V zajetí džungle - část 1

Mačeta létala vzduchem stejně tak jako kusy větví, které jsem s ní odsekával. Klestil jsem si tak cestu neproniknutelnou džunglí, která byla všude kolem v tomhle bohem zatraceném kousku Afriky. Kontinentu, na kterém jsem byl poprvé, a také jsem v tu chvíli doufal, že i naposledy, protože zrovna bylo skoro poledne a to vedro se už nedalo snést. I když jsme byli obklopení vysokou vegetací, ani ta neposkytovala dostatek příjemného klimatu a já si den ode dne nadával čím dál tím častěji za to, že jsem tenhle kšeft vzal. Kšeft, během kterého jsem měl jako zkušený průvodce divočinou doprovázet skupinku badatelů, kteří hledali nějakého skoro vyhynulého brouka, jehož prdy měly zachránit lidstvo před rakovinou, tedy alespoň tak jsem na téma téhle expedice vtipkoval. Vtipkovat jsem ale nemohl nad tím, proč tenhle zatracený brouk musel nevyhynout zrovna tam. Na místě, které sousedilo s pouští a přes den tam bylo tisíc stupňů nad nulou a v noci tisíc jeden pod ní. Takovou divočinou jsem se i já klestil poprvé a nebylo o co stát, ani za ty prachy!

Zpocený jsem byl i uvnitř a síly mi kvůli nelidské fyzické námaze rychle ubývaly, ale nemohl jsem na sobě dát nic z toho znát. Jediné co jsem si z toho mohl vzít jako pozitivní stránku věci, byl fakt, že jsem byl kvůli tomu nesnesitelnému horku skoro nahý a jeden z těch badatelů z toho byl očividně dost nervózní. Hezký, menší, krátce střižený blonďáček s hebkou pletí, jehož tak asi pětadvacetileté oči mě neustále mlsně sjížděly zpoza malých brýliček, které měl na potícím se nose. Díky tomu mu pořád ty brýle sjížděly dolů a on si je prstem posouval zpátky, aby dobře viděl, a to nejen na cestu. Cestu, kterou jsem tříčlenné skupince klestil já svojí mačetou, a oni mě poslušně následovali.

Bylo to jak z podřadného béčkového snímku dávno zkrachovalého holywoodského studia. Zpocená hora svalů, která měla pocit, že je středobodem džungle, a bez jejíž neustálých nechutných poznámek se neudál ani metr naší výpravy. Nevím, kde to obhroublé, primitivní individuum, které si říkalo Matt, univerzita splašila, ale ani mě, ani mému příteli Zachovi, ani vedoucímu výpravy, panu Smithovi, se ani trochu nelíbil. A pokaždé, když se rozpřáhl s tou svou obří mačetou, až kusy větví přelétaly nad našimi hlavami a třísky nám divže nevypíchaly oči, jsem si poděšeně rovnal brýle na očích, abych se ujistil, že moje hlava stále drží na krku.

„Takhle to hnízdiště tuporožíka nikdy nenajdeme,“ přikrčil jsem se k Zachovi, když vedle mých uší znovu prosvištěla větvička plná obřích, rudých trnů, „ten neznaboh ho zničí a rozšlape dřív, než se k němu dostaneme.“

Pan Smith mě zaslechl a jen posunkem naznačil, abych se zdržel nevhodných komentářů. Zach se jen pobaveně usmíval a chtěl něco vtipného prohodit, když pak se to stalo. Podjela mi noha a zahučel jsem do nějaké díry, ani nevím, kde se tam vzala. Zaklesnul jsem se tak nešťastně, že jsem tam visel napůl cesty, neschopen dotknout se nohama něčeho pevného, co by mi umožnilo se vydrápat zpátky na cestu. Vyděšeně jsem vykřiknul. To bezpečně upoutalo pozornost našeho nepostradatelného krotitele divočiny, který se ke mně otočil a mocným pohybem své pracky mě za batoh vytáhnul nahoru. Jediné, co tam po mě zůstalo, byla moje červenomodrá univerzitní košile, která se s typickým zvukem párané látky roztrhla na dvě části a zůstala viset v houští jako memento, že civilizace došla až sem.

