V zajetí džungle - Poslední výstřel

Ležel jsem a nemohl usnout. Pořád jsem myslel na tu pusu a na všechno, co se vlastně mezi námi během těch pár dní odehrálo. Vzpomínal jsem na ten úžasný pocit, který jsem prožíval, když do mě Matt vstoupil a citlivými pohyby rozehrál partii rozkoše. Stál mi. Lehce jsem se ho dotýkal, hladil a tisknul do dlaně. Žalud byl vlhký a já jsem ho pomalými pohyby jemně dráždil, až mi celý ztvrdnul a trčel do prostoru. Teď už jsem nechtěl čekat, rychlými tahy předkožky jsem se přivedl k řadě výstřiků na nahé břicho a v orgastickém přílivu jsem tiše sténal.

Probudil jsem se vedrem, zpocený durch. Muselo být už k polednímu. Vylezl jsem ven, v táboře ticho a mrtvo. On se s tím Zachem ještě pořád nevrátil? Srdce se mi rozbušilo, knedlík v krku. Strach o Matta, který se nevrátil z noční divočiny, mě ochromoval. Pak jsem se ale rozeběhl pod náhlým nápadem k sousední boudě. Zprudka jsem otevřel dveře a můj pohled mířil jen na jedno místo. Provizorní lůžko bylo prázdné. Prázdná byla i další, Mattova bouda.

Něco se stalo! Bloumal jsem táborem, ale všechny moje naděje, že Matta někde uvidím brousit kudly nebo něco z toho, co vždycky před výpravou dělal, se brzy rozplynuly. Něco se určitě stalo! Přemýšlel jsem, co mám udělat. Zůstat, jak mi nařídil? Nebo se je vydat hledat a riskovat, že se mi taky něco stane, ostatně jako vždycky? Do očí se mi draly slzy, při představě, že se Mattovi možná něco stalo a že možná už taky není mezi živými.

Pusa se mi kroutila od breku a chtěl jsem ze všeho nejvíc být doma, ve své posteli. Ze stesku a lítosti mě vytrhl až zvuk motoru. Blížilo se sem auto. Než jsem stihnul nějak zareagovat, objevil se uprostřed tábora džíp s nějakými chlapy. Zaskřípěly brzdy a já ohromeně třeštil oči na zadní sedačku.

Maso opečené na otevřeném ohni bylo to, na co jsem se ten večer těšil nejvíc, a na dalším stupínku mojí soukromé hitparády pod ním byla noc strávená v klidu chatky s mým Adamem.

Hitparádou ale zamíchal Zach, který se s Adamem pohádal, a já teprve po tom zjistil, že na něj Adam žárlí.

Blonďáček ani netušil, jak mi bylo v tu chvíli hezky. A to nejen proto, že jsem po něčem takovém už delší dobu toužil, ale taky proto, že jsem kvůli tomu mohl dát pořádného lepáka té žurnálové buzně, a po tom jsem taky už delší dobu dychtil. Ruka a koule mě v jeho přítomnosti poslední dobou začínaly svrbět. A to, že Adamovi řekl, že jsme spolu něco měli, mě rozpálilo tak, že jsem měl rudo před očima a já využil příležitosti k tomu, abych si na něm ukojil své agresivní choutky, protože těm jsem nechtěl podrobovat Adama. Nikdy jsem se neúčastnil hádek o chlapa, když jsem chtěl nějakého kluka, tak jsem si ho prostě vzal a bylo to, proto mě tohle holčičí hašteření, slzy a hádky vytáčely.

Jenže Zach po tom, co mu moje dlaň vysvětlila, že na něco takového nejsem stavěný, zajel do džungle jako motorová myš. Já měl díky tomu nejen po hitparádě, ale na krku zase pěkný malér. Slovy poetického básníka: „Taky bych se na to mohl klidně vysrat!“ Ale to mi profesionální čest nedovolovala.

Rudá barva před očima pozvolna ustupovala, jak jsem se postupně uklidňoval, a měnila se na černotu, která obklopovala náš tábor. Světlo ohně ozařovalo jen okruh několika metrů od něj a za chatkami už byl jen tmavý neproniknutelný prales, do kterého se jen ztěžka prodíral svit měsíce, který neměl dostatečnou sílu na to, aby odmaskoval všechno to nebezpečí, které se tam už dávno probudilo k lovu. Nic se ale neměnilo na tom, že jsem se tam musel vydat toho rozjíveného spratka hledat.

Adama jsem uklidil do chatky, aniž bych ho zamykal, protože už jsem mu věřil. Popadnul jsem svůj pohotovostní bágl a vyrazil, i když jsem naprosto netušil, kam si to ten afekťák namířil. Ve spleti džungle člověk snadno ztratí směr a já v tu chvíli litoval toho, že neovládám úplně všechny dovednosti, které má zvíře, podle kterého jsem si zvolil svoji přezdívku. Chtěl jsem v tu chvíli být vlčákem, který by Zacha vyčenichal podle vůně jeho koulí. Ale ať jsem se snažil své nedokonalé člověčí smysly upínat všemi směry, nedařilo se mi Zacha vystopovat. Těch pár větviček, které zlomil na okraji pralesa, se rychle změnilo v husté houští, ve kterém už nic nenaznačovalo to, kam pokračoval.

Jediné, co se ve mně probouzelo, byl strach.

Nebál jsem se džungle, ale toho, že směr, kterým se Zach vydal, byl ten, který vedl k rituálním kobkám u skalního města, a tam v tu dobu ještě mohli být divoši dokončující vymítání démona z Leeho a Henryho. Přesto jsem se vydal rovnou k nim, protože mě život už naučil, že se vždycky stane přesně to, co nejmíň chcete, a já skoro na sto procent počítal s tím, že Zach bude tam.

Ale tentokrát mě zákon schválnosti překvapil, protože nezafungoval a já našel kobky prázdné osvětlované jen mihotajícími se zbytky hořících loučí. Nahlodával mě divný pocit, něco mi do zátylku našeptávalo, že je něco v nepořádku, a mou pozornost sváděly stopy na podlaze největší rituální kobky, ve které jsem naposledy viděl Leeho a Henryho. Ty stopy totiž jasně prozrazovaly to, že tu někdo někoho táhnul po zemi a ten někdo silně krvácel. To bylo ale divné, protože divoši by mrtvá těla Leeho a Henryho odnesli a netáhli by je po zemi, proto jsem se zájmem sledoval jejich dráhu, která mě vyvedla zpátky před kobku. Rozsvítil jsem zase baterku a dál sledoval krvavé čmouhy zadřené do vyšlapané prašné cestičky lemující největší kobku. Ta mě dovedla až za zadní stěnu, kde jsem uviděl něco, co jsem vždycky viděl nerad. Ležela tam zkrvavěná těla domorodců připravená k noční hostině pralesních šelem a v ten okamžik se můj strach ztisícinásobil, protože mi došlo, že tohle asi nebude práce morové rány. Při zběžném omrknutí rozházených mrtvol jsem nezahlédnul ani tělo Henryho ani Leeho, z něhož mi bylo jasné, že se sem dostal zbytek Leeových zachránců pokladů.

Hrklo ve mně, koule se mi přitáhly k tělu a já ucítil známé pnutí. Tělem mi začaly proudit testosteronové vlny, které jsem míval při nočních nájezdech do klubů na lov zajíčků. Nešlo při nich totiž jen o to, kdo si uloví toho nejkrásnějšího, ale hlavně o to, kdo si ho uchrání před ostatními lovícími samci. Nevěděl jsem, jestli Lee, nebo snad i Henry rituál přežili a co všechno celý tým ví o mé přítomnosti, ale nemohl jsem riskovat. Pokud by Lee rituál přežil, netoužil by po ničem jiném, než dostat Adama, aby mi dokázal to, že je nejen ve městě, ale i v pralese on alfasamcem. Ten magor totiž nikdy neměl v hlavě nic jiného než nalitý koule, tvrdý ocasy, lepkavou mrdku a podmaňování si mladých kluků stejně tak, jako zbytek jeho týmu.

Proklínal jsem Zacha, protože jsem naprosto netušil, kde je, ale musel jsem ho co nejrychleji najít a stejně tak se vrátit do tábora, protože útok na spící nic netušící tábor je tou nejlepší taktikou a s tou jsem počítal v tom případě, že se o mně Leeova banda dozví.

„Fajn, fajn, mysli!“ snažil jsem se uklidnit a myslet strategicky: „Šel tímhle směrem a skalní město nemohl minout!“ pokračoval jsem v tom i během poklusu, který jsem nasadil, a vydal se ke skalám, které byly v záři měsíce už vidět na obzoru skrz koruny stromů. Sám sebe jsem celou cestu k nim ujišťoval o tom, že Zach musel dojít až sem. Ani jsem si v nastalé situace nechtěl připustit, že by se vydal směrem k řece, protože jsem pevně věřil v to, že si i ve své nasranosti bude pamatovat má varování ohledně krokodýlů.

Doběhl jsem ke skalnímu městu s vědomím, že divoši nejsou nebezpečím. Ženy a děti zůstávají pod ochranou několika bojovníků ve vesnici a celou noc se z ní ani nehnou a zbytek bojovníků už to měl v tu chvíli za sebou, proto jsem se opatrně plížil podél skalních stěn a prohledával každou skulinu, ve které by se mohl Zach schovat. Po chvíli jsem byl úspěšný a našel ho choulícího se v jedné z těch, do kterých jsem ho zasunul při bouřce. Nevšimnul si mě hned, proto jsem tam zaplul za ním a dlaň mu silně přitisknul na pusu, abych utlumil jeho výkřik, který se podle mého očekávání hned dostavil. Klepal se jako ratlík a bylo jasné, že mu krátce po tom, co vyběhnul z tábora, došlo, jakou nebetyčnou pitomost tím udělal, ale jako správný měšťák už nebyl schopný najít cestu zpátky do tábora a instinktivně zamířil k jedinému místu, které ve světle měsíce poznal už na dálku.

Přitisknul jsem se k němu ještě těsněji, protože tyhle typy znám a věděl jsem, že bude následovat salva nejrůznějších výčitek, pak omluv a nakonec vyznání, které v sobě nebude schopný zadržet. Škubal sebou, aby se vysmekl z mého těsného sevření a tím si uvolnil pusu a mohl s tím začít. Já ale nepolevoval, nemohl jsem mu dovolit, aby zahájil to svoje holčičí štěbetání a tím nás prozradil případným stopařům z Leeho bandy.

Jak jsem ho k sobě tak tisknul, cítil jsem jeho tělo, teplo a vůni a byl z toho dost nadupaný. Na krátko mě přepadla představa toho, jak mu místo ruky bráním v mluvení svým ohonem a rvu mu ho do krku až po mandle. On se dáví a polyká ho až po koule, já ho držím rukama za hlavu a přirážím s razancí dobyvatele, který si právě podmaňuje nepřátelské území. Trochu mi houpnul a to mě probralo z mých představ. Začal jsem mu do ucha šeptem vysvětlovat, v jakém jsme možná my dva i Adam v táboře nebezpečí a to, že se musíme co nejdřív do tábora dostat a připravit se na případný útok. On mě držel rukama za pas a tisknul se mi na rozkrok a řekl bych, že cítil mé vzrušení, protože i jemu tvrdnul a on se ke mně vinul čím dál tím těsněji, jako by nechápal, co mu říkám, a jediné, co měl v tu chvíli v hlavě, byla touha po mé mrdce.

A mě z toho zase začal svrbět ruka.

Chytil jsem ho proto volnou dlaní za koule a stisknul, až se mu v očích objevily slzy a do ruky, kterou jsem měl přes jeho rty, se mi zaryl tlumený výkřik.

„Chápeš, co ti povídám!“ přidal jsem k tomu ještě sice šeptanou, ale razantní otázku.

Povolil jsem v tlaku na jeho koule, které se mi sesunuly do dlaně, a on souhlasně přikyvoval.

Pustil jsem ho, opatrně jsem se rozhlédnul po okolí dutiny a pak ho z ní za ruku vytáhnul ven.

Nechal se mnou táhnout jako štěně na vodítku, přestože jsem mířil k řece. Byla to totiž sice nebezpečnější, ale o to rychlejší cesta do našeho tábora. Já ale nebezpečí džungle nevnímal a cítil se jako superman, který musí stůj co stůj zachránit tyhle dvě princezny před krutým padouchem.

A to byla právě ta chyba, vlčák totiž nemůže být Superman! Jak jsem ho tak táhnul za sebou a soustředil se jenom na cestu, se mi najednou vyškubnul. Já se otočil a uviděl ho v objetí obrovského chlapa.

Ten mu držel ruku přes pusu, aby nemohl řvát, a druhou si ho těšně tisknul k tělu, aby sebou nemohl škubat. Zach ale kopal kolem sebe jako o život, proto se najednou odkudsi objevil další maník a chytil ho za nohy a to je to poslední, co si pamatuji. Protože než jsem se stihnul vzpamatovat, ze stejného neznámého „odkudsi“ přilétla pěst, a jak už tomu tak bývá, můj obličej jí stál v cestě.

Na chvíli jsem se probral. Ležel jsem spoutaný na břiše a snažil jsem se nadzvednout hlavu. Dařilo se mi to a já díky tomu viděl Zacha přivázaného břichem ke kmeni vzrostlého stromu s roubíkem v puse a to jak do něho ten obrovský chlápek rve ohon.

Držel ho obrovskými prackami za prdel, tím ho nadzvedával a s pokrčenými koleny do něho zasouval něco, co se s každým povytažením zdálo tlustší a tlustší. Zach se kroutil bolestí pod tlakem přírazů a jeho mladé tělo se snažilo uhýbat. To toho mrdajícího rozpalovalo ještě víc a každý další zásun byl o to hlubší. Kousal u toho Zacha do ucha, až mu z něho tekla krev, a tu já cítil zase v puse. Hubu jsem měl asi na hadry, protože jsem nebyl schopný ani pohnout rty, a tak jsem tam jen tak ležel neschopný pohybu a koukal na to, jak ze Zachova análu po chvíli vystřikuje první dávka mrdky, kterou do něho ten zlobr vystříknul pod takovým tlakem, že z něho vylétla okamžitě zase ven a rozprskla se jim po stehnech. Následovalo ještě pár hlubokých zásunů a s každým z nich ze Zacha vytékaly mohutné proudy mrdky.

Všechno se to odehrávalo ve hře paprsků baterek, kterými mu ostatní na to mrdání svítili. Nepoznával jsem je a mohla za to i ta tma kolem, kterou až po dohekání toho zlobra rozčísla jedna ze svítilen, což následoval výkřik: „Hele, Vlčák se probral!“

„Aspoň ví, co uděláme s tím jeho kuřetem!“ poznal jsem Leeův hlas. A za chvíli i jeho obličej, který se nade mě skláněl se slovy: „A jestli se probudíš včas, tak se na to budeš moct i dívat!“

No a po dalším dopadu zaťaté pěstí na můj obličej všechno zhaslo.

„Paráda! Daleko nám neodskákal, zajíček!“ vyskákali z auta dva chlapi ve vojenským a Lee za nimi.

Na místě jsem zkameněl a brada se mi roztřásla. Chtěl jsem utéct, ale nezmohl jsem se na jediný pohyb.

„Teď si to všechno šeredně odskáčeš, ty malej zmrde zasranej!“

Jedním úchopem mě srazili na zem. Z rozepnutých poklopců přede mě vypadla tři masitá přirození, ale to už mě někdo držel za hlavu, do úst nacpal jeden z nich a přirážel mou hlavou o rozkrok. Musel jsem to střídavě dělat všem, strkali se mezi sebou. Neměl jsem šanci neposkytnout jim rozkoš až do úplného konce a moje pusa byla za chvíli plná mužské chuti. Teklo mi to všude, dovnitř do žaludku i ven, po bradě a oblečení.

„A teď si ještě trochu zamrdáme,“ zachrchlal Lee.

Opřeli mě o kapotu džípu a kalhoty stáhly pod zadek. Bez přípravy a bez varování ke mně přistoupil první a naládoval ho dovnitř. Poslušně jsem držel a snažil se nevnímat bolest, která signalizovala, že tento muž není gentleman. Snažil jsem se neslyšet, jak neurvalé přírazy doprovází výrazy nejhrubší povahy, a necítit, jak mě cizí varlata pleskají po vnitřku stehen. Zbytky spermatu na jejich špičkách nakonec přece jen zajistily, že mě nedřeli na sucho a že byli brzy znovu hotoví.

„Kurva, to je ale výstavní prdelka, pánové,“ vyřvával Lee, „to se Vlčákovi nedivím, že jí chce jen pro sebe!“

„Vezmem ho s sebou, ne? Chci si ještě zašoustat, až si trochu odfrknu,“ navrhl jeden z nich.

„Ne,“ řekl Lee, „počkáme tady. Do tý doby si tuhle prcinu mrdej, jak chceš.“

„Seru ti teď na mrdání, musíme tomu hajzlovi ukázat, kdo je tady pánem,“ ozval se druhý, „jedeme zpátky a zmrdáme mladýmu díru před ním, když už tamten nebyl ten pravej.“

„Tak jo,“ prohodil Lee otráveně a bylo znát, že není s názorem většiny spokojený.

Nastrkali mě do džípu a donutili sednout si mezi ně. Ani jsme se nerozjeli a Lee už měl ruku v mých kalhotech a prohmatával mě. Ten druhý se na něj podíval a Lee řekl: „Takový hezký péro se jen tak nevidí no, chci si s ním trochu pohrát.“

Odjížděli jsme z tábora, zatímco mě Lee neustále hladil, tisknul a dráždil, až se stala strašná věc. Dostavilo se vzrušení. Lee se rozchechtal: „He, he, já věděl, že se ti to nakonec zalíbí! Nakonec budeš chtít bejt jenom s náma!“

Hanba mě fackovala, rudnul jsem a chtělo se mi plakat, ale instinkty a pudy byly neúprosné. Stál mi jako anténa. Ty zrádče, ty proradná děvko, znělo mi v hlavě, ale Lee neustával v dráždění a já se mimoděk vzpínal a ten malý drze trčel víc a víc. Lee se ušklíbnul, sklonil se ke mně a vzal ho do pusy. Zabrousil jazykem pod kůžičku, až jsem se otřásl rozkoší. Pak už po mně jen několikrát přejel a došlo k nejhoršímu. Přišlo bouřlivé vyvrcholení a já mu naplnil celá ústa.

Lee zvedl hlavu, v obličeji zkřivený hnusem a vyplival mi všechen obsah mých varlat smíchaný s jeho slinami do tváře.

„Tos ho nemoh vyndat, ty hazjle!?“

Chlapi se řezali, já uhýbal před hořkými plivanci a chtělo se mi brečet. Zradil jsem Matta, nechal jsem se ovládnout pomíjivou rozkoší a zničil jsem náš vztah, dříve než začal.

„Tohle zopákni před Vlčákem, bude mít radost!“ řehtal se ten vedle mě.

Pak ale zničehonic ztichli a Lee mě strhnul k zemi. Na poslední chvíli jsem zahlédl protijedoucí džíp s nějakými vojáky. Seděl v něm taky pan Smith! Chtělo se mi zakřičet, ale Lee moc dobře věděl, co chci udělat, a držel mě u země vší silou a druhou rukou pod krkem.

„Hni se a je po tobě!“ 

Probralo mě až slunce, které z plných sil bušilo do mého polonahého těla. Ležel jsem na břiše v písku a pomalu se rozkoukával po okolí, protože mi nejdřív nedocházelo, co se stalo. Pohled na nahého Zacha přivázaného u stromu mě ale velice rychle vrátil do reality. Hlavou se mi nehonilo vůbec nic, žádné myšlenky, žádné nadávky, jen jsem věděl, že se musíme co nejrychleji dostat do tábora.

Lee nenašel moji minivysílačku, kterou nosím schovanou tam, kde by ji jiný chlap nehledal, ale sebral můj pohotovostní bágl, proto jsem musel Zacha pracně osvobodit z uzlů, kterými byl připoutaný obkročmo k silnému kmeni. Sice to byl zmetek, ale v tu chvíli mi ho bylo až líto.

Neztrácel jsem logické uvažování a zavolal na vojenskou základnu o pomoc. Zach byl v bezvědomí, proto jsem ho popadnul do náruče a i přes to, že mě všechno bolelo od útoků Leeho bandy, vydal jsem se podél řeky do tábora.

Byl úplně nahý, potřísněný krví a zaschlou mrdkou. Tisknul jsem si ho na prsa a naše těla v tu chvíli splynula v jedno. Slunce rozpalovalo naši kůži a já cítil, jak Zach voní klukovinou, a to ve mně probudilo samce ochranáře, který tuhle roli nemá danou jen nějakou smlouvou, ale vychází z jeho nitra, a i když jsem byl sám zesláblý a vyčerpaný, měl jsem v hlavě jediný úkol: v pořádku ho donést do tábora a tam ho s Adamem ochránit do příjezdu záchranné jednotky.

Klopýtal jsem pralesem, zatínal všechny svaly v těle a doloval v sobě zbytky energie potřebné k úspěšnému návratu. Nevím, jak dlouho to mohlo trvat, ale mně to připadalo jako věčnost a ve chvíli, když jsem uviděl první náznaky našeho tábora, se mi ulevilo tak, že jsem k sobě Zacha přitisknul pevněji a přidal do kroku, a on se díky tomu konečně probudil. Párkrát na mě kouknul a zase oči zavřel, z čehož bylo jasné, že mi má za zlé spoustu z toho, co se stalo v noci.

Při vpádu do tábora jsem stihnul jen jednou zařvat Adamovo jméno cestou k jeho chatce, abych ho přivolal na pomoc, ale místo něho přede mnou v oblaku prachu zabrzdil vojenský džíp s jednotkou z nedaleké vojenské základny, která vyslyšela moje S.O.S.

A v tu chvíli jsem vypnul. Padnul jsem i se Zachem v náručí na kolena a už jen čekal na to, až si ho dva z vojáků převezmou. Jako nepřítomný jsem zíral na profesora, který se opatrně sesunul z korby džípu a přihnal se ke mně. Křičel na mě jednu otázku za druhou, kterými se snažil zjistit, co se stalo a kde je Adam.

„Kde by měl bejt!“ říkal jsem si sám pro sebe, protože jsem už neměl sílu na to, abych dědulovi odpověděl, a jen jsem nataženou rukou ukazoval na Adamovu chatku, kde jsem ho večer nechal. Jenomže až po tom, co na mě profesor nepřestával vytřeštěně a hlavně nechápavě zírat, jsem se tam podíval a uviděl dokořán otevřené dveře, které jasně dávaly najevo to, že Adamova chatka je prázdná.

A to už jsem měl dost. Už jsem nebyl schopný ani vstát a jen jsem položil ruku na profesorovo rameno, aby pochopil, že mu chci říct něco důležitého, a z opravdu posledních sil jsem ze sebe vypravil: „Lee… banda… únosci!“

Všechno se ve mně chvělo, pnulo a vařilo se. Uvědomoval jsem si ten zatracený fakt, který mě bude pronásledovat už do konce života, protože do nebezpečné náruče Leeho bandy jsem Adama vehnal já svojí náklonností, kterou Lee objevil, a už nic a nikdo ho nezastaví v tom, aby Adamovi ukázal samce, jakého ten můj blonďáček ještě nepoznal. A to všechno jen proto, aby dokázal mě, že on je alfasamcem, který si klidně vezme každého kluka, kterého já ulovím.

To už se ale i ke mně přihnal jeden ze zdravotníků a polil mi hlavu vodou. Pak mi něco píchnul přímo do žíly. To mě trochu probralo, přesto neuklidnilo. A ten voják do mě lil další vodu a klidně bych odpřisáhl to, že mě ten uniformovaný kolouch hladil, když čekal, až to všechno vypiji a spolykám. Koukal na mě zamilovaně, jako by na jejich základně neměl dost drsňáků, kteří se o něho v noci ochotně postarají. Ale asi neměl, protože mi zbytky vody utřel prstem ze rtů a ptal se, jestli mě něco nebolí. Byl krásný, mladý a já bych se rád utápěl v jeho očích, které žadonily o to, abych potřeboval jeho pomoc. Ale já ji nepotřeboval, myslel jsem jen na Adama a s působící injekcí se mi vrátila energie i do mozku. Otočil jsem se na velitele jejich jednotky, který se zbytkem prohledával náš tábor, a začal mu vysvětlovat, kdo nás napadnul a kdo asi tím pádem Adama unesl.

Netrvalo dlouho a všichni vojáci byli narovnaní zpátky v džípu a já mezi nimi. Profesor se Zachem dostali povel, aby na nás počkali v táboře, a my vyrazili pronásledovat auto, které prý po cestě do tábora potkali. Adama v něm sice neviděli, popis posádky ale odpovídal.

„Kdo toho buzeranta zapomněl svázat!?!“ řval Lee jako podebraný, když jsme přijeli na místo, kde zřejmě Matta před tím se Zachem nechali. Vypadalo to tam jako v nějakém opuštěném městečku z westernů, pár dřevěných domků, nějaká skladiště, možná něco jako opuštěný diamantový důl nebo tak něco. Ulevilo se mi, když jsem pochopil, že Matt jim utekl. Zároveň jsem se strašně bál, že mě přijde zachránit. Bylo jich hodně, neměl šanci zvládnout takovou přesilu, která navíc byla schopná úplně všeho.

Lee se okamžitě pustil do organizování trestné výpravy, která měla za cíl najít Matta, přivést ho sem a pak… na hrudi mě tísnilo a jen velký strach mi nedovolil rozbrečet se jako malý kluk. Pak mě plánovali hromadně znásilnit, před ochromeným a spoutaným Mattem.

„Až ti desátej chlap narve svýho ptáka do tvý rozmrdaný díry a bude tě prcat do bezvědomí, budeš radši chtít umřít,“ skřípal Lee zuby a držel se u toho mezi nohama.

Pátrací skupina ani nevyrazila, když se dostavili další dva. A vlekli s sebou spoutané divošské mladíky.

„Hele Lee, co tady mám za parádní úlovek! Navrhuju dát si je hned!“ hulákal jeden, co měl v jedný ruce lano s připoutaným divochem a v druhé samopal, nábojnicový pás kolem pasu.

„Na divochy seru, chci najít Vlčáka!“ vztekal se Lee.

„My si chceme nejdřív zamrdat,“ přidal se další, „Vlčák nikam neuteče, nemá kam.“

Lee protáhnul obličej a už nic neřekl. Strkal mě před sebou do jedné té stavby, která asi dřív sloužila jako skladiště nebo zásobárna. Pomalované mladíky tam vedli taky a za nimi se táhla rozchechtaná skupinka nadržených gaunerů, co si zvykli na tomto území bez vlády dělat, co se jim zlíbí.

Strhli z nich bederní roušky a zavěsili je do nějakých houpaček. Od pohledu bylo jasné, k čemu to slouží. Leželi vedle sebe na zádech, nohy ke stropu, přivázané provazy. Jejich hnědá pozadí tak byla cele k dispozici komukoliv, kdo přistoupil. Ruce jim zkroutili pod záda a svázali. Hlavy nechali přepadnout přes okraj houpačky tak, aby se do jejich úst pohodlně dostal každý s rozepnutým poklopcem. Dělalo se mi z toho zle. Určitě mi to chtějí udělat taky.

„Dobře se dívej, mladej, to se ti bude taky líbit,“ šklebil se Lee, ale to už se první chlapi s tvrdnoucími údy blížili k hnědým půlkám a hledali mezi nimi růžový otvor. Divoši sebou mrskali a snažili se osvobodit, ale neměli šanci. Začínalo nejnechutnější divadlo mého života. Skandující a řvoucí hlouček rozdováděných mužských se střídal u divošských otvorů, ve kterých postupně mizelo na doraz každé přirození v okolí. Nebrali ohledy na jejich vzpouzení a poměrně drsným způsobem do nich vnikali a hecovali se, kdo ho zarazí hlouběji.

Tvrdé přírazy a bouřlivá atmosféra plná nezvládnutého mužského chtíče brzy nesla výsledky. Muži se rychle střídali za sebou, dokonce se strkali o místo u análu. Jiní se pokoušeli najít uspokojení v divošských pusách. Přišly první výstřiky a docházelo ke zpětným výtokům semene z roztažených otvorů. Chlapi řvali, hladina hormonů vyšroubovaná na maximum, ochota udělat cokoliv pro pobavení za limitem.

Pak někdo přišel na to, že jim oplatí ten jejich rituál s vymítáním zlých duchů. Divoši to u sebe totiž považují za smrtelné nebezpečí, že navždy ztratí svoji duši. Jak jsem si vzpomněl na Mattova slova, jakákoliv onanie je u nich tabu, sex provozují výhradně s partnerem. Řada rukou se ochotně rituálu ujala a začala mladé divochy masturbovat. Ti měli smrt v očích a zdálo se mi, že snad i zbělali hrůzou. Chlapi si dali záležet a netrvalo dlouho a z pralesních penisů stříkaly první dávky semene, zatímco jiní stále přiráželi a hledali rozkoš v jejich řitích.

„Hele dívejte! Von se fakt pochcal!“ řval jeden vousáč, když dráždivým tlakem na ústí močové trubice vyvolal u mladíka reflex a ten začal uvolňovat obsah svého močového měchýře přímo na břicho. Žlutá tekutina stékala po těle na zem a skupina řvala nadšením. Divoch naštěstí už ztrácel vědomí, takže mu to bylo zřejmě už jedno. Drastická podívaná nebrala konce.

Nezvládnutá mužská energie, absolutně mimo jakoukoliv kontrolu, dostávala všechny do varu. Vzájemné hecování, davová psychóza a atmosféra plná vzrušeného napětí vyšroubovala živočišné instinkty mužů za jakoukoliv hranici. Byli teď víc divoši než ti, kteří spoutaní a bezmocní odevzdaně nastavovali své otvory k jejich uspokojení. Potůčky semene, které se v jejich útrobách vzájemně mísily, zřetelně stékaly v hustých proudech na zem. Ti, kdo ještě nebyli, to chtěli co nejdřív a ti, kteří už měli výstřik za sebou, chtěli stříkat znovu.

Do toho se ozval rachot motorů, nějaké výstřely a všechno dění před houpačkami se najednou zastavilo, jak když utne. Rozdělané penisy náhle zmizely v kalhotách a já vyděšeně pozoroval, jak během vteřiny všichni mizí u zadního vchodu. Motory džípů nastartovaly, kola zaskřípěla. Instinktivně jsem se přikrčil a udělal jsem dobře. Zapomněli na mě. Opatrně jsem vyšel ven a viděl jsem, jak několik džípů mizí v dálce a za nimi dva armádní. Snad se mi to jenom zdálo, možná jsem po tom jen toužil, ale je možné, že jsem zahlédl Matta?

Vzduchem se nesl zvuk výstřelů, třásl jsem se hrůzou. Jasně jsem slyšel samopaly. Musel jsem si sednout na zem, protože nohy už mě nenesly. Zvuk motorů zesílil a rachot se přibližoval. Jedou zpátky! Doplazil jsem se k hromadě starých beden a schoval se za ně. Auta se vracela. Střílelo se. První přišel o gumy a uvízl kousek ode mě, další do něj narazil, když se nestačil vyhnout. Za nimi vojáci a ano, byl tam. Matt. Srdce se mi sevřelo, už jsem nevěřil, že ho ještě uvidím.

Z prvního havarovaného auta se ozvaly další výstřely. Byl to Lee. Nic se mu nestalo a jal se zastavit pronásledovatele střelbou ze zadní sedačky. Vykukoval jsem zpoza bedny a uviděl, jak armádní auto s Mattem, který měl v ruce pistoli, zabrzdilo kousek ode mě. Chtěl jsem vyskočit a běžet k němu a obejmout ho. Líbat a radovat se s ním a odvést si ho domů. Schoulit se v jeho objetí a už nikdy se nevzdálit. Zvuk samopalu ale záhy ukončil veškeré moje naděje a zničil všechno šťastné, co jsem plánoval s Mattem prožít.

Viděl jsem, jak Mattův hrudník zasypala série střel, která po sobě zanechala krvavou spoušť. Matt se z auta skácel, přepadl přes okraj a složil se bezvládně před mým úkrytem z beden. Jeho život vyprchal tak rychle, že nedal nikomu šanci ho zachránit. Díval jsem se na něj, na prvního muže, kterého jsem kdy skutečně miloval, a propadal jsem se do tmy beznaděje a zoufalství. Dodnes už pořádně nevím, jak se to všechno vlastně stalo, ale chci věřit tomu, že se v poslední vteřině na mě zamilovaně podíval a v koutku úst se mu objevil náznak úsměvu, kterým se se mnou navždy rozloučil.