Rytíři ze Zvonu II – kapitola 2

Poslední večer se všichni loučili. Vyjedou brzy z rána. Vypadalo, že bude mráz. Taky byl a slunce se zubatilo, jako by se mu nechtělo z ranních červánků. Začal pofukovat nepříjemný vítr. Jeden zbrojnoš s korouhví, zároveň i holič, lazebník, druhý u nákladní pětice koní, také i kuchař, oba zdatní bojovníci. Lukáš s Martinem a Jakubem, Ludvík, Zdislav s Nicolasem a Hanek s Jáchymem. Na cestě poblíž Loiry zůstal po nich jen zvířený prach s listím.

Před polednem zvolnili, posloužilo studené maso a placky. Večer je přivítal hrad Sanceré s mohutným oválným donjonem na kopci mezi vinicemi. Tady všude po cestách měl Lukáš dobré přátele. Druhý den nocovali u hraběnky z Gaillardu, v Chatillonu. Tam už byl při předchozí cestě do Paříže. Očekávala je a vřele přivítala. Vysoká, štíhlá, velmi hezká a vzdělaná žena. Jakuba nadchla její knihovna s mnoha antickými tituly. Znala se s Lukášem a Jeanem od doby, co s otcem přijel do Francie. Doprovázela ji její společnice, příjemné děvče okolo dvacítky, prý z rodu vévodů z Anjou.

„Myslím, že jsou děvčata na tom jako my,“ usmíval se Martin k Jakubovi. „Ty zamilované pohledy se nedají přehlédnout. Ale kuchaře mají skvělého. Dokonce jsem ochutnal úhoře v hroznové jíše.“

I na spánek tu bylo pamatováno podle přání. Jen ráno vyjížděli do skutečného nečasu. Vítr byl studený a namrzající déšť bodal jako drobné jehličky. A to je čekal velmi dlouhý úsek cesty až do pevnosti Montargis s královskou posádkou. Ještě lovecký hrádek ve Fontainebleau, v pískovcových skalách a dubových lesích a další den Paříž. Lukáš se svými rytíři jen projede, jeden den je akorát, z jednoho konce na druhý. Večer se ubytovali na okraji v hostinci. Vše zde bylo drahé a nevalné kvality. Ale budou si muset zvykat, bude hůř, smál se Lukáš.

Větší část města byla na levém břehu Seiny. Na pravém bylo ještě velké množství bažin, které se odvodňovaly. Pracovalo zde plno lidí. Zaráželi kůly, hloubili strouhy. Navážel se kámen s povozy pro stavbu zídek. Dál, na místě již upraveném byla obrovská tržnice. Koupilo se pár drobností, bylo zde jako v každém velkém městě draho. Lukáš jim ukazoval královský palác, kde nedávno byl, na ostrově Ile de la Cité a chrám Saint-Etiene. Také most Pont au Change, zcela zastavěný krámky a domky. Sídlo biskupa Theobalda. Sledovali neustále Seinu, která je také vyvedla za město. Přespali znovu v hostinci. Počasí se zlepšilo, svítilo slunce, bylo sice chladno, ale bezvětří. Večer nocleh na hradě ve Vernonu. Na Seině obdivovali veliký vodní mlýn. A konečně Harofluet. Veliký přístav v ústí Seiny do moře. Začal se zanášet bahnem, tak byl posunutý více k moři.

Mimo Lukáše se zbrojnoši a Ludvíka s Jáchymem nikdo moře neviděl.

„To je tedy pěkná louže, nevidět konec,“ divil se Martin. „A Anglie?“

„Před námi, to je Lamanšský průliv a za ním je anglické království.“

Ubytovali se v hostinci. Lukáš s Martinem se vydal do přístavu. Měl doporučující listiny od krále. Byly tam sice různé lodě, ale žádná, která by vyhovovala jejich požadavkům. Viděli několik vojenských lodí, stavěných podle vikingských drakkarů. Dlouhé, štíhlé, až s třiceti vesly, opatřené vepředu napůl ponořeným klounem, okovaným kůlem k prorážení boku nepřátelských lodí. Měly i sklopný stěžeň pro plachtu, aby mohly proplouvat pod mosty po řekách. Taky galéry, kde u jednoho vesla seděli i dva veslaři. Byli jimi lodníci nebo vojáci, ale také přikovaní otroci.

Až druhý den se dočkali. Jen se domluvit. Připlula veliká koga. Nejméně dvacet pět sáhů délky, na přídi i zádi s kastely pro lučištníky, se dvěma stěžni a plachtami, ale i s uloženými vesly pro nejhorší případ. Byla i dosti široká, na zádi s krytými kajutami, na přídi krytá plachtou. Ve středu otevřená paluba s možností přepravy koní. Majitel, kapitán a kormidelník, to vše v jedné osobě, se s Lukášem dohodnul. Nabídl mu mnohem lepší cenu než za náklad, který chtěl původně naložit. A navíc směřoval do Portugalska, takže Leónské císařství je po cestě. Na palubě má čtrnáct mužů znalých veslování i k obraně. Vozí totiž z portugalského království koření až do království dánského. Podle pobřeží ho doprovází vojenská galéra, od přístavu do přístavu, podle území, kudy projíždí. Za Bretaní, Biskajským zálivem není provoz. Piráti hrozí jen při pobřeží. Zato je tam věčně neklidné moře a velké vlny. Bude třeba nakoupit seno pro koně a ječmen, zásoby pro ně, dostatek pitné vody. Další den mohou vyplout. Taky celý den věnovali nákupům a uskladňováním na lodi. Na zádi byly čtyři uzavřené kajuty. V každé palandy nad sebou. Pod spodními úložný prostor, u malého okénka sklopný stolek. Na stropě držák s olejovou lampičkou. I tak to byl nevídaný přepych. Uzavřené kajuty nebyly zvykem. Většinou se spalo na otevřené palubě pod stanovou plachtou.

Jako poslední přivedli ráno koně. Mnich z přístavní kaple požehnal jejich cestě.

Pro suchozemce započalo nevídané dobrodružství. Lodníci se chopili vesel a vyvezli loď z přístavu na moře. Blízko nich se objevila galéra s veslaři a jejich kapitán se pozdravil hlásnou troubou s kapitánem Nansenem. Ten spolehlivě vyvedl loď za pomocí pákového kormidla na pravoboku. Pak ho předal svému asi dvacetiletému zástupci Torgerovi a seznamoval rytíře s lodí a lodním řádem. Obsadili tři kajuty. Loď byla nově vycpaná koudelí a vysmolená, s ponorem okolo půldruha sáhu. Nemohla proto v mělčích přístavech kotvit. Na této plavbě to nebude třeba. Proto měla na palubě i člun, kterým se dalo zajet k pobřeží pro vodu a potraviny. Vanul mírný, ale příznivý vítr pro plavbu s plachtou. Ta bude rozvinuta tak, aby jejich rychlost byla obdobná galéře s veslaři.

„Pokud vydrží vítr, dostaneme se do večera k ostrovu sv. Anny. Je to asi sto dvacet mil.“

Lukáš hned vysvětlil, že jde o míle námořní. Mají menší délku než užívané v Čechách. Do té jim známé míle se vejdou asi čtyři. Ale i tak je rozdíl v námořních mílích u jednotlivých národů. Je anglická, římská, ty jsou ještě kratší.

