Povídky

Uplynul týden. Sedm dní, během nichž olověná obloha nad městem ani na okamžik nepovolila a přístavní ruch, stlačený hrozbou další bouře, utichal jen s tmou. Pro Toma s Edmundem to byl týden v očistci. Gideon Cross se neukázal. Nebo ho aspoň oni nezahlédli. Zmizel v labyrintu uliček a skladišť, neviditelný jako spodní proud, o jehož existenci víte jen proto, že cítíte, jak vás táhne ke dnu.

Večer Vilém ležel ve své posteli a přemýšlel. Hledal klíček ke své paměti, tak jako to dělal už dva měsíce. Nechtěl ani tak vědět, co se přesně stalo, ale chtěl vědět, kdo mu zachránil život. Podle doktorů ho dovezli do nemocnice právě včas, kdyby tam ležel ještě půl hodiny, tak by to bylo mnohem vážnější. „Kam jsem tamtudy šel?“ kladl si Vilém pořád dokola stejnou otázku. „Za dětmi do domova chodím z druhé strany.“ Asi při tisícím položení této otázky se mu zavřely oči a on se odebral do říše královny Mab, konečně. Koně královnina snového kočáru dnes byli poněkud divocí a Vilém neměl lehké spaní. Svým způsobem to ale byl pokrok, protože od té nehody se mu sny nezdály a dnes poprvé ano.

Morning Star vplouvala do řeky pomalu, jako by si rozmýšlela, zda právě tady chce zakotvit. Vzduch byl těžší než na moři, nasáklý kouřem, rybinou a pachem města. Držel se u doků a nikdy úplně nemizel. Nad vodou se houpaly stěžně jako les, v němž si každá loď šeptala svou vlastní řečí. Skřípání lan a práskání plachet se mísilo s výkřiky, co se ztrácely ve větru dřív, než dopadly do vln. Edmund stál u zábradlí a díval se na přibližující se město. New York ležel nízko u hladiny, šedý a hustý, a přitom už z dálky působil, jako by měl zuby. Namísto vysněného ráje mu připomínalo spíš šelmu, která se do něho chystá zakousnout.

Vypnem vodu, jedným uterákom si usuším vlasy, druhý si obmotám okolo pása a vrátim sa do spálne. Marian leží na posteli a pozerá si niečo v mobile. Odloží mobil a jeho pohľad patrí už len mne. Lampička na jeho nočnom stolíku svieti, a tak vidím detailne jeho tvár. Čelo, nos, pery a za okamih aj oči. Modré. Plné emócií. Zhodím zo seba uterák, v skrini si vyberiem čisté tričko, boxerky a pyžamové nohavice. Bleskovo sa oblečiem a vkĺznem do postele. Marian ma nepritiahne do svojho náručia, ale cítim, ako ma pozoruje, a tak sa pritúlim sám. Položím si hlavu na jeho hruď a on okolo mňa okamžite obmotá pažu. „Je ti líp?“ spýta sa. Chvíľu neodpoviem, ale potom do jeho trička zašepkám: „Len to na mňa doľahlo.“ „Chápu,“ končekmi prstov mi prehrabne vlasy. Pár minút obaja mlčíme. Marian nenalieha, nič zo mňa neťahá, nenúti ma, aby som sa mu zveril. A práve vďaka tomu sa zveriť skutočne chcem.

Francis cítil pod dlaněmi každou jizvu na kapitánově těle, cítil, jak mu pod kůží zběsile buší srdce, o které se ještě před chvílí rval se smrtí. Kapitán ho objal kolem pasu a strhl ho na sebe, tiskl ho tak silně, až to bolelo, až se hranice mezi nimi začala stírat. Už neexistovalo nic, žádná překážka. Byli jen dva muži, polonazí, propletení na tvrdé špinavé podlaze, snažící se jeden druhého pohltit, jen aby se ujistili, že jsou skuteční.

