Proměna - 5. část

Vstal jsem z postele a začal hledat své věci po zemi. Byl tam nehorázný nepořádek. Po pěti minutách jsem věci našel a oblékl si je. Samozřejmě potichu, abych je dva neprobudil. Otevřel jsem dveře a odešel. Vůbec jsem tuhle část města neznal. Asi po půl hodině hledání jsem našel autobusovou zastávku. Všiml jsem si, že zde staví bus, který mě doveze až k nám na sídliště.

Po čtvrt hodině cesty jsem byl konečně doma. Bylo asi půl osmé, a tak mi bylo jasné, že v tu dobu ještě všichni spí. Pomalu jsem odemkl dveře a zalezl do svého pokoje. Začal jsem přemýšlet. Marně jsem se snažil vzpomenout alespoň na něco. Nic se mi ale nevybavovalo. Bylo hrozné nevědět, jestli jsem s nimi spal nebo ne. Potichu jsem došel s pořádným bolehlavem do koupelny. Podíval se do zrcadla a div jsem se nelekl. Už jsem pochopil, proč na mě všichni v tom buse tak divně koukali. Rozcuchané vlasy, pod očima kruhy, něco divného zaschlé pod rty. No prostě hrůza. Svlékl jsem se a začal na sebe pouštět silný proud teplé vody. Bylo to tak ulevující.

Když jsem zas vypadal jako člověk, uvědomil jsem si, že jsem nezkontroloval mobil. Naštěstí jsem ho měl v kalhotech. Vytáhl ho a odemkl. Pět zmeškaných zpráv. "Zejtra ty čůráku přijdeš o všechny zuby, tak se připrav." Odesílatel: Patrik. Další čtyři zprávy byly od Michala:

"Kam si utekl?"
Druhá zpráva:
"Nemáš kredit nebo co?"
Třetí:
"Proč tě ta buznička chtěla zmlátit?"
Čtvrtá:
"Halóó!!"
Pátá:
"Doufám, že ti nic není, ty vole…"

Nechtěl jsem odepsat, ale nedalo mi to. "Šel jsem domů. Kredit nemám, mám paušál. Toho buzíka neřeš, to si vyřeším sám. A kromě kocoviny a toho, že nevím, proč jsem spal nahatej, se mi nic nestalo."

Patrikovi jsem neodepsal. Jeho výhružky jsem nebral v potaz. Jednou mi sice na držku dal, ale to neznamená, že já se nedokážu ubránit. A navíc, kdyby chtěl říct mým rodičům o mně, udělal by to už po té oslavě.

"Kdes byl? Měla jsem strach," vstoupila máma do pokoje.
"Promiň. Trochu jsem to včera přehnal, tak mě kámoš nechal přespat u sebe. Zlobíš se?"
"Ne, ale příště napiš, když někde zůstaneš," celá ospalá zas zavřela dveře.

Po tom rozhovoru jsem si lehl a usnul. Prospal jsem celé odpoledne a vstal až v půl deváté večer. Letěl jsem na záchod a konečně ze sebe vyhodil všechen ten včerejší alkohol. Konečně se mi ulevilo. Šel jsem zpět do pokoje a připravil si věci na ráno. Lehl jsem si a vzal mobil. "O tý noci ti povim zejtra. Nečekal jsem, že takovej suchar dokáže bejt tak divokej!!" Byla to zpráva od Michala. Pořád jsem doufal, že se nic mezi náma nestalo.

Ráno na praxi přišel Michal o patnáct minut déle. Také dostal pěkně vynadáno. Ale Michal byl na tyhle věci flegmatický, nezajímalo ho, co si ostatní o něm myslí. Jel si prostě jen to svoje. Odložil tašku a přišel za mnou do archivárny. Nejdřív na mě koukal, jak kdyby měl chuť do mě praštit. Potom přišel blíž a povídá:

"Proč tě chtěl bít?"
"To není tvoje věc!"
Chytl mě za zápěstí a podíval se mi do očí.
"Víš, proč jsem přišel pozdě?"
"Ne," vytrhl jsem své zápěstí z jeho silného stisku.
"Popral jsem se s nim!"
Zastavil jsem se a podíval se na něj. Všiml jsem si pár škrábanců na obličeji a také se divně chytl za břicho.
"Co? Jak? Kde?" panikařil jsem.
"Ráno čekal na tramvaj, a když si mě všiml, začal do mě rejpat. No a víš, jakej jsem. Dal jsem mu pěstí a pak druhou a třetí. Bude mít monokla jak svině! Co se mezi váma děje?"

