Povídky

Všichni mě postupně plácli přes zadek, dali mi facku nebo mně flusli do obličeje. Řekli, ať držím hubu, nekřičím a bude vše v pohodě, jen že taky musím udělat všechno, co chtějí, jinak mě oni nebo Erik potrestají. Všichni si svlékli oblečení a během okamžiku přede mnou stáli všichni nazí, některým už stály péra a byl to pro mě upřímně moc hezkej pohled. Sundali mi roubík, řekli, ať držím hubu a poslušně piju všechno, co mi dají. Jeden vzal další misku a držel mi ji pod pusou a začalo to. Postupně ke mně chodili, jeden mi svou tvrdou kládou šukal hubu a u toho chcal, všechno teklo do misky, další měl úplně žlutou moč, že mi z toho bylo až špatně. Co jsem od nich měl v misce, mi postupně dávali sklenicí do pusy, někteří nechcali do pusy, ale do mé díry, pod mým zadkem byl kýbl, kam vytékal gel z mrdání strojem a moč z mého zadku, abych ani o kapku nepřišel, mi to z kýblu dali do misky a pořád dávali do pusy sklenicí, abych pil. Všichni měli péra pěkně tvrdý a domlouvali se, co jak bude.

Pevně Lexe chytnu za pas a zprudka ho zvednu ze židle. „Hmm, tak myslím, že dnes dostaneš na zadek do zásoby, aby tě příští dva týdny ani nenapadlo bejt neposlušnej…“ „Ty si tak sladko naivný, keď si myslíš, že to na mňa zafunguje,“ zavrní ještě smyslně a chce mi dát pusu, ale to už si ho přehazuju přes rameno. „Já vím moc dobře, co na tebe funguje!“ plesknu ho přes zadek – no a během následující zhruba půlhodiny mu to svý prohlášení v ložnici hned několika způsobama dokážu. Při večeři mu pak ještě povyprávím něco o Ivanovi a znovu se ho přeptám, jestli mu fakt nebude vadit, když u nás bude následujících pár dnů bivakovat, no a když mě Lex ujistí, že ne, tak Ivanovi rovnou zavolám, abych s ním doladil detaily. Už dva dny nato ho jedu vyzvednout na nádraží.

Boris si pričupne zboku: „Stopku poznáš,“ doplní a tým mi aj dá najavo, že ho Marian o našich pravidlách informoval. A že mi naozaj neplánuje skutočne ublížiť. Je to len hra. Hra na mačku a myš. Alebo skôr hra na dvoch kocúrov a jednu trochu priečnu myš. Obaja počkajú, kým prikývnem, a vystrú sa. Týčia sa nado mnou ako dve sochy moci, pred ktorými sa nedá utiecť. A ja utekať ani nechcem. Cítim, že si ma obzerajú. Naskakujú mi z toho zimomriavky vzrušenia. Obaja sú už nahí. Dosť podstatné časti ich tiel vyčnievajú do priestoru. Obliznem si pery a poslušne pootvorím ústa.

Skleník byl naším prostorem, kde jsme prováděli ty své prostopášnosti a prasárny. Honili jsme se navzájem, kouřili se, Bob mi protahoval zadek svým pérem, já protahoval Bobovu prdeku zatím jen tím menším náhradním šulinem. Větší dřevěný bratr zatím Bobovu díru ochutnal jen z poloviny a brzy bude snad jeho dírka schopná přijmout i mě. Zem ve skleníku byla prosáknuta našim semenem a určitě jednou bude skvěle plodit.

Bylo nebylo, dávno tomu. Spíše bylo, než nebylo. Existoval server, kde si lidé zakládali vlastní komunitní skupiny. Jedna z nich se jmenovala Gagas. Lidé, přesněji řečeno muži, si tam povídali o svých snech a touhách. Velice brzy se tato komunita rozrostla, ale ukázalo se, že většina členů jsou jenom kecálkové a akce jim nic neříká. Naštěstí pár se jich našlo, kteří se chtěli časem sejít. Nakonec se i dohodli na místě a čase sejití. Nastal den D a vyrazil jsem na místo setkání.

Opatrně do kapsy nahlédnu a zas ji radši rychle zapnu. Směnu předám, ani nevím jak. V minibytečku naproti přes ulici, který mi velkomyslně pronajímá za pár šupů majitel baru, si sednu ke stolu a rozložím po jeho desce Rayův vzkaz. Pořád ještě se z toho nemůžu vzpamatovat.

Lex tu podivnou atmosféru, která místnost bezděky naplňuje, zaregistruje hned mezi dveřma. „Ah… hoj,“ zarazí se na místě a rychle oskenuje očima celej ten výjev. „Čo… sa stalo?“ zadívá se na mě, zatímco mu z tváře i z očí mizí takovej ten jeho typickej rádoby frajerskej úsměv a nahrazuje ho nejistota. I když jsem měl na přemýšlení několik hodin, stejně pořád nevím, co mám dělat. Co mám říkat. Jak se na něco takovýho zeptat… Protože pokud se přece jenom pletu, pokud je přece jenom chyba na mý straně, tak mi Lex tuhletu otázku nikdy neodpustí.

