V zajetí džungle - část 4

Od rána jsem nemyslel na nic jiného, než na záchranu těch dvou unesených. Přesto jsem si ještě chvíli vychutnával probuzení, které bych klidně opakoval každý den. Adamův obličej mi ležel na prsou a jeho ruce se hřály v mém rozkroku. Já měl ty své složené za hlavou a vůbec, ale vůbec se mi nechtělo vstávat, ale musel jsem.

Adam mě celý den následoval jako pejsek, ale já měl oči i veškeré smysly zaostřené na stopy, které by mi prozradily, kde je divošská vesnice. Ale ani pozorovatelský průzkum z vršku skály, ani následný sestup do pralesa mi nenapověděly, kde ty dva hledat. Bylo mi jasné, že budu muset zvolit strategii, kterou sice nepoužívám rád, a v tomhle případě obzvlášť, ale jinak to prostě nešlo.

Přidal jsem do kroku, protože už jsem toho mého blonďáčka trochu znal a věděl jsem, že přes všechna nebezpečí se neubrání očumování všeho, co by mu mohlo třeba jen naznačit, kde má hledat toho jeho brouka. Nebo možná myslel na sex se mnou, to jsem až tak dopodrobna neřešil. Prostě jsem věděl, že se mu snadno v džungli ztratím z dohledu a počítal jsem s tím, že začne panikařit, až si bude myslet, že se zase ztratil a jeho obvyklé měšťácké reakce k němu přilákají divochy. I když mi to rvalo koule, rozhodnul jsem se z něho udělat volavku, protože bych jinak vesnici divochů nenašel. Ale jako každý správný lovec, a to já jsem, jsem měl svoji návnadu neustále na očích, aby se mu nic nestalo. Možná jsem se s ním na tom mohl i dopředu domluvit, ale měl jsem strach, že to nepochopí a že s tím nebude souhlasit, protože mně samotnému se to taky moc nelíbilo. Proto pro nás oba bylo lepší, když si bude myslet, že se prostě zase jenom ztratil.

Povedlo se zanedlouho a já ho pozoroval z vršku skalního masivu, na který jsem vyšplhal.

A přesně, jak jsem předpokládal, divoši o nás věděli, ale já se jim ztratil z dosahu tím, že jsem se dostal nahoru tam, kam se oni bojí, a tím pádem se z Adama tam dole stala spolehlivá osamocená kořist.

Uchvátili ho, svázali a vlekli do útrob skalního města, které jsem měl pod sebou.

Všechno se ve mně vařilo, protože i když mi mozek velel, že je to dobrá taktika, Adama už jsem nebral jen jako jeden z mnoha objektů, které mám doprovázet divočinou. Byl v tu chvíli už něco víc a romantický chlap, kterého mám schovaného uvnitř, se kroutil a už jsem mu skoro nedokázal zabránit v tom, abych za nimi vykřiknul, a Adam tak věděl, že jsem mu nablízku. V tom výkřiku mi možná zabránil i pohled na to, jak se ho ti divoši dotýkali, strhávali z něho batoh a ty jeho rozkošné kraťásky, cloumal se mnou vztek a žárlivost, a možná i proto to moje romantické já nedostalo šanci na výkřik, víc mě totiž ovládala moje vzteklejší část, která se každému, kdo mi hrabe na kluka, chce pomstít. A moje pomsta tam v tu chvíli spočívala v tom, že jim pod rukama seberu všechny jejich oběti.

Po návrší skalní plošiny jsem kopíroval jejich cestu a pozoroval to, jak po několika stech metrech zmizeli v jedné z průrev mezi skálami. Teprve, když jsem opatrně sestoupil o pár metrů níž, jsem uviděl vchod do velké jeskyně, který byl ale tak zamaskovaný okolními skalními výčnělky, že by ho nezasvěcené oko jen těžko našlo.

A přesně tam celý průvod únosců i s Adamem zmizel a mně bylo jasné, že tam dole v podzemní jeskyni bude ukryta divošská vesnice a v ní všichni moji svěřenci.

