Gay povídky

Co ale vytěsnit nemůžu, je Robert. Vybavují se mi jednotlivé detaily našeho setkání, oťukávání, mého nesmělého projevování vzrušení, lehké dotýkání a následně vášnivé objetí včetně něžného dotýkání hladkých dlaní, horkých polibků. Vše vyvrcholilo v pro mě nepoznanou extázi, z které se mi ještě třesou kolena. Při těchto vzpomínkách mě začíná trnout v podbřišku a erekční tělíska se začínají plnit krví.

Moje péro hladce vklouzlo do návleku. V tom okamžiku mě to málem přivedlo k výstřiku, ale povedlo se mi to rozdýchat. Najednou mě Mark plácnul po zadku. Než jsem se vzpamatoval, vklouzly jeho lubrikantem potřené prsty do mé díry. Rychle jsem se otočil a tázavě se na něj podíval.

Odložili osušky a chlapce odnesli na lože. Všichni už byli viditelně vzrušeni. Lorenzovo tělo bylo jak z bílého mramoru. Ricardo pociťoval stejnou neukojitelnou touhu jako poprvé s Josephem. Líbali se. Jeho ruce se zmocňovaly těla, jako když sochař si vychutnává všech tvarů, co vykouzlil z kamene. Jenže zde cítí bijící a milující srdce. Pomalu ho otočili na břicho a masírovali. Růžová štěrbina byla zatím sevřená a odolávala jazyku i prstům.

Honza mi dal niekoľko možností, ako môžeme spoločne stráviť čas. Jedna možnosť bola, že by sme mohli robiť niečo, čo by som ja robil rád. Lenže to sme práve robili. Boli sme blízko pri sebe, držali sme sa za ruky, hľadeli si do očí a ja som nechcel, aby to skončilo. Tušil som, že akékoľvek moje slová to len zbytočne pokazia, ale aj tak som vedel, že musím niečo povedať, inak by si už o mne určite pomyslel, že som úplne hlúpy. Za posledné dva dni som mu už neodpovedal toľkokrát, že ma až prekvapovalo, ako to zakaždým v pohode prehliadol. „Mohli by sme…,“ zaváhal som, ale nakoniec som vsadil na úprimnosť, „ostať takto?“

Volala mi Petra, že na mě čeká před špitálem. Vymluvil jsem se, že musím ještě do práce převlíct se a že jsem v pohodě. Pan Ondra prej musel někam odjet. Mermomocí mě chtěla odvážet, jenže já neměl kam. Naštěstí pospíchala pro nějaký děti, a tak jsem ji přesvědčil, že jsem oukej a zavolám kámošovi. Musel jsem zavolat před ní. Volal jsem Karlosovi, sice nic nechápal, ale pak jsem mu to vysvětlil a omluvil se z dnešní šichty. Když to všechno utichlo, tak jsem se zahrabal do deky a nechal si zdát o té pevné náruči, co mě ukolíbala, a úplně všechno se to ve mně rozpustilo.

Damianovo podezření nabralo na intenzitě. Eduardovo chování bylo nezvyklé i na něj. Za ty týdny už znal všechny jeho tváře, ale tahle byla nová, děsivě zkroušená a provinilá. Otočil se na Helenu a poslal ji pryč. Když viděl, jak neochotně odchází, vyprovodil ji chladným pohledem. Nesnášel, když neměl ponětí, co se děje, a v tomto případě s ním manipulovala ona a s ní půlka firmy. Přesvědčil se, že dveře, které spojovaly její kancelář s Eduardovou, jsou pečlivě zavřené. „Tak spusťte, co se děje? A opovažte se mi lhát, přijdu na to a potom to bude mnohem horší. Co jste provedl?“

Hned jak jsem Dominika zahlídl pár minut před zvoněním ve dveřích, pousmál jsem se, ne přímo na něj a nějak okatě, prostě sám pro sebe, protože se přese mě přehnala taková ta rychlá, potěšená vlna, že ho vidím. Druhá, parádně rozhozená vlna se ale přehnala hned vzápětí a za ní následovaly další a další, každá zcela jiná. Protože to logo gymu, mého gymu, co měl Dominik na rukávu mikiny, mojí mikiny, bylo teda dost nepřehlédnutelné a docela vypovídající pro každého, kdo byl všímavější a uměl si dát dvě a dvě dohromady.

