Kauza Eduard 49.

Eda by nesmělý, vlastně krásný úsměv, který se po polibku utvořil na Damianově tváři, nedovedl zaregistrovat, snad ani kdyby po něčem takovém pátral. Vlastní ruka mu vyletěla ke rtům, které ještě před chvílí tiskl na ty druhé, plné a rudé, a než si to stačil uvědomit, vyděšeně kroutil hlavou. Panebože. Tohle nechtěl. Tohle neměl. Tohle si nesměl dovolit.

Všechno v něm se bouřilo. Snad nikdy nezažil takovou reakci svého těla na nějaký vlastní čin, a vlastně ani na dění kolem něj. Srdce mu bušilo, celé tělo ztuhlo a krev kolovala v žilách rychleji, skoro se v nich vařila, a ještě chvíli a neomylně by mířila mezi jeho nohy. Tváře měl horké, byl celý rozrušený a rozvášněný a zároveň šíleně vyděšený, a v hlavě mu jako na kolovrátku hrálo, že udělal šílenou chybu. Vždyť byl nemocný.

Z té představy se mu zvedl žaludek.

„Panebože, já jsem takový debil,“ vypadlo z něj. Celý zbledl. Co kdyby ho nakazil? Jistě, HIV se přenášelo sexem nebo krví, jenže jaká byla šance, že budou mít v ústech nějakou drobnou ranku? Rozpraskané rty? Alespoň úplně mizivá šance byla vždycky. A spolu s ní si taky znovu uvědomil, jak byl vlastně rozbitý, a to jej v tu jedinou chvíli zasáhlo jako nikdy předtím. Měl strašnou chuť utéct. „Omlouvám se. Pane Krausi, já se omlouvám, já jsem… nějak jsem nepřemýšlel. Vůbec mi nedošlo, co se děje, vy… Zrovna vy. Nikdy bych to zrovna vám neudělal, v životě bych se vás nedotkl, kdybych… Sakra!“

To poslední slovo z něj vylétlo tak zoufale, až se sám skoro lekl. Rychle k němu přistoupil a krapet hrubě se pokusil vlastním rukávem otřít jeho rty, jako by tím snad mohl zvrátit vlastní pocity. Vzedmul se v něm strach, strach o Damiana, posílený rozčarováním, smutkem a tím šíleným strachem, že překročil pomyslnou hranici, která mezi nimi byla.

„Vůbec jsem si neuvědomil, co dělám! Bože, mě to tak strašně mrzí,“ vylétlo z něj zbrkle. Avšak myslel to naprosto vážně. Srdce měl v tu chvíli až v krku.

On tě chtěl mít rád, opakovalo mu jeho svědomí. On tě chtěl mít rád. Proč ti to nemůže stačit? Proč to sakra pokoušíš? On tě chtěl mít rád. Ty jsi takový debil.

Bylo mu do breku. Kdyby to mělo znamenat, že tím poslední sekundy zvrátí, v tu chvíli by si tam před Damiana klekl.

Jeho slova byla pro Damiana jako ledová sprcha. Úsměv mu zmizel z tváře a tělo se opět napjalo. To byl konec. Všechna naděje, která se zničehonic objevila, byla spálena a zadupána.

Damian zprudka vydechl a sklopil zrak. Nemohl se dívat do té odmítavé tváře a najednou přesně věděl, jak se asi Eda cítil, když nálady jeho samotného kolísaly z naprosté oddanosti do odmítání. Netušil, jestli se mu chtěl takto pomstít, ale Damian se zapřísahal, že to přejde bez zbytečných emocionálních výlevů. Slíbil mu, že už mu nebude ubližovat, a to ani v případě, že bude ublíženo jemu. Když se znovu zadíval do jeho zkroušeného obličeje, byl si jistý, že to neudělal schválně. Možná byl jen nejistý, možná se bál, že se bude Damian zlobit a odmítne ho. Stále plně netušil, co se tomu klukovi honí hlavou.

„Edo, nepanikař. Je to v pořádku. Nic se přece nestalo. Jen bych chtěl, abys věděl, že mně to nevadí. Nemusíš se omlouvat,“ ujistil ho a otočil se zpět k lince. Měl téměř hotovo, ale hlad neměl. Žaludek se mu tím odmítnutím stáhl a jen z myšlenky na jídlo se mu dělalo nevolno. Jenže tušil, že by mu to neprošlo.

„Pojď do haly za Viliamem, jistě už po tobě teskní. Já ale opravdu musím na chvíli pracovat, neboj se, nebudu to přehánět.“

Věděl, že z práce nebude nic; jedinou zarputilou myšlenkou, která ho neopouštěla, bylo Edovo políbení a jeho následné odmítnutí. Byl si dokonce jistý, že ani neusne, ale potřeboval být sám. Vždycky to tak měl. Lízat rány si mohl jen v tmavém koutku své samoty.

Eda kývl. V tu chvíli by nic nenamítal, ani kdyby Damian oznámil, že ještě v následujících deseti minutách hodlá odjet do své kanceláře. Tušil, že mu určitě hoří tváře, a tak raději držel hlavu sklopenou. Styděl se za sebe.

Mlčky nechal Damiana v kuchyni dokrájet poslední zbytky zeleniny a zmizel do koupelny. Tam si několikrát opláchl obličej studenou vodou. Celý se rozklepal. Byl vyděšený, stále. Jak se teď má podívat Damianovi do očí?

Jeho vlastní hlava jako by se otočila proti němu. On v Damianovi viděl náklonnost. Ještě než to černovlásek slovně potvrdil, věděl, že mu podobný čin nebude vadit. A udělal to, protože prostě chtěl. Protože to byla jeho jediná šance, protože nikdo jiný už mu žádný fyzický kontakt nikdy dovolit nemusel. A to od něj svým způsobem bylo strašně hnusné.

Jeho vlastní svědomí s ním okamžitě začalo bojovat. Takhle to přece nebylo. Snažil se té myšlenky chytit. Nebylo to tak. On ho měl rád. Udělal to, protože ho měl rád. To bylo přirozené.

Co z toho byla pravda? Netušil. Rád by opět proklínal Juliána. To on v něm zabil veškeré ponětí o tom, co je hezké a přirozené. Jenže to by k ničemu nebylo. Byl to Edův boj. Julián už s ním dávno nebojoval. A sám za všechno to svinstvo zaplatil daleko víc, než by mu Eda kdy přál.

Zadíval se na sebe do zrcadla. Musel být silný. Všechno kolem nich se hroutilo. Teď nebyl čas hroutit se taky. Co by řekl Viliam, kdyby u tohohle byl?

Tak jsi mu dal pusu, no bože. On to přežije. Hlavně se mu nezačni zase vyhýbat.

Ano, to by tak sedělo. A Eda si uvědomil, jak blízko k tomu byl. Tohle už ale nepřipadalo v úvahu. Jednou to bohatě stačilo.

Vyšel z koupelny. Přebral od Damiana mísu se salátem, kterou zrovna nesl na stůl, a u toho se na něj usmál. Nebo se o to alespoň pokusil. Samotnému mu to dodalo sílu.

Ten úsměv Damianovi sevřel útroby. Viděl, že se mu Oříšek zase vzdaluje. Celou dobu, co zůstal v kuchyni sám, nad tím polibkem přemýšlel. Racionální myšlení mu podsouvalo, že to byl jen vděk, pouhé poděkování za to, že s ním zůstal v jeho těžké chvíli a že se od něj neodvrátil po tom, co se stalo. Eda takový byl, Damian věřil, že kdyby na jeho místě byl Viliam, tu pusu by dostal taky. Ale cit ho ponoukal k něčemu úplně jinému. To vlhké otření rtů o jeho vlastní mělo v sobě náboj intimity, něhy a touhy. Cítil to. A odmítal věřit tomu, že nemá pravdu. Z dalších úvah ho vytrhl zvonek. Obličej stáhl do neprostupné masky, když slyšel z haly, jak se jeho rodiče vítají s Viliamem, který jim představuje Eduarda.

