V zajetí džungle - část 2

„Hele, on mu snad stojí,“ šeptal mi Zach, zatímco nás Matt peskoval jak malé kluky, „podívej se na tu bouli mezi nohama.“

Už pěkných pár minut jsme poslouchali přednášku na téma pohádkové postavy v nespoutané divočině, a že on tedy nemůže být za všech okolností chrabrý princ, který neomylně zasáhne vždy, když se nám bude něco dít, notabene, když věčně neposloucháme.

„Má tam mokrou skvrnu, vidíš to taky?“ naklonil se ke mně znovu můj spolužák.

Opravdu mi připadalo, že ten rozkrok byl poněkud objemnější než jindy, ale copak jsem se mu tam už někdy díval?

„Jestli se chcete v džungli chovat jako dvě holky, co si v parčíku nad městem vyšly v neděli na rozhlednu, tak s váma na místě končím, předám vás u nejbližšího vojenského stanoviště a klidně si dál pleťte copánky a natřásejte prciny! Ale beze mě!“ řval Matt.

„Vážně řekl prciny?“ komentoval zase Zach.

„Nech toho, naštve se ještě víc a fakt nás tady nechá,“ zastavil jsem Zachovy vzdorovité poznámky.

Stál jsem před tou naštvanou horou svalů, která nám sice vyhrožovala a tvářila se nekompromisně, ale ve skutečnosti byla odvážná, statečná a obětavá. Měl jsem ho za primitiva, co umí jenom demonstrovat svou sílu, ale když trochu vychladl a pustil se do líčení zvyků a víry toho domorodého kmene, který možná právě před chvílí rozřezal pana Smithe na jednohubky, okouzlil mě. Najednou jsem si uvědomil, že tenhle chlap ví, co dělá.

Střetli jsme se očima a náš vzájemný pohled trval déle, než bylo obvyklé. Něco se se mnou dělo a nebylo mi moc jasné, co to je. Najednou jsem si moc přál, aby mě obejmul, schoval do svých rukou a pevně tisknul. Chtěl jsem cítit jeho pohlazení ve vlasech a schoulit hlavu na jeho hrudi. V duchu jsem viděl, jak se jeho plné rty – ano, měl vlastně moc hezké rty – blíží k mým a jak se naše mužské energie spojují ve vášnivém polibku.

Zřetelně jsem cítil, jak rudnu. Vytrhnul jsem se ze svých myšlenek, Matt prohlásil, že se jde k nějakému skalnímu městu, a najednou si nás vedl kolem ramen, jak dvě lehká děvčata nad ránem cestou z klubu pochybné úrovně. Po chvíli jsem z toho objetí vyklouznul, bylo toho na mě nějak moc. Pan Smith v nebezpečí, náš výzkumný projekt v ohrožení, základní tábor v nedohlednu a liják těsně před spadnutím. A Matt. Ale ví on vůbec aspoň, jak se jmenuju?

Po obloze se nesly těžké mraky, zvedal se vítr a padala tma. Nejdřív jsme se museli někde schovat. Matt možná na chvíli ztratil svou rozhodnost, protože mu najednou došla řeč. Z nebe záhy začaly padat hektolitry vody, nebylo vidět na krok, slyšet slovo. Okamžitě jsme byli promočení na kůži, vzduchem létaly utržené větve, přes hukot vichřice nebyl slyšet ani vlastní vzlyk.

Zaslechl jsem tlumené volání, asi konečně máme nějaký úkryt. Snažil jsem se nasměrovat, ale provazy vody mi nedovolily vidět dál než na špičku nosu. Rozhlížel jsem se marně kolem sebe a zjistil jsem, že tam stojím sám. Asi jsem se ztratil. Bylo mi do breku. Noc v džungli, tropická bouře, já opuštěný a zranitelný. Je víc než jasné, že se rána nedožiju. Schoulil jsem se na bobku ke kmeni nějakého ohromného stromu a se slzami v očích čekal na svůj konec. A jenom chvílemi, občas, jsem se pokusil přestat se nezvladatelně třást a do hřmotu bouře zavolal jeho jméno.

Chvíli jsem se jim proto ještě cestou snažil vysvětlovat to, v jaké situaci jsme se všichni tři ocitli. Šlo mi to automaticky, protože pár podobných výprav s úplně stejnými měšťáky jsem už zažil, a proto se u toho moje myšlenky točily kolem úplně něčeho jiného. Myslel jsem na něj! Ne vlastně ne, myslel jsem na to všechno, co bych dal za ženské, protože ty u takového divokého kmene nemají skoro žádnou cenu. Já bych je tím pádem nemusel hlídat a hlavně by mě tak zatraceně nedráždily a nevzrušovaly. Jak jsem tak během svého proslovu cítil pod svýma rukama ty dva skoro ještě puberťáky, začal se mi stavět ohon a předmrdka se zase tlačila žaludem ven. Místo toho, abych se soustředil na to, co jim povídám, jsem v duchu do hloubky zasouval své tvrdé nářadí do toho blonďáčka – Adama, až v tom okamžiku mi jeho jméno naskočilo samovolně do hlavy, jako bych ho neměl brát jen jako úložiště mojí mrdky.

