Brigáda v pizzerii III.

A tak začala naše pravidelná chatová komunikace. Už nešlo jen o objednávky, bylo v tom něco víc. Mohlo by se to nazvat přátelstvím či lehkým flirtováním. Nevěděl jsem, jak vypadá nebo jak se jmenuje, a tak jsem musel trochu použít svou fantazii. Za to mi bylo jasné, že on ví, jak vypadám já. Úterý, středu a čtvrtek posílal svou asistentku, ze které se mi zatím povedlo vytáhnout jen její jméno. Další zbylé dny nikoho neposlal a ani mi od něj nedošla žádná zpráva. Buď si chodil pro oběd sám, nebo v ty dny nebyl zrovna v práci. To jsem se zatím nedozvěděl, zato vím, že má dva psy Jacka a Billa. Bydlí v bytě a má spolubydlícího. Tohle vše jsem se dozvěděl, když jsme si psali během mé pauzy nebo když bylo méně zákazníků. Samozřejmě to klukům neušlo. Jednou, když mě poslal Karel dokoupit nějaké zásoby, se přihlásili na stránky a podívali se do okénka našeho chatu. Od té doby, kdykoli sedím u počítače, se mi oba smějí. Do konce se přidá občas i Karel. Jednou když mi opět napsal, to Patrik hned musel komentovat.

„No né, tajný ctitel se nám ozval.“
„Jdi někam.“
„Nemůžu uvěřit, že jsi se zabouchl do poldy.“
„Proč myslíš, že je polda?“ zeptal se Pavel.
„Co já vím. Jen tipuji. Kdo jiný by ho chtěl?“
„Vole, stojím přímo vedle tebe.“
„Nebo to je jedna z těch zapadlých kancelářských krys, která nemá jiný výběr,“ přidal se ten zrádce Pavel na jeho stranu. Chtěl jsem mu na to něco říct, když vtom vešli dovnitř dva kluci. Jeden z nich byl vysoký blonďák, druhý pohledný, hnědovlasý kluk, nebo spíš muž, tak kolem šestadvaceti. To už jsem neměl šanci něco Pavlovi říct, ten svou pozornost obrátil na ty dva.

„Jak vám mohu pomoci?“
„Dáme si dva kousky pizzy frutti di mare. S sebou.“
„Dohromady?“ Pavel se na něj podíval takovým provokativním výrazem. On otázku pochopil.
„Zvlášť samozřejmě,“ mrknul na něj.

Pavlovi ušlo, že už kousky pizzy byly připraveny. Až když jsem do děj strčil, tak se vzpamatoval.

„Jsem Pavel,“ a podal mu objednávku. Ten si ji vzal, usmál se na něj a zase oba odešli.
„Ty vole, chce se mi blejt,“ řekl mi tajně Patrik. Tedy tajně. Spíš tak aby to slyšel i Pavel. Ten na to nijak nereagoval.

Byla sobota, což znamená, že bylo méně lidí. Seděl jsem u monitoru a čekal na zprávu. Zvláštní, už mi pár dnů nenapsal. Ani sem neposlal svoji sekretářku Terezu. Měl jsem divný pocit. Druhý den jsem přišel do práce dřív, doufal jsem, že mi už odepsal na zprávy a já budu mít víc času na to si je přečíst. Ale nic.

„Tak co tajný ctitel?“ zeptal se mě Pavel.
„Nic. Už mi pět dní nenapsal a ani neodpověděl na zprávy.“
„Bože, ty toho naděláš. Podívej se do zrcadla. Určitě ti dává pár dní na to, abys to konečně napravil,“ směje se mi Patrik.
„Dík za podporu.“

Otevřeli se dveře a vešli ti dva ze včera.

„Pavel, správně?“
„Záhadný muž, správně.“
„Dan. Dáme si to co včera.“

Podal jsem objednávku Patrikovi, ten se otočil na ty dva s ''Bitch face'' výrazem. Ti dva ho ale dost ignorovali. Hlavně Dan, ten měl oči jen pro Pavla.

„Tak na viděnou, Pavle.“

Pořád jsem přemýšlel nad tím, proč mi z ničeho nic přestal psát. Možná jsem ho něčím urazil. Nebo má Patrik pravdu a dává mi čas, abych se sebou něco konečně udělal, nebo to všechno byl jen nějaký vtip od někoho, kdo pořád sedí jen v kanclu, a nemá se čím jiným zabavit. Nad tímhle vším jsem přemýšlel a úplně mi uniklo, že kluk, co nám sem vozí zásoby, stojí přede mnou a čeká, až si ho převezmu.

„Dobrý den, vezu vám opět další zásoby.“
„Dobrý den, moc se omlouvám, vůbec jsem si vás nevšiml.“

Podal mi nějaké papíry, které jsem měl podepsat, že jsem je převzal. Tohohle kluka jsem už tu párkrát potkal, ale zřejmě byl v práci nový. Před tím jezdil takový starší pán. Tenhle byl o hodně mladší. Mohl být tak o 4 roky starší než já. Vysoký, tak 189 cm, měl blonďaté vlasy a nosil brýle. Skoro pokaždé byl oblečen v černém a měl na sobě kšiltovku, takže mu skoro nebylo vidět do obličeje. Možná byl stydlivý, ale musím říct, že i tak působil mile. Měl krásný sametový hlas.