Nahádžem do košíka posledné veci z maminho zoznamu a poobzerám sa po predajni. Marian stojí pár metrov odo mňa a sleduje ma. Nečaká však, že niečo ukradnem. Toto sme si už vyjasnili. Skôr tuší, že sa k nemu dnes zas pozvem. Nesklamem ho a prejdem rovno k nemu. „Potrebujem šukať,“ poviem potichu. „Spíš potřebuješ ztřískat,“ uškrnie sa. Podvihnem obočie a on prikývne. Takže sme sa dohodli. Zďaleka nie prvýkrát. Vlastne sa už podobným spôsobom stretávame viac ako dva mesiace. Samozrejme nie vždy mu oznamujem, že potrebujem šukať. Niekedy ma pozve on. Niekedy na seba len kývneme a on už vie, že budem podvečer čakať u jeho auta.

Sotva vylezu z obchodu, s šimravým očekáváním mrknu ke svýmu autu – a ne, jasně, že tam Alex není. Ani jsem ho popravdě nečekal, ale… u něj jeden nikdy neví, co ho napadne. Jako podle mě si lízá a ještě pár dnů bude lízat rány, haha, ale stejně tak je pravděpodobný, že na mě dnes mohl sehrát habaďůru s těma pivama. Kliďánko mohl předstírat, že ho jako čeká bůhvíjak zábavnej večer s partou – a pak by mi jakoby nic s jednou tou plechovkou mohl sedět na kapotě a tvářit se, že je přece jasný, že máme na dnešek společnej program… Úplně ho vidím, jak by si s tím svým přidrzlým úsměškem vychutnal mý překvapený zamrkání! Představuju si to celý asi tak plasticky a živě, že kvůli těm barevným obrazům v mý hlavě málem skutečnýho Alexe úplně přehlídnu! No taky bodejť, když se mi neopírá o auto, ale posedává o kus vedle na lavičce.

Chvíľu sa nič nedeje, a tak mi to nedá. „Pokojne si mohol pokračovať,“ uchechtnem sa a chcem sa vystrieť, ale položí mi dlaň na lopatky a zas ma zatlačí na stôl. Opriem sa oň lakťami. „Neboj, však budeme pokračovat,“ zasmeje sa a o sekundu dopadne na môj zadok ďalšia rana. Rýchlo ju nasledujú ešte dve. Zatnem zuby. Opaskom to fakt bolí. Inak ako rukou. Viac. Lenže okrem bolesti cítim aj niečo iné. Vzrušujúce výboje, ktoré svoju cestu končia priamo v mojom rozkroku. Pomrvím sa. „Přemýšlím,“ začne sekuriťák a končekmi prstov mi prejde po chrbtici, „že se nám posledně osvědčilo pětatřicet ran. Skoro dva týdny jsi díky nim vydržel nekrást.“ „Pche,“ odfrknem si bez premýšľania. „Kradol som v iných obchodoch. A aj v tomto, len som si vždy vyhliadol, keď robil tvoj kolega. Ten je dosť neschop…“ Vetu nedokončím. Na zadok mi dopadnú ďalšie tri rany.

Přemýšlivě nakrčím čelo, zatímco očima lustruju toho kluka od hlavy až k patám. To je zase on! Včera tu asi nebyl, nebo ne když jsem měl zrovna službu, ale předevčírem tu byl. A den předtím taky. A pořád po mně nenápadně koukal, stejně jako po mně pokukuje teď… Zapátrám očima v jeho těsným okolí, nákupní košík ale nikde odstavenej nevidím. Zalovím v paměti: předevčírem si něco koupil…? Jo, koupil, dělal jsem mu tak trochu doprovod až k pokladnám, ale za ty dvě věci, co držel v ruce, fakt zaplatil… Teď je otázka, jestli by býval zaplatil, kdybych ho pustil z hledáčku. A jestli se chystá zaplatit dnes.

Zhodnotil jsem, že lis na citrusy je dost tichej, aby ho neprobudil. Rozpůlil jsem pomeranče a udělal dvě velký sklenice šťávy s ledem. Svoji jsem si zas vzal na terasu. Odpoledne tam bylo pod pergolou příjemně. Natáh jsem se na široký lehátko, popíjel fresh a sledoval motýla, co se zatoulal na naši vistárii. “Vykouříš mě?” ozvalo se za mnou potichu. Lekl jsem se, vůbec jsem ho neslyšel přijít. Byl nahej, v ruce měl sklenici pomerančový šťávy a předváděl mi svý nadrbaný péro.

Sednul jsem do auta a jel směrem k bydlišti, kde můj Gimp bydlí. Celou cestou k jeho bydlišti se mi stavělo péro a cukalo mi v něm. Představoval jsem si, jak tam bude Gimp stát celý v pozoru v latexu a bude čekat, než ho pán vyzvedne. Konečně jsem dojel k jeho místu bydliště dokonce 5 minut dopředu. Přitom Gimp už tam stál v pozoru, a když uviděl moje auto, celý zkameněl, asi mě chtěl překvapit, jak je poslušný.