Nakráčel do haly a cítil, jak celé jeho tělo svírá napětí. Nemělo by. Rodiče by mu měli být lhostejní, přesto se nedokázal ubránit podrážděnosti, že jsou v jeho domě. Vůbec poprvé. Nikdy je nepozval a oni byli natolik soudní, že nikdy sami nepřišli.

„Ahoj Damiane,“ ozvala se máma a přistoupila k němu. Chtěla ho obejmout, ale Damian se napřímil a ztuhl natolik, že i ona poznala, že by to nebyl dobrý nápad. Ve vzduchu po jeho příchodu panovalo napětí, které tam před tím nebylo. Tím si byl Damian jistý.

„Matko,“ oslovil ji a překvapivě jemně ji položil dlaň na bedra a dovedl ji ke stolu.

„Otče,“ kývl na něj hlavou a nejspíš působil tak chladně, že i Eduard se na něj podíval s nevolí. Chápal, že pro mnohé mohou být jeho věčně usměvaví extrovertní rodiče příjemnými společníky. Eduard takovéto lidi miloval. Ať to byl Viliam, který má veselou povahu po otci, nebo třeba Helena, a nakonec vlastně i Julián. Jen on do této škatulky sotva zapadal, a proto nechápal, čím na svého Oříška tolik působil.

U jídla se společnost dobře bavila, jen Damian byl zamlklý. Nemínil však kazit uvolněnou pohodu nějakým vrčením, a proto mlčel. Pokud se ho někdo na něco zeptal, odpovídal jednoslovně nebo velmi úsečně a střídmě.

Sotva všichni odložili příbory a Eda odešel vařit kávu, tázavě se na oba rodiče podíval. Pochopili.

„Viliame, Damiane, chtěli bychom vám něco důležitého říct. Tebe, Damiane, prosím, nechej mě domluvit do konce…,“ zadíval se prosebně na Damiana otec. Ten jen stroze přikývl a zkoušel se obrnit trpělivostí. Zase si vyslechne srdceryvné omluvy. To by mohl zvládnout.

„Rádi bychom vám povykládali, jak to bylo doopravdy, když jste se narodili. Vaši prarodiče nikdy nesouhlasili s mým sňatkem s vaší mámou, taky nikdy neschválili mé rozhodnutí studovat archeologii. Tohle všechno víte, s tím se táta nikdy netajil. Odmítal mi studia platit, což pro vás jistě není nijak překvapující po tom, co nechal i Viliama bez prostředků ve chvílích, kdy nutně potřeboval pomocnou ruku. Jen proto, že chtěl žít svůj vlastní život se svými cíli. Tohle, Vile, jsi nám mohl říct, pomohli bychom ti. Dozvěděli jsme se to jen úplnou náhodou teprve nedávno a přesvědčilo nás to, že bychom vám měli říct pravdu.

Začnu od začátku. Ještě jsme oba byli na škole, když maminka otěhotněla. Ona v prvním ročníku magisterského studia, já v prvním doktorského. Jakmile jsem se dověděl, že čekáme rodinu, přehodnotil jsem priority, doktorského studia zanechal a začal jsem se připravovat na rigorózní zkoušku. Našel jsem si práci a pokoušel se vzít si půjčku na byt. Bylo nemyslitelné, abychom byli s dítětem na kolejích, zvlášť když jsme se dověděli, že budete dva. Banky byly neoblomné, odmítaly mi půjčit, stejně jako rodiče. Ti mě vykopli ještě dřív, než jsem jim stihl sdělit, že se stanou prarodiči. Tehdy jsem objevil inzerát, který sliboval částku, kterou jsem potřeboval, a úroky zase nebyly o moc vyšší, než nabízela banka. Byl jsem hloupý, ale pochopte, byla to doba, kdy slovo lichvář ještě snad ani neexistovalo. Netušil jsem, do jakého pekla jsem nás tímto dotáhl. Nikdo tenkrát neměl zkušenosti s těmito zákeřnými parchanty.

Nějakou dobu jsem zvládal splácet, ale pak jsem přišel o práci. Dovedete si představit, co nastalo. S těmito lidmi se nedá vyjednávat, věčně půjčovat od známých taky nešlo a práce bylo žalostně málo. Párkrát mě zbili, nic vážného, ale už jsem jim dlužil velkou částku a úroky naskakovaly zběsilým tempem. V té době jste se narodili. Oni to věděli, věděli o nás všechno a náležitě toho využívali. Začali mi vyhrožovat. Když mi s krutým úsměvem oznámili, že pokud nedonesu nesmyslně vysokou splátku do tří dnů, najdou si maminku i s vámi a… Nenuťte mě to říct, ještě dneska se mi z toho klepou ruce. Nezbývalo mi nic jiného než jít znovu za svými rodiči. Pro ně to byla maličkost, pár drobných, už tehdy byli hodně bohatí, ačkoli firma byla na světě teprve pár let. Dostali zpět v restituci obrovský majetek. Nebyl by problém nám pomoct. Prosil jsem tátu o půjčku, že mu to budu splácet – odmítal jsem od něj vzít jen tak jedinou korunu. Tenkrát mi řekl, že potřebuje jeden den, aby si to rozmyslel. Nenáviděl jsem ho, ta noc pro mě byla největší noční můra.

Druhý den jsem ty peníze měl, ty, které jsem potřeboval hned, a on držel v ruce obálku, kde byl celý obnos i s úroky. Ale to všechno jen pod jednou podmínkou – že podáme žádost o svěření vás dvou do jejich péče. Výhradní, bez možnosti se později odvolat…,“ odmlčel se a sklopil hlavu.

Bytem zavládlo ticho. Damian se postavil a zhluboka se nadechl. „Proč jsme tyto informace neměli už dávno?“

„Celou dobu jsme si byli jistí, že nakonec je soužití s prarodiči pro vás to nejlepší. Byli jste zajištění a spokojení. Jako děti jste žili na krásném místě, bez věčného cestování a s výhledem studia na skvělých školách. Ani později jsme vám nechtěli brát hezký vztah s babičkou a dědou a… zkrátka měli jsme dojem, že by bylo lepší pro vás, abyste dál žili v nevědomosti.“

„Neměli jste právo nám toto tajit! Jsme dospělí už dlouhá léta…“

„Damiane, zadrž! Ještě předevčírem bys nám to nevěřil! Lpěl jsi na svých prarodičích ještě mnohem víc než Viliam. Kdybych se nedověděl o tom, jak nechali Vila bez prostředků, nikdy bychom vám to neřekli. Potom jsme se s vámi pokoušeli spojit. Neměli jste zájem, ani jeden. Původně jsem se chtěl sejít jen s Viliamem, ale po tom, jak ohavně tě odstavila máma, abys nemohl jít k soudu pomoct tady Edíkovi, jsem byl přesvědčený, že nás pochopíš i ty. Že pochopíš, jací to byli manipulanti, kteří nemají kousek lidskosti v těle a pro majetek a peníze jsou ochotní udělat cokoli. Máma možná taková nebývala, když jsme bývali na návštěvách, viděli jsme, že vás milovala. Ale jak táta umřel, převzala všechny jeho metody. Jde přes mrtvoly, téměř doslova. Kdybych to tenkrát odmítl – panebože, nemohl jsem – byli byste i s maminkou mrtví. A teď, Damiane? Co udělala teď?“

Damian se trhaně nadechl. Věřil jim. Tohle byl přesně styl jeho děda. Potřeboval si vychovat dědice, vycvičit si vojáka, který mu bude zobat z ruky a stejně jako on pevnou rukou vést firmu, která už tehdy vzkvétala. Táta, který byl jedináček – další děti mít nemohli – mu to odmítl. Věděl, že na své vnuky zdaleka nebude mít takový vliv, zvlášť když se rodiče nikdy netajili tím, že chtěli po studiích žít v zahraničí. A vnuky by mu odvezli.