Sklopil jsem hlavu. Mlčky jsem tam stál a nic neříkal. Přišel blíž. Dal jsem hlavu rovně a podíval se na něj.
"Odehnal jsem mu holku. Řekl mu, že ho nesnášim. No a v sobotu… přefikl jsem mu bratránka na záchodě…," styděl jsem se.
"Proč?" zeptal se Michal vyplašeně.
"Zlomený srdce bolí!!" Veškerá ta bolest v mém hlase mu naznačila, že jsem taky jen člověk. Čekal jsem od něj, že se začne smát. Nezačal. Podíval se pohledem, jaký jsem u něj nikdy neviděl. Plný pochopení a lidskosti.
"Ale dál se už o tom nechci bavit. Nemám na to náladu," ukončil jsem debatu o Patrikovi.
"Nic se nestalo."
"Co?" zeptal jsem se zmateně.
"U Nika doma. Nic nebylo. I když jsem si chtěl pořádně zašukat, tak jsi mě odmítl."
Spadl mi velký kámen ze srdce. Nechtěl jsem s Michalem spát, protože mi přišlo, že jsme skvělí přátelé, a tohle by to jen pokazilo.
"To jsem rád!"

Do konce praxe jsme se o ničem podstatném nebavili. Ve dvě jsme měli padla, a tak jsme si šli sednout tentokrát do KFC. Hlad nás sužoval do té doby, dokud jsme se poprvé nezakousli do lahodného longra. Bylo to celkem skvělé jít někam jinam než jen do hospody.

"Vrtá mi hlavou jedna věc…," ještě s plnou pusou začal Michal konverzovat.
"Která?" zeptal jsem se zvědavě.
"Ještě se nenašel nikdo, kdo by se mnou nechtěl spát. Nikdo až do tý soboty. Proč se mnou nechceš nic mít? Nelíbim se ti, vole?"
Nečekal jsem, že se zeptá takhle narovinu. Trošku mě to i zaskočilo. Začal jsem se dusit posledním soustem. Napil jsem se. Podíval se na něj a vyřkl:
"Za prvý, nejsi teplej. Za druhý, nevěř si tolik. Stopro nejsem první, kdo s tebou nechtěl šukat. Za třetí, podle mě jsme opravdu dobrý kámoši, a tak nechci, aby se to pokazilo."
Odmlčel se. Jeho pohled mluvil za vše. Věděl, že se mi líbí, a věděl moc dobře, že to chci. Přesto odpověděl:
"Asi máš pravdu."

Rozloučili jsme se a každý šli svou cestou. Dnes byl celkem příjemný. Nemusel jsem poslouchat nic o tom, jak se mu líbí ojíždět holky a ani nic nechutnýho. Taky to ale nebyla běžná chlapská konverzace. Stál jsem na zastávce, sluchátka v uších nevnímaje svět. Zničehonic mě někdo čapl za ruku a táhl mě na veřejný záchody v obchoďáku přímo u zastávky. Kdo jinej by to mohl být než Patrik. Zavřel se se mnou v místnosti, kde matky přebalují své ratolesti.

"Čum na to, co mi ten tvůj kamarádíček provedl!" Ukázal na rozseklé obočí a pořádnou modřinu pod okem. Strach, který jsem pociťoval, byl nepopsatelný. Srdce mi tlouklo o sto šest. Motala se mi hlava a konsternovaně jsem na něj zíral. Mnul jsem si ruce a on to zbystřil.

"Nechci… Fakt už nechci, aby tohle pokračovalo! Byli jsme tak úžasný kámoši. Chybí mi to. Chybíš mi ty!"
Pořád jsem na něj jen koukal. Nic neříkaje jsem stál v pozoru jako na vojně.
"Ty se bojíš?" zeptal se.
"Ne!" odvětil jsem.
Začal se přibližovat. Přimáčkl mě svým hrudníkem ke zdi. Měl to asi v oblibě někoho mačkat ke zdi. Rty, ty jeho svůdný rty byly tak blízko těch mých.
"Miluju tě!" Koukl se mi do očí a pak na rty. Byl jsem z něj v rozpacích. Zároveň jsem pocítil neutuchající touhu po něm. Chytl jsem ho za tváře a začal ho líbat. Vášnivější polibek jsem nikdy ve svém životě nedostal. Rozepínal mi košili, kterou jsem na sobě měl. Vjel mi pod tílko a hladil moje tělo. Stále mě líbal. Odstrčil jsem ho a roztrhal to triko co měl na sobě. Překvapeně se podíval. Chytl jsem ho za krk a přitáhl ho zpět. Opět mu ruce vjely pod tílko. Dal jsem ruce nahoru, aby ho ze mě stáhl. Hladil mě všude po těle. Mačkal bradavky, přejížděl rukama po mém břiše. Pak zajel pod kalhoty. Líbal mě na krku. Zničehonic jsem se vzpamatoval a odstrčil ho.