„Paráda! To je ta nejblbější možnost!“ klel jsem polohlasně a slézal u toho stěnu níž a níž, až jsem se ocitnul na dně průrvy čelem ke vstupu do jeskyně.

Možná jsem v tu chvíli měl cítit tunu emocí, ale já cítil jenom bolest. Hanba mě fackovala tak, až mě to fyzicky bolelo. Styděl jsem se za to, že mě ten klučina pobláznil natolik, že jsem ztratil svoji obvyklou ostražitost, a přišel tak o všechny svěřence. Jiným pocitům jsem ale průchod nedovolil, protože jsem věděl, že do úplňku se jim nic nestane a že už přesně vím, kde je najdu.

Neváhal jsem proto ani okamžik a vydal se dovnitř. Labyrint chodeb a jeskyní nebyl tak komplikovaný, proto nebylo zas tak těžké najít brloh těch černoušků posedlých mrdkou bělochů.

Proti tomu, co se mi naskytlo při prvním pohledu přes skalní římsu, za kterou jsem se schoval, byl film s Indianou hadr! Než jsem totiž dorazil, stihli Adama svléknout a za roztažené nohy a ruce ho přivázat na jeden z kamenných bloků uprostřed velké jeskynní haly. Na dalších dvou leželi ve stejné pozici profesor a ten druhý skautík. Ten měl na břiše čerstvě nastříkáno a bylo jasné, že z něho od včerejška dolují jeho mrdku, aby co nejvíc vyčerpali toho démona zla, kterým jsou podle jejich víry všichni bílí muži posedlí. A až si budou myslet, že z nich vydojili všechno semeno, jim budou za úplňku chtít do štěrbinky ohonu zasunout dlouhý úzký hrot otráveného šípu, protože věří, že to uvězní zlou sílu, která se semenem bělochů přichází, ale pak jim stejně ještě pro jistotu budou chtít uříznout varlata. To se samozřejmě nedá přežít, ale oni věří, že ten, kdo není posedlý démonem zla, tuhle proceduru přežije a otrávený hrot po čase vychčije ven. Jsou to blbosti, ale sám jsem už tenhle rituál viděl v Indonésii a oni to fakt mysleli vážně.

Profesor už měl dost a asi už dávno omdlel, ale ten druhý skautík rychle oddechoval, protože ho právě před chvilkou zrovna udělali a z ohonu mu ještě vytékaly poslední dávky mrdky. Snažil se křičet, protože zpozoroval Adama, ale pusu mu ucpala jedna z těch černých rukou.

Bylo to rajcovní, oba kluci byli sexy a i ti černoušci taky nebyli žádní obtloustlí Evropani, kteří se jen válí u bedny a chlastají pivo. Všichni byli vzrušení a jejich černé ztopořené klacky lemovaly kamenné stoly s jejich úlovky.

„Sakra, to by bylo skvělý porno!“ pomyslel jsem si, když jsem si rukou přejel po ohonu a trochu ho potáhnul, protože se mi předkožka šprajcla v trenkách a dost to tahalo. Ohon se mi vzdouval a tlačil se ven.

Chytil jsem ho dlaně.

Vím, že to může vypadat trochu divně v takové situaci, ale já musel stejně počkat, až divoši Adama položí na jeden z kamenných stolů a přivážou ho. Protože do té chvíle ho drželo několik ozbrojených válečníků a já nemohl riskovat to, že na můj útok zareagují tak, jak bych nechtěl. Mohl bych tím ohrozit Adamův život.

A pak taky do úplňku zbývalo ještě dost času, proto jsem svému ohonu nebránil v jeho přirozenosti. Pohled na Adama, který se vzpínal a snažil se uhnout neodbytným černým rukám, byl tak moc dráždivý, že se mu nedalo ubránit. Potřeboval jsem se uvolnit, vylít si koule, abych nebyl v napětí a při jejich záchraně nebyl paralyzovaný ztopořeným ohonem a nadržeností.

