V zajetí džungle - část 5

Postupoval jsem poměrně rychle. Uklidňoval jsem se, že když se budu držet silnice, nemůžu nikam spadnout ani se ztratit. Už tu nebyl se mnou Matt, aby nade mnou držel ochrannou ruku, aby mě tahal z nebezpečí a vysvobozoval ze zajetí. Nikdy jsem nic takového nezažil a cítil jsem se s ním tak dobře a bezpečně. A on si teď klidně užívá s tou malou kurvičkou, co se tvářila jako můj kamarád. Oči jsem měl znovu plné slz, ale zároveň mě sžíral vztek na Matta. A na mě, jaký jsem pitomec. A on? Dobytek!

Uviděl jsem ji už z dálky. Srdce se mi zastavilo, zprudka jsem se nadechl a šly na mě mrákoty. Pomalu jsem se k ní přibližoval, přestože bylo jasné, že mi nikam neuteče. Nápadně červené listy, které vypadají jako květ, přímý vzrůst, pravidelné větvení. Byla to ona. Euphorbia pulcherrima, čeleď pryšcovitých. Jako omámený jsem potichu našlapoval, snad aby nevytáhla kořínky a neutekla kamsi do neprostupné džungle. Bylo to jasné, kde je ona, může být i on. Objekt našeho výzkumu, tuporožík africký.

Rostly jí tam lány. Neuvěřitelná rudá záplava, jen kousek od silnice, to snad ani není možné. My se prosekávali džunglí a ono si to tady roste přímo u cesty. Na malý okamžik jsem si vzpomněl na svého dědu, který na houby chodil zásadně jen po cestě a vždycky našel plné košíky. „U cest nikdy nikdo nehledá,“ říkal, „každý si myslí, že už je to tam vysbírané.“

Procházel jsem jako ve snu tím zázračným porostem a opatrně obracel listy, ohýbal stonky, kontroloval větvičky. Na hnízdiště mi to místo přišlo příliš suché a na slunci, jestli tady je, musí být někde blíž stromům nebo skále. Někde kde je stín a víc vlhko. Postupoval jsem jen pomaloučku a připadal jsem si v červených kobercích květiny jak v pohádce.

O kus dál porost mizel ve skalní průrvě. To by mohlo být ono, tam bych mohl to hnízdiště objevit! Byl jsem tak blízko. Jen, co jsem prošel mezi skalními stěnami, zaujala mě ale jiná věc. Stály tam zvláštní pyramidy. Blížil jsem se k nim. Kamenné stavby, celkem nízké, neměly na výšku víc než dva, tři metry. Zvláštně uspořádané na nevelikém prostranství mezi skalami, napočítal jsem jich pět.

Krčil jsem se u stěny, ale všude bylo ticho, nikde nikdo. To místo působilo tak tajemně. Postupoval jsem dál, k nejbližší pyramidě. Z jedné strany měla úzký otvor, sestupovalo se dolů. Třásl jsem se strachy, že zas narazím na nějaké nadržené pralesáky, ale všude byl takový klid. Jen se podívám a půjdu. Napětím jsem sotva dýchal, ale krok za krokem, schod po schodu jsem mizel v podzemí.

Vůbec jsem nechápal jak, ale uvnitř bylo světlo. Musí to mít nějaké důmyslně vystavěné průduchy, které pouštějí světlo, ale zároveň nejsou zvenku poznat. Můj pohled okamžitě zaujal centrální prostor, kde byla na různých podstavcích umístěna spousta předmětů. Do některých stran pak vybíhaly chodby. Došlo mi, že pyramidy jsou vzájemně propojeny, právě těmito chodbami.

Sestoupil jsem dolů a úlekem se mi zastavil krevní oběh. Ústředí prostor byl celý zaplněný falickými symboly, stovkami různých penisů ze dřeva, kamení a slonoviny. Některé se tyčily několik metrů jako sloupy, jiné byly vystaveny na kamenných podstavcích. Další, docela malé, byly naházené v košíkách upletených z lián. To je určitě těch černých úchylů s bílými čárami na pařátech! Zmocnila se mě úzkost a strach. Musím pryč!

Štěstěna mě ale zcela opustila. Zřejmě jsem urazil pralesní božstvo nebo překročil zakletý kořen, od vchodu se ozvaly hlasy. A jsem v hajzlu! V čiré hrůze jsem vběhl do jedné z chodeb s tím, že se dostanu přes sousední pyramidu ven, ale než jsem se stihnul pořádně rozeběhnout, po pár skocích jsem do někoho narazil a ten někdo mě najednou pevně držel. Na malinkatý okamžíček jsem si myslel, že je to Matt. Nebyl.