„Omluvte mě, prosím,“ zamumlal Damian a rychlým krokem mířil do své ložnice. Nutně potřeboval být chvíli sám.

Viliam mezitím položil dlaň na Edovo rameno, aby mu zabránil bratra následovat. Všichni tři potřebovali zpracovat své myšlenky, každý po svém. A jeho dvojče nejvíc. Protože mu právě zmizely figurky, na které mohl podvědomě házet všechno špatné, co se mu přihodilo. A Viliam moc dobře věděl, jak tohle dovede bolet. Velmi dobře si pamatoval na vlastní pocity, když jejich děd zemřel.

Eda si toto všechno uvědomoval také. Seděl na židli, ústa mírně pootevřená. Klepaly se mu ruce. Vzpomněl si, jak mu Damian říkal, že přes to všechno, co jim prarodiče udělali, jim zachránili život. Že si je vzali k sobě, místo aby je nechali vyrůstat na ulici. Tento jeden dobrý skutek pak v jeho očích převyšoval všechny zlé. A byla to další lež.

Hleděl na Damianovy rodiče a nemohl si pomoct, vzpomněl si na vlastní matku. Na to, jak si nedávno říkal, že obětovala mnohé, aby byla tam, kde byla. Že si svým způsobem zasloužila více laskavosti než mnozí jiní. Damianova matka také obětovala hodně. Možná, že se utrpení nedalo jen tak srovnávat. Přesto měl však pocit, že ona ztratila daleko víc. Protože na rozdíl od vlastní matky, na této ženě viděl, že si svá rozhodnutí dodnes vyčítá. Přestože před třiceti lety neměla žádné jiné možnosti.

Stačilo tak málo a všechno mohlo být jinak. Bylo mu to tolik líto.

Koutkem oka zahlédl, že se na něj Viliam nepatrně pousmál. Nechápal ho. Jeho dětství mohlo být o tolik lepší nebýt jejich prarodičů. Mohl mít bratra po svém boku v průběhu celého dospívání. Mohl studovat umění, daleko dřív se proslavit. Mohl mít přítelkyni nebo manželku, anebo dokonce své vlastní děti. Měl by být alespoň vyděšený, smutný ze všech těch kdyby. Jenže on se usmíval. Jako by ho chtěl uklidnit. Nikdy ho nepochopí.

Viliam, přestože se usmíval, byl pochopitelně překvapený. Tohle nemohl čekat ani ve snu. Jenže zároveň, když to nyní slyšel, vlastně chápal. A taky viděl své rodiče. Dovedl číst v jejich tvářích, nyní lépe než jindy. A zařekl se, že se ti lidé nesmí dozvědět, jak špatně na tom oni dva byli. V prvé řadě Damian. Ne nyní. Pokud jim to jeho bratr bude chtít říct, bude mít příležitost. Ale teď, poprvé po hodně dlouhé době vnímal, že je k nim něco pojí. A hodlal se chopit každého vlákna, které by ho spojilo s rodinou. Stačilo, že se dlouhé roky vyhýbal Damianovi. Byl připraven nedělat stejnou chybu.

„Jestli to něčemu pomůže,“ nadhodil, protože měl pocit, že na ně na všechny dopadá ticho jako zbytečně dusivá váha, „tak když jsem posledně s Magdalenou mluvil, seřval jsem ji i za vás takovym způsobem, že mi málem jednu vrazila.“

Viliamův otec se na něj podíval mírně káravě, skoro jako by chtěl říct – nechci, aby ses dostával do problémů. Naopak jeho matka se usmála stejně hřejivým poloúsměvem, jaký před chvílí předvedl Viliam. Eda s úžasem sledoval, jak podobní byli bratři svým rodičům.

„To není řešení,“ opáčil otec. „Vlastně žádné řešení nehledej, není nutné se tím zabývat, jen jsme se s vámi chtěli usmířit. Celé roky nám trhalo srdce, že jsme vás neviděli vyrůstat, naše návštěvy s vámi byly téměř výlučně pod dohledem vašich prarodičů, jako by se báli, že vám to tajemství prozradíme. A jak sám víš, později už nás natolik očernili, že jste se s námi nechtěli vidět vůbec.“

„Chyběli jste nám,“ ozvala se máma se slzami v očích. „Celé ty roky…“

Viliam k ní přistoupil a pevně ji objal.

„Odpustil jsi mi…“ konstatovala a pevně se tiskla k pevnému Viliamovu tělu. „Odpustí mi i Damian?“

„Dej mu čas. On přišel o mnohem víc ideálů než já…“

Damian mezitím pochodoval po svém pokoji a bojoval s touhou všechno okolo sebe rozbít. Byl rozpolcený. V jednu chvíli zuřil, v té druhé se utápěl v sebelítosti. Nedokázal střízlivě uvažovat. Jediné, čím si byl naprosto jistý, bylo, že se Kraus Advocatus nadobro vzdá. S trochou dobré vůle by dokázal vstřebat, proč ho Magdalena chtěla ten den odstavit, snad by jí to časem dokázal i odpustit. Ale to, jak zamíchala spolu s dědem kartami jejich života i života jejich rodičů, to odpustit nedokáže nikdy. Kolik trápení to přineslo mámě a tátovi! Dokázal si velmi dobře představit, jaká to pro ně musela být ztráta. Jen když si vzpomněl, jak moc ho zasáhlo, když se dověděl, že nemůže mít děti, nedovedl si představit, že kdyby nějaké měl, musel by se jich vzdát. Ta myšlenka byla k nesnesení spalující. A oni byli dva.

Schoulil se do klubíčka na posteli, když se mu hlavou začaly rojit vzpomínky na to, jak je na jejich skromných návštěvách odmítal, jak k nim byl chladný a jak jim tímto svým odstupem musel strašně ubližovat. Všem okolo sebe jen neustále ubližuje…

V pokoji bylo horko a měl dojem, že se mu špatně dýchá. Byla to však jen úzkost. Vysvlékl ze sebe propocenou košili, otevřel okno a nechal se ovívat jemným letním vánkem. Opřený o parapet se nechal unášet vzpomínkami na společné chvíle s rodiči, když byli ještě malí. Neslyšel jemné zaťukání na dveře, neslyšel ani, že někdo vstoupil do jeho pokoje. Až jemné zajíknutí jeho matky ho vytrhlo z přemýšlení. Otočil se. Matka stála u dveří, v očích slzy a zírala na něj.

„Kdo ti to udělal?“ zeptala se tiše. Damian na chvíli nechápal původ jejího zděšení, ale pak si uvědomil, že před ní stál do půl těla nahý, otočený zády. Drobné jizvy byly na jeho již opáleném těle dobře viditelné.

„Neptej se, mami,“ zašeptal a natáhl na sebe triko, které měl na spaní poskládané na polštáři. „Nemusíš se tím trápit, je to minulost. Běž, Viliam vás odveze domů.“

„Odpustíš mi někdy?“

„Běž, mami! Dej mi trochu času, já nedokážu být tak dokonalý jako Viliam. Prosím!“

Sotva dveře zaklaply, Damian se sesunul na zem a vložil si hlavu do dlaní. Ta bolest, kterou někdy cítil, aniž by k tomu byl důvod, vzpomínky a noční můry, probdělé noci plné stresu, že nebude dokonalý tak, jak si děd žádal – nic z toho se nemuselo stát. Nechtěl se utápět v sebelítosti, byl ze sebe znechucený, protože věděl, že jeho rodiče trpěli daleko víc jejich odloučením.