„Nic se neděje. Pozdravujte Karla,“ usmál se na mě a odjel rozvážet dál.

Bylo už k večeru a my už pomalu začali uklízet. Jen pár zákazníků ještě dojídalo svá jídla. Dovnitř vešel Dan, tentokrát sám.

„Dan, správně?“
„Pavel, správně?
„Co pro tebe můžu dnes večer udělat?“
„Objednávku s sebou.“
„Co bys chtěl?“
„Tebe.“

Byla to scéna jak z porna, ale i tak mě to dostalo. Ani nevím proč. Možná tím, že by se mně něco podobného asi nestalo. Tak jsem se nechal unést svými myšlenkami, že mi uniklo to, že jsem v podstatě odpověděl za Pavla.

„Páni,“ oba se na mě otočili v tu samou chvíli.
„Sorry, nechal jsem se trochu unést. Radši mě ignorujte.“

Dan svou pozornost opět otočil na Pavla.

„Tak co, připraven na odchod?“ Místo odpovědi dostal jen přikývnutí.

„Tak kde máš auto?“ zeptal se Pavel, když vyšli ven.
„Přímo před tebou,“ a ukázal na bílé Audi A5 Cabriolet.
„Boží auto.“
„Já vím, zbožňuji ho.“
„Kde máš kámoše?“
„Sedí doma a lituje, že tě nepozval první.“
„Odkud bereš peníze na auto a vysoké spropitné?“
„To poděkuj mému bohatému fotrovi.“

Ráno přišel Pavel opět pozdě a bylo vidět, že je duchem nepřítomný.
„Podívejte, pořád žije.“
„Sotva.“
„Jsem zamilovaný.“
„Spíš nažhavený,“ řekl na to Patrik.
„Tak jsi našel 11, co?“ zeptal jsem se.
„12. S Danem jsem prováděl věci, na které jsem předtím nikdy ani nepomyslel.“
„Jaké? Počkej, myslíš takové ty věci, co se dělají na druhém rande?“

Podíval se na něj Patrik. Tak trochu jsem začínal chápat, o co tady přesně jde. Patrik si ze mě pořád dělá srandu, ať už konečně udělám něco se svým vzhledem. Ale vlastně mi tím fandí, že se nenechám vyprovokovat. A že doufám, že mne lidi nebudou podle vzhledu soudit. Vždyť on to má stejně. Nosí skoro pořád to samé oblečení, jen účesy mění, tedy spíše jejich barvu a tvar. Zatímco Pavel je přesný opak. Vždy musí být upravený a mít jen značkové oblečení. Co se týče jeho partnerů, očekává od nich to samé. Také si je podle toho vybírá.

Byli to dva týdny, co mi od něj nedošla žádná zpráva. Už jsem ani nedoufal, když vtom:

„Ahoj, tak co je nového? Omlouvám se, že jsem neodpověděl na tvé zprávy. Musel jsem odjet do Německa kvůli jedné schůzce.“
„V pořádku, to chápu.“
„Je něco nového?“
„Pavel se nám zamiloval.“

O Pavlovi s Patrikem věděl, psal jsem mu skoro všechno, co se dělo v práci. Tedy hlavně ty války mezi těma dvěma. On mně sice taky napsal, co se děje u něj v práci, ale vždy se mu povedlo vynechat pracovní prostředí. Většinou jsme si tedy spíše psali o takových těch klasických věcech, o počasí, jeho dvou psech a o mém pobytu u babičky.

„Tak to jsem zvědav, jak dlouho mu to vydrží.“
„To všichni.“

Pak chvíli zase nepsal. Když vtom na mne udeřil zprávou, kterou jsem opravdu nečekal.

„Co děláš v příští pátek?“ Cože? Proč to chce vědět?
„Jsem v práci.“
„A po práci?“
„Asi nic. Proč?“
„Tak mě napadlo, nechtěl by ses sejít? Máme společné zájmy, myslím, že si celkem i rozumíme. I když tedy zatím jen prostřednictvím chatu.“

Co mám napsat? Tedy, je pravda, že bych ho chtěl potkat. Ale není to brzo? Nebo naopak pozdě? Jeho zprávu jsem ignoroval. V poledne si přišel jeden zákazník stěžovat, že jsem mu dal jinou objednávku, než chtěl. Ale jelikož jsem byl stále myslí jinde, vůbec jsem si ho nevšiml.

„Halóó. Jste hluchý? Povídám, že jste mi dal něco jiného.“
„Ou promiňte, to jsem nechtěl.“
„Ou promiňte, jasně. Tak podívejte, mám za chvíli někde být. Objednal jsem si vegetariánskou pizzu. Přijde vám tohle jako vegetariánská?“ začal jsem panikařit a ani nevím proč. Díky bohu, Pavel mě vysvobodil.

