Povídky

Moc rád bych si ho nacpal co nejhloub do krku, ale zakřivenej tvar to moc nedovoluje. Vždycky se mi natlačí na horní patro. Musim se naštelovat jakoby z boku a trochu se přizvednout v kolenech. Je to sice vratká poloha, ale po menším přitlačení hezky vklouzne pěkně dozadu na mandle. Nosem zabrzdím zase až v jemnejch chloupkách podbřišku. Hezky tak chvíli zůstanu bez pohybu, tenhle pocit mě zaručeně nažhaví a nažene krev, kam nemá. Odměnou mi je tlak na koule a nacpaná klícka.

Mihne sa mu pri tom v tvári bolestivá grimasa. Ten krásny pohľad si však neužijem ani sekundu. Nádherne zranený výraz nahradí jeho typický úškľabok. Škoda, že som si nestihol urobiť fotku. Dal by som si ju zarámovať.

Natáhl jsem si lékařské rukavice a jal se mu udělat tělesnou prohlídku. „Otevři hubu.“ Zajel jsem mu jedním, dvěma i třemi prsty až do krku, pokaždé se začal dávit. „Dávicí reflex nutno trénovat, ale v pořádku.“ Prohmatal jsem mu uzliny, žebra i břicho. Stehna, lýtka, chodidla, koule i péro, do obojího dostal ihned ránu. „Čubko nadržená… Koule hezky velké, poměrně plné, péro malé, pro zmrda ideální kombinace, nebude třeba příliš velká klícka.“

Následující týden jsem prožíval peklo schizofrenie. Nedivte se, prosím vás. Taky byste byli rozhozeni, kdybyste se museli rozhodnout mezi několika možnostmi, které jsou pro vás všechny zajímavé.

Ondra jen pronesl: „A protože tady někdo zlobí, dostane trest.“ Ihned jsem začal hlavou házet, abych kladl alespoň nějaký odpor. Ten byl ale marný. Dalibor mi řádně prohmatal rozkrok, což jsem nečekal a na první moment mne to dost vylekalo a zpod roubíku se vylinul silný vzdech, a tak dostal chvilku na vyzkoušení zafixování mé hlavy svou druhou rukou.

Nakonec, nebylo to první dildo, který si na tý podlaze připravoval. Přestal jsem ho pozorovat a místo toho jsem pohledem následoval konec jezdeckýho bičíku, kterym Angel lhostejně přejížděl po potem zvlhlý kůži svýho klienta. Záda, boky, stehna, obliny vyšpulených půlek. A pak střed.

Stál přede mnou do půl těla, v ruce krátký kožený důtky. Tmavý bokový džíny na dlouhejch nohách, v bradavkách piercing a pod pupíkem taky. Na pravým rameni vytetovanej černej kůň ve cvalu. Pan božský osobně. Koukl jsem mu do rozkroku a boule, co se tam vydouvala, mě nenechala na pochybách, že tam pro mě schovává pěkný překvapení.

„Neumíš poslouchat, Eliáši?“ přimhouřím na něj oči, ale i když to trochu zavrčím, pořád ve svém hlase cítím i pobavení. Sám jsem překvapený, kde se to v něm bere. Měl jsem pod rukama spoustu lidí, co to měli přímo v povaze, to, že je tahle hra baví právě, když je postavená na tom, že neposlouchají, dokud je do toho nedonutím. Ale Eliáš takový nikdy nebyl. I teď si myslím, že to není úplně jeho styl, ale nemůžu říct, že by mě takováhle změna jeho chování nebavila. Baví mě to, a moc, ten kluk má v sobě spoustu vrstev a mně se zatím líbila každá, kterou jsem objevil.

„Co se to, do háje, děje? Co děláš? Přestaň!“ Jako kdybych fakt na chvíli uvěřil tomu, že za to může von a ten jeho, teda vlastně můj, vovladač. „Nevyšiluj, vždyť jsem ti říkal, co dělám. Jo a doporučuju ti pustit ty trenky, stejně je za chvíli neudržíš.“ Kouknu se na svoje ruce a leknu se. Jsou najednou voproti těm trenkám nějaký malý. Pustím je a trenky spadnou vokamžitě na zem k mejm nohám. Sakra, uvědomím si, že teď jsem před Maxem úplně nahej, a navíc stále se stojícím pérem, který ještě nestihlo zareagovat na tuhle podivnou situaci. Anebo naopak stihlo? Než si to ale stihnu celý srovnat v hlavě, uvědomím si, že už sedícímu Maxovi nevidím ani do vobličeje, ani na jeho vosvalenej hrudník a břicho, ale celej můj vobzor zabírají jeho chlupatý nohy a hlavně chodidla.

O Jindřichovu budoucnost, co člena armády, jsme se s Vilémem počali strachovati. Snaha jeho vyhnouti se trestu přislíbenému v nitru jeho neuvěřitelné schopnosti zvěda probudila. O mladém Baronu Oldřichu z Branné nám toliko zpráv během několika málo dnů nanosil, že podezření z loupeže spisů v archivu Generálově se v nás usídlilo. Ujištěni jsme byli, že Generál o akci této ani zbla povědomí nemá. Vnitřně zapochyboval jsem o tom, neb Generál dle názoru mého o každém pohybu, ba i slově, ve zdech těchto jest zpraven.

Ráno probuzen jsem byl mladíkem velmi pěkným, který ku koupeli mě vyzval. Dotyky jeho ve mně plamen chtíče vzedmuly. Původně rozhodl jsem se hned po koupeli Viléma vyhledati, by mi od tohoto plamene pomohl. Nebylo toho zapotřebí. Mladík, Markem zvaný, svůj šat odložil a za mnou do kádě teplé vody vstoupil. I počal tělo mé umývati tak jemně, že těmto dotykům slastným jsem se poddal zcela, oči zavřel a jen na vlnách příjemných myšlenek se vznášel. Na mé hrudi počal jemně se věnovati bradavkám mým, nejdříve hadříkem hebkým, posléze jen svými prstíky hbitými a nakonec, což vytrhlo mě z rozjímání mého, i jazykem svým.

Ne že bych nebyl spokojenej s tím, jak vypadám, a ne že bych nebyl zvyklej se před někým svlíkat… Ale zjišťuju, že je to úplně jinej pocit – udělat to dobrovolně, kdy chci a před kým chci, než být takhle svlíknutej nedobrovolně… a být donucenej tak zůstat a nechat se okukovat.

Než se stačím nadechnout k odpovědi, přiletěla další rána. Zadek mě pálí, ale neodvážím se pohnout. Pak cítím, jak mě hladíš po rozbolavělé kůži. Palec zabloudil až k díře. Jemně ji promneš a při tom stále lehce honíš moje péro stažené dozadu. Zatlačíš palcem a lehce pronikneš do mne. Jednou, dvakrát, pak ale přestáváš. Plesk, další rána mi přistála na půlce a v dalším okamžiku cítím v rýze tvůj vztyčený penis. Projíždíš s ním nahoru a dolů, je tvrdý jako kámen. Lehce se zavrtim, abych se nasměroval dírkou na tvůj žalud. Plesk. Půlky se mi stáhly bolesti a leknutím.