Viliam v přízemí objal matku paží kolem ramen. Chtěl, aby se přestala třást. Zdála se mu na poměry jejich rodiny zvláštně křehká. Všichni kluci Krausovi byli drilem jeho prarodičů alespoň nějakým způsobem zocelení. Ona ho nezažila. A přestože věděl, že si také odtrpěla své, ten pocit měl a měl tendence ji chránit o to víc. Ještě ji čekala dlouhá cesta, co se Damiana týkalo.

„Odkud má ty jizvy?“ zeptala se jej tiše. Hořce se pousmál. Tohle přesně nechtěl.

„To by ti měl říct Damian,“ odtušil. Když si všiml jejího výrazu, usmál se víc. „Musíš si na něj počkat. Ale řekne ti to. Věř mi, kdyby nechtěl, dá ti to najevo.“ To trochu pomohlo. I žena se usmála. Stále s rukou na jejích ramenou je černovlásek vyprovodil ven, směrem k autu. Zanedlouho bylo slyšet, jak opouští příjezdovou cestu.

Eda vyčerpaně vydechl. Zadíval se směrem k ložnici, ve které se Damian schovával. Věděl, po té dlouhé době soužití s ním, že by za ním neměl chodit. Stejně tak moc dobře věděl, že za ním nakonec půjde. Hned co se sám dá do pořádku. Hned co se nadechne a všechno si urovná.

Měl pocit, že se toho kolem nich najednou dělo strašně moc. Ještě víc než moc. Moc se toho dělo, když se začali soudit. Tohle byla horská dráha. Byl vyčerpaný, vystrašený, jeho telefon zůstával děsivě tichý, přestože už mu měl ohlásit výsledek jeho testu. Oba se málem utrápili. Možná, že i kdyby se dali dohromady tak, jak si přál, nikdy by pro sebe nebyli stvořeni. Možná si navzájem příliš ubližovali a jednou by se zničili. Vlastně už nevěděl, co si myslet. Rád by, aby se všechno v jeho okolí přestalo měnit.

Nakonec se rozhodl jít proti svým přesvědčením. Nechat Damianovi čas. Měl najednou pocit, s ohledem na všechno kolem, že když ho nechá o hodinu déle samotného s jeho myšlenkami, svět se nezboří. Posadil se prozatím na gauč, nohy vytažené vysoko k hrudi. Než se nadál, víčka se mu začala klížit.

V domě zavládlo ticho. Damian otevřeným oknem slyšel tlumený hovor a zvuk nastartovaného motoru, který pomalu slábl, jak auto odjíždělo.

Oddechl si. Spadla z něj část napětí, které celou dobu cítil. Očekával, že se dveře v nejbližších chvílích otevřou a do pokoje vpadne Oříšek, ale nestalo se tak. Možná odjel s nimi… Damian však cítil jeho přítomnost. Byl si jistý, že zůstal ve vile.

Posadil se a zhluboka se nadechl vlahého vzduchu. Venku zaštěkali psi a on pocítil touhu s nimi vyběhnout ven a běžet tak dlouho, dokud by nepadl únavou, jen aby všechny ty chmurné myšlenky dostal z hlavy.

Jeho máma je milovala – od jejich narození, a musela se jich vzdát, sotva jim bylo pár měsíců. Někde uvnitř to věděl vždycky, ale racionální myšlení tu možnost popíralo. Neměl jiné vysvětlení než sobeckost, a tak se jí celé roky držel. A dnes jeho máma zahlédla i skrytou temnotu, do které ho nedobrovolně uvrhla. Tohle nechtěl… Nechtěl, aby se někdy jeho rodiče dověděli, čím si procházel. Stále by byl rád, kdyby na něj byli hrdí, stejně jako byl on hrdý na ně za to, čím si za všechny ty roky museli projít. Střípky vzpomínek na dětství mu opět zaplavily mysl.

Bylo jim dvanáct, když za nimi rodiče přišli, že by byli rádi, aby s nimi strávili prázdniny v Egyptě. Viliam matce nadšeně skočil do náruče. Damian jen přikývl. Možná působil už tenkrát odtažitě, ale pamatoval si, jak strašně se tam těšil. Na to, že s nimi stráví dva dlouhé měsíce…

A pak – druhý den přišel otec s tím, že tentokrát pojede jen Viliam a další prázdniny vezmou zase Damiana. K tomu samozřejmě nikdy nedošlo. Damian už o to totiž neměl zájem. Když se mu táta snažil vysvětlit, že nebyli schopni zařídit dvojí vízum a další výmluvy, pochopil. Rozmysleli si to a nechtěli ho tam. Dnes už mu bylo naprosto jasné, čí to byla práce. O žádné vízum nešlo. Nemohli za to ani rodiče a už vůbec ne Viliam, o kterém byl tenkrát přesvědčený, že je uprosil, aby mohl jet on.

Zaťal pěsti. Tohle zdaleka nebyl první klín, který děd zaťal mezi něj a bratra. A dokázal jednou ranou podnítit ještě větší nevraživost mezi ním a rodiči. Nesnášel ho… Myslel, že největší zlobu bude k němu cítit za jeho krutou výchovu, ale tohle v něm rozpoutalo tak syrovou nenávist, že byl rád, že je jeho děd už mrtvý. Kdo ale stále ještě řídí jeho život, byl druhý prarodič. Který tomu všemu nikdy nechtěl zabránit.

Nemohl s ní pracovat. Nechtěl s ní mít vůbec nic společného!

Zítra ohlásí rezignaci…

Stále cítil, jak se potí. Stres se na něm podepisoval, a tak v rychlosti vběhl do sprchy. Studený proud ho rozechvíval a tlumil neveselé myšlenky. Nechtěl už na to myslet. Nechtěl myslet ani na to, jak někdy v budoucnu bude svému otci vysvětlovat, že ten jeho byl sadistický parchant.

Z koupelny vyšel už uklidněný a všiml si klubíčka spícího na pohovce. Tak proto za ním nepřišel… Usnul. Byl tak vyčerpaný a Damian se sobecky zaobíral jen sám sebou. Nezasloužil si ho. Nesnášel se za to, jak neohleduplný vůči němu byl. Nejen dnes, po celou dobu, co jej znal.

Přistoupil k němu a pohladil ho po bledé tváři. Nechtěl ho probudit, ale když jej viděl, jak sladce spí, neodolal. Tolik lásky, kolik v sobě tu chvíli cítil, nepociťoval snad nikdy předtím. Měl dojem, že pokud se ho nedotkne, zalkne se jí.

Než stačil ruku odtáhnout, Eda pootevřel oči. Zadíval se na Damiana s klidem, líně a rozespale, přestože byl napůl vzhůru, už když k němu černovlásek přicházel. Snad proto, výjimečně, nepotřeboval celé věky, aby se pořádně probral. Spánek vyčistil velkou část drobných stresů, které jeho hlavu okupovaly. Pořád v žaludku cítil nepříjemnou tíhu všeho špatného, co se kolem nich dělo. Ale byl, kým byl. Může se s tím vypořádat později. A v tu chvíli, když se k němu černovlásek skláněl, působil… roztomile.

Maličko jej zabolelo, jak důvěrně známý ten pocit byl. Vždycky mu přišel roztomilý. Nikdy si ale neuvědomoval, co všechno se pro něj pod tím slovem skrývalo. Byl křehký. Jemný. Milý. Zranitelný. Ale měl veliké srdce. Alespoň tomu Eda chtěl věřit. Dnes už si nebyl jistý, jestli to všechno cítil stejně. Ale věděl, že to nemusí zjistit hned. Byl na to čas.