„Hej, Henry, do někoho jsem vrazil, přijď sem,“ slyšel jsem rodný jazyk.

„Co tady dělá ten prcek?“ přidusal Henry, s holou hlavou a rezatým knírem.

Ten, co mě držel, mnou zatřásl, ať řeknu, co tu chci.

„Já, já, já tu bádám,“ strašně jsem se jich bál, až jsem se zakoktával.

„Ňákej mladej inteligent, zřejmě,“ smál se Henry, „to sme zrovna nepotřebovali, tady někoho potkat, že jo, Lee?“

„To teda ne,“ řekl Lee a mačkal mi ruku tak bolestivě, že mi vyhrkly slzy do očí.

„Pusťte mě, prosím, neřeknu, že jsem vás tu viděl,“ škemral jsem a kroutil jsem bolestí jak paragraf.

„To si piš, že neřekneš,“ rozchrchlal se Henry smíchy.

Byl to jeden z těch náročnějších dnů, jaké můžete v džungli zažít, protože si jen tak odběhnete s partou vědátorů na lov brouků a najednou zjišťujete, že je zachraňujete před potupnou smrtí.

Blonďáčka jsem nechal odpočívat v jeho chatce, protože mi přišlo, že je před zhroucením, a já hrozně moc nechtěl, aby tuhle expedici vzdal tak jako profesor. Měl jsem strach, že spoustu věcí, které se odehrály, nebude schopný pochopit, proto jsem chtěl, aby si pořádně odpočinul a já mu je pak mohl hezky v klidu večer u ohně při úplňku vysvětlit. Záleželo mi na něm a pochopil jsem, že je to vlastně ještě puberťák, který neví, jak to v životě chodí. Chtěl jsem ho chránit a naučit ho, jak se bránit tomu zlému, co ho v životě může potkat.

Hned po tom, co odvezli profesora, jsem vyrazil jako každý podvečer na lov a ten den se mi dařilo. Úlovek jsme se skautíkem po mém návratu připravovali v kuchyni na večerní opékání a já se těšil na to, jak si přitáhnu toho svého blonďatého kolouška pod křídlo a společně si užijeme krásný večer.

Ten druhý skautík se ale nějak rychle probral z mrákot, ve kterých byl od toho osudného zážitku s divochy, a začal se chovat vyzývavě. Dokonce se mi zdálo, že ho vyhánění zlých duchů rozrajcovalo do červena. Byla to buzna jako ze žurnálu, ale na začátku se snažil hrát tvrďáka a to já nemám rád. Chtěl jsem mu ukázat, že na mě opičky dělat nebude. Trochu si s ním pohraju, vydráždím ho a navnadím na to, že by v sobě mohl mít pořádného chlapa, ale pak ho před tím nejlepším pošlu do hajzlu. Víc mě totiž berou kluci tiší, skromní a vůbec nejradši mám obrýlené blonďáčky, co vypadají jako by neuměli do pěti počítat a neustále potřebují ochranu samce.

Takže jsem v kuchyni využil toho, že se mi tam u plotny nastavoval a bylo jasné, že chce mrdat. Kdyby ne, tak bych v sobě popřel přirozenost aktivního lovce, který zaútočí, když ucítí kořist, a to já neumím. Proto jsem po něm párkrát hrábnul, prsty zasunul tam, kde by prsty pořádného chlapa měly být a trochu se i otřel. Byl jsem nadržený, ale všechnu mrdku jsem šetřil pro Adama. Dostávalo mě to přesně do té nálady, ve které jsem chtěl být, až se vzbudí a přijde za námi.

Stmívalo se, oheň už hořel naplno a maso bylo připravené na opékání, ale Adam nikde. To druhé pískle, kterému říkali Zach, se vtíral už moc a mně začal Adam chybět, proto jsem se vydal do jeho chatky, že už ho prostě vzbudím.

Adam byl ale i se svými věcmi pryč a ve mně se všechno zastavilo. Noc na krku, kluk je naprosto nezkušený a já nemám ani páru, kam zmizel. Nikde nebyly žádné stopy po zápase, které by naznačovaly to, že ho někdo unesl, proto musel odejít sám.

„Ale proč by to dělal?“ letělo mi hlavou a u toho už jsem přemýšlel, kam mohl jít. Jediné, co mě napadlo, že šel hledat toho jejich brouka.