"Tak tohle… Tohle se nestalo. Zapomeň na to!" Začal jsem ze země sbírat tílko a košili.
"Tobě se to nelíbí." Ty jeho břišáky mě znervózňovaly. Tak moc jsem to chtěl a zároveň nechtěl.
"Ne," zalhal jsem.
"Kecáš. Vim, že to chceš!"
"Nevíš o mně vůbec nic!!"

Oblékl jsem se a byl na odchodu. Otočil jsem klíčem, abych si odemkl. Dal ruku na dveře. "Pořád mě miluješ. Ať obděláváš mýho bratránka nebo toho tvýho kámoše, pořád jsi zabouchlej." Podíval jsem se na něj. Vší silou jsem zatáhl za dveře, až jsem se nakonec vymanil z jeho spárů.

Šel jsem tak rychle, jak jen mi nohy stačily. Vyšel jsem z obchoďáku ven a všiml si, že už tam stojí můj bus. Utíkal jsem tak, jak nejrychleji jsem dokázal. Skočil jsem mezi zavírající se dveře a začal zhluboka dýchat. Po dvou zastávkách se uvolnilo místo k sezení. Posadil jsem se. Bylo mi ouzko. Co to do mě sakra vjelo? Nedokázal jsem si vysvětlit, jak je možné, že jsem to s ním málem dělal. I stále přes to všechno jsem k němu cítil lásku. To se ale brzy změnilo.

S Patrikem jsem se neviděl od tohohle incidentu až do konce kalendářního roku. A to byl také důvod, proč jsem k němu přestal cokoliv cítit. Každopádně abych nepřeskakoval v ději.

Blížil se konec května, a to znamenalo, že se blížil ke konci i každodenní pokec s Michalem. Docela mě mrazilo, když jsem si to jen představil. Neskutečně jsem si toho uchyláckýho pobudu oblíbil. Byl tu poslední den a my na praxích dostali úplně stejný úkol jako ten první den. Já u skartovačky, on třídil.

"Bude se mi po tobě stejskat, ty hajzle!" rýpnul jsem si do něj.
"No jo no. Já věděl, že jsem tě zaujal!"
"Nezaujal, jsi namyšlenej kretén!" opět jsem ho chtěl poškádlit.
"Ty zmrdee… Ale jsem neodolatelnej namyšlenej kretén," vrátil mi slovní úder.
"Neodolatelnej? Nevim, kde…"
Otočil se a šel rychle ke mně. Já otočenej ke skartovačce jsem ho absolutně ignoroval. Nebo aspoň jsem to dělal.
"Otoč se…"
"Já vim, že za mnou stojíš."
"A já vim, že to víš, ale stejně se otoč!" Otočil jsem se. Koukl na něj a začal se mu smát. "Ty a neodolatelnej? S timhle ksichtem nikdy!" poškádlil jsem ho znovu.
"Možná můj ksicht není zrovna neodolatelnej, ale co povíš na tohle?" Chytl mě za boky. Přitáhl k sobě a přitiskl svoje rty na mé. Bylo to jako ve snu. Celou tu dobu jsem si něco takovýho představoval jen ve svých snech. Přestal mě líbat, pustil moje boky a odstoupl si. "A tohle bylo neodolatelný?" Jeho neskutečně namyšlenej pohled mě dostával. Vstřebával jsem všechnu tu energii, co mnou projela. Tu chuť jeho rtů jsem nemohl nikam zařadit. Neobvyklá, ale přitažlivá. Mnohem lepší než v mých představách.

"Jseš z toho nějakej hotovej ne?" vyvedl mě z mýho myšlení zpět do přítomnosti.

Otřel jsem si naschvál pusu a řekl:
"Příště tolik neslintej, blbe!"
"Ty jseš ale pořádnej zmrd…," naštval se a odešel zpět k třídění. Začal jsem se smát.
"Copak, narcis se nám nasral?"
"Ne, narcis je šťastný, že už tě nebude muset vídat."
"Ale no taak. Já vím, že se ti po mně bude stejskat taky!"
"Heej, ty už normálně mluvíš jak já! A ne nebude."
"No aspoň něco si odsud odnesu."
Byl ticho, tak jsem radši taky sklapl. Pak se otočil:
"Nee teď vážně… Jaká ta pusa byla?"
"Noo… Ušlo to."
"Jenom?"
Otočil jsem se i já, naklonil hlavu a zeptal se:
"Proč tě to tak zajímá?"
"Byla to naše první pusa, tak jsem chtěl udělat dojem."
"Ty jich plánuješ víc?" Uvnitř mě všechno řvalo, ať řekne ano.
"Maybe."
"A potom, že ty jsi heterák!"
"Dobře, tak možná jsem bisexuál a co? Nějakej problém?"
"Kámo, bavíš se tady s teploušem, jakej já bych mohl mít s tebou problém?"
"Já si myslím."