Respektive, mohl být. Záleželo na jednom hloupém mailu.

Nechtěl na to myslet. Jeho telefon pořád ještě novou zprávu nehlásil, tím si byl Eda jistý. Ozval by se.

Zadíval se na Damiana. Snad v něm chtěl vidět něco, čeho by se mohl chytit, aby se přestal zaobírat vlastním trápením. A to se stalo. Jeho tvář pořád působila, jak ji viděl tehdy u soudu. Oba na tom byli špatně. A on měl pořád, i po tom všem, na prvním místě jeho a jeho zdraví. Svým způsobem bylo osvěžující zase se chovat jako Eda před soudem. Chytil jej za ruku. Měl pocit, že se Damian zlobit nebude.

„Rád bych vám nějak pomohl,” začal opatrně. Vážil svá slova. Alespoň něco dobrého jej to náročné období naučilo. „Je něco, v čem bych vám mohl pomoct?”

Damian se jemně pousmál. Být v jeho blízkosti bylo zvláštně ozdravné. To velké nesobecké srdce, které bylo úplným opakem toho jeho kamenného a obestaveného těžkými betonovými zdmi, pouštělo do jeho světa nekonečné množství pozitivní energie.

„Rád bych, abys mi začal tykat. Chci být tvým přítelem, prosím, dovol mi to. Dovol mi s tebou trávit chvíle. Možná jsem ještě nedávno byl nepředvídatelný, ale dneska mi rodiče otevřeli oči a já se pomalu zbavuji nezdravého vztahu, který jsem si neustále hýčkal. Možná přišel čas ti vysvětlit mé chování…“

Eda cítil, jak jej ta slova zahřála. Nedovedl v tu chvíli nic než přikývnout a sevřít jeho dlaň o něco pevněji. Srdce se mu rozbušilo. Netušil, co mu Damian chce sdělit, ale natočil se blíže k němu, snad aby mu podvědomě ukázal, že mu věnuje plnou pozornost. Chtěl jej podpořit.

„Edo, pověz mi, kolikrát musíš spadnout, abys přestal věřit, že pád je chyba? Já jsem padal neustále a ani jednou jsem toho nelitoval. Věřil jsem, že jsou nutné k tomu, abych se pak postavil silnější. Možná to tak bylo, ale neuvědomoval jsem si, že bych se stával silnějším i případě, že bych neupadl. Celé své dětství a mládí jsem balancoval na pokraji strže. Někdy jsem udělal špatný krok a padal. Nebyl nikdo, kdo by mě chytil, ale byl tu někdo, kdo mi chtěl ukázat, že chyby se dělat nemohou. Nestačilo, že jsem tvrdě dopadl. Měl za to, že chyby musí ze mě vytlouct. Ty jizvy jsou důsledkem toho, že jsem nedokázal splnit standard, který On nastavil. Byl to můj děd, který si mě tvaroval k dokonalosti. K jeho dokonalosti. Až donedávna jsem tomu věřil. Teď už vím, že všechna moje nestabilita, agresivita a nedůvěra ve mně pramenila z jeho výchovy. Byl stejný. Nedokázal milovat, projevit empatii a emoce, uměl jen silou tvarovat dětskou duši. Když jsem se bránil, zbil mě do krve. Někdy jsem jen seděl ve tmě a přemýšlel, jestli svět kolem mě vůbec existuje nebo jestli jsem jen já se svými bolestmi a myšlenkami, co bolí víc než kruté rány opaskem a slova, která vyřkl. Někdy jsem se smál, aby si nikdo nevšiml, že už nedýchám. A vždycky jsem nakonec odpustil tomu, který by mi neodpustil nic. Ne proto, že bych byl silný, ale protože jsem nechtěl být jako on. A to ho nejvíc dráždilo. Není to omluva za všechno, čím jsem ti ublížil, jen příslib toho, že už vím, jak se léčit. Nemůžu slíbit, že budu zdravý hned. Jistě budu dělat chyby, musím se naučit milovat bezmezně a věřit… Odpusť mi.“ Poslední slova jen zašeptal, pevně sevřel Edovy dlaně a sklopil hlavu.

Eda cítil, že ho začínají štípat oči. Nechtěl, aby to Damian viděl, a i proto si jej za jejich spojené dlaně stáhl do náruče a pevně ho objal. Přál si zůstat tak napořád. Zapomněl na všechny dohady. Teď, v tuhle chvíli, měl naproti sobě dítě, kterým černovlásek kdysi byl. Hladil ho po zádech, přes všechny ty jizvy, zabořil prsty do tmavých vlasů. Držel jej, jako by se bál, že se mu v náruči rozpadne. Srdce se mu stahovalo.

„Tolik mě to mrzí,“ zašeptal mu do kůže. Nedovedl slovy vyjádřit, jak silně mu bušilo srdce, jak sucho měl v ústech a jak ochotně by plakal, kdyby v tu chvíli nechtěl být pro Damiana silný. A zároveň, spolu s tím vším, byl dojatý. Měl možnost spatřit v Damianovi jeho minulost, kterou mu tak dlouho skrýval. Přál se dozvědět se ji, protože chtěl černovláska podpořit, chtěl mu říct, že měl právo na něco lepšího. Možná byl taky zvědavý. Nyní si uvědomoval, že ve výsledku bylo úplně jedno, kdo Damianovi ty jizvy udělal. Byla to celou dobu hloupá otázka. Důležité bylo, že ho to zranilo. A to přece moc dobře věděl.

Kdyby byl Viliam, nejspíš by mu řekl, že by toho muže vlastnoručně zaškrtil, kdyby to šlo. Kdyby byl Helen, nejspíš by řekl něco milého a povzbudivého. A kdyby byl Lotte, nějak by to vyřešil. Jenže to první by on nikdy nedovedl, a ten zbytek nedovedl ani rozklíčovat, natož použít. Co měl říct jako Eda? Nic ho nenapadalo. A tak mlčel. Uvědomil si, že muže začal hladit pod tričkem. Promluvil, až když se začal bát, že se mu Damian z náruče odtáhne.

„Kdysi jsem byl registrovaný v jedné internetové knižní skupině. Byla tam jedna holka, se kterou jsem si občas povídal. Měla kamaráda. Takového speciálního. A ten prý měl za to, že naše jizvy jsou místa, kde to kdysi nejvíc bolelo. Myslím, že nemyslel jen ty povrchové. Že jsou to takové ukázky naší síly, protože dávají na odiv, co všechno jsme zvládli. A že taky ukazují, kde by už nikdy žádná další bolest neměla přijít. Měl byste na sebe být milý, pane Krausi. Teda Damiane. Měl bys na sebe být milý. A opatrný. Neměl byste sám sebe nyní bičovat ještě za to, že jste si tohle nikdy dřív neuvědomil. Měl byste na sebe být milý. Už jste se trápil dost…“

Přitiskl jej na sebe ještě víc. Uvědomil si, že ho nikdy nechtěl pustit. Ten moment jej k němu pomyslně postrčil, stáhl je k sobě. Panebože, co si nalhával? Pořád ho miloval.

„Tolik mě to mrzí, pane Krausi. Damiane. Tak strašně mě mrzí, že jste si tímhle musel projít a že kvůli tomu doteď nevidíte, jak speciální jste. Ale já vám to budu připomínat. Jste speciální. A ty jizvy – ty jizvy jsou nádherné.“

Damian se nevesele uchechtl a odtáhl se z objetí. Přidržel ale jeho paže tak, aby se mu mohl podívat do očí. Ta modrá kukadla byla plná soucitu. Tak tohle zrovna nechtěl.