„Největší nebezpečí nás bude čekat další den u ostrova Sarnia (Guernsey). Patří sice Normanskému vévodství, ale kolem je plno drobných ostrůvků a skalisek s piráty. Bude třeba připravit luky s šípy. Troufnou si i při doprovodné lodi. Proto máme na přídi i zádi kastely jako na hradbách, pro ochranu lučištníků. Na nejzápadnějším okraji Bretaně ještě zastavíme v Le Conquet. Pak vyjedeme daleko od pobřeží, Biskajským zálivem, ke španělským břehům. To bude tak týden na širém moři, ale při bezvětří i mnohem déle.“

Kapitán Nansen je prováděl lodí. Paluba neměla mimo kajuty žádný kryt. Nad stáním koní byla natažená plachta, stejně tak na přídi, kde přespávali lodníci. Také tu byla část nákladu ve voskovaných plátnech. Ostatní byl rozmístěn tak, aby zatížení lodi bylo rovnoměrné. Ještě je seznámil s astrolábem, sloužícím k navigaci.

„Něco podobného měl náš astronom, také mi ukazoval různé hvězdy a souhvězdí,“ říkal Jakub, kterého přinesený předmět nejvíc zajímal. Znal jej i Lukáš, Ludvík a Jáchym, kteří se už po moři plavili.

Měděná kruhová deska s vyznačenými stupni, s otočným ramenem s průzory zářila na slunci. Pak přinesl pravý poklad. Malou misku, nahoře uzavřenou sklíčkem. Uvnitř plavala dřevěná střelka s připevněným proužkem magnetovce – kompas.

„Šipka vždycky ukazuje k severu.“ Jen Jáchym nebyl překvapený, kompas znal. Používali ho Kitajci, jak říkal.

Veslařská galéra jim tak tak stačila. K večeru uviděli na obzoru ostrov sv. Anny. Zakotvili mezi pásem skalisek, kde se loď zcela schovala.

„Jezdím sem už léta, i s předchozí lodí,“ ukazoval jim kapitán. „Už dostat se do těchto míst se naučil i Torger.“

Mezi skály zajížděli s pomocí vesel. Doprovodná loď je v dálce minula a směřovala k ostrovu.

„Je to tady bezpečné?“ s obavami se ptal Martin.

„Pro toho, kdo místo dobře zná. Sem ani piráti nezajíždí. Na své asi třetí nebo čtvrté plavbě za kořením mě sem zavedl můj strýc. Přečkali jsme tady bouři. Další dvě lodě se potopily, třetí ztroskotala u skalisek sv. Anny. Vyspíme se, zítra bude nejhorší část plavby. Zatím jsme vždy projeli.“

Lodníci se zabalili do houní na přídi, dva zůstali na stráži. U kormidla na střeše kajuty seděl Torger. Martin vzal kus uzeného masa, nalil ze soudku džbán piva a vystoupal po žebříku k němu.

„Nedáš si se mnou kousek masa?“ zeptal se.

„Měl bys také spát, pane, netrpěl jsi mořskou nemocí?“ Všichni na lodi mluvili německy.

„Pán je náš vévoda, já jsem Martin,“ podával mu ruku a zároveň kus masa.

„Torger. Tak mne pokřtil Nansen. Byl jsem na vraku lodi, měl asi pět let. Od té doby jsem u něj. Nikdy se neoženil, je stále na moři. Říká, že ho jednou vystřídám. Tahle loď je můj domov. Znám každou borovou plaňku, ze které je trup. Každý dřevěný čep, železný hřeb.“

Ochladilo se a docela citelně. Torger vzal ze sedačky u kormidla houni a přehodil jim ji přes záda.

„Za Bretaní už bude pořád tepleji. Myslím, že Nansen k návratu zvolí až jaro. Kam pojedete z Gijónu?“

„Asi také do Portugalska, ale nejdřív do Leónu, myslím města. Máme listiny k Alfonsovi a jeden z nás, Jakub, tam asi má svého otce.“

„Znám jen města na pobřeží, ale spíš přístavy. Líbí se mi koně. Ti vaši jsou krásní. Nikdy jsem na koni neseděl.“

„To můžeme zítra zkusit.“

„Možná, ale ne zítra. Skoro vždy nás napadnou piráti. Střílíte dobře?“

„Doufám, že se nezalekneme nějakých lapků.“

„Jsou záludní. Posledně jsme ztratili tři muže. Dvě lodě zaútočili na galéru a jedna nás zahákovala. Myslím, že z ostrova mají tichý souhlas napadat cizí lodě.“

Martina přišel vystřídat Jáchym. Dohodli se na vlastních hlídkách. Díval se k severní obloze plné hvězd.

„Přijde bouře, Martine, velká, zítra, nebo dál v noci.“

Ještě vše zopakoval latinsky Torgerovi. Něco z latiny znal, ale Martin zvolil ještě němčinu.

„Nevím, jestli bouře, ale nemám dobrý pocit, mívám ho, když se něco přihodí špatného.“

Zatím bylo moře klidné, obloha jasná, jen ze vzdáleného skalnatého ostrůvku bylo slyšet občasné hašteření mořských ptáků, kteří tam měli četná hnízda. Martin si šel lehnout. Zaujal místo v kajutě naproti Lukášovi. Nad nimi spal Jakub a Ludvík. Druhou kajutu obsadili další čtyři rytíři, ve třetí měli cennější náklad. Jejich dva zbrojnoši spali u koní.

Vzbudilo je pomalé kolébání lodi. Pomocí vesel vyjížděli ze skalního úkrytu.

„Je příznivý vítr od severu, i když Torger míní, že přijde bouře. Předpověděl ji ten váš Kitájec.“

„Je z Korje, ale to je vedle. Má dar předvídat přírodní jevy. Je také skvělým střelcem.“

„To bude možná potřeba, tady je ráj pirátů.“

Míjeli v dálce ostrov sv. Anny. Od něj k nim směřovala galéra s vlajkou normanského vévodství. Ta by je měla doprovodit okolo ostrovu Sarnia až k Bretaňskému výběžku. Pozdravili se z dálky přes hlásné trouby. Galéra je předjela. Ještě před polednem byl klid. Loď klouzala vlnami s pomocí plachty. První zmizeli poletující racci. Od severu se začalo šířit modří černé mračno. Ke galéře směrem od ostrova se rychle přibližoval úzký a rychlý drakkar. Nejméně s třiceti vesly. Na galéře svinuli trojcípou plachtu. Stejně rychle svinovali plachtu i lodníci na jejich lodi. Vichřice, která se hnala, by mohla lodě převrátit. A jako by přivátá přicházející bouří, objevila se druhá pirátská loď za jejich zádí.

U kastelu se shromáždili Lukášovi rytíři s luky. Na bocích lodníci s luky a kopími.

„Musíme vystřelit dřív než oni, pak se hned kryjte štíty,“ velel Lukáš.

Jáchym zamířil. Jeho šíp s tenkým hrotem zasáhl kormidelníka do krku. Jak mu vypadlo kormidlo z rukou, po dalších záběrech vesel se loď stočila bokem. Celá její levá část s veslaři se tak stala snadným cílem lučištníků z kogy. Vyletěl roj šípů. Na pravé straně veslaři zabrali a loď se stočila opačným směrem.