Ve dvě hodiny jsme si šli naposled sednout do hospody na naše obvyklé pivko. Dokonce se k nám po půl hodině přidal i Nikolas. Byla sranda. Bohužel, teda aspoň pro ně, jsem o nich věděl skoro všechno a oni o mně víceméně nic. Vyptávali se na různý soukromý otázky, až se Nik zeptal:
"Byl jsi už zabouchlej?"
"Jop, byl…"

Michal se na mě podíval. Chápal, že jsem o tom nerad mluvil, a tak udělal oči i na Nika, aby přestal. Po dvou hodinách jsme se rozloučili a šli jsme, teď už na delší dobu než byl jeden den, každý svou cestou. Zničehonic mi zazvonil mobil. Vytáhl jsem ho z kapsy a podíval se, kdo mě zas otravuje. "Bude se mi stejskat mnohem víc než tobě. Zmrde. Jinak vim, že se ti ta pusa líbila." Otočil jsem a ještě zdálky viděl, jak se otočil a perfektně se na mě usmál.

Po nudném víkendu tu byl červen a s ním přišlo opět chození do školy. Byl jsem úplně mimo skoro v každém předmětu, jelikož si asi dokážete představit, jak náročné je si pamatovat poslední látky v předmětech. Káju a Andy jako by ten měsíc vůbec nezasáhl. Měly samé jedničky. Docela mě s tím štvaly. Připadal jsem si jak debil mezi nima. Učitelka na veřejnou správu se nás vyptávala, jaké to bylo na praxích, a ke konci přišla řada i na mě.

"Tak Martine, co vy? Jak jste se měl? Co jste dělal, poznal jste někoho nového?"

V tu chvíli jsem pomyslel na Michala a na celý ten měsíc.
"No, paní profesorko, bylo to celkem fajn. Třídění a skartování papírů nebylo namáhavé, jelikož jsem měl parťáka z obchodky z Jablonce."
"Vážně? To bych tedy nečekala."
Zničehonic se ozvala jedna spolužačka:
"Já taky měla parťáka a taky z obchodky z Jablonce."
V tu chvíli zazvonilo a byl konec vyučování. Jel jsem rovnou domů. Byl jsem z celé školy unavený.

Doma jsem si lehl. Zazvonil telefon. Jedna zpráva:
"Půjdem v sobotu ven?" Zprávu zaslal Michal.
"Kdo všechno?"
"Jenom já a ty. Nebo chceš ještě někoho jinýho?"
"To je na tobě."
"Okay, v sobotu si přijedu pro tebe a půjdem ke mně!"
Hrklo ve mně. Nevěděl jsem, co odepsat. Zíral jsem na tu zprávu jako blb.
"A co budu dělat u tebe?" napsal jsem.
Chvíli nic a potom odepsal:
"No co? Rodiče v pátek odjížděj, tak bysme mohli chlastat a mohl bys u mě i přespat."
"No já ještě uvidim!" napsal jsem, ale v hloubi duše jsem věděl, co má v plánu. Ta představa mě dostávala.

Týden uběhl jak voda a byla tu sobota ráno. Kolem deváté už volal Michal.
"Hej vole, tak co, mám si pro tebe dojet?"
"Fajn, ale na to přespání nepočítej!"
"Proč?"
"Vím, že si to mnou chceš rozdat."
"Ty jsi blbej. Nechci, ty vole."
"Ale nekecej!"
"Fajn, tak možná trochu. Za hodinu jsem tam, zabal si pár věcí. Počkám na tebe v centru!"
Ani nečekal, co odpovím, a zaklapl telefon.

Od rodičů jsem dostal svolení, a tak jsem zdrhal balit. Byla to jen jedna noc, ale radši jsem si vzal dvoje oblečení. Schválně jsem si nevzal pyžamo. Běžel jsem do koupelny se převléknout. Vzal jsem si to samé oblečení, co jsem měl na radnici, na té svatbě. Čili bílé tričko, červené šortky a bílé boty. Vlasy jsem si udělal tak, jak jsem nejlépe uměl. Trvalo mi to pomalu dvacet minut, abych měl každý vlas na svém místě. Vzal jsem tašku, rozloučil se s rodiči a šel na bus.

