Londýnské dobrodružství: 7. Forever in my heart, London!

Hned, jak jsem ho viděl, jsem mu skočil do náruče. Bylo to tak uvolňující po tom únavném dni. Poté jsem ho pustil a šel jsem dát tašku k mým ostatním věcem. On si sedl a jen mě pozoroval.
"Co je?" zeptal jsem se s úsměvem.
"Nic, jen koukám. Jak ses tady včera měl?" zeptal se.
"Jo hele, tvůj brácha je pořádnej perverzák!"
"Jo, to Miguel je. Proto má možná tolik nápadníků a je středem pozornosti!" Nechápal jsem to, včera něco podobnýho říkal Miguel o Adrianovi. Dál jsem to radši nerozváděl. Lehl jsem si a čekal jsem opět na to, až někdo přijde říct, že je večeře na stole. Chvíli bylo v pokoji ticho. Jen jsme leželi a koukali se na sebe. Najednou do pokoje někdo vstoupil.
"Nerad vás ruším, hrdličky, ale večeře čeká." Ten hlas mi byl povědomý. Vstal jsem a málem mě ranilo. Miguel stál opřený o futra a usmíval se od ucha k uchu. Vykulil jsem oči a podíval se na Adriana. Ten jen mlčky koukal a usmál se na mě. Miguel vstoupil do místnosti a blížil se ke mně. Trošku mi připomínal Eriku v tý chůzi. Sebevědomá a ambiciózní. Stál naproti mně.
"Snad sis nemyslel, že se mě tak brzo zbavíš." Ten úsměv na jeho tváři mě odzbrojil. Byl jsem v rozpacích. Vzal do ruky šňůrku od mikiny a tahal za ní. Chytil jsem jeho ruku a kroutil mu s ní. S ním to nic nedělalo. Adrian jen nečině přihlížel.
"Co tady děláš?" pustil jsem jeho ruku a obešel ho.
"No řekněme, že moje nevlastní matka s mou rodinkou si jeli užívat a já nechtěl… Věděl jsem, že si mě vezme Elena k sobě, a tím pádem já budu tady s tebou!" Ten jeho úchylnej pohled byl tak nechutnej.
"Tak to už by stačilo! Jdem jíst!" ozval se Adrian. Najednou ke dveřím přiběhla Erika jen ve spodním prádle a županu.
"Máme jít jí…," zarazila se, když viděla Miguela s Adrianem.
"No, do píči! Oni jsou fakt dva!" zařvala česky. Adrian koukal a nerozuměl ani slovo, za to Miguel se začal smát.
"Čemu se tlemí?" zeptala se mě. Než jsem stačil něco říct, odpověděl jí Miguel česky: "To protože ti rozumím i v češtině!" Erika byla rozhozená, Adrian nerozuměl ani slovo, Miguel se smál a já z tohohle byl úplně unavený. Vystřelil jsem z pokoje a Erika, zavazujíc si župan, šla hned za mnou.
"Ty vole, on nám rozumí!" šeptala na mě.
"A taky není hluchej…," ozval se Miguel, který šel hned za Erikou.

