Brigáda v pizzerii VIII.

12. 7. 2018 v 16:52

Anonym: Ahoj :))
Anonym: Co děláš?
Tom: Teď zrovna nic, ty?
Anonym: Poslouchám.
Tom: Co?
Anonym: NF Paralyzed… Znáš?
Tom: Ne.
Anonym: Nevadí.
Anonym: Budu muset jít. Zase zítra?
Tom: OK.

14. 7. 2018 v 17:20

Anonym: Promiň, že jsem nepsal.
Tom: Nic se neděje.
Tom: Jak se vlastně jmenuješ?

Nic, žádná odezva. Nechápu, že pokaždé, když dojde na téma on a jeho soukromí, vždy buď neodpoví, nebo zavede řeč jinam. Sice jsem od něj postupem času dostal pár informací, ale ne zas tak zásadních. I když je pravda, že něco málo vím o jeho rodině. Možná se prořekl, to nevím, zato vím, že má mladšího bratra, který bydlí s matkou v Praze.

28. 7. 2018 v 16:13

Anonym: Takže v sobotu. Je to spíš takový klub, ale celkem ujde. Je to kousek za městem.
Tom: OK. Snad to najdeme.
Anonym: My? :)
Tom: Vezmu s sebou Pavla. On se tu stejně vyzná líp než já.
Anonym: :)
Tom: Doufám, že to nevadí?
Anonym: Ale vůbec ne. A Patrik nepojede? :D
Tom: Radši ne. Stejně musí pomoct s něčím Karlovi.
Anonym: Dobře, musím končit. Tak v sobotu.

30. 7. 2018 v 11:12

Anonym: Ahoj, jsi tu?
Anonym: Stalo se něco? Proč jsi nedorazil?
Anonym: Jen doufám, že jsi v pořádku… Můžu za to já?

30. 7. 2018 v 14:16

Anonym: Prosím, odpověz mi. Nevím, co se stalo.

Už tolikrát jsem měl nutkání mu odepsat, co se vlastně stalo, ale nikdy jsem se k tomu nedokopal. Až když mi on sám od sebe napsal, že sice neví, co se stalo, ale nebude se mne dál ptát, a že by byl moc rád, kdybychom začali tam, kde jsme skončili. Opět jsme si začali psát. On se pokud možno vyhýbal tématu našeho setkání, za což jsem byl rád.

Během těch pár dnů, co jsme si zase začali psát, jsem měl nutkání mu napsat, že bychom se mohli zase sejít a já bych mu to vysvětlil z očí do očí než takhle přes chat. Ale nějak jsem se k tomu nakonec nedostal. Myslel jsem, že když to řeknu klukům, nějak mi poradí. Patrik na to řekl jen, že jsem srab a další ty svoje hlášky. A Pavel mi taky moc neporadil. Ten měl asi svých starostí dost.

„Dneska tu je tedy pěkně plno,“ řekl Patrik.
„Jo, to jo. Nestíhám přijímat objednávky přes net a ještě obsluhovat,“ řekl jsem na to.
„Tak běž obsluhovat, já vezmu ten net.“
„Dík, Patriku.“

To jsem ještě ani nevěděl, za co mu vlastně děkuji. Když odpověděl všem na objednávky, měl pak přístup do mého chatu s tajným ctitelem, kde mu napsal, co se stalo, že jsem ''nedorazil'' na naši schůzku. On mu na oplátku napsal zas jeho plán, který nakonec vyšel. Stojím před ním a stále nemohu uvěřit, že ten poslíček, který nám jen vozil zboží, je ON. Ale kdo ON? Vlastně pořád nevím jeho jméno.

„Co kdybychom si promluvili tváří v tvář?“
„Dobře,“ dostal jsem ze sebe a podíval se na Karla, „můžu dnes odejít dříve?“
„Ovšem, stejně budeme za chvíli zavírat.“
„Tak půjdeme?“

Vyšli jsme a šli jen kousek k náměstí. Tam je malý stánek s kebabem. Objednali jsme si, dali si k tomu kofolu a sedli si ke stolu.

„Tak já asi začnu,“ navrhl a spustil na mě informace, které jsem chtěl znát. Už vím, že se jmenuje Richard. Je mu pětadvacet let. Firma, která nám vozí zboží, patří jeho otci, který jezdil se zbožím, zatímco on byl v kanceláři a věnoval se fakturám a podobně. Ale před měsícem si jeho otec zlomil ruku. Tak potřeboval pomoc i s rozvozem, měl na to sice ještě jednoho asistenta, ale ten mohl jak kdy. Proto některé dny vozil i on. A zrovna když měl první rozvážku, nastoupil jsem já do pizzerky.

