Gay povídky

Podvedome som tušil, že sa to stane. Že Damián pozná, že nie som v poriadku. Preto som najprv zvažoval, že toto doučovanie vynechám. Lenže to by mu už bolo úplne jasné, že sa niečo deje. A tak som celou cestou k nemu vymýšľal výhovorky, ktoré použijem, keď na to zavedie reč. Všetky boli v konečnom dôsledku divné, ale aj tak som veril, že jednu z nich použijem. Že ju dokážem použiť. Lenže v momente, ako na mňa pozrel, tak som mu klamať nemohol. Jednoducho to nešlo. Nie po jeho slovách. Nie po tej dávke nehy, ktorú som z neho cítil.

Vlastík se na malou lahvičku díval s nedůvěrou, snad je Ivan rozumný. No co už teď, pořád něčím překvapuje. Tentokrát bude ve vůdčí roli, i když raději byl dole. Ale nasvícená prdelka jeho partnera udělala své. Zajel rukama ke kolenům a pak hladil hochova stehna. Ruce vyjely až k bokům a sjížděly níž. Palce hladily nařasený svěrač, aby je nahradily ukazováčky. Konečně. Asi ten sajrajt začal působit. Přidával na rychlosti, chvíli přerušil a znovu. Pak už se nedalo nic udržet. Když si někdy ve vaně nahonil podruhé, nebylo to už nic moc. Teď měl pocit, že stříká líp jak při kouření.

Sadnem si do kresla oproti nemu a začnem svoje klasické vypočúvanie. Príde mi dôležité, aby sme sa najprv porozprávali a ja som sa dozvedel čo najviac, aby som mu vedel hodiny prispôsobiť. Úplne ignorujem, že na mňa pôsobí, ako keby bol najradšej niekde inde. Možno je to nejaká jeho klasická póza, alebo sa len cíti nesvoj, keď sa ešte nepoznáme. Ja som na veľa ľudí na strednej pôsobil ako autista. Bolo to hlavne tým, že som sa málokedy sústredil na konverzácie, ale miesto toho mi v hlave dookola hrali melódie. „Máš nejaké skúsenosti s hrou na klavír?“ položím najdôležitejšiu otázku. „Ne,“ odpovie a znovu sa napije. „To nevadí, som zvyknutý učiť od úplných základov,“ usmejem sa na neho a z džbánu mu dolejem ďalšiu citronádu. V očiach mu niečo preblysne. „Ale o klavírech toho vím dost,“ povie.

Vy, kteří ještě můžete, vzpomeňte na dobu, kdy svět byl stejně mladý a stejně vyjukaný jako vy sami, na dobu, kdy noviny vycházely jednou denně na papíře a spolu s časopisy a cigaretami se prodávaly u omšelých, psy a nočními opilci pravidelně občůrávaných stáncích na rohu ulice. V žádném takovém byste sice tehdy tento příběh zcela jistě otištěný nenašli, nicméně až si ho budete číst, můžete si to alespoň představovat a možná i docenit to, že dnes (stále ještě) vyjít může, byť  třeba bez papíru.

„Chci se soudit.“ Damian se na něj zadíval jako na nesvéprávného. „Jistě,“ odvětil chladně. „To není žádné překvapení. Chceš se snad domluvit na mimosoudním vyrovnání? Mám tady připravenou předběžnou smlouvu, pokud bys do ní chtěl nahlédnout.“ Damian seděl rovně, jako by spolkl pravítko, a v obličeji měl výraz skrytého predátora. Vytáhl složku zpod své nedokončené práce a podával mu ji. Eda zakroutil hlavou.

Vyrazili jsme opět do lesa, vše jsem mu vylíčil a na Robinovi bylo opravdu vidět, že má ze mě velkou radost. Zároveň však sdílel svoje obavy, ale také kuráž, kterou díky mně dostal. Jelikož se bál, aby se neprovalil náš vztah dříve, než to rodičům řekne Robin osobně, rozhodl se neotálet a říct jim to ještě dnes. Byl úžasný, oči mu hořely nadějí a očekáváním.

Stoupl si vedle mě a já do adresového řádku začal psát seznam.cz. Po zadání prvních dvou písmenek se otevřel okno našeptávače a všechny řádky začínali na sex. Usmál jsem se a dopsal …znam.cz, bouchnul do entru a ukázal mu, že to funguje. Trošku mě rozhodilo, že jsem si během té vteřiny všimnul v adresách i slov: old gays, uncle, stepdad apod. Musím říct, že mi úsměv trochu ztuhl a někde vzadu, v hlubokém temném rohu mé mysli křesla jiskřička mého homosexuálního já, submisivního kluka, který už více než 20 let nebyl uspokojen mužem.

Začínalo nádherné období. Přesně tak, jak si jej vysnil. Jen letmé dotyky. Přitisklá kolena a spojené ruce pod stolem. Našli si malou vinárnu u zámku. Stolky pro dva, svíčky. Sedmička Veltlínu, hudba z gramofonu. Jemné známé melodie, přesně pro zamilované. A oni byli. Všechno tomu nasvědčovalo. Zatímco venku se odehrávaly ty nejhrůznější procesy, jich jako by se nic z toho nedotýkalo. Možná o to víc se snažili ten svůj bezvýznamný život prožívat intenzivněji.

Tak to jsem posral, a hodně, tohle bude malér! Jestli jsem si ještě před hodinou mohl myslet, že mi to projde, tak ta možnost ve vteřině vysublimovala oknem, které Postrach právě významně zavřel. Nechá mě stát uprostřed palubovky, vrátí se zpátky za svůj pidistolek a téměř obřadně vytáhne ze složky před sebou list papíru. Položí ho navrch a konečně se na mě alespoň podívá.

Ještě asi hodinu poté nad sebou napůl nevěřícně, napůl zmateně kroutím hlavou, kdykoliv si vzpomenu, do jak nepříjemné situace jsem Lukáše dostal. Naštěstí to vzal v pohodě, ale i tak! Na co jsem myslel? No, nebo by se možná hodilo spíš zeptat se, čím jsem myslel! Protože můj mozek měl v tu chvíli zjevně padla… Asi jsem si prostě na chvilku dovolil porochnit se v představě, že bysme s Lukášem strávili pár hodin i mimo školu, mimo doučování. Moct si tak popovídat i o jiných věcech, nemuset se tolik soustředit na počítání, nemuset si hlídat čas… Jenže, Damiáne, Lukáš je především tvůj student, ne nějakej kolega nebo kámoš. A navíc je to student, kterej potřebuje tvou pomoc… Takže o čemkoliv jiným než sezení nad matikou si nech laskavě zdát!

Ještě hodně hodin jsme probírali, co bude, nebude, jak to dopadne. Snažil jsem se to vidět realisticky, ale samozřejmě jsem se bál i té horší varianty, kdy nebudeme klukama přijati a jejich přátelství skončí. Zároveň jsem svoje pochybnosti nechtěl ventilovat před Robinem, který z toho byl opravdu nešťastný a to poslední, co potřeboval, byl nějaký další pochybovač.

Zobudím sa do úplnej tmy a príjemnej vône levandule. Skontrolujem čas na mobile a zistím, že sú štyri ráno. Rýchlo mobil zas vypnem. Svetlo z neho mi takmer vypálilo dieru do mozgu. Chcem zase spať, ale nejako okrajovo si uvedomím, že ma na mobile čakala správa. A že jej odosielateľ bol môj učiteľ. Uložil som si ho ako matikár. Vtedy som ešte nevedel, že by si asi zaslúžil niečo milšie.