Po patnácti minutách jsem byl v centru. On už tam stál jak v Titanicu Jack, když čekal na Rose. Ano, já vím. Směšné přirovnání. Byl tak strašně krásný, že se mi z něj podlamovaly nohy. Došel jsem až k němu. Nejdřív ho fascinovaly moje šortky. Potom se vzpamatoval a začal mluvit:

"Ty vole, kolik sis toho zabalil?"
"Jen dvoje oblečení plus hygienu."
"Jak ženská no. Já bych ti oblečení půjčil."
"Jestli sis nevšiml, nemáme stejnej styl oblíkání, takže…"
"No a? Změna je život a bylo by mrda tě vidět v mym prádle."
"Nevěř si tolik. Čím pojedem?"
"Přijel jsem autem. Je zaparkovaný támhle."
Ukázal na auto a můj zadek už cítil teď ten luxus. Audi A8 long černé barvy se měl stát na celou hodinu mým útočištěm. Byl jsem z toho hotovej. Michal se smál, když jsem začal skákat.
"My tim jako fakt pojedem?" zeptal jsem se, nevěřil jsem svým očím.
"Ano, tímhle pojedem. Je to auto mýho táty. Půjčil mi ho na ten víkend, takže si budem moct zajet, kam chcem. Ale nejdřív pojedem ke mně a já ti udělám prohlídku mýho baráku."
"Okay."

Nastoupili jsme a jeli. Celou cestu jsem rozdýchával to, že jedu v nádherným autě s nádherným klukem. Navíc bylo krásné počasí, takže jako kdyby se mi splnil sen. Pustil hudbu nahlas a oba jsme zpívali. Řeknu vám, jeho zpěv celou tu atmosféru kazil. Ale ani já nebyl jeden z nejlepších zpěváků. Pozoroval jsem ho jak řídí. Jeho sebevědomost bila přímo do očí. Přesto byl tak strašně roztomilý.

"Co Nik?" zeptal jsem se zvědavě.
"Co s nim?"
"Jak to, že on s náma nejede?"
"Proč bych se měl o tebe s někym dělit?"
"Hele, nevěř si furt tolik!"
"Ale no tak, kdyby se ti ta moje sebevědomost nelíbila, tak tady nejseš…" Dostal mě. Měl pravdu. Ta sebevědomost mě přitahovala jako na magnet.
"No asi si to ještě rozmyslim!"
"Nebuď tak zlej, vole."
"Nejsem, jsem upřímnej."
"No jasný."

Konečně jsme dorazili. Před námi stál velký rodinný dům. Museli být hodně bohatí.
"To je celý vaše?"
"Jop a dneska je to jenom moje. Tak jako ty."
"Blbe… Kolik holek už si tady měl?"
"No je jich dost. Jednorázovky. Nejlepší."
"Chudáci holky."
"Neříkej, že tys nezažil jednorázovku s nějakou čubinou!!"
"Jo asi dvě a potom jsem si to vyčítal…"
"No jo, vy teplouši všechno moc řešíte."

Vstoupili jsme do obrovské předsíně. Všude byly obrazy jeho rodičů a sourozenců. Hodil mi bačkory, abych se přezul. Procházeli jsme předsíní a na konci byly z každé strany dveře.

"Ty naproti jsou do obýváku, ty vlevo jsou do pokoje bráchy a ty vpravo vedou do ségřina pokoje. Neotevírej ani jedny. Nechci se s nima hádat."

Vzal mě za ruku a zavedl přímo doprostřed té předsíně. Zatlačil na zeď potapetovanou se vzorkem růže. Otevřely se dveře a před námi se rozprostřela další chodbička. Vlevo byl záchod, vpravo obrovská koupelna. Šli jsme dál a byly tu schody. Vyšli jsme nahoru, otevřeli dveře a přede mnou se rozprostřel jeho pokoj.

"Si kurva děláš prdel!" vykřikl jsem.
"Ne nedělám, tenhle ráj byl můj nápad."
"Kurva, to je snad třikrát tak větší než můj."
"Tak to je špatný."

Postel měl snad manželskou. Všude měl fotky se svými přáteli. V rohu měl počítač a vedle počítače velkou skříň. Nejspíš v ní byly věci. Uprostřed měl hezký koberec s nápisem: "I'm fabulous!" Jeho pohled na mě byl přímo unikátní. Ten jeho nádherný úsměv mě pohlcoval.
"Takže předpokládám, že se ti tu líbí!"
"Líbí? To je slabý slovo. Zamiloval jsem se do tvýho pokoje."
"Jsem to věděl, že se ti tu bude líbít."
Byl jsem naprosto uchvácen úplně vším, co jsem viděl. Ten pokoj byl jako vystřižen z nějakého filmu. Už jsem chápal, proč se tolik naparoval.

"Dojdu si na záchod. Udělej si tu zatím pohodlí."
Souhlasně jsem přikývl a on odešel. Začal jsem okukovat všechny ty jeho fotografie. Narazil jsem na jednu, kde je společně s nějakou holkou. Koukal na ní tak zamilovaně. Fotka mohla být tak dva roky stará. Přišlo mi, že do té holky byl opravdu zamilovaný, protože ten pohled říkal jediné: Nikdy se tě nevzdám. Vedle té fotky byla pověšená další. Byla s Nikem. V tu chvíli jsem si vzpomněl na fotku, kterou jsem měl já s Patrikem. Tu, kterou jsem v záchvatu zoufalství roztrhal. Pořád mi chyběl a já potřeboval zapomenout na všechno, co se odehrálo během těch osmi měsíců.