Pár pomnutí žaludu, pár tahů po celé délce ohonu a já cákal pod sebe. Moje mrdka stékala po kameni, který jsem měl pod nohama. Objímal jsem si ohon a přirážel do sevřené dlaně a užíval si u toho pohled na Adama, který už byl přivázaný a divoši kolem něho tak šikovní, že si současně se mnou skrápěl semenem břicho a ruce únosců.

Párkrát mi v ohonu ještě škublo, na špičce se objevilo několik posledních velkých bílých kapek, které jsem setřel placem, a klesající ohon jsem už soukal zpátky do trenek.

Uvolněný jsem byl dost a stejně tak připravený na roli superhrdiny, nebo lépe řečeno superboha. Dobře jsem totiž po zkušenostech z Indonésie věděl, že tyhle kmeny sice považují bílé muže za rozsévače zla, ale ty s chlupatou hrudí naopak uctívají jako zhmotnění boha. Připomínají jim totiž opice, které oni považují za božstvo pralesa, a pokud spatří bílého chlapa s podobnou srstí, věří tomu, že se jeden z pralesních bohů vtělil do člověka, aby jim byl blíž.

No, a pokud jste vybaveni pořádným přírodním svetrem jako já, stačí si před ně jenom široce rozkročmo stoupnout, vydávat hlasité zvuky a rukama jim co možná nejprimitivněji naznačit to, co si jako živoucí bůh přejete za oběti.

Jejich černé vyděšené obličejíčky na mě zíraly a klacky jim okamžitě klesly. Jeden z nich, ten nejvíc pomalovaný, všem zavelel, aby si klekli a pak se sám po čtyřech vydal směrem ke mně. Já mával rukama jako o život, aby pochopil, že chci ty tři vědátory a že je chci živé. Předpokládal jsem, že je to jejich náčelník, a protože jsem moc dobře věděl, že jako bůh musím za oběti něco darovat, vytáhnul jsem ze zadní kapsy starý vystřelovák a v okamžiku, kdy se náčelník připlazil až k mému rozkroku, jsem mu ho obřadně podal.

Divoši pochopili, že jsem spokojený s tím, co mi nabízejí jako oběť, a všechny mé svěřence rychle odvázali a dovolili klukům to, aby podebrali za ruce profesora a stoupli si všichni tři za má široká ramena.

Já nepolevoval v roli zhmotněného boha a dál jsem mával rukama a halekal, abych jim demonstroval svoji dominanci. Kluci poznali, že už mi halekání dochází, proto začali pomalu ustupovat k východu z jeskyně.

Profesora, který se probral až v základním táboře, tam dovlekli kluci sami, protože já se celou cestu otáčel a hlídal. Byl jsem připravený spustit božské burácení, kdyby se jen jediný z těch černých objevil na dohled.

To se ale nestalo a my z tábora zavolali vysílačkou pomoc pro profesora, který vzdal pátrání po tom jejich nosorožíkovi, nebo co to bylo za sajrajt. Kluci se ale oba rozhodli v expedici pokračovat a pokusit se toho brouka najít. Moje smlouva mě totiž zavazovala poskytovat jim ochranu ještě týden a na obou bylo patrné, že mých služeb hodlají využít bezezbytku.

Nevěděl jsem, co bylo horší. Jestli ti nechutní divoši s jejich perverzními rituály nebo nechutný Matt a jeho neustálé hledání, kam by strčil svůj neukojitelný penis. Nebyl jsem ani tak otřesený z toho, jak mě ta pralesní lůza zajala, ohmatávala svýma nemytýma prackama na těch nejintimnějších místech, zatímco do mě lili nějaký nápoj, který způsoboval moje trvalé ztopoření, a neustálým drážděním mě nutili k dalším a dalším výstřikům.

Byl jsem víc zdrcený z toho, jak jsem zahlédl Matta, když se nahoře v úkrytu nad vším tím naším neštěstím bezohledně ukájel, namísto aby nám pomohl co nejdřív zahnat ty odporné černé údy s načervenalými špičkami a zbavil nás perverzního utrpení na kamenných blocích. Byl jsem tak zklamaný, až mě z toho bolelo na hrudi, a když odvezli profesora, zalitoval jsem, že jsem nejel domů s ním.

