrčil. "Co to děláš?" zeptal jsem se. "Líbíš se mi a chtěl jsem ti to dát najevo jinak než slovy." Tuhle odpověď jsem opravdu nečekal, a tak jsem byl v rozpacích. "Nečervenej se, i když i to ti sluší!" Beze slov jsem si ho přitáhl zpět a začal ho líbat. Zjevně se mu to líbilo, protože upustil tašku s tepláky na zem a chytil mě za tváře. Uměl líbat vážně nádherně, až se mi z toho motala hlava.

Najednou jednu ruku nechal na mé tváři a druhou začal klesat pomalu dolů, přejel přes prsní svaly k břišákům. Zastavil se a přestal mě líbat. "Ty posiluješ?" zeptal se udiveně. "Trošku, no," odvětil jsem mu s úsměvem. Na nic dalšího se neptal a pokračoval ve vášnivých polibcích. Rukou pomalu zase sjížděl níž. Chytl mi pásek. Nevím, co to bylo, ale hned jak sáhl na ten pásek, jsem ho za tu ruku chytil a odstrčil jsem ho.

"Co je? Nelíbí se ti to?"
"Ale jo líbí, jen…," zastavil jsem a koukl jsem mu do očí.
"No co jen?"
"Jen nejsem děvka, co to s každým dělá na prvním rande."
"Věděl jsem to!" podíval se na mě a z jeho úsměvu se mi začaly podlamovat nohy.
"Cos věděl?" vysoukal jsem ze sebe.
"Že nejsi ten typ, co chce jen šuk."
"A to je špatně?" začal jsem se smát.
"Naopak."

Nahodil jsem úsměv a zpříma jsem se mu podíval do očí.

"Víš, že jsi hrozně hezkej?" řekl a já se začal strašně smát.
"Já? A kde?"
"Úplně všude!" odvětil mi a začal mě zase líbat.

Asi po hodině líbání a povídání si mu přišla zpráva, že si pro něj jede jeho máma. Když odjel, šel jsem domů úplně vysmátej. Vstoupil jsem do chodby a tam stál Patrik. Všiml si, že jsem vysmátý, a tak se hned zeptal: "Čus, kdes byl?"

S úsměvem na tváři a pořád myslí u Davida jsem mu odpověděl: "Na nejlepší schůzce svýho života!"

Zarazil se a začal se na mě podezíravě koukat. Vypadalo to, jako by žárlil. Nevěnoval jsem mu dál žádnou pozornost a zašel jsem do bytu. Pozdravil jsem rodiče a šel ze sebe shodit bundu a boty. Byl jsem stále jak duchem nepřítomný a nevnímal jsem vůbec nikoho a nic. Jen Davida a jeho překrásný úsměv a jeho rty, jak se dotýkají těch mých. Potom jsme si s Davidem ještě chvíli psali a já šel potom spát. Byl to vůbec první den za celou tu dobu, kdy jsem nemyslel na Patrika. Pak mi došlo, že tohle potřebuju. Najít si někoho, kdo mi pomůže zapomenout.

Ve škole druhý den jsme dostali zadanou seminární práci z biologie. Šlo o vytvoření herbáře. Kytkám a stromům jsem absolutně nerozuměl, a tak jsem s tím potřeboval pomoct. Zeptal jsem se spolužačky Káji, se kterou jsem se sice bavil, ale ne že bychom byli kamarádi na život a na smrt. To se ale brzy změnilo. Zjistili jsme, že máme hodně společných zájmů a většinu názorů stejných. Za krátký čas se stala opravdu dobrou kamarádkou, které jsem mohl říct vše. Vše až na jednu věc. To, že jsem gay. Tak stejně jsem si netroufal to říct ani Andy, jelikož jsem se bál, že by mne mohli odvrhnout. Kája měla krásně snědou pleť, dlouhé hnědé vlasy a krásné rty, které čekaly jen na políbení, a nádherná hnědá kukadla. Byla prostě kočka.

S Davidem jsme si psali celý ten čas, přibližně měsíc, co jsme se viděli naposled. Pak ale došlo tvrdý na tvrdý a já zjistil, že celou dobu kecal. Šlo mu jen o to jedno. Dostat se do mých kalhot. Připadal jsem si jako idiot. Jako naprostý debil, který se sebou nechal s prominutím pořádně vyjebat. Byl jsem opět naštvaný a nejvíc to odnesl Patrik. Ačkoli jsem si to nechtěl přiznat, byl tou osobou, která při mě stála ve všech problémech i po tom všem, co jsem mu řekl či udělal. Přišel jeden den, kdy jsem s ním byl na chodbě a jen tak jsme si povídali a já se ho nakonec začal vyptávat:

"Jak si vlastně zjistil, že jsi bisexuál?"