„Edo, já jsem tohle všechno nevykládal proto, abys mě litoval nebo velebil jizvy. Nestojím o soucit. Rozhodně nejsou nádherné, jsou jen důsledek pokřiveného pohledu jednoho krutého člověka. Celou dobu jsem pro něj byl jen jeho kámen a on si ze mě chtěl vybrousit diamant. Já jsem ti to řekl, abys pochopil mé chování v minulosti. Proč jsem se choval jako parchant… Stejně jsi to nepochopil, protože máš dobré srdce a ze všeho si vezmeš jen to dobré. Nejsem speciální, rozhodně ne, jsem jen rozbitý chlap, který spoustu věcí pokazil. Ale teď nejde o mě. Já už mám ve své budoucnosti jasno. Chci tu teď být pro tebe, protože jsi pro mě důležitý a rád bych ti nějak pomohl. Vím, že se trápíš. Ten mizerný mail stále nepřišel, že?“

Eda si povzdychl. Jeho nálada poklesla jako mávnutím kouzelného proutku. Strach, který se Damianovi na chvíli povedlo utlumit vyprávěním, se opět vynořil.

„Ještě ne.“ Potlačil nutkání telefon po těch slovech zkontrolovat. Nastavil ten přístroj, aby jej zvukem upozornil na příchozí mail. Unavovalo ho neustále telefon kontrolovat. Protože pokaždé, když se do něj podíval a nic nenašel, bylo mu ještě hůř.

„Pane Krausi… Damiane. Jak je na tom Julián? Co vám o sobě řekl, jak se cítí? Víte, já… Chtěl bych vědět, jak tenhle strach řešil někdo jiný. Rozčílilo mě, s jakou lehkostí se mnou v sobotu mluvil ten doktor, přestože za to nemohl. Chtěl bych vědět, jak se s tímto vypořádal někdo jiný. Protože já mám pocit, že vůbec nevím co dál. Jak Julián vypadal?“

Damian zakroutil hlavou. „Eddie, ty se s tím nebudeš muset vypořádávat. Budeš zdravý! Nepřemýšlej o tom. Pokud chceš i přes všechno, co provedl, vědět, jak se má, tak… Mluvil jsem s ním jen chvíli, na jednom večírku. Jen mi to stihl říct a já jsem zpanikařil a odjel. K domu tvé matky. Od té doby jsem s ním nemluvil. Karlík říkal, že píše knihu…“

Nechtěl mluvit o Juliánovi a rozhodně mu nemohl říct, že se pokusil spáchat sebevraždu. To by Edovi nepomohlo. Už tak pochopil, že udělal chybu. Vůbec se neměl o jeho nemoci zmiňovat… Jestli měl jeden z nich pokroucené sociální cítění, tak Eda to nebyl.

Eda poslouchal jeho slova mlčky. Ať už doufal v cokoli, ta slova mu to nepřinesla. Necítil se ani líp, ani hůř. Ani naštvaný na Juliána za to, že jej do této nejistoty uvrhl. Zároveň ho v tu chvíli ale nedovedl litovat, ať to bylo jakkoli sobecké. Na chvíli ho napadlo, že by si rád přečetl jeho knihu. Třeba by mu toho dala víc. „Děkuju. Víte, víš, ono nejde o to, jestli budu nebo nebudu zdravý. Potřebuju se nachystat na všechny varianty, a chtěl bych… Zní to příšerně, ale snažím se najít nějaký důvod těšit se na budoucnost, i kdybych zdravý být neměl, a ono mi to zoufale nejde. Rád bych věděl, že existuje nějaké řešení, něco, na co se upnout. Nějaký plán B. Příšerně se bojím, že nemocný budu, a všechno se mi zboří pod rukama. Damiane, co bys dělal ty? Kdyby se ukázalo, že jsi nemocný. Co bys dělal se svým životem?“

Damian se na chvíli zamyslel. Nedovedl si to představit. Co by dělal? Nejspíš to, co ho naplňovalo a odvádělo myšlenky od temných vzpomínek a trápení.

„Ještě před týdnem bych řekl, že bych se zavřel v kanceláři a celé dny pracoval. Dával bych si mnohem vyšší cíle, abych toho co nejvíc stihl, než… Asi bych dřív umřel na vyčerpání. Ale dnes ne. Dnes už bych se věnoval jen sám sobě, svým psům, Elišce. Učil bych se vařit thajskou kuchyni a studoval zahradní architekturu. Trochu bych cestoval, asi. Vždycky jsem se chtěl podívat na Island. Zkusil bych si najít přítele, abych nebyl sám…“ 

Eda cítil, že už jej zase začínají štípat oči. Pokusil se ten pocit zahnat. Tohle přesně nechtěl, tohohle přesně se bál. Znovu si uvědomil, jak moc je vlastně rozbitý. Damian mu nemohl pomoct. Kdyby byl na jeho místě, někoho by si našel i tak. Byl kouzelný. Jenže co mohl dělat Eda? Neměl žádné zkušenosti a pořád ještě nevěděl, jestli by sex dovedl dotáhnout až do konce. Kdo by o tohle stál?

„Říkáte to hrozně hezky. Jenže pochopte, já jsem… Pane, Damiane, já…“ zarazil se. Nevěděl, jak a jestli své myšlenky má formovat do slov. Šlo o tak jednoduchou, a přitom pro něj svým způsobem ostudnou pravdu. Nechtěl, aby Damian věděl, co jej na tom všem nejvíc trápí. Jenže se někomu svěřit chtěl. A Damian byl jediný, kdo věděl o jeho nemoci. Potřeboval, aby pochopil, proč to pro něj bylo tak náročné.

„Nebudeš se mi smát?“

„Jistěže ne,“ ujistil ho Damian.

„Totiž, já nikdy s nikým pořádně nechodil. Jen s Juliánem, a s ním to dopadlo, jak to dopadlo. Předtím nebyl vůbec nikdo. Nedovedl jsem někoho sbalit, ani dokud jsem byl zdravý. Tehdy jsem si tvrdil, že o to nestojím. A teď je najednou pozdě. A nejhorší na tom je, že Julián si alespoň může říkat, že zažil něco strašně hezkého,“ říkal a cítil, jak mu u toho z očí vyklouzly dvě veliké slzy, „může vědět, že ho někdo měl rád. Tak, jak jste mi to vy kdysi popisoval. Říkal jste, že to je strašně pěkné, když na sobě lidem záleží, a Julián to v podstatě říkal taky, a taky moje knížky. Nechci umřít, aniž bych to kdy zažil.“

Na chvíli se odmlčel. Měl dojem, že na něj Damian hledí snad až s překvapením. Rukávem si otřel oči.

„Já vím, chcete mi říct, že to se nestane. Ale Damiane, prosím, zamyslete se nad tím. Pochopte mě. Copak mi dovedete ukázat jednoho jediného chlapa, který by byl ochoten se mnou něco mít, kdybych nemocný byl? S klukem, kterému nemůže úplně bez rizika dát ani pusu, na kterého se musí ve všem pomalu a který jako bonus může někde v půlce říct, že to vlastně nedává, a že můžem skončit, protože jsem si vzpomněl na něco, co se stalo před půl rokem a co mi pořád straší v hlavě? Nehledě na to, že jsem, jaký jsem. Nedovedu se hlídat, říkám věci, které lidi přivádí do rozpaků, dělám problémy, neustále něco rozbíjím. Prosím, nelžete mi. Copak existuje jediný chlap, který by o tohle stál?“

Damian sjel dlaněmi z jeho paží a chytil ho opět za ruce. Pravou si přitáhl k obličeji a políbil ji na klouby. Pak se na něj podíval s takovou oddaností, že musel pochopit.

„Nevím, jestli je jich víc, ale jeden existuje určitě, a tím jsem si jistý, protože ho znám. Jsem to totiž já…,“ odmlčel se a pohladil ho po tváři.