Ta síla, s jakou mě vytáhnul, mi vyrazila dech. Chvíli jsem na Matta koukal a nevěděl, co říct, ale nakonec jsem zamumlal něco jako děkuju a jal se hledat v batohu něco na sebe. Kromě termokošile a svetru na noc jsem tam ale nic neměl, všechno další náhradní oblečení zůstalo v základním táboře. Zach taky na půjčení nic neměl, a tak jsem, s velkou nelibostí a pochybách o vhodnosti mého postupu, zůstal oblečený jen do popruhů mého batohu. A šlo se dál. A přestože ten můj pád byl v kontextu celé výpravy jen zanedbatelnou epizodou, neustále jsem se v myšlenkách vracel k té svalnaté, potetované ruce, která bez jakékoliv pochybnosti a se samozřejmou jistotou předvedla svou nezkrocenou sílu při bohulibém skutku. Byl to zvláštní pocit.

Klestil jsem cestu tak jako těch pár dnů před tím, ale ani náhodou jsem ráno nemohl tušit, že tahle bude jiná a že i já během ní něco objevím. K večeru po celodenní chůzi, během které se ti tři broukologové zastavovali u každé hromádky něčeho, co bych já ani nezahlédnul, a tvářili se u toho, jako by právě objevili úplně nový kontinent, se ten obrýlený hezounek podivně ozval. Postřehnul jsem to hned, i když jsem zrovna rubal do jedné z tlustších větví před sebou. Jeho vyjeknutí, které jsem zaslechnul za zády, mi prolétlo hlavou a sjelo jako blesk po hromosvodu, až do koulí. Otočil jsem se a uviděl, jak visí zaklíněný v lovecké pasti. Podle jeho reakcí bylo zřejmé, že to študované tele ani netušilo, kam to zahučelo, a klidně mrskalo nohama ve snaze našlápnout pevnou zem. V mžiku se ve mně vzedmul testosteron a touha ochraňovat. A to hlavně proto, že takové pasti znám. Používají je už od pravěku divoké kmeny po celém světě na lovení větších a nebezpečných zvířat, která se na dně takové jámy nabodnou na špičaté kůly. Ten kluk měl sice štěstí, protože na rozdíl od tygra měl na zádech batoh, ale mrskal tam sebou tak, že se mohl kdykoliv propadnout na dno. Proto jsem se ke své smůle nemohl déle kochat jeho bezbranností, která mě vzrušovala. Chytit kluka jeho vzrůstu a zvednout si ho jednou rukou třeba až nad hlavu pro mě není problém, a tak i on za chvíli stál vedle mě. Asi nikdy ještě silného chlapa na svém těle nepocítil, protože na mě chvíli koukal, jako by nechtěl věřit tomu, že jsem ho vytáhnul sám. Pak zarazil hlavu do batohu, něco do něho zamumlal, ale to už jsem nevnímal.

Nevnímal jsem to proto, že jsem si při zběžném přeletu mých očí přes tu past všimnul známých rysů, nebo spíš způsobu, jakým byla ta jáma vykopaná a krycí větve přes ní naskládané. Stejný totiž používají kmeny, se kterými jsem měl už tu čest v Indonésii, a doufal jsem, že té cti se mi už nikdy znova nedostane.

Rychle jsem se proto otočil a zase začal mlátit do neproniknutelného křoví, které bylo všude kolem nás. Tentokrát ale s větší vervou povzbuzovaný testosteronem, který se ve mně začal vařit při pohledu na toho blonďáčka, kterému přes to jeho rozkošné tělíčko zůstal jen batoh, a také hnaný strachem z toho, že se do základního tábora nedostaneme před setměním. Proto jsem s prvními máchnutími mojí mačety zavelel těm třem za mnou, aby už nikoho z nich ani nenapadlo vybočit z mnou vyšlapané cesty, nebo se dokonce zdržovat očicháváním broučích bobků.

