Brigáda v pizzerii II.

Je pondělí. První den v nové práci. Jak už jsem řekl, pohodová atmosféra, hosté působili překvapivě mile. Připadal jsem si, jako bych byl spíše někde na jihu Francie než v malé zapadlé restauraci v České republice. Patrik obsluhoval hosty, zatímco my s Pavlem jsme připravovali pizzy do pece.

Na to, že jsou prázdniny, jsme měli docela fofr. Nečekal jsem, že tu bude tolik lidí. Kolem čtvrté odpoledne už jich bylo méně. Kluci si šli dát ven cígo, a jelikož nekouřím, tak jsem radši zůstal v kuchyni. Vtom jsem si všiml ženy, která procházela na druhé straně ulice. Měla dlouhé vlnité vlasy a dlouhou modrou sukni. Všiml jsem si Karla, jak z ní nemůže spustit oči.

„To je ta vaše křišťálová žena?“ zeptal jsem se.
„Ano, to je Yana,“ odpověděl za něj Pavel.
„Yana?“ takové jméno jsem nikdy neslyšel.
„Její pravé jméno je Jana, ale nechává si říkat Yana, prý je to její „guru“ jméno,“ odpověděl mi Karel.

K večeru už zase začalo přibývat zákazníků. K pokladně přišel mladý, celkem pohledný kluk kolem pětadvaceti. Ujal se ho Pavel. Moc jsem nevnímal, co mu říká, až když jsem slyšel:

„Já nevím. Jsi sladký a tak, ale…“
„Ale co?“
„Víš, nemám moc rád sex.“
„Co? Jak nemůžeš mít rád…“
„Ještě jsem nikdy… víš co…“
„Jako fakt? Nikdy? Páni. Tak to máš štěstí, že jsi právě natrefil na mě… Tak v sedm?“
„OK.“

Byl jsem úplně v šoku. Když vtom mi někdo zezadu šeptá:

„Takhle je to vždycky. Vybírá si jen ty nejlepší kusy.“
„Bože, neříkej mi, že tohle opravdu funguje.“ Takže jsem měl pravdu… jsou!
„Pokaždé,“ zasmál se Patrik.

Pavel se na nás otočil s výrazem neviňátka.

„Další muž využitý a odkopnutý, co Pájo?“ Připadalo mi, jako by Patrik žárlil.

Další den jsem přišel do práce o trochu dříve. Zatím tam byl jen Karel. Tohle je moje šance. Večer jsem doma přemýšlel nad tím, jak zvládnout všechny ty zákazníky. Hodně lidí přišlo jen tak na rychlo si vyzvednout své oblíbené kousky, aby se mohli rychle vrátit zpátky do svých kanceláří. Ale museli čekat vždy ve frontě. Tak mě napadlo, že by bylo lepší, kdyby si lidé přes stránky předem objednali a my jim to jen už předali. Kupodivu s tím Karel souhlasil, prý už ho to mnohokrát napadlo, ale s počítačem to moc neumí. Tohle pro mě byla hračka. Během dneška jsem to stihl, takže už pár lidí na to i zareagovalo. Teď to odsejpalo rychleji. A to jsme byli jen dva. Pavel se asi někde zdržel se svým novým objevem. Tak kolem druhé polední přišel.

„Podívejme se, pořád může chodit,“ neodpustil si poznámku Patrik.
„Jaké je hodnocení?“ musel jsem se přidat.
„6 za námahu, 3 za splnění.“

Zatímco jsme tam tak diskutovali, vstoupila dovnitř Yana a nesla nějaký dopis.

„Dobré ráno,“ podívala se na Karla, ten ale vůbec nebyl schopný slova.
„Přišel ke mně omylem tvůj dopis.“

Karel opravdu vypadal, jako by nemohl popadnout dech. Yana se na něj jen usmála a otočila se na mne.
„Dobrý den, Tomáši, ráda tě poznávám.“
„Tak moment, jak to, že víte jeho jméno?“ zeptal se Patrik nechápavě.
„Jednoduše, vypadá jako Tomáš.“ Úplně jsem se bál, že mi teď snad vidí i do hlavy. A ví, co si myslím. Jako profesor Xavier.
„Dáte si něco? Pizzu Hawai, nebo jen se šunkou?“ zeptal se jí Pavel.
„Ne, děkuji, jsem vegetariánka. Dám si jen margheritu.“

Bylo vtipné, jak za celou dobu Karel neřekl ani slovo. Jen když už Yana odcházela a zavřela za sebou dveře, tak Karel řekl sotva slyšitelné ahoj.

Večer jsem tam zůstal o trochu déle, abych pozvedal židle a zkontroloval, zda jsou zavřená okna. Když v tom někdo napsal na naši stránku.

„To snad ne, vždyť už máme zavřeno,“ říkal jsem si sám pro sebe. Podíval jsem se tedy do okénka chatu.
„Ahoj. Tak gratuluji. Konečně to tu někdo trochu pozvedl na vyšší úroveň.“ Nevěděl jsem, jestli je to vtip, nebo jestli mě někdo stalkuje.
„Dobrý den. My se známe?“
„Omlouvám se, nechtěl jsem, aby to vyznělo takto nevhodně. Jen jsem vám chtěl poděkovat. Do této restaurace chodím už déle, a vždy když jsem přišel o obědové pauze, byla zde dlouhá fronta, a já to pak mnohdy nestihl zpátky do práce. A když jsem zjistil, že „někdo“ nový zavedl stránky na objednávání, hned jsem to vyzkoušel a byl jsem velmi spokojen.“

Tak poděkování jsem opravdu nečekal. Potěšilo mě to, ale i vyděsilo zároveň.

„Jsem velmi rád, že jste spokojen,“ a radši jsem to ukončil a vypnul počítač.

Doma jsem o tom ještě přemýšlel. Možná to byl někdo, komu se líbím. Třeba si mne všiml v pizzerce a rozhodl se mne kontaktovat. Podíval jsem se do zrcadla. Hloupost. Vrabčí hnízdo na hlavě, neupravené obočí. Komu by se to mohlo líbit? Další den jsem šel do práce, ale rozhodl jsem se, že to nikomu neřeknu. Pavel jako vždy flirtoval s hosty. Patrik si z něho dělal srandu a Karel jen vrtěl hlavou. Jen já musel pořád přemýšlel o té zprávě.

Kolem dvanácté nám začali lidé psát své objednávky. Opět naskočilo okénko záhadného stalkera.

„Ahoj :-) Mohl bych poprosit dva kousky tuňákové pizzy.“
„Ovšem, na kolikátou si ji vyzvednete?“ Teď konečně uvidím, jak vypadá.
„Bohužel, nestihnu si pro ni skočit, tak pošlu svoji asistentku, která by měla dorazit kolem 12:40.“
„Dobrá. Objednávka bude připravena.“ Zvláštní. On snad nechce, abych ho viděl. Je to docela nepříjemné, když on ví, jak vypadám, ale já nevím jak on.

Kolem 12:40 opravdu přišla slečna v bílé blůzce a černé sukni. Podal jsem jí objednávku. Vzala si ji, šibalsky se na mne usmála a byla pryč. Ani jsem si nevšiml, kam odbočila.

Po patnácti minutách jsem se podíval na monitor, kde už byla zpráva:

„Děkuji. Byla moc dobrá :-)“