A ta se ve mně už skoro vařila, protože ve vzduchu byla cítit bouřka a ty já miluji. Rád si s burácejícími živly za oknem vylévám koule, protože síla, kterou bouřka uvolňuje, ve mně probouzí ještě větší dominanci a touhu podmaňovat si. Jenomže tam zrovna jako na potvoru žádná okna nebyla a my se museli rychle schovat, protože bouře uprostřed džungle je to poslední, co neschovaný člověk zažije.

Přidal jsem proto do kroku a v tom začalo hustě pršet. Nevím, jestli jste někdy zažili déšť na takovém místě, tak já vám to trochu přiblížím, je to jako když naplno roztočíte kohoutek ve sprcháči, je to přesně tak náhlé, vydatné a vy jste okamžitě celí mokří. Díky mým dlouhým nohám a souvisejícímu rychlému kroku jsme už byli v tu chvíli na dohled skalnímu městu, proto jsem začal utíkat a ani jsem si nevšimnul, že Adam mi zpod mokré dlaně vyklouznul. Nepočítal jsem totiž už s tím, že bude tak hloupý, aby se ode mě vzdaloval. Toho druhého jsem natlačil do jedné z větších jeskynních komor a vklouznul tam za ním a teprve, když jsem se levou rukou snažil v provazech padající vody venku nahmátnout Adama, jsem zjistil, že tam není.

Byl jsem mokrý, vybuzený a vzrušený. Díky mým kraťoulince střiženým vlasům mi veškerá voda, kterou jsem venku nachytal, stékala po obličeji na rty a já ji přes ně plival směrem k tomu druhému skautíkovi: „Teď už to myslím smrtelně vážně…, ani se odsud nehni!“ a držel ho natvrdo pod krkem, aby pochopil, že tohle už není noční bojovka na dětském táboře. Koukal jsem mu do očí a četl z nich, že tenhle už udělá všechno, co budu chtít, proto jsem se vrhnul zpátky do toho vodopádu hledat Adama.

Nebyl daleko, protože se mi vysmekl kousek před jeskyní, ale díky tomu hustému a okem skoro neproniknutelnému slejváku ani netušil, kde je. Ale já ho, díky jeho žlutým kraťasům, uviděl skoro hned. Choulil se u stromu, protože jako typický inteligent ani netušil, že za bouřky je to to nejnebezpečnější místo. Byl jsem u něho v mžiku a třesoucího jsem ho vzal do náruče. Něco mumlal, asi odříkával Otče náš, ale to už zaniklo v prvním hromu, který mi rozčísnul oblohu nad hlavou.

Byl jako pírko, jeho mokrá kůže se lepila na tu mou a já cítil jeho teplo, jeho vůni a to, jak se chvěje. No a to mi v kombinaci s mojí nadržeností dodávalo nadlidskou energii, díky které jsme rychle i my dva zmizeli v jedné z jeskyní. Tahle byla blíž okraji skalního masivu a byla menší než ta, ve které jsem nechal toho prvního skautíka. Strčil jsem do ní Adama a vplul za ním, nebo lépe řečeno vmáčknul jsem se tam.

Přitisknul jsem se na jeho břicho a prsa, protože víc mi jeskynní prostor nedovolal, ale i kdyby dovoloval, nešlo té situace nevyužít. Jeho obličej, který jsem měl na úrovni brady, se pomalu zvednul a on mi koukal do očí tak, jako by mě chtěl políbit, ale nevěděl, jestli může. Voda z nás kapala a stékala nám po kůži mezi nás, na zádech jsem cítil chladný kámen, ale vepředu žár mladého kluka, který byl vzrušený. Ano byl! Cítil jsem, jak se mu rozkrok vzdouvá a jak ho můj horký dech vzrušuje. Sesunul jsem ruce a zasunul je mezi skálu za ním a jeho prdelku, za kterou jsem ho chytil a přimáčknul si ho ještě víc na sebe. Tím jsem si už tak našponovaný ohon vytlačil z nohavice a na špičce žaludu jsem ucítil hebkou kůži Adamova stehna, kterou jsem ihned znesvětil svým výtokem. On jen zasténal a během přitažení se dlaněmi zapřel o má prsa. Chvíli vzdoroval, protože do té chvíle asi sám ještě nevěděl, že po tom touží, že chce, aby ho silný chlap takhle chytil a projevil mu svoji sexuální dominanci. Ale po chvilce pochopil to, že jeho touha přesně po tom je mnohem větší než strach z toho, co tomu řeknou mamka s taťkou.

