Gay povídky

„Já vám nějaký věci donesu, vždyť to z vás padá! Jen řekněte, kde je mám vyzvednout?“ Zas na mě koukal jak harpyje. Bože, jestli tohle budu mít někdy na krku! To mě čeká očistec, ale krásnej, chichichi. V práci mi to jde, být tvrdej na lidi i na sebe. Nejsem teda žádnej kat, ale práce musí být hotová. Ale tady u toho rošťáka prohrávám na celý čáře. Koupil jsem mu pyžamo, pantofle a doma jsem vzal nějakej župan. Přece ho tu nenechám lítat s padajícíma gatěma a bosky!

„Co se s tebou děje?“ vyjela na něj hned poté, co ukořistila dvě skleničky se šampaňským z tácu pikolíka, který kolem nich prošel. „Nic,“ odfrkl otráveně a zabloudil očima zpět na parket, aby vyhledal blonďatou kštici. Zrovna hrála pomalá píseň a Eduard se tiskl ke své tanečnici rozhodně intimněji, než by bylo zdrávo. U něj by to nejspíš nehrálo velkou roli, co ho tak znal, ale ani jeho partnerka se neostýchala a jedna ruka položená na jeho zadnici rozhodně nepůsobila, že jsou jen přátelé z práce. Stiskl ruce v pěst a málem zaskřípal zuby. „Nic? Ale já vidím, že nejsi ve své kůži, a mám dojem, že pan Petiška by mi byl dnes lepším tanečníkem nežli ty.“

Do môjho odchodu ostával jeden deň a my sme sa ešte nerozlúčili. Ani nerozišli. Vlastne sme o tom ani poriadne nehovorili. Asi preto mi pred chvíľou napadlo, že si zvolil jednoduchšiu cestu a jednoducho odišiel. Len tak. Z ničoho nič. Bez zbytočných slov.

A tady se to ve mně láme. Pochopení od spolužačky Olinky ze základky a ten vemlouvavý hlas maminky bourá veškeré překážky. Pravda musí ven. Akorát mamince to musím podat velmi opatrně. Nejsem si jistý, jak to pobere.

Začal mě hladit po mém svázaném těle. Když se dostal k hlavě, strčil mi své prsty v rukavici do pusy, až jsem se začal dávit. Zasmál se a řekl, že to se časem naučím. Zatímco mi rejdil svými koženými prsty v puse, uviděl jsem někoho vstoupit do místnosti.

Tak tohle jeho partner mohl. Chlapcovy rty shrnovaly nalepené sladkosti, zuby jemně svíraly na hraně žaludu, aby uvolnily místo jazyku. Tohle sladké kouření si oba užívali. Samozřejmě i s konečnou odměnou. To už si Bořek rovněž připravil svého hocha jako lízátko. Neochudil ani kulky v hebkém šourku, které tak rád cumlal. Ještě chvíli si potom dopřáli děvětašedesátky.

Osvobodím kotníky a opět si kleknu. Periferně vidím, jak i on osvobozuje overal až dosud za rukávy stažený kolem pasu a staví se za mě. Raději sklopím zrak a nohavicí poslušně otírám podlahu. Dnes už to nejspíš přijde, dalo se to čekat, vezme si mě i zezadu. Včera se spokojil pouze s mým krkem, teprve jsme se seznamovali, jeho slova, dnes bude nepochybně chtít víc, bude chtít všechno. Nemá smysl se tomu pokoušet vzdorovat.

Přišla sestra a pomohla mi oblíknout takovej zelenej hábit, co se zavazuje vzadu. Návleky a roušku. Příště si to mám prý koupit v nějakým automatu na chodbě. To jsem vůbec nevěděl, že se sem chodí v mundúru. Musel jsem si vydezinfikovat ruce a šli jsme. Nikdy jsem na takovým oddělení nebyl. Člověk má nějaký představy, ale dokud to nevidíš přímo… No, připadal jsem si jak v Chicago Hope. Byl to prostor neurčitýho tvaru, kde různě leželi pacienti, kolem nich přístroje, oddělený paravanama a prosklenýma přepážkama. U každýho někdo byl, buď přímo u pacienta, nebo seděl u stolečku u postele. Bylo tam dost sester a vůbec personálu. Dovedla mě ke Kiliánovi. Bože, to byl pohled. Vedle něj byly samý přístroje, všude to blikalo, pípalo. Vedly do něj hadičky. 

Proč se jen, ke všem svatým, nedokázal ovládat? Co bylo na tomto mladíkovi tak zvláštního, že se jej jen dotkl a on se měnil v nadrženého kloučka? Jeho drobný asistent byl zkrátka krásný. Byl anděl, bledý, útlý, třpytky na jeho tváři ho dělaly ještě nevinnějším. A světlé oči, které tentokrát nezakrývala skla brýlí, zářily a byly snad ještě pronikavější než obvykle. Damian sklopil víčka a vnitřně šílel. Cítil všudypřítomnou horkost – jeho těla, jeho klínu, jeho dechu. I v místnosti bylo najednou nesnesitelně horko.

Povzdychol som si. Nepovažoval som to za dobrý nápad. Jasne, lichotilo mi, že sa so mnou chce ukazovať. Vodiť za ručičku, možno aj bozkávať. Proste dávať verejne najavo, že k sebe patríme. Ako normálny pár. Vedel som si to predstaviť. Dokonca som si to chvíľu aj predstavoval. A musel som sa u toho usmiať. No každá minca má dve strany. Filip videl len to, že spolu budeme môcť tráviť viac času. Lenže už ho nenapadlo, že nie každému sa to bude páčiť. 

Hoci si to ani jeden z nich nechcel priznať, niečo ich oboch tiahlo späť do parku. Na druhý deň sa Kristián ocitol v tej istej časti parku, kde sa predtým stretol s Leonardom a jeho mačkou Jessy. S Brunom pobehujúcim pri nohách sa usilovne snažil predstierať, že tam šiel len kvôli svojej každodennej rutine. No jeho oči blúdili po lavičkách, po tieňoch pod stromami, akoby niekoho hľadali. Leonard sa však neukázal.

Ten posledně zmíněný stál na kraji svahu a díval se do krajiny. V jedný ruce měl plechovku s gulášem, v druhé držel lžíci a rohlík. Byl zády ke mně a já si uvědomil, že má fakt dobrou postavu a hlavně pěknej zadek. "Tam bych si to dokázal představit" říkám si v hlavě a představoval jsem si Josefa ze zadu jak mu zapichuju svoje péro mezi ty dvě krásný kulaťoučký půlky. Přesto ale mě víc, než eroticky zajímal Josef jako člověk. Přitahovala mě na něm ta jeho záhadnost.

Ten už taky nadzvedával Marcelovy nohy a pouštěl se do líbáni růžové růžice. Jára si klekl do klasiky. Kouřil a bylo mu opláceno stejně. S Vojtou měli hlavy naproti sobě a chvilkami se líbali. Zasunutí nebyl žádný problém. Svěrač nijak neodporoval. Vojta nechtěl shrábnout na poprvé vše a s Jardou se vystřídali. Marcel vše přerušil. Vojtu posadil na kraj gauče. Nasedl si na něj a položil ho. „Chci vás oba.“