„Všichni se držte,“ vykřikl Martin.

„Vlna!“

Drakkar pirátů se vznesl před nimi na tři sáhy a zmizel. Jejich loď se celá nadzvedla. Slyšeli skřípění trámů a prken. Nesená přívalovou vlnou jako suchý lístek se hnala dál, do míst ještě ozářených sluncem. Pak sklouzla do vln ženoucích se od severu. Nad nimi se úplně setmělo. Slunečné nebe ustupovalo k jihu, až zcela zmizelo.

„Všichni ke hrazením, ke koním,“ volal Lukáš. Tam už byli shromáždění lodníci a přivazovali se k lodi. Naštěstí se vlna nepřelila do trupu, byla tam jen voda z deště. Hlavní část bouře ustupovala směrem k pobřeží. Ale vlny vytvořily divoký proud, který je unášel na jih. S provazem okolo boků se objevil Nansen.

„Kde je Torger?“ ptal se Martin.

„Je přivázaný u kormidla, snaží se loď udržovat, aby ji vlny nepřevrhly. Snad ho chrání bůh moří.“

„Jsme všichni?“ obával se Lukáš.

Nakonec chyběl jeden lodník, ale našli ho vklíněného u schodů ke kajutám. Loď se dál hnala jako korytem velké řeky.

Úplně se setmělo.

„Kde můžeme být?“

„Těžko říct, hvězdy není vidět. Při té rychlosti, někde u Bretaně, vévodo.“

„Koně se už uklidnili, my snad také. Přivážu se k bočnímu lanu na smyčku. Podívám se za Torgerem,“ Martin se pustil k zádi.

V tom se celá koga znovu nadzvedla. Ozval se uši drásající skřípot, náraz, praskot dřeva a ržání poplašených koní.

„Loď je na skále, kolem není voda, zajdu pro pochodně.“

S kapitánem šel i Hanek a Jáchym.

Bouře přestala tak náhle jako započala. Přišel Martin s Torgerem. Ten měl do krvava sedřené ruce od páky kormidla. Usmíval se. Vycházel měsíc. Před lodí byl kus břehu s pískem a valouny a dál se znovu začalo vlnit moře.

„Měli jsme štěstí,“ ukazoval Torger, „jsme na ostrově Binivet (Béniguet), asi dvě míle od přístavu Le Conquet v Bretaňsku. Jen s lodí to asi není dobré.“

„Říkáš ostrov? Pár sáhů a vidím zase moře.“

„Jsme v jeho nejužší části na jihu.“

„Žijí tu nějací lidé?“ ptal se Jakub.

„Jen králíci a možná nějaká koza.“

Nansen s Hankem a Jáchymem přišli se zapálenými pochodněmi.

„Je to ostrov Binivet?“

„Je, vévodo. Můžeme být v klidu. Zde nám nic nehrozí. Horší loď, pojď, Torgere, prohlédneme ji.“

„Vyvedeme koně?“ ptal se Nicolas.

„Nesmíte je pustit volně,“ radil Torger. „Na severu v úžlabinách roste kapradí, je jedovaté. Listy na zimu odumírají, ale i suché by mohly ublížit. Trávu tu spásají králíci. Není tu ani jeden strom.“

„Zítra postavíme stany.“

„Nevím, je zde dosti větrno, lépe bude na lodi. Tu bude těžké dostat na vodu, a navíc praskly plaňky na trupu a vydrolilo se těsnění. Zajedeme zítra na člunu do přístavu. Opravu vidím tak na čtrnáct dnů. Možná by se dala najmout jiná loď, ale tady je přístav jen rybářský, obchodní lodě do něj nesměřují.“

„Nemá někdo hlad?“ ptal se jejich zbrojnoš – kuchař.

„Jíst nebudu snad týden, ještě teď je nám zle,“ Jakubovi přisvědčovali Zdislav s Nicolasem.

Ale do jídla se nehrnul nikdo. Raději se převlékli do suchého a zalehli pod pokrývky. Ludvík ošetřil odřené ruce Torgerovi hojivou mastí. Vzhůru zůstali jen dva strážní, lodníci.

Do kajuty vtrhl Jakub:

„Pojďte se honem podívat, venku je plno zvláštních zvířat. Jsou velká jak prasata a nemají nohy.“

„Tak to jsou latinsky phoca (tuleni), žíjí odsud na sever. Loví je pro kožešiny, kůže, maso a tuk. Ten se používá i na svícení,“ ukazoval Lukáš.

„Ochutnáme, ne?“ Martin s Hankem a Jáchymem se připlížili travou a na oblázkové pláži ulovili jednoho velkého samce. Ostatní zmizeli v moři.

„Myslím, Martine, moc chutnat ti nebude. Živí se rybami. Maso je tmavé jako zvěřina, ale chuť je jiná,“ dodal Lukáš.

Jejich kuchař se dvěma lodníky hned zvíře stáhli z kůže, vyvrhli, krájeli na kusy. Pár pruhů masa hned dali vařit. Ostatní se věnovali koním, prohlídce ostrova a sběru naplavených kusů dřev pro ohniště. Nebyly tu žádné stromy, jen traviny a spousta děr, vyhrabaných králíky. Taky se Jakub s Aurou, Zdislavem a Nicolasem vydali nějaké nalovit. Přinesli jich plný měch. Nalevo od lodi se ostrov zase rozšiřoval a vytvářel zahnutý hřeben. Na západní straně bylo několik vysokých kamenů – menhirů.

„Budou tu nejspíš hroby z pohanských dob. Podobné jsou na různých místech i blízko Nevers.“

Dívali se ke vzdáleným břehům Bretaně, kam ráno odjel Nansen s několika lodníky na člunu domluvit opravu lodi.

Martin učil Torgera jízdě na koni. Jakub se Zdislavem a Nicolasem nanosili vyplavené dříví a pustili se do opékání nalovených králíků. Lukáš s Hankem a Jáchymem se vydali po pobřeží k opačnému cípu ostrova. Bylo tam plno tůněk a různých proláklin. Nasbírají kraby a ústřice. Panovalo docela hezké počasí, i když hodně větrné. Oheň šlo rozdělat jen za několika navršenými kameny. Po poledni uviděli od pevniny směřovat k ostrovu několik člunů a velkou pramici s veslaři. Z dálky poznali Nansena. Přivezl plaňky a ostatní potřeby nutné pro opravu lodi. Všichni příchozí i z kogy si pochutnávali na tulením mase. Vařeném i opečeném na ohni. Někteří z lodníků si krájeli syrové kusy podkožního tuku. Jsou prý výtečné. Z Lukášových mužů pečený tuleň nikomu nechutnal, vařený už vůbec. Zato si všichni pochvalovali králíky na rožni a vařené kraby. Ústřice znal jen Lukáš, Ludvík a Jáchym.

„Můj pane, vždyť je to posolené nic, co smrdí rybinou,“ divil se Martin.

„Zlatí králíci,“ pochvaloval si Jakub. „Takové škeble jsou i u nás ve vodě, ale nenapadlo by mě, že jsou k jídlu. Krabi mi chutnají, jsou jako raci.“

Všichni přivítali čerstvý chléb a místní slané placky s proužky sušeného masa.