No, letos jsou ty Vánoce nějaký… divný. Jako jo, já vím, že bych neměl brblat – já si zjevně všechny dárky rozbalil už dopředu: to, že mě Petr oslovil… a že mě pozval na rande… a tu naši pusu… a to, že spolu chodíme… Jenže teď, když je tu doopravdickej Štědrej den, tak je mi najednou nějak smutno. Jakkoliv se rozhodně nenudím, a jakkoliv mi můj mobil neustálým pípáním zpráv nebo vyzváněním hovorů připomíná, jak moc jsem mezi lidma oblíbenej, tak přesto – dva lidi, na kterých mi záleží nejvíc, mlčí. A zatímco s Adamem se ignorujeme záměrně, tak Petr je evidentně zaměstnanej jinýma lidma a jinýma činnostma… Mezi svátkama mu zkusím napsat sám, že jako jestli se mu ulevilo, že už je teda po Vánocích, a jak je na horách, ale vůbec mi neodpoví. A i když mi to avizoval, že se uvidíme až v lednu, tak mě stejně zamrzí, že mu zjevně vůbec nechybím, že ho nezajímá, jak se mám já a tak.

„Kdybych já byl ten polda, nevyváznul bys tak snadno, i kdyby Bíbí předváděla striptýz kombinovaný s břišním tancem.“ Tom pominul, že tohle zdůrazňovat nemusí. Jen se tiše zeptal: „A co bys na jeho místě udělal?“

Velectěný a vážený mistr Jan Reisinger, hodinář ve slavném královském městě Plzni, konečně zvedl oči od práce a zkoumavě si Viléma prohlížel. Mlčel, dlouho, skutečně dlouho, tak dlouho, že to Vilémovi připadalo, jako by ho vážil na miskách lékárnických vah. Zkoumavý pohled klouzal od jeho bot pokrytých blátem přes zcuchané vlasy až k rukám, které Vilém držel sepjaté na kolenou.

Chtěli dát postele k sobě, ale byly na bocích přišroubované ke stěnám maringotky. Odsunuli stolek. Ota zavřel dveře a zamknul. Ruda vyndal matrace na zem. Natáhli na ně deku. To už se svíjeli v klubku a v prvních polibcích. Byly to pohyby tak známé a přece jiné. Ota se zmocnil úžasné hračky v klíně svého milence a po chvíli ochutnal božský nektar. Špulila se na něj neopálená prdelka. Mozek nic nesrovnával. Zcela vypnul a vládu převzalo nadržené tělo. To přiráželo v pomalém i zrychlujícím tempu až k výkřikům obou. Chvíli leželi a bylo slyšet jen zrychlený dech.

Jo, tak to by měla holka smůlu. Zato ten střapatý kluk měl v rozkroku svých džín hezky nadito. Docela ho to rozrušilo. Zamkl, a jak šel po schodech, sledoval klučičí prdelku. Kus zakrývala rozepjatá bunda, ale co bylo vidět, stačilo. Fantazie si to dokreslí. Vašek se hned uvelebil u baru i s houslemi. Zahrál Pavle kus Montiho čardáše a s vodkou v ruce se otočil k Arturovi. Podal mu ji a vzal si druhou.

Vstoupili do malé předsíňky s věšákovou stěnou. První byl polibek. Tady si pověsili šusťákové bundy. A zatím odložili. Míša kožený kufřík a Ferda pánskou aktovku z hověziny. Domluvili se jen na prádle a košilích na výměnu. Dveře vedly do pokoje s velikým vysokým oknem, co zabíralo půl stěny. U okna klasický psací stůl s židlí.

Stáli teď u věšáku s velkým zrcadlem. Ale vůbec nevnímali nic okolo. Dvě těla v měnícím se objetí. Jarda cítil ruce svírající jeho boky, co se přesouvaly na zadek. Najednou se Vláďa sklonil a jeho ruce se mazlily s koulemi. A ústa se nasunula na penis partnera. To se nedalo vydržet. Až s bolestí se propojily první výstřiky. Pak se ocitli blízko stoličky, kam dosedl Vláďa, a Jarda si před ním klekl a hned oplácel.

Tomáš se díval do zrcadla a popáté za pět minut si upravoval límec košile. Károvaná košile, kterou nosil jen na svatby a pohřby. Dnes k ní přidal nejlepší džíny a boty, které nekřičely "dílna". Pořád se cítil jako v kostýmu. Piliny pod nehty vyškrábal už počtvrté, ale něco tam pořád zůstávalo. Ruce měl drsné od práce, na palci jizvu od pily, kterou utržil před dvěma lety. Představil si, jak si bude potřásat s otcem té premiantky. Určitě další chlap v obleku, hladké dlaně, drahé hodinky. Jako Pavlínin nový muž.