Povídky

Když si šel lehnout, cítil, jak mu Ivova ruka chybí. Před oknem byla lampa, co vymazala oblohu s hvězdami. Žádné jiné světy s dvojníky ani s anděly strážnými. Usmál se. Skutečně se zasmál? Ráno musí zavolat. Za čtrnáct dnů by mohl vyjet už v pátek. Vezme si náhradní volno. Usínal s vidinou březové lavičky. Právě přicházel nějaký kluk v prošívaném teplém kabátě a beranici.

Až teraz pochopil slová Noaha, že ak sa matka pre niečo rozhodne, nemáš šancu to rozhodnutie zmeniť. Dievča odchádza. S povzdychom a kývajúc hlavou zo strany na stranu vyberá nohavice, sako, košeľu… Izbu opúšťa úplne iný človek, než ten, ktorý do nej vošiel, vizuálne teda určite. V hale sedí v rozložitom kresle pani domu a z porcelánovej šálky popíja zrejme horúci čaj, vôňa ktorého napĺňa celý priestor príjemnou mätovo-citrusovou vôňou.

Po príchode domov sme s Marianom obaja unavení, a tak sa rýchlo vystriedame v kúpeľni a zapadneme do postele. On takmer okamžite zaspí, no ja nedokážem ani len zavrieť oči. Je mi na zvracanie. A určite nie z alkoholu. Po zážitku spred pár dní som si dal pozor, aby som sa neopil. Mal som síce tri pivá, ale zvyšok večera som strávil na nealku. Zle mi je z niečoho úplne iného. Z toho, ako sa všetko zas ukážkovo dosralo. 

Cestou domov Marianova dlaň pevne stíska tú moju a popri tom mi jeho palec jemne hladí pokožku. Neprestáva ani na sekundu. Je to ako predohra. Minimálne môj vták to ako predohru chápe, a tak začína v úzkych džínsach tvrdnúť. Na ulici. A ešte k tomu cez deň. Kmitnem pohľadom na Marianov výraz, ale on sa tvári úplne normálne. Nezaujato. Akoby sme len tak normálne kráčali. V tom momente ma napadne, že to nerobí naschvál a ja som len príliš precitlivelý. Čo je vlastne logické vysvetlenie. Skoro desať dní sme nešukali. Týždeň pred maturou som strávil zavŕtaný v knihách. Spával som denne ledva štyri hodiny a na sex som si na vlastné prekvapenie takmer nespomenul.

První láska je čistá téměř vždycky. Dáte do toho všechno. Celých sto procent sebe. S každým dalším vztahem ale už máte štít. Do hry s láskou vstupujete pokaždý s tím, že už nikdy nedáte sto procent. Každej dospělej přece ví, že pohlcující láska s věčným slibem je spíše věc románových knih než reality. S každým dalším člověkem, který do vašeho života vstoupí, mu dáte o něco míň. Je to prostě čistá matematika zranění. Začínáte na stovce a postupně klesáte. To stejný máte se vším. Naučíte se třeba bruslit. Bruslíte bez chráničů a jste králi světa, dokud nepřijde první bác. Poté obvykle už přemýšlíte jinak, už víte, jak ta držka bolí, a že možná aspoň tu helmu a kolena by bylo záhodno mít v něčem schované. Zkrátka je to přirozený instinkt, bránit se před bolestí.

Popravdě, takhle jsem si závěr svýho středoškolskýho života teda nepředstavoval! Tohle je to velký finále? To grandiózní zakončení údajně nejlepších let mýho života? Jsem sám, bez rodiny, bez kámošů, bez přítele, bez peněz, bez střechy nad hlavou… A místo aby mou největší starostí bylo, jestli odmaturuju s pár dvojkama, nebo to uhraju na samý jedničky, tak tu bojuju sám se sebou a zkouším si v hlavě sumírovat věty, s jakýma bych mohl zítra na naše zazvonit. Protože ano, klíče sice mám, ale hanba by mě fackovala, kdybych si domů nakráčel jakoby nic… No, a ještě předtím se musím zítra ráno vrátit do třídy, kde se se mnou teda očividně kromě kliky od dveří baví ještě aspoň pár mých spolužaček, ale ani tak se to nedá srovnávat s tou vcelku srdečnou atmosférou, jaká mezi náma panovala po celý předchozí roky. No a nakonec mě ještě příští týden čeká konfrontace s Erikem…

Jenže dobrá nálada mě přejde hned, jakmile se z práce vrátí Riko. To už jsou Béda s Mončou samozřejmě pryč a já čekám, že se Riko začne se zájmem vyptávat, jak jsme si to tu užili, jenže on na mě místo toho spustí: „Dome, předpokládal jsem, že jsem se včera vyjádřil jasně, když ses mě ptal, jestli si sem můžeš někoho pozvat – a já ti řekl, že nevidím důvod, proč byste si nemohli dopřát saunu nebo nějakej film.“ „No… jo,“ přikývnu zmateně, protože vůbec netuším, kam tím směřuje. „Tak proč jsi je tahal po celým baráku? Co jim máš co ukazovat bar a vinotéku? A hlavně, jak si můžeš dovolit je vzít do naší ložnice?“ Nasucho polknu a přistiženě zčervenám.

