Gay povídky

Vím, že spím u Roba v bytě a přitom nějak vnímám, že tichounce klaply vchodové dveře a po chvíli se ozývá slabé šumění sprchy. Sprcha je slyšet jen díky dokonalému tichu, které tuto noc panuje a je to spíš jen takové ševelení. Znovu se propadám do slastného bezvědomí, když cítím, jak se mi k zádům, zadku a stehnům tiskne teplé tělo. Jedna ruka se prodírá pod mým bokem na bříško a druhá ruka mě objímá seshora a obě dlaně si mě tisknou na to mohutné tělo za mnou.

Vešel Lucius. A hned se při pohledu na nás rozzářil. „Á, rád vidím, že marod již pracuje. Ahoj, Arte. Zdravím, Marcu. Měl jsem o tebe velký strach, brachu.“ Přišel k nám a oba nás políbil na čelo. O aféře s arsenikem věděl ode mě. Chvíli jsme zůstali v jeho příjemném objetí a potom si sedl na židli naproti nás. „Slyšeli jste už novinky z císařova dvora?“ Hrdlo se mi stáhlo, ale myslím, že si toho nikdo z nich nevšiml. Já je totiž už slyšel. Z první ruky. A štědře jsem za ně zaplatil. Stály mě přesně 300 denárů.

Jsou chvíle, kdy by se člověk planým přemítáním o hloupostech neměl zdržovat. Jen ho to zbytečně znejistí a některé životní příležitosti se už pak nikdy nemusí opakovat. Tohle bude nepochybně jedna z nich. Když se jednou rozhodnete si nabrknout vikingského náčelníka, musíte holt počítat i s tím, že občas může být trochu drsnější. Ostatně nejsem porcelánová panenka a tělo bojovníka se musí zocelovat, dokud je ještě mladé.

Lesík. Tak som to volal. Maličký, hustý porast na okraji Bratislavy pri Zlatých Pieskoch. Miesto, o ktorom vedela len komunita. Mladí, starí, chudí, tuční. Nikdy som tam nebol, ale z jeho rozprávania som to poznal dokonale. V mojich predstavách to bol trochu špinavý, divoký les, plný kríkov a stromov, dostatočne hustý na to, aby poskytol anonymitu. Miesto, kam bežní ľudia nechodili, ale gay chlapci áno. Mali tam svoje vychodené chodníčky. Cestičky, ktoré si moja fantázia lemovala odhodenými papierovými obrúskami a použitými kondómami.

Hned po nich využili jeho služeb Zdislav s Nicolasem. Ten shodil oblečení, polil se vodou a zavolal na lázeňského, ať mu namydlí záda. Po zádech sklouzly jeho ruce na krásně tvarované půlky zadečku. Nikolas se otočil. Zdislav, který se mezitím vysvlékl a vlezl do vody, s údivem pozoroval, jak jeho druhovi nádherně ztopořil penis. Lázeňský své ruce přesunul a v mydlinkách mu promnul koule a párkrát přejel rukou po naběhlé kráse. Nicolas přikývl. Hoch mu ho začal honit. Netrvalo dlouho a až na káď vystříkly bílé cákance semene. Nicolas si vlezl do vody.

Když na něj koukám, vybavují se mi okamžiky nádherně žluté pláže, voda lehce zbarvená do modra a bílo zelenkava, mladé i statné borovice, které se majestátně vypínají nad tou oázou klidu. Jejich tmavě zelené koruny se rýsují v kontrastu s blankytně modrou oblohou, na které jako trosečníci na moři se sem tam pomalu plouží nadýchané obláčky.

Dvojčatům už byly čtyři měsíce, mně devatenáct let a písařem jsem byl přesně rok. Za tu dobu se událo víc věcí než za celých mých předešlých pět roků v Římě. Marcus si mě opět zavolal do svého tablina a my zaujali obvyklé pozice jako tisíckrát předtím. On za svým stolem a já na židli proti němu. „Přál sis mě vidět?“ usmál jsem se na něj. Ale on měl do úsměvu daleko. Sakra. To se jako zase někde něco podělalo?

