Brigáda v pizzerii X.

Konec léta se pomalu blížil, ale i přesto bylo stále krásně teplo. Někdo by se mnou asi nesouhlasil, tedy vlastně hodně lidí v mém okolí si stěžuje na příliš vysoké teploty. Ale mně nevadí. Když si pomyslím, že za pár měsíců bude zase zima. Budeme chodit v péřových bundách a mrznout na zastávkách i několik minut, než přijede autobus. Brr, hnus. Ale možná mi ani tak nevadí ta představa o zimě, jako to, že budu muset ukončit brigádu a jet zase zpátky. Konečně jsme se dali s Richardem dohromady, tedy jo, začínáme teprve randit, takže si nejsem jistý, jestli to mohu nazvat vůbec vztahem. Tak to řeknu jinak, konečně jsem se sblížil s někým, s kým mi je dobře. A teď se budu muset nějak rozhodnout, jak dál. Až na to, že fakt netuším. Teď by se mi hodil někdo, s kým bych to mohl probrat, ale tak nějak není kdo. Karel je pořád myslí u Yany. Pavel je poslední dobou nějaký zamlklý. No a nebyl jsem si jistý, jestli je Patrik ten pravý, kdo by mi dobře poradil.

„Kdy potřebuješ přinést ten foťák?“
„Asi zítra. Už jen domaluji ten roh a je to. A ještě jednou moc děkuji, Patriku.“
„V pohodě. Rád pomůžu.“

Obraz, nebo tedy spíše fresku jsem měl už hotovou. Už jen stačilo ji vyfotit a poslat do školy. Při tom se mi nabídl Patrik, že mi rád pomůže a půjčí svůj foťák. V tomhle mi vždycky pomohl, jen ty rady mu moc nešly. Ale zase bez něj bych se nikdy nedokopal jít na rande s Richardem. Takže mu vlastně dlužím hodně. A tak jsem mu i jednou řekl, že kdyby potřeboval s čímkoli poradit nebo pomoci, ať neváhá a zeptá se mě. Chvíli váhal, ale nakonec řekl, že ta rada by se mu jednou šikla. Nebyl jsem si jistý, co tím myslí, protože ten pohled naznačoval něco důležitého. I když, mohlo mi to dojít, že?

„Asi se s ním rozejdu,“ řekl jednoho dne Pavel.
„S kým?“
„S kým asi? S Danem.“
„No konečně,“ zaslechl náš rozhovor Patrik.
„Co tak najednou?“
„Už mě přestalo bavit, jak se mnou zachází.“
„Prosím tě. Jako bys ty někdy s někým zacházel líp,“ řekl Patrik, který samozřejmě neměl ponětí, o čem Pavel mluví. Rozhodli jsme se totiž mu o těch videích neříct.

„A chceš nějak pomoc?“ zeptal jsem se.
„Ne, ani ne. Ale dík.“

Po brigádě mě Richard pozval do kina a pak na večeři. Šli jsme na nějakou komedii, už ani nevím, jaká to byla, protože se mi povedlo usnout. Takže asi nic moc. Ale, tak co. Prospal jsem se. A když jsem se vzbudil, zjistil jsem, že jsem celou dobu měl položenou hlavu na Richardově rameni. Ten si z toho dělal samozřejmě srandu.

„No, ještě, že není poslintané.“

To jsem byl rád. Richard měl na sobě zrovna krásnou modrou košili od Lacoste a tu bych nerad ušpinil. Po kině jsme šli do jedné menši restaurace. Otevřel jsem jídelní lístek a podíval se, co mají. V tom jsem si všiml, že Richard si mě celou dobu prohlíží a usmívá se.

„Co je?“
„Nic. Jen se na tebe koukám.“

Polkl jsem a radši se schoval za jídelní lístek, protože jsem se bál, kam naše konverzace bude směřovat.

„Víš, co by mě zajímalo?“ A sakra.
„Co?“
„Jak to teďka s námi bude?“

No chlapče, to je právě to, co já nevím. A teď se mi o tom fakt bavit nechce.