Michal se vrátil zpátky a všiml si, jak okukuju jeho fotografie. Usmál se.
"Ta s Nikem je z loňska. Byl to ten nejlepší a nejprochlastanější večer v mym životě. Tenkrát jsme bez sebe nedali ani ránu."
"Tenkrát? A co teď?" Zajímalo mě to, konečně se zdálo, že i v něm jsou city.
"Teď už to není takový. Od tý doby, co jsme spolu spali poprvý, se mi začal odcizovat. Jasný, že jsme pořád nejlepší kámoši… Bohužel ne tak, jako dřív."
Otočil jsem se opět na tu fotku a odvětil mu:
"To je mi líto."
"Nemusí ti to bejt líto. Našel jsem si novýho best frenda."
"Koho?" zarazil jsem se.
"No tebe, ty debile."
"Ty mě považuješ za nejlepšího kámoše?"
"Yep. Už ten první den na praxi jsem věděl, že budem hodně velký kámoši."
Hodně mě tím překvapil. Ukázal konečně i svou slabší stránku, kterou jsem dříve neznal. Začal jsem ho vidět úplně jinak. Jako fráju, který má city a dokáže to dát najevo.

"Přece se tak dlouho neznáme. Je to jen měsíc," reagoval jsem na jeho předchozí větu.
"A to vadí? Sice jsme se s Nikem znali už před tím, ale pořádný kámoši jsme začali být až po výletě do Chorvatska, kde jsme byli jen tejden. Takže jako kdyby jsme se začali znát až teprv v tom Chorvatsku." Sklopil hlavu a já pochopil, jak moc ho bolí to, že se s Nikem tolik odcizili.
"Musí tě to hodně mrzet…"
"No mrzí a hodně, ale nic s tím nenadělám. Neměl jsem ho tenkrát vybízet k tomu, aby se se mnou vyspal. Posral jsem to já, proto mu to nedávám za vinu." Jeho zlomený hlas, kterým to říkal, mě dostával na kolena. Docela mi připomínal vztah mezi mnou a Patrikem. Oba jsme skončili zranění a zlomení svými city. Jenže tady šlo o lásku. V Michalově případě šlo o přátelství nebo ne?
"Uvažoval jsi někdy o tom, že je do tebe zamilovanej, proto se ti straní?"
"Tahle varianta mi proběhla hlavou tisíckrát, ale nikdy jsem se ho neodvážil zeptat."
Dostal jsem nápad.

Michal zapnul počítač a já se přihlásil na facebook. Přidal si Nika a hned mu napsal. Ze začátku celkem nudná konverzace typu co děláš, jak je atd… Pak jsem se ho přímo zeptal:
"Můžu se na něco zeptat?"
"No jasný, ptej se!"
"Ty jsi zabouchlej do Michala?"
Zprávu přečetl, ale neodepisoval. Michal stál za mnou a mnul si ruce. Byl nervózní a já se mu ani nedivil. Taky bych byl. Po deseti minutách odepsal.
"Neřekneš mu to, že ne?"
"Neboj…"
"Byli jsme fakt dobrý kámoši a já se bál, že se do něj zabouchnu. Celou dobu naštěstí nic. Přišlo to až pak. Když jsem mu řekl, že jsem teplej. Znáš stopro ten pocit, kdy se ti kvůli člověku zamotá hlava a ty najednou vidíš přes růžový brejle. V tu chvíli, kdy mi řekl, že to je v poho, jsem se zabouchl. Když jsem s nim několikrát spal, jako by se mi moje přání splnilo. Jenže… Věděl jsem, že on chce jen šuk. Nic jinýho. Proto jsem mu to nikdy neřekl…"

Michal to dočetl a šel si sednout na postel. Opřel lokty o kolena a ruce si dal za hlavu. Já Nikovi napsal pro změnu příběh o sobě a Patrikovi. Byl z toho taky hotový. Pak mi napsal, že pádí do práce a že mu můžu napsat kolem devátý večer. Odhlásil jsem se a otáčecí židli, na které se uvelebovala má zadnice, jsem otočil směrem k Michalovi. Ten se pořád držel za hlavu. Koukal vyděšeně. Nemohl to pochopit. Nešlo mu to do hlavy. Přesně tak, jako já to nechápal tenkrát.