Celou loď bude nutné vyložit. Náklad přikryjí plátny a zatíží kameny. Ukázalo se, že poškození není tak velké, jak se zdálo. Trup sedí na písku a velkých valounech. Loď po částech podhrabou, vyztuží, aby se písek nesesul, vymění plaňky. Tím zároveň poklesne. Hotový kus podloží kůly a po nich při přílivu dostanou kogu na vodu. Přivezli i dva mistry loďaře, do týdne mohou vyrazit.

Mimo racků a kormoránů tu občas proletělo i pár velkých bílých ptáků s rozpětím křídel určitě přes sáh.

„Terejové,“ ukazoval chlapcům Lukáš. „Na zdánlivou velikost to není žádná husa, jsou poměrně lehcí, jen mají velká křídla.“

Postavili stany. Kolem nanosili ploché kameny do půlkruhu, jakousi zídku proti větru a také po obvodu je zatížili kameny. Převažoval tu skoro vždy prudký západní.

„V nejhorším nám je vítr strhne, ale Jáchym říká, že bude hezky.“

„Nechápu, Martine, jak pozná, jaké bude počasí.“

„Tak to se musíš zeptat jeho, pokud se nám s Hankem neztratí. Domluvili se se dvěma chlapci, co ve člunu dovezli kotle na vaření borové smůly, a vyjeli po těch ostrůvcích okolo. Dál jsou i větší.“

Muži, kteří přijeli opravovat loď, spolu s posádkou si na noc naskládali z kamenů zídku proti větru a za ní natáhli kus plachty, v malé výšce, jen aby byli chráněni před případným deštěm. Bylo docela chladno. Všichni se večer nahřívali kolem několika malých ohňů. Dřevem se musí šetřit. Naplaveného tolik není, ostatní musí přivézt z pevniny. Mladík z přístavních loďařů měl strunný nástroj, podobný Jakubově loutně. Všichni se dali do zpěvu nějakých balad. Jakub se přidal s loutnou. Přivezli také pár soudků vína. Jeden hned večer vzal za své. Úplně za tmy přijel člun s Hankem a Jáchymem.

„Pojďte nám pomoct,“ přispěchal Hanek.

Jejich člun se sotva držel nad vodou, jak byl plný. Dva koše krabů, ale hlavně ryba velikosti dospělého muže, tuňák.

„To je rybička,“ usmíval se Hanek. „Ulovili jsme ji v takové tůňce s Jáchymem. Tedy hlavně Jáchym. Bylo těžké ji dostat do člunu. Už se nedalo nic jiného lovit, jak je těžká.“

Martin se díval zkroušeně.

„Pane Bože, za co mě trestáš, zase ryba.“

„Jáchym říká, že zná způsob, jak ji upravit v popelu. Prý je to božské jídlo.“

„Pro bohy možná, ale raději se přejím králíků.“

Přišel jejich kuchař a jeden z lodníků z kogy. Pomohli všichni. Martin se divil krásně červenému masu.

„Maso je skoro jako zvěřina.“

„Nic není lepší. Musíme udělat hned,“ ukazoval Jáchym.

Přivezli i zvláštní širokolisté chaluhy. Jiné, než kterých byl po odlivu plný břeh. Ve veliké jámě rozdělali oheň. Maso naporcovali na větší kusy, nasolili. Jáchym pak použil směs koření, pepř, kmín, zázvor a nějaké byliny natrhané u pobřeží. Každý kus masa se zabalil do chaluh. V jámě na rozhořelé dřevo rozložili vrstvu tenkých placatých kamenů. Na ně zabalené kusy masa, další kameny. Na druhé vrstvě kamenů rozdělali znovu oheň. Když se pořádně rozhořel a vytvořil velkou vrstvu uhlíků, to už bylo k ránu, pokryli vše chaluhami. Pěkně začaly čoudit.

„Jdeme spát,“ smál se Jáchym. „Moc nejezte, bude odpoledne večeře.“

„To jsem zvědavý,“ usmíval se Martin, když si konečně šli lehnout do stanu, „co z toho Jáchym vyčaruje. Vepř to nebude.“

„Musíme využít, že jsme ve stanu sami,“ dožadoval se Jakub milování.

„Hlavně ty musíš být potichoučku,“ hladil Lukáš jeho zlaté vlasy.

Ráno si přispali všichni. Toho vína bylo víc než dost. Nu což, den sem, den tam. Počasí přeje. Žádné studené plískanice. Jáchym už seděl u ohniště a udržoval pomocí suchých chaluh mírný oheň. Další plápolal pod velkým kotlem na pryskyřičnou smůlu. Koga měla část trupu ve vzduchu. Kolem ní byly hromady valounů. Nansen s Torgerem dohlíželi, aby se na něco nezapomnělo.

Jakubovi se moc ven nechtělo. Po ranním milování se zachumlal do houní. Martin směřoval za Jáchymem.

„Jestli ta ryba bude tak dobrá, jak to tady voní, možná se dám přemluvit.“

„Jen aby na tebe zbylo, Martine,“ přihnali se Hanek a Nicolas. Za nimi Zdislav s Ludvíkem.

„Ještě že dnes vítr fouká spíš od lodi,“ ukazoval Ludvík, „odolat takové vůni bude těžké.“

„Vždyť toho máme pro celou armádu.“

Přišel za nimi Lukáš s Torgerem. Tomu prohlédl Ludvík odřeniny.

„Ještě ta ryba není? Voní krásně.“

„Až dohoří chaluhy, rozhrneme popel od kamenů,“ řekl Hanek, který u ohně vystřídal Jáchyma.

Jejich kuchař přinesl velké dřevěné talíře a vidlice. Objevil se Jakub.

„Něco tu úžasně voní. Zbylo na mě?“

Když se vrátil Jáchym, odhrnuli popel. Pak horní ploché kameny. To už se tu shromáždili i všichni od lodi. Po roztržení spečeného obalu z chaluh se objevilo upečené maso. Jáchym s kuchařem plnili talíře.

„Jáchyme, když mi příště řekneš, že slunce je měsíc, budu ti věřit. To snad není ryba,“ chválil Martin.

Nadšení byli i všichni z lodi i přístavu. Samozřejmě tuňáky lovili a znali. Ale jen většinou vařené nebo na rožni. V této úpravě se ryba dusila ve vlastní šťávě a tuku a pak upekla. Jáchym sklidil velikou pochvalu ode všech.

„Projedeme trošku koně, můj pane?“

„Taky neuškodí pocvičit se ve zbrani. Budeme tu jistě pár dnů, domluv se s chlapci, Martine. Zítra ráno sjedeme do přístavu v Le Conquet.“

„Vezmeme teď na koně Torgera, seděl na něm až tady.“

Rozjeli se do severní části. Ono nějak moc rozjíždět se nedalo. Ostrov byl dlouhý na čtvrt míle. Na opačném konci opět upozorňoval Torger na kapradiny. Byly už částečně před zimou seschlé, odumřelé, ale pořád nebezpěčné.