„Omlouvám se, on je tu nový. Hned to napravím.“ Když odešel, Patrik s Pavlem se na mne otočili.
„Tak jo. Co se děje? Nikdy si ještě nespletl objednávku.“
„Jo, co se děje? Tvému tajnému ctiteli zabavila máma počítač?“ neodpustil si vtipnou poznámku Patrik.
„Ne, ve skutečnosti se chce sejít.“
„Nedělej to, Tome. Nic o něm nevíš,“ radil mi Pavel.
„To říká ten pravý. Ty chodíš domů s prvním, na kterého tady narazíš.“
„Nejdřív si s ním povídám, chytráku. Kromě toho, já se o sebe dokážu postarat. Teď tady řešíme Toma.“
„Já nevím. Nevím, co mám dělat.“
„Možná by sis to měl nejdřív pořádně rozmyslet.“ Pavel má pravdu. Napíšu mu, ať mi dá čas na rozmyšlenou.

Doma jsem o tom hodně přemýšlel. Chtěl bych se s ním sejít. Má pravdu, že si celkem hodně rozumíme. Ale ve své podstatě o něm toho zas tolik nevím. Nevím, kde pracuje, kolik mu je let ani jak vypadá. No mám na to dva týdny. Tak snad si to do té doby dobře rozmyslím.

*** Mezitím v bytě Daniela ***

„Tak ukaž, co v tobě je,“ podíval se Dan provokativně na Pavla. Ten využil toho, že pololežel na křesle. Pavel ho obkročil, rukama se chytil za její opěrku, přitisknul si svůj tvrdý penis na jeho břicho a začal si ten jeho lehce zasouvat mezi půlky. Pomalu se začal nadzvedávat, při tom ho líbal a zakousával se mu do spodního rtu. Začal přidávat na tempu. To Dana tak rozpálilo, že obtočil svýma rukama jeho záda, zvedl se i s ním a přenesl ho na postel vedle křesla. A začal do něj prudce vnikat. Když byli oba dva uspokojení, svalil se Dan vedle Pavla.

„Zlato, ty v sobě něco máš.“
„Něco dobrého?“
„Jo, něco dobrého.“
„Sehnal jsem ty lístky na tu sobotu.“
„Sorry, to nemůžu. Slíbil jsem Karlovi, že zůstanu déle v práci a pomůžu mu z účty.“
„Nemůžeš se z toho vykroutit?“
„Ne, už jsem to slíbil.“
„Fajn, to je jedno. Dáme ten třetí lístek někomu jinému.“
„Dáme? Ty a Zdeněk?“
„Jo, já a Zdeněk.“
„Super. To teď bude Zdeněk chodit s námi na všechna naše rande?“
„O co ti, kurva, jde? Ty máš své přátelé, já mám své.“
„Fajn, ale já je netahám všude s sebou.“
„Ty si myslíš, že jsi jeden z těch bláznivých lásek, kvůli kterému se vykašlu na kámoše?“
„Víš co. Kašli na to. Nevím, proč jsem to řekl.“
„Hej, vem si dnes volno. Zůstaneme. Pobavíme se.“
„Nemůžu, musím pracovat. Ne všichni máme bohatého tatínka.“

***

„Tak co? Už sis to konečně rozmyslel?“ zeptal se mne Patrik, hned co jsem vkročil do dveří.
„Za jeden den?“
„A jak dlouho si to jako chceš rozmýšlet?“
„Co bys dělal ty na mém místě?“
„Šel bych do toho.“
„Kdo se pomlouvá?“ přišel Pavel. Poprvé se mi zdálo, jako by byl naštvaný.
„Řešíme, zda se má Tom sejít se svým tajným ctitelem.“
„Ty sis to ještě nerozmyslel?“
„Co s tím všichni pořád máte? Jak si to můžu rozmyslet za jeden pouhý den?“
„A jak dlouho si to chceš rozmýšlet.“ Musím uznat, že ne ve všem, ale v tomhle jsou si ti dva opravdu stejní.
„Nevím. Zatím jsem mu na to neodpověděl.“
„A čeho se bojíš?“
„Já nevím. Asi toho, že ho zas tak dobře neznám. Co když je to nějaký magor?“
„Určitě ne. Jeho zájem je skutečný, cítím to.“

Všichni tři jsme se strašně lekli. Vůbec jsme si nevšimli, že Yana stojí před pultem.

„Jo jasně, taky to cítím,“ vzpamatoval se jako první Patrik. S Pavlem jsme se na něj podívali.
„Co? Můžu to cítit.“
„Takže si myslíte, že bych se s ním měl sejít?“ zeptal jsem se Yany.
„Podle mne budeš příjemně překvapen.“

Překvapen? Že by věděla, kdo to je? Nebo jen její ''guru'' schopnosti jí říkají, že je to opravdu jen osamělá duše jako já? Dobře, je rozhodnuto. Napíšu mu, že se s ním chci sejít.