Kdyby se mě někdo zeptal, jak jsem usnul, asi mu neodpovím, protože si pamatuju jen teplo, příjemný pocit, Radkovy ruce kolem pasu a myšlenku, že je to po hodně dlouhé době poprvé, co takhle s někým usínám… a že to vlastně vůbec není špatný.

No, každopádně škoda, že naši v tomhle tak trochu měří dvojím metrem. A sice nad Ondrou se můžou uáchat, jak je skvělý, že se chová na svůj věk tak rozumně a dospěle, no ale když jsem jim na Silvestra konečně představil Erika, tak z toho, že jejich syn chodí s někým rozumným a dospělým, žádnou velkou radost neměli. Jako jo, ve vší slušnosti mu podali ruku, navzájem si popřáli do novýho roku, zeptali se ho, jak si užil svátky na jihu Evropy, no ale když jsem se pak druhýho ledna vrátil z Krkonoš, kde pro nás Riko zarezervoval chatu, hned se do mě pustili. Prý je na mě Erik moc starej, moc z jiné vrstvy, moc vyspělej, moc zkušenej, moc lehkovážnej v tom, jak mě pořád někam tahá a nenechá mi dost prostoru se připravovat na přijímačky a na maturitu… Prostě je prý oproti mně všechno moc – a oni si nepřejí, abych s ním chodil! Prý kolem sebe ve svým věku potřebuju jiný lidi, jinou společnost, jiný zážitky, jiný zkušenosti… a jednoduše jinýho partnera.

No, někdy bych ho taky rád něčím ošarmil. Protože mi přijde, že tuhle roli zastává v našem vztahu výhradně jenom on. A že ve výsledku vlastně, když se to vezme kolem a kolem, vůbec nechápu, co na mně může vidět… Všechno vymýšlí, všechno zařizuje, všechno plánuje, všechno organizuje, všechno platí. A já se jenom vezu. Co z toho může mít? Na druhou stranu, kdo nic nedělá, nic nepokazí, ozve se ve mně mý druhý já. Zprudka a jakoby přistiženě otevřu oči a zahledím se do prostoru přede mnou. Něco na tom je, že? pokračuje mý druhý já v pošklebování… a já musím uznat, že… že jo. Že na tom něco je. Tři vztahy, tři rozchody. Třikrát jsem si vyslechl, co všechno jsem dělal špatně. Lukáš se s tím už vůbec nesral a vyčetl mi nejenom to, co jsem dělal, ale i to, co jsem nedělal…

No a když užuž přikládám náramek s čipem ke čtečce, aby se mi zaznamenala útrata za půllitr zázvorové limči, ozve se vedle mě: „Nech mě tě na tu limonádu pozvat, hm?“ Zaskočeně zvednu oči – a jsem si téměř jistej, že zjistím, že ta věta nebyla určená mně… O to víc mě ale překvapí, když se můj pohled protne s pohledem usměvavýho, opálenýho a mezi náma teda neskutečně sexy chlapíka. Muže. „Jako… jako vážně?“ vykoktám, protože mi pořád přijde nepředstavitelný, že by tu limonádu chtěl zaplatit zrovna mně. Nepostává náhodou někde za mnou nějaká atraktivní blondýna nebo tak někdo…? „Vážně,“ uculí se mým rozpakům, pak kývne na barmanku a sametovým, hlubokým hlasem dodá: „Přidejte mi k tomu jedno mojito.“

Tady Lukáš trochu zaváhal. Už chtěl říct jednu příhodu, ale rozmyslel si to. Láďa je žárlivý a nevěřil by mu. V tom Gottwaldově, kdysi Zlíně, spali. Právě protože se čekalo na převod valut. Krásný večer strávili na terase v baru. Jejich postele byly oddělené. René před ním klečel a prosil o společnou noc. Jen Lukáš nemohl překonat své zábrany. Myslel na Láďu, i když se rozešli jen s polibkem, a na ostatní, na rodinu kterou získal. Všechno by musel opustit. A kdo by zaručil, že ho do Francie pustí. Slyšel o spoustě případů, kdy úřady zabránily i svatbě.

Štěpán si při řeči nenápadně prohlížel svého hosta. Hezký kluk, jakých je všude plno. Ničím výrazný, hnědé vlasy, jako má kdekdo, trošku zvlněné. Hnědé oči, souměrný nos a na první pohled menší plná ústa. Zase takový průměr. Zvláštní znamení žádná. Po pár skleničkách vína se dočkal i úsměvu. Jistě, byl spíš v náznaku, zastřený, co se nemohl naplno rozvinout. O sobě dál nemluvil. Bylo to něco, co nechtěl rozvádět.