„Nevím,“ vysoukal jsem ze sebe nakonec.
„Víš, měli bychom si o tom promluvit. Za chvíli je konec prázdnin a ty se budeš muset vrátit do školy a ukončit brigádu. Jen by mě prostě zajímalo, jak to bude dál. Nebo jinak, spíš to potřebuji vědět.“
„Richarde, já vážně nevím. Je tady několik věcí, které bych musel udělat. Jako třeba přiznat se našim. A i kdyby to nějak pochopili, pak je tady škola, no a samozřejmě bydlení.“
„O bydlení by ses bát nemusel.“
„Jak to myslíš?“
„Bydlel bys přeci u mě.“

Páni. To mě dostalo. Takže on se mnou vážně počítá do budoucna. Vůbec jsem nevěděl, co na to říct. Po večeři jsme šli ještě k němu probrat to ještě jednou a v klidu. No… nakonec z toho nic nebylo. Možná to bylo vlivem vína, které jsem si dal, nebo tou větou, kterou Richard vyslovil, nevím. Ale zničehonic jsem vzal Richarda za ruku a odvedl ho do ložnice.

Položil jsem ho na postel a začal líbat na krku a pomalu rozepínat jeho košili a… samozřejmě mi to nešlo. Ty pitomé knoflíčky byly tak malé, že jsem s tím zápasil tak dlouho, dokud to Richard neudělal sám.

„Tak, to bychom měli.“

Usmál se na mě. Vstal a sundal si kalhoty, zřejmě se bál, že i s tímhle bych zápasil, než by se mi povedlo mu je sundat. Já si mezitím svlíkl tričko. Richard se na mě položil a líbal mě různě po těle. Nejvíc jsem si to užíval, když mě líbal na prsních svalech. Potom pokračoval níž, mezitím se mu povedlo vedle postele z šuplíku vytáhnout lubrikant.

Když do mě pomalu začal vnikat, tak mi před očima proběhlo celé naše seznámení. A nejen to, ale i to, jak celou dobu dokázal zůstat v tajnosti, jaký jsem byl srab, když jsem tehdy utekl z toho baru. A teď, když začínám prožívat to nejlepší na vztahu, tak by to mělo za chvíli skončit? Najednou jako bych věděl, co musím udělat, i kdyby to znamenalo, že mě potom rodiče budou nenávidět.

Přitáhl jsem si Richarda k sobě a začal ho líbat, obejmul jsem svýma nohama jeho boky, jako bych ho už nikdy nechtěl pustit, a užíval si tu rozkoš, kterou mi jeho tělo poskytovalo.

Potom, když jsme vedle sebe leželi, jsem přemýšlel, jestli bych mu to měl říct. No asi jo, přece jen, on sám chtěl vědět, jak to s námi bude. Otočil jsem se k němu, no ale bylo pozdě, protože Richard hned usnul.

Ráno v práci jsem to probíral s klukama.

„Takže tvůj plán je přiznat se vašim?“ zeptal se Patrik.
„No, asi jo.“
„Podle mě je to dobrý nápad.“
„No, já nevím. Když jsem se já přiznal našim, tak se z toho táta mohl posrat.“
„Podle mě ho spíš nasralo to, jaký máš styl oblékání, než to že čumíš na mužský zadky,“ rýpl si do něho Pavel.
„No dovol. Můj styl oblékaní je náhodou dobrý,“ bránil se Patrik.
„No, když myslíš.“
„Haloo, můžete mi konečně říct, co mám dělat?“ připomenul jsem se jim.
„Bejt tebou, tak to vašim řeknu. Co by tak mohli udělat?“

Jo, to právě nevím. Mohli by mě vyhodit na ulici, nebo se mnou přestat mluvit. Je pravda, že jsem vážně netušil, jak by na to mohli reagovat. Vždy, když jsem si představolal, že se jim přiznám, tak jsem se nejvíc bál, co na to řekne máma. Táta většinou jen přitakal, ale nikdy neřekl svůj názor první. A to na cokoliv.