"Bylo to jednou u vody. Tenkrát jsem měl nejlepšího kamaráda Dana, který mě hodně přitahoval. Docela jsem teda nechápal, jak je to možný, že pokaždý, když koukám na jeho svaly, se mi zvedne pták…" Přerušil jsem ho:

"Nepotřebuju vědět, kdy se ti zvedá pták, vole!"

Začali jsme se smát a on pokračoval:

"Trvalo mi rok, než jsem se srovnal s tím, že se mi zamlouvaj kluci. Byl jsem tenkrát pako, a tak jsem to na něj hned vybalil. Dostal jsem na držku a řekl mi, že se od něj mám držet dál."
"A… A žádná láska v tom nebyla?" zeptal jsem se zvědavě.
"Ne. Nikdy jsem do kluka zabouchlej nebyl. Až teď…"

Nastalo trapné ticho a ve mně hrklo. Bylo to, jako by se mi z té poslední věty pohlo srdce. Cítil jsem, že už bych mu to mohl říct, ale čím víc jsem chtěl, tím míň mi to má pusa dovolovala. Neodvážil jsem se mu to říct i přes to, že on mi to řekl. Potom ale začal zase mluvit:

"Proč jsi mi dal tu pusu tenkrát, jak jsem tě objal?" zeptal se a já, jako kdyby mě nožem někdo nabíral. Začal jsem uvnitř panikařit a nevěděl jsem, co mám říct. Koukal jsem na něj, ale nemohl jsem ze sebe vysoukat ani slovo. Tím pohledem jako kdyby mě probodával. Nakonec jsem ze sebe dostal celkem slušnou výmluvu:

"V takových chvílích uděláš i to, co bys nikdy normálně neudělal. Proto ta pusa. Kdyby mě objal i sousedčin syn Kuba, tak si myslim, že by to dopadlo stejně."
"Aha, no každopádně to potěšilo."
"Tak jsem rád, že jsem tě potěšil," řekl jsem s úsměvěm.

Chvíli jsme si ještě povídali a dá se říct, že i škádlili. Nakonec jsme to zabalili a šli domů spát.

Další dny jsme se opět neviděli, jelikož zase přijel jeho bratranec. Soustředil jsem se na vytvoření toho herbáře, a tak jsme šli s Kájou ven, hledat kytky a otrhávat stromy. Navštívili jsme park, ve kterém bylo plno stromů a u každého popis, co to je za strom. Při tom trhání jsme rozebírali plno věcí jako například školu a tak. Pak se mě ale zeptala: "Máš už nějakou holku?" Rychle jsem jí odvětil, že ne.

"Jak to? Nenašla se ta pravá? Nebo…," přerušil jsem ji.

"Kájo… Já jsem gay!" vypadlo ze mě. Srdce mi začalo bušit o sto dvacet. Byla ohnutá, protože akorát trhala lístek z keře, když v tom se zasekla. Narovnala se a podívala se na mě. Srdce zrychlovalo a mně se začínala motat hlava. Neříkala vůbec nic, jen tam stála a koukala na mě. Už jsem čekal, že se sebere a půjde pryč. Ale ani jedno z toho se nestalo.

"Tak to jsem těžce rozbitá."
"P… Proč?" zakoktal jsem se.
"Páč ty vůbec nevypadáš jako teplej!"
"Tak to jsem rád." Srdce začalo opět pravidelně bušit.
"A bát se nemusíš, nikomu to neřeknu. Jsem ráda, žes mi to řekl." Touhle větou mě zcela uklidnila.

Celou cestu z parku jsme to potom probírali a ona vyzvídala. Řekl jsem jí, že jsem v tom novej, a tak ještě nic s klukem nebylo. Maximálně pusa. Zeptala se mě, jestli někoho mám. Řekl jsem, že ne. Bylo to tak ulevující o tom s někým mluvit. Takový pocit, že se ta tíha tajemství trošku zmenšila.

Čas plynul jako voda a já si opět připadal normálně, možná i lépe než kdy před tím. Všechno opět klapalo, ale věděl jsem, že to nebude napořád. Jednou, když jsem přišel ze školy domů, jsem viděl, jak se ze sousedního domu stěhuje asi pět rodin. Říkal jsem si, co se to děje. Došel jsem domů, sundal tašku a převlékl se. Najednou přišla mamka do pokoje a říká: "Martine, budem se stěhovat!"