„Z jara by byly tady i všude po okolních ostrovech směrem k západu vejce mořských ptáků. Vidím, že zdivočelé kozy, co jsme viděli asi před rokem, už někdo ulovil. Ale maso i ze zvěřiny se dá opatřit na konci zátoky za Le Conquet. Je to prodloužené ústí dvou řek. Zítra vás tam zavedu. Mají i vynikající sýry, maso uzené, sušené i nasolené. Taky ovoce a víno. Jsou levnější než ve městě nebo v přístavu. Častokrát tam doplňujeme zásoby.“

Jakub a Zdislav se na pláži věnovali sběru různých barevných lasturek. Ludvík s Nicolasem sbírali byliny na skalních převisech vytvořených vlnami. Jáchym s Hankem sehnali od mužů z přístavu sítě a vyjeli po okolí na lov. Nakonec v sedlech zůstal jen Martin s Torgerem, jelikož Lukáš se jel podívat, jak pokračuje oprava lodi.

„Tak co, líbilo by se ti na koňském hřbetě?“

„Je krásné rozjet se, i se zbraněmi by se mi líbilo, vždyť je také používáme. Jen, už jsem propadl vodě, jsem na moři, co si pamatuji. Naše koga je můj hrad. A jednou bude moře i mým hrobem.“

„No tam moc nepospíchej.“

Martin povyprávěl svůj příběh, jak ho všichni měli za mrtvého a postavili mu na památku kapli.

„Za týden vyjedeme,“ jel jim vstříc Lukáš. „Zítra dokončí výměnu planěk a pak se opraví těsnění a poškozené kajuty a kastely.“

„Bude úplněk, to je nejvyšší příliv, dostaneme loď snáze na vodu,“ doplnil Torger.

Večer se citelně ochladilo, ale ustal vítr.

„Doufám, že nás tu nezastihne sníh. Padá tady vůbec?“ ptal se s obavami Jakub.

„Tady nevím, ale v Bretani jsou mrazy. Na moři může být vše jinak.“

„Chladněji je,“ dodal Martin. „Tím větší důvod se zahřát nejen teplými pokrývkami.“

Auru zřejmě v noci znepokojovali králíci. Tak jich několik ulovila a složila ke stanu. Torger je očekával u dvou veslic.

„Není to daleko a přístav vidíme stále před sebou.“

Moře bylo neobvykle klidné, žádný vítr. Přístav byl v ústí řeky, z moře na pravé straně. Dál se dostaly jen rybářské lodě s velmi malým ponorem. Těch tu byla většina. Za nábřežím zcela zaplněným rybáři a trhovci s rybami a kraby se prošli městečkem, spíš rybářskou osadou, s křivolakými uličkami. Na vystouplém návrší byla malá dřevěná pevnůstka sevřená v kamenných hradbách. Vedle kostel postavený z plochých valounů, jaké byly i na pláži ostrova. Všude se sušily a opravovaly rybářské sítě. Vrátili se na nábřežní tržiště, nasedli do člunů a jeli dál širokým ústím. Rybářských lodí ubývalo, zato se z vody zvedaly bahnité ostrůvky. Čluny navedl Torger do užšího levého ramene, kde začínal porost vrb na břehu. Za nimi lesy, přerušované pastvinami a políčky. Záliv končil malou říčkou, která se do něj vlévala několika kaskádami.

Vystoupili. Za pásem ovocných stromů, hrušní a jabloní, ještě většinou čekajících na sklizeň, byla palisádová ohrada. Otevřenou branou viděli rozlehlý hospodářský dvůr s mnoha budovami. Od přízemní kamenné tvrze je přišel přivítat zřejmě zdejší pán v šedém kožešinovém plášti a kožené čapce. Představil se jako Gerard, jehož rodina vlastní pozemky i lesy dál na východ již od nepaměti. Hned je pozval ke stolu pod obrovským dubem. Přinesli malé podlouhlé chleby, sýry a velkou kameninovou nádobu s vynikající místní specialitou. Vařené chobotnice naložené v oleji s octem, cibulí a česnekem. Martin neodolal a po ochutnání si hned přidal. Nešetřil chválou.

Gerard jim vyprávěl, jak si vždy od Nansena kupovali koření. Obchodních lodí tu moc nestavělo. A Torgera tak poznal, když byl ještě malým chlapcem. Od té doby se aspoň jednou v roce zastaví. Ptal se, není-li něčeho zapotřebí při opravách lodi. Zašli do starého kostelíku, postaveného z podobných kamenných valounů jako v přístavu.

„Je to mnoho let, nevíme ani, kdo ho postavil, ale zřejmě někdo z předků. Je zasvěcený Svatému Tugdualovi, bretaňskému světci. Vždy se sem jdeme pomodlit za šťastnou plavbu, viď, Torgere?“

Prošli borovým lesem ke zvláštní skále. Vypadala jako pootevřená ústa. Z pukliny vyčníval dřevěný žlábek, ze kterého vytékala stružka vody. Na malém dřevěném stolci bylo několik dřevěných pohárů.

„Pramen vám možná nebude chutnat, ale voda je prý dobrá pro zdraví a hlavně se mu říká pramen Návratu. Pravdou je, můj děd se vrátil z první, otec a já z druhé křížové výpravy a všichni, co se tu byli s námi napít. Tak na šťastný návrat vás všech, ať už odkudkoliv.“

Všichni se napili. Voda měla drobné bublinky a zvláštní, trochu siřičitou chuť.

„Podívejte,“ ukazoval jim Jáchym. „Všechny stromy se kloní k východu. To vítr. I u nás.“

Skutečně, osamocené, ale i v sadu byly nakloněny převládajícím západním větrem. Zvlášť borovice na návrších a žulových skalách měly větve jedním směrem. Dál bylo vidět pastviny mezi lesy s množstvím krav a ovcí, také s pasáčky a dvěma velkými psy. Byli velcí jako Aura, s velice dlouhou srstí, mezi ovcemi zdálky k nerozeznání. Radostně štěkali, ale Aura na ně výhružně zavrčela, tak raději odběhli dál.

„Copak? Nechceš se proběhnout s kamarády?“ ukazoval jí Martin. Jen se na něj podívala, jako by chtěla říct:

„S kdejakými ovčáky se nebudu zahazovat!“ A ukázněně, ovšem jako vždy doprovázela svého pána.

Vrátili se po poledni. Cibulová polévka, srnčí s lanýžovou jíchou, uzené tresky, hrušky dušené na víně s medem. U dobrého jídla a skvělého vína s historkami z křížového tažení se dobře sedí. Ale zpět pojedou proti větru. I když byl zatím mírný. Domluvili se, před odjezdem svoji návštěvu zopakují a nakoupí potraviny pro další cestu. Dnes si odvezli jen čerstvě vyuzenou slaninu, kousek prasátka, jak říkal Martin, naložené chobotnice a omladina dva velké koše ovoce.

„Hrušky jsou jak ambrosie bohů,“ pochvaloval Jakub. „Mnohem sladší a šťavnatější jako u nás na Zvonu. Máme takové i vlastně také u nás,“ zasmál se, „v Nevers?“

„V sadech. Tam jsme ani nestihli zajet. I když jako tyto asi ne. V blízkém klášteře jsou mniši, co umí štěpit ovocné stromy, požádáme, aby nám je sehnali.“

Když se po srdečném rozloučení vraceli po schůdkách ke člunům, Zdislavovi uklouzla noha. Nicolas jdoucí za ním ho chytil do náruče a otočil k sobě. Skoro se dotkli ústy. Oba zčervenali. Za nimi šel jen Jáchym s Hankem, v rukou koše proviantu. Jáchym něco řekl korejsky a oba se rozesmáli.