„Chodil jsem tam i předtím, ale jen na obědovou pauzu, nebo vyplnit s Karlem nějaké formuláře. A právě když jsem jel poprvé se svou objednávkou, otec mi řekl, že se to ve vaší pizzerii prý změnilo, a to díky novému brigádníkovi, který zavedl objednávky i přes net. Strašně jsem tě chtěl poznat a měl jsem i možnost, protože můj první rozvoz byl právě k vám.“

„Páni, nemám slov. I když, něco by mě stejně zajímalo.“
„A co?“
„Proč jsi za mnou hned nepřišel? Proč to seznamování přes chat?“
„Protože dnes neumí být člověk opatrný. Lidi chodí na různé chaty, aby si mohli popovídat, a je jim jedno s kým. Mnohdy o sobě prozradí víc, než by chtěli. Věděl jsem, že tě chci poznat, a tohle mi přišlo jako dobrý nápad,“ smál se na mne. Je pravda, že je to celkem dobrý plán.

„A teď mám já otázku.“ A je to tady. To, čeho jsem se nejvíc obával. „Proč jsi z toho klubu utekl?“
„Počkej… Takže ty víš, že jsem tam byl?“
„Všiml jsem si tě hned, jak jsi vstoupil. Doufal jsem, že za mnou přijdeš ty sám. Proto jsem dělal, že tě nevidím.“
„Víš, nevím, jak začít. Dejme tomu, že nemám zrovna dobré zkušenosti se seznamováním.“
„Spíš mi přijde, že máš nízké sebevědomí,“ skočil mi do toho.
„To je taky možný. Ale jde o to, že když jsem tě tam viděl, řekl jsem si, jak takhle krásný chlap může vidět něco na někom, jako jsem já?“
„Chceš vědět, co vidím? Vidím krásného mladého kluka. Líbí se mi na tobě všechno. Tvoje oči, barva vlasů, krásný jemný obličej s drobnými pihami na nose. Jediné, co bych ti vytkl, je tvé nízké sebevědomí.“

Usmál se na mne tak, jak se ještě nikdo neusmál. Byl jsem červený jak rajče, ale bylo to krásné něco takového slyšet. Všiml si, že jsem trochu nesvůj a že nevím, co mu odpovědět nebo co říct. Tak navrhl, že se půjdeme projít. Venku se už zatahovalo a začalo být i chladněji, ale mně to nevadilo. Došli jsme do menšího parčíku, kde jsme si sedli na lavičku.

„Děkuji.“
„Za co?“
„Já ani nevím, za co přesně děkuji.“
„Tak teď už budeš vědět,“ řekl, naklonil se a políbil mne. Byl jsem trochu mimo, takže jsem si to ani pořádně neuvědomoval, ale nakonec jsem se i já zapojil. A to hlavně jazykem a rukama. Líbal jsem ho a hladil ve vlasech. On mě nejprve držel za tváře, potom ale sjížděl svýma rukama níže. Nejdřív na záda, ale i tam, kde záda už vůbec nebyla. Naše jazyky spolu bojovaly, ale nikdo bitvu nevyhrál. Byl to neskutečný pocit. Klidně bych takhle vydržel na věky. Samozřejmě nás vyrušili kolemjdoucí.

„Asi bysme měli jít,“ navrhl a já souhlasil. Doprovodil mne domů s tím, že jsme si konečně vyměnili i telefonní čísla. Chtěl jsem ho pozvat dál, strašně chtěl, ale bál jsem se, že je to vlastně naše první setkání, a skončit po prvním rande hned v posteli podle mě nebyl dobrý nápad. A myslím, že i on to cítil stejně.

„Tak zítra?“
„Zítra.“

Musel jsem ho znovu políbit. Musel jsem si zapamatovat tu chuť jeho rtů. Malý polibek se opět změnil v dlouhé líbání, ale nám to nevadilo. Sice jsme se už trochu klepali zimou, což byl pro nás i signál, abychom s tím přestali, ale já bych to i tak vydržel. V noci jsem nezamhouřil oči. Nemohl jsem, byl jsem pořád myslí u něj. Musel jsem se sám sobě smát, jaký jsem byl srab, když jsem se bál našeho setkání. Ještě že je tu někdo jako Patrik. Bez něho bychom se možná nikdy nesetkali a já bych toho možná dlouho litoval.