Zvedl hlavu a podíval se na mě. Vypadal tak zlomeně. Bodalo mě to u srdce vidět ho takhle.
"To já za to můžu!" zlobil se na sebe. Vstal jsem a sedl si vedle něj. Dal jsem mu ruku kolem ramen. Podíval se na mě. "Nemůžeš za to. Nemohl si to vědět!" A v tu chvíli jsem si i já uvědomil, jaký jsem byl idiot. Patrik to v sobě dusil dva roky, než mi to řekl. A já? Místo abych ho podržel jako nejlepšího kámoše, jsem ho zavrhl, a navíc mu udělal ze života peklo. Začalo se mi z toho dělat šoufl. Vstal jsem.
"Co je?" zeptal se už tak dost vyplašený Michal.
"Musím jít na záchod." Popadl jsem svou tašku a zavřel se v koupelně. Sundal jsem ze sebe ty věci, které mi připomínaly tu otřesnou oslavu. Z tašky jsem vyndal modré šortky a bílé tílko s kostičkovanou košilí také v modré barvě.
"Jsi v poho?" ozvalo se zpoza dveří.
"Joo, jen se převlíkám." Otevřel jsem dveře a za nimi stál Michal.
"Co se děje?"
"Co by se dělo?"
"Kurva poznám, když s tebou něco je!"
"Nech to plavat!"
"Martine!!"
"Říkám nech to bejt!"
"Fajn…"

V tom mi zazvonil mobil. Volala Kája. Zvedl jsem to.
"Čus."
"Čau Martine, nechceš jít ven?"
"Šel bych, ale nejsem v Libu."
"Jach a kde jseš zas?"
"V Chotyni u Michala."
"No to si děláš prdel, ne?"
"Ne, nedělám."
"Ty špíno!"
"Zas klid, Karolíno!"
"Vyfoť mi ho, až bude jen v boxerkách."
"Ty úchyle jeden…"
"Martine, vyfotíš ho, nebo tě dobiju!"
"Ty tak, ale že seš to ty, tak se pokusím."
"Tak fajn, jdu zavolat Andy, Sylvě a Pavlovi jestli jdou ven, tak se měj."
"Fajn tak pa."

Strčil jsem telefon do kapsy a šel nahoru za Michalem. Tam jsme seděli a povídali si o kravinách. Venku se začalo zatahovat, a tak Michal zatáhl závěsy. Pustili jsme si Hunger Games a koukali. Několikrát mi oči sjely do jeho rozkroku, když se tam drbal. Když film skončil, šel se vykoupat a pustil mě ke kompu. Já si na fejsu dopisoval s Andy, která byla neskutečně rozhozená z toho, že spím u takovýho sexouše. Slyšel jsem, jak se otevřeliy dveře od koupelny, a tak jsem popadl věci, spíš tedy jen boxerky a hygienu a šel k dveřím. Ty se otevřely a do dveří vstoupil on. Kapky vody, které mu stékaly po prsních svalech k břišákům a od břišáků směrem k jeho červeným boxerkám, mě nenechaly chladným. Spadla mi pusa. Jeho dokonalý tělo doplňoval šibalský úsměv. Byl jsem v rozpacích. A on toho využil.
"Chceš se jít koupat?"
Jako zhypnotizovaný jsem mu přikývl a pořád čučel na jeho perfektní tělo.
"To ale bude něco stát!"
"A… A co?"
"Budeš mi muset ty boxerky v noci sundat…"
Chtěl jsem říct, že s radostí, ale proč ho nepoškádlit.
"Tak to dneska budeš spát se smraďochem."
"To si nemyslim. Tak dělej, jdi, než po tobě vyjedu!"

Raději jsem se zamknul, protože on by byl schopný tam vlézt bez zeptání. Sundal jsem ze sebe věci a vlezl si do sprchy. Pustil na sebe skoro horkou vodu. Vůbec mi to nevadilo. Bylo to tak osvěžující a uvolňující. Asi po pěti minutách jsem vylezl. Naschvál jsem se moc neotíral. Jen vlasy jsem si vysušil pořádně. Šel jsem po schodech nahoru a otevřel dveře a nechtíc jsem zakopl a spadl přímo na Michala, který stál u dveří.
"To už tu ale jednou bylo!" řekl.
"Jo já vím," vstal jsem a tentokrát mu podal pomocnou ruku já.
"Kurva."
"Co je?"
"Čekal jsem, že budeš sexy, ale až tak ne…"
Začal jsem se smát. "Vždyť už si mě viděl i nahýho!"
"Ale to nebylo takový jako teď."
"Aha, no tak ti děkuju."