Na pobřeží dorážely vlny. Zatím jen obvyklé. Přesto návrat trval déle, nejméně o půl hodiny. I rytíři pomohli s vesly.

„Raději držím v rukou kopí nebo meč, můj pane. Jako veslař bych se živit nechtěl. Je to hlavně příliš jednotvárné. Stále stejné pohyby. A což teprve otroci na galérách, musí být hrozné připoutání na řetězu.“

„Je, můj milý, děje se tak všude, i ve Středomoří. My jsme za křížové výpravy měli mimo plachtu jako veslaře naše zbrojnoše a v nouzi každý přiložil ruku k dílu. Byly také galéry s otroky. I s černými, odněkud z dáli v Africe. Uweho mouřenín Teke byl také přikován na lodi.“

Torger hned směřoval za Nansenem. Nesl mu košík od Gérarda. Také velký koš pro muže pracující na opravě. Ti, co byli na výletě, už večeři moc nedali. Spíš soudku piva. Lukáš s Martinem čistili své zbraně. Slaná voda zanechávala na všem své stopy. Jakub šel do stanu a u lampičky si něco psal. Hanek s Jáchymem se také pustili do ošetřování zbraní. Začínající vítr se zase uklidnil. Vál spíš od jihozápadu a byl nezvykle teplý. Nicolas se Zdislavem šli ke koním. Zkontrolovali provizorní hrazení z kůlů a lan, aby se koně nedostali do větší části ostrova, k jedovatým kapradinám. Ti se stejně většinou drželi blízko skalní prolákliny, naplněné dešťovou vodou.

„Ani jsem ti nepoděkoval, když jsi mne zachytil na schodech,“ děkoval Zdislav. Jejich dorozumívání s Nicolasem bylo trochu kostrbaté a mnohdy směšné. Někdy museli přizvat Ludvíka a společně se zasmáli. Zdislav docela ovládal latinu, Nicolas jen z části. Stejné to bylo s němčinou. Naopak francouzštinu se teprve učil Zdislav. Ale po několika dnech, co trávili většinou spolu, si zvykli na strašnou slátaninu, jak jejich konverzaci nazval Martin. Jenže, chtěl-li se domluvit, musel ji kolikrát použít i on.

„Přece bych tě nenechal upadnout. Nesl jsi uzlík se slaninou. Nezachraňoval jsem tebe,“ smál se.

„To je pravda, raději bys zachraňoval nějakou hezkou dívku, kdyby tam byla.“

„Myslíš?“

„Jistě, jako všichni.“

„Tady rozhodně ne. Dívky tu nemají ustláno na růžích.“

„Ty víš, že…?“

„Už jako kluk jsem slýchal o lásce Lukase a Jeana, nejen od otce, ale i zbrojnošů, co byli s nimi. Nikdo je neodsuzoval. My nemáme kapli, tedy ani mnicha, ale slyšel jsem strašit sodomií jednoho potulného ve vesnici. Vím, o co jde.“

„Otec neměl obavy, že budeš ve vévodově družině?“

„A proč? On sám s ním byl skoro tři léta, a nebýt Lukase, neměl bych otce. I za to jsem mu vděčný. A pak má Jakuba a Martina. Oni zase jeho. Je krásný, když se nemohl rozhodnout, že se o svoji lásku podělil.“

„Já vím, mně to řekl Jakub, hned první den, co jsme se poznali. Měl obavy, jak se k tomu postavím. To ještě mysleli, že je Martin mrtvý.“

„A ty? Tobě jejich vztah vadí?"

„Ne, určitě ne, jen jsem měl od počátku strach o ně. Slýchal jsem nejhorší. O věčném zatracení, plamenech pekelných. Když se náš mnich vydal k papeži, byl tam chvíli jiný, všechny strašil.“

„Nesmíš hned všemu věřit. Otce Jeronýma jsem poznal jen chvilku na cestě. Ten určitě je smířlivý.“

„Prý i Čeněk s Matějem.“

„A Hanek s Jáchymem,“ doplnil se smíchem Nicolas.

„Bereš vše na lehkou váhu, já se o ně bojím.“

„Rytíři se přece hned něčeho nezaleknou, a když svou náklonnost nedávají najevo, čeho se bát? A jak to máš ty?

„Jak myslíš?“

„No s dívkami.“

„Nevím.“

„Nevíš?“

„Netroufám si někomu říct, co… Chtěl jsem Jakubovi, ale nemám odvahu.“

„Vždyť můžeš říct i mně, co tě trápí, nikomu neřeknu, co jsi mi svěřil.“

„Můj bratr, o něco starší, nenechal žádnou sukni na pokoji. Mně vždycky říkal, jsi moc mladý, máš čas a odstrkoval mě, když někam vyrazil. Když jsme byli na tažení s bratrem knížete Děpoltem, on už byl rytíř, já jen panoš. Můj pán byl snad o dva roky starší. Část vojska i s bratrem dobývala jeden z hradů a nás mladé nechali v ležení. Několik zbrojnošů našlo sklep s vínem. Všichni jsme pili. Pak někdo přijel s tím, že kousek vedle za lesem je tvrz nepřátel a můžeme ji lehce získat. Podplatil prý strážné. Taky to tak bylo. Otevřeli nám bránu a my jsme vtrhli dovnitř. Obránců tam moc nebylo. Většina z tvrze byla v dobývaném hradě. Všichni tam spali. Když jsme asi čtyři vyběhli po schodech do věže, v jedné komnatě byl chlapec s dívkou. Nazí v posteli. Chytili ho a přivázali k podpěrnému sloupu. Ji položili na stůl a taky přivázali. Já jsem stál bokem a byl jako ze dřeva. Znásilňovali ji před očima jejího milého. Křik přilákal další. Najednou nás tam bylo asi deset. Začali se mezi sebou rvát, kdo je na řadě. Přestala křičet.

‚Tys ji uškrtil, hovado,‘ vykřikl můj rytíř na druhého.

‚Máme náhradu,‘ začali se smát. Dívku odvázali a shodili na zem. Na stůl přivázali toho chlapce. Byl v mých letech. Všichni, na které se nedostalo, se na něm vystřídali. Poslední pak místo penisu přiložil hrot kopí a proklál ho. Odřízl mu varlata a přišpendlil si je na sponu pláště. Když odešli, nebyl jsem schopný pohybu. Zvracel jsem. Pak jsem uviděl zář pochodní. Sebral jsem poslední síly a vyběhl, když zapalovali tvrz.“

„Je to hrozné, vím, ale tak tomu je všude ve válce. Vraždění, znásilňování, vypalování, srovnat vše se zemí. Zničit to, co se nedá odvézt.“

„Pak se mně posmívali a zatáhli mě ve větším městě do hampejzu. Prostě mi to nešlo. Nepostavil se mi. Dal jsem té ženě dvojnásobek, aby nic neřekla. Byla milosrdná. Když vyšla ven líčila, jak jsem zdatný milenec. Už jsem měl pokoj. Hrůzu na tvrzi mám před očima, když bych si něco chtěl začít. Teď mnou budeš opovrhovat, Nicolasi.“

„Naopak, je dobré, že jsi se svěřil, neboj, svěřená bolest je poloviční. Překonáš to.“

Nicolas k Zdislavovi přistoupil a objal ho. Vrátili se ke stanům.