Musím ovšem uznat, že ta privátní sauna má skutečně svoje kouzlo. Nejen že člověk rychle zapomene, že mu v mrazu auto zapadlo sněhem někde pod smrkem, ale taky se v tom malým prostoru a bez hadrů jaksi líp konverzuje na ne zcela pracovní témata. Což je počítám záměr. Pořád sice nevím, proč tu vlastně jsem, signály, které ke mně vysílají, jsou dost rozporné, ale předpokládám, že to pozvání nějaký účel má. Tu práci jsme totiž docela dobře mohli vyřídit i po mailech a telefonu.

Byla noc tak tichá, že i staré hodiny na krbové římse v zadní jizbě se zdály tikat o něco opatrněji než ve dne. V dílně mistra Jana se stále ještě svítilo. V kruhu lampového světla se skloněná postava zabývala mechanismem starého hodinového strojku, rozloženého do posledního šroubku. Kolem se v přítmí leskly mosazné věnce a drobná kyvadla jako malá spící stvoření z kovu. Mistr Jan se právě chystal nasadit poslední kolečko zpátky na hřídel, když zvenčí cosi lehce zadunělo. Ne hlasitě, spíš jako když na prkno před dveřmi došlápne neopatrná noha. Zvedl hlavu, zamračil se a sáhl po těžkém železném klíči ležícím vedle lampy.

Ráno i časní skřivánci, Matěj s Martinem, dokonce i Jáchym, vyspávali. Samozřejmě i biskup Konrád. Otec Jeroným nevydržel a šel odsloužit do kaple s nemnoha návštěvníky mši. Konečně při snídani, někdy po poledni, se všichni sešli. Slibovali si, dnes vše zmírní, vždyť zítra, aby vyrazili za rozbřesku. Konečně si mohou užít trochu milostných her. Chlapci položili Lukáše mezi sebe.

Zacukaly mu koutky. „Nepochlebuj mi, chlapče, nebo se se zlou potážeš.“ V rozporu se svými slovy ale vypadal, že ho konverzace začala trochu bavit. „Ale náhodou máš pravdu. Vím to. Průměrně si písař účtuje deset denárů za sto řádků. A pětadvacet za vylepšování písma, nebo při výuce psaní někoho jiného. Kdybych tě pracovně fakt vytížil, mohl by sis vydělat až padesát denárů za den. Ale v tom případě bych ti strhl půlku za ubytování, stravné a ošacení. Tak zdatný obchodník jsem. Spokojen?“ Už jsem zase zářil jako měsíček na hnoji. „Naprosto, pane.“ Všechno bylo víc, než mám teď. Předklonil se a zadíval se mi hluboko do očí. „Kolik přesně dlužíš, Arte? Když to budu vědět, třeba snížím své poplatky.“ A sakra…

Položil som mu ruku na koleno. Jemne som ho stisol. Jeho svaly pod džínsami boli pevné. Nespustil som z neho pohľad, zatiaľ čo moja ruka pomaly kĺzala vyššie, do jeho rozkroku. Videl som to. Ten udivený, takmer šokovaný výraz, ktorý mu na sekundu preletel tvárou. Nespustil oči z cesty, ale cítil som to. Pod mojou dlaňou, cez hrubú látku nohavíc, mu začal tvrdnúť vták. Neviem, či to bolo len mojou rukou, alebo tým pocitom absolútnej bezmocnosti. Tým, že mi bol vydaný na milosť a nemilosť, zatiaľ čo sa musel venovať riadeniu.

„Tak všichni aspoň uvidí, komu patříš.“ Skyler to řekl tak samozřejmě, až si Elliot v první chvíli význam jeho slov ani neuvědomil. Trvalo to několik desítek sekund a spoustu hrubých a chtivých doteků, které jeho myšlenkové procesy jen zpomalovaly. „Komu… patřím?“ „Přesně tak,“ vydechl Skyler a odtáhl se od něj, aby mu viděl do očí. „Nebo si snad myslíš, že na tebe má nárok někdo jinej?“