Ležel jsem ve své boudě v základním táboře a nedokázal myslet na nic jiného, než na toho obhroublého burana, který mě málem pobláznil tak, že jsem se do něho skoro zamiloval. Proč jsem tak pitomý, že vždycky nalítnu nějakému hajzlovi? Vždycky se zklamu, vždycky to tak bolí. Náš vztah zřejmě skončil dřív, než vůbec stihnul začít. Pusa se mi zkroutila a po tváři pomalu klouzal malý potůček slz.

Vzpomínal jsem na naši noc ve skalní dutině, na naše fantastické tělesné spojení, na můj první opravdový sex. Tam ještě bylo všechno v pořádku, tam ukazoval jinou svou tvář než tu, kterou jsem viděl o den později, obklopený obřími černými varlaty. Schoulil jsem se na bok do klubíčka a vzlykal jsem, jak malý kluk. Uvnitř mě všechno bolelo, smutek a zklamání mě cupovaly na kusy, další část Adámkova srdce pomalu odumírala na lidskou zradu a citové zranění. Proč se mi to vždycky stane?

Nakonec jsem ale musel vstát, protože se mi chtělo na malou. Raději jsem si vzal tmavé brýle a na hlavu kšiltovku, aby mě neviděli, jak jsem celý oteklý a uřvaný. Potichu jsem vylezl ven. Nikde jsem nikoho neviděl. To bylo zvláštní. Měl jsem za to, že Matt se Zachem připravovali věci na pokračování expedice, protože nám před tím přivezli nové zásoby.

Uviděl jsem je v kuchyni. Matt seděl za stolem a Zach něco připravoval na plotně. Oba vysmátí, Matt vtipkoval a Zach se chichotal jak puberťačka. Instinktivně jsem se přilepil k nejbližšímu stromu a pozoroval jsem, co se bude dít. Zach nosil na stůl a Matt se mu naprosto bezostyšně díval na zadek. No to snad ne! Polilo mě horko a do očí se vkrádala slaná chuť. Bože dej, ať to není pravda. Že to tak není viď? Že ne?

Pak Zachovi spadla na zem lžíce. Ohnul se pro ni, ale nějak nepřirozeně dlouho se jeho tělo nevracelo zpátky. Matt chvíli zíral na Zachův vystrčený zadek oblečený jen do kraťoučkých trenýrek. Kde je proboha vzal? Byly jak z nějakého klubu s tyčemi. Všechno se to dělo ve zlomcích vteřin, ale mě to připadalo jako věčnost, jako zpomalený film na univerzitním sympoziu, kdy se zvlášť promítá každý pohyb tykadel švába smrtihlava.

Matt zajel dvěma prsty pod jednu ze Zachových kraťoučkých nohaviček. Ten se rozhihňal a plácnul Matta přes ruku, ale nastavil se znova tím svým nadrženým zadkem tak, že bylo úplně jasné, co vlastně chce. Mít Matta uvnitř, hluboce zaraženého až po kořen. Ten ho vzal za boky a svým rozkrokem se přitlačil na Zachovu natřásající se zadnici. Až ke mně bylo zřetelně vidět, jak Mattovo přirození tvrdne a vstává a chce ven z vojenských maskáčů, ve kterých vždycky vypadal tak neodolatelně.

Přes slzy jsem neviděl, zhroutil se mi celý svět. Musím pryč, rozhodl jsem se. Profesora odvezli džípem na blízké letiště, není to ani patnáct kilometrů. Když půjdu stejnou cestou, jsem tam za pár hodin. Všechno jsem udělal naprosto automaticky, bez myšlenek. Sbalit pár věcí a vytratit se co nejdřív z toho místa. Když jsem mizel po dvou rýhách, vyježděných od kol těžkých aut v kamenitém písku, kterému tady říkali silnice, slyšel jsem zřetelně, jak Zach heká a pokřikuje nějaké sprostoty. Děvka!