Těsně před vyplutím navštívili Gérarda pro doplnění zásob.

Vše bylo opraveno. Koga podložená kulatými kmeny se zádí ve vodě. Všichni čekali na příliv. Když dostoupil vrcholu, stačilo zatáhnout za lana a byla na vlnách. Ještě rozloučení s pomocníky z přístavu a jejich ostrov brzy ztratili z dohledu. Vál příznivý, středně silný vítr od severozápadu. Stejně tak zmizela i skaliska pevniny. Na všechny strany jen moře.

„Musíme dávat pozor, vítr nás bude tlačit k pobřeží. Tam nechceme. Zase plno pirátů v některých místech. Tady bývají silné bouře. Ty jsme vždycky přestáli,“ Torger ukazoval k jihu. Pluli velmi rychle. Objevilo se hejno delfínů. Doprovázeli loď, vyskakovali, jako by je lákali ke hrám. Aura je sledovala a občas radostně štěkla.

„Ti se neloví. Rádi doprovází lodě. Mnoha lodníkům zachránili život při ztroskotání. Tak se říká v přístavních krčmách.“

Nansen sledoval sluneční pohyb nad obzorem. V noci se lépe zaměřuje podle hvězd. Byl úplněk. Měsíční svit na hladině vytvářel dlouhý, široký, stříbrný pruh. Další den byl zcela stejný. Oproti ostrovu se oteplilo. Všichni měli co na práci. Krmení koní, hřebelcování, vyhazování kobylinců, studium map Leónského císařství, příprava jídla. Neměli žádné služebnictvo, dva zbrojnoši na vše nestačili.

Martin rád sedával u kormidla s Torgerem. Dozvídal se mnoho zajímavostí o lodi, moři i lidech na cestách po různých přístavech. Na oplátku ukazoval různé finty se zbraněmi. Lukáš s Jakubem a Ludvíkem zkoumali mapy. Zdislava s Nicolasem zaměstnala péče o koně. Konečně Hanek a Jáchym spouštěli sítě a návnady a neustále překvapovali svými úlovky. Některé posloužily v kuchyni, jiné zase vhazovali zpět do moře. Druhou noc k ránu se všichni probudili. Tichem. To neustálé šumění vln a plácání plachty bylo to tam. Koga seděla jako velká kachna na vodě a ani se nehnula. Když vyšlo slunce, obloha i moře splynuly do modři.

„Nejsme ještě v polovině cesty. Tak klidné moře jsem tady ještě nezažil. Je spíš bouřlivé a nestálé. Jen aby to nebyla předzvěst bouře,“ od kormidla volal Nansen.

„Co myslíš, Jáchyme?“ tázal se s obavami Lukáš.

„Nic se nepohne.“

„Myslíš vítr.“

„Ano. Budeme tam, kde jsme byli.“

„Otočí se vítr, vždyť není.“

„Musíme ven z řeky.“

„Vždyť jsme na moři.“

„Já mu rozumím,“ ozval se Nansen. Myslí tím proud. Musíme nasadit vesla a dostat se víc na západ, nebo na východ. Jsme v proudu, co nás nese zpět.“

„Nevidím, že by se něco hýbalo,“ přidal se Jakub.

„Jáchym ten pohyb nazval správně, řeka. Je velmi široká a pomalu nás nese k Bretani.“

Nezbylo než chopit se vesel. Dali se západním směrem. Jáchym byl na přídi u kastelu a díval se na moře.

„Podívej, pane,“ ukazoval do vody. „Ryby, neplavou, nechají se nést.“

„Kde ses to všechno naučil?“

„Máme u nás moře z obou stran. Každý má boté, loďku a luk. Jako ještě děti. Vyjedeme na moře. Mnozí se nevrátí. Nepřežijí. Žádné jídlo a voda. Musíš umět, co učí starci. Ulovit ptáka, pít jeho krev. Dojet k ostrovu, najít jeskyni, rozdělat oheň. Zabít a opéct na něm hada. Nejlepší jdou do škol. Učí se umění válečníků. Jdou pak v prvních řadách proti nepříteli. Když nezabiješ protivníka, zabije on tebe. Některé pak vyberou do chrámu v horách. Učí se umění lásky. Obětovat svůj život za svého pána. Být pro něho vším, ve dne i v noci. Mě unesli Kitajci. Plul jsem po mnoha mořích. Několikrát prodali. Kupci byli zlí. Hanek byl vysvobozením. Čemu říkáte svoboda, to u nás neznáme. Ale i vy máte otroky. Chováte se k nim hůře než u nás. My nejsme bez citu. Jen to máme jinak. Hanka mám rád pro jeho čin jako pána, ale i pro jeho přitažlivost jako muže. A obdivuji tebe, pane, jako našeho vládce. A Martina, ten luk by mu nesloužil, dávno by ho ztratil. Zůstává jen u velkých válečných králů. To je mu souzeno, pane Lukasi, náš vévodo.“

„Vidím, Jáchyme, že tvůj život byl velmi bohatý na události přes tvůj dosud nízký věk. A jsme ti všichni vděční za tvé rady.“

„Jsou jen tím, co jsem byl naučen. Jeden z mých učitelů vždy říkal: ‚Chceš znát moře? Staň se jím. Buď vlnou, rybou, útesem i pískem. Hlubinou a i pobřežními skalami. Chceš znát svého nepřítele? Staň se jím. Staň se tětivou jeho luku, poznej sílu jeho paží, buď zemí pod jeho nohou, strachem v jeho očích. Pak jsi již vyhrál. Ovládej jeho řeč, nauč se jeho zvyky. Nakloň si jeho boha.‘ Byl to velmi moudrý mistr. Mnoho mladých válečníků přicházelo, aby se mohli dotknout misky, ze které pil čchá. Já byl poctěn celým obřadem podávání čchá. Možná, kam pojedeme, budou tyto suché lístky. Znají ho někteří arabští kupci.“

„Slyšel jsem o tom nápoji ve Svaté zemi. Muselo být štěstím, Jáchyme, učit se u takového mistra.“

„Žít bohatý život, ne penězi, ale událostmi je štěstí, jak tomu vy říkáte. Podívej pane, tujgudé, delfíni. Už nejsme ve studené řece.“

Nansen dal pokyn veslařům a Torgerovi. Loď se natočila k jihu. Celé hejno delfínů ji doprovázelo. Aura radostně poštěkovala.

„Plavím se tady od dětství s otcem i strýcem. Tak klidné moře a tak dlouho jsem ještě nezažil,“ sděloval kapitán.

„Přijde bouře, ale k pobřeží. Podívejte za námi,“ ukazoval Jáchym.

Na severovýchodě, kde se obloha spojovala s mořem, byl vidět tmavší pruh. Pomalu se rozrůstal k jihovýchodu.

„Zasáhne i nás, připravíme se. Hlavně koně. Neměla by být silná. Všechno se žene k pobřeží.“

Na celém východním obzoru se rozšiřovaly modročerné mraky. Jako by vyrůstaly z moře.

„Vystřídám Torgera. Má odřené ruce,“ šel Nansen ke kormidlu.