Sakra, ten mi hnul žlučí, soptím v duchu, zatímco sbíhám schody na pláž. Na nádhernou pláž mimochodem, to se musí nechat! Oceán se šustivě, lísavě vlní, převaluje průzračnou vodu tam a zpátky, odráží se v něm dopolední sluníčko… a celá ta scenerie mě vyloženě zve k vykoupání, jenže to bych se musel vrátit na pokoj pro plavky. A to se mi nechce, a tak se chvilku jen tak rozhlížím kolem dokola, lámu si hlavu nad tím, proč se v té čisťounké a na omak teplé vodě vůbec nikdo necachtá… A pak se vydám jen tak nazdařbůh líným tempem doprava. Courám se podél vody, často teda přímo i vodou, užívám si, jak na mě nikdo nemluví a jak nemusím s nikým mluvit já a jak tu nikde neslyším češtinu… A zároveň mě to vnitřně všechno strašně užírá. Že tu na mě nikdo nemluví, že nemám s kým mluvit já.

Prešiel do spálne a otvoril zásuvku na komode, v ktorej mal schovaný svoj prsteň. Bol to elegantný zlatý prsteň so zafírom, ktorý kúpil pred časom, keď si bol istý, že Filip je ten pravý. Hlavne si pamätal okamih, keď ho pre Filipa vybral – s túžbou, aby ho daroval láske svojho života. Marek sa vrátil do obývačky, kde Filip spoznal v Marekovej ruke dobre známu krabičku z komody, stál s úsmevom na tvári, očividne dojatý. Marek sa priblížil a nežne vzal Filipovu ruku. „Teraz je na mne, aby som ti ukázal, ako veľmi ťa milujem,“ a prsteň mu natiahol na prostredník.

Ale to už si ho jeho milenec nadzvedával, líbal sevřenou štěrbinku a roztíral jemný krém. Počáteční sevření povolovalo. Pomalé pronikání se zrcadlilo na chlapcově tváři. Oči. Jeho krásné modrozelené oči. Přivíraly se v rytmu milování. Všechno ostatní přestalo existovat. Už se nedalo udržet. Chvilku leželi. Petrův penis nijak neklesl, stále si ho oživoval rukou. Pak se přesunul za Dominika a jeho ruka hledala krabičku s krémem. Teď to byl on, kdo na boku vnikal do svého milence.

Bolo mi tak trápne, že mi začínalo byť trápne aj z toho, ako mi je trápne, a tak sa z toho stal jeden nekonečný kolotoč. Zobudil som sa už pred hodinou, ale dlho mi trvalo, kým som nazbieral odvahu, aby som vyšiel z izby. Keď som z nej konečne vyšiel, tak som počul Honzov rozhovor s babičkou a to mi začalo byť pre zmenu… ešte trápnejšie. Nevedel som si predstaviť, že sa mám ukázať na oči jemu, a nieto ešte ďalšiemu členovi jeho rodiny. Čo si už len musela pomyslieť, keď jej povedal, že má doma študenta, ktorý to prehnal s alkoholom?

A tady narážím na první problém. Jak se s tím sakra chčije? Chvíli zkoumám ten prapodivný aparát, co mi nasadila ta učitelka Klára a který mi vězní celý můj vercajk a který mi zabraňuje ztopoření penisu. Ale tlak močového měchýře mě nenechává dlouho dumat. Stahuji oblečení a na záchodovou mísu si pro jistotu raději sedám.

Zděšeně se zadíval na svého šéfa, který se usadil do křesla nedaleko něj, na kolenou smlouvy. A pak promluvil hlasem tak úzkostným a vážným, až to mohlo působit komicky, kdyby se netvářil, jako by na něj sahala smrt. „Pane Krausi, já nemůžu číst!“ Damian si zdravou rukou frustrovaně protřel tvář a podíval se na něj jako na malé dítě, které si vymyslelo nějakou hloupost. „Tohle nemyslíte vážně! Jedno odpoledne nemůžete bez knihy vydržet? Běžte spát, nebo vám mohu půjčit sluchátka a pustit nějakou audioknihu, mám jich docela dost…“