Začal mě proto těma rukama hladit po bradavkách, po břiše a očividně si užíval každý můj sval, které byly ještě naběhnuté z toho, jak jsem ho nesl v náručí. V ní se už zase ztrácel a stejně tak se v ní ztrácela i jeho nevinnost. Rozkrok mu tvrdnul a on rukou dráždil můj žalud, který měl přitisknutý na stehně a prsty si po kůži a po mém ohonu roztíral předmrdku, která z něho v masivních dávkách vytékala.

Zdálo se, že nemám na vybranou. Ten obrovský chlap mě k sobě tisknul, hladil a dotýkal se mě tak, že teď už bylo jasné, o co tady jde. Vzrušením prudce oddychoval a každý jeho dotyk byl, navzdory našemu naprostému promočení, žhavý a žádostivý. Neříkám, že jsem k němu cítil vyloženě odpor, ale tohle mě překvapilo. Moje představy o milostném splynutí byly ze zcela jiného filmu. Plné jemnosti, voňavých svíček a vany s horkou vodou s levandulovou pěnou do koupele. Sklenička sektu, nesmělé dotyky, romantické polibky.

Místo toho jsme stáli napasovaní v nějaké skále, oblečení durch a obrovské přirození, kterým se na mě tisknul, se nestoudně cpalo ven. Nakonec mě přemohlo jeho silné objetí a vděk, který jsem k němu cítil, když mi dnes tolikrát zachránil život. Udělal bych snad všechno na světě, abych se mu odměnil za to, jak hezky se ke mně celou dobu chová, přestože jsem v jeho očích asi jen nemožné jelito, co věčně někam jen padá nebo se ztrácí.

Svléknul se do naha a vzápětí svléknul mě. Tiskli jsme se k sobě a já začal líbat jeho svaly, až se ke mně sehnul a přitiskl své rty k mým. V tu chvíli mě úplně ovládl. Strniště jemně škrábalo a dobyvačný jazyk se jemně, bez zbytečné nátlaku, setkal s mým. Poklesl jsem v kolenou, bylo toho na mě příliš. On mě ale držel, tiskl a chránil mě. Sám musel být v tom těsném skalním výklenku od ostré stěny na zádech celý poškrábaný, ale mě držel dost daleko na to, aby se něco podobného stalo mně. Hladil mě úplně všude a jeho ruce střídavě zajížděly do těch nejintimnějších míst.

Poklekl jsem. Před mým obličejem trčelo tvrdé mužství, pulsující nedočkavým vzrušením. Několikrát jsem ho pohladil od špičky až po kořen, přetáhnul jsem kůžičku a cítil zřetelnou vůni jeho rozkroku. Opatrně jsem ho vzal do pusy.

„Adame, to je krásný, Adame,“ vzdychal najednou můj neohrožený hrdina, jak nějaká slečinka, „vem si ho pořádně.“

Jsem zvyklý poslouchat, tak jsem si ho vzal pořádně. Poctivě jsem se s ním mazlil jazykem, zasouval co nejhlouběji a vychutnával si nezřízenou mužskou sílu, kterou jeho pevný, vybuzený úd plný šťávy představoval. Byl jsem jím úplně omámený, ovládly mě pudy a instinkty. Už nikdy jsem ho nechtěl vyndat z pusy ven, už nikdy jsem nechtěl být bez něho. Navždycky jsem ho toužil držet, tvrdého a nekompromisního, plného živočišné síly.

Stříkal. Nečekaně rychle mi v puse začal cukat a zaplavovat ji semenem. Trochu jsem se začal kuckat a ta překvapivě chutná mužská lahůdka mi vytékala po bradě ven. Matt řval jako zvíře a instinktivně se snažil přitlačit mi hlavu až k jeho břichu. Třásl se po celém těle a napětí svalů opadávalo jen pozvolna. Výstřiky pozvolna ustávaly. Byl jsem v tu chvíli neskutečně šťastný, že jsem to dokázal. Uspokojit muže, přivést ho k vyvrcholení, poskytnout mu rozkoš. Byl božský. Můj Matt.

Do roztoužené, romantické nálady, kdy mě Matt hladil jemně ve vlasech a já chtěl, aby nikdy neskončil, zasvítilo ostré světlo halogenové žárovky. Projelo „naším“ skalním úkrytem a oslňovalo nás tak, že jsme v první vteřině vůbec nevěděli, co se děje.

„Co tady, do prdele, děláte?“ zařval Zach.