Vešli jsme do kuchyně, kde už seděla Kath s Tomem. Oba se zasekli ve stejnou chvíli, když viděli Miguela s Adrianem. Sedl jsem si tam, kam si sedám obvykle. Po levé straně seděl Tom a po pravé si ke mně sedl Miguel. Adrian byl proto naštvaný. Sedl si vedle Eriky, která už radši ani nepípla. Vytáhla z kapsy od županu mobil a hned psala Kath i Tomovi, ať vůbec nic neříkají česky, že nám Miguel rozumí. Kath se na mobil zamračila.
"Taky jste tak unavení jako já?" zeptala se Kath schválně česky. Než jsme stačili promluvit, Miguel byl rychlejší.
"Mi povídej, holka!" odpověděl jí. Ta okamžitě vytřeštila oči a Tom se přese mě naklonil a zamračil se na něj. Miguel se zas podíval na Adriana a začali spolu mluvit španělsky. Byl zkrátka svině a chtěl ukázat, že nad námi má výhodu. A bohužel taky měl. Kath s Tomem měli ve škole jako druhý jazyk francouzštinu a já s Erikou němčinu, takže nebylo, jak se o něčem bavit. Adrian se zničehonic začal smát po tom, co mu Miguel řekl něco španělsky. Naštvalo mě to. Dojedl jsem nasraně večeři a šel do pokoje. Kath, Erika i Tom mě následovali. Zanedlouho přišel do pokoje Adrian.
"Ty se zlobíš?" zeptal se mě. Vyletěl jsem z postele a říkám: "Tvůj brácha je ta největší svině, kterou jsem kdy poznal!"
"Dík za uznání…," ozval se Miguel, který právě vstupoval do pokoje. Nasraně jsem sebou hodil o postel, dal si sluchátka do uší a ignoroval je. Podle všeho to začínalo vypadat, jako že se hádaj. A taky že se hádali a nezůstalo jen u toho. Adrian natáhl Miguelovi takovou, že ho to srazilo na zem. Miguel neváhal a podkopl Adrianovi nohy. Vyskočil jsem z postele a připletl se mezi ně.
"Tak dost! Přestaňte, kurva!" zařval jsem. Oba se uklidnili.
"Co to do vás sakra vjelo?"
"To on, všechno ničí. Málem zníčil i tu adopci kvůli svý aroganci!" začal Adrian.
"Já? To tys byl rozmazlenej parchant, kterej chtěl zůstat u Eleny, a já šel k její povedený sestře!" ospravedlňoval se Miguel, který si z pusy stíral krev.
"Jo, jenže já bych u ní nepřežil. Nepřežil bych s Ricardem, kterej je panovačnej! Ty jo, protože jsi odvážnější a nebojíš se říct svůj názor nahlas." Už mi docházelo, o co tady celou dobu jde, a měl jsem pravdu, bylo to kvůli poměrům u Eleniny sestry.
"No, možná proto mě dneska nechali tady a vymysleli si, že tady chci zůstat!" Miguel se otočil a odešel. Adrian zůstal stát jako opařený a já civěl do země. Bylo to zvláštní, za ty dva dny jsem se o jejich rodině dozvěděl tolik, že jsem byl rád za tu svou.

