Povídky

Šestá hodina ranní na skautském táboře přicházela vždy stejně – s rachotem konví, nadávkami někoho, kdo zapomněl vypnout budík, a zvukem prvních kroků na praskajících dřevěných podlahách chatky vedoucích. Marek Novák se protáhl na svém spacáku a mrknul očima po místnosti. V rohu se ještě převaloval Ivan, zamotaný do spacího pytle jako larva do kokonu. „Vstávej, spáči," zamumlal Marek a hodil po kamarádovi malou ponožku. „Za chvíli budou děcka řvát, že mají hlad."

Tak to bude určitě jiná masáž. Ale uleví tělu. Určitě má taky něco zablokovaného. Teď hlavu. Jak říkal o znameních, co se hodí k sobě. Kozoroh a panna. A dá se horoskopům věřit? Taková malá výčitka hlodala. Má tohle říct Robertovi? Teď už necouvne. Večer se sešli u Vládi. Tam byly dvě válendy. Připravili se. Ale role rozděloval Rafael. Zcela odhadl Vláďu. Je rád dole a Vojtěch naopak, i když mohou i změnu.

Než se trochu otřepu, cítím obrovskou bolest v koulích. Silné cuknutí a tah směrem od mého těla. Skláním hlavu dolů a oči mi vyjíždějí na vrch hlavy. Moje košile je rozřezaná na cáry, kalhoty mám rozříznuté od pasu až dolů po každé nohavici a vepředu od pásku odříznuté, takže mi ty cáry visí jen na boku a vzadu. Jsem vlastně téměř nahý.

Hoch u rybníčku vystoupil a rozběhl se návsí. Jakub dojel k jejich rodové chalupě. Jeho máma byla z deseti dětí. Ale jen oni jsou blízko a jezdí sem. Jeden strýc je ve Španělsku, druhý v Alžírsku. Oba tady byli v osmašedesátém, teď je konec. Babička poslední roky pronajímala na léto část chalupy, teď se bojí. Dojel k bráně. Ta bude taky potřebovat podložit a namazat. Projel ke stodole. Babička seděla v proutěném křesle a šla mu vstříc.

On držel moje péro v ruce a snažil se mě zespodu honit, v jednom okamžiku ho zase vzal do pusy a hulil mě jako bůh. Jezdil po mém čuráku svojí hladovou pusou a sál a sál. Už jsem cítil mravenčení v koulích a jeho čurák najednou začal prudce vlhnout. Vyndal jsem prsty z jeho análu a začal ho pořádně honit. Pusu jsem měl na kraji jeho žaludu a jazykem ho laskal na močové dírce. Začal strašně hlasitě vzdychat a najednou v jeho péru začalo cukat a roztřásl se po celém těle.

Byli oba už docela zpocení, pěkně jsem mu jezdil po chlupatých nohách a hladil mu zespodu prsa. Líbilo se mu, že jsem mu masíroval bradavky, úplně mu ztvrdly. Takhle zespodu to byl božský pohled. On ho fakt pěkně mrdal, čvachtalo to v roztažené díře a všude byl cítit chlapský mrd a testosteron.

„Já tě nechci, ale ty mě chceš, dovolím ti, abys mě udělal.“ Spaloval mě pevným pohledem a ve tváři se mu zračil výraz, že dostane to, co chce. Přistoupil blíž a já jsem vzal do ruky jeho naběhlýho čuráka. Zaklonil hlavu a zavřel oči. Mohl bych si myslet, že se oddával slasti, ale spíš se na mě nechtěl dívat.

Každopádně BíBímu jsem odepsal. Že jako děkuju a tak něco. A on mi odepsal zpátky. Že jako spíš on děkuje mně, protože mu svýma textama zpříjemňuju jinak nudný a osamocený večery. „Tak to k sobě vlastně ladíme,“ pobavilo mě to. „Protože svýma textama zpříjemňuju jinak nudný a osamocený večery i sobě.“ „To jsme dopadli!“ poslal mi několik vychlámaných smajlíků.

Procházelo se zde i mnoho dalších, zoufale hledajících nešťastníků, byli tu i tací, kteří své hledání už dávno vzdali a jejich aura bledla každým dnem, kdy nebyl naplněn jejich osud. Já však jméno toho, který by měl můj život udělat celistvým, znám. Rhys, můj dětský přítel a kamarád, který mě vždy dokázal rozesmát a nikdy mi nevzal žádnou hračku. Vždycky mě chránil před staršími, agresivnějšími dětmi. Byl mi vším. Ten, který zmizel, když mi bylo šest a od té doby jsem o něm neslyšel.

Lehce jsem ho dráždil jazykem dole na uzdičce a pak se pokusil ho dát celého do pusy. Měl jsem ho plnou hubu a statečně jsem sál a jezdil mu jazykem i v močové dírce. On zaklonil hlavu dozadu a nechal se unášet tím pocitem. Střídavě jsem ho kouřil a honil, až najednou vykřikl: "Pozor, už budu." Rychle jsem ho vyndal z pusy, on celou dávku vyklopil na zem a moje stehno. Dost mě to nabudilo, tak jsem si stoupnul a rychle začal honit tu moji zvlhlou kládu. Za chvíli jsem ohodil parádním střikem stěnu boudy.

Na trzích jsme dali nějaké ty pochutiny a díky množství lidí jsme ostatní ztratili. To nám zase tak nevadilo, alespoň jsme měli čas jen sami pro sebe. Vymotali jsme se na rohu náměstí, dali si trdelníka a že se půjdeme projít chvilku mimo davy. Ulice byly krásně osvětlené jak lampami, tak různým vánočním osvětlením. Robin zahalený do bundy co to šlo, aby se schoval před chladem, se na mě usmíval, bylo vidět, že má tváře pěkně červené zimou a z očí mu koukali takoví čertíci, jako by chtěl něco provést.

Opláchnul se na dvorku u kohoutku a šel zalehnout na kuchyňský divan. Vedle byly sice čtyři válendy a skříně, ale tady pro něho samotného bylo útulnější prostředí. Možná by nebylo špatné trávit zde dovolenou. Mohl by si kreslit. Ale hned se vynořil Jenda. Je kousek odsud. Měl by ho pořád za prdelí. Vadilo by mu to? Nebyl si jistý. Možná nepřijde ani zítra. Jen tak mimochodem si přejel hřbetem ruky po péru. Asi by si dalo říct. Prostě zvyk je prý železná košile. Vytáhl ze svého batohu ubrousek. Někam to přece stříknout musí. Nejdřív se mu vybavil Jára. Ale začínal mít podobu Jendy.

Pustím Adama do vchodu, rýchlo očistím kuchynskú linku a potom prejdem k dverám. Otvorím ich v rovnakej chvíli, ako vystúpi z výťahu. „Ahoj,“ usmejem sa na neho. „Som rád, že si prišiel,“ odstúpim a nechám ho vojsť. „Ahoj… A, ehm… sorry za ten pátek,“ ospravedlní sa. „Nič sa nestalo,“ poviem a zavediem ho do obývačky. „Sadni si na chvíľu, rád by som sa s tebou porozprával.“ Zarazí sa, ale nakoniec si sadne a pritom zo seba vypustí tiché: „Aha, ale hlavně, že sa nič nestalo, co?“ „Nechcem ti nič vyčítať,“ ubezpečím ho. „Dáš si?“ spýtam sa a vezmem do ruky džbán. Adam prikývne. Nalejem mu môj špeciálny výtvor do pohára, rovno nalejem aj sebe a sadnem si oproti nemu. „Chcel by som ti len niečo vysvetliť.“