V bouřkových mracích se objevily první záblesky. Zvedl se vítr. Plachta se vydula a loď se rozjela mnohem rychleji než s veslaři. Ti také složili vesla a hlavně vše přivazovali, co by mohla spláchnout voda, nebo odnést vichřice. Musí být připraveni svinout plachtu. Od východu se počaly vytvářet vlny. Všichni se tam dívali s obavami. Loď zatím ujížděla velikou rychlostí k ještě zatím vzdáleným španělským břehům. Slunce před přídí kogy zmizelo v temné modři moře. Obloha nad nimi byla od severu k jihu jako přepůlená obrovským mečem. Na západě plná hvězd, zatímco východ byl smolně černý. Ještě pořád nebylo slyšet burácení hromu. Blesky křižovaly temnotu a vytvářely na ní fantastické obrazce.

„Bůh s těmi, kteří se tam plaví,“ Lukáš udělal ve vzduchu kříž.

Lodníci svinuli plachtu. Vlny ze severního směru rozkolébaly loď a hnaly ji před sebou. Z dálky se blížil stále sílící rachot. Blesky nepřetržitě osvětlovaly vlny. Tříštící se vodní pěna občas zalila palubu.

„Ty spršky jsou jen z vln. Z nebe nespadla ani kapka,“ křičel Martin. „Jste všichni uvázaní?“

Jakub byl poblíž se Zdislavem a Nicolasem. Taky Lukáš a Torger, vedle něj Ludvík. Hanek s Jáchymem byli blízko přídě i s většinou lodníků. Připadalo jim celou věčnost, než se bouře zase vzdalovala někam k pobřeží. Když se konečně nad nimi rozzářily hvězdy, začínalo svítat za ustupující hradbou mraků. Torger přinesl astroláb.

„Měli jsme štěstí, jsme v dobré poloze.“

Bylo nutné osušit a očistit koně. Vědry vybrat vodu z přelitých vln, která nestačila vytéct. Při severozápadním větru rozvinuli plachtu. Kolem poledne se vítr uklidnil a nastal znovu klid.

„Myslím, že bude dobré se chvíli vyspat,“ mínil Lukáš.

Všichni si šli lehnout. Zůstal jen Martin s Torgerem u kormidla. I muži od vesel zalehli na přídi. Nebude-li odpoledne vítr, nezbude než chopit se jich.

„Jak daleko jsme od Gijónu?“

„S větrem dva tři dny. Určitě začne. Takové bezvětří jak teď tu nebývá. Jen aby byl příznivého směru.“

„Podívej, nalevo vepředu, ve směru, jak končí ráhno.“

„To je loď. Je k nám přídí, galéra. Zřejmě se trochu pohybujeme.“

„Neměl bych vzbudit ostatní?“ obával se Martin.

„Nemá stěžeň ani vesla. I když obojí může být složené. Je daleko, zajdu nejprve pro Nansena.“

Když se oba vrátili, poslal kapitán pro Larsona. Má velmi dobrý zrak. Odpočíval na přídi. Vylezl na stěžeň. Po chvilce se vrátil.

„Je to vrak, pane. Zřejmě po bouři. Stěžeň je vidět zlomený, chybí velký kus přídě. Na bocích jsou zbytky zlámaných vesel. Vypadá pod ponorem, asi nabírá vodu. Nikoho není vidět. Zajedeme tam?“

„Jistě, ale přesto všechny vzbuďte, ať si připraví zbraně. Mohla by to být i léčka. Poblíž mohou být čluny, i když jiná loď není vidět.“

První se objevil Hanek s Jáchymem. To už lodníci sedali k veslům.

„Sjedeme tam na člunu, jak budeme blíž.“

Larson, který opět vylezl na stěžeň, volal dolů.

„Je vidět jeden muž. Něčím mává. Jinak nikdo.“

Už tu byli všichni a zřetelně viděli mávání něčím bílým. Koga se přibližovala ke galéře. Dala se rozeznat rozlomená horní část přídě. Loď se nakláněla na levý bok. Z pravého trčely zbytky vesel. Na zádi byly kajuty. Mávající byl mladý chlapec a něco volal.

„Volá španělsky a latinsky. Ztroskotali, prosí o pomoc.“

„Nevypadá, že by byl z posádky. To se mi nelíbí, a kde je kapitán, je to velká a drahá loď.“

„Sjedeme tam na člunu, ať neriskujeme přepadení z blízkosti. Když tak umíme plavat,“ nabídl se Hanek s Jáchymem.

„Tak plavat moc plavců na moři neumí,“ řekl Torger.

„A co když je spláchne vlna, nebo ztroskotají?“ divil se Jakub.

„Utopí se, proto se hlavně přivazují,“ s klidem odvětil Nansen. „I naši někteří neumí.“

Dostali se na bezpečnou vzdálenost, aby se nedalo zahákovat. Nesmí se nic podcenit. Loď se ještě určitě udrží nad hladinou hodnou dobu. Zvlášť za tak klidného počasí. Spustili člun s Hankem a Jáchymem. Když dojeli k lodi, vyhodil Jáchym kotvu s provazem. Hoch z paluby jim pomohl nahoru. Pak na chvíli všichni tři zmizeli.

„Jsou tu jen ranění, můžete blíž. Naklonění je kvůli nákladu. Byl asi špatně přivázaný,“ volal Hanek.

Veslaři na straně ke galéře vyndali vesla. Na druhé zabrali a pomocí kormidla přirazili. Vrak zachytili háky a lany. Nansen s Larsonem šli prohlédnout příď. Lukáš a Ludvík se dvěma lodníky zraněné. Martin a omladina upravovali jejich kajuty, kam je přenesou. Chlapec, který na ně mával, vyprávěl Lukáši, co se stalo. Poděkoval, ale hned hrdě prohlásil, že už je dospělý, má čtrnáct, a je panošem rytíře Josého de Caňas, jeho otec je Rodriges de Haro a jeho dědeček byl král biskajský Lope Díaz de Haro. Hned obdivoval Auru a pochlubil se znakem Haro, což jsou dva vlci, mající v tlamách jehňata. Na lodi je jeho pán, rytíř José de Caňas, má zřejmě zlomené nohy od stěžně, když se zřítil, a jeho sestra Mária, kterou vezli do přístavu Gijón. Tam ji očekává její budoucí manžel, hrabě z leónského císařství. Zachránili se díky kajutě, kde byla sestra a kam odtáhnul svého pána. Ostatní zmizeli při bouři ve vlnách.

„A tvé jméno?“ zeptal se Martin.

„Goméz de Haro pane. Obdivuji, že máte i lékaře, a vaše loď je krásná.“

Zraněného rytíře ošetřoval Ludvík.

„Zlomeniny sice natekly, ale snad srostou. To ukáže pár dnů.“

Hochova sestra byla jen vyděšená a ztýraná mořskou nemocí. Přenesli jejich věci. Loď byla Navarského království a plula z Bilbaa. Nákladem byly pruty a dráty pro válečnou zbroj.

„Jsme plně vytížení. Nic z toho nemůžeme vzít. Loď je nakloněná, při prvním větším větru se potopí,“ usoudil Nansen.

Vzali jen pár věcí z kajut, aby mohli v Gijónu podat zprávu. Veslaři zabrali a brzy se jim vrak ztratil z dohledu.