Povídky

Stáli teď u věšáku s velkým zrcadlem. Ale vůbec nevnímali nic okolo. Dvě těla v měnícím se objetí. Jarda cítil ruce svírající jeho boky, co se přesouvaly na zadek. Najednou se Vláďa sklonil a jeho ruce se mazlily s koulemi. A ústa se nasunula na penis partnera. To se nedalo vydržet. Až s bolestí se propojily první výstřiky. Pak se ocitli blízko stoličky, kam dosedl Vláďa, a Jarda si před ním klekl a hned oplácel.

Tomáš se díval do zrcadla a popáté za pět minut si upravoval límec košile. Károvaná košile, kterou nosil jen na svatby a pohřby. Dnes k ní přidal nejlepší džíny a boty, které nekřičely "dílna". Pořád se cítil jako v kostýmu. Piliny pod nehty vyškrábal už počtvrté, ale něco tam pořád zůstávalo. Ruce měl drsné od práce, na palci jizvu od pily, kterou utržil před dvěma lety. Představil si, jak si bude potřásat s otcem té premiantky. Určitě další chlap v obleku, hladké dlaně, drahé hodinky. Jako Pavlínin nový muž.

Tomáš zastavil svůj modrý Ford na krajnici dálnice, když uviděl muže s nataženou rukou. Bylo po sedmé večer, slunce se chýlilo k obzoru a on měl ještě dvě hodiny cesty do Prahy. Obvykle stopařům nezastavoval, ale něco na tom muži ho zaujalo – možná způsob, jak klidně stál u silnice, nebo prostě fakt, že vypadal stejně unavený jako on sám.

Šestá hodina ranní na skautském táboře přicházela vždy stejně – s rachotem konví, nadávkami někoho, kdo zapomněl vypnout budík, a zvukem prvních kroků na praskajících dřevěných podlahách chatky vedoucích. Marek Novák se protáhl na svém spacáku a mrknul očima po místnosti. V rohu se ještě převaloval Ivan, zamotaný do spacího pytle jako larva do kokonu. „Vstávej, spáči," zamumlal Marek a hodil po kamarádovi malou ponožku. „Za chvíli budou děcka řvát, že mají hlad."

Hoch u rybníčku vystoupil a rozběhl se návsí. Jakub dojel k jejich rodové chalupě. Jeho máma byla z deseti dětí. Ale jen oni jsou blízko a jezdí sem. Jeden strýc je ve Španělsku, druhý v Alžírsku. Oba tady byli v osmašedesátém, teď je konec. Babička poslední roky pronajímala na léto část chalupy, teď se bojí. Dojel k bráně. Ta bude taky potřebovat podložit a namazat. Projel ke stodole. Babička seděla v proutěném křesle a šla mu vstříc.

„Jakože pojď si zamrdat? Děláš si ze mě prdel? Šukat na faře?“ Bylo mi to žinantní, ale taky to byla výzva. Na faře jsem fakt ještě nešukal. Takže jsme si poprvý zašukali na faře.

Každopádně BíBímu jsem odepsal. Že jako děkuju a tak něco. A on mi odepsal zpátky. Že jako spíš on děkuje mně, protože mu svýma textama zpříjemňuju jinak nudný a osamocený večery. „Tak to k sobě vlastně ladíme,“ pobavilo mě to. „Protože svýma textama zpříjemňuju jinak nudný a osamocený večery i sobě.“ „To jsme dopadli!“ poslal mi několik vychlámaných smajlíků.

No a dnes, dnes mám pro Viktora překvápko. Včera jsem totiž byl v nemocnici na kontrole – a voilà, jsem úplně ortéza-free! Hahaha, mám z toho prostě radost. Sice teda na nohu pořád ještě našlapuju dost opatrně a tím pádem chodím děsně pomalu, no ale jupí, budu moct v pondělí do školy! A v pohodě zvládnu ten náhradní termín písemných maturit! A hlavně… hlavně můžu zase začít pořádně hrát… „No nekecaj!“ pozdraví mě Viktor, když mu tentokrát já osobně zajdu do předsíně otevřít dveře, a přejede mě od hlavy k patám rozzářeným pohledem. „Vyzeráš nejak inak… žeby iný účes?“ dobírá si mě, zatímco se zouvá.

