Brigáda v pizzerii VII.

„Děje se něco?“

Pavel se strašně lekl a zandal mobil. Zřejmě nechtěl, abych viděl, co ho tak rozhodilo. I když tak trochu jsem tušil, co to mohlo být.

„Ne nic.“
„Opravdu?“
„Jasně.“

„Takže, první opravy začnou koncem srpna. Bude to jen základ. Vyměnit podlahu, vymalovat a podobně. V září se pustíme do výměn lustrů a nábytku. Taky mě napadlo, když jsou ty prostory tak velké, že to ještě rozdělíme.“
„Jak?“ zeptal se Patrik.
„Na kuřáckou a nekuřáckou zónu. A také dětský koutek. A dále bych udělal venkovní sezení.“
„Super. Čím více zákazníků, tím více práce pro nás,“ radoval se Patrik.
„Copak nejste rádi, že teď bude více lidí chodit do naší restaurace?“
„Jasně, že jsme. Patrika vůbec nevnímej,“ uklidňoval jsem Karla.

Je fajn, že to Karel takhle vymyslel. Konečně se nebudou lidi tak tlačit v tom malém prostoru. Jen škoda, že když se bude otvírat, já už budu chodit zase do školy. A samozřejmě, nejhorší bude to, že už asi nebude možnost sejít se s tajným ctitelem. Mám posledních pár týdnů, abych pohnul zadkem a něco konečně udělal.

Ráno jsem se probudil se strašnou kocovinou. Všichni tři jsme se nakonec totálně vožrali. Pavel odešel docela brzy, že prý si musí něco zařídit. A Yana odešla chvíli po něm. Karel se rozmluvil o tom, že netušil, že je Yana jeho bývalá spolužačka, a jak byl na škole populární a měl hodně holek. Patrik mluvil o nějakém aqua parku, kde mají největší tobogán, a že ho chce sjet. A já už ani nevím, co všechno ze mě ten večer vypadlo.

Sešel jsem dolů do kuchyně, kde už čekala babička se svou vyhlášenou bábovkou a kávou na probuzení.

„Dobré ráno, babi.“
„Dobré ráno, Tomášku. Vám se to včera nějak protáhlo, že? Přišel jsi domů až někdy kolem čtvrté ráno.“
„Já vím. Omlouvám se, jestli jsem tě vzbudil“.
„Ale vůbec ne. Vždyť víš, že mám lehké spaní. Volala tvoje máma. Příští sobotu tě přijede zkontrolovat.“
„Proč by mě kontrolovala? Snad jsem dost starej, abych se o sebe dokázal postarat.“
„Tak znáš ji. Chce vědět, jak to tady zvládáš.“
„Dobře. Tak já se jdu osprchovat. Pak musím do práce.“

Sakra. Takže přijede dřív. Chtěli jet s tátou na ten poslední týden do Chorvatska, ale jestli teď přijede, tak bude chtít, abych jel s nimi. Vždycky mě přemlouvá, abych jel taky. Ne že bych neměl rád moře, naopak. Ale vždy jedem na stejné místo, kde bydlíme v domě u našich známých. Ani tam není dobrý přístup do moře. Tak jsem si vždy něco vymyslel, abych nemusel jet. A většinou mi to vycházelo, až minulý rok. To mě nenapadla žádná výmluva a musel jsem jet. Ale letos mám přeci dobrou záminku, abych nemusel jet. Brigádu. A schůzku s tajným ctitelem. Ano, rozhodl jsem se, že se s ním sejdu. A tentokrát snad neuteču. Tedy, sice jsem se rozhodl, ale zatím jsem mu nenapsal. Nevím, jak začít. Bojím se, že mu budu muset říct, proč jsem tehdy utekl. Přemýšlel jsem nad tím, zatímco jsem se sprchoval. Když jsem vylezl ze sprchy a podíval se do zrcadla, tak jediné, co mě napadlo, bylo: sakra, chlape, udělej něco se sebou!

Vzal jsem svůj mobil a měl v plánu vytočit dvě čísla. První: zavolat Karlovi, že přijdu až tak na jedenáctou. Druhé: zavolat kadeřnici. Díky bohu, měla čas od devíti. Bohužel, mám vlasy po mámě. Vlasy až po ramena. Hodně kudrnaté, takže někdy nejdou ani pořádně rozčesat, a v barvě ''pochcané slámy''. Ale má kadeřnice si s tím věděla rady. Udělala sestřih, který drží tak, aby mi nepadaly vlasy do obličeje a taky aby držely nějaký tvar. Pak jsem si ještě dokoupil nějaké značkové oblečení. Teď jsem si je mohl dovolit, když jsem si našel brigádu a celkem si i slušně vydělal.

Když jsem přišel do práce, tak mě Patrik ani nepoznal (samozřejmě tomu dopomohlo to, že jsem měl sluneční brýle). Až když jsem si je sundal, tak mě poznal.