Eda vykulil oči a zakryl si údivem pootevřená ústa dlaní. Pak ale znovu posmutněl. Už už se nadechoval, že mu něco opáčí, ale Damian ho zarazil.

„Ještě než něco řekneš, tohle není žádný okamžitý nápad, že bych tě přijal z lítosti. Jsem do tebe blázen už dlouhé měsíce. Všechno to moje schizofrenní chování v podstatě plynulo ze zoufalství, že o mě nestojíš. Bylo období, kdy mě až fyzicky bolelo, když ses mě dotknul a já jsem věděl, že tě nesmím políbit. Vyháněl jsem tě, protože jsem si myslel, že zapomenu a nějak to odezní, ale hned nato jsem zjistil, že mě samota dohání do depresí, které jsem téměř nedokázal zvládat. Vyhýbal jsem se ti, protože jen pohled na tebe mi dělal bordel v kalhotách, a když ses konečně přiblížil natolik, abych se ti přiznal, poslal jsi mě do pekárny. Dával jsi mi najevo tolik lásky, a přesto jsi byl pořád daleko a vždycky jsi udělal něco, co mě přesvědčilo, že jsem pro tebe pouhý šéf.

Když jsi byl na Slovensku, byl jsem tak mimo, že jsem došel k přesvědčení, že ti to konečně musím říct, ať bude tvá odpověď jakákoli. Už jsem dál nedokázal žít nejistotě. A ty jsi přijel a byl jsi chladný a odtažitý, vyhýbal ses mi, jako bych měl svrab. Nemluvil jsi se mnou a já jsem nevěděl, co mám dál dělat. V takové situaci jsem nikdy nebyl, a tak jsem udělal jediné, co jsem uměl. Jakýmikoli prostředky z tebe dostat pravdu, co se stalo. Potřeboval jsem znát jakoukoli odpověď, abych mohl jít dál a nějak se z toho dostávat. Bylo to mezi námi nevyřešené a pro mě to bylo neustálé rýpaní do hnisající rány. A pak jsem zaslechl jeden rozhovor s Helenou a pochopil jsem, že mě nesnášíš. To mě bodlo do zad tak, že jsem začal být zlý. Nedokázal jsem se ovládnout. Dodnes nechápu, proč jsi to řekl…“

Eda mohl být rád, že jeho tělo dýchalo automaticky. Jinak by nejspíš omdlel. Jestli myslel, že už jeho myšlenky nic neodloudí, že už ho nic nemůže překvapit, Damianovi se to teď povedlo.

On byl do něj zamilovaný. Panebože. Eda nedovedl zpracovat ani to, natož pak jeho poslední věty. Srdce se mu divoce rozbušilo.

„Co to povídáš? Panebože. Vy. Ty. Vy jste zamilovaný. Chcete mi říct, že jste zamilovaný. Já to z toho chápu, a jestli to chápu špatně, musíte mi to říct, protože jsem občas pitomec, ale takhle jsem to pochopil a myslím, že to nejde pochopit jinak. Panebože, Damiane. Ty jsi zamilovaný. Jenže, to přece nedává smysl,“ zarazil se. Hleděl na něj šokovaně, ale taky zmateně. „Nemůžete být zamilovaný. Ne tak dlouho jak povídáte. Slovensko, a to všechno, a ten rozhovor. Sám říkáte, že jste slyšel ten rozhovor. Proč jste mi to tehdy neřekl? Přece jsem Heleně tehdy řekl, co k vám cítím…“

„No právě, řekl. Srazilo mě to tehdy doslova na kolena. Dnes už se jen modlím, že jsem tě nějak přesvědčil, abys své emoce přehodnotil, ačkoli uznávám, že dny poté jsem ti moc možností mě začít mít rád nedával. Byl jsem ten den v kuchyňce a pamatuji si to slova od slova. Řekl jsi – ‚On není dobrý člověk, kolují o něm pomluvy a jsou oprávněné. Je oblbnutý penězi. Nezaslouží si nic z toho, co má, a úplně nejvíc si nezaslouží lidi, které kolem sebe má.‘ A pak ses jí zeptal – ‚Takže mám předstírat, že ho mám rád? Udělá ti to radost? Nevím, jestli to dokážu.‘ Předstíral jsi celou dobu, že mě máš rád? Měl jsem totiž za to, že ano. Proto jsem byl zlý. Teď nevím. Nechci tomu věřit, ale potřebuji znát pravdu. Otevřel jsem se ti úplně celý s těmi nejtitěrnějšími emocemi a žádám od tebe totéž. Pokud je to pravda, řekni mi to… A já se stáhnu a budu to respektovat. Nic se mezi námi nezmění…“

Eda zalapal po dechu. Kdyby mu v ten moment srdce vypovědělo službu, vůbec by se tomu nedivil. Jako na povel se mu do hlavy vrátil ten nešťastný rozhovor, na který si za celou dobu, co mu jej Damian připomínal, jedinkrát nevzpomněl. Oči měl stále vykulené. Pamatoval si na ta slova. Pamatoval si na všechno. A znamenalo to taky, že Damian o jeho citech po celou dobu nevěděl.

Damian ho miloval.

„Panebože. Damiane. Dami,“ vyslovil, a sám slyšel, jak něžně mu ta přezdívka splynula ze rtů. Opět jej chytil za ruce, které pevně sevřel. Potřeboval, aby vyslyšel každé jeho slovo. V hlavě mu znělo, že teď je jeho šance. Ta, kterou už dávno myslel, že promrhal. Pořád ji ještě nevyužil.

„My jsme tehdy nemluvili o tobě. Proč bychom to dělali? Mám tě rád. Vždycky jsem tě měl rád, to přece víš. Damiane, Dami, já ti to dával najevo, jak jsem mohl. Vždycky jsi pro mě byl cenný a speciální. Nikdy bych o tobě neřekl něco tak odporného, ale hlavně, nikdy bych ti nelhal.“

Teď byla správná chvíle všechno vysvětlit. Cítil to. Přisedl si blíž.

„Tehdy jsme nemluvili o tobě. Mluvili jsme o Danielovi, to je Helenin manžel, se kterým se rozváděla. Až nedávno mi volala, že se celá situace vyřešila. Dlouho nevěděla, co má dělat, snažil se otočit proti ní jejího syna a ona mu nechtěla brát tátu, přestože ji to ničilo. Snažil jsem se jí vysvětlit… to je jedno. Nemluvil jsem o tobě. Myslel jsem, celou dobu, že narážíš na úplně jiný rozhovor, který proběhl den předtím. Totiž, když jsme byli s Viliamem na tom Slovensku, uvědomil jsem si… Damiane, pochop, my dva jsme spolu byli pořád. Bál jsem se, po tom, co se stalo s Juliánem, úplně všeho. Jenže na tom Slovensku jsem si uvědomil, že bych vás dovedl mít rád. Milovat vás. Teda tebe. A lekl jsem se toho, nevěděl jsem, jak se s tím vypořádat. Měl jsem strašný strach, že ti nějak ublížím, a ještě větší obecně z toho, že by se kolem mě zase mělo něco dít. Myšleno něco vztahového. Chtěl jsem si to pár dní rozmyslet, jenže se mi zoufale nedařilo se tvářit jakoby nic. A pak, když jsem pochopil, že jsem se do vás zamiloval a že vám to musím říct, šel jsem za vámi a našel jsem vás v té koupelně, a vy jste pak odešel. Zavolal jsem Heleně, protože Viliam byl mimo město, a řekl jí to. Tedy, o svých citech. Až ona mě pak přesvědčila, že jsou v pořádku a že se není čeho bát. A taky, že bych se neměl bát vás. Tebe. Jenže když jsem za tebou šel ten další den se omluvit, řekl jsi mi, že jsem patetický. Myslel jsem, že jsem ti až moc ublížil. A ty jsi mi pak sám řekl, že jsi nás slyšel a že víš, co cítím, a já to vůbec nechápal. Myslel jsem pak, že kdybych pro vás, pro tebe, získal tu firmu, třeba bys mi odpustil. Strašně jsem chtěl, abys mě měl rád. Damiane, tohle mi nedošlo…“

Damian po celou dobu od první věty, kdy mu došlo celé to nedorozumění, přecházel po hale a neustále si prsty projížděl vlasy, až je měl rozcuchané.