Hrklo ve mně. Udělalo se mi v sucho puse. Začal jsem panikařit uvnitř. To už jako nebudu vídat Patrika každý den? Nebudu se s ním bavit o kravinách? Mamka zbystřila, že jsem nějak ticho, a tak mluvila dál:

"Stěhujem se do vedlejšího baráku, protože tady budou probíhat nějaký rekonstrukce."

Došlo mi, proč se tolik rodin stěhovalo najednou pryč.

"A co ostatní?" zeptal jsem se nenápadně.

Mamka ale hned věděla, že to je kvůli Patrikovi a jeho rodině, protože všichni věděli, jací jsme kamarádi.

"No, my a asi ještě další čtyři rodiny se stěhujem vedle. Ostatní dostali byty někde jinde."

Než jsem stačil něco říct, tak už zase odešla někam telefonovat. Běžel jsem na chodbu, kde už stál Patrik celý zkroušený.

"Už jsi to slyšel?" ptám se ho.
"Jop, budem se stěhovat."
"Taky na vedle?"
"Bohužel ne. My se stěhujem do města." Pořádně mě to vzalo. Musel jsem se posadit. Motala se mi hlava. Bylo mi ouzko.
"Nechci o tebe přijít!!" vypadlo ze mě a hned jak jsem to dořekl mi došlo, co jsem to vlastně řekl nahlas. Patrik se na mě podíval s překvapeným pohledem.
"Co jsi to říkal?" zeptal se s úsměvem.
"Nechci přijít o nejlepšího kámoše!"
"Já jsem pořád tvůj nejlepší kámoš?"
"Nikdy si nepřestal bejt…," zaonačil jsem to, ale uvnitř jsem řval ty dvě slova. Slova, která jsem mu chtěl říct už dávno.

Celou tu dobu až do večera jsme si povídali, co všechno jsme spolu zažili. Smáli jsme se, ale když nám došlo, že už o víkendu naše kamarádství přestane být takové, jako bylo doposud.

Do víkendu jsme dlouho čekat nemuseli, neboť uběhly celé dva dny a byl tu pátek. Poslední den. Poslední den, kdy s ním budu moct strávit čas. Sešli jsme se kolem šesté venku a sedli jsme si na schody. Povídali jsme si a pomalu se začalo zatahovat, až byla úplná tma. Ten pocit, že nám zbývá posledních pár hodin spolu, mě zcela zneklidňoval, a Patrik si toho všiml. Byl taky hrozně zklamaný. Bylo vidět, že se nechtěl vzdát společných chvil se mnou.

"Jsi nějak nervózní," nadhodil.
"Bodejď bych nebyl. Kde seženu tak skvělýho kámoše na klábosení, jako seš ty? Hm?"
"Víš, kolik takovejch blbců je?" smál se u toho.

Srdce mi bušilo jako splašené. Chtěl jsem mu říct, že sice blbců, jako je on, je na světě a v Čechách plno, ale jen jednomu blbci patří moje srdce.

"To sice možná jo, ale ne každej blbec pochopí můj debilní humor."
"No… To je taky dost velká možnost. Já vim, jsem prostě borec."

Začali jsme se smát nahlas. Hvězdy nám svítily nad hlavami. Začali jsme si je oba prohlížet. Pozorovali jsme, zda nějaká náhodou nepadala. Bohužel ale ne. Pak Patrik začal mluvit:

"Připomíná mi to Silvestra před dvěma rokama. Stál jsi tady na schodech a koukal si na rachejtle a tenkrát, ani nevim proč, jsem za tebou šel. Všude lítaly rachejtle a kravál. Najednou si začal kecat něco o tom, že tam letěla fakt pěkná, když v tom, přímo z louky za naším barákem, vyletěla nádherná červená rachejtle. Pozoroval jsi ji s údivem a já se podíval na tebe. Začalo mi zbrkle bušit srdce a fascinovaně jsem na tebe čuměl. Ani sis toho nevšim. Pak jsi zašel dovnitř a šel jsi domů a já měl před očima furt ten tvůj obličej…"

Málem mě dohnal k slzám. Vzpomínal jsem si na ten okamžik, ale nikdy mi nedošlo, že to pro něj bylo tak důležitý. Že jediný moment dokázal změnit jeho život.