Na trzích jsme dali nějaké ty pochutiny a díky množství lidí jsme ostatní ztratili. To nám zase tak nevadilo, alespoň jsme měli čas jen sami pro sebe. Vymotali jsme se na rohu náměstí, dali si trdelníka a že se půjdeme projít chvilku mimo davy. Ulice byly krásně osvětlené jak lampami, tak různým vánočním osvětlením. Robin zahalený do bundy co to šlo, aby se schoval před chladem, se na mě usmíval, bylo vidět, že má tváře pěkně červené zimou a z očí mu koukali takoví čertíci, jako by chtěl něco provést.

Opláchnul se na dvorku u kohoutku a šel zalehnout na kuchyňský divan. Vedle byly sice čtyři válendy a skříně, ale tady pro něho samotného bylo útulnější prostředí. Možná by nebylo špatné trávit zde dovolenou. Mohl by si kreslit. Ale hned se vynořil Jenda. Je kousek odsud. Měl by ho pořád za prdelí. Vadilo by mu to? Nebyl si jistý. Možná nepřijde ani zítra. Jen tak mimochodem si přejel hřbetem ruky po péru. Asi by si dalo říct. Prostě zvyk je prý železná košile. Vytáhl ze svého batohu ubrousek. Někam to přece stříknout musí. Nejdřív se mu vybavil Jára. Ale začínal mít podobu Jendy.

Pustím Adama do vchodu, rýchlo očistím kuchynskú linku a potom prejdem k dverám. Otvorím ich v rovnakej chvíli, ako vystúpi z výťahu. „Ahoj,“ usmejem sa na neho. „Som rád, že si prišiel,“ odstúpim a nechám ho vojsť. „Ahoj… A, ehm… sorry za ten pátek,“ ospravedlní sa. „Nič sa nestalo,“ poviem a zavediem ho do obývačky. „Sadni si na chvíľu, rád by som sa s tebou porozprával.“ Zarazí sa, ale nakoniec si sadne a pritom zo seba vypustí tiché: „Aha, ale hlavně, že sa nič nestalo, co?“ „Nechcem ti nič vyčítať,“ ubezpečím ho. „Dáš si?“ spýtam sa a vezmem do ruky džbán. Adam prikývne. Nalejem mu môj špeciálny výtvor do pohára, rovno nalejem aj sebe a sadnem si oproti nemu. „Chcel by som ti len niečo vysvetliť.“

Vláďa se přiblížil k Tomášovým rtům. Ještě víc a Tom si ho na sebe přitiskl. To nebyl žádný letmý polibek. Zároveň chlapci cítili, že jejich plavky mají co dělat všechno udržet. Posadili se a rozesmáli. „Nebylo žádný vyznání, Vláďo.“ „Tohle ti nestačí?“ Povalil svého partnera znovu na deku.

Pánovitě procházel mezi stánky tiše následován třemi ozbrojenými strážci a skupinkou hřmotných nosičů. Kráčel mlčky jako někdo, kdo přesně ví, co potřebuje, a nemá čas na trhoveckou přetvářku. Jen jednou ukázal na koš hrušek, který se vzápětí ocitl na rameni nosiče. Sám do dlaní vzal pouze poslední na pohled ucházející cedrát, ke kterému s nadějí přivoněl, aby ho vzápětí zklamaně odložil zpět. Vše ostatní smetl pohledem bez zájmu. Když mu jedna z žen zkusila do ruky vtisknout olivovou pastu s poznámkou, že je čerstvá jako dívčí stehna, jen se na ni podíval a beze slova pokračoval dál.