„Já jsem takový idiot!“ mumlal si pro sebe. „Takový idiot, že větší na světě není.“

Chvíli bylo ticho a Damian se zastavil. Eda se přiznal, že ho taky miluje. Dvě sekundy zpracovával novou informaci a pak dvěma dlouhými kroky přistoupil k pohovce, klekl si a téměř násilím si ho přitáhl do polibku. Okamžitě se mu celým tělem přehnala bouře chtíče a současně náklonnosti a pocitu, že ho nikdy nesmí pustit, jinak by mu mohl utéct. Eda překvapením pootevřel ústa a on chtivě sál to, co mu bylo celé týdny upíráno. Horké vlny touhy ovládly jeho tělo a mozek zastřely zvířecí pudy. Zasténal, chtíč mu vháněl krev do jeho mužství, které pomalu napínalo jeho kalhoty. Musel ho pustit – musel to zastavit, nebo se vystříká do trenek jako neukojený puberťák.

Jestli toto bylo líbání, prolétlo Edovi hlavou, když se konečně trochu vzpamatoval, tak se ještě nikdy pořádně nelíbal. Netušil, kdy přesně stihl zabořit prsty do tmavých kudrn, nyní je tam ale měl, a jen s pootevřenými ústy a vykulenýma očima hleděl na Damiana, který už se od něj stihl trochu odtáhnout. Tváře měl celé růžové. Pořád byl tak blízko a koukal na něj, jen na něj. Tohle Eda nemohl čekat ani v nejdivočejším snu. Srdce mu bušilo jako splašené, dýchal přerývavě. Hleděl do těch hnědých očí. A pak, na popud něčeho, co netušil, že v sobě má, jej strhl na pohovku vedle sebe a vyhoupl se nad něj, klečící na kolenou. Znovu spojil jejich rty. Bylo to něco úplně nového, něco, co nezažil s nikým, něco, na co se těšil a chtěl těšit. A pak dosedl na jeho klín a uvědomil si, co přesně pod sebou cítí. Jeho tváře zrůžověly ještě víc. Damian Kraus ho chtěl. Jeho. Naprosto doopravdy. Mohl by mít svůj první sex.

On a Julián, v jednom pokoji. Ten záblesk se mu objevil v hlavě zčista jasna a zapůsobil jako ledová sprcha. On, klečící před ním. Sperma na jeho obličeji. Už bylo po všem. Ale on chtěl víc. Pamatoval si, jak chtěl víc. Bolelo to. Byl celý oblečený. Bolelo to. Chtěl víc. Nikdy to nepřestalo bolet.

Byl kvůli němu nemocný.

„Neměli bychom,“ pokusil se rychle vysvětlit, proč mu na rtech zmrzl úsměv. „Neměl bych vás líbat. Bojím se o vás. O tebe. Bojím se, že tě nakazím. Nikdy bych si to neodpustil…“ A taky měl strach. Ale to se přiznávalo hůř. Šli na to moc rychle. Příliš rychle. Tak rychle na to šel Julián. Nechtěl, aby se znovu opakovalo, co tehdy zažil.

Damian zprudka oddechoval a pozoroval nejistou tvář nad sebou. A přestože jindy by se vzpouzel a bojoval o dominanci, s Edou to bylo tak okouzlující, že i pud nadvlády jen tiše předl a poddával se.

„Oříšku, líbání je bezpečné, naprosto. Nemusíš se bát. Sliny vir zabíjejí, a i proto jsem přesvědčený, že jsi zdravý. Nechci na tebe tlačit, nemusíme přece spolu hned spát, je to příliš rychlé na tebe, já to chápu a nikdy bych tě nenutil do něčeho, co bys sám nechtěl. A i kdyby to všechno dopadlo zle, což se nestane, pořád jsou tu kondomy. Netrap se a pojď za mnou.“

Stáhl si ho k sobě za šíji a hladově se přisál na rudé rty. Celé jeho tělo žhnulo a on se musel držet, aby se na něj nevrhl jak šelma. Jeho disciplíně nepomáhalo ani tření Edova zadečku o napjatý penis. Tiše mu zasténal do polibku a rukama zabloudil na hladká záda. Eda byl rozpálený a neznatelně se třásl.

Damian zpomalil. Věděl, že na něj nemůže jít s divokou vášní, na jakou býval při sexu zvyklý. Eda byl panic, nejistý a jeho jediná sexuální zkušenost skončila sprostým zneužitím.

Eda se pokusil opět uklidnit. Tohle byl Damian, teď už jeho Damian. Jeho Damian, který do něj byl zamilovaný. To mu na rty přineslo alespoň maličký úsměv. Bude to dobré. Musel si to opakovat. Bude to dobré.

Netušil, co přesně má dělat, a tak přesunul dlaň na Damianovu tvář a začal jej po ní hladit. Tou druhou se mu mezitím prohraboval ve vlasech. Dotýkal se jeho těla už milionkrát, z nějakého důvodu se ale zrovna nyní bál. Měl pocit, že kdyby jej najednou začal hladit po kůži na zádech nebo hrudi, jak to často bylo v jeho knížkách, působilo by to divně.

Ten obličej jej odjakživa zajímal. Damian měl přirozeně výrazné rysy, mužnou čelist a vystouplé lícní kosti. S naprostým zaujetím se dotkl kořene jeho nosu. Pak jej na to místo políbil. Byl to příjemný pocit, cítil se, jako by se o Damiana svým způsobem staral, v romantickém slova smyslu, a to se mu líbilo. Jako by si byli hodně blízcí. A oni ostatně byli. Nebo alespoň mohli být.

Když byl v tom, zkusil jej políbit i na nos. A na čelo. A na bradu… tam se na chvíli zarazil.

„Já vám odsud vidím do nosu,“ poznamenal. Zarazil se a vykulil na Damiana oči. A pak se začal usmívat. Tohohle byl schopen vážně jen on.

Damian se opřel na lokty a zpražil ho pohledem. Tušil ale, že ho zrazují oči, které zářily spokojeností. Tohle byl ten starý Eda. Dokonce by byl překvapený, kdyby z něj nevylezlo nějaké moudro. Koutky mu začaly cukat, až se rozesmál naplno.

Sotva popadl dech, s nádechem lehkosti mu vyčetl: „A teď ještě uslyším o svých křivých zubech a bude to dokonalé.“

Nenechal ho mluvit, rychlým pohybem ho stáhl pod sebe a přidržel mu ruce nad hlavou. „Radši mlč, ty mluvko, nebo ti pokaždé ústa, když je otevřeš, zacpu svým jazykem a budu tě všude na těle dráždit tak dlouho, dokud nezačneš sténat a prosit. Budu tě trestat chtíčem a nedovolím ti, aby ses mě dotkl, a pak až budeš na pokraji, možná, ale jenom možná, ti ho vykouřím takovým způsobem, že to budeš rozdýchávat ještě tři dny. Anebo se možná zvednu a půjdu vařit, a ty zůstaneš rozdychtěný, sekundy před orgasmem sám, nucený hledět na moje záda, jak budu stát u linky a krájet zeleninu.“

Eda celý nepřirozeně zbledl.