Brigáda v pizzerii V.

„Tak co? Už se ti ozval?“ zeptal se Pavel Karla.
„Jo, včera večer. Prý by měl přijít zítra.“
„A napsal, proč nepřišel celý týden do práce?“ zajímal jsem se.
„Bohužel ne.“

Uběhl týden od mého (ne)setkání s mým, jak by řekl Patrik, tajným ctitelem. Během týdne mi poslal hodně mailů: Co se stalo? … Něco s autem? … Nemáš něco s počítačem … Můžu za to já? … A podobně. Na žádnou jsem neodpověděl.

Doma jsem si smazával historii počítače. Samozřejmě hlavně ty stránky s pornem. Měl jsem při tom otevřené okno, v pokoji se udělal průvan a něco spadlo ze stolu. Strašně jsem se lekl a místo toho, abych dal tlačítko smazat, jsem klikl opět na stránku, na které jsem si pouštěl své první gay porno. Chtěl jsem ho vypnout, ale v tom něco upoutalo mou pozornost. Bylo to amatérské video, na kterém byly známé tváře. Zkopíroval jsem si odkaz a uložil ho, abych to neztratil.

Když jsem přišel druhý den do práce, Patrik už tam byl. Vysmátý jako vždy. Měl triko nápisem ORGASM DONOR. Musel jsem se nad tím usmát.

„Hele, tady má někdo taky dobrou náladu.“
„Snažím se.“
„Sorry za minule. Muselo to pro tebe být těžký a já se nezachoval jako kámoš¨.“
„V pohodě. Neřeš to. Něco na tom bylo pravdy.“
„V tvém případě ale ne.“

Věděl jsem, na koho naráží. Zrovna když jsem nad tím přemýšlel, vešel dovnitř Pavel. Na čele měl pěknou modřinu. A v rukou držel brusle.

„Čau lidi.“
„No kurva. Co se stalo?“ zeptal se Patrik.
„Jo, tohle. Není to krásné, když pro sebe chcete něco udělat?“
„Co jsi dělal?“
„Jel jsem sem na bruslích, nedíval se pod nohy a měl sluchátka v uších a kochal se květinami.“
„Ty a brusle?“ divil se Patrik.
„Jo. Já a brusle. Co je na tom divného?“

Patrik se radši zdržel komentáře, ale bylo vidět, že vší silou zadržuje smích.

„Tak, kdo se dneska pomlouvá?“
„Courtney Love.“
„Super, nenávidím ji.“
„Škoda, že se ona nekochala nějakými krásnými květinami,“ smál se Patrik a předstíral pád z bruslí.

Bylo kolem 5 odpoledne. Patrik se šel s Karlem podívat na jeho auto, který zničehonic přestalo prý jezdit. Takže jsme tam byli jen my dva s Pavlem. Teď jsem měl šanci mu to říct.

„Pavle, můžu s tebou mluvit.“
„Jo jasně. Co se děje?“
„Nevím, jak ti to říct.“
„Co? Je něco co bych měl vědět?“
„No, asi jo.“

Přihlásil jsem se na počítači na mail a klikl na odkaz.

„Porno? V práci?“ smál se Pavel.
„Bojím se, že tě ten smích přejde.“

Pavel se podíval na monitor a bylo vidět, že ho to výrazně zaskočilo. Na videu byl totiž on, jak si to rozdává s Danem. Byl sice zády ke kameře, ale i tak ho to muselo vyděsit.

„Pane bože.“
„Věděl jsi o tom? Že si tě nahrává?“
„Ne.“

Když se nahnul blíž k počítači, tak se mu rukávy u trika trochu posunuly nahoru a já si všiml, že na rukou má pár modřin.

„Nevíš, jak se to smaže?“ vytrhl mě z myšlení jeho hlas.
„To nevím. Můžeš to leda tak nahlásit.“

„Už týden mi nechtěl naskočit. Čekal jsem s tím na tebe. Dík, že jsi mi pomohl,“ říká Karel Patrikovi.
„V pohodě. Počkej, zkusím nastartovat.“
„Dobře, zkus to.“
„Nic.“
„Tak jo, ještě jednou.“
„Zase.“
„Sakra. Tak jo, znova.“

Vtom na druhé straně ulice prošla Yana. Karel si ji hned všiml. Zničehonic motor naskočil.

„Mám to,“ řval Patrik. Vtom si taky všiml Yany, která procházela a jen se usmála.
„To bylo zvláštní,“ řekl Karel, když Yana přešla.
„To bylo.“

Když ti dva přišli dovnitř, Pavel se strašně lekl.

„Co je?“
„Co by bylo?“

Ještěže jsem stihl zavřít stránku a vymazat historii. Předtím jsem to samozřejmě poslal Pavlovi, aby se na to mohl zeptat Dana.