Pořád konsternovaně koukal na moje tělo, ale já dělal, jakože mě to nezajímá. Přitom jsem z toho měl radost.
"Pojď se mnou do kuchyně."
Následoval jsem ho. Rozsvítil v kuchyni a já vykřikl: "Cože?"
"Co je?"
"Ty vole, ta kuchyň je učiněnej ráj na zemi."
"Nepřeháněj, můj pokoj je lepší!"
Sedl jsem si na židli ke stolu a on vytáhl flašku šampaňského a dvě sklenky. Nalil přiměřenou dávku a svou sklenku zvedl.
"Tak na zdraví." Pořád mi koukal do očí a mě to přivádělo do rozpaků. Cítil jsem neskutečné teplo, které mě polévalo pokaždé, když se mi podíval do očí.
"Nečervenej se!" smál se mi.
"Nečervenám."
"Běž zpátky do pokoje, já vezmu jen nějaký jídlo a pití a hned přijdu."
Poslechl jsem a šel. Hlavou mi vrtalo, zda se něco bude dít nebo ne. Chtěl jsem to a zároveň taky ne. Nerozuměl sám sobě. Sedl jsem si na postel a čekal.

Když přišel, přinesl sebou velkou Coca Colu a muffiny. Jedli jsme a přitom rozebírali celou tu praxi. Pak mi to ale nedalo a zeptal jsem se:
"Proč ses mě zastal na tý párty, když si ani nevěděl, na který straně je chyba?"
"Protože jsem chtěl. Jsi můj kámoš, a ať jsem jakýkoliv prase, tak svoje kámoše chránim."
Neměl jsem slov. Dostal mě. Seděli jsme na zemi a já se mu zadíval do očí. On mě taky a nakonec to přišlo, neudržel jsem se a začal ho líbat. Všechno se to semlelo tak rychle. Jeho rty se dotýkaly těch mých. Svalil jsem ho a lehl si na něj. Pořád jsem ho líbal. Pak jsem přestal.
"Za co to bylo?" zeptal se s úsměvem.
"To byl dluh," odpověděl jsem.
"Jakej dluh?"
"Taky si mi dal pusu a já cejtil, že ti to musím vrátit."
"Koukám, že si mi to vrátil i s úroky. Byla delší než ta, co jsem ti dal já."
"Já myslim na všechno."

Bylo úžasný ho pozorovat, jak je v rozpacích. Pořád působil tak sebevědomě. Vstal jsem z něj a sedl si opět do tureckého naproti němu. On se taky zvedl se slovy:
"Psal jsem si nedávno s Kájou o tobě."
"Takže vy mě pomlouváte?" pronesl jsem s úsměvem.
"Ne, jen přišla řeč na to, že jsi dříve takovej nebyl."
"Jako jakej?" sklesl mi úsměv.
"Takhle rozjetej. Poslední dobou jsi prej úplně jak vyměněnej…"
"No, asi má pravdu."
"Jakej jsi byl dříve?"
"Jak se to vezme. Byl jsem odtažitej. Hodně věrnej, představoval jsem si všechno romanticky. Prostě takový to dítě."
"Chtěl bych poznat tvoje starý já."
"Proč?"
"Abych tě mohl zkazit… Nee, kecám, bylo by to zajímavý se s tebou bavit."
"Aby sis mohl ze mě mohl dělat prdel co?"
"Ne, abys mi pomohl bejt aspoň trošku citlivej."
"Vždyť jsi!"
"Dneska po dlouhý době jsem se někomu trochu otevřel. Nikdo to ještě nedokázal."
"Takže jsi uzavřenej…"
"Jop a někdy mám chvíle, kdy bych si tak moc chtěl s někým promluvit. Taky jsem bejval jinej, citlivější, dokud…"
"Dokud co?"
"Určitě si viděl tu fotku s tou holkou. Hned vedle tý s Nikem."
"Jop."
"Ta holka byla jediná, do který jsem byl kdy zabouchlej. Dala mi kopačky s tím, že chce někoho víc… namachrovanějšího… Trvalo mi dlouho, než jsem se vyhrabal z depky. Bral jsem jeden čas drogy, byl i v dětsáku za to, že jsem zdrhal z baráku. Rodiče se mnou měli hodně velký problémy. Pak jsem se z toho vyhrabal. Ale od tý doby jsem se ještě do nikoho nezabouchl. Už to jsou tři roky."
"Ty vole…, to je mi líto. Proto jseš tak sebevědomej."
"Jop, ale už neřešme píčoviny a pojď do postele."

Bylo mi ho líto. Z toho jeho hlasu mi bylo do breku. Beznadějný, smutný, lítostivý. Leželi jsme v posteli. Koukali na sebe, ale nic neříkali. Jen prostě koukali. Čekal jsem, že něco řekne nebo jen naznačí. Ale nic. Zavřel jsem oči. Cítil jak se hlavou přibližuje. Daroval mi letmý polibek a pak nadzvedl hlavu a pošeptal:
"Když jsem ti volal, abys tady přespal, bylo to čistě jen kvůli sexu. Ale teď? Stačí, že jsi tady. Dobrou, vole."

Ulevilo se mi. Pohladil ho po tváři a nakonec usnul.