„Kámo, já tě málem nepoznal.“
„Jo, vypadáš dobře. Co ta změna?“ přidal se Pavel.
„Tak změna je život ne?“
„A to ses ji rozhodl udělat až teď?“ divil se Patrik
„Jasně, chápu, ztrácím u tebe hodnotu, když jsem začal řešit, jak vypadám.“
„Ne, vůbec ne. Tedy jo, přiznávám, že jsem ti fandil, když jsi říkal, že ti je jedno, jak vypadáš. Ale to neznamená, že změna je hřích.“
„A proč ses pro ni tedy rozhodl?“ chtěl vědět Pavel.

Chtěl jsem to říct, ale Patrik mě předběhl.

„Jasně, takže mu dáš další šanci?“
„Co to meleš?“
„Co asi? Napsal tajnému ctiteli, že se s ním chce zase sejít.“
„V tom jednom máš pravdu,“ přiznal jsem.
„Jak v jednom?“
„Rozhodl jsem se, že se s ním chci opět sejít, ale ještě jsem mu nenapsal.“
„Ty vole. Proč?“
„Nevím, jak začít. Jak mu to mám napsat.“
„Napíšeš jenom pět slov: Chci se s tebou sejít.“
„Moc vtipný.“
„Počkej, Tom má pravdu. Nemůže mu to jen tak, takhle napsat. Musí nějak začít. A asi mu říct i důvod, proč tehdy nepřišel,“ přidal se do toho Pavel.
„No jak myslíš. Dej vědět, až se k tomu dopracuješ.“

Doma jsem zkoušel různé varianty. Ale samozřejmě jsem nepřišel na žádnou, která by sdělila, že jsem srab, ale že se s ním chci i tak opět sejít. Další den v práci jsem to řešil s Pavlem. Ten mě v tomhle chápal víc než Patrik, který pořád do toho mluvil své. Takže jsme překřikovali.

„No sakra. Propásl jsem nějaké neshody zaměstnanců?“ divil se Karel, když přišel.
„Ne, jen tu řešíme, jak napsat tajnému ctiteli dopis, a renesanční muž nám do toho pořád žvaní,“ odpověděl Pavel.
„Renesanční muž?“
„Spíš to vypadá, že Patrik u sebe zpozoroval svou ženskou stránku.“
„I love my kilt!“

Bylo to docela vtipné, Patrik měl na sobě opravdu skotský kilt. I boty k tomu celkem ladily, ale vršek už ne. Měl triko s nápisem: SURF NAKED, bradku, piercing pod pusou a své číro nabarvené na modro.

„Já se v tomhle tedy moc nevyznám, ale proč prostě nenapíšeš, že se s ním chceš sejít,“ navázal na předešlou větu Karel.
„To jsem říkal taky,“ přidal se Patrik.
„Vám se to řekne, ale ono to není zas tak snadné.“
„Srabe!“ byla jediná odpověď Patrika.
„Jen chci říct, že…“
„Srabe!“
„Ty vole, Patriku, jdi někam. Bych chtěl vidět tebe,“ řekl Pavel.
„Tak jo.“

Uběhly dva dny a já samozřejmě nic neposlal. Sice jsme si psali, většinou, co se děje v práci a podobně, ale neodvážil jsem mu nic poslat. Ve středu se nic zvláštního nedělo. Bylo celkem i málo zákazníků. Kolem poledne mi vždy přišla zpráva, že oběd vyzvedne sekretářka. Ale tentokrát jsem žádnou nedostal. Zvláštní, většinou píše, když má prý polední pauzu na oběd, kterou má jen pár minut.

Bylo už pomalu k večeru. Měl jsem celkem blbou náladu a hlavně jsem byl na sebe nasraný, že jsem takový srab, protože jsem mu nic nenapsal. Všiml jsem si, že se na mne Patrik tak nějak tajemně usmívá. Bože, co má zas za lubem? říkal jsem si. Když vtom přišel poslíček se zbožím, ale nic neměl s sebou.

„Dobrý den. Vezete zboží?“
„Ne, tentokrát ne.“
„Aha. V tom případě, jak vám mohu pomoci?“
„Jste nádherný!“ Trochu mě to zarazilo, zvlášť, když to řekl tak nahlas. Všichni se po nás podívali.
„Dobře. Děkuji, ale tím si nejsem tak jistý.“
„Ale já ano. Jsem si tím jistý už od začátku, co jsem tě tu uviděl poprvé. A i když jsme si spolu bohužel zatím nepromluvili, tak i přes zprávy jsi působil mile.“

Čuměl jsem na něj s otevřenou pusou. On se jen usmál a sundal si kšiltovku s kapucí, které zakrývaly jeho obličej. Přede mnou stál ON. Ten, co jsem ho poprvé zahlédl a zdrhl. A teď stojí přede mnou a směje se. A stejně tak se směje i Patrik.

„A mám tě, zlato!“ řval Patrik. Podíval jsem se na něj s nechápavým pohledem. „Trochu jsem toho kluka podpořil.“
„Jak?“ pořád jsem nechápal.
„Vloupal jsem se ti do zpráv a napsal mu, co jsi mi tehdy řekl. On mi za to zas napsal, jak je to s poslíčkem.“
„Cože?“ musel jsem se začít smát.
„Co kdybychom si trochu promluvili, tváří v tvář?“
„Dobře.“