„Fakt, to říká ten pravý,“ probudil mě z myšlení Patrik.
„Jak to myslíš?“ zeptal jsem se.
„Že Pavel ti radí, ať to doma řekneš, přitom když to řekl on, tak ho rodiče vyhodili z domu.“
„No jo, no. Moji rodiče byli hrozně staromódní. Podle nich jsou všichni gayové a lesby jen hříšníci, kteří by na tomhle světě neměli ani existovat. Takže jsem byl docela rád, když mě vykopli z domu. Lepší než tohle poslouchat každý den.“
„Dík. Tak to jste mi pomohli.“

Večer jsme měli výjimečně zůstat v práci déle. Karel s námi chtěl probrat nějaké objednávky. Tak jsem jen Richardovi napsal, že přijdu později. Když už pomalu odcházeli i poslední zákazníci, tak přišel Dan. Ani nás nepozdravil a šel rovnou za Pavlem.

„Bože můj. Vidíš ten jeho arogantní výraz?“ naklonil se ke mně Patrik tak, aby to nikdo neslyšel. Úplně jsem s ním souhlasil.
„Tak jdeme?“
„Karle, nebude vadit, když odejdu o trochu dřív, zvládnete to tady beze mě?“
„Jasně. Jen si dávej příště pozor, až zase pojedeš na bruslích,“ řekl schválně nahlas před Danem. Ten mu věnoval takový pohled, že i já bych se snad lekl. Když zašli za roh, tak na něj Pavel hned spustil.

„Tak jo, nechtěl jsem tam dělat scénu, ale mezi námi je konec.“
„Protože jsi si udělal modřinu? Nemůžeš mě vinit za to, že jsi neschopný.“
„Neschopný? Neměl bych ji, kdybyste se mě, vy kreténi, nepokoušeli k něčemu přinutit.“
„Přinutit? Nedělej si srandu. Přestaň a nasedni si.“
„Kdy si konečně se Zdenkem přiznáte, že třetí osoba je vám na nic, a nezabavíte se sami?“
„O čem to kurva mluvíš?“
„Jsi tak hluboko schovaný ve skříni, že už ani nevidíš světlo. Vy dva se navzájem přitahujete. Ale nechcete si to přiznat, protože jste nejlepší kámoši a bojíte se, že by se to mohlo pokazit.“
„Drž hubu.“
„Je to tak, co?“
„Řekl jsem, ať držíš hubu.“

A to už se Dan neudržel a dal Pavlovi pěstí, že spadl na zem. A když ležel na zemi, začal do něj silně kopat. Patrik naštěstí Danovi nevěřil, tak se šel podívat ven, jestli to vzal nějak v pohodě, že ho Pavel chce nechat. Takže naštěstí slyšel tu ránu a běžel se podívat za roh. Takže zasáhl v čas, protože Pavel už pomalu začal ztrácet vědomí. Pak rychle běžel za námi, ať zavoláme záchranku. Když ho odvezli, Karel zavřel restauraci a jel s námi do nemocnice. Tam nám naštěstí řekli, že je v pořádku. Tak jsme ho šli navštívit i na pokoj.

„Jak ti je?“
„Hrozně. Ale mám radost, že jsem se toho debila už zbavil.“
„Prosím tě, slib mi něco,“ řekl Karel.
„Co?“
„Skonči už s těma volama. Seznam se s nějakým milým chlapcem.“
„Víš problém je v tom, že takoví kluci mě na rande nepozvou.“

A jakoby omylem se podíval na Patrika, který hned pohledem uhnul. Za pár dnů pustili Pavla z nemocnice. A ani ne za týden hned už přišel do práce. Karel mu chtěl dát volno, ale to odmítl. Hned si stoupl za pult a začal obsluhovat.

„Kde je vlastně Patrik?“
„Nevím, psal, že přijde později.“
„Jak jinak,“ řekl Pavel, když v tom k němu přišel krásný blonďatý kluk. Měl na sobě modrou košili a černý džíny.
„No, do prdele,“ řekl Pavel. Podívali jsme se, co se děje, a doslova nám spadla huba. Ten blonďatý kluk byl Patrik.
„Jen jsem se chtěl zeptat. Co děláš dnes večer?“
„To záleží…“
„Na čem?“
„Chci znát tvé příjmení.“
„Když se mnou půjdeš na večeři, řeknu ti ho.“
„Tak platí.“
„Nezapomeň mi ho pak napsat.“

Přidal jsem se. Na druhou stranu, byl jsem rád, že se Patrik k tomu konečně dokopal.