Adrian si sedl na postel a já naproti němu.
"Jsi v pohodě?" zeptal jsem se a chytil jsem ho za ruce.
"Ne, nejsem. Tohle je moje vina… To jakej je, to jak se chová… Všechno je to moje vina." Nemohl jsem na to nic říct. Podle toho, co jsem slyšel, to byla opravdu jeho vina. Radši jsem nic neříkal a jen ho držel za ruce.
"Miguel takovej vždycky nebyl. Sice měl pusu na špacír, ale uměl být na lidi hodný. Jednou si našel kluka a byl s ním asi půl roku. Rozešli se kvůli mně!"
"Proč by se rozcházeli kvůli tobě?" zeptal jsem se udiveně.
"Já jsem toho kluka svedl a vyspal se s ním. Miguel byl tenkrát zničenej. Od tý doby je tak zahořklej. Sice s každym spí, ale nikomu se od tý doby s ničím nesvěřil." Byl jsem v šoku. Ten Miguel, který chrápe s každým, měl city a byl to Adrian, kdo v něm všechno to zničil.
"Tím klukem byl Tyler." Tohle mě úplně odrovnalo. Nemohl jsem nic říct. Ten slizkej Tyler měl podíl na tom, jakej je Miguel hajzl.
"Měli byste si to mezi sebou urovnat. Jste bráchové a to, co se stalo, je minulostí," snažil jsem se situaci nějak uklidnit.
"To řekni jemu, já se o to snažím už rok." Jak řekl, tak jsem taky udělal. Vstal jsem a šel hledat Miguela po domě. Seděl v kuchyni. Dveře od Eleninýho pokoje byly zavřené a to značilo, že spala. Zavřel jsem tedy v kuchyni dveře a sedl si naproti Miguelovi. Brečel. Byl jsem fakt překvapený. Ten kluk má city.
"Co chceš?" zeptal se uplakaným hlasem.
"Přišel jsem se omluvit," začal jsem mírně, "choval jsem se jako idiot a nechtěl jsem mezi váma rozpoutat hádku, takže se ti omlouvám." Setřel si z očí slzy a podíval se na mě. Poprvé, co jsem tenhle výraz viděl, a to jsem ten ksichtík dneska viděl dvakrát.
"Není to tvoje vina! Neměl jsem začínat s tím, že je jeho chyba, že je u Eleny. Elena si zvolila jeho a nikdo s tím nemohl nic dělat. Jeho chyba je pouze Tyler!" začal vysvětlovat situaci.
"Už mi pověděl, co se stalo! Je mi to líto, ale už je to za váma. Měl by ses přes to přenést. Tylera jsem potkal jen jednou a řeknu ti, hraje romantika přesvědčivě. Mrzí mě, že tě půl roku vodil za nos a ano, co provedl Adrian, bylo svinský, ale teď tam nahoře sedí a vyčítá si to. Možná teď máš moje slova u prdele, ale jednou ti to dojde a odpustíš mu," snažil jsem mu promluvit do duše. Miguel jen seděl a koukal na mě.
"Je vážně škoda, že ráno ten tvůj ksicht uvidím naposled!" odbočil od tématu. Usmál jsem se a pobídl ho, ať jde nahoru. Usmál se a šel za Adrianem. Seděl jsem u toho stolu a přemýšlel o tom, jak ten týden rychle utekl.

V kuchyni se zjevila Erika, která se mě lekla.
"Bože můj, Dominiku! Co tady děláš?" zeptala se.
"Můžu se zeptat na totéž! Promlouval jsem Miguelovi do duše… Neptej se, dlouhej příběh!"
"Aha… No já jsem chtěla jít kouřit," odpověděla Erika.
"Kdes vzala cigarety?" zeptal jsem se překvapeně.
"Mám holt na Angličany ten nejlepší vliv!" Zasmáli jsme se a šli jsme kouřit na verandu. Povídali jsme si o tom, jak to tu rychle uběhlo, ale jak se oba těšíme domů. Probírali jsme Adriana, Miguela, dokonce i Tomášův ranní úlet. Všichni jsme tu prožili spoustu legrace a dobrodružství, které ani v televizi nevymyslí.

Když jsme šli nahoru, popřáli jsme si dobrou noc a zapluli do svých pokojů. Adrian s Miguelem si povídali španělsky a smáli se. Byl jsem rád, že jsem ten válečný oheň alespoň trochu uhasil. Sedl jsem si k nim. Začali mluvit anglicky, abych i já rozuměl. Vyprávěli si historky z dětství. Povídali si o svých skutečných rodičích. Zemřeli při autonehodě, když jim bylo jedenáct, a o necelé čtyři roky je Elena adoptovala. Byl jsem uchvácen jejich životním příběhem. Seděli jsme skoro do tří do rána. Bylo zajímavé sledovat, kolik věcí o sobě nevěděli. Nakonec jsme se rozhodli to ukončit a jít spát. Adrian vytáhl ze skříně na chodbičce matraci a Miguel si nesl polštář s dekou. Jen, co jsme uložili hlavu do polštářů, jsme zaspali.