Vyběhnul jsem z chatky a u ohniště chytil Zacha za ruku: „Dá se ten váš brouk najít i v noci?“

Ruka se mi u toho trochu klepala stejně jako Zach, který na mě vyděšeně koukal.

„Tak dá? Sakra!“ cloumal jsem s ním, protože z něho pořád nelezla žádná odpověď.

Jeho překvapení mu dovolilo jen: „Ne!“

To ale stačilo. Bylo mi jasné, že když Adam nešel hledat toho hovnivála, musel mít namířeno k letišti a chtěl se dostat domů. Bylo by to pochopitelné po tom, co zažil. Šok jako reakce na stresovou situaci se může někdy dostavit klidně až za několik hodin a on asi začal panikařit, když se probudil a měl pocit, že se musí dostat rychle domů, kde se cítí bezpečně, no a v panice to se mnou neprobral.

Popadnul jsem rychle svůj pohotovostní bágl s veškerou výbavou. Zacha jsem nacpal do chatky, zamknul ho v ní a klíč si nechal. Už jsem totiž nevěřil tomu, že když mu jenom řeknu, aby tam zůstal, tak že to udělá. A pak jsem vyrazil poklusem po cestě k letišti.

Po pár minutách začalo praskat v mojí vysílačce na boku báglu: „Vlčáku! Jsi tam?“

Zastavil jsem se, popadnul ji do ruky, přitlačil k puse a zašeptal do ní, abych na sebe zbytečně neupozorňoval probouzející se šelmy: „Ty vole, kde se tady bereš?!“

Hned jsem totiž poznal hlas svého bývalého parťáka, který v té době měl už svůj nový tým… jak je nazvat… zachránců pokladů. Někdo jiný by je určitě nazval vykrádači hrobů a obětních míst, ale Lee byl jenom kecálista a zatím se nezmohl na víc než na pár mincí a střepů nevalné hodnoty.

Z vysílačky se hned ozvalo: „No co asi, ty vole, hledám mamce nový exotický koření do polívky, to je jasný ne!“

„Jdi do prdele, mám fofr! Zajímá mě, jak tě napadlo, že jsem tady?“ pořád mi nedávala smysl jeho počáteční jistota toho, že na té frekvenci budu zrovna já, protože jsme spolu už skoro rok nemluvili a o mém kšeftu pro univerzitu nemohl vědět.

„To je jednoduchý, mám tady takový žluťoučký kuřátko a ono se to ohání tvym jménem, že je tady prej s tebou!“

V tom ve mně hrklo. Lee byl totiž sice kecálista, co se týká pokladů a práce, ale vždycky, když se mu pod ruku, nebo spíš pod ohon, dostal nějaký kluk, nedopadlo to dobře, a zvlášť když s ním bylo i to druhý prase jménem Henry. A jako bych to přivolal, se z vysílačky ozvalo: „Henry říkal, že kecá, tak jsem si to chtěl ověřit!“

Lee si nesměl ani náznakem myslet to, že je Adam můj, byl by o to agresivnější. Proto jsem se musel pokusit přesvědčit ho, že k Adamovi nic necítím.

Improvizační strategie to bylo moje už na vojenské akademii, proto jsem mozek rozběhnul na plné obrátky a začal ji aplikovat: „Kuře?! … Tady v džungli?! … To bych si taky nechal líbit, já libový maso neviděl už tejden, chytám jen samý ztuhlý opice. Hele chlapi, počkejte s ním na mě! … Kde jste?“

Věděl jsem, že nemůžou být daleko, Adam se neuměl pohybovat džunglí moc rychle. Spoléhal jsem na to, že si Lee bude pamatovat naše společné noční nájezdy do klubů, při kterých v našich ložnicích končili mladí kluci, které jsme ve větším počtu aktivních samců kolikrát umrdali do bezvědomí, a to měl Lee rád. Já byl vždy jedním z nejaktivnějších a on se rád díval na to, jak se těch kluků zmocňuji, proto jsem doufal, že se mu po tom zasteskne a počká s jakoukoliv akcí, kterou měl v plánu, na to, až dorazím.

„Sakra, tak ale dělej, vlčáku! … Jsme v obřadních kobkách za skalním městem směrem k letišti, ty to určitě najdeš!“ a vysílačka utichla.

Z hlavy se mi okamžitě vykouřila veškerá nebezpečí, která v džungli hrozí, a já se rozběhl ke skalnímu městu.