„Určitě tam schováváte porno,“ hádal Patrik a podíval se na monitor.
„Ne, jen se díváme na počasí.“

Když jsem přišel domů, měl jsem chuť si pustit nějaký film. Stáhl jsem si Deadpoola, abych si trochu zlepšil náladu. Vtom mi volal jeden spolužák.

„Jak jsi na tom s tím úkolem?“
„Jakým?“
„Cože? Si zapomněl? Měli jsme si vybrat malíře z libovolného směru a namalovat jeho nejlepší dílo.“

A sakra. Já zapomněl. Víte, chodím na uměleckou školu. Dějiny umění mě strašně baví. Mám mnoho oblíbených malířů. Mám to tedy divně rozdělený. Některé malíře mám rád, kvůli jejich životě. Například Modigliani. Jeho život mi přišel vždy velmi zajímavý, věděl jsem o něm úplně všechno. Jen jeho obrazy mě zas tak nenadchly. Ale pak tu byl náš český Mucha. Mám doma mnoho obrazů a plakátu od něj. Proto jsem si na prázdniny vybral jako představitele secese právě jeho. Jen jsem na to zapomněl a jsem teď pozadu. Budu si to muset vzít i do práce, abych to vůbec stihl.

V práci, když byla pauza, jsem vytáhl kufřík, kde mám všechny potřebné věci.

„Hej, co máš v tom kufříku?“ zeptal se mě Patrik.
„Štětce, barvy, tužky…“
„Páni. Jsi umělec?“
„No, to úplně nevím.“
„Maluješ nějaké konkrétní věci?“
„Vlastně jo. Nejraději mám portréty. Ale i krajinu a zátiší občas zkusím.“
„Hustý.“
„Hej Karle,“ zavolal na něj Pavel a ukázal na bílou stěnu, která je uprostřed restaurace.
„Pravda. Hej, proč něco nezkusíš namalovat na zeď?“
„Já nevím. Mám teď za úkol namalovat secesi a…“
„No vidíš. Secese k našemu nábytku, co tu máme, by se hodila,“ přerušil mě Karel.
„A musíš to mít na plátně? Kdybys do školy poslal fotku té zdi, tak by to měli vzít ne?“
„Jo, to asi jo.“

Zavolal jsem svému spolužákovi a zeptal se ho, jestli by to nevadilo. Odpověděl mi, že naopak to může být zajímavé. Doma jsem si vytiskl předlohu obrazu Roční období a v práci si předkresloval tvary postav a pomalu se pouštěl do detailů obličeje.

„To je pěkný,“ ozvalo se za mnou. Strašně jsem se lekl, až jsem málem upustil tužku. Za mnou stál poslíček, který dovážel zboží. Opět celý v černém. Jediné co měl krásně bílé, byl jeho úsměv.
„Omlouvám se, nechtěl jsem vás polekat.“
„V pořádku. A děkuji.“
„Rádo se stalo. Muchovy obrazy miluji a sem se toto téma i hodí.“
„Tak co, Filipe? Vezeš zboží?“ zeptal se Karel.
„Jasně, šéfe. Tady to máte, jen mi to tu podepište.“

Filip. Tak konečně znám jeho jméno. Jak už jsem zmínil, měl krásný sametový hlas. Ještě něco diskutoval s Karlem, když ale odcházel, znovu se na mě otočil a usmál se. Taky jsem se pokusil o úsměv a hned se otočil zpátky. Byl jsem určitě červený jak rajče.

Uteklo pár dnů a já už pokročil s obrazem. Tedy spíše s freskou. Bylo kolem dvanácté a Patrik mě poprosil, jestli bych nemohl vyřídit objednávky za něj. Sedl jsem tedy k počítači a pustil chat. Vyskočilo na mě okénko s chatem, ve kterém byla známá zpráva: Dva kousky tuňákové pizzy, vyzvedne ji má sekretářka :-). Asi uhodnete, od koho zpráva byla.

Za 15 minut přišla jeho asistentka. Bál jsem se, že ze mne bude tahat, proč jsem nepřišel a podobně. Ona se však na mě jen tajemně usmála, vzala objednávku a zase odešla.

Za chvíli přišla zpráva.

„Omluvám se, jen pořád nevím, co se vlastně stalo, ale neboj, nebudu z tebe tahat odpovědi, jestli nechceš. Možná to setkání bylo brzy. To nevím. Ale myslím, že je škoda zahazovat naše přátelství. Jsi první, kterému jsem mohl napsat cokoli, aniž bych toho litoval. Vždy mi v práci tvá zpráva zpříjemnila den. Tak co říkáš? Navážeme tam, kde jsme skončili minule :-)“

Chvíli jsem přemýšlel a nechal jeho zprávu bez odpovědi. Ale večer jsem mu na to doma přeci jen odpověděl:

„Byl bych moc rád :-)“