Zadíval jsem se mu do očí. Do těch jeho překrásných hnědých očí. Ten jeho psí pohled ve mně zabíjel všechnu tu nervozitu. Ztrácel jsem se v nich. Přestával jsem cítil i chlad, který šel od schodů. Vnímal jsem jen vše, co se mi snažil říct tím pohledem. Pak se začal naklánět, že mě políbí, ale já hlavu otočil a sklonil jsem ji dolů. Ačkoli jsem ten polibek chtěl sebevíc, neodvážil jsem se si ho vzít. On pochopil a dal hlavu nahoru, když v tom si všiml padající hvězdy: "Rychle, něco si přej!" Zavřel jsem oči a přál si, ať se mnou zůstane a nestěhuje se.

Přání se ale nevyplnilo, jelikož druhý den ráno, když jsem se pořádně probudil a oblékl se, jsem se šel podívat na chodbu. Tam stál nábytek. Bylo mi jasné, čí je. Zašel jsem zpět a se srdcem v krku jsem předstíral, že to se mnou nic nedělá. Avšak uvnitř jsem byl jak časovaná bomba. Jen zapnout spouštěč a vybuchnout. Sedl jsem si v pokoji na pohovku, když v tom přišla mamka:
"Jdu před barák, vypít si kafe."
"Okay, potom za tebou přijdu."

Když odešla, ujistil jsem se, že v bytě nikdo není. Vzal jsem do ruky fotku, kde jsem byl já, Patrik a jeho sestra. Nechtěl jsem, ale přece jenom jsem začal plakat. Rychle jsem pláč zklidnil a šel jsem ven. Když jsem procházel po chodbě přes všechen ten nábytek, bylo mi hrozně těžko. Na schodech u vchodových dveří stál on. Stoupl jsem si vedle něj a všiml si, jak upjatě koukal na svého bratrance, který jim přijel pomoct se stěhováním. Vypadal, jako kdyby ho ani netrápilo, že už se se mnou nebude vídat každý den.

Jen se otočil na mě a ten pohled, co měl včera už v jeho očích, nebyl. Dost mě zabolelo i to, a tak jsem mu jen s nezájmem řekl:
"Tak to je asi naposled, co spolu mluvíme jako sousedi…"
"Jo, to jo."
"Sbohem!"

Ještě jsem se na něj podíval a opět se na mě koukal jinak. Zraněně. Jako by ho to moje "Sbohem" zabolelo. To už jsem ho ale přestal vnímat a šel jsem za svojí mamkou.

Odjela poslední várka nábytku a on nastoupil do auta své tety. Ani se na mě nepodíval. Jen se smál s tím svým přiblblým bratrancem a nakonec odjel. Zmocnila se mě deprese. Pokaždé, když jsem zavřel oči, jsem viděl jen jeho. Byl jsem v tom až po uši. Další dny jsem se ho snažil dostat z hlavy. Čím víc jsem se snažil, tím míň mi to vycházelo.

Asi po dvou týdnech, co se odstěhoval, jsem mluvil s jeho sestrou:
"Čus, Martine."
"Ježiš, čau. Jak je?"
"Zabydleně. Docela se mi stejská, ale tak co nadělám, viď? Co ty?"
"No celkem fajn. Taky se máme tenhle tejden stěhovat do sousedního baráku, moc se mi nechce. Co Patrik?" nenápadně jsem se o něm chtěl něco dozvědět, protože mi od té doby nenapsal a ani jsem ho neviděl.
"Jó, fajně se má. Našel si holku a vydělává celkem slušný prachy. Hele, já musím, tak se zas někdy ozvi."

On má holku? ON MÁ HOLKU? Udělal ze mě teplouše a má holku… Uvnitř mě jako by se rozpoutala třetí světová. Nevěřil jsem tomu. Nebo spíš jsem nechtěl. Věřit jsem začal druhý den ráno. Cestou do školy, společně s Andy, jsme se smáli jako blbci.

Pak jsem ve městě na tramvajový zastávce uviděl Patrika. Byl tam sám, tak jsem za ním chtěl jít. Už jsem skoro udělal krok, když k němu přišla holka, dala mu ruce přes oči a on se otočil a začal ji líbat. V tu chvíli jsem přestal vnímat celý svět okolo. Viděl jsem jen je dva. Pusinkovali se, hladili. Andy na mě něco mluvila, asi nejspíš, že už jede tramvaj, ale já nevnímal. Moje srdce bylo na padrť. Jako by půlka mě právě zemřela.