„Pane Smithi, pane Smithi…,“ poděšeně jsem kňoural kamsi do houštin, když jsem se otočil a viděl, že ho nikde nevidím. Mlátička Matt vepředu zuřivě mydlil do lián a jediné, na co asi v tu chvíli myslel, být co nejrychleji v táboře a postavit si stan co nejdál od nás. Jenže se začalo stmívat a pan Smith zmizel.

„Zachu, kdy si viděl pana Smithe naposledy?“ kladl jsem správné detektivní otázky a jen periferně jsem zahlédl Mattův tázavý pohled, který říkal něco ve smyslu, proč už zase stojíme a nejdeme, když nám jasně řekl, že máme jít těsně za ním. Z toho mužského šla hrůza, zároveň mě něčím rozčiloval a nešlo mi ho ignorovat.

„Já nevím,“ díval se Zach bezradně, „myslel jsem, že jde před tebou.“

„Podívám se po něm, počkej tady,“ rozhodl jsem se.

„Neměli bychom to nejdřív říct támhle tomu?“ zatvářil se Zach se značným despektem směrem k mačetovému krotiteli divých lián.

„Raději ne, zase bude mít tisíc průpovídek. Nemůže se nic stát, budu se držet jen vysekaných úseků,“ trval jsem na svém.

Odložil jsem batoh, abych se s ním nevláčel, a opatrně jsem se vracel zpátky. Po každých pěti, šesti krocích jsem napínal oči do všech směrů a volal pana Smithe. Mohl si někde vyvrknout kotník nebo celý zkamenělý stojí před syčícím hadem nebo ho snad dokonce kousnul nějaký koutník z rodu Loxosceles! Při té představě se mi až zamotala hlava a souběžně jsem přemítal, zda vůbec máme k dispozici účinné sérum.

Vůbec nevím, jak se to stalo, někdo mě pevně držel. Byl jsem celý přilepený na jeho zpoceném těle, slyšel tlukot jeho srdce a hukot plic. Svalnaté ruce mě pevně objímaly a skoro mi nedovolily se ani nadechnout. Zaječel jsem. A pak jsem se odvážil odlepit svou tvář od vyrýsovaných prsních svalů a podívat se nahoru. Pane bože, Matt! Už zase mě drží. To jsem zase někam spadnul? Bude si o mě myslet, že jsem skutečně nemožný. Bylo to tak zvláštní, naše oči se od sebe snad ani nechtěly odtrhnout, ale v tom jsem někde za sebou uslyšel Zacha, jak volá: „Ježišmarjá, pan Smith!“

Jenomže jak už to tak bývá, tihle chytrolíni mají pocit, že se takovou divočinou, jaká byla všude kolem, můžou prosekat sami svými zbytnělými mozky. Proto neuběhlo ani pár minut a já za sebou už zase slyšel svého oblíbence. Tentokrát ale nekvičel jako holka, která hapala do louže, ale vřískal jméno toho děduly, a než jsem se stačil otočit, zmizel na cestě, po které jsme přišli stejně tak, jako už před tím zmizel ten stařík.

„Do prdele! Já se na to taky můžu…!“ švihnul jsem mačetou stranou a hodil rozlícený pohled na toho pohublíka, který mi tam zůstal. Ten se sice tvářil jako Sandokan, který se se mnou klidně i popere o to blonďaté pískle, ale kolena se mu klepala tak, že by mě tím i vyhonil. Třes jeho kolen se zastavil potom, co jsem na něho zařval, aby se ani nehnul, protože myslím, že tím jsem v něm zastavil úplně všechno, a já se díky tomu mohl vydat zpátky hledat ty dva.

Nebylo to nic těžkého, protože blonďáček se džunglí pohyboval jako gepard, ale v pokročilém stádiu senility. Dělal kolem sebe takový randál, že se k nám museli to dobou stahovat všichni predátoři z širokého dalekého okolí. A s jeho sílícím hlasem se ve mně také jedno zvíře začínalo probouzet. Dostával jsem na něho čím dál tím větší chuť a jeho pronásledování mě zase vzrušovalo. Mé vzrušení dosáhlo maxima, když jsem toho koloucha dohnal, chytnul ho za ramena, přitisknul si ho prsa a dal mu pocítit svoji dominanci v naději, že díky tomu přestane vřískat.

A povedlo se! Koukal mi do očí a já se tisknul na to jeho sametové tělíčko. Vychutnával jsem si vůni jeho kůže, která se lepila na moje zpocené svaly, z nichž jeden jsem už neovládal a tlačil se mezi nás. Můj dech se zrychloval, zato blonďák ani nedutal. Vedro se zvětšovalo a já měl hroznou chuť servat z něho ty kraťásky, které měl na sobě, položit ho na zem a ukázat mu rovnou tam, že to kolem nás není jediná divočina, kterou by se mnou mohl projít. Ohon mi ale rychle klesnul potom, co se odkudsi ozval ten pohublík, který ode mě dostal povel: zůstaň!

Nejdřív volal Ježíše, pak panenku Marii a nakonec toho jejich dědulu. To mi došlo, že je asi zle. Pustil jsem kolouchova ramena, chytil ho za ruku, a aby mě nezdržoval zase nějakým svým intelektuálským nápadem, jsem ho za ni pevně držel a táhnul za sebou směrem k tomu druhému hubeňourovi.

„Do hajzlu! To musíte všichni tak řvát!“ nadával jsem u toho, protože oni se opravdu chovali, jako by byli někde na Šumavě na houbách, kde je může ohrozit maximálně tak klíště.

Byl jsem nadopovaný testosteronem a nasraností, proto jsem toho křiklouna našel celkem rychle, jak zírá na věci toho jejich profesora, které byly rozházené kolem jeho batohu. Ten ležel kousek od pasti, do které před tím zahučel můj oblíbenec, a já věděl, že je opravdu zle. Byli jsem totiž na území divokého kmene, který všechny bělochy považuje za posedlé démonem zla a věří, že každého bílého muže musí toho démona zbavit, aby ho svým semenem nerozséval dál. K jeho vypuzení z našich měšťáckých těl slouží sada rituálů, které bych nepřál zažít ani tomu největšímu nepříteli. Bylo mi proto jasné, že dědulu musíme najít ještě před setměním, protože dřív s obřadem divoši nezačnou. A protože jsem už měl dost toho, že se tam ti kluci chovali jako dvě princezny, které si mohou všechno dovolit, pěkně jsem je oba dopodrobna seznámil s tím, co staříka čeká, jestli ho co nejdřív nenajdeme. Oba se u toho kroutili, jako bych je u toho tahal za koule, ale tomu mému blonďatému pokladu se to snad i líbilo a mně už se z pohledu na něj zase trochu naléval. Žalud mi zvlhnul, trocha předmrdky mi vytekla do trenek, ale s koncem mého vyprávění jsem musel potlačit i své touhy. Zavelel jsem, aby posbírali profesorovy věci, pak jsem je oba popadnul kolem ramen a tlačil před sebou, abychom už se opravdu ničím nezdržovali. Tušil jsem, kam asi divoši dědulu odtáhli, proto jsem kluky svými dlaněmi objímal kolem ramen a směroval naši cestu ke skalnímu městu.

Tam se mi ulevilo. Podle znaků, které byly vytesány do skal, to nebyl přesně ten kmen, s nímž jsem se potkal v Indonésii. Rituál proto mohl začít až při úplňku, který je v Africe považovaný za posvátný a jemuž všechny divoké kmeny podřizují své rituály. Na záchranu profesora jsme díky tomu měli ještě dva dny. Tím mi ale nastal další problém, celé dva dny budu muset ještě kromě zachraňování děduly hlídat ty dvě princezny. Sice mají do pořádných chlapů ještě daleko, ale semenící koule a stříkající ohony už mají a jsou tu tím pádem v nebezpečí.