A přišlo ráno. Poslední chvíle v tomhle domě. Poslední chvíle s dvojčaty. Byl jsem z toho smutný. Kluci, jen co vstali, mě překecávali, abych se s nimi vyfotil. Po dlouhém přemlouvání jsem souhlasil. Adrian vytáhl mobil a natáhl ruku před nás. Mačkali jsme se na sebe a já byl uprostřed. Nedalo mi to a musel jsem si zmáčknout ty jejich prdelky. Oba se zazubili a já s nimi a právě v ten okamžik nás Adrian vyfotil. Připadal jsem si jako Erika, když jsme byli natlačení u Adriana a čuměli na tu fotku. Erika tohle dělala pořád. Když se vyfotila, žádná z jejích fotek nebyla tak perfektní jako ona sama ve skutečnosti. Ta naše fotka se mi líbila. Byla taková opravdová. Žádný falešný úsměv, nagelované vlasy a oblečení z nejnovější kolekce, nýbrž rozcuchané vlasy, pyžama a nefalšovaný smích. Šel jsem do koupelny se umýt, vyčistit si zuby a převléknout se. Vyšel jsem z koupelny a Elena nás všechny volala dolů. Nebo spíš jen mě, Adriana a Miguela, protože moji přátelé už byli dole. Počkal jsem na kluky, až se opláchnou, upraví a převléknou.

Dole na nás čekala Elena a slzy měla na krajíčku.
"Bando, všechny jsem si vás strašně oblíbila. Jste snad jediná skupinka z Čech, se kterou se baví i moji synové, a to už je co říct. Proto jsem si s vámi chtěla udělat fotku, než vás odvezu." Erika se rozbrečela, Kath měla na krajíčku a já s Tomem jsme se usmívali. Stoupli jsme si všichni doprostřed kuchyně. Elena byla malá, a tak si stoupla před nás. Já stál hned za ní, vedle mě zleva stál Adrian a zprava Miguel. Vedle Miguela si stoupl Tom a vedle Adriana holky. Elena zavolala svého muže, který se tam objevil z čista jasna. Všichni jsme nahodili úsměv a její manžel nás vyfotil. Byla to celkem pěkná fotka.

A bylo to tady – loučení se. Běželi jsme si pro cestovní tašky, baťohy a všechny naše věci. Zabalil jsem všechno dovnitř. Adrian přinesl pytlík se svačinou. Miguel je rozdával ve vedlejším pokoji. Pak přišel. Já položil už zabalenou tašku na postel a stoupl jsem si před ně.
"Tak jo kluci, možná je to naposled, co se s váma vidím osobně. Adriane, tobě děkuju za pěkný zpříjemnění tohohle pobytu. Jo a taky za ty několikery roztrhaný trenky," Adrian se začal smát a Miguel se na něj zhrozeně podíval. "A tobě, Migueli, děkuju, že jsi mě vyslechl. Jste bráchové a musíte spolu držet! Děkuju vám, kluci!" Oba mě objali naráz. Bylo to dojemný. Pustili mě a já si pobral tašky a šel. Vyšel jsem z pokoje a otočil se. Stáli tam a koukali jako dva smutní pejsci. "Na fejsu vám napíšu!" řekl jsem a zmizel jsem ke schodům. Sešel jsem a dole stáli všichni. Nasadil jsem si boty a šli jsme.

Přál jsem si, aby cesta k autobusu trvala co nejdéle, ale naopak utíkala hrozně rychle a my za půl hoďky byli na parkovišti. Opět jsme přijeli jako poslední. Vystoupili jsme, pobrali svoje věci a stoupli si před Elenu. Ta už brečela a svým brekem rozbrečela i Eriku. Objala nás, popřála nám štěstí a nakonec odjela. Otočili jsme se směrem k autobusu a šli jsme. To byly poslední chvíle na tomhle parkovišti a odbíjely naše poslední hodiny v Londýně. Celý den utíkal nesmírně rychle, až nakonec přišla ta hodina, kdy už bylo na čase vrátit se zpět do reality z téhle pohádky.

Šli jsme dlouhou cestou k autobusu. Všichni byli nadšení, že konečně jedeme domů. Jen my, ti, co si dokázali tuhle zkušenost užít na sto procent, jsme byli zklamaní. Ten týden uběhl opravdu rychle. Myslel jsem na Adriana a na každou strávenou noc s ním. Vzpomněl jsem si na tu první noc. Zasmál jsem se, protože nebýt té noci, ani bychom se nezblížili. Najednou jsme stáli před autobusem. Všichni rychle zalézali dovnitř. Byl zrovna krásný západ slunce a my ho obdivovali. Učitelé si ho dokonce fotili. Nakonec jsme museli už jet. Procházel jsem tou uličkou, kde na mě všichni čučeli jako na idiota. Sedl jsem si na své místo a my vyrazili. Autobus nás vezl přímo k trajektu. Během té hodinu a půl trvající cesty mi Erika usnula na rameni. Chrápala neskutečně nahlas a všichni, včetně mě, se jí smáli. V buse byla wifi, a tak jsem se kouknul na facebook. Vyskočily mi tam dvě žádosti o přátelství, asi deset zpráv a několik upozornění. Nejdřív jsem se podíval na žádosti. Nechápal jsem, jak mě našli. Žádosti byly od Adriana a Miguela. Nikdy jsem jim neřekl moje celé jméno. Poté jsem se podíval na zprávy.
"Před náma se neschováš!" stálo hned v první zprávě od Adriana. Další jsem už nečetl. Odepsal jsem, že vím. A začal jsem se smát, když jsem rozklikl upozornění. "Adrian Whittemore vás označil na příspěvku (fotka)." Byla to ta fotka focená ráno. V tom smíchu mi vjely slzy do očí. Byl jsem jen pár hodin od nich a už se mi šíleně stýskalo.

Odložil jsem mobil a vybídli nás, abychom teď nikam neodcházeli ani nevstávali. Vjížděli jsme totiž na trajekt. Trvalo to pomalu patnáct minut, než jsme mohli vystoupit. Přesně v devět hodin jsme vyjeli. Šel jsem okamžitě na palubu si zapálit cigaretu. Moje parta mě následovala. Tenhle trajekt byl mnohem modernější a hezčí než ten, kterým jsme jeli tam. Šli jsme až ke kraji. Silný vítr foukal, a tak mi nešla zapálit cigareta. Nakonec jsem ji ale zapálil. Stáli jsme vedle sebe a pozorovali jsme světla Londýna, která se ztrácela v dáli. Nikdo nic neříkal, jen jsme pozorovali. Bylo to vážně nádherné.
"Lidi? Jsem ráda, že jsme tady byli společně a mohli jsme všechno prožít spolu!" přerušila Kath to ticho.
"Jo, čekala jsem, že to bude super, ale nečekala jsem, že budu zdrcená z toho, že jedu domů," přidala se Erika.
"Nejvíc mi asi bude chybět London Eye. Zvykla jsem si na to kolo," řekla Kath.
"Jo, já taky, a taky Eleniny snídaně! Ty toasty byly dobrý!" přidal se Tom.
"A co bude chybět tobě?" zeptala se mě Erika.
"Budou mi chybět Adrian s Miguelem. Byli stejní a přesto úplně jiní a oba měli ten Whittemorovský šarm!" Nechtěl jsem se ani radši podívat na Eriku. Ona na takový kecy nebyla.
"Jo! A Miguel měl pořádnýho č…," přerušili jsme Eriku: "Eriko!!"
"No co? Musel ho mít fakt velkýho, že jo Tome?" zničila tu příjemnou chvíli.
"Ještě většího!" odpověděl jí Tom. Smáli jsme se. Když jsme usoudili, že už nám je zima, šli jsme dovnitř. Ve dveřích jsem se zastavil, otočil jsem se na ta světla, která už pomalu mizela, a sám pro sebe jsem